Týden a půl se pomalu, ale jistě blížil k 31. prosinci. Harry musel konstatovat, že poslední dny toho měsíce snad doposud byly ty nejklidnější.

Ani on, ani Snape se už nesnažili jeden druhému vyhýbat. Harry na sobě často začal pociťovat jeho pohled, když vyřezával nebo když si četl. Bylo to něco nového, příjemného, jako kdyby se lektvarista ujišťoval, že tady stále je.

Některé večery začali trávit společně v křeslech před oknem. Buď jen pozorovali vánici nebo si četli. Nebo četl jenom Snape a Harry vyřezával. Mladík si také uvědomil, že mezi nimi zmizelo určité napětí, které do té doby moc nevnímal. Teď se zdálo, že všechno bylo prostě správně. Tedy – skoro všechno. Stále byla ve vzduchu citelná nedořečenost, ale ani jeden z nich nebyl schopný se k ní nijak vyjádřit.

Při jednom rozhovoru se tak nějak shodli, že Harry zůstane, dokud bude hledán Ministerstvem. Jednalo se o neurčitou dobu a zároveň o skvělou výmluvu. Jenže Harrymu se tenhle pseudodůvod nelíbil. Zůstal, protože chtěl a protože vědět, že to chtěl i Snape. Proč bylo potřeba skrývat pravdu za lží? A odpověď jako vždy přicházela bez problémů – protože se oba báli zranění na duši. O některých věcech se zkrátka nemluví jednoduše.

Harry měl rozečtenou knihu Zpověď dítěte svého věku a viděl mezi svou situací a situací hlavního hrdiny podobné problémy, ačkoli ten o nich aspoň mluvil. Jen se do jeho slov a činů začínal mísit strach a pak všechno šlo do kytek. To donutilo se Harryho zamyslet, zdali Snape občas pociťuje něco, co se blížilo lítosti za své chování v minulosti, ale nakonec tu myšlenku zavrhl. Snape všechno za prvé moc dobře analyzoval a za druhé byl metodický. Většinou všechno, co dělal, mělo nějaký význam a pokud činy z minulosti postrádaly smysl v přítomnosti, ještě to neznamenalo, že neměly opodstatnění tehdy.

Bylo 30. prosince, noc. Nový rok informativně klepal na dveře srubu se slovy, že by se všechno neukončené mělo ukončit a Harry ten tlak cítil, proto nemohl usnout, ačkoli se minulý den unavil prací v lese – schválně nepoužíval žádná kouzla (a také proto, aby nebyl lehce vystopovatelný pro bystrozory). Ležel v posteli a díval se na rozmazaný strop, zatímco poslouchal vánici. Dech na posteli vedle něj byl poklidný. Snape jako vždy spal čelem ke stěně, nerušen žádnou noční můrou a Harry dumal nad tím, jak by si s lektvaristou měl promluvit. Přímo vyznat své city mu přišlo patetické, stejně jako ujišťovat ho, že zdolají všechny překážky. Další postupy ho ovšem nenapadaly a ani knihy neposkytovaly odpovědi na všechno.

Těžce povzdechl a pak zaslechl nespokojené zavrčení z levé strany. Podíval se na svého společníka a všiml si, že ležel na zádech. Pohodil hlavou na stranu, jako kdyby se pokusil něčemu vyhnout.

Harry nahmatal brýle a sirkou zapálil svíčku na svém stolku. Všiml si, že má Snape mezi obočím vrásku z mračení a jeho čelo a spánky byly orosené. Zdála se mu noční můra. Taková, která si zásah vyžadovala, protože ji starší muž zřejmě nezvládal.

Mladík vstal a zadíval se na kostnatá ramena. Na pravém z nich někde pod tričkem končily modré a fialové žilky, které měly svůj počátek v jizvě na krku. Harry se ale pohledem vrátil zpátky na ramena. Měl se jich dotknout. Myslel na to už mnohokrát, že by se chtěl staršího muže dotknout, dokonce se mu o tom mnohdy zdály i sny, ale v realitě se k tomu ještě nikdy neodhodlal. A teď musel, aby vytrhl lektvaristu ze spáru můry. No, představoval si to jinak. Vzal tedy Snapea za ramena.

Bylo nezvyklé se ho dotknout. I přes látku cítil jeho horkost.

Jemně s nim zatřásl. „Pane, probuďte se," pronesl chraplavým hlasem a pročistil si hrdlo.

Snape pohodil hlavou na druhou stranu a Harryho ruky se doklo pár černých pramenů. Odolal, aby se jimi nezačal probírat.

„Máte noční můru. No tak, probuďte se," zkusil to znovu. Všiml si, jak se na hrdle Snapea napjala žíla, jako kdyby ve snu s něčím nebo někým zápasil, když zvrátil hlavu nepatrně nazad.

„Severusi, probuď se," pronesl konejšivěji mladík a v návalu něhy pohladil staršího muže po čele a pročísl mu jemné vlasy.

Snape zamrkal a zaostřil přímo do zorniček Harryho. Chvíli se na něj díval a mladík zůstával nehybný. Nechtěl ho vyděsit nebo nějak tu chvíli narušit. Něco bylo totiž jinak. Jestli to bylo tlumeným světlem svíčky, vánicí venku nebo zastřeností černých očí, nebylo jasné. Ani to, když se Snapeova ruka pohnula a dotkla se tváře nad sebou, nedonutilo Harryho cuknout. Prahl po doteku, o kterém si dovoloval jen snít a tak se do něj zapřel. Nedokázal zadržet úlevný výdech a přivření očí. Čekal na to tak dlouho, na tohle prolomení hranic. Dotek byl totiž výřečnější než jakákoliv slova.

V popudu tiché euforie se Harry nadechl jako před ponořením do vody a sehnul se, aby ležícího muže políbil. Jeho tělem proběhl záchvěv podobný elektrickému výboji. Měl dokonce chvíli pocit, že uslyšel magii okolo sebe zapraskat, ačkoli to mohl být i ten letmý pohyb lektvaristových rtů. V tu chvíli byly zvuky příliš intenzivní, stejně jako ruka na tváři a šimrající vlasy, kterých se Harry stále dotýkal.

Nepatrný tlak na jeho tváři ho donutil nasát vzduch a zintenzivnit polibek. Bylo toho moc. Bylo toho moc...!

Opatrně ochutnal jazykem dolní ret na znamení tiché žádosti. Bylo mu vyhověno. Lektvarista pootevřel rty a Harry tak prohloubil polibek a proměnil ho v tanec jazyků. Jen harmonie, neuspěchanost a čisté šílenství z hranice, která byla tak blízko k překročení a zároveň zastavovala jako blížící se hrozba: překročíš mě a zpět se už nikdy nevrátíš a ačkoli se Harry často vracel k termínu vers l'avant, nehodlal se podvolit.

Rozpojil jejich rty a se zavřenýma očima vdechoval Severusovy výdechy. Jedno slovo a všechno to mělo skončit jako sen v deliriu. Bylo lepší začít.

„Měl jste noční můru," zašeptal Harry na Severusovy rty a stále odmítal otevřít oči nebo se k těm rtům znovu přiblížit, jako kdyby se sám nemohl rozhodnout, co vlastně chce udělat.

„Tohle je moc... krásné na noční můru," otřel se mu lektvaristův dech o rty a to donutilo Harryho po pousmát.

„Měli jsme to udělat dávno," řekl v návalu tiché radosti, která mu společně s láskou zatemnila možnost racionálního uvažování.

V Severusovi se ovšem pragmatičnost ozvala vždycky.

„Harry..." pronesl ustaraně.

Mladík pocítil, jak se dlaň přesunula na jeho hruď, ale ne v pokusu zkontrolovat jádro, nýbrž aby ho lektvarista od sebe nenásilně odstrčil.

Radost se změnila do zmatku.

„Takhle to nejde," řekl Severus a posadil se.

Harry se nad ním u jeho postele tyčil a přemýšlel. Ani doteky nakonec nevyřeší všechna slova. Ne v jejich případě.

„Musíme si promluvit," konstatoval Harry a zaťal ruce v pěsti. Po euforické závrati byla tíha na ramenou citelnější a realita ostřejší.

„Na to je příliš pozdě," řekl Severus, aniž by se na Harryho podíval. Jestli těmi slovy myslel, že bylo okolo půl třetí ráno, nebo jestli narážel na jeho budoucí odchod – to bylo těžké posoudit. Harry si zvolil druhou možnost.

„Není. Naopak je nejvyšší čas si všechno vyříkat." Na podporu svých slov se usadil k Severusovým nohám a podíval se na něj. „Netušil jsem, že mě přitahují muži. Merlin ví, že jsem ani neměl možnost to zjistit, ale nevidím v tom nic špatného, stejně jako v tom, že se Gin zamilovala do Jane." Harry věděl, že začal velmi obecně a vzdáleně od toho, co všechno vlastně chtěl říct, ale jen díky tomu, že mluvil a že ho Severus nepřerušoval, získával pocit, že by mohl zvládnout říct to nejpodstatnější. Patetičnost, nepatetičnost, kašlal na to. Byla to ta nejvýřečnější slova, která mohl vybrat. „Proto nesouhlasím s vyhnanstvím. Je mi jasné, že jsi dobrovolně odešel nejen proto, že už máš zřejmě kouzelnického světa po krk, ale taky proto, že i tobě se líbí muži a..." Těžce povzdechl, sundal si brýle a promnul si oči.

V takovou chvíli se zamotat ve svých myšlenkách. To bylo vážně pitomé.

„Zamiloval jsem se do tebe, Harry," přerušil tok jeho myšlenek Severus a zároveň je zklidnil.

Mladík ta slova vnímal, ale zároveň nemohl uvěřit tom, že je slyšel. Možná proto měl pocit, že je jeho reakce jaksi zpomalená.

Nasadil si brýle zpět a znovu se podíval na lektvaristu, jehož tvář byla lehce osvícena světlem ze svíčky. Černé oči se dívaly někam na pelest.

„Jak se to stalo?" polkl Harry a jeho tváře polilo horko. Podobné cítil vzadu na krku.

„Nevím, kdy přesně, ale uvědomil jsem si to ten den, kdy jsem řekl, že se často díváš na mé ruce," odpověděl smířeně Severus.

„Ale... proč?"

Severus se ironicky pousmál, ačkoli v tom výrazu byl i náznak jakého si utrpení. „Můžu se zeptat na to samé."

„Máš pravdu, byla to hloupá otázka," konstatoval Harry s letmým úsměvem. Po chvíli se odhodlal a dotkl se Severusovy ruky, ale jeho zorničky se zadívaly do černých očí. „Ani já nevím, proč jsem se do tebe zamiloval, ale už to tak bude," pokrčil rameny a stiskl lektvaristovu ruku. Teprve pak si uvědomil, že už ta slova řekl. A snad to ani neznělo hloupě, jak se obával.

Severus ovšem svou ruku odtáhl a Harry si uvědomil, že je to ještě stále málo.

„Nemůžeme to aspoň zkusit? Být spolu?" Konečně řekl to, co ho tak dlouho tížilo na srdci, ale už v tu chvíli, kdy se ptal, věděl, že odpověď bude záporná.

„Ne."

Překvapivě to nezabolelo tak silně, jak si myslel. Asi to dělalo vědomí, že ho Severus miluje.

„Nevěříš mi?" zeptal se ke svému překvapení.

A odpověď ho překvapila ještě víc: „Nevěřím ani jednomu z nás."