Po hodině začal Harry pociťovat závrať – začal se víc potit a hlava mu téměř pukala bolestí. Ještě štěstí, že muž zrovna dokončoval lektvar na otřes mozku, který byl účinější než jakékoliv kouzlo.

Jakmile Harry lektvar vypil, ihned se cítil líp. Konečně se místnost přestala pohybovat a už neměl pocit, že sedí na zakletém koštěti.

Zaznamenal, že už je za okny tma, ačkoli vánice stále nepolevovala. Pokud se Harryho pronásledovatelé doposud neobjevili, znamenalo to, že byl pro zatím v bezpečí.

Muž na něj seslal diagnostické kouzlo, aby se ujistil, že se Harry otřesu mozku zcela zbavil. Zůstala už jen zlomená žebra. Nic co by nemohla vyřešit trocha hojivé masti a Kostirost. Jenže i ten bylo potřeba připravit. Muž tedy dal mladíkovi mast a ukázal na nejbližší dveře. „Tam je koupelna. Namažte si poraněné místo."

Harry přikývl, poděkoval a odebral se do malé místnůstky s vanou, umyvadlem, malým zrcadlem a záchodem. Sundal si opatrně svetr, pak triko s dlouhým rukávem a nakonec nátělník. Na pravé straně měl hrůzně vypadající modřinu. Byl ovšem zvyklý na zranění podobného typu. Jediné, na co zrovna zvyklý nebyl, tak byla nepřítomnost správných lektvarů, konkrétně zmíněného Kostirostu a lektvaru proti bolesti. Věděl, že hojivá mast ho zbaví modřiny a zranění trošku zklidní, ale nezaručovala mu poklidnou noc. Harry ale nad tím jen zavrtěl hlavou a řekl si, že při nejhorším noc probdí, i když by spíš uvítal možnost se prospat. Po událostech toho dne byl totálně vyšťavený.

Když opustil koupelnu zase plně oblečen, všiml si, že muž kouzlem zvětšil prostor srubu a dočaroval další postel, která se nacházela kousek od té jeho. I u ní stál menší noční stolek.

Harry byl překvapen, protože nepočítal s tím, že se pro něj bude muž takto namáhat. Z nějakého důvodu ho napadlo, že mu vyčaruje maximálně tak matraci a nechá ho spát na zemi. Něco takového by určitě udělal Severus Snape. Jenže všichni lektvaristi nebyli jako ten nevrlý profesor lektvarů.

„Běžte si lehnout," kývl muž směrem k posteli, aniž by se na Harryho podíval.

„Nechcete pomoct?" navrhl mladík, protože se mu nelíbila myšlenka, že zatímco by podřimoval, majitel srubu by pro něj dál vařil lektvary.

„Pomůžete mi tím, že si půjdete lehnout a nebudete mluvit," zavrčel muž a dál něco drtil v hmoždíři.

Harry se tedy podvolil a došel k posteli. Opatrně si sundal svetr a kalhoty, které položil na okraj postele a zalezl pod deku. Na noční stolek odložil brýle a hůlku. Než si stihl uvědomit, že se muže ještě ani nezeptal na jméno, přemohl ho spánek. Noc byla ovšem neklidná. Částečně to bylo kvůli nočním můrám a částečně kvůli bolesti žeber.

Několikrát se probudil. V jednu chvíli otevřel oči a rozmazaným pohledem zaznamenal černou postavu v tlumeném světle u stolu. Únava ho ovšem donutila oči znovu zavřít.

Měl pocit, že spal jen deset minut, když znovu otevřel oči do temnoty srubu. Slyšel tiché oddechování po své levici a sněhovou bouři za okny. Soustředil se proto raději na dech vedle sebe a znovu usnul.

Na potřetí se probudil až ráno. Postel vedle něj byla prázdná, ustlaná. U masivního stolu nikdo nebyl, ani u kuchyňské linky. Harry hádal, že by muž mohl být v koupelně, ale neslyšel téct vodu. Ostatně, když už na to došlo, neslyšel ani vánici.

Pomalu se posadil, maje na paměti bolest zlomených žeber, a natáhl se po brýlích. Na nočním stolku hned na to zaznamenal dvě lahvičky. Na jedné stálo velkými tlustými písmeny Kostirost a na druhé Proti bolesti. Harry rychle hmátl po druhém lektvaru, odzátkoval ho a vypil. Na jazyku mu zůstala kovová pachuť, ale účinek se dostavil ihned – už se mohl nadechnout, aniž by mu to způsobovalo bolest. Nikdy si nemyslel, že bude tak vděčný za něco, co měl běžně k dostání.

Hned na to vypil Kostirost a odložil obě lahvičky zpět na noční stolek, aby je vyměnil za svojí hůlku. Zadíval se na její tenký konec a stáhl rty do úzké linky.

„Lumos," pronesl jednoduché kouzlo.

Nic se nestalo. Jenže to mu bylo jasné už ve chvíli, kdy bral známé dřevo do ruky – necítil tu známou vibraci v konečcích prstů. Odložil proto hůlku a vylezl z postele. Znovu se zaposlouchal do ticha, které narušovalo jen jeho dýchání. Majitel srubu zcela zřejmě nebyl doma. Harry se tedy nasoukal do kalhot a oblékl si svetr, ačkoli v místnosti nebyla Merlin ví jak velká zima.

Došel k oknu mezi regály s knihami a zadíval se tu bílou poklidnou nádheru. Všude jen samý sníh a bílá obloha. Po minulém dni to byl doslova uklidňující pohled.

Když se vynadíval na zasněženou pláň, došel do koupelny, kde si opláchl obličej a vypláchl pusu. To už uslyšel, jak se vchodové dveře otvírají. Rychle vyběhl z koupelny, aby se ujistil, že přišel majitel srubu a, díky Merlinovi, byl to on.

„Dobré ráno," přivítal muže, který ho ani nevzal na vědomí, zatímco věšel svůj cestovní hábit na háček. Veranda za ním byla vyčištěná od sněhu. Zřejmě před tím ven moc nevycházel. Z kapsy následně vytáhl několik pytlíčků a knihu. Všechno to zvětšil a poslal kouzlem na stůl.

„Jak se cítíte?" zeptal se Harryho, aniž by se na něj podíval. Vytahoval z kapsy ještě něco dalšího.

„Po tom, co jsem si vzal ty lektvary, mi je líp. Moc vám děkuju."

„V noci jste sebou házel. Rušilo mě to," dodal muž, zatímco zvětšil to něco v ruce. Byly to noviny. Konkrétně Denní věštec.

Harry ztuhl na místě. Jeho oči těkaly z jednoho okna na druhé, ale nic za nimi neviděl. Stejně ale někdo mohl být za dveřmi. Další důvod litovat, že stále neměl magii.

„Omlouvám se..." pronesl tlumeně a napjal se.

Muž se otočil čelem, zatímco se stále díval na titulní stranu novin, dokud ji neukázal Harrymu. Titulek hlásal: Harry Potter novým Temným pánem?

Harry si slova rychle přečetl a pak se jen zadíval na majitele srubu, který ho pozoroval nečitelným pohledem.

„Přivedl jste bystrozory?" zeptal se ho mladík přímo, neschopný snášet to ticho.

Muž složil noviny a nechal je vzplanout. Nezůstal z nich ani popel.

„Ne, ačkoli budu požadovat vysvětlení." Schoval hůlku do rukávu a Harry tiše vydechl úlevou.

„Co když si ale budete myslet, že vám lžu?" Harry měl důvod k obavám – pokud mu muž neuvěří, hrozí, že ho prostě vyhodí. Ne každý lektvarista má totiž v zásobě Veritaserum. Sérum pravdy patřilo hlavně mezi ministerské záležitosti. Neočekával, že by takový lektvar nalezl mezi standardní výbavou průměrného lektvaristy. Jenže tenhle muž nežil tak daleko od civilizace jen tak pro nic za nic.

Už už se chystal zeptat na jméno svého zachránce (třeba by mu něco řeklo), ale než stihl něco říct, majitel srubu promluvil: „Tři kapky Veritasera tento problém vyřeší."

Harryho domněnka se potvrdila, ačkoli si musel ujasnit ještě jeden fakt: „Léčitelské lektvary nemáte, ale Veritaserum ano?"

Muž okolo něj prošel do kuchyňky, jako kdyby ho vůbec nebral na vědomí.

„Je větší pravděpodobnost, že mě někdo přijde zabít, než že se zraním. Rád bych proto vždy věděl, s kým mám tu čest a proč se dotyčný vůbec babral s tím, aby mě našel," zavrčel, zatímco vyčaroval ke svému hrnku další. Pustil se do přípravy čaje.

„Jak se vlastně jmenujete?" zeptal se konečně Harry.

„Mé jméno není nijak důležité." Muž dokončil přípravu a pak zamířil ke druhým dveřím kde, jak se ukázalo, měl v šeru schované některé lektvary a ingredience. Opustil místnůstku s malou lahvičkou, ve které Harry tušil lektvar pravdomluvy.

„Já ho nikomu neřeknu."

„Ani kdybyste nabídl Neporušitelný slib, tak vám ho neprozradím," informoval ho stroze muž a nakapal do jednoho hrnku tři kapky lektvaru. Nechal pak nápoj dolevitovat k Harrymu, zatímco si vzal ten svůj a posadil se k velkému stolu. Postavil před sebe Veritaserum, aby ho měl na očích.

„Nestůjte tam jak idiot. Sedněte si a pijte," nařídil Harrymu.

Mladík tak učinil, ačkoli si nemohl odpustit ještě jednu otázku. „Někdo po vás jde?"

„To není vaše starost," zavrčel dle Harryho očekávání. „Jestli máte potřebu mě nějak oslovovat, říkejte mi Sebastián," mávl ledabyle rukou. „Vypijte ten čaj, ochladil jsem ho."

Harry se podvolil a po chvíli na stůl odkládal prázdný hrnek.

Výslech mohl začít.