Miluješ ho, to nemůžeš popřít.
Jednou, dvakrát za měsíc si tě odvede na hotel. A ty jdeš. Mohla by ses vztekat, mohla bys hrát odtažitou, ale neuděláš to. Protože ho miluješ.
Miluješ se s ním, utápíš se v jeho chladných očích a přeješ si, aby tě měl radši než svou manželku.
Když je konec, zeptáš se ho, jak se daří jeho synovi.
Odpoví, že neví. ,,Draco má svůj vlastní život," říká. Ve skutečnosti se o svého syna prostě nezajímá.
Přesto ho miluješ.
Miluješ ho, i když si tvou lásku nezaslouží.

Jdeš ulicí
sama s cigaretou v ruce.
To víno byla chyba, to setkání byla chyba.
Lucius ti ani nenabídl doprovod. Je zázrak už to, že s tebou došel ke dveřím hotelového pokoje.
Nebo se jen bál, že bys chtěla zůstat. Tak tě radši jemně vyhodil.
Nezůstala bys. Tak pitomá přece nejsi, už nic nechceš.
Jen čas od času si přeješ ujistit se, že ještě dokážeš něco cítit, ale rozhodně to nevyžaduješ od ostatních. 
To by bylo bláhové.

Po těch měsících, kdy se stala každá představitelná katastrofa skutečností, by tě nemělo nic překvapit.
A když už jsi tak trochu smířená se svým životem, začne tě bolet čelist v pantu.

A stejně se k němu vždycky vrátíš. I když tě Lucius nemiluje a nikdy tě milovat nebude.

Pansy Parkinsonová vzhlédla od pergamenu, zadívala se na sebe do zrcadla a zeptala se: ,,Proč ho miluješ?"