15. kapitola
Pondělí se z naší nedělní stávky přivalilo příliš rychle. Možná až moc rychle na můj vkus. Přesto mě dnes nebudil otravný zvuk budíku v příliš brzkých hodinách, ale obličej mi zlehka šimrali paprsky slunce, které se vkrádali pod zavřená víčka. Zatřepotala jsem očima, abych se rozhlédla po neuspořádané místnosti. Nebylo tomu tak vždycky, ale slet událostí a včerejší stávka nás jaksi s Natashou, ještě nedonutila dovybalit a uklidit spousty věcí.
Přestože nás celý den očekávalo dlouhé plánování, všichni se ze včerejšího líného dne shodli, že začít ještě před úsvitem by bylo naprosto zbytečné. Až tedy na pár vyjímek, které už jistě za sebou měli ranní trénink a možná i snídani. Ale k mému překvapení touhle výjimkou tenktokrát nebyla Nat. Opravdu mě překvapilo, když jsem se pod peřinou přiblížila k jejímu tělesnému teplu a ne vychladlému místu, kde ještě před pár hodinami spala.
Opatrně jsem se otočila, abych se podívala, zda-li mě smysly neklamou. A k mému potěšení tam opravdu ležela, zachumlaná až k bradě v sametově bílých peřinách a tichounce oddychovala. Byla to moje možnost, abych si jí opět po delší době mohla pořádně prohlédnout, aniž by mě u toho spalovali její hluboké zelené oči. Pamatuji si, že jsem nikdy neměla moc šancí ji pozorovat při spaní, jelikož jsem vždy byla ta kdo usnul jako první a ona se zase první probouzela. A proto mě naplnilo láskyplné teplo, když jsem si uvědomila, jak je tohle výjimečný okamžik, než mi došlo proč tomu tak nejspíš je. Stud mi zaplavil mysl, když mi došlo, že musí být naprosto vyčerpaná z toho všeho, co se teď dělo. Kolik asi probdělých nocí musela podstoupit? Vůbec si nedokážu představit, čím vším si musela projít a při tom všem ještě stále fungovat.
Vím, že já bych to nezvládla, neunesla bych její falešnou ztrátu a následné předstírání. Můj obdiv vůči ní opět narůstal. A mrzelo mě, že si tím musela procházet. Že zrovna můj příchod jí přinesl takové starosti. Už takhle toho měla za sebou tolik a do toho ještě já. Nedokážu pochopit své vlastní úmysli, jak jsem mohla být tak sobecká a odstrkovat jí namísto toho, abych se jí snažila pochopit. Vzplanula ve mně podivná vlna sebenenávisti a já věděla, že si jí nezasloužím. A přesto si mě vybrala, pokaždé jsem byla její volba číslo jedna. Ať už jsem jí zranila sebevíckrát, ať už kvůli mě musela desetkrát procestovat celý svět, vždycky jsem to byla já.
A teď byla řada na mě. Musela jsem si jí přes to všechno také vybrat. Věděla jsem, že se vedle ní takhle chci probouzet častěji, ne jen teď, protože je naprosto vyčerpaná.
Blížilo se to, cítila jsem to v kostech. Všechno už bude brzy jiné.
Její obličej teď postrádal ty drobné vrásky, které jí starosti přinesly. Ne, že by jí snad ubraly na kráse. Natasha pořád byla nádherná. Ale takhle vypadala tak klidně, vyrovnaně jako už dlouho ne. Možná si ani nepamatuji dobu, kdy se na jejím obličeji usadil tak klidný výraz, jako právě teď když snila.
Pramínek karmínových vlasů, který si zfoukla do obličeje hlubokým výdechem, mi najednou zabránil ve výhledu na její obličej a proto jsem se rozhodla ho posunout prstem o kousek dál. Ale právě tenhle pohyb jí vyrušil natolik, že najednou svírala mé zápěstí v bolestném sevření a skenovala celý pokoj, když pátrala po nebezpečí. Roky špionáže a strach o vlastní hrdlo se na ní podepsaly tím, že byla neustále v pozoru. Pořád měla jedno oko otevřené, jak se říká.
Konečně její alarmující pohled spočinul na mě a ona sebou malinko cukla, když si uvědomila, že se nic neděje.
„Promiň." Zamumlala rozespalým hlasem, který byl najednou o oktávu níž než obvykle. „Síla zvyku." Opět se rozespale položí na polštář a pustí mou ruku z bolestného sevření. Okamžitě si všimne drobných červených otlaků na mém zápěstí a přejede mi omluvně prsty v těch místech, kde mi ještě pár vteřin drtila přívod krve do prstů. Otlačenou rukou se však vyvléknu jejím hubeným prstům a sjedu bříšky svých po hebké kůži na její paži, kde cestou narazím na pár jizev, dokud jí přes čelist neskončím na obličeji. Obličej automaticky tiskne do mé dlaně a já cítím jak povoluje zaťatou čelist.
„Nemyslela jsem si, že tě dneska ráno uvidím v posteli." Pousměji se na ní, po notné chvíli ticha, kdy jí lehkými pohyby palce přejíždím po hebké pokožce.
Povzdechne si. „Já vím, ale potřebovala jsem o pár hodin spánku víc." Opět přivře víčka, což jen potvrzuje mé předešlé rozjímání, že je opravdu unavená. „Navíc spím o něco klidněji, když vím, že si poblíž." Pronese tiše, čímž mi vykouzlí úsměv na tváři.
Natasha se opravdu snažila, aby byla o něco více kontaktní, ale pořád s tím měla problémy. Většinou se mé dotyky snažila vyhledávat ve chvílích, které pro ní byli o něco emočně náročnější, než ty jiné. Ale povšimla jsem si, že se od té doby, co jsem byla zpět mě snaží udržovat o něco víc na blízku. Nevím, jestli to bylo tím, že bych se lehce mohla dostat do nějakých problémů, opět. A nebo tím, že absence mé mentální přítomnosti jí opravdu poznamenala a ona najednou doteky vyhledávala sama od sebe, i před přítomností všech ostatních. Natasha nerada do společných prostorů tahala nějaké naše romantické aférky nebo projevy náklonností. A myslím, že jsem s tím více než souhlasila, to co se dělo za zavřenými dveřmi našeho pokoje byla čistě naše věc a pokud bychom se o ní chtěly podělit, tak by to mělo právě naše rozhodnutí.
Ale právě ona změna, kdy mě Nat občas chytá za ruku, nebo jen položí ruku na záda, když zrovna prochází byla velice příjemná změna.
Z mých hlubokých myšlenek nás vyruší zapípání. Natasha se otočí k nočnímu stolku, čímž zpřetrhá veškeré doteky, kterých jsem právě dosáhla přečte si příchozí zprávu.
„Wanda si myslí, že by sis měla promluvit s Pietrem." Zamrmlá mrzutě, že jsme opět byly vyrušené nějakými povinnostmi.
„Já vím, odkládám to už moc dlouho." Povzdechnu si a začnu se chystat z postele.
Natasha si položí paži přes oči a jen přikývne, bez jakékoliv snahy o další konverzaci, nebo jakoukoliv snahu zvednout se z postele a začít tak svůj vlastní den.
Ještě předtím, než se rozhodnu vylézt ze dveří se k ní přiblížím, aby mi došlo, že opět klidně oddechuje a tak jí věnuji rychlý polibek na tvář a posunu na ní peřinu o něco výš.
Vydávám se přes základnu a cestou v kuchyni potkávám Wandu, která mi věnuje hravý úsměv.
„Tvoje myšlenky byli dneska ráno obzvlášť hlasité." Nenechá si utéct svou příležitost. „Ne, že bych měla v plánu poslouchat, ale Natashino jméno se tam objevovalo častěji než obvykle." Pochechtává se, ale vím, že to absolutně nemyslí nějak špatně. Všichni tady o našem vztahu věděli, ale jelikož jsme byli jediný pár, krom Pepper a Tonyho, který se tím úplně netajil, tak jsme byli často terčem podivných narážek. No a pak tu vlastně byla Wanda a Vision, jenomže ona byla ta, která ráda reprodukovala "růžové" momenty ven, jak tomu ráda říkala, což se poté stávalo terčem posměchu všech okolo.
Růžové momenty byli chvíle, kdy si myslíte, že jste v bezpečí svých myšlenek, ačkoliv je kolem vás několik lidí a necháváte je procházet se vaší hlavou sem a tam. A většinou tyhle myšlenky začnou po chvilce směřovat k vaší polovičce, která je vždy někde poblíž. A tyhle myšlenky Wanda popisuje jako růžové a občas velice nepříjemné, když se vaše mysl najednou ubere směrem, kterým byste ani vy sám nečekal. „Myslela jsem, že jsme se domluvily, že mě budeš vypínat." Zamračím se na ní.
„Sama moc dobře víš, že to není tak jednoduché vypnout. A už vůbec ne ve chvíli, kdy jediné na co myslíš je, že Natasha vypadá opravdu roztomile když spí." Pronese, když zrovna vchází Bucky.
„Wando!" Okřiknu jí, načež moje tváře nabírají rudé odstíny.
Bucky se zarazí ve futrech a doslova vidím, jak si v hlavě přehrává tuhle konverzaci a analyzuje jí. „Čarodějka má pravdu, vypadá opravdu dobře, i když spí." Pronese z ničeho nic, čímž svou čelist spouštím dolů.
„Jak ty to, proboha, víš?" Valím na něj oči.
On však jen pokrčí rameny, vezme si z ledničky pomerančový džus a odchází pryč.
Střelím pohledem po Wandě, které tahle konverzace přišla opravdu směšná natolik, že jí skoro slzí oči od toho, jak moc se směje.
„Opravdu tě někdy nesnáším." Zamrmlám, zatímco se vydávám pryč z kuchyně, vstříc usmiřovací konverzaci s Pietrem.
_____________
Ahoj! Já vím, že mi to opravdu hrozně dlouho trvalo, ale bylo toho za poslední půl roku opravdu hodně a já sama nestíhám pomalu ani dýchat, jak moc nabité dny teď mám. Nevím, jestli se vymluvit na poslední ročník bakalářského studia, nebo to, že každému každý den naslibuju tolik věcí, že si ani nepamatuji, kdy jsem byla naposledy sama. Ale opravdu se omlouvám, ráda bych si nastolila nějakou pravidelnost. Pravděpodobněji bych očekávala v nejbližší době nějaké nové kapitoly, jelikož odjíždím do Portugalska na zaslouženou dovolenou a mám v plánu pracovat jak na pracích do školy, tak právě na všem ostatním. A pokud ne, tak je dost možné, že mi moje obě ruce ukousl žralok, při mých marných pokusech o to naučit se surfovat. No, mějte se krásně a snad brzy u další kapitoly!
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top