Podmínka byla jasná a Harry si ji musel od Nového roku opakovat často – dokud ho bystrozoři hledají, bude přebývat u Severuse a pak... odejde. Nehledě na to, že zatím zůstával ve srubu na dobu neurčitou, stejně už jen samotná myšlenka odchodu tížila Harryho srdce. Před tím aspoň před nim Severus utajoval informaci o jeho uzdravujícím se jádře a teď mu sem tam ke čtení nechával na stole Denního věštce, aby byl informován o tom, co se děje, ačkoli zpráv bylo v novinách kupodivu velmi málo, jako kdyby ve společnosti nastala nějaká krize, ke které se nikdo nemohl vyjádřit. Každopádně poskytovaný Denní věštec byl dostatečně výmluvným gestem.

Harry se tu noc 30. prosince už Severuse na nic neptal. Lektvarista byl tvrdohlavý a hrdý muž, který nehodlal investovat své srdce do vztahu s někým, kdo byl povahově natolik odlišný. Jenže i on si zřejmě v něčem nedůvěřoval a Harry tentokrát mohl jen hádat.

Pokud před tím byla atmosféra ve srubu příjemnější, teď už taková nebyla ani zdaleka. Harry se snažil se na Severuse nedívat ztrápeným pohledem, ale bylo to těžké. Spoléhat na pohledy bylo zbytečné, stejně jako na slova. Možná právě nenaplněnost opětovaného citu se nakonec stala příčinou Harryho nemoci – pár dnů po Novém roce se probudil s horečkou. Do toho měl zimnici, ucpaný nos a bolel ho při polykání krk.

„Severusi," promluvil a rozmazaným pohledem hledal lektvaristu, který ještě nespal – byl u svých kotlíků. Všiml si, jak se oslovený muž otočil a došel k němu. Harry mu pořádně neviděl do obličeje, ale musel natáhnout ruku a ujistit se, že je to on. Byl na pokraji blouznění.

Chladivá ruka se dotkla jeho čela. Z jedné strany se potěšením chtěl k té ruce přitisknout a z druhé mu proběhl mráz po zádech, který ho donutil se začít chvět. Když Severus ruku stáhl, pronesl pár diagnostických kouzel a zjistil, že je to jen chřipka.

„Udělám ti lektvar," zamumlal, ale Harry ho chytil za černý dlouhý kardigan.

„Ne, buď se mnou," zaprosil a snažil se pohledem rozeznat Severusův výraz, což mu v podstatě vůbec nešlo. „Prosím, zůstaň se mnou. Ráno mi bude líp, jen prosím, zůstaň se mnou." K jeho úlevě si Severus sedl na kraj jeho postele. Harry nahmatal jeho ruku na přikrývce a propletl s ní prsty. Spokojeně přivřel víčka a pousmál se. „Tolik ses změnil..."

„To říkáš často," konstatoval tlumeně Severus a Harry pocítil, jak ho palcem pohladil po hřbetu ruky.

„Hodně mlčíš, jako kdybys byl vyčerpán mluvením. Nebo mluvíš sám se sebou."

„Říkal jsem, že to s lidmi samota dělá."

„Ale taky neskrýváš své city. Jsou ti vidět v očích."

Severus se nepatrně narovnal. Harrymu bylo líto, že nemohl vidět, jak se tváří. Všiml si ovšem, jak si pohladil místo na krku. A dělal to často. Pak si uvědomil, že tam má přeci jizvu. Na první pohled bezděčné gesto, které ale mluvilo samo za sebe. Naříkalo. Křičelo o minulosti, která se sice odehrála, ale stále tížila.

Harry nechtěl, aby se tak Severus cítil; aby myslel jen na to špatné. Nejraději by ho zahrnul svými city a vyhnal temnotu z jeho srdce. Při nejhorším aspoň chtěl převzít část té tíhy na sebe. Zachránit ho, nebo mu pomoct. Všechno to ale končilo u jedné jediné myšlenky – chtěl ho milovat. A proč chtít být součástí světa, který mu tuto možnost odepírá?

„Chci tu zůstat," radikálně změnil téma. „Nechci svět tam venku, Severusi."

„To říkáš jen proto, že tě chce Ministerstvo zatknout. Až se to uklidní a oni si uvědomí, že potřebují svého Zlatého chlapce, odejdeš."

„Ne," zavrtěl Harry trošku hlavou, obrnil se proti nadcházející bolesti v krku a polk. „Už nechci nikoho zachraňovat tam venku. Chci zachránit tebe." Jestli Severus nějak reagoval, to Harry neviděl.

Chvíli oba poslouchali bublající kotlík a vánici venku. Harrymu se už pomalu začal klížit zrak únavou.

„Jsi unavený, měl bys spát," pronesl milovaný baryton a bledá ruka mu pročísla vlasy. Bylo to příjemné.

„Musíme se promluvit," dostal ze sebe Harry se zavřenýma očima.

„Zítra."

„Slibuješ?"

„Slibuji."

A tak se Harry konečně mohl oddat nepokojným snům, kde ho neznámá síla nutila opustit srub; kde viděl Ginny, která byla nucena opustit Jane a kde mu lidi z Ministerstva doslova šlapali na paty a způsobovali tak jeho neustálé pády.

Když ráno otevřel oči, cítil se podstatně lépe. Neměl zimnici, horečka byla taky pryč, jen ho bolel krk a nos byl stále ucpaný. Posadil se v posteli, nahmatal brýle, aby si je nasadil a rozhlédl se. Severus byl zřejmě zase na Příčné dokoupit ingredience a obstarat nový výtisk Denního věštce.

Harry neměl sílu vstát z postele, proto znovu odložil brýle, lehl si a usnul. Probudilo ho až krájení, bublání a... tlumený rozhovor. Natáhl se rychle po hůlce na nočním stolku a namířil ji na neznámou rozmazanou osobu – naučil se bez brýlí rozpoznávat jak Sebastiána, tak Severuse, a starší muž byl v tuto chvíli pod účinkem Mnoholičného lektvaru – místo černých dlouhých vlasů viděl Harry na hlavě lektvaristy hnědou šmouhu; i postavou byl Sebastián jen o trošku menší než Severus a nebyl natolik vyhublý. Oproti tomu se postava neznámé osoby zdála ještě o něco menší vzrůstem, nehledě na to, že seděla; vlasy hnědé, ale Harry nemohl pochopit jestli jsou krátké nebo sepnuté.

„Co se děje?" vyhrkl na staršího muže a stále mířil hůlkou na sedící osobu.

„Myslím si, že když si vezmeš brýle, tak se ti mnohé věci projasní," zavrčel lektvarista.

Harry tedy sklonil hůlku a natáhl se po brýlích. Jakmile je měl na nose, uviděl, že neznámou osobou u stolu, je...

„Hermiono?" pronesl překvapeně.

Kamarádka se na něj usmívala, vstala a za chvíli byla u něj, aby ho objala. Harry byl natolik překvapen, že zcela zapomněl na svou nemoc.

„Co ty tu – ? Jak ses tu – ?" Nemohl ze sebe dostat další slova, zatímco k sobě tiskl kamarádku.

„Hned ti všechno povím, ale myslím si, že bude nejspíš lepší, když si prvně vezmeš Životabudič a lektvar na tu chřipku," kývla hlavou směrem ke zmiňovaným lektvarům na jeho nočním stolku.

Harry je ihned odzátkoval, vypil jeden a pak druhý. Bolest v krku se vytratila, nos se uvolnil a jasný rozum nahradil malátnost.

„Děkuji, Sebastiáne," pronesl směrem k muži.

„Můžete mi říkat pravým jménem, Pottere. Slečna Grangerová ví, kdo jsem."

Harry překvapeně zamrkal. Ne nad Severusovými slovy, ale nad tou odtažitostí v jeho hlase.

„Poznala jsem ho hned, jakmile jsem ho uviděla na Příčné," usmála se Hermiona. „Mám k tomu dostatečně silný magický potenciál."

Zadíval se na chvíli na lektvaristu. Severus mu říkal, že by ho Hermiona zcela jistě poznala. Jak to že ji ale nechal, aby k němu došla? Mohl se přeci ihned přemístit...

„Mám pro tebe zprávy." Získala si znovu Harryho pozornost.

„Jsem jedno ucho," pobídl ji a rozhodl se raději zatím odsunout myšlenky o Snapeovi stranou.

Hermiona se nadechla a vydechla. „Jsem Ministrině kouzel."

Harry překvapeně zamrkal, jestli se nepřeslechl, ale její rozzářený výraz svědčil o tom, že opravdu řekla to, co slyšel.

„No... páni! Gratuluji!" Chtěl ji obejmout, ale Hermiona ho zastavila.

„To ještě není všechno. Jelikož jsem Ministrině, zrušila jsem zákon o vyhnanství."

Pokud byl Harry před tím překvapen, tentokrát mu čelist spadla skoro až na zem.

„Jak se ti to, u Merlina, podařilo?"

„Tohle privilegium mi poskytuje místo Ministrině," pokrčila rameny.

„Ty víš, jak to myslím," protočil Harry očima.

„Jen tě škádlím," zakřenila se Hermiona, která nemohla skrýt dobrou náladu. „Když jsi zmizel, byla jsem členkou rady v Odboru záhad. Rozhodla jsem se, že pokud chci něco změnit – a já chtěla – musím přiložit úsilí k tomu, abych se stala hlavou Odboru záhad a odtud by mi už chyběl jen krok na místo Ministryně kouzel. Přesvědčila jsem několik mocných rodů, včetně Malfoyových, aby mi pomohli a pak už to šlo jako po másle."

„Počkej, počkej, Malfoyovi?" zarazil se Harry.

„Moc se o tom nemluví, ale Odbor záhad je nejpokrokovějším Odborem na Ministerstvu. Jeden z podoborů se zabývá statistikou a tam jsem objevila rozsáhlý dokument o homosexuální lásce," začala Hermiona vysvětlovat ze široka. Když byla pro něco nadšená, potřebovala říct všechno. „Harry, v kouzelnické společnosti je opravdu hodně homosexuálů, leseb a bisexuálů, nemluvě o dalších orientacích. Udělala jsem si k tomu i svůj vlastní průzkum a zjistila jsem, že třeba Charlie Weasley je gay, proto odjel do Rumunska, aby to nemusel rodině říkat."

„Páni," překvapeně zamrkal Harry.

„Ale zpět k Malfoyovým. Budeš se divit, ale Draco je... milý," zrudly jí tváře, když to řekla, ale pak rychle odvedla pohled stranou a pokračovala: „Snadno jsem se s ním domluvila a on mi pomohl přesvědčit některé další čistokrevné rodiny. A teď, jakožto Ministryně kouzel, jsem zrušila jak zákon o vyhnanství, tak i některé další, které jsou spíš zastaralým pozůstatkem ze středověku."

„A nemáš kvůli tomu problém mezi kouzelníky a čarodějkami, kteří zůstávají věrní tradicím?"

„Je to zajímavé, zvláště po událostech s Ginny a Jane, ale vlastně málo kdo řeší orientaci. Udělalo se z toho velké bum jen kvůli tomu, že je Ginny tvá manželka. Kdyby se něco podobného odehrálo u jiného páru, Denní věštec by to ani nezmínil, ačkoli vyhnanství by ,viníkům' stejně hrozilo. Některým to vadí, stejně jako jiné změny, ale jakmile jsi na pozici Ministra kouzel, musíš s nějakou tou nespokojeností počítat. Vždycky je tu určité procento lidí, kteří s tebou nebudou souhlasit, ale díky podpoře čistokrevných a modernizaci, kterou vítá zvláště naše a mladší generace, je toto procento zticha," dokončila Hermiona a kouzlem si ze stolu přivolala čaj, aby se mohla napít.

„A jak..." Harry se zdráhal tu otázku položit, ale musel. Chtěl to věděl. „Jak to nese Ron a jeho rodina?"

„Negativně." Odpověď neobsahovala žádnou stopu jakékoliv emoce. „Ron prská tak, že je prakticky nemožné se s ním bavit. Když jsem mu řekla, že jakmile ze mě bude Ministryně, tak zruším zákon o vyhnanství, dal mi jasně najevo, že se mnou už nikdy v životě nechce mít nic společného. Weasleyovi se vyjádřili podobně, ačkoli dopis od Charlieho byl příjemnou změnou. Aspoň někdo z té rodiny mimo Ginny má rozum."

„Jo, v tomhle bodě se shodneme," pousmál se smutně Harry.

„Stáhla jsem obvinění bývalého Ministra, které vůči tobě po záchraně Ginny a Jane vznesl, takže se už můžeš vrátit. Do Azkabanu nepůjdeš," řekla jako poslední zprávu a sevřela jeho ruku ve své, zatímco se na něj s úsměvem dívala. Čekala, že bude mít její kamarád radost, ale jeho podivná reakce zcela neodpovídala jejímu očekávaní.

Harry vstal z postele, kouzlem se oblékl a podíval se na Severuse, který celou tu dobu vařil nějaký lektvar. Ještě stále vypadal jako Sebastián. Harry si na tuhle jeho podobu odvykl.

„Počkáš na mě prosím na Grimmauldově náměstí?" poprosil Hermionu. „Chci s tebou ještě něco probrat, pokud máš čas."

„Dobře," přikývla, ačkoli vypadala trošku zmateně. Jenže když si všimla, jak se její kamarád ustaraně dívá na lektvaristu, který se taky netvářil zrovna dvakrát nadšeně, dala si více méně dvě a dvě dohromady. Pochopila, že potřebují chvíli čas, proto se raději s dalšími slovy neobtěžovala. Harry jí stejně všechno poví. Jen se s bývalým profesorem rozloučila a brzy opustila srub.

Harry po odchodu své kamarádky bez zaváhání došel k Severusovi a zadíval se na jeho profil. Starší muž jakoby ignoroval jeho existenci, ačkoli v jeho obličeji bylo patrné napětí. Harry se ho už dávno naučil rozpoznávat.

„Vrátím se," ujistil ho. „Vrátím se a pak si o všem promluvíme. Tentokrát přímo, bez zamlčování." A v potřebě ujistit vzal Severusovu ruku, která byla položená klidně na desce stolu a políbil její hřbet. Jen okrajově si uvědomil, jak moc se liší Sebastiánova ruka od Severusovy. Byl to ale tentýž člověk. Vzhled nehrál až tak velkou roli.

Severus jen zavřel oči. Nic neřekl a na Harryho se ani nepodíval.

„Vrátím se," řekl Harry a donutil se ruku pustit. Došel ke dveřím, oblékl si zimní hábit a u dveří se ještě jednou podíval na Sebastiána.

Ve chvíli, kdy se před srubem přemisťoval, měl najednou ze svého odchodu špatný pocit. Velmi špatný.