X.
Atmosféra ve vesnici houstla jak byly vyzrazeny některé nové pravdy. Zdálo se mi, že snad každý rozhovor, co se ke mně dostal, byl propleten množícími se domněnkami. Když místní deník vypustil na web informaci o modle, co měl nebožtík u sebe, začal jsem se cítit dušen. Jak jsem nyní litoval, že jsem mu ten zatracený ranec neprozkoumal. Jak mě mělo napadnout, že to hovado stihlo něco ukrást?
,,Mělo tě to napadnout," ozval se jako vždy hlas, který mi můj error rád předhazoval. Bylo mi jasné, že mám omezený čas. Největším problémem rituálu bylo nalézt vhodnou oběť. Uchýlil jsem se na bohy zapomenutou stránku, fórum, kde si okultisté všech možných vyznání pomáhali a domlouvali si schůzky. Protože to často byli podivínové, viz já, doufal jsem, že když najdu dostatečně izolovanou lidskou duši, tak její zmizení ani nevzbudí pozornost. A tak jsem po několika pokusech našel člověka, co byl ochotný sejít se se mnou a oslavit Valpuržinu noc. Vágně jsem zmiňoval i nějaký rituál, kterým jsem je na to setkání natěšil. Datum, čas i místo bylo stanoveno, už jsem se z toho nemohl vykroutit. Aspoň to jsem si myslel.
Od Bruna jsem se vzdálil. Nechtěl jsem ho infikovat tím temným mrakem energie. Několik grafických nočních můr o tom, jak mám náhlý výpadek vědomí a budím se s krví na dlaních, Bruno nikde, mě drželo ještě dál. Mimo to, kdyby se to nepovedlo, nesmí být v tom namočený ani právně.
,,Ale ono se to musí provést." Hlas Molocha splynul s mým.
Dny se začaly slívat do moře obav a příprav. Sotva jsem si všiml, že se konec měsíce blíží nebezpečně rychle. Dne 28. jsem se vyhrabal z postele až ve dvě v poledne. Když jsem si všiml data, jen jsem nad tím pokrčil rameny. Střídaly se u mě stavy paranoidního strachu a až hrozivé apatie, odcizení od všeho dění. Domátořil jsem se do koupelny a pokusil se trochu se polidštit. Dokonce jsem kvůli tomu poodhrnul záclonu, kterou jsem zahalil zrcadlo. Důvody byly dva. Můj degenerující vzhled a občasné vidiny z nevyspání, které vykouzlily na hladině leštěného skla výjevy, o kterých je lepší nemluvit.
Tváře jsem měl příšerně propadlé. Zaplavoval mě pocit, že civím na lebku, přes kterou někdo pevně napjal sinavou kůži, ne kůži, pergament. Jen imitaci živého. Oči jsem měl rudé a lemované fialovými kruhy. Vše to jen donutilo vyvstanout na povrch mé již existující charakteristické rysy, které nebyly zrovna pěkné ani na začátku. Ten předkus, králičí zuby a ustupující bradu. Možná bych si mohl aspoň umýt nad vanou vlasy -
Koupelnou začal rezonovat manický smích. Šel z mých úst, ale já ho jen poslouchal a sledoval své tělo v zrcadle. Sledoval obličej tak blízký mrtvému, těm mlhavým očím, jejichž pohled jsem nedokázal snést. Ale teď se stával ironicky animovaným a živým. Přímo na mém těle. Moloch ví, že ho čeká ještě divadlo a já tomu neuteču, o co se to kurva vůbec snažím, jsem jen lidský červ, odpad.
Půl hodina a v pokoji stojí jiný Radim. Chladný, v černé mikině co na něm plandá a teplácích. Uhladil jsem si vlasy, co byly sepnuty v nízkém culíku, a konečně se rozešel ke dveřím. Musel jsem Bruna o své plánované dovolené obeznámit, ale přes telefon mi to připadalo až moc cizí. Mimo to jsem toužil vidět ho ještě naživo. Kráčel jsem ulicemi, tak ironicky živými. Předzahrádky pomalu ožívaly květinami a to i přes obzvlášť chladný začátek jara. Aspoň děcka byla ještě ve škole, dospělí v práci a důchodci u oběda. Bruno byl po noční, tak jsem ho také zastihl doma. Po zazvonění se ozvalo pozvání dál snad okamžitě a já neváhal.
Nasál jsem tu vůni zeminy a vlhka. Zaznamenal jsem i tu pomalou metamorfózu některých květin co obývaly prostory. Poznámky jsem zatím úspěšně ignoroval.
,,Rád tě vidím, Ráďo," tlemil se na mě z gauče a poplácal místo vedle sebe. Na stolku se mezi jinými krámy krčil nedojedený talíř špaget s pestem a nehoráznou dávkou sýru, hned vedle nedopité vychladlé kafe ještě z rána. Typický Bruno, musel jsem se pousmát.
,,Já tebe taky. Jak je v práci?" Začal krátký zdvořilostní hovor než jsme se dostali k smysluplnějším věcem. Ale mě to nepřekáželo. Až teď mi docházelo, jak lehce se jeho mluva poslouchala.
,,Když je letos les mimo limit, co si tak na Beltain aspoň udělat hezkou filmovou noc?" začal Bruno s úsměvem, ,,sjedeme ty nejlepší a nejhorší krváky a samozřejmě se přežerem pizzou a tak, to bude fajn, ne? Jak jsme byli zvyklí," dodal tišeji s neznatelným tónem úzkosti. Nebo snad obav.
,,Radime?" Trhl jsem hlavou a kývl, že jsem vše vyslechl. Pohled mi spadl do klína.
,,Chtěl jsem ti to dnes říct. Chci si vzít chvíli volno a vycestovat mimo město. Změna prostředí, nic víc. Takže tu na pálení čarodějnic nebudu," povzdechl jsem si a zas na něj pohlédl,, ,,ale můžeme to zrealizovat jindy! Takový večer by se fakt hodil a taky mi ta pohoda chybí." Zmohl jsem se dokonce na jemný úsměv a snad i sám tomu věřil. Že se vrátím do normálu a zas si budu moc odpočinout a shodit ze sebe kazajku ostražitosti.
,,Kam pojedeš?" Zkousl jsem si ret.
,,K rodičům. Teda, ne doslova k rodičům, ale do města kde jsem chodil do školy."
,,Budeš lovit nostalgii?" optal se tiše. V očích se mu zrcadlily nevyslovené obavy. A to jsem chtěl. Pěkné alibi kdyby se něco zvrtlo. Přesto mě bolelo ho tak trápit. Přikývl jsem.
,,Nějak mi to poslední dobou prudí hlavou. Nemůžu se těch myšlenek, vzpomínek, zaboha zbavit. Proto chci vypnout a odtrhnout se od všeho. Jen vnímat realitu, třeba mi to místo pomůže objasnit si, že je k ničemu polemizovat nad tím jaké by to bylo zůstat u nich. Budu mít vypnutý mobil, tak mi prosím ani nevolej." Tak nad tím už svraštil obočí. Přišoupl se ke mně, až jsem cítil teplo jako masitého stehna na svém.
,,Radime, pokud si potřebuješ o čemkoliv promluvit, neboj se svěřit. Kdykoliv budu na drátu, jo? nenech minulost sežrat tě."
,,Jak se o tebe stará," zapěl posměšně hlas, ,,škoda, že mu lžeš do očí, červe." Po zádech mi přejel mráz. Pohled Brunových kaštanových oči mě sžíral. Těžce jsem polkl.
,,Dobře. Jsi opravdu k nezaplacení, Bruno. Můžu-?" Ani jsem to nemusel dokončit. Ocitl jsem se v komfortním obětí dvou měkkých paží. Zavřel jsem oči a opřel si bradu o jeho rameno. Pár kudrn mě šimralo do tváře. Z úst mi vklouzlo tiché povzdechnutí, obmotal jsem ruce kolem jeho pasu a oplatil mu to. Tohle mi chybí, rezonovalo mi hlavou. Vždy mi to chybělo.
Po chvíli mě pustil a odtáhl se. Na rtech mu hrál slabý úsměv a kolem očí měl vějířky smíchu.
,,Díky. Pokud na tom budu opravdu mizerně, rozhodně jsi první, komu volám," slyšel jsem se a věděl, že to je jen prachobyčejná lež.
Opustil jsem ho až v okamžiku, kdy se stalo dotírání Molocha nezvladatelným. V dveřích mě ještě jednou objal, než jsem zmizel v nastávajícím soumraku.
Doma mě čekala prázdná zavazadla. Nikdy jsem nikam moc necestoval, takže jediný kufr v mém vlastnictví byl stařičký a pamatoval ještě můj útěk od rodičů. Bylo zvláštní ho znovu použít. Pěchoval jsem do něj všechnu potřebou literaturu, deník s přepsanými poznámkami a postupy a hlavně hvězdu všeho - hadrem zabalenou dýku. Ruce se mi chvěly o něco více, když jsem ji opatrně zastrčil mezi dvě knihy a hábit. Následovaly černé pytle, rukavice a izolepa. Povrch jsem zahalil pár kusy oblečení, hygienou, no prostě normálními předměty. Když bylo balení u konce, sotva jsem ho dokázal zavřít a byl jsem nucen si na něj sednout a tím ho aspoň drobátko zatížit. Batoh byl obsahem zcela normální. K spánku jsem se uložil nedočkavý a plný napětí ještě víc než obvykle.
Zas tak úplně jsem Brunovi nelhal. Budík mě vytrhl z neklidného spánku kolem páté, obtěžkán nákladem jsem se vydal do ledových ulic. Za obrysy budov prosvítalo nebe, co pomalu světlalo a nabíralo na barvě. Slunce se opovažovalo vystrkovat růžky v pro mě zcela scestnou hodinu ale že by hřálo? To zas ne.
Kroky mě dovedly před mírně zanedbanou nádražní budovu. Ještě že má ta linka zastávku v každém zapadákově končící na -ice. Vešel jsem do vestibulu, ale tam mě mimo paní u přepážky a nějakého trampa vítalo ticho. Vytáhl jsem si límec bundy k bradě a vydal se k okýnku. Plácnutí kufru, jak jsem ho pustil na zem, jakoby narušilo ospalou atmosféru.
,,Regionální denní jízdenku," dostal jsem ze sebe. Vždy jsem býval po ránu ochraptělý, ale tentokrát jsem svůj hlas ani nepoznával. Postarší paní zvedla hlavu od klávesnice a sjela mě pohledem.
,,Dobrý den," začala s důrazem, ,,kartou nebo hotovostí? A průkaz na slevu pro studenty máte?" Mluvila pomalu a zatraceně táhle, jako kdyby mě chtěla za nepozdravení pořádně sežvýkat.
,,Hotovostí. Průkaz nemám."
,,Sto padesát." Skoro jsem ji předběhl, už jsem jí strkl ušmudlanou papírovou bankovku a minci.
Opíral jsem se o stěnu a sledoval koleje. Vlak měl přijet každým okamžikem. V dlaních jsem drtil dopitý kelímek kávy z automatu a zas dumal nad tím, co to provádím.
Snad naposledy.
Z dálky doléhalo přibližující se hučení mašiny. Znehodnotil jsem ten kus plastu ještě víc svými nehty. Není jiná možnost, tak proč mám zas záchvat humanity a chci se otočit a vzdát to? Vždyť pak vyhraje on!
,,Přesně! Konečně to začínáš chápat červe, jsem na tepe tak pyšný," ozval se zas naoko přeslazeně. Skřípání brzd mě vytrhlo z jakýkoliv myšlenek. Není čas zabývat se jinými scénáři, vždyť to jsem dělal posledních pár týdnů. Do volné ruky jsem vzal madlo kufru, s heknutím ho zvedl a rozešel se k vlaku. Kelímek letěl do koše i se zbytkem emocí. Aspoň pro teď.
Zabral jsem si místo u okna. Vagón byl poloprázdný, tak jsem batoh usadil vedle sebe a kufr se nenamáhal vyzdvihnout do síťovaného prostoru nad hlavou. Za chvíli jsme se rozjeli. Monotónní rachocení kolejí mě začalo rychle uspávat a já celou cestu prožil v polospánku. Snažil jsem se neusnout zcela, tak jsem se v intervalech nutil násilím pootevřít pokleslá víčka. Mžoural jsem na ubíhající krajinu. Žlutá a zelená pole, občasné stromky a ještě vzácnější zastávky na drobných nástupištích.
,,Co když ve městě narazíš na rodiče? Na ty zrádce?"
,,Nepoznají mě," zahuhlal jsem tiše. Vybral jsem si místo kvůli alibi ale táhla mě tam i jiná síla. Snad další výboj energie buřičství. Snad mě vábily malebné vzpomínky na hustě porostlé, bujně zelené lesy. Na stromy, pod jejichž korunami jsem lehával v mechu a dovolil si snít. Momenty, kdy jsem byl rázem volný a mohl říkat, dělat a myslet si cokoliv jsem chtěl. Ty bláhové letní myšlenky dětství mě sepnuly k půdě v které jednou shniju.
Stanul jsem na popraskaném betonu nástupiště. Prodíraly se jím rašící výhonky kokošky pastuší tobolky, ta přežije všude, a na místech se drolil na prach. Slunce stihlo vycestovat vysoko na nebe a byl jsem donucen zbavit se bundy. Vydal jsem se dál do města. Bylo až malebné. Plné zeleně, vcelku hezky uklizené a výlohy nastrojené. Ale čím lépe věci vypadají, tím horší jsou ty schovávané za oponou. Nemohl jsem si pomoc a vše bral za jakousi zástěrku. Náměstí s kostelem jsem se obloukem vyhnul což ho zas jen potěšilo. Měl jsem vyhlídnutý malý hotel, kde jsem chtěl strávit pár dní. Taková moje základna. A taky budu fakt potřebovat sprchu, pokud to prove-
,,Až to provedeš!"
,,Vždyť jo," sykl jsem a nakopl šutr na chodníku.
Zajistit si pokoj nebyl problém, zaplatil jsem zase předem a hotovostí. Kufr jsem nechal u dveří a s úsměvem jsem sebou plácl na postel. Měkká matrace se se mnou hezky zhoupla. Civěl jsem do stropu a chvíli jen vnímal tiché hučení myšlenek, od jejichž nebezpečí mě osvobodilo pípnutí mobilu. S povzdechem jsem ho vylovil z kapsy a zkontroloval. Psal mi můj člověk z fóra. Jen si ujišťoval čas, už po sto padesáté. Musel jsem se nad tím suše uchechtnout. Byl tak nervózní, přísahal bych, že snad i více než já. Až mi ho skoro začalo být líto, ale smůla, nemáš chodit s neznámými satanisty po večerech do lesů. Vlastně to je jejich blbost, ne?
Ale já blbý nebudu, už ne. Po krátkém odpočinku, nebo pokusu o něm, jsem byl zas venku. Nechtěl jsem nic riskovat, takže prozkoumání místa rituálu, lesa, bylo logické. Mohl jsem k němu dojít lehce, jen následovat silnici.
Něco mě ale donutilo vzít to jiným směrem.
Pod nohama mi křupal štěrk polní cesty, která se táhla do nekonečna. Je až směšné, jak rychle se člověk dostane do polí jen co se vydá první vedlejší uličkou. Po chvilce jsem narazil na brázdy po kolech traktoru. Využil jsem jich a zabořil se do zeleného moře. Rostoucí pšenice mi sahala sotva po kolena a vlnila se s každým zavátím větru. Čím jsem byl hlouběji v poli, tím víc okolní zvuky pohlcovalo šumění listů. Stoupal jsem do kopce. Existence se smrskla jen na emeraldové vlnobití a blankytnou oblohu s pár prohánějícími se obláčky. Okamžiky před dosažením vrcholu jsem zapomněl na vše. Na pravý účel mého příchodu, na rodiče, na hlas, na mé hříchy. Stačil krok a to vše se zase zhroutilo.
V údolí se krčila usedlost s přilehlými ohradami a loukou. Červené plocha doškové střechy, slabé ozvěny ovčího bečení, modrý plech otcova traktoru. Domov mého dětství.
Rozklepala se mi brada a začal jsem se zalykat. Rychle jsem setřel zbloudilé čůrky slz a obrátil zrak.
,,Běž dál, srabe," ozval se přes šum trávy. Otočil jsem se na podpatku. Nemusím projít tak blízko farmy, abych se dostal k lesu.
,,To chceš zítra zabít člověka?"
Vrátil jsem se za špičku kopce, výhled na bolestivé vzpomínky znovu skryty.
,,Notak ty chcípáku, běž!" Zaťal jsem čelist a prostě šel. Nemohl jsem se dočkat, až se mu vymaním z moci.
,,Ale nevymaníš," hihňal se, ale já ho ignoroval a snažil se ho zase vytěsnit.
Pole se změnilo na zaoranou půdu, pak na keři porostlé strniště, následně stromoví. Brzy jsem stanul na mýtině chráněné vzrostlými břízami. Znal jsem ji. Stromy byly sice větší, než jsem si je pamatoval, ale jinak mě vítala nostalgie hřejivým objetím. Přešel jsem ji, v mysli si už plánoval, kde co postavím. Pokračoval jsem rovně, než jsem došel k šklebícímu se vchodu do jeskyňky. Před lety jsem ji prolezl tolikrát, že jsem znal každý výčnělek, každou prasklinu. Schovával se před úmorným létem nebo před rodiči. Nebyla ničím speciální, ale byla aspoň částečně ukrytá. Perfektní pro můj plán. S radostí jsem si uvědomil, že jsem za celou svou cestu nikoho nepotkal a že mimo lesní ptactvo neslyším žádné známky života.
Vše je až moc perfektní.
Cesta zpět byla tak bezvýznamná, že ji marně hledám v útrobách paměti. Než jsem se vrátil do hotelu a do volající náruče postele, stavil jsem se v obchodě. Už zase jsem celý den ignoroval hlad a až žaludeční křeče mi tuto potřebu připomněly. Když jsem brouzdal studeným světlem zářivek zaplavenými uličkami a snažil se najít aspoň něco, co by vzbudilo můj apetit, málem jsem dostal infarkt.
Na konci uličky stál nákupní vozík a u něj osoba, kterou jsem poznával. Nebyla to moje matka, to bych se dávno vyřítil buď z obchodu nebo na ni, ale jedna kamarádka z jejího důvěrného hloučku oveček. Začaly mi hořet špičky uší díky nenávisti a další vlně dlouho zakopaných vzpomínek. Poznává mě? Řekne něco? Vyzradí mou existenci?!
Skřípání koleček vozíku mě vytrhlo z nečinnosti. Bez pohledu, bez hlasu kolem mě projela. Začínám být paranoidní, myslel jsem si, rychle chňapl první poživatelnou věc a zmizel k pokladně.
Spánek mě spasí, sliboval jsem si, když jsem ulehal do peřin. Děsí mě, jak naivní jsem byl.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top