„Budu muset jít." oznámí, pohled upřený z okna. Ne, že by to potřeboval. Přesně ví, kolik měsíce ubylo. Cítí to v krvi.
„Občas je to k zlosti, víš. Vidíme se sotva pár dní v měsíci."
„Vím. Nebude mi vadit, když si najdeš někoho jiného."
„Bude."
„Bude mi to líto. Ale pochopím to. Potřebuješ někoho kdo tu bude, kdykoliv budeš potřebovat. A děti taky potřebují tátu. Pořád. Ne jen občas na návštěvě."
„Mluvíš nesmysly, my chceme tebe. Prostě se vrať co nejdřív a mezitím na sebe dávej pozor."
„Vy taky." Polibek na rozloučenou a klapnutí dveří. Osamělou slzu spolknou každodenní starosti.