Rozjařena vínem pluje po pokoji, oblečena je v růžovém pyžamu a je bosky, protože chlupatý koberec ji hřeje dostatečně. Zpívej, zpívej, dokud můžeš! Ve vší té agónii je něco lákavého, flašku na to! Millicent si otevřela lahev drahého vína, které si šetřila na lepší časy, které nepřišly. Tak teď tančí, v ruce svírá lahev a zpívá z plných plic. A až bude flaška prázdná, ještě má schované krabicové víno. Co je komu do toho? Ať už drahá whisky, nebo levné víno... Mají stejný cíl. Zmírnit to.

Millicent Bulstrodeová ví, že není výjimečná. Vše, co kdy chtěla říct, řekli básníci. Vše, co chtěla cítit, vypůjčili si ostatní. A rýmy? Rýmy použili jako stavební materiál pro díla jiných. Otočka a záklon, protáhne se, prokřupe se k blaženosti. Ráda by se viděla zvenčí, možná by nalezla odpovědi, a kdyby ne, aspoň by to byl nový zážitek. V nitru se alkohol kroutí jako had, který svedl Evu na scestí. Zná ji někdo? Ví někdo o jejím trápení? Je někdo, kdo se ji snaží pochopit? Jen vítr.

Má kruhy pod očima a blbě se šklebí, ale do tance dává všechno, i přes všechnu únavu ze života. Věčně nosí sukně, aby zakryla tlustá stehna, ale v pyžamových kalhotech se tak hezky tancuje - a navíc se nikdo nedívá. Plány nemá, sny zapomíná hned po probuzení a všechno, co dělá, dělá navzdory společnosti. Sedává na okenním parapetu a sní. Ráda by prospala celý svůj život, aby nemohla zapomenout na sny. Zásadně neuklízí, dokud se to oblečení na zemi dá překročit.  Nebyla oblíbená v Bradavicích, takže teď v dospělosti nemá nikoho. Ani Pansy Parkinsonová už s ní nechce chodit do čarestaurace. Jako by všechno procházelo kolem ní, ale nic k ní nemohlo proniknout. Bývá často smutná, ale zařekla se, že bude žít a snít - tak navštěvuje vzdálené planety. Tam ji chápou, tam se nikdo nediví, že není schopná shodit aspoň pár kilo.

Tak dlouho Millicent trvalo, než se naučila mít sama sebe aspoň trochu ráda. Snad jednoho dne se protancuje ke štěstí.