„Atheo!" ozval se nadšený výkřik, načež jsem se ocitla v ocelovém sevření, aniž bych si všimla, odkud vůbec přišlo. Dostala jsem se do něj tak náhle, že mi na několik okamžiků znemožnilo veškerou orientaci i pohyb. Obličej jsem měla zabořený v tmavé látce kabátu dotyčného, takže nejenže jsem vůbec nic neviděla, ale také jsem nemohla zaječet, až by útočníka rozbolely ušní bubínky, což by ho určitě přimělo povolit a mně by to umožnilo utéct. Začínal mi do- cházet dech. Vší silou jsem dlaněmi zatlačila proti jeho hrudníku a doufala, že svůj stisk co nejdříve povolí.
Mému přání vyhověl, ale ještě předtím mi stihl prohrábnout vlasy a vtisknout polibek na čelo. Tohle na únosce lomeno vraha nevypadá, blesklo mi hlavou.
Jakmile sevření minimálně povolilo, okamžitě jsem se z něj vy- smekla a od cizince couvla. Zastavil mě až náraz na sloup budovy banky. Zmateně jsem se rozhlédla.

„Můžeš mi říct, co to má znamenat?" obořil se na mě, jako kdyby mě ještě před okamžikem láskyplně neobjímal.

Zhurta jsem vydechla. Chvatně jsem si muže před sebou prohlédla a nakonec zabodla pohled do jeho šedivých očí. Husté obočí nad nimi se mračilo tak moc, až se slilo do jedné linky. Škrábanec, jenž se mu od čela táhl přes oko až po tvář, taky zrovna vlídně nevypadal a jeho výška mu pouze přidávala na hrozivosti. Zdál se na mě tak nazlobený, až jsem málem začala cítit výčitky - jenže za co? Neměla jsem tušení, kdo by to mohl být.

Srdce mi stále splašeně běsnilo, přesto se mi ze rtů povedlo vysou- kat otázku: „Cože?"

Nejspíš by bylo moudřejší utéct než se ptát. Nabrat tu největší možnou rychlost, nezastavovat ani se neotáčet několik bloků a během úprku zavolat Veldě, aby mi šla naproti v případě, že by se mě rozhodl následovat. Jenže mé nohy zdřevěněly. Nebyly schopné jediného pohybu stejně jako před několika vteřinami, kdy mě k sobě vehement- ně tiskl. A tak jsem jen zůstala stát opřená o mramorový sloup, snažíc se popadnout dech a nějak pobrat situaci. Alespoň v rámci možností.
„Víš vůbec, cos provedla? Víš to?!" pokračoval naštvaně a rozhodil rukama.

Ocitla jsem se v pokušení zakroutit hlavou, protože jsem opravdu neměla nejmenší tušení, co jsem mohla provést - zvlášť jemu. Ale jeho vztek mě dokonale paralyzoval. Ať už jsem si to byla ochotna připustit, nebo ne, po dlouhé době jsem měla strach. Každou chvílí mu mohlo rupnout v hlavě a mě od něj zrovna velká vzdálenost nedělila. Pokud svůj útok chtěl povýšit z verbálního na fyzický, zůstala bych bez šance.
Dlaněmi jsem sevřela sloup, abych udržela balanc, a prudce se roz- hlédla kolem, zda by se tu nenašel někdo, kdo by mi mohl pomoct. Náměstí ale zelo prázdnotou.

„Co sis vůbec myslela?" hlesl a promnul si zarostlou tvář. „Že utečeš a nikdo se tím nebude zabývat? Že si obarvíš vlasy a nikdo - ani tvůj manžel - tě nepozná? Že ti to jen tak projde? Atheo, máš před- stavu, do čeho jsi namočila nejen sebe, ale i mě? Tak máš?!" Odmlčel se a čekal, co mu povím.

Poznala jsem, že teď už nejde jen o řečnické otázky, ale opravdu chce odpověď. Opět jsem se rozhlédla, zda nespatřím alespoň jednu duši, která by mohla přivolat pomoc. Fakt, že jsem se sebou chtěla skončit, neznamenal, že mi bylo jedno, jak se to stane.

„Nejsem Athea," špitla jsem po úctyhodné době, kdy jsem si dodá- vala odvahy.

Obrátil oči k nebi a unaveně se zasmál na důkaz své bezmoci. Hned nato vzdálenost mezi námi překonal několika dlouhými kroky a chytl mě za tváře. Mé koleno okamžitě vyletělo k jeho rozkroku, ale do cíle nedorazilo, jelikož se úderu zvládl šikovně vyhnout. Frustrovaně se mnou zatřásl, ale dával si dobrý pozor na to, aby mi neublížil. Začala se mě zmocňovat panika.

„Na tohle nemáme čas. Musíme se vrátit. Já vážně netuším, co se ti honilo hlavou, když jsi utíkala z Institutu, ale chápeš, že jestli tu něco poděláme, můžou nás popravit? Tak chápeš to?!"

„Popravit?" opakovala jsem po něm. Z jaké země může pocházet, když má takový strach z popravy? Myslel to ale smrtelně vážně, to mě asi děsilo nejvíc. Člověk, nad kterým visí trest smrti, je skálopevně přesvědčený, že jsem viník - to je pěkně v prdeli.

Krátce kývl. „Jestli nastane chaos, jsme jasní. Oba."
„Chaos?" Byla jsem zmatená čím dál víc. O čem to, do háje, mluví? „Atheo," sykl naštvaně, „nedělej hloupou, na tohle vážně nemáme čas. Musíme zpátky."

„Kam zpátky?" Zakroutila jsem hlavou. „Ne, je mi to jedno. Nejsem žádná Athea. Jsem Riva, dobře? Riva!"
Mé zavřeštění ho na chvíli ochromilo a konečně mě pustil, dokonce i ustoupil o pár kroků vzad. Natáhla jsem před sebe ruku, abych mu naznačila, ať se nezkouší přiblížit. Spodní čelist mu lehce klesla údivem, načež rty spojil v pevnou linku, aby zakryl své zmatení. Zdeptaně vydechl a promnul si obličej, následně si mě s odstupem celou prohlédl.

Začala jsem hledat po kapsách tašky pepřový sprej pro případ, že by se o něco pokusil znova. Taky jsem si na něj mohla vzpomenout o několik minut dřív...
Jakmile si mého počínání, doprovázeného neustálým sledováním každého jeho pohybu, všiml, vysoukal ze sebe něco na způsob ne- vydařené omluvy, kterou zakončil informací, jež už mi dávno stačila dojít. „Vypadáte přesně jako někdo, koho hledám."

Skoro jsem mu odsekla, že se nemůže divit, že mu utekla žena, pokud si ji tak snadno s někým splete, ale raději jsem si takovou poznámku odpustila. Ještě před okamžikem mi z něj tuhla krev v žilách, pokoušet štěstí by nebyl dobrý nápad.

Sedl si na schody vedoucí k velkým obloukovým dveřím, což jsem brala jako znak kapitulace a pookřála. Ale co teď? Nic mi nebránilo v odchodu, přesto jsem se nedokázala donutit k pohybu.

S připraveným pepřákem v dlani jsem ho pozorovala a začalo mě přemáhat pokušení zeptat se ho, zda je v pořádku. Na to jsem odpověď sice znala, ale co jsem mohla dělat jiného? Dotáhnout ho do nemoc- nice? Závan soucitu při pohledu na jeho vyčerpaný a ustaraný obličej určitě nemohl smazat to, co se událo před chvílí.

Z přemýšlení mě vytrhlo protivné vyzvánění příchozího hovoru. Leknutím jsem sebou cukla a nebyla jsem sama. Rychle jsem vytáhla to uječené zařízení a ohlásila se své kamarádce. Podle času na mém zápěstí jsem už dávno měla stát před jejím bytem. To by mě ale tenhle týpek nesměl vyděsit k smrti sledováním a následným objetím spoje- ným s nadáváním. Konečně se mi povedlo udělat pár kroků směrem od něj a s neustálým sledováním každého jeho pohybu jsem přijala hovor od Veldy.

„Neboj, žiju," uklidňovala jsem kamarádku i sebe namísto pozdra- vu. „Ale jen tak tak."

Její odpověď jsem neslyšela, jelikož na mě dotyčný po zaslechnutí mé poznámky promluvil: „Mrzí mě, že jsem vás tak vyděsil. Vážně vypadáte přesně jako ona."
Neodpovídala jsem. Jemu ani Veldě, která z reproduktoru kvílela, že mě neslyší a zda tu vůbec jsem.

„Neviděla jste tu náhodou někoho, kdo vypadal jako vy, že ne?" ne- vzdával se. „Jen má světlejší vlasy, jinak je úplně jako vy," pokračoval téměř šeptem.

Mírně jsem zakroutila hlavou. Za celý život, za všech dvě stě třiapadesát měsíců, jsem nenarazila na nikoho, kdo by mi byl aspoň trochu podobný. A teď, v těch posledních, už teprve ne.

„Takže jsem udělal chybu," hlesl zklamaně. „Nedělám chyby. Já ne. Nikdy jsem neměl v počtech chybu - ani jedinou." Na několik vteřin se odmlčel, sjel mě pohledem a pak se opět věnoval prohlížení dlažby. Sotva slyšitelně dodal: „Musím ji najít, jinak nastane chaos."