Následující dny jsem na sebe vzal masku ledového klidu, narušeného jen neurotickými tiky, třesem rukou a bělmem očí protkaných drobnými krvavými žilkami.

Logicky jsem se snažil držet si nízký profil. Oblečení, co jsem měl na procházce s Brunem se stalo novou skutečností - překopal jsem kompletně šatník. Nudné svetry, obnošené košile a rifle se staly stálými rezidenty. Jediná věc spojující mě s mou starou personou byl drobný náramek s přívěškem pečeti Molocha, který jsem ale nosil vždy pod rukávy, či si ho dokonce navlékl na kostnatý kotník. Naštval bych ho, kdybych se zřekl cejchů zcela.

Stěží jsem jedl a jakožto už tak dost astenický typ jsem musel nyní připomínat kostlivce. No moc jsem se tím netrápil. Nikdy mi na vzhledu nezáleželo, co teprve nyní, kdy mě tížily méně pomíjivé věci.
Zprávy roznítily novou vlnu teorií a klepet, která byla pouze živena předešlými. Vesnicí otřásly podzimní události v základech, takže byť jen šance, že se budou opakovat, všechny děsila.

Nebylo dne, kdy bych nezachytil nějaké pomluvy a domněnky. Hlas vždy strategicky umlkl, abych je mohl zcela vnímat, což byl ohavný žert z jeho strany. Snažil jsem se je ignorovat, ale rychle mi došlo, že čím více informací o průběhu vyšetřování mám, tím lépe mohu posoudit svou situaci.

A naplánovat si únikový plán.

Už se stmívalo, kráčel jsem pod kužely brzy rozsvícených lamp pouličního osvětlení a dumal, co se zbytkem dne. Spával jsem s těžkostí, co mě vždy nadobro vyždímala, takže bylo prakticky jedno, v jakou noční hodinu se vůbec do postele dostanu.

,,Mohl by ses pokochat místem činu," ozvalo se úlisně po mé levici. Zatřásl jsem hlavou a ani mu neodpověděl. Pohled na žlutou pásku nataženou mezi stromy, za kterými začínal sráz, se mi nezdál zrovna sympatickým. Už jsem chtěl zahnout za roh ulice, když jsem je uslyšel.

Tlumené hlasy sousedek. Báby se často shlukovaly a pomlouvaly ostatní, a samozřejmě dneska to muselo být zrovna před mým domkem. Snad každá vesnice má svou partu aktivních důchodkyň, co nemají nic jiného na práci než okopávat své úhledné zahrádky a pomlouvat a nadávat na ostatní. Na mladé, na náplavu, politiku, důchody a počasí. Zastavil jsem a chtěl vyčkat, jestli se za chvíli třeba neodšourají pryč. Možná jsem i chtěl zachytit nějaké nové informace kolem případu, které by mě odreagovaly od polo mlhavé ohavné existence na kraji mého vědomí.

,,-a ten mladej co tu je, no, ten satanista... není to nějaký divný, že se náhle tak zklidnil? Ráno jsem ho viděla v jednotě a včil, vypadá normálně."
,,Až na ty jeho oči, vždy měl zlé oči," dodala rychle další.
,,A už nechodí tak často k lesu. Radim se chová divně, a pro něj je divně chovat se normálně. A to vše po té nehodě." Mrazilo mě, když jsem slyšel, že je mé jméno skloňováno se souvislostí s vraždou. Tuší snad něco?

,,Hergot, tak už jdi a ukaž těm kvočnám!" Popohnal mě hlas. Než jsem to zaznamenal, rozešly se mé nohy a stanuly kousek od nich. Jako na povel umlkly a jen mě propalovaly pohledem. Tím intenzivním zrakem samozvaných morálních soudců, jejichž diplomem, kterým se ohání, je vyšší věk v občanském průkazu. Neopovážil jsem se nic říct, čelist zůstala pevně zatnutá, ruce v kapsách. Svíral jsem v nich klíč, jehož chlad mě klidnil a kotvil.
,,Pardon," sykl jsem suše jen abych jednu odehnal od přímé cesty ke dveřím, ve kterých jsem rychle zmizel.

Doma nebylo klidu. Chycen mezi 4 stěnami, ozvěny hlasů sousedek se vracely a nabývaly nových výšin. Ne že bych na to nebyl zvyklý. Od okamžiku, kdy jsem zde začal žít, byl jsem pro všechny pěstí na oko. Někde v hloubi duše mi to přinášeno zvrácenou satisfakci. Byl vztyčený prostředníček do ksichtu všech těch dogmatických ideálů mého dětství. Ale ty pomluvy mě nutily získat víc informací, a třeba jim nějakým způsobem předejít, či aspoň zklidnit už tak napjaté nervy.

,,Ano, pátrej červe, hledej lidi, informátory," syčelo mi za týlem a v tom okamžiku mi i jedna osoba stanula do mysli.

Pablo, místní podivín, co se sem tam mihl v baru. Vždy sám a v tichosti, lidi se s ním nechtěli tahat. Bodejť by, byl to patolog, a jako většina prací s krví a těly to obnášelo hromadu vlastních předsudků a jakousi auru tabu. Celé dny se hrabal v útrobách mrtvol a domů pak chodil sám jak tělo bez duše. Sem tam jsem ho zahlédl a slyšel o něm - šeptání o krizi středního věku a jeho podivné nátuře. Prohodil jsem s ním pár slov, ale nikdy jsem se o nějaké přátelství nesnažil. Bruno na tom byl jinak. Nechápu proč, ale měl Pabla upřímně rád. Takový nevyslovený obdiv. Mělo to co s dočiněním s faktem, že pocházeli ze stejných poměrů. Bruno byl odložené děcko z děcáku a Pablo osiřel v pubertě. Žil ve stejném dětském domově, a Brunovi fakt, že zvládl vysněnou výšku, dodával odvahu.

Rád říkával, že si s kolegy v práci nemá o čem povídat, tak si to vždy vynahradí tady po večerech. Že potřebuje aspoň nějakou společnost. Takže jistě nepohrdne ani mnou.

Ztichlými ulicemi jsem se plazil ke zdroji tichého šumu, co šel z pootevřeného vchodu trochu zchátralé budovy. Z oken kanulo jemné světlo, na zahrádce nikdo nebyl. Vklouzl jsem dovnitř a už lačně očima putoval po štamgastech a doufal, že ho mezi nimi najdu. Vždyť je jako lední medvěd uprostřed města, tak proč ho nevidím?!

A proto se i schovává a snaží se vypadat menší.

A tu jsem si v koutku u stolu všiml skrčené postavy. Široká, kulatá ramena měl nahrbená nad knihou a sklenicí s něčím. Rozešel jsem se k němu. Vlasy měl po stranách vyholené, nechané v jakémsi nedbalém punkovém účesu. Byly nabarveny na temně modrou, od propíchaných uší po ramena ostře rudé. Velmi nepřehlédnutelný, a to jsem za stolem viděl jen jeho bustu.

,,Dobrý večer Pablo, můžu si přisednout?" Vzhlédly ke mně zapadlé růžové oči lemované jemnými temnými kruhy a vráskami. Pod mírně se chvějícím rtem se mu leskl piercing, když mi tiše oplatil pozdrav a pokynul mi, ať si sednu.

Zaujal jsem místo naproti a po očku ho lépe přezkoumal. Přes rolák měl těsnou koženou vestu s různými výšivkami, plackami a připínáčky. Vypadala, jako by ji částečně sežvýkal rafan a někdo se ji snažil pak zas spíchnout dohromady. Odulé prsty mu zdobilo pár mohutných prstenů, které sem tak jemně klepaly o stůl, když se natáhl po sklence temně javorové tekutiny.

,,Dnes je tu klid," konstatoval tiše nad poloprázdnou hospodou. Měl táhlý, hluboký hlas. Jako by se jeho flegmatická nátura otiskla i v něm. Kývl jsem.
,,Počasí začíná být snesitelné, tak jsou lidi venku," snažil jsem se začít normální rozhovor nějakým ohraným tématem.
,,Na mě toho moc neužije," odfrkl si, ,,je úplně jedno, co je za denní dobu, vždy končím práci až v okamžiku, kdy jsem k čemukoliv jinému nepoužitelný. Natož tak dobrovolný pohyb," uchechl se sardonicky. Pokusil jsem se tomu tiše zasmát a dát mu za pravdu.
,,Pravda. Kor když je po změně času."

Téma počasí se mi dařilo držet nějakou chvíli. Abych měl čím vyplnit trapné pauzy a zaujmout neklidné ruce, obstaral jsem si sklenici piva, jehož chuť jsem stejně nevnímal a jen ho převaloval po jazyku.

,,Slyšel jsem o tom...no-" nakousl jsem konečně důvod, kvůli kterému jsem sem vůbec šel a kamarádíčkoval se s ním.
,,Co ho našli na skále? Jo. Pitval jsem ho," vydechl, masité paže složil na hrudník a trochu se v lavici zaklonil, čímž dal znát svou obskurně vypolstrovanou postavu hrušky s bachorem.

Odkryl tím ale i deníku podobný sešit plný silně nahnutého drobnopisu, na kterém měl předtím položené ruce.

,,Blíží se svatojakubská noc," odbočil náhle, rychle jsem zvedl zrak, jeho smutné jemné oči mě propalovaly, ,,plánuješ něco?"

Ta náhlá otázka mě vykolejila. Rychle jsem zavrtěl hlavou. Jak ho to napadlo?
,,Ani bych ti neradil. Pamatuješ, kdy bylo první zmizení?", nečekal na odpověď, ,,V předvečer všech svatých. A to je sakra divný, tak aby se to nestalo zas. Netoulej se po lese, ty ani Bruno, byla by vás škoda, chlapci." Natáhl se po sklenici a upil rumu. ,,Něco ví," ozval se ten had a já mu musel dát za pravdu a pokračovat.

,,Takže myslíš, že je to zase ten vrah? Vždyť jen nějaký feťák spadl ze skály-" přerušila mě salva hlubokého, hrdelního smíchu. Pablo se zubil jako krokodýl, díky bledosti mu po lících lezly rudé fleky z alkoholu, co právě polkl.
,,A ty té zástěrce věříš? Kdo by se sjel a štrádoval si to do hlubokého lesa, proletěl se ze srázu, a to ještě tak blbě, že to byl jeho poslední let?" rozpovídal se náhle. Jeho hlas nabral na barvě a tónu.
,,Z-zástěrka?" vykoktal jsem naoko překvapeně, ale mozek mi burcoval na poplach.
,,Ano. A strašně ubohá. Bodné rány ostrým předmětem jdou rozeznat dobře od tupých stvořených pádem v okamžiku, kdy už byl tuhý. Mimo to, i krevní sraženiny naznačovaly polohu v leže na zádech, ne v klubku jak ho našli. Prostě náš neznámý únosce - vrah je amatér," pronesl nonšalantně a zas si přihnul. Učinil jsem též, aby si nevšiml, jak se mi chvějí dlaně a rty.

,,Ale proč si myslíš, že udeří o Valpuržině noci?" slyšel jsem sebe tiše vyřknout. Až spiklenecky se ke mně přes stůl naklonil, s heknutím, už tak se za něj sotva vešel.
,,Na to jsem se tě chtěl zeptat. Znáš tuhle...věc?" Posunul ke mně deník, kde nalistoval poslední stránku, na které bylo vcelku stroze ale přesně cosi načrtnuto.
Po chvilce pátrání v paměti jsem v směti čar rozpoznal sošku rohaté temné bytosti...

Sešit byl rychle zaklapnut. Chvíli mi trvalo poznat, že to já jsem ho s takovou vervou zavřel, ukryl tu svinskou podobiznu. Pablo mě sledoval až s kamennou tváří, kamennou až na unavené oči, něžné oči, které k hřmotnému albínovy vůbec nepasovaly.
,,M-moloch," tiše jsem sykl a doufal, že chápe aspoň trochu, jak rouhačské to jméno je, a tím pádem i můj strach, který ovšem pramenil z něčeho zcela jiného. Jemně přitakal a zápisky si vzal zpátky.

,,Ten náš feťák měl v ranečku nějaké věci. A neměl bych asi nic kolem případu prozrazovat, ale tobě věřím. A stejně to brzy pustí do éteru. Měl s sebou pár zvláštních věcí, nějaké modly. A tohle bylo mezi nimi. Takže Mo-"
,,NEŘÍKEJ TO JMÉNO!"

Pár štamgastů se po nás ohlédlo. Nedošlo mi, že jsem se zvedl ze židle a křečovitě svíral stůl, do kterého se mi zarývaly nehty. Polil mě ledový pot a náznak studu. Vše se zabalilo do nesnesitelného kokonu ticha, které proráželo pár cinknutí skleniček a poznámek.

A tichý smích na hranici vnímání.

Zavřel jsem oči a doufal, že se stane zázrak a já se náhle vypařím.
,,Pojďme na chvíli na vzduch, Radime." Ucítil jsem na ruce jemný dotyk teplé dlaně. Nechal jsem se. Nebylo mi vůbec dobře.

Chladný noční vzduch mě trochu probral. Civěl jsem do inkoustového nebe, po kterém se proháněly neznatelné šmouhy mraků.
,,Kouříš?"
Otočil jsem se po Pablovi, co nemotorně zápasil s krabičkou, kterak se snažil vyndat pár těch rakovinových tyčinek. ,,N-ne, ale díky," vydechl jsem a sledoval jak si zapaluje. Takhle mimo stůl byla jeho postava ještě větší pěstí na oko. I přes tlustý rolák, samozřejmě v jeho oblíbené červené, a bytelné kalhoty nešlo přehlédnout, že je albín silně obézní. Nedokázal jsem si ho s jeho masivními nohami a bachorem představit v bílém stejnokroji kterak skalpelem opatrně řeže do korpu. Ale i patologové přicházejí v různých balení.

,,Asi jsi v těch temných vědách trochu více zběhlý, co Radime?" Popotáhl a opřel se zády o zábradlí. Jen jsem kývl, doufaje, že se nebude pídit dál. Vyfoukl kouř a sám se zahleděl k nebi.
,,Řekni mi víc o...no té modle. Co by takový její uctívač mohl chtít? Chci jen-" oči zas obrátil pomalu ke mně. Vtáhl jsem se do sebe, měl jsem pocit, že se mi prodírají ty dva růženíny do duše, ,,pochopit," vyslovil těžce.

,,Mlč."

Polkl jsem a sevřel ledovou příčku zábradlí.

,,Mlč Radime."

,,V-vždyť ti to k ničemu nebude..." slyšel jsem svůj měkký hlas, ale už jsem nabíral nového dechu.
,,Dobře, ale moc nad tím nepřemýšlej. Je to jen hloupá ezoterika," zasmál jsem se suše, roboticky. Nakonec jsem si od něj tu cigaretu vzal, abych zabavil ruce.
,,Kde začít? Mo- ta entita je stará modla pocházející z dob ještě předkřesťanských. Samozřejmě z kolébky mnoha náboženství, území dnešního Jordánska. Zápisy o některých rituálech se dostaly i do starého zákona," popotáhl jsem a donutil se nekašlat, jen jsem nakrčil nos nad tou ohavnou pachutí.
,,Jaké rituály?"
,,Většinou obětování dětí," vydechl jsem suše i s kouřem, ,,upalování v peci, která byla jeho podobiznou." Nad tím tiše sykl, jako by se sám právě dotkl rozžhaveného břicha volského boha.
,,Takže oheň. Nějaký důvod pro něj?"
,,Spaluje. Požírá. Je to zkáza, co sobecky bere a rozšiřuje se jako mor," hlesl jsem chladně a zas popotáhl.
,,Ještě že je to dávno ztracená kultura, že?" Neodpověděl jsem. Oči jsem měl zafixované na konci drolící se nikotinové tyčinky, kterou pomalu trávil tlumený oranžový plamínek, zanechávaje za sebou pole popela.
,,Jak jsem řekl, moc nad tím nepřemýšlej. Zavrtá se ti do hlavy jako červ, a pak budeš mít s nočními můrami na týden vystaráno." Konečně jsem se opovážil zvednout k němu zas zrak. Prsteny se slabě blyštily, chytaly odlesky z oken baru. Mezi prsty se mu líně kroutily kroužky kouře.
,,Zajímavé. Takže buď byl náš vrahoun vážně niché okultista, nebo to byl náš nešťastník," vydechl a naposledy přiložil cigaretu k rtům, ,,nebo to jsou oba dva," dodal tiše hlas a já nedokázal náhle určit, jestli to byl Pablo nebo má vystrašená mysl hrající si se mnou.

Poskočil jsem nad překvapivou bolestí a upustil špaček cigarety. Plamen se stihl dožrat až k mým prstům.
,,Nevím jak ty, ale já začínám mrznout. Asi to tu už pro dnešek zabalím," zívl Pablo, típl cigaretu, jejíž špaček zmizel pod podpatkem jeho těžké boty. Otočil se ke mně.
,,Ještě že je to vše jen bujná fantazie, že?" pronesl nadneseně. Donutil jsem se zasmát a přitakat.
,,J-jo, fantazie..."
,,Dobrou noc Radime. Ještě se uvidíme, drž se." Přistála mi na ramenou jeho teplá tlapa, poplácal mě jemně a daroval mi úsměv, pod kterým jsem se cítil ještě mizerněji.
,,Dobrou i tobě a díky Pablo," dostal jsem ze sebe ale to už byl ve dveřích.

Chvíli jsem tam jen stál a zíral na hromádku popela přede mnou, na korpus cigarety, než ho rozvál vítr.