Pansy Parkinsonová si kapesníčkem setřela slzy a vodou smazala malé šmouhy od řasenky těsně pod očima. Taková hloupost jít na tuhle svatbu! Vždyť moc dobře věděla, že tu bude. A stejně přišla. Nemohla si pomoct. Jsem pitomá, pomyslela si. Vrátila se do společnosti. V sále byla spousta lidí. Sledovala, jak se všichni baví, jak novomanželé - Draco a Grangerová-Malfoyová tančí uprostřed sálu, jak ohavně šťastní všichni jsou. Musela odejít na vzduch. Zmizela na balkóně. Už bylo docela chladno, tak si zkřížila ruce na prsou. Chtěla ze sebe vykřičet tu bolest, tu osamělost. Místo toho jen pomalu vdechovala chladný vzduch nosem a ještě pomaleji ho vydechovala ústy.

Zaslechla kroky, ihned ho poznala. Nikdo nekráčel stejně jako on. Koutkem oka zahlédla jeho postavu. Stoupl si vedle ní. Ruce měl v kapsách. Byl tak klidný. Pansy nedokázala snést tu jeho lhostejnost. Jako kdyby nikdy nic nebylo. Jako kdyby ji nikdy nemiloval. Jako kdyby její láska přišla vniveč.
,,Kde máš srdce?" zeptal se Remus z donucení.
,,Po tvým vodchodu jsem ho dala do nejspodnějšího šuplíku ve skříni. Leží mezi ponožkama, kterým chybí druhá do páru."
,,Žalostné," pověděl na to, ale neznělo to soucitně. Pansy došlo, že už nikdy se o ni nebude zajímat. Už se nesměle neusměje nad jejími sarkastickými poznámkami. Nikdy ji už nechytí za ruku, když bude rozrušená. Už nikdy ji Remus nebude milovat. Z kapsy vytáhl krabičku cigaret. ,,Nemáš zapalovač?"
Podívala se mu do tváře. Jeho tvář byla tak klidná, tak chladná. Chtěla ho políbit, uhodit, poranit, zahrnout polibky... Cokoliv, jen aby v něm probudila alespoň nějaký cit. Místo toho jen přikývla. Sklopila zrak a z psaníčka vyndala zapalovač. Poděkoval, zapálil si cigaretu a chtěl jí zapalovač vrátit.
,,Nech si ho," pravila Pansy.
Chvíli mlčeli, pak Remus promluvil: ,,Chybíš mi, Pans. I když spolu nebudeme, i když by to nebylo k ničemu... Chybíš mi. Nechci, aby sis myslela, že ten rozchod byl pro mě snadný. Nebyl. Stýská se mi. Občas mi tě něco připomene, vrátí mě to do dob, kdy jsme byli spolu. Může se to tak zdát, ale ve skutečnosti mi nejsi lhostejná."
A i když to vlastně bylo jen utvrzení v konci jejich vztahu, stejně za to vyznání byla velice vděčná. Pansyino srdce se naplnilo láskyplným smutkem. Pousmála se, i když jí z očí tekly slzy. ,,Děkuji, Remusi. Navždycky to budou nejhezčí vzpomínky."
,,Napořád to budou nejpěknější chvíle," souhlasil. Společně s cigaretovým kouřem se k nebesům vznášely zbytky jejich lásky.