Vše, co mám, je jen tenhle smutek a vztek. 

"Chybí nám třetina lidí, Marceli," zašeptala jsem tiše ve vedlejší místnosti, když se všichni naši věrní shromáždili v Mikaelsonovic rezidenci. Opřela jsem ruce o dřevěný stůl a na chvíli sklopila hlavu. "Nezvedají telefony, nikdo je neviděl. Buď je ten šílenec zabil, nebo si z nich buduje nějakou zvrácenou armádu." 

"A co chceš dělat ty?" zadíval se na mě Marcel tvrdým pohledem. Nevěřil mi, a ať už to bylo kvůli mému mládí, nebo kvůli vazbě na Klause, dost nám to ztěžovalo komunikaci. Ačkoliv jsem se mu vlastně vůbec nemohla divit. "Chceš je snad všechny vyhnat do války, kterou nemůžeme vyhrát?" 

Prudce jsem praštila dlaní do stolu, až místností zaznělo zakřupání dřeva. "Sakra, copak to pořád nevidíš? Já nejsem jejich nepřítel. Nikdy jsem nebyla jejich nepřítel a nikdy ani nebudu! Nechci po nich, aby umíraly pro tuhle rodinu, Marceli, proboha. Chci je všechny ochránit!" 

Za mými zády se ozvalo hlasité zaklepání na dveře, načež do místnosti strčila hlavu Gia a zadívala se přímo na mě, "chystají se odjet, Car. Pojď, prosím, se mnou." Na tváři vyloudila soucitný úsměv a já jenom lehce přikývla. 

S povzdychnutím jsem se otočila na Marcela. "Dej mi chvíli. Hned se vrátím a vyřešíme to," omluvně jsem se pousmála a ihned následovala Giu směrem za mou rodinou. Potřebovala jsem s nimi prohodit ještě pár slov, než zmizí. 

Rebekah už na mě celá netrpělivá čekala pod schody. Vypadala velice nervózně a nohou si neustále poklepávala po podlaze. Okamžitě, jak mě zahlédla, se ke mně rozešla a položila mi ruce na ramena. "Elijah se pokusí Mikaela odlákat od vás z New Orleans i od Nika s malou, ano?" zašeptala naléhavě. "Všichni bychom z toho mohli vyváznout bez újmy na zdraví." 

Letmo jsem přikývla a ze srdce mi spadl poměrně velký kámen. "To zní dobře. Mohlo by to vyjít. I já mám nějaké eso v rukávu. A co bude s tebou, Rebeko?" Neměla v rukách žádné tašky, ani u ní necinkaly klíčky od auta. Nevypadala, že se někam chystá.

Široce se usmála a trochu zesílila svůj stisk na mých ramenou. "Já tady zůstávám s tebou, sestřičko. Jestli si na nás někdo něco zkusí, tak zjistí, co je Team Barbie zač," mrkla na mě a očima ještě zkoumavě přeletěla dav. Bylo mi naprosto jasné, že hledá Marcela a chce se ujistit, že i on tohle bláznovství přežije. Měla jsem o ni  strach, nicméně tohle její vstřícné gesto mě moc potěšilo. Bylo příjemné mít za zády někoho, komu bezmezně věříte. 

Velice brzy se k nám dole připojil i Elijah, který už měl sbalených pár věcí na cestu, a pomalu se chystal vyrazit, aby Mikaela svedl ze stopy. Nic ho tu nedrželo. Přišel o vše, co mu bylo drahé a jediný cíl, který teď měl, bylo ochránit malou Hope. Už kvůli Hayley. "Buď opatrný, ano?" kladla jsem mu starostlivě na srdce a nervózně si prohrábla vlasy rukou. Byla jsem vystresovaná, zoufalá a vyděšená. Snažila jsem se nedávat na sobě nic najevo, ale zřejmě mě prozradily třesoucí se ruce, kterými jsem ho pevně chytila na znamení podpory. 

Po chvíli váhání mi opětoval stisk rukou a k mému překvapení si mě dokonce přivinul blíž do náruče. "Neměj strach, Caroline. Nikdo ti nezkřiví jediný vlas na hlavě, postaráme se o to. Niklaus brzy přijde k rozumu a vrátí se pro tebe." 

"Ne," vyhrkla jsem a o kousek se odtáhla, "nechci, aby se vracel, Elijahu. Jestli ho kvůli tomu musím ještě víc naštvat, tak to klidně udělám. Musí zůstat s Hope. Zařídila jsem jim ochranu - Bonnie je schová. Já tu mám Rebekhu, zvládneme to," zašeptala jsem naléhavě. "Přesvědč ho, na tebe dá." Přitiskla jsem si ho ještě na krátký okamžik pevněji k sobě, a pak jsem ho konečně pustila. "Opatruj se," letmo jsem se pousmála a nechala ho jít. Tenhle chaos byla má noční můra. Rodina se mi rozpadala pod rukama a já s tím nemohla vůbec nic dělat -  jenom to sledovat. 

Nik odjížděl jako poslední. Měl přes rameno cestovní tašku a v náručí držel Hope, která se vykuleně rozhlížela kolem sebe. Neplakala, ale byla evidentně k smrti vyděšená. Všechen ten povyk kolem ní ji nedělal příliš dobře. 

Já se přitom ze všech sil snažila udržet kamennou tvář. Kvůli Klausovi. Malou holčičku v  jeho náručí jsem políbila na čelo a něžně jí přejela prstem po tvářičce. "Buď statečná, zlatíčko," usmála jsem se. Úsměv jsem ovšem ihned smazala z tváře, když jsem obrátila oči na Nika. "Dojeďte do Atlanty. Tady máš adresu," podala jsem mu papírek s několika načmáranými řádky. "Bonnie tam na vás počká, zabezpečí to a pokud z bytu neodejdete, nikdo nemá šanci vás najít. Pokus se k ní být slušný," lehce jsem se ušklíbla, protože jsem si dokázala představit, jak se k ní bude opět chovat. 

Klaus si pohodil v ruce taškou, aby se mu lépe držela, a nabízený papírek si strčil do kapsy. "Možná jí koupím i bonboniéru," opětoval mi úšklebek. Už jsem neměla sílu reagovat na jeho nejapné žerty, protože se momentálně vůbec nehodily. Zvenčí jsem možná působila sebevědomě, nicméně ve skutečnosti jsem netoužila po ničem jiném, než ho pevně sevřít v náručí a slyšet od něj pár slov útěchy. Jenže to jsem si teď nemohla dovolit. Můj cíl totiž byl udržet ho od sebe co nejdál, aby neměl nutkání vracet se sem. 

"Měl by sis tam na to zvyknout, protože do New Orleans se jen tak nevrátíš," znovu jsem se na něj ušklíbla a založila ruce na hrudníku.

Po tváři se mu na krátký okamžik mihlo překvapení, které ovšem brzy zmizelo, aby ho nahradila zlost. "Kdo si myslíš, že jsi, že mi můžeš říkat, kam se vrátím a nevrátím? Nikdo nebude Klausi Mikaelsonovi říkat, co má dělat. Nikdo, ani ty, rozumíš?" zavrčel naštvaně. Tentokrát ovšem krotil hlas kvůli své dceři. Jeden koutek mu cukal, jak v sobě držel svou výbušnost, která se neustála drala na povrch. A nikdo ho nedokázal vytočit tak dobře, jako já. 

Mou první reakcí na jeho vyhrožování byl pobavený smích. Možná trochu falešný, ale přesto uvěřitelný. "Kdo si myslím, že jsem? Já, Klausi Mikaelsone, jsem královna New Orleans! Nepřišla jsem a nepřevzala si město silou. Všichni mě respektují proto, že si to sami zvolili a ne proto, že bych je zastrašovala. A Kol měl pravdu." Veškerá slova jsem odříkávala bez kouska citu. Jenom chladně a nezaujatě, jako kdybych byl jen poddaný, který stojí před svou vládkyní. 

Řekni mi, že už na mě nikdy nepomyslíš. Řekni, že na mě zapomeneš. Řekni, že odejdeš a budeš žít naplněný a šťastný život beze mě. 

Tentokrát jsem to byla já, kdo si z krku sundal řetízek se zlatým kroužkem, který pro mě znamenal všechno na světě. Byl to příslib sladké věčnosti, vyslovený v nádherný letní den prosycený vůní soli a jasmínu. Teď už ovšem ležel na stole, na který jsem ho s letmým prásknutím odložila. Neměla jsem totiž dost sil na to, abych ho odhodila na zem. "Nikdy nebudu Mikaelsonová," dokončila jsem s mírně arogantním úsměvem. "Já jsem totiž lepší, než ty, Klausi," téměř provokativně jsem se usmála a sledovala, jak se mu na tváři mění výrazy. Ani na okamžik z ní ovšem nezmizel ten všudypřítomný vztek, který měl vládu nad celým jeho životem. 

Chvíli mlčel, než se konečně odvážil promluvit. Zřejmě se pokoušel udržet svůj hlas na uzdě, aby nerozrušil svou malou holčičku. "Tak tedy sbohem, lásko," změřil si mě tvrdým pohledem a bez dalšího slova vyrazil i s Hope pryč z domu. Sbohem, lásko. Kolikrát už jsme si to byli nuceni říct a pokaždé si myslet, že tentokrát je to už vážně navždy. Jenže dokud existuje víra, existuje i naděje. A já jí měla dost. 

Dýchat jsem si dovolila až ve chvíli, kdy se za jeho zády zabouchla těžká dřevěná vrata. Na okamžik jsem zavřela oči, abych uklidnila splašené pocity, a v duchu počítala do deseti. Jakmile jsem je otevřela, sáhla jsem po odloženém šperku a znovu si ho připnula na krk. Krátce jsem si ho přitiskla dlaní ke kůži, možná jenom proto, aby mi dodal tolik potřebnou odvahu pro nadcházející chvíle. 

Z melancholického okamžiku mě vyrušil až Marcelův hlas, který mě zaskočil tolik, že jsem sebou trhla.  "Caroline?" začal a něco v jeho hlase mě donutilo okamžitě se na něj otočit. Stejný pocit jsem měla i z výrazu v jeho tváři. Možná jsem tušila, že je zle, ještě chvíli předtím, než vůbec cokoliv řekl. "Míří k nám zbylí lidé z našich skupin v čele s třemi čarodějkami z francouzské čtvrti. Myslím, že máme velký problém." 

---

Rozhodující střet se nám neodmyslitelně blíží a vypadá to, že nebude úplně beze ztrát. Nebo se snad Elijahovi podaří odvést Mikaelovu pozornost? A co Klaus? Vydrží stát stranou a držet tím svou dceru v bezpečí? To brzy zjistíme :)