Dýchej, Radime, dýchej.

Chrstl jsem na sebe ledovou vodu ve snaze vyhrabat se z mlhy minulé noci. Bylo to k ničemu. Sakra, v tomhle stavu přece nemůžu racionálně přemýšlet, běželo mi hlavou a já v tom okamžiku prostě došel ke sprše, strčil hlavu pod hlavici a otočil kohoutek úplně doprava.

Nejdřív jsem sebou trhl, ale proud ledové vody ze mě zbytky malátnosti rychle vyplavil. Sotva jsem se utřel a už jsem stál zas v dezolátní kuchyni.

Ono se to vysvětlí, musí. Aspoň jsem se sebe o tom snažil přesvědčit.

Pohled mi padl na boty, které mě před chvílí málem poslaly na zem. Byly to léta nošené, příšerně zablácené kanady. Musel jsem být v lese. A pokud jsem byl v lese...

Vtrhl jsem do ložnice a rozhrnul závěsy s takovou vervou, že jsem je utrhl ze cvočků. Bledé světlo, co se rozlilo pokojem, mi ale neukázalo co jsem chtěl. U postele pohozená není, ani na stolu přetékajícím bordelem. Do háje, kde je ta brašna?

Vše se mi začalo spojovat.

Z šatníku jsem vylovil první triko co mi přišlo pod ruku, hodil na sebe bundu a čepici, nazul kanady a už jsem byl venku. Do tváře mě klofla zima, pobledlá ranní obloha vypalovala krví podlité oči. Sotva jsem byl schopný strefit se klíčem do zámku, jak se mi třásly nervy drásané ruce. Namířil jsem si to k lesu.

Nikdy jsem nepil sám, natož do stavu kdy mám den na to okno. Při myšlence na kumpána se mi vyjevil v mysli obraz šklebícího se podsaditého chlapíka s bradkou. No jasně, Bruno. S kým jiným bych tak šel ven.

Ruce jsem měl zaraženy v kapsách, oči upevněny na neviditelný cíl za obzorem. Ještě že bylo brzy, vidět mě pelášit tak uhranutě k lesu by jistě jen zhoršilo mou už tak pocuchanou image mezi sousedy. Holt vesnice. I tak bych to tu za nic nevyměnil. Blízkost přírody, krásné prostředí...až na tu ulici směrem k lesu kam jsem nyní spěchal.

Oddechl jsem si, když jsem ani na tomto místě, kde často rejdily nevěrohodné entity, na nikoho nenarazil. Poslední dobou se ochomýtaly nepříjemně blízko našeho místa, hlavně František.

Asfalt pomalu přešel v rozdrolenou polňačku a ta zanikla v hromadě bahna, co se mi místy snažilo ukrást boty. Všechen sníh byl dávno pryč, a poslední týden dokonce pršelo. Né že by na to krajina nějak silně reagovala, ono se něco sem tam zelenalo už od Vánoc, ale cesty to opravdu schytaly. I proto jsem zanechal častých návštěv naší schovky. Prostě se mi nechtělo zas a znova čistit boty a v gumáchích mě zas strašně bolely kotníky.

Díky tomu jsem se divil, že jsem se tam v noci vláčel. Možná na popud Bruna? Třeba si cestou rozbil držku a proto ta krev?

Stromoví houstlo a s ním i atmosféra. Jako by kmeny předělovaly hranici dvou světů. Obvykle mě tento pocit uklidňoval a já se cítil zvláště lucidnější než obyvkle. Nad obvyklou hranicí vnímání. Ale toho rána celou scenérii trávila vzrůstající předtucha.

Jen co jsem přešel potůček přes provizorní lávku, ocitl jsem na jiném území. Čerství lesní vzdzch zhoustl, vše umlklo. Příroda něco věděla a umírala touhou vidět mou reakci.

Pokud jsem včera pil a vzal s sebou brašnu...šel sem s Brunem... Ne. Bruno měl tehdá na sobě jen svetr, rozpomněl jsem si, v něm by se do zimy nevydal.

Spadané jehličí trochu zlepšilo stav stezky. Jemně křupalo pod nohama a dodávalo vzduchu tu zemitou vůni. Zurčení potoku se ztratilo, už mě zdravil první tis. Vřelo to ve mně, chtěl jsem se dát do běhu a konečně uzřít pravdu. Zbavit se toho neblahého pocitu, co mnou lomcoval. Nenáviděl jsem, jak mě strach ovládal jak nějaké bezbranné děcko.

Ale nohy mi ztěžkly, a né jenom fyzickým vyčerpáním. Podvědomí mě drželo na uzdě. Už vědělo co mě čeká, chtělo mě chránit. Ale pokud by někdo našel ten Klíč Solomonu, byl bych v háji. Bláhově jsem neposlechl a veden chtíčem po vědění jsem pokračoval v cestě.

Kroutící se větve tisů tvořily jakousi novou oblohu. Snad nechtěly, aby nevinná nebeská klenba viděla ty scesné scenérie co se děly pod nimi. Staletá kůra některých byla znesvěcena rytinami, jejiž význam znalo jen málo lidí. Pár jich tu bylo ještě před naším příchodem. Kopl jsem do pahorku svíčky, kterou jsem zde nechal po nepovedeném rituálu a spěchal k přístřešku.

Krčil se u jednoho ze stromů, nedávno jsme si ho skonfiskovali a nastěhovali do něho vše, co jsme nechtěli aby nás strašilo doma. Dveře byly pootevřené. Zvuk mého tepu naplnil to slizké ticho co utápělo tisový háj. Se zavrzáním jsem je otevřel dokořán.

A pak jsem ho uviděl.