Myslela jsem si, že nejhorší pocit na světě je ztratit někoho, koho milujete, ale pletla jsem se. Nejhorší pocit na světě je, když si uvědomíte, že jste ztratili sami sebe. 

Než jsem se nadála, Elijah už držel Hayley v náručí a hlasitě naříkal. Věděla jsem, že je pozdě - stejně jako to věděl on. Její srdce už nebilo delší dobu, takže každá snaha o její vzkříšení, byla marná. Stejně zlomený a zoufalý pohled jsem viděla na Jacksonově obličeji. Přišli o ni oba naprosto stejnou měrou a já ze sebe ani přesto nedokázala vydat kousek soucitu. I tak bylo na celé té scenérii ovšem něco tragického, co mě nutilo jenom tiše mlčet a truchlit uvnitř spolu s nimi. 

"Vezmu Hope nahoru," šeptla jsem nakonec, abych nepřerušila tu příšernou chvíli a opatrně si vzala malou holčičku z Klausovi náruče. Výraz v jeho obličeji byl snad ještě děsivější, než ten, co se objevoval na tvářích ostatních. Pohled měl podivně prázdný a oči byly podlité čerstvou vrstvou slz. 

"Děkuju," přikývl jenom směrem ke mně a rozešel se ke svému bratrovi. 

Nechtěla jsem dál překážet na místě, kde nebudu k ničemu platná. Opatrně jsem si přivinula Hope k sobě a vyrazila po schodech nahoru. Vlastně ani nevím, kam mě vlastní nohy nesly - připadala jsem si jako bych to ani nebyla já. Jako bych vůbec nedokázala vstřebat události posledních několika hodin. Nakonec jsem se ocitla v místnosti, do které jsem nevkročila ani jednou za celou dobu, kdy jsem měla vypnuté emoce - v Klausově ateliéru. 

Tou dobou jsem v každém koutku těla cítila lehké šimrání pocitů. Ne tak silné, aby mi vadilo, ale přesto dostatečné, abych věděla, že mezi tou tvrdou schránkou a mým pravým já, je jenom tenká vrstva, která čeká na prolomení. Mlčky jsem si klekla uprostřed místnosti na zem a přivinula si Hope ještě o kousek blíž k hrudníku. Tak, že jsem cítila její bijící srdce hned vedle svého. Zároveň jsem se zaposlouchala do zoufalé výměny názorů, která probíhala dole. 

...Prostě jsme jim na to skočili. Běhali jsme jako jejich loutky na provázkách...

...Prosím, Niku, zachovej chladnou hlavu...

...Chladnou hlavu? Viděla jsi to? To je Hayley, Rebeko. Matka mojí dcery. Jak má teď Hope vyrůstat? Jen se mnou? S Caroline? Rozhodně bychom teď vyhráli ocenění rodiče roku. Nevidíš, že všude kolem nás je jenom zkáza? A to jsem dal do vínku svojí dceři. Odsoudil jsem jí k životu v mizérii dřív, než se poprvé nadechla. I Caroline byla ztracená v momentě, kdy se se mnou rozhodla odejít do New Orleans...

Na to už Rebekah neměla odpověď. Žádná totiž nebyla dostatečně vhodná jako argument proti kruté skutečnosti. Klaus měl totiž pravdu - všichni jsme odsouzen z životu plnému nepřátel, nenávisti a smrti. A to nebylo správné. Až moc dobře jsem si začala uvědomovat, jaké dětství čeká ten nevinný uzlíček, který jsem držela ve svém náručí. To, co teď potřebuje ze všeho nejvíc, je milující matka, která jí provede životem, která ji bude bránit, ať se bude dít cokoliv, a která jí bude kotvou v tomhle krutém světě. Jenže o ni přišla ještě dřív, než si na ni stihla vytvořit jedinou vzpomínku. Nemohla jsem dovolit, aby trpěla, protože byla jako moje dcera. Jediné, co zatím pomalu a plíživě začínalo plnit můj hrudník, byla láska pevně mě poutající k tomu malému dítěti. "Jsi moje naděje," zašeptala jsem tiše do jejích vlásků a přitiskla do nich svoje rty. 

Pevně jsem zavřela oči, když mi po tvářích pomalu začínaly stékat slané slzy. Ty potůčky, které prozrazovaly, že už dál nedokážu ignorovat to, co se kolem mě děje. A pak to přišlo - jako silný náraz vlaku. Všechny pocity mi vybouchly uprostřed hrudníku a rozběhly se po celém těle. Stavidla se prolomila a spustila silný vodopád slz a zoufalství. Bylo to, jako když se ponoříte do ledové vody - najednou jsem nemohla dýchat, bolest svírala celé moje tělo a já nemohla dělat vůbec nic. Zabila jsem Tylera. To byla jediná myšlenka, která zaplnila celé moje já. Dusila mě a nutila lapat po dechu, ačkoliv mi v dýchání nic nebránilo. Jak teď se sebou vůbec dokážu žít? Jak mohlo moje podvědomí tohle vůbec dovolit? 

Moje srdce je na kusy. Žaluj mě za to, že potřebuji chvíli pro sebe. 

Můj vnitřní monolog a proudy slz se ovšem velice rychle přenesly na Hope, která spustila hlasitý pláč. To mě donutilo utišit se a pokusit se ovládnout své pocity. Nemohla jsem jí tohle dělat - potřebuje být v klidu, protože už si toho za svůj krátký život prožila až příliš mnoho. Opatrně jsem se zvedla zpět na nohy a začala s ní pohupovat v náručí, "omlouvám se, miláčku. Teta už nepláče, maličká. Ššš," zabroukala jsem něžně do jejího drobného ouška. 

"Co se to tu děje?" zaslechla jsem najednou od dveří Rebečin hlas. Zřejmě přišla kvůli křiku, který zněl z úst naší malé holčičky. Obrátila jsem na ní uslzené oči a tvář se mi mírně zakabonila, jak jsem bojovala s další vlnou pláče, která jenom čekala na svou příležitost.

"Caroline," vydechla tiše. Položila jsem si volnou ruku přes ústa a nos, abych v sobě udržela hlasité vzlyknutí, ačkoliv se mi to stejně nepodařilo. Její pohled jenom zjihl, když se rozešla blíž, "je skvělé mít tě zpátky, sestřičko," vyhrkla ze sebe a pevně mě i malou Hope sevřela v náručí. "Klidně plač, drahoušku, slzy jsou lék," zašeptala mi do ucha a nechala mě položit svou hlavu na její rameno. 

Dovolila jsem si pár chvíli slabosti v náručí své nejlepší přítelkyně, která mě jenom trpělivě přejížděla rukou přes záda, ačkoliv se sama mírně třásla. Hayley byla důležitým členem naší rodiny a obě jsme ji měly moc rády. Občas jsme všechny tři sedávaly s lahví vína a filmy u televize a užívaly si jedna druhé. Nic z toho nás už teď nečeká, protože všemi milovaná vlčice je najednou pryč. A my museli zjistit, kdo za tím stojí a potrestat ho. 

"Rebeko?" odtáhla jsem se během chvíle a rukama si otřela uslzené oči. "Sežeň Kola. Musíme zjistit, kdo za tím stojí. Musí zrušit to ovlivnění," rozhodně jsem se na ní zadívala. Jenom přikývla a okamžitě začala tahat telefon z kapsy. 

***

"Čekal jsem, kdy se ti po mě zasteskne," na ústech se mu objevil škádlivý úsměv, když nakráčel do budovy. "Můžeme pokračovat, kde jsme začali," mrkl na mě a věnoval jeden významný pohled i Nikovi, který stál jen o kousek vedle. Než jsem sešla dolů, smyla jsem si veškeré stopy slz z obličeje a dolů nakráčela zase tak, jako kdyby se mě události kolem netýkaly. Teď jsem totiž potřebovala, aby se Nik soustředil jenom na vyřešení téhle situace. Nechtěla jsem, aby se zabýval mnou a strachoval se víc, než je nutné. 

"Jistě, na to se můžeme vrhnout hned potom," letmo jsem se ušklíbla a sedla si na židli, kterou jsem si předem připravila, "musíš zrušit to ovlivnění. Přísahám, že tentokrát tě za to nepokoušu - možná," sladce jsem se usmála a přesto jsem nevydržela jeho pohled a mírně uhnula očima. 

Chvíli mě jenom sledoval, potom mlčky přešel k mým zádům a uzamkl mou hlavu mezi své dlaně. Ještě se sklonil níž k mému uchu a přitom věnoval významný pohledem Klausovi, "je hezké vidět tvou lidskost zase zpátky," šeptl tiše. Nedokázal si odpustit tohle rýpnutí a já radši zavřela pevně oči, abych se vyhnula Nikovu pohledu. Netušila jsem totiž, jaká by mohla být jeho reakce na to, že jsem mu tuhle skutečnost zatajila. 

Brzy už jsem ovšem neměla čas nad tím přemýšlet. Kol začal odříkávat zaklínadlo a v mojí hlavě zřejmě explodoval granát. Nepamatuji si, že bych kdy zažila takovou bolest. Jako kdyby se kouzlo zabodávalo do každého kousku mojí hlavy a zanechávalo za sebou hořící stopu. Nekonečná pekelná muka spalovala celou mou bytost a já si nepřála nic jiného, než smrt. Sama sebe jsem slyšela křičet a vřískat. Můj hlas se rozléhal snad do každého koutu sídla a zařezával se do uší všem, kteří stály okolo. 

Pak se začaly objevovat obrazy a vjemy. První jenom temná místnost a provazy na rukách - pálení sporýše a paprsek procházející skrz okno. Potom se objevila temná postava sedící na židli, které nebylo vidět do obličeje. Najednou se ovšem obraz rozjasnil a já jsem poznala její tvář. 

V tu chvíli bolest i obrazy přestaly. Už jsem necítila ruce po bocích své hlavy a jen s obrovskou námahou jsem otevřela oči. Zahleděla jsem se na Kola, jehož výraz byl plný zděšení, "prosím, Caroline. Nedělej to," zašeptal tiše. I on viděl, kdo je zodpovědný za tohle šílenství a měl strach. Měl strach o ni, o tu osobu, se kterou si vytvořil možná až příliš blízký vztah. 

Nemohla jsem to nechat být, ani kvůli němu. Tady nebylo místo pro žádné alternativy. Roztřeseně jsem se zvedla ze židle a zahleděla se na pár svých nejbližších upírů, které jsem si nechala přivolat spolu s Kolem. "Přiveďte mi Davinu Claire!" přejela jsem očima přes všechny, kteří se okamžitě otočili, aby se vydali vyplnit moje přání. 

"Gio?" zahleděla jsem se do tváře jedné ze svých nejvěrnějších a tím jí donutila zastavit se. Zřejmě bych jí mohla nazývat svou přítelkyní. Už tolikrát jsem si byla poslechnout, jak hraje na housle v jazzovém baru a milovala jsem její talent. Byla úžasná a já neznala nikoho lepšího, koho bych poslala na tuhle misi. Přešla jsem až k ní a sklonila se k jejímu uchu. Tiše jsem zašeptala své instrukce, které jsem se neodvažovala svěřit nikomu dalšímu.

Jenom povytáhla koutek do letmého úsměvu a přikývla, "dobře. Brzy budeme zpátky," letmo se dotkla mého ramene v přátelském gestu, otočila se a vyrazila vyplnit moje přání. 

----

Tak emoce Caroline jsou zpátky hlavně díky malé Hope. Jaká myslíte, že bude první reakce Klause? :) Každopádně konečně ví, kdo za tím stojí. Jak asi dopadne Davina? A co teprve Mikael, o kterém zatím nikdo netuší?