Byla zima, Hermiona stála před hradem a snažila se vnímat na tomhle dni něco pozitivního. Nedařilo se. Mrzla a Severus nepřicházel, bála se... Možná si ho zavolal k sobě jako už tolikrát a jako už tolikrát (on to před ní nikdy nepřiznal) byl raněný, zmlácený...a on nechtěl aby ho tak viděla, jenže to byla ta pravda, kterou milovala...to, že on není ze železa, že je člověk, který miluje.

Vešla do jeho komnat, Severus seděl se skleničkou whisky a procvičoval ruku, kterou měl v dost špatném stavu.
,,Říkal jsem ti, že nemáš chodit ke mně. Někdo by si toho mohl..." začal, aniž by na Hermionu pohlédl.
,,Nikdo si ničeho všimnout nemohl. Všichni spí! Já na tebe čekala," skočila mu do řeči.
,,Zavolal si mě Pán zla, některé věci nemohu ovlivnit. Už sem nechoď. Mohlo by se ti něco stát!"
,,Severusi, víš jak je to dlouho, co jsi mě objal? Tři měsíce, pak jsi prý nemohl být se mnou. Já to chápu, ale..." povzdechla si. ,,Potřebuju tě, jen s tebou se nebojím!"
Severus položil skleničku na stůl a přišel k Hermioně. ,,Promiň," řekl tiše a objal ji.
,,Chyběl jsi mi," špitla Hermiona smutně. ,,O hodinách na mě ani nepohlédneš... Ne, nekárám tě... Jen říkám, že se musíme schovávat a čas, který bych chtěla trávit s tebou, musím poslouchat Levanduli Brownovou."
Severus se skoro pousmál. ,,Tak to je vskutku otřesné. Slibuji, že se všechno změní... Zvlášť po bitvě."
Při této zmínce sebou Hermiona trhla, zamračila se. Jemně se vymanila ze Severusova náručí.
,,Ach ano," začala trpce, ,,Po bitvě, po bitvě, až bude po všem, to je úžasný slib. Víš, možná jeden z nás, nebo oba zemřeme... A ty slibuješ, že budeme spolu."
,,A co mám říkat? Že máš hezkou rakev?! Já chci věřit, že budeme spolu!"

Severus pozoroval, jak Hermiona píše písemnou práci, jak jí pramen vlasů padá do zamračeného čela. Podepsala se krátkým pohybem ruky a vstala. Přešla celou třídu a jako první odevzdala práci. Severus jí hleděl do očí, ale Hermiona se jeho pohledu vyhýbala. Prohlédl si její písemku, pod úlohami bylo napsáno: Já takhle žít nechci! Hned jak to Severus dočetl, slova zmizela. Pohlédl na ni, ale Hermiona hleděla na prázdnou lavici. Na začátku přestávky všichni utekli pryč, Hermiona se také snažila vypařit.
,,Kampak, slečno Grangerová?" zeptal se Severus. Hned pochopila, že si s ní chce promluvit a že je zbytečné před tímto rozhovorem utíkat. Hermiona zavřela dveře a otočila se k Severusovi (a problémům) čelem.
,,Co jsi tím myslela?" vyptával se Severus.
Donutila se být klidná, neplakat. ,,Už nemůžu," pravila Hermiona.
,,Já ti nerozumím."
,,To jak se ukrýváme, jak se snažíš být sám za každou cenu."
,,Cože? Já nechci..."
,,Ale ano," skočila mu do řeči. ,,Vždy když za tebou přijdu, tak mi vynadáš, že by mě někdo mohl vidět, ale jde o tebe! O to, že si nechceš přiznat pravdu... Pokud nějaká pravda existuje!"
,,Vážně si to myslíš?"
,,Nikdy jsi se mnou nemluvil o budoucnosti. Jenom jsi zmiňoval, že až bude po bitvě... Ale co bude po bitvě? Jaká je naše budoucnost? Nebo ve skutečnosti nepočítáš s tím, že se toho dožijeme?"
Severus na ni dlouhou dobu mlčky hleděl. Pak se pomalu nadechl nosem. ,,Vypadni," pravil.

,,Jsou tady!" křičela Hermiona. Remus ji chytil kolem ramen.
,,Už je to tu," pravil. Všichni se seběhli a připravili se. Hermiona krátce pohleděla na Severuse, který na ní koukal celou dobu. Na vteřinu si přála mu vběhnout do náručí, vyznat mu lásku. Začala bitva. Mnoho lidí zemřelo, výhra byla hořkosladká. Severus seděl naproti Hermioně, hleděli na sebe, ale nedokázali jít k sobě. Padla na ně únava z života. Bolelo to.

Hermiona začala si balit všechny věci, rozloučila se se svými přáteli a odejela do Londýna. Potřebovala čas srovnat si svůj život, naučit se být sama. Našla si malý byt, kde se snažila přemýšlet o své budoucnosti. Celé své dospívání měla jediné poslání - bojovat proti zlu. Teď teprve mohla zjišťovat, co chce dělat, co ji baví, bez ohledu na ostatní a bez obavy z Voldemorta.

Hermiona seděla v křesle a četla si, když se ozval zvonek. Hermiona vstala a došla ke dveřím.Byl v nich Severus. Hermiona mu chtěla zavřít před nosem, ale on jí v tom zabránil.
,,Chci si jen promluvit."
Hermiona chvíli přemýšlela, pak Severuse pustila dovnitř.
,,Chceš čaj?" zeptala se.
,,Byla bys hodná," řekl a posadil se do křesla, všiml si knihy, kterou četla. Byla to mudlovská kniha od jakési Jane Austenové. Hermiona mu ji vytrhla z ruky a dala mu čaj.
,,Děkuji," řekl Severus.
Hermiona si sedla do druhého křesla a bez známky jediné emoce na něj hleděla. ,,Tak...?"
,,Chtěl jsem se zeptat, co za budoucnost sis představovala? Cos ode mě očekávala?" zeptal se Severus.
,,Myslela jsem, že se za mě nebudeš stydět, že budeme žít spolu. Budeš se mnou a přiznáš to před lidmi. Přála jsem si, abychom byli svoji. A hlavně... že si uvědomíš, že miluješ! Ale to už je teď jedno."
Severus položil čaj na stůl, klekl si před sedící Hermionu. Z kapsy vytáhl prstýnek, neměl ani krabičku. ,,Hermiono Grangerová, miluji tě. Vezmeš si mě?" zeptal se.
Hermiona se zamyslela. ,,Ne." řekla. ,,Musíme nejdřív o věcech mluvit, sblížit se a zpracovat to, co bylo. Jsem do tebe zamilovaná, Severusi. Přeju si, abychom se vzali. Ale nechci to uspěchat. Potřebujeme čas. Potřebujeme být spolu, zjistit, jestli si rozumíme v nejzákladnějších věcech, se kterými se potýkají obyčejní lidé."
,,Chápu. Už nejsme ve válce," pravil Severus.
,,Přesně tak. Teď už nejsi špeh, nejsi ani můj profesor, já už nejsem pravá ruka Harryho Pottera, nejsem tvá studentka. Jsi jen Severus. Jsem jen Hermiona."
,,Budu vděčný, když mi dovolíš ukázat ti, jaký je Severus. A budu si velice vážit toho, když budu moct poznat, jaká je Hermiona."
Hermiona se sklonila a políbila ho. ,,Doufám, že si tu žádost o ruku do budoucna nerozmyslíš, až poznáš, jaká jsem."
Severus ji pohladil po tváři. ,,Snad přede mnou neutečeš, až se budeš každý den budit vedle mě."
Hermiona se pousmála. Znovu se sklonila, položila své čelo na Severusovo čelo. ,,Chci být s tebou, Severusi."
,,Chci být s tebou, Hermiono."