Počet slov: 4 457

Soutěž: Literární k-pop soutěž u @souteze_a_vyzvy

Zadání: Fandom ve fandomu

Anotace: Jeon Jungkook žil v jedné čistě kouzelnické vesnici. Narodil se jako kouzelník, tudíž několik let navštěvoval školu čar a kouzel. Našel tam několik přátel, a jak to tak bývá, i několik nepřátel.

Byl to nadaný mladík, na co sáhl, to mu šlo. Byl nejlepším střelcem famfrpálu, byl jedním z nejlepších studentů, i když se nikdy neučil. Ale nejvíc ho vždy zajímala astronomie. Kvůli ní zůstával vzhůru do noci. Miloval hvězdy a možná tajemství, která se v nich skrývala. I proto byla část jeho pokoje zaplněná knihami o hvězdách, mapami a dokonce vlastnil i několik dalekohledů.

Zvon ve vesnici odbil dvanáctou hodinu večerní, čímž započal den Jungkookových dvaadvacátých narozenin. Na nebi vládlo souhvězdí lva, které jasně zářilo do okna mladého astronoma. Jungkooka by nikdy nenapadlo, že se tu noc probudí velmi brzy, a že na parapetu najde sedět podivného mladíka s hvězdnou korunou.

Poznámka autorky: Virgo je první soutěžní povídka, kterou jsem kdy napsala a musím říct, že k ní mám speciální pouto. Díky ní jsem si vymyslela celou vlastní kouzelnickou společnost a doufám, že bude podobných povídek přibývat. Přece jenom mám HP universe moc ráda a také si moc ráda ve svých povídkách napravuju věci, které se mi v Harrym Potterovi nelíbily. To by bylo ale na delší povídání, proto vám nyní jen popřeju hezké čtení (ᵔᴥᵔ)

~

Jungkook seděl ve svém pokoji na parapetu a jedním dalekohledem sledoval noční oblohu. Sledoval, jak souhvězdí lva hrdě září na černém pozadí. Chystal se odložit své pomůcky, zavřít všechny knihy a konečně jít spát. Musel nad sebou zavrtět hlavou, když si uvědomil, že zase zůstal vzhůru téměř do čtyř ráno. Uvědomoval si, že bude příští den znovu unavený, a že ho bude Jimin zase poučovat o zdravém spánku. Jenže on si nemohl pomoct. Hvězdy mu pomáhaly relaxovat.

Zapadl do své postele, ovšem ještě se nechystal spát. V ruce držel hůlku z tmavého ořechu, která si ho před lety vybrala. Blána z dračího srdce vytvářela mocné jádro Jungkookovy hůlky. Jako každý kouzelník k ní měl svůj vztah. Byla to ona, kdo mu pomáhal dostávat se z většiny průšvihů, které na škole se svými přáteli dělal.

~

Korejská škola čar a kouzel byla úžasně schovaná. Ten, kdo do ní nechodil, netušil kde je, a ani ti, kteří ji navštěvovali, neznali její přesnou polohu. Jediná cesta, jak se dostat na její pozemky, vedla přes Soulské metro. Každý, kdo mířil na studie, musel dojet až ke stanici Gangdong a tam se vydat přímo k toaletám. Na zeď mezi vchody pak člověk musel poklepat jakýmkoliv kouzelným předmětem a tím prošel do skrytého kouzelnického metra. Pro příslušníky nekouzelnických rodin to působilo, jakoby člověk, který prošel zdí, šel jen na toalety.

Člověk tak nasedl do jakéhosi metra, které ho vezlo dolů. Škola čar a kouzel se nacházela hluboko v podzemí, ale kdokoliv tam byl, mohl říct, že uměle udělaná příroda a zahrady působily tak živě, jakoby tam rostly vždy. Díky zvětšovacím kouzlům i celé školní pozemky vypadaly o moc rozsáhlejší.

Sama škola byla rozdělena na dvě části. Výuková a obytná. Obě části měly svou budovu, které spojoval starobylý most. 

Do této školy začínaly děti chodit v jedenácti letech. Nastupovaly tam o rok dříve, než normální děti na nižší střední a navštěvovaly ji devět let. Poslední dva ročníky se studenti však učili jen předměty, které si sami vybrali. Po ukončení posledního ročníku dostali titul z předmětů, které dostudovali a v nekouzelném světě se tento titul jevil jen jako diplom z gymnázia. Mladí kouzelníci tedy mohli bez problémů pokračovat ve studiu na normálních univerzitách, aniž by si kdokoliv všiml toho, že vystudovali kouzelnickou školu.

Dvanáctiletý Jeon Jungkook běžel jednou z chodeb školy, v rukou měl pár tlustých knih, a div nezakopnul o vlastní nohy, jak rychle běžel. Vyběhl ze školy, přičemž si to mířil přímo do středu zahrad. Před rokem tam s jeho přáteli, BamBamem a Jiminem, našli jakýsi altánek, a jelikož byl každý z nich v jiné třídě, každý večer se tam scházeli. Školní zahrady byly horší než bludiště. Kupa prváků se tam na pár hodin ztratila, a pak tam další roky ani nepáchla. To pro Jungkooka neplatilo. Jeho kamarád z vyššího ročníku totiž do každé správné zatáčky nastražil květy lilií, což jim třem udávalo směr přímo k altánku uprostřed.

„Ahoj, kluci!" vyjekl a položil na lavičku v altánu kupu knih. Jimin se na něj káravě podíval, mezitím co BamBam zkoušel udržet ve vzduchu co nejvíce předmětů.

„Ahoj, Kooku," vydechl Bambam, když nemotorně položil všech šest předmětů, které doteď držel ve vzduchu. Jimin ho poplácal po rameni. 

„Řekneš nám už, proč jsi sem přiletěl, jako kdyby tě honil roj rarachů? " usmál se na Jungkooka jeho třináctiletý kamarád. Jungkook se usmál a mezi knihami našel jednu, obvzlášt těžkou. Podal jí Jiminovi.

„Dějiny kouzelnického světa 1977-1997. Říkal jsi, že jsi jí nemohl v knihovně najít," vysvětlil s úsměvem nejmladší chlapec, mezitím, co prozkoumával i zbytek svých knih. Jiminovi se rozzářily tmavé oči. Potom se zaměřil na ostatní knihy, které nejmladší z nich přinesl.

„Kooku, víš, že si astronomii budeš moct příští rok vybrat jako volitelný předmět?" zamračil se Bambam, když si všiml názvů dvou dalších knih. Historie astronomie, čínská astronomie.

„Vím, ale zaujaly mě přebaly. Navíc, hvězdy jsou přímo nad námi a vždycky budou. Proč bych o nich nemohl vědět víc? " zazubil se Kookie. Jimin si s Bambamem vyměnil úsměv a potom přikývl.

~

Ten večer se k nim zatoulal chlapec ze stejného ročníku, jako byli Jungkook a Kunpimook. Představil se jako Yugyeom, přičemž je poprosil, jestli by ho vyvedli pryč ze zahrad. Byl to chlapec, jehož rodiče nekouzlili. Tím s ním Jungkook a Bambam mohli soucítit. Jungkookova máma byla moták a jeho táta nekouzlil a Bambam byl stejně jako Yugyeom z nekouzlící rodiny.

Jimin byl výjimka, jelikož byl z čistokrevného rodu kouzelníků. Ani jeden ze tří malých čarodějů netušil, proč se s nimi vlastně bavil, když měl možnost přátelit se s lepšími. Jak bylo možné, že někdo z tak vážené rodiny jeví zájem o tři outsidery. 

Když se ho na to v pozdějších letech ptali, Jimin se začal smát a odpověděl, že je snad jedno, jestli jsou kouzelníci z čistokrevné rodiny nebo ne. Že to bylo i jemu jedno, když potkal Jungkooka s Bambamem. Dodal i, že nechápe, proč se tak diví.

~

Třiadvacetiletý Park Jimin vzbudil Jungkooka až moc brzy. Ten už od chvíle, kdy usínal, věděl, že bude ráno strašně litovat toho, že nešel spát dřív. A taky že litoval.

Rozespalý klopýtal po schodech. Byl převlečený, umytý, ale po tříhodinovém spánku mu doopravdy nebylo zrovna nejlépe. S Jiminem bydleli nad obchodem s hůlkami, který Jimin díky své milující matce vlastnil. Už jako malého ho hůlky fascinovaly, takže se nikdo nedivil, když je začal studovat a následně i prodávat a občas i vyrábět.

Jungkook si stoupnul za pult, o nějž se opřel. Člověk by se divil, ale i během roku se zde objevovali zákazníci. Nejvíc jich samozřejmě bylo před začátkem školního roku, ale našli se i tací, kteří šli kupovat hůlky uprostřed roku, aby se vyhnuli novým žákům. 

„Kookie, Kookie," ozval se Jiminův povzdech, když na pult přistál šálek s čajem.

„Říkám ti to každé ráno. Choď spát včas, nebo padneš," zavrtěl hlavou starší z nich a poplácal Jungkooka po rameni. Ten se jen unaveně napil z šálku a přikývl.

„Já nemůžu za to, že mě hvězdy tak fascinujou a když se pak kouknu na hodiny tak jsou tři ráno..." zabrblal Jungkook. Jimin zavrtěl hlavou a zašel do skladu. Jungkook mezitím dopíjel čaj, přičemž mu hrnek málem vypadl z ruky. Chtěl jít spát. 

„Aby ti bylo jasné... dneska ti seberu všechny mapy, dalekohledy a podobně. Zítra musíš být čilý a ne vypadat jako chodící mrtvola," Jimin poukázal na Jungkookův momentální stav. Jungkook jen zmučeně přikývl. Chápal, že Jimin nechtěl, aby byl zítra ospalý. Přeci jen měl další den narozeniny a doopravdy nechtěl ukazovat svým přátelům, kteří kvůli němu přijedou, kyselý unavený obličej.

„Jasně, hyung..." zamručel a Jimin se spokojeně zaculil.

~

Jak Jimin řekl, tak udělal. Před tím, než šli oba spát, odnesl z Jungkookova pokoje všechny kouzelné i nekouzelné pomůcky na sledování hvězd. Jungkook při tom celou dobu seděl na své posteli a špulil rty. Jimin se na něj nakonec usmál, řekl mu, ať se dobře vyspí a odešel z Jungkookova malého podkrovního pokoje.

Oba věděli, že by pro mladšího hnědovláska bylo těžké usínat, potom, co několik nocí chodil spát až k ránu. Jimin proto během dne došel koupit uspávací lektvar, aby Jungkookovi nic nebránilo v klidném spánku.

Kook se nakonec zahrabal do peřin. Dlouhou dobu jen ležel a přemýšlel, jestli se napít uspávacího lektvaru. Rozhodnutí mu však vzala únava a následný hluboký spánek.

Byla hluboká noc, když se Jungkook probudil. Neměl zlé sny, ani nic, co by ho mohlo probudit a tak se jen překulil na druhý bok a chtěl dál spát. Po pár minutách marného pokusu se posadil a zamračil se na hodiny. V jeho prostorovém vidění se však něco mihlo. Vyjukaně se zadíval k velkému oknu, které zabíralo kus stěny, a tak jím bylo nádherně vidět k hvězdné obloze.

Na širokém parapetu seděl cizí muž a díval se z okna. Na sobě měl bílou jednoduchou košili a kalhoty, byl bos. Na krku se mu houpal malý řetízek s jaspisem a na hlavě měl jakousi čelenku, která připomínala malou stříbrnou korunu s hvězdami.

Jungkook se vzpamatoval, sebral z nočního stolku hůlku a namířil ji na muže.

„Petrificus totalus," vyhrkl ochraptěle, načež jeho hůlka vyslala kouzlo na neznámého muže. Ovšem stalo se něco divného. Kouzlo na muže vůbec nezafungovalo. Onen neznámý na něj upřel své oči. Každé bylo jiné barvy; pravé bylo tmavě hnědé, levé bylo zelenožluté. Na mužově levé tváři bylo vyobrazené souhvězdí, které Jungkook dobře znal. Souhvězdí panny.

Oba muži na sebe hleděli. Jungkook na neznámého vyděšeně a zmateně a neznámý se lehce usmíval.

„Jak-jak? Jak jsi proklouzl skrz ochranná kouzla? A jak to, že na tebe ani normální kouzla nefungujou?!" vyhrkl Jungkook až moc nahlas. Mužův jemný úsměv neopadal, ale přiložil si ukazováček k ústům, aby tím hnědovláskovi naznačil, že má být tišeji.

„Ššš. Nemusíš se bát," promluvil hlubokým hlasem. Kookovi cuklo obočí, ale svou hůlku nesklopil. Jen svým pronikavým pohledem dál vyzíval muže, aby mu odpověděl na otázky. Muž si jeho pohledu všiml, načež odpověděl:

„Neplatí na mě kouzla. Nemůžou, protože nejsem člověkem. A ty mě moc dobře znáš," Jungkook se na něj zmateně podíval. Sedl si na druhou stranu parapetu s hůlkou stále připravenou, kdyby se druhý muž přeci jen projevil jako černokněžník.

„Takže... kdo jsi?" kuňkl Jungkook a přitáhl si nohy blíže k hrudi. Očividně starší muž jen přivřel dvoubarevné oči a jeho úsměv se rozšířil. Souhvězdí na jeho levé tváři jakoby zazářilo.

„Vy lidé mi říkáte Panna. Virgo. A tak dále. Jsem duchem šestého souhvězdí znamení zvěrokruhu," Jungkookova ústa se samovolně maličko otevřela. Rozhodně nečekal, že by muž před ním řekl něco takového.

„Jo, to ti totiž budu určitě věřit..." zašklebil se Jungkook. Bylo mu jedno, že se nejspíš chová neuctivě, ale on přeci nebyl ten, který uprostřed noci vtrhl do cizího pokoje. Muž se na něj jenom dál usmíval, přičemž se mu na tvářích vytvářely ďolíčky.

„Čekal jsem to," zakroutil hlavou muž, čímž jakoby se pozastavoval nad lidskou nedůvěrou.

„A proč bych asi měl věřit tomu, že nějakej chlap, kterej se tu objevil uprostřed noci, je souhvězdí?" Jungkook nadzvedl levé obočí. Byla sice pravda, že se setkal s mnohými možnými i nemožnými tvory, ale tohle byl prostě vrchol.

„Dnes jsou tvoje narozeniny, Jungkooku," muž, který se představil, jako Virgo začal mluvit, aniž by dával svou pozornost Jungkookově otázce. „A jsi narozený ve znamení panny. Možná že nevěříš, protože mě tu vidíš přímo před sebou, ale to, co vidíš, je jen tělesná podoba muže, jehož tvář jsem si propůjčil."

Jungkook na muže nadále nedůvěřivě hleděl. Nakonec si povzdechl, odhrnul si vlasy z čela, aby si muže před ním lépe prohlédl. Špinavě blonďaté vlasy, padající do očí dvou barev. Milý úsměv s ďolíčky. Doopravdy vypadal jako normální člověk, až tedy na levou část obličeje, kde měl na tváři souhvězdí a jeho oko bylo zelenožluté.

„A co bych se dozvěděl, kdybych věřil?"

„Co bys chtěl?"

„Kdo je ten muž?" poukázal na tělo před sebou. Jestliže doopravdy byl ten muž před ním tím, čím tvrdil, že je, Jungkook chtěl alespoň vědět, čí podoba to před ním sedí a culí se jako měsíček na hnoji.

„Jmenuje se Kim Namjoon. Je také narozený ve znamení panny. To proto si jeho podobu můžu přivlastnit," vysvětlil mu Virgo. Jungkook pomalu přikývl a předal si hůlku do levé ruky.

„Takže - pokud to dobře chápu - jsi duch souhvězdí mýho znamení, můžeš si na sebe vzít podobu kohokoliv z nás, kdo jsme ve znamení panny? A děláš tu jako co?" Virgo celou dobu lehce přikyvoval.

„Celý rok vás hlídám, sleduji vás a vaše životy. Asi je ti jasné, že i já jsem si mezi vámi udělal oblíbence. Děláme to všichni. Mezi námi, neměli bychom to tam nahoře opouštět, ale když známe fintu, proč bychom nemohli na chvíli navštívit své oblíbené? Je pak už jen na vás, jestli nás zaregistrujete nebo se vzbudíte," usmál se očividně vyšší z mužů. 

„Jakou fintu?" zarazil se Jungkook. Už neměl z muže strach. Vyvolával v něm pocit bezpečí a navíc zde byla možnost, že se mu to celé jenom zdá. I tak se raději měl na pozoru.

„Před lety přišel Blíženec s tím, že nejspíš něco objevil. Objevil skrytou cestu k vašemu světu. Většina z nás nebyla z toho nápadu, že bychom se šli podívat na Zemi, zrovna nadšená. Jenomže... vzdušná znamení si zkrátka dělají, co chtějí. Blíženec zjistil, že tu nemůžeme být dlouho, jinak ztrácíme sílu. Ale můžeme mluvit s lidmi, brát na sebe podobu těch, kteří se narodili pod naším souhvězdím. Po něm to zkusil Vodnář. Nakonec jsme to nějak... všichni ozkoušeli. A byla to zábava," vysvětlil Virgo. Jungkook jemně přikývl, ale musel se zeptat.

„Takže... vás dvanáct znamení?"

„Dvanáct znamení a Hadonoš," Virgo vypadal, že se brzy rozesměje. Jungkook po něm vrhl nechápavý výraz.

„Omlouvám se. Ale Hadonoš a Štír pořád provokují Střelce. Jeden by řekl, že si na to za těch několik tisíc let zvykne, ale kdo ví?" Virgo se zasmál. Jungkook neodolal a taky se usmál. Přeci jen si s tím mužem, souhvězdím, nebo co to vlastně bylo, rozuměl.

„Několik tisíc let? Ale ty hvězdy existují dýl než tisíc let," poznamenal Jungkook. Virgo jen přikývl.

„To máš pravdu. Ale my, jakožto jejich duše, existujeme jen několik tisíc let," když si všiml Jungkookova nechápavého výrazu, pokračoval: „Starověcí Řekové pozorovali naše souhvězdí. Všimli si, že každé je v jistou roční dobu vidět nejlépe. Pojmenovali je a přiřadili k nim vlastnosti, které u lidí narozených právě v tu roční dobu, byly nejčastější. Nevědomky tím stvořili nás. Včetně Hadonoše, kterého ignorovali."

Jungkook měl malinko zamračený výraz. Věděl, že za těch několik tisíc let se trochu posunul čas, kdy jednotlivá znamení „vládla" na obloze. Malinko se však ušklíbnul, když si uvědomil, že právě souhvězdí panny se na obloze zdržovalo nejdéle.

„A co tu vlastně děláš, když je teď na obloze souhvězdí lva a ještě nějakou dobu bude?" pozastavil se nad tím. Nechápal, jak to tam u nich nahoře fungovalo. Ze svých vlastních zápisků a znalostí však věděl, že souhvězdí panny začínalo „vládnout" obloze až šestnáctého září. 

„Kdyby tomu tak nebylo, tak bych tu ani nebyl. Po šestnáctém září totiž nesmím odejít. Tedy... já bych neměl tak jako tak, ale po šestnáctém nesmím. Mám v tu dobu až do třicátého října největší moc, to by mohlo způsobit velkou neplechu. A tohle," poklepal na malou korunu, která mu seděla na hlavě: „v tu dobu vypadá jako koruna pravého krále. Zezlátne a je posázena drahými kameny, které jsou přiřazeny ke znamení," vysvětlil Virgo. Jungkook přikývl, ale hned na to zívl. Muž před ním vstal z parapetu a pohledem vyzval i mladého muže. Jungkook také vstal a došli spolu k jeho posteli, na kterou se oba posadili.

„Měl bys jít spát. A já už budu taky muset. Máš ještě nějakou otázku, než odejdu?" Virgo věnoval mladíkovi ještě jeden hřejivý úsměv. 

„To všechno, co jsi mi řekl... to mi můžeš jenom tak vyslepičit?" kuňkl Jungkook, přičemž svoje nohy schoval pod peřinu. 

„Stejně mi nevěříš, že jsem tím, kým jsem ti řekl, že jsem. Proč bys měl potřebu někde říkat, že tě v noci navštívil duch tvého znamení, když tomu sám nevěříš? A navíc by tě stejně všichni měli za blázna," muž zavrtěl hlavou a vstal z měkké matrace. Jungkook se podíval na jeho postavu, kterou ozařovalo měsíční světlo. Domníval se, že možná i on sám trochu září. Virgo se ještě naposledy otočil, jako kdyby si vzpomněl na něco důležitého.

„Až potkáš muže, jehož podobu jsem si propůjčil, všechno bude lepší. Uvidíš," a s těmito slovy se postava mile vypadajícího muže změnila v zlatý prach, který za malou chvíli zmizel.

Jungkook se otočil na druhý bok a sám pro sebe se usmál. To mám ale zvláštní sny.

~

Dalšího dne brzy po ránu přijeli Yugyeom, Bambam i Hoseok a Taehyung, s nimiž se Jungkook začal bavit až v pozdějším ročníku svých studií. Bylo vlastně docela humorné, jak se ti tři začali bavit.

Hoseok byl tehdy v předposledním ročníku, bylo mu tedy osmnáct. Taehyung chodil do stejného jako Jimin, ale nikdy si nerozuměli. Jeden o druhém si mysleli, že je nafoukaný a sebestředný. Jimin si to myslel, jelikož Taehyung jevil odpor ke kouzelníkům s nekouzelnickými kořeny. Jimina tedy s jeho nenávistí k Taehyungovi a Hoseokovi podpořili i jeho mladší přátelé, kteří samozřejmě nemohli Taehyungův odpor podporovat. Nikdo si tehdy nedovedl představit, jak byl Jungkook překvapený, když našel Jimina a Hoseoka, jak se velice vášnivě líbají v altánku uprostřed zahrad. 

Taehyung se později uklidnil a oblíbil si Jimina i všechny jeho mladší přátele. I oni si ho oblíbili, ale ještě dlouho si na něj i na Hoseoka dávali pořádný pozor. Nakonec si však získali jejich důvěru. Aby ne, když oba měli úžasný talent na získávání lidských srdcí.

„Kookie, vstávej!" ozvalo se od dveří, načež na něm přistálo tělo majitele hlasu. Hoseok se na něj zazubil, ale Jungkook ho ze sebe shodil.

„Rozmačkaný být doopravdy nepotřebuju, hyung," zívl Jungkook. Hoseok se vedle něj zahihňal, ale hned na to vstal z postele.

„Za chvíli tu budou. Měl by ses dát do kupy. A to rychle," mrkl na Jungkooka Hoseok a odklusal pryč. Jungkook se s nešťastným výrazem posadil. Podíval se k oknu, skrz které svítilo slunce. Ihned si vybavil noc a nečekaného návštěvníka. Sám pro sebe se pousmál. Ten sen působil jako živý. 

Zvedl se z postele a protáhl se. Hned na to si však všiml něčeho zvláštního. Jeho hůlka zůstala na parapetu. Došel pro ni a sám pro sebe zavrtěl hlavou, načež jí šel položit na obvyklé místo na nočním stolku. V úleku mu však hůlka málem vypadla z ruky. Na nočním stolku byl malý červený jaspis připevněný na provázku. Ten ležel na lístečku, na kterém bylo krasopisným písmem napsáno:

Všechno nejlepší k narozeninám, Jungkooku.

-Virgo

Stál a zíral na to místo ještě několik sekund, než se vzpamatoval. Pomalu vzal jaspis i lísteček do rukou. Usmál se a pověsil si provázek s jaspisem na krk. Ještě jednou si prohlédl lísteček se vzkazem, následně ho dvakrát přeložil a schoval do jednoho z šuplíků v pracovním stole.

V rychlosti se tedy převlékl, vykonal všechnu ranní hygienu a s neskrývanou radostí seběhl schody. Padl tak do náruče Bambamovi. Po nějaké době přišli i Yugyeom a Taehyung.

V této formaci strávili celé Jungkookovy dvaadvacáté narozeniny. 

~

I týden po svých narozeninách se musel Jungkook stále usmívat. Přerovnával hůlky ve vysokých regálech a culil se u toho. Bambama, Yugyeoma ani Taeho neviděl strašně dlouho. Hoseoka vídal téměř každý den, nebo minimálně ob den. Bydlel jen kousek od něj a Jimina a pracoval v čajovně U Vílího pramenu, kterou vlastnila jeho rodina už nějaký ten pátek. Tento název dostala, jelikož byla Hoseokova rodina údajně potomky víl.

Kook si tiše zpíval jakousi píseň, kterou si stále pamatoval ze školního sboru. Jimin se k němu částmi přidával, dokud oba zaslechli cinknout zvonek nad dveřmi. Jungkook stále v dobré náladě začal slézat z žebříku.

„Dobrý den přeji. Co pro vás můžu udělat?" usmál se na muže Jimin. 

„Dobrý den. Já... potřeboval bych novou hůlku," ozval se pro Jungkooka známý hlas. Málem spadl z posledních příček žebříku, když si uvědomil, odkud ten hlas zná. Zbrkle se otočil. Doopravdy. S Jiminem právě mluvil muž, jehož tvář poznával. Viděl ho totiž ani ne před týdnem. Dokonce si vzpomněl i na jeho jméno. Kim Namjoon. Vypadal ale o něco jinak, než před týdnem. Obě jeho oči byly tmavě hnědé, na tváři neměl souhvězdí panny a na hlavě neměl hvězdnou korunu.

„Jungkooku? Jungkooku."

„A-Ano?" vydal ze sebe Kook, když ho ze zmatených myšlenek týkajících se hlavně ducha souhvězdí i onoho muže jménem Kim Namjoon.

„Půjčíš mi ten žebřík?" zahihňal se Jimin. Jungkook lehce zrudnul, přikývl a pustil Jimina k žebříku. Sám si stoupnul blíž k pultu, kde začal zapisovat, jaké hůlky srovnal kam.

„Jak se vám to vůbec stalo? Hůlka se jen tak nezlomí," ozval se Jimin z vrchu žebříku. Kim Namjoon se jen nervózně zasmál.

„Učím dějiny čar a kouzel a přeměňování. Jedno zaklínadlo se mi nepovedlo... málem jsem přišel o ruku. Naprosto nechápu, jak se mi to povedlo, jelikož jsem se probudil až na ošetřovně, kde mi bylo řečeno, že si budu muset sehnat novou hůlku."

Jimin slezl ze žebříku, kouzlem wingardium leviosa držel ve vzduchu několik pouzder s hůlkami.

„To muselo být nepříjemné. Učíte na škole? Také jsem uvažoval, že bych nastoupil jako učitel, ale nakonec jsem se rozhodl jinak," usmál se na muže Jungkook. Jeho nervozita maličko opadla, a tak se snažil navázat rozhovor se zákazníkem.

„Ano, učím. Co jste chtěl učit?" zeptal se Kim Namjoon zaujatě mezitím, co Jimin vyndával hůlky. Jungkook odložil brk.

„Astronomii. Dokonce jsem v posledním ročníku i chodil na přednášky o pedagogice," šeptl nejmladší z mužů. Jimin se zahihňal, podal Kim Namjoonovi jednu z hůlek a poplácal Jungkooka po rameni. Jakoby chtěl říct, že Jungkook stejně tráví většinu svého času pozorováním hvězd.

„Doopravdy?" zeptal se Namjoon, potom co zjistili, že první hůlka asi nebude to pravé. Jungkook přikývl a podal Namjoonovi druhou hůlku z těch, které Jimin přinesl.

„Vím, že profesor Lee, který doteď učil astronomii, má teď učit poslední rok. Ředitel shání někoho, kdo by ho příští školní rok nahradil. Zatím nikoho nenašel..." zamumlal Namjoon a do Jungkooka jakoby udeřil blesk. Až potkáš muže, jehož podobu jsem si vypůjčil, všechno bude lepší, uvidíš. Jungkook zamrkal. Nyní již nepochyboval, že osoba, jež ho navštívila, byla tím, kým tvrdila, že je.

„Byl jsem profesorův oblíbený žák..." kuňkl Kook a usmál se, když si čtvrtá z hůlek konečně vybrala. I Namjoon se usmál na svou novou hůlku. 

„Kim Namjoon," zazubil se úsměvem s ďolíčky, když položil hůlku a natáhl ruku k Jungkookovi. 

„Jeon Jungkook."

~

Nevěřil tomu. Jednoduše nevěřil, že znovu stojí před školou, kde prožil takových vylomenin a naučil se tolik věcí. Usmál se a pokračoval od metra po cestě ke škole. Člověk by možná řekl, že to zde nemůže být pro lidi dobré, ale díky kouzlům zde byl čerstvý vzduch a dokonce i obloha se sluncem. Bambam dřív četl něco o dějinách školy, načež zjistil, že obloha je přesným odrazem oblohy nad zemí. I tak se profesorům nezdál pobyt v podzemí příliš zdravý a každý víkend měli žáci možnost odjet domů. Ovšem před odchodem ze školy jim profesor či profesorka připnul jakýsi připínáček, který mohli sundat, až když se vrátili zpět. Tak měli profesoři dohled, jestli se dětem něco nestalo, aniž by byli s nimi.

Jungkook se usmíval. Táhl svůj kufr a prohlížel si krajinu. Tak moc se těšil, že bude konečně dělat něco spojeného s astronomií. 

Konečně došel do školní budovy. Jak zjistil, čekali ho tu dva profesoři a ředitel. Holohlavý profesor Lee se na něj maličko usmíval, díky čemuž se mu kolem úzkých očí tvořili vrásky. Profesor Kim se také usmíval, protože byl rád, že se Jungkook dostal na místo, které si jistě zasloužil, a že na tom má on svůj podíl. Ředitel Kwon měl na tváři seriózní výraz.

„Dobrý den, jmenuji se Jeon Jungkook," Jungkook se uklonil třem mužům.

~

Jungkook až do konce školního roku pomáhal s výukou astronomie. Profesor Lee byl už starý muž a neměl část levé ruky, tudíž pro něj byla výuka velmi namáhavá. Jungkook si s ním rozuměl, na rozdíl od většiny studentů. Konečně potkal někoho, s kým mohl mluvit o hvězdách a kdo toho o nich věděl o dost víc než on. Bylo mu líto, že brzy profesor Lee nebude stát za jeho zády a pomáhat mu. 

S koncem školního roku si také uvědomil, že se s mnohými profesory spřátelil. Profesorka Park Youngmin, která učila obranu proti černé magii už od dob, kdy Jungkook chodil do školy, byla sice přísná, ale milá. Profesor lektvarů Min Yoongi, kterého studenti buď zbožňovali, nebo nenáviděli, byl jeden z nových učitelů, ale i tak si spolu docela rozuměli. Jako poslední zde byl profesor přeměňování a dějin čar a kouzel Kim Namjoon. Jelikož byli podobné povahy a taky Jungkook stále myslel na noc v jeho pokoji, si s Namjoonem skvěle rozuměl.

Jungkook stál ve dveřích Namjoonova pokoje v obytné budově v části určené profesorům. Sledoval, jak Namjoon díky své hůlce skládá oblečení a jiné předměty do kufru.

„Kdy odjíždíš, hyung?" ozval se Jungkook.

„Zítra. Stejně jako studenti. Ty odjíždíš později, že?" Namjoon přestal s balením a posadil se na židli u malého stolku. Poukázal na druhou židli, načež se Jungkook posadil naproti němu.

„Jo, musím ještě probrat něco s ředitelem. Abych mohl učit, nejspíš si budu muset ještě něco dostudovat a tak. Možná, že tu profesor Lee ještě první semestr zůstane, aby mi pomohl," zazubil se Jungkook na svého hyunga. 

„Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat. Už nějakou dobu mi to vrtá hlavou..." začal Namjoon. Jungkook přikývl a tím naznačil, aby mluvil. „No, proč jsi byl tak mimo, když jsi mě prvně viděl? Tvůj spolupracovník na tebe mluvil a ty jsi naprosto nevnímal. Proč?"

Jungkook neodpovídal. Podíval se na malý stolek před sebou a skousl si ret. Věděl, že Namjoonovi nemůže říct pravdu. Myslel by si, že je blázen. A tak Jungkook jen seděl a mlčel.

„Kooku?" Namjoon luskl prsty Jungkookovi před očima. Jungkook zamrkal a zavrtěl hlavou.

„Radši se neptej. Myslel by sis, že jsem blázen," vylítlo mu z úst. Namjoon jenom stáhl obočí k sobě a malinko zavrtěl hlavou.

„Proč myslíš?" zeptal se a zaujatě se lokty zapřel o desku stolu.

„Protože i mně to přijde šílený. A nerad bych, aby sis to myslel taky..." Jungkook maličko našpulil rty. Namjoon se nad tím pousmál.

„Přísahám, že nebudu. A když jo... věřím, že paměťová kouzla umíš," mrknul jedním okem Namjoon. Jungkook se pousmál a pokýval hlavou. 

„Přísahej, že to nikomu neřekneš. Nebo tě proměním v sovu."

„Přísahám," Namjoon zvedl jednu ruku do vzduchu. Jungkook se nadechl a vydechl. Nechtělo se mu, ale když už to Namjoonovi slíbil, nechtěl odstupovat.

„V noci na moje narozeniny se mi v pokoji objevil člověk. Probudil jsem se a... chtěl jsem ho znehybnit. Jenomže na toho člověka to nefungovalo. Měl na sobě bílou košili, bílý kalhoty, na krku měl pověšený jaspis a na hlavě měl stříbrnou korunu s hvězdami. Když si všiml, že jsem vzhůru, usmál se na mě. Ten člověk vypadal jako ty. Ale měl... jedno oko zelenožlutý a na tváři měl souhvězdí panny. Představil se mi jako duch souhvězdí panny a že mu prý můžu říkat Virgo. Myslel jsem, že je to jen sen, ale pak jsem našel na nočním stolku ten náhrdelník," Jungkook domluvil a vytáhl jaspis zpoza trička. Místnost se propadla do kousavého ticha a Jungkook se díval na podlahu. Tuto nepříjemnou atmosféru přerušil Namjoonův smích. Jungkook se na něj zaraženě podíval.

„Myslel sis, že si budu myslet, že jsi blázen?" otázal se přes smích Namjoon. Jungkook, celý zmatený přikývl. 

„A nemyslíš?" po této větě se Namjoonův smích pomalu vytratil.

„Ne. Víš... všiml jsem si toho náhrdelníku, co máš. Chtěl jsem říct, že mě taky párkrát navštívil," Namjoon zpod svého černého trika vyndal přívěsek s jaspisem. Jungkookovy oči zračily jeho údiv a jeho pusa se v úžasu maličko pootevřela.

„To jsem... nečekal. Jak-Jak vypadal?" zeptal se Jungkook. Namjoon se pro sebe maličko usmál.

„Jako ty."