Cestu za Pietrem jsem se snažila prodlužovat, jak nejlépe jsem dokázala. Věděla jsem, že se chystám sama sebe uvrtat do velmi trapné a citlivé konverzace se svým bratrem a ještě lépe jsem věděla, že to absolutně nebude příjemné pro nikoho z nás.

Ještě před obrovskými prosklenými dveřmi na terasu se několikrát zhluboka nadechnu, než se mi rozevřou dokořán.

Pietro se neotáčí, ale přesto pokládá hrnek s jeho ranní kávou na římsu a čeká až se přidám po jeho pravici.

„Dobré ráno." Vysoukám ze sebe ztěžka a vzhlédnu, abych se mohla podívat. Silně tiskne čelist a snaží se zaměřit na něco v dálce v zahradě. Přikývnu a ještě jednou se zhluboka nadechnu. „Podívej, Pietro,-..." Ale v tom mě pohotově přeruší.

„Ne, počkej, můžu já?" Podívá se na mě chladně a nečeká na můj souhlas. „Andy, já byl nadšenej, když jsem zjistil, že budu mít další sestru, to moc dobře víš, že? A nic nezmění to, že tě má nade všechno rád. Jako fakt moc. Ale od té doby, co jsi tady, tak se za tebou táhne smůla a spoustu, opravdu spoustu, problémů. A já vím, že ne vždycky to byla tvoje chyba, ale to že ses rozhodla nás několikrát dobrovolně opustit, byla čistě tvoje volba. Bylo to fakt těžký, já to vím. Chápu to. Ale vážně si mi ublížila. A nejhorší je, že ne jednou. Snažil jsem se s tebou soucítit a asi se mi to několikrát i povedlo, ale to, že tě pokaždé pohánělo sobectví mi to teď opravdu ztěžuje. A hrozně rád bych si tě vpustil zpátky do života. Strašně bych chtěl, aby všechno bylo jako dřív. Jako úplně poprvé, když tě dovezli do New Yorku, ale rozumím, že nebude. A opravdu se obávám, že tak nějak vždycky budu podvědomě očekávat tvůj útěk od nás, protože taková prostě jsi. A já byl zaslepený faktem, že jsi moje sestra a já mám dalšího člena rodiny, který není mrtvý. Byl jsem tak moc zaslepený, že jsem si tě přibarvoval. A to není vůči tobě fér." Snažím se stíhat všem jeho slovům, když se tohle ze sebe snaží dostat na pár nádechů, ale i přesto cítím, jak mě v očích pomalinku štípou slzy. „Byl jsem tak moc přesvědčený o tom, že jsi moje představa, že jsem tě nejspíš utlačoval. Chtěl jsem abys s námi zůstala, ale... Teprve si nás poznala a hodně si se hledala, vůbec jsem v tomhle na tebe neměl tlačit." Slza mi přepadne přes okraj, když si uvědomím, že se celou dobu viní za to, že jsem je opustila.

„Pietro..." Vzlyknu a on se na mě konečně podívá. Přitáhnu si ho do náruče. „Není to tvoje chyba, že jsem odešla. Omlouvám se, že jsem dopustila, aby sis myslel, že si na mě moc tlačil." Špitám mezi vzlyky, zatímco mě jeho paže také pevně sevřou v objetí a já vím, že jsme na dobré cestě. „Nemůžeš za to, mrzí mě, že sis to někdy myslel. Promiň mi to, prosím."

Stiskne mě o něco pevněji a krouživými mi pohyby mě hladí po zádech.

Setrváváme takhle pár minut, když v tom najednou ustane. Zmateně se od něj odtáhnu a všimnu, jak se nespokojeně mračí.

„Slyšíš to?" Šeptne najednou, zatímco si přeměřuje okolí.

„Co-...." Ale přeruší mě obrovský příval energie, která naše těla odhazuje přes celou terasu, zatímco se otřásá celá podlaha Avengers compoundu. V dálce slyším, jak se něco obrovského s ránami sesouvá k zemi. Pietro nade mnou leží snažíc se mě uchránit, před padajícími sutinami, které se kolem nás začínají shromažďovat. Celá rozklepaná se ho chytám jako topící se stébla. A až druhá rána mě přivádí ke smyslům, když mi dochází, že jsme pod útokem a někdo střílí přímo na náš dům, ve kterém jsou všichni, na kterých mi záleží. „Natasha!" Vykřikuji okamžitě, drápajíc se z pod Pietrova těla, ale jeho silné paže mě zastavují.

„Andreeo!" Drží mě, když sebou házím, abych se mu vyvlékla ze sevření.

„Pust mě!" Vrčím na něj a když mi docházejí síly, tak se rozhodnu pro menší faul, kdy se mu zakousnu do předloktí a jeho ruce mě okamžitě pouštějí a já se sprintem, vydávám do budovy, která se každou minutu může zřítit. Jenomže mi jaksi nedošlo, že Pietrovi úplně neuteču. A proto se na něj zoufale otáčím, když mě opět chytá za ruku. „Musíš mi pomoc." Upírám na něj pohled. „My jim musíme pomoc!"

Zdá se, že si konečně uvědomuje celou situaci a nakonec přikyvuje a vydává se dovnitř první. „Musíme je najít." Říkám mu, než se oba rozdělíme.

Rozbíhám se opačným směrem, než Pietro, a tím směrem jsou ložnice, kde jsem Natashu viděla naposledy. Všude kolem se víří obrovské množství prachu a každou chvíli se ozývá nepříjemné praskání v základech stavby. Musíme si pohnnout.

„Nat!" Vykřikuji zoufale, když se blížím k tomu, čemu jsem ještě před půl hodinou říkala naše ložnice. „Natasho!" Podlézám jeden z nosných trámů, který mi bránil ve vstupu. „Slyšíš mě?!" Snažím se volat, ale prach se mi dostává do všech dutin a proto mě zachvacuje obrovský příval kašle.

„Andreeo!" Ozve se najednou z chodby.

„Natasho!" Vracím se zpět na chodbu, nebo alespoň to co z ní zbylo setkávám se se zklamáním. „Kde je Natasha?" Ptám se jí okamžitě.

„Jak to mám vědět, ale co se to sakra děje?!" Odpovídá Yelena otázkou.

„Nemám nejmenší tušení." Vrtím hlavou a všímám si, že je zraněná. Z boku jí trčí kus čehosi a ona se sotva drží na nohou. „Panebože! Jsi v pořádku? Hned tě odtud dostanu!"

Yelena nestihne ani nic namítnout, když jí beru z druhé strany pod rameny a pomáhám se jí dostat ven z budovy. Cesta je náročná a já si všímám, že jí to stojí opravdu hodně úsilí, aby se udržela. Najednou nás nachází Pietro.

„Většina už je venku... O můj bože, Yeleno!" Vyjekává, když mu pohled spočine na jejím zranění.

„Já vím, já vím." Vrčí. „Spoustu krve, tak byste mě konečně mohli dostat k jednomu z doktorů, nebo zachvilku už nebude, co krvácet." Vyštěkne na nás a Pietro jí ochotně bere do náruče a já jsem mu hned v patách.

Konečně se dostáváme na čerstvý vzduch a několik mediků z nemocničního křídla si Yelenu přebírá, aby jí zastavili krvácení. Venku je spoustu lidí, ale těžko se mezi nimi orientuji.

Těkám pohledem po všech přítomných, snažíc se najít záblesk rudých vlasů, ale nikdo takový se mezi přeživšími nenachází. „Wando!" Vyjeknu najednou, když se trošku vzpamatuji a dojde mi koho opravdu znám. „Viděla si Natashu?" Ptám se okamžitě, když mě ruce mé sestry berou za paže. Sama se třese a těká pohledem po všech přítomných, naprosto oněměná vyděšenými myšlenkami všech kolem pouze vrtí hlavu. „Neslyším jí." Snaží se najít v hlasech zrzku, ale marně.

„To nic." Přesvědčuji jí, že to není její vina a konečně nacházím Visiona, který se o ní jistě postará.

„Slečno Andreeo..." Zastavuje mě náhle jeho zdvořilý hlas. „Mám pocit, že Natasha se nacházela ve své staré ložnici."

Rychle na něj přikývnu a přes veškeré výkřiky všech ostatních se vydávám střemhlav k rozpadající se budově. Proplést se všemi sutinami a nenechat se zasáhnout padajícím trámem byl opravdu oříšek, ale po několika desítkách minut konečně stojím před pokoji její staré ložnice. Opřu se do dveří rameny, ale nechtějí povolit. Všimnu si však, že se z onoho pokoje valí nepříjemné množství kouře.

„Nat!" Zabuším na dveře. „Natasho!" Zkusím znovu, když se poprvé nic neozve.

Několikrát narazím do dveří ramenem, snažíc s nimi pohnout.

„Andy?" Ozve se chraplavé zakašlání z druhé strany.

„Natasho!" Vyjeknu nadšeně. „Co se děje? Proč nejdou otevřít dveře?" Ptám se.

„Je tu... Je tu trám!" Ozve se slabě. „Neuzvednu ho."

Procesuji všechny informace. „Dobře, nic se neděje. J-já.... Nějak tě odtamtud dostanu."

„Pospěš si, prosím." Ozve se zoufale, načež mě čeká příval chraplavého kašle.

Jenom o kus dál v chodbě nacházím protipožární sekeru, na vysekání dveří kdyby to bylo nutné. Zprudka narážím ramenem do skla a přes všechen adrenalin si ani nevšimnu, že se do mě několik kusů zabodlo.

Přebíhám zpět ke dveřím a vší silou se snažím vysekat dostatečně velký otvor, ale s každým sekem se ven valí znepokojivě víc kouře. Konečně se mi naskýtá pohled do místnosti, kde vidím, jak na jedné straně pomaličku hoří záclony a všechno kolem, protože jedna rána prorazila stěnu tak moc, že vyrazila i elektrické vedení ve stěnách, které poté muselo zapálit závěsy a od těch vzplanul zbytek pokoje.

„Nat!" Prostrkávám se na půl těla skrz díru. Schoulená v koutě, nejzazším rohu místnosti, naprosto zbídančená a k ústům si tiskne navlhčený hadr. „Podej mi ruce." Volám na ní a natahují k ní obě ruce, abych jí pomohla se protáhnout skrz otvor. Natasha se pomalinku sune podél stěn, bojící se, že se kvůli spadnutému trámu sesune i strop.

Už už mě skoro dotýkáme špičkami prstů, když v tom z elektřiny vyšlehne několik obrovským jisker, které začnou podpalovat další věci.

„Nat, honem!" Snažím se jí popohnat, ale je v takovém šoku, že jen pozoruje, co se právě děje uvnitř její staré ložnice. „Natasho!" Vykřiknu na ní, abych na sebe opět upoutala pozornost. A ona se na mě slzavě otočí, vidím, jak se celá třese, ale konečně mě chytá za ruce a já jí vší silou protahují skrz díru ven na chodbu, kde se opět hrozivě rozkašle.

Dopadne na mě celou vahou, naprosto propocená, umouněná a dobitá pravděpodobně od nárazu, když to všechno poprvé vybouchlo.

„Držím tě." Šeptám zadýchaně a tisknu si jí blíž k sobě. „Musíme pryč." Říkám hned, jakmile se mi malinko zklidní tep, ale včas na to, abych začala registrovat nepříjemné otřesy celé budovy ve chvílí, kdy se někde na druhé straně řítí základy k zemi. „Nat, musíme pryč." Opakuji znovu a snažím se jí přivést zpátky, ale bohužel jí šok neopouští, což naprosto chápu. Proto si celou váhu jejího tělo přehazuji přes ramena a táhnu nás obě ven. S každým krokem však sama cítím, že pokud malinko nezrychlíme, tak může být pozdě pro nás obě. „Nat, prosím, musíš mi malinko pomoc." Vzlykám bezmocně, když už mi pomaličku docházejí síly, přestože východ je opravdu v dohledu.

Natasha je však naprosto zmatená vším, co se právě teď děje a myslím si, že to dost možná bude tím, že se opravdu hodně nadýchala onoho kouře.

Sbírám poslední síly, které mám a snažím se přejít do něčeho, čemu by se dalo jistě říkat běh. A právě včas, protože jen slyším jak se pomaličku dolu řítí schodiště, po kterém jsem nás před chvilkou sunula dolů.

Právě teď sama závodím s časem, buď nás obě dostanu včas, nebo tady obě zahyneme pod sutinami. Tahle myšlenka mě ještě naposledy nakopává a já sbírám poslední síly, které v běhu mám, takže Nat beru do náruče a sama se proti prosklené stěně otáčím zády, načež se odrážím, abych získala co největší sílu na průraz skla svým vlastním tělem.

Sklo se tříští pod nárazem a já ztěžka přistávám na štěrku před domem s tím, že mi následně Natashina celá váha, která na mě dopadne vyráží dech.

„Natasho!" Vyjekne někdo a okamžitě si její zbídačené tělo přebírají, zatímco já sýpavě lapu po dechu.

Z ničeho nic mi někdo pomáhá do sedu, aby se mi dostalo o něco víc kyslíku. Yelena pak se mnou sedí na štěrku dokud si není jistá, že mohu opět dýchat. „Díky." Zašeptám, když se malinko vzpamatuji.

„Zachránila si Natashu." Řekne najednou a podívá se na mě. „To pro mě opravdu hodně znamená. Dlužím ti."

Vrtím hlavou. „Ne, Leno, nemusíš mi nic dlužit."

Ona jen chvíli přemýšlí a pak přikyvuje. „Moje sestra si vybrala dobře." A na to odchází.

Stále naprosto ohromená tím, co se práce teď stalo se pokládám zpět do štěrku, abych si malinko odpočinula. A někde v vzadu v hlavě mám pocit, že tohle opět bude nějaký můj nepořádek, který budu muset uklízet.