Myslím, že si zasloužím něco lepšího, než je tohle

Mou hlavou se převalovala hustá mlha, která mě udržovala ve stavu kdesi mezi spánkem a bděním. Z okolního světa se ke mně dostávala jedna jediná věc - bolest. Pálivá bolest obepínající moje zápěstí a kotníky byla všudypřítomná. Prostupovala každý kousek těla, a přesto nebyla dost silná na to, aby mě probrala z mlžného světa.

"Vzbuď se! Tak vstávej!" ozval se kdesi z daleka ženský hlas. Byl mi povědomý, ačkoliv jsem ho nedokázala zařadit, ale ani on mě nedokázal přivést zpět na světlo. Z ničeho nic mi ale tělem projela prudká vlna energie, která se zastavila kdesi u srdce, jež se okamžitě rozbušilo silněji.

Zhluboka jsem se nadechla a prudce otevřela oči. Pálení v končetinách zesílilo na téměř neúnosnou míru, když jsem se pokoušela pohnout. Očima jsem sjela na své ruce, které byly přivázané lanem ke dřevěné židli. Stejně na tom byly i nohy, a dokonce i hrudník a přitom každé letmé pohnutí spustilo novou vlnu bolesti. Musela být napuštěná pořádným množstvím sporýše.

"Haló? Měli byste mě pustit, nebo si to šeredně odskáčete!" zavrčela jsem a téměř automaticky zaškubala rukama, abych se pokusila přetrhnout lana držící má zápěstí. Jenom jsem prudce scvakla zuby, když se bolest znovu vrátila. Pokoušela jsem si ovšem pročistit hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Seděla jsem ve tmavé místnosti, která mi nebyla ani v nejmenším povědomá. Všude kolem visely pavučiny, na stolech byly svíce a zaprášené regály byly plné nejrůznějších knih. Přímo přede mnou sedělo na židli mladé děvče s rukama překříženýma na hrudníku. Prakticky mě propichovalo očima. Několikrát jsem zamrkala, abych si pročistila pohled a zaostřila na její obličej. "Davino?!"

"Překvapená?" letmo se ušklíbla čarodějka a zvedla se ze židle, aby mohla předstoupit o kousek blíž. "Napadá tě proč, Caroline? Hm?" povytáhla Davina obočí a probodla mě očima. "Sebrala jsi Marcelovi, co bylo jeho! Zesměšnila jsi ho před celým městem a teď si tu chodíš a natřásáš se jako páv vedle Klause! Jsi ubohá a rozhodně nejsi žádná královna!"

S přimhouřenýma očima jsem zvedla hlavu výš a dlouze se na ni zadívala. "Netušíš, jakou jsi udělala hloupost. Myslíš, že ti tohle projde? Najdou si mě."

"To mi vůbec nevadí," roztáhl se Davině na tváři téměř děsivý úsměv, "nebudeš tu tak dlouho, aby tě stihli najít. Zatím jsem použila zakrývací kouzlo. Než ho prolomí, už tu dávno nebudeš."

"Máš v plánu mě zabít?" ušklíbla jsem se a znovu letmo cukla zápěstím.

"Ale to ne. Mám v plánu zničit tebe, zničit Klause a zbořit celý tenhle váš kult Mikaelsonů, který jste si založili. Rozložím ho zevnitř a ty mi s tím pomůžeš," znovu se usmála a odsunula od nás židli o kousek dál.

"Nikdy ti nepomůžu, rozumíš? Můžeš mě klidně mučit a nebude ti to k ničemu," odpověděla jsem bojovně, ačkoliv už jsem cítila silné vyčerpání. Potřebovala jsem krev a potřebovala jsem nedotýkat se většinou těla sporýšových lan.

"Nepotřebuji tě dokonce ani mučit. Mám na své straně někoho, pro koho to nebude problém," zvedla ruku a mávla s ní směrem doprava. Na zápěstí se jí zaleskl zlatý náramek, od kterého se odrazil jeden z toho mála paprsků světla, které dovnitř dopadaly skrz okno.

Otočila jsem hlavu směrem, který mi ukázala a první zahlédla dvě přibližující se boty a následně celého člověka, který vyšel ze stínů. Ztěžka jsem zalapala po dechu, když jsem se zahleděla do jeho tváře. Věděla jsem, o koho jde, a už jenom ta myšlenka mě vyděsila do morku kosti.

"Zdá se, že mě poznáváš, Caroline," promluvil hlubokým hlasem a přešel jenom kousek za záda Daviny, kde se prozatím zastavil.

"Myslela jsem, že tě Klaus zabil! Slyšela jsem, že ti prohnal kůl tím tvým prohnilým srdcem," vyštěkla jsem útočně, ačkoliv ve mně byla malá dušička. Strach se mi pokoušel sevřít pevně hrdlo a já s ním sváděla marný boj.

"To jsi myslela správně. Nicméně před pár týdny se prolomila bariéra na Druhou stranu a tady Davině se podařilo vysvobodit mě dřív, než nadobro zanikla," letmo se pousmál a udělal další dva kroky blíž ke mně. Teď už ho ode mě dělilo jenom pár desítek centimetrů a já se pokoušela vyvrátit hlavu, abych mu mohla stále koukat přímo do očí.

Nemůžeš změnit to, kým jsem

"Co po mě chceš?" zamračila jsem se a pevně semkla rty k sobě. Věděla jsem, že musím vyjednávat. Musím buď získat čas, nebo se pokusit uhodnout, jaké jsou jejich úmysly dřív, než je zrealizují.

Mikael se nadechl a mírně se pokrčil v kolenou, aby mi mohl koukat přímo do obličeje. "Mám pro tebe několik otázek, které si přeje Davina zodpovědět, a pak pro tebe budu mít pár instrukcí, které se ti zřejmě nebudou líbit."

Ztěžka jsem polkla, ale hned se oklepala a pokusila se o co nejnečitelnější výraz v obličeji. "Tak ať to máme za sebou," sykla jsem nepřátelsky.

"Vážně oceňuji tvoji bojovnost," zadíval se mi Mikael zhluboka do očí a já v tu chvíli věděla, že nebudu mít možnost lhát. Prostě mě ovlivní a zjistí cokoliv bude chtít. To byl okamžik, kdy jsem děkovala bohu, že na mě Bonnie seslala kouzlo, které v mé hlavě pro ostatní naprosto vymazalo jakoukoliv zmínku o Hope. Všechny ostatní informace jsou jim ovšem vydány na milost a nemilost.

"Jaký je tvůj vztah k Niklausovi? Ne pro okolí; chci vědět, co si o něm myslíš ty," zornice se mu pohnuly a já cítila nepřekonatelnou chuť okamžitě odpovědět. Zároveň jsem nechápala, k čemu by takové informace Davině byly. Nerozuměla jsem, kam tím míří.

"Miluju ho," odpověděla jsem se zaťatými zuby, jak jsem se pokoušela všechny informace v sobě udržet. "Všechno dělám dobrovolně, jsme v tom společně."

"Zajímavé," přimhouřil Mikael lehce oči, "a co on tebe? Jsi si jistá, že tě jenom nevyužívá kvůli postavení?"

"Nemohla bych si být jistější," odpověděla jsem okamžitě. Vlastně mě to skoro překvapilo. Občas jsem měla o Nikovi pochybnosti, ale jak se zdá, ty sahaly sotva pod kůži. Moje důvěra v něj vedla až na kost.

Klausův otčím otočil hlavu na Davinu s tázavým výrazem v obličeji. Měla ho omotaného kolem prstu. Čím to mohlo být? Tohle nemohl dělat dobrovolně. Vždyť byl její loutka. A v jejích rukou se zdál možná ještě nebezpečnějším, než kdysi v Mystic Falls. Davina vypadala spokojeně s mými odpověďmi a jenom s úsměvem přikývla, "to je lepší, než jsem čekala. Tohle ti vezme jak Klause, tak tvoje království, královno," to poslední slovo ze sebe vyplivla jako nějakou nadávku.

Mikael jenom otočil hlavu zpátky na mě a znovu se mi zadíval do očí. Vnitřnosti mi sevřel strach, když konečně promluvil, "ponoř se do sebe. Pátrej. Cítíš ten vypínač? Ten, který ovládá všechny emoce, veškerou lidskost, a dokonce i lásku? Vnímáš ho? Tak teď... ho vypni."

---

Davina se rozhodla pomstít Klausovi za to, že znemožnil Marcela, poměrně vynalézavě. Jak bude ale Caroline bez emocí reagovat na Klause samotného a jaký bude její přístup k vládnutí? Všichni dobře víme, že i přes svůj vypínač se vyznačuje až překvapivou sebekontrolou, ale bude to dost?