Pansy Parkinsonová nebyla prefekt, měla k tomu víc než daleko, ale byla dostatečně chytrá na to, aby si zjistila heslo od prefektských koupelen. Po smrti Brumbála stejně nikoho nezajímalo nějaké to malé porušení pravidel. Byl nedostatek profesorů, nedostatek prefektů, takže si mohla po večerce chodit jak se jí zachtělo.

,,Smíte mi, prosím, vysvětlit, proč se pohybujete po hradě tři hodiny a sedmnáct minut po večerce?"
,,Jistě," odvětila klidným tónem Parkinsonová, i když zatím netušila, co mu nalže. ,,Víte, já se necítila dobře, tak jsem šla na ošetřovnu, ale byla zavřená."
,,Vy se nejspíš domníváte, že jsem slabý duchem, že? Tak otřesně špatnou lež si jistě nezasloužím."
,,Tak vteřinku, já vám vymyslím něco lepšího."
Snape pozvedl jedno obočí, pak však nonšalantně zkřížil ruce na prsou a trpělivě vyčkával.
,,Jsem zamilovaná do jednoho muže. Šla jsem mu vyznat lásku a políbit ho na dobrou noc."
,,A smím se zeptat, kdo je ten šťastlivec?"
Pansy přemýšlela. Chtěla říct Hagrida, ale pak jí to přišlo hloupé lhát tak okatě. Nejlepší bylo vybrat možnost, která nebyla ani pravda, ale ani lež. ,,Vy."
Snape chvíli hleděl na Parkinsonovou bez jediné reakce, po pár vteřinách se ale něco-jako-zasmál. Bylo to děsivé vidět Snapea se smát. V životě ho neviděla se ani pousmát, pokud se nepočítaly úšklebky. Tohle byl ale velice zřetelný smích. Hluboký, upřímný smích.
,,Předčila jste má očekávání. Za takovou hloupost si zasloužíte, abych vám neudělil trest. Jste volná. Utíkejte do ložnic a ať vás na chodbách více nevidím."
Pansy se rozloučila a otočila se směrem ke zmijozelské koleji. Udělala ale jen pár kroků, než se zastavila. Otočila se zpět k řediteli a zamyšleně se na něj zadívala. Snape tentokrát tázavě pozvedl obě obočí.
,,Vy jste ani na malou vteřinu nevěřil tomu, co jsem řekla."
,,Pokud jste mne chtěla napálit, tak se vám to skutečně nepodařilo," odvětil Snape.
,,Ne, tak to nemyslím. Vy jste ani na malou chvilku nezauvažoval, že byste se mně... nebo komukoliv... mohl líbit."
Snape pohodil rameny, chtěl vypadat lhostejně, ale místo toho Pansy došlo, jak nízké sebevědomí ten muž má. Došla zpět k němu, oči stále na jeho tváři.  Vypadal starší než skutečně byl, bylo to tím věčně nespokojeným výrazem. ,,Vždycky jsem si myslela, že se mračíte na svět."
,,To jste si myslela správně."
Pansy však zavrtěla hlavou. ,,Vy se mračíte sám na sebe, sám nad sebou."
Snapeovy rty jakoby zmizely, možná svůj spodní ret skousl, aby přepral bolest, kterou v sobě skrýval.
,,Když jsem to řekla... Nelhala jsem. Ne tak úplně." Snape na to nic neřekl. ,,Mně přijdete zajímavý."
,,Když člověk nemůže říct nic pozitivního, použije slovo zajímavý."
,,Bohové, vy jste neskutečnej! Chci vám tím říct, že jste svým vlastním způsobem pohledný."
Snape si nespokojeně odfrkl. Zadíval se jiným směrem, jako kdyby na ni nemohl ani pohlédnout.
,,Já to myslím vážně. Nechci, abyste se cítil tak, jak se cítíte. Vždycky jste mi přišel... zajímavý, tajemný, jako hádanka, kterou bych ráda rozlouskla."
,,Nechte toho, Parkinsonová. Oba víme, že teď lžete, abyste ulehčila svému svědomí. Ale to nemusíte. Já jsem se svým životem smířený."
,,Tak byste se měl taky smířit s tím, že mě... zajímáte."
Snape se Pansy podíval do očí. Nevyčetla z jeho pohledu nic. Byl stále tak odtažitý a uzavřený. Přistoupila blíž. Rozepjala své ruce.
,,Co to děláte, Parkinsonová? Jestli si myslíte, že vás nechám..." Objala ho. Pevně. Snape tam jen tak postával a snažil se vzpamatovat. Její tělo bylo tak hřejivé, jako by ho její kůže vítala, jakoby ty vlasy voněly levandulí jen a jen pro něho. Tak dlouho necítil lidský dotek, že zapomněl jak opojný je to pocit. Proklel se jednou, proklel ji dvakrát, pak svýma rukama obtočil její tělo a přitiskl ji na svou hruď. Jemně vzdychla spokojeností, když to udělal. Před nikým jiným by neukázala, že má nějaké city. Putoval svými dlaněmi po jejích zádech, mačkal její župan, když chytal její pas. Kdyby mohl, učinil by ji jeho. Měl by se stydět za ty myšlenky, které ho napadaly. Měl by se stydět za touhu ji vysvléct a líbat a milovat se s ní. A ještě víc by se měl stydět za přání ji moct milovat. Odtáhl se od ní. Vzhlédla k němu tiše, vyčkávala. Nic nepověděl. Pohladil ji lehce po vlasech a odešel.

Po hodině Pansy zůstala jako poslední ve třídě. Došla ke katedře a podala Snapeovi malý kousek pergamenu. ,,Koupu se obden," řekla jen tak mimochodem. Snape se jí zadíval do očí, ale nic neřekl. ,,Myslím to vážně," pověděla a očima sklouzla k pergamenu. ,,Na brzkou shledanou, pane řediteli." Odešla pomalu, snad aby ukázala, že to není nějaká dívčí nerozvážnost nebo hra. Snape se začetl do jejího drobného písma.

Starý černý havran objal mne svými křídly.
Přivinul mne něžně na svou ochmýřenou hruď
a chránil mě před severozápadním vichrem.
,,Můžeš milovat havrana?" zeptal se.
Snad doufal. Snad si to přál.
,,Můžu milovat?" otázala jsem se místo odpovědi.
Snad jsem doufala. Snad jsem si to přála.
Neodpověděl.
Pouze pár černých pírek vzneslo se k nebesům.

Snape si vzkaz pročetl snad desetkrát, než se začala třída plnit studenty. Úhledně složil pergamen a schoval ho v kapsičce všité ve své vestě. Blízko svému srdci.