Místností se táhl slabý zápach kouře a alkoholu. Bylo tu šero, snad aby zákazníci neviděli, v jakém stavu je vybavení baru.

Zvedl jsem sklenici ke rtům a trochu ucucl. Můj systém alkohol moc dobře nezvládá, a já už byl u druhé sklenky. Vedle mě seděl nahrbený muž se světle popelavým nádechem pleti, popíjel z korbelu. Když už jsem pil, tak jen s ním. Byl to kámoš do nepohody, a to, že jsme oba byli tak trochu za exoty, nás jen víc stmelovalo.

,,Říkám ti, Radime, ty jsi mi na houby okultista," začal náhle. Pobouřeně jsem si odfrkl a narovnal se.
,,A na to jsi přišel jak, Bruno?" optal jsem se tiše. Rád jsem vyslovoval jeho jméno s důrazem. Vždy mi znělo trochu ulítle, hloupě. Jeho vzhled tuto představu jen podporoval. Naklonil hlavu na stranu, až mu kučery spadly do věčně ospalých očí.
,,Protože máš tlamu plnou řečí, ale činy ti někam ulítly!" Cože prosím?
,,Na co tím narážíš?" vydechl jsem a přisunul se k němu židlí blíž. Popravdě jsem moc dobře tušil, co tím myslí.

,,Že za celou tu dobu co se známe a scházíme se na našem místečku, jsi neudělal ani jednu z těch věcí, o kterých tak rád pěješ," pohledem zkontroloval ostatní patrony baru a natáhl se ke mně ještě blíž, až jsem cítil jeho pivem nasáklý dech, ,,Radime, vždyť ty plácáš o nějakých černých mších, sabatech a rituálech. Ale mimo čtení těch prokletých knížek a pobíhání okolo v županu nic smysluplného neděláš."
,,Tak zaprvé, Bruno, není to župan, ale okultní róba, ty to moc dobře víš, jen mě chceš nasrat," dal jsem si menší pauzu, musel jsem se opravdu držet, abych na nás neupozornil ,,a zadruhé, přece jsem nedávno zkoušel vyvolat M-" a to už ke mně letěla ruka a zacpala mi pusu.

,,To jméno kurva nevyslovuj," zasyčel, ,,a zatřetí, nedokončils to. Teď tě jistě stalkuje ve stínech," vyplivl jízlivě, hned mě zas pustil a dlaň si otřel do sešlého svetru. Došly mi argumenty. Byla pravda, že jsem měl od té noci pocit, že mi cosi neustále dýchá na krk a sleduje mě. Můj spánek tím také trpěl, buď jsem nespal vůbec nebo jen lehce, vystrašen těmi nejtižšími pazvuky. Ale to jistě bylo jen psychosomatické, náhlá epizoda slabosti. Natáhl jsem se po sklenici a dopil ji. Za chvíli byla zase plná a já bláhově pokračoval.

,,Takže...co ti ještě na mě vadí, hm?" nemohl jsem si pomoc, prostě jsem do něj musel rýpnout. Protočil panenkami, ovšem hned na to ukázal masitým prstem na mé triko.
,,A na tom je jako co špatně?" zamumlal jsem a uhladil potisk baphometa na něm. Rohatec se zubil, jedna jeho pařáta ukazovala do nebe, druhá do země. Přesnou terminologi gest rukou jsem jako vždy zapomněl.
,,Viděl jsi snad někdy křesťana štrádovat si to městem s Ježíšem na triku? Nebo hinduismu s...no, jedním z těch tisíců božstev co existují na čepce? No asi ne, protože si těch bytostí váží," vydechl než si zas přihnul piva.
,,Hypokrite, sám nosíč pentakl a jiné symboly," vyjel jsem po něm a to jeho ukazování oplatil. A opravdu. Na krku se mu kýval ohmataný stříbrný ornament.
,,Ale to jsou amulety. Těmi se chráním a vzdávám úctu. Nechodím v mikině, ze které se na mě šklebí rohatý bůh. Ale ty si klidně vykračuješ s Baphometem. Máš na zádech terč, a to ne jen pro ukecané sousedky" jal se mi v klidu oponovat. A já pálil zpět. Ať už jsme ze sebe dostávali jakoukoliv frustraci, valila se proudy. Jak žhavá láva zžírající naše přátelství. Ani nechci vědět, co za slova o nás musela létat nad drinky ostatních zákazníků. Myslel jsem si, že jsem si na ty řeči už zvykl, ale stále jsem je bral k srdci.

Po půlnoci jsem už ani netušil, o čem se hádáme. Hořely mi tváře a bylo mi prostě divně. Bruno na tom nebyl o moc líp, na druhou stranu byl schopen se svou masitější postavou toho do sebe dostat víc a opilost se u něj projevovala totálním útlumem. Nakonec jsem se vrávoravě zvedl a zaplatil s tím, že nebudu posera a hnedka teďka půjdu a odvolám řádně ten rituál.

Cestu k lesu už mám rozmazanou. Byla zima jak prase a já kretén si svítil jen mobilem. Po chvilce jsem už necítil konečky prstů, jelikož jsem samozřejmě rukavice stihl cestou kdesi vytrousit. Po boku se mi pohupovala brašna nadutá knihami a všelijakými serepetičkami. Chrastěla, a to byl jeden z mála zvuků, co mě v tu nekřesťanskou ranní hodinu doprovázel a i vcelku uklidňoval. Lepší než dusivé ticho.

Klidný les probudilo klení, když se mi podařilo sletět z lávky a vymáchat se v ledové vodě. Aspoň jsem neutopil i mobil, co ze sevření ztuhlých prstů neměl šanci vyklouznout. Čím jsem byl blíž háji, tím víc jsem byl upnut na tom dakázat, že jsem opravdový okultista. Že jsem hoden temného vědění a schopen ho i využít. A že si kritiku nějakého Bruna vůbec neberu k srdci.

Tisy byly pohřbeny v inkoustové tmě. Jen co jsem stanul na tu jehlicemi obsypanou půdu, přivodil mi menší infarkt sýček, co se rozhodl blízko zahoukat.

Zkurvenej pták, něco bych po něm flákl.

Už už jsem chtěl pokračovat, když v tom jsem zaznamenal další zvuky. Křupání jehlic, vrzání červotočem prožraného dřeva.

Že by to bylo ono božstvo? Proletělo mou opilou myslí. No má reakce byla zhola nelogická. Místo posvátného strachu ve mně vzkypěl vztek co probudil démon alkoholu.

Kužel světla jsem ztlumil dlaní a pomalu, potichu došel k pootevřených dveřím. Já ti dám hrabat se nám ve věcech! Ať jsi co jsi!
Otevřel jsem je dokořán a entitu oslnil návalem světla. Hleděly na mě dvě vystrašené oči.

Pak byla už jen tma.