Harry si uvědomil, že se od té doby, co je tady, ani jednou nepodíval přímo do očí staršího muže. Nedíval se do jeho obličeje soustředěně, pokud u něj nepřetrvával účinek Mnoholičného lektvaru. Stávalo se, že na něj na chvíli pohlédl, ale opravdu se ani jednou jejich oči nesetkaly. Až teď.

Byla to vnitřní proměna, jako kdyby se něco uvnitř něj pohnulo vpřed. Jeho tělo sice zůstalo v křesle, ale duše se rvala k muži vedle sebe – dotknout se, obejmout, políbit. Políbit? To bylo něco nového.

Nějaká fascinace rukama mu vypadla z hlavy. Jak by k nim mohl být připoutáván jeho pohled, když ty oči toho prozrazovaly tolik, tolik...!

Zdálo se, že se samotou přišel Snape i o schopnost skrývat emoce ve svých očích. Vyšel z praxe a Harry za to byl popravdě rád, protože najednou v těch černých hlubinách viděl velké množství odpovědí – starost, náklonnost, sympatie, něha. Paralelně s nimi ovšem kráčely i otázky. Bylo tam otálení, pochybnosti, nejistoty, zklamání, hořkost, duševní bolest a jizvy. Všechno se to ale stalo důvodem toho, proč pochopil hrůzný charakter toho nevrlého muže – byla to jen obrana. Snape by možná byl lidským, kdyby si neprošel tím vším, s čím se setkal v minulosti. Někdo by řekl, že ho to neospravedlňuje, ale každý měl přeci vlastní přístup k problémům. Ve své době potřebujeme ochrannou ruku autority, která by nám mohla pomoct a nasměrovat nás. Harry pochyboval, že Snape někoho takového v životě měl, proto skončil jako Smrtijed – když mu celý svět říkal, že je špatný, proč se nepodvolit jeho názoru. Další oběť společnosti podobná těm, kteří milovali lidi stejného pohlaví.

Harry cítil, jak se mu stahuje obočí ve smutku. Nechtěl se ale dívat jinam. Chtěl tonout v té temnotě. Jenže Snape postřehl změnu mladíkova výrazu a tak natočil hlavu, aby přerušil oční kontakt. Harryho nitrem se rozezněla bodavá bolest, kterou zesilovalo silné, téměř hlasité bití srdce.

„Neměl jsem tušení... nakolik jste se změnil," pronesl Harry tiše, jako kdyby se bál tu atmosféru zcela zničit. Ačkoli ta slova už pronesl nejedenkrát, teď si zcela uvědomil jejich závažnost a hloubku, protože... Vlastně nikdy nebude moct vyjmenovat úplně všechno, v čem se ten nevrlý lektvarista změnil.

„To s lidmi samota dělá." Snape byl napjatý. To Harry poznal podle tváře a podle toho jak zatínal nehty do područky křesla. Jenže ruce byly to poslední, co Harryho zajímalo. Strašně moc chtěl, aby se na něj lektvarista znovu podíval.

„Řekněte," polkl Harry a sklopil pohled. „Odešel jste do dobrovolného vyhnanství?" Dosáhl svého – Snape na něj zase pohlédl a Harry neotálel – znovu se zadíval do jeho očí. „Před tím jsem si myslel, že klíčem by mohla být ta kniha; že jste si ji oblíbil, protože rozumíte jedné z postav, ale pravda při tom stále byla ve vašem pohledu. Sám jste odešel, protože jste věděl, že v jednu chvíli by vás vyhnali."

Harry vypozoroval jednu další zajímavost – když říkal pravdu, Snape se raději díval jinam, jako kdyby se bál, že toho jeho oči prozradí daleko více. Možná sám tušil, že vyšel z praxe a že jeho oči mluví za něj.

„Výtečně, Pottere." V barytonu zazněla stopa rezignace podobná těm, které se objevují ve chvíli, kdy člověk odhalí cizí tajemství druhého.

Harryho znovu bodlo u srdce a sklopil provinile pohled. Měl pocit, že se chová jako sobec. Nemohl po tak hrdém muži, jako byl Severus Snape, chtít, aby se mu svěřil a aby šel v podstatě s pravdou jakéhokoli druhu ven.

Starší muž se natáhl po láhvi a konečně si dolil alkohol, aby se z hrnku ihned napil.

„Omlouvám se," pronesl Harry a pevněji ve svých rukou sevřel hrnek. „Dovolil jsem si příliš."

„Od kdy vás zajímá, zdali jste si dovolil příliš."

Zdálo se, že Snapea podráždil víc, než si myslel, proto raději mlčel. Nebyl v tom stavu, kdy se chtěl hádat. Ne po tom, co se podíval do těch očí a kdy chtěl propadnout jejich kouzlu ještě jednou.

„Mlčení není v nebelvírském stylu," provokoval ho dál Snape, ačkoli jeho hlas už byl o trošku klidnější.

„Co ještě chcete slyšet?" pohlédl na něj Harry a v jakémsi zoufalství stáhl rty do úzké linky.

Snapeův pohled byl soustředěn na vánici. Stmívalo se.

„Omluvil jsem se," využil ticha Harry. „Překročil jsem nedopatřením hranice, protože sám mám tuny otázek a zapomněl jsem vzít v potaz vaše... city," polkl a dolil si whisky. Měl podivně sucho v ústech a srdce se ne a ne uklidnit. Uvědomoval si závažnost jejich rozhovoru, tu nedořečenost a obcházení toho nejdůležitějšího. Proč o tom vlastně nemluví? Odpověď se dostavila v jeho lehce omámené mysli kupodivu rychle – protože se oba báli bolesti. Snape byl přeci zvyklý na to, že od něj lidé odcházeli, aniž by věnovali pozornost jeho citům. Takhle odešla Lily, protože nebyla schopna mu odpustit urážku, vyřčenou kvůli létům rivality s Poberty. Takhle odešel Brumbál, který mu nakázal, aby dodatečně očernil svou duši jeho vraždou.

Harry se musel napít, aby smyl hořkost uvědomění ze svého jazyka. Jaká tíha padla na ramena Severuse Snapea? Nebylo divu, že měl potřebu si svou zlost a frustraci vybíjet na studentech a ačkoli ho takové chování neomlouvalo, nebylo bezdůvodné, zvlášť když Snape uvítal izolaci místo všeobecného uznání po tom, co pravda o jeho činech vyplula na povrch. Jenže i Harry se obával samoty. Měl to štěstí, že při nástupu do Bradavic poznal Hermionu a Rona, kteří celou dobu stáli po jeho boku, pak měl i Ginny, jenže i jeho idealistický svět se začal rozpadat s temnotou, skrytou prakticky v každém kouzelníkovi a čarodějce. Zlo existovalo i bez Voldemorta a on, Zlatý chlapec, s tím nebyl schopen nic udělat. A tím to všechno jen začalo – Ginny si našla lásku v podobě jiné ženy a pro jejich obranu se Harry postavil celému Ministerstvu, Azkabanu a jeho mozkomorům. Vědomí toho, že se Weasleyovi – v podstatě jeho náhradní rodina – otočili zády k vlastní dceři a sestře... Bylo to tíživé. Ta zloba. Způsobovalo mu to niternou bolest, když o tom jen přemýšlel.

Moc dobře věděl, že ve svém životě potřebuje více lásky a ne ji jen dávat, ale také dostávat. A nebyl náhodou Severus Snape chodícím vzezřením kousavosti, přísnosti a sarkasmu? S ním přeci nebude mít klid, pohodu, natož... něco víc. S ním se nebude moct objevovat ve společnosti a o dětech nemohla být řeč vůbec.

Harry si promnul kořen nosu a pak si promnul i oči pod brýlemi. Hned na to se napil a byl vděčný za letmou alkoholovou otupělost. Chtělo se mu najednou všechno tohle ukončit, nejlépe poprosit Snapea, aby na něj a na sebe seslal Obliviate. Měl totiž pocit, že se dostal do tak hlubokých vod své duše, že se v nich prostě ztratil.

„Asi bude lepší, když už půjdeme spát," navrhl. Tentokrát byla v jeho hlase slyšet rezignace. Jako kdyby pozvedl bílou vlajku na znamení, že se vzdává. Nebyl schopný v jejich podivném rozhovoru o nevyřčených věcech pokračovat.

„Musíte si vzít lektvar," připomněl mu Snape a vstal ze svého místa. Hrnek odložil na stoleček.

Harry učinil to samé a zamířil za ním. Ani jednou se na na něj nepodíval. Jeho pohled zůstával někde na úrovni lektvaristových kolen. Výš už je pozvednout nedokázal. Automaticky natáhl ruku, aby mu do ní byla vložena lahvička. Lektvar bez otálení vypil, vrátil vialku zpátky Snapeovi a otočil se. Respektive to chtěl udělat, jenže ho starší muž chytil za předloktí.

Harry se v překvapení automaticky podíval na Snapea a jejich oči se zase setkaly. Dívali se na sebe a mlčeli. Harry měl chvíli pocit, že lektvarista možná slyší jeho srdce a nic neříká, aby ho mohl poslouchat.

Jemným táhnutím si k sobě Harryho natočil, ale mladík nevěděl, co se Snape chystal udělat. Vlastně se o to nestaral. Do té doby, dokud se mohl dívat do těch hlubin, bylo všechno ostatní vlastně bezvýznamné. Periferním viděním jen zpozoroval, jak se druhá lektvaristova ruka pohnula a dotkla se jeho hrudi.

Vydechl. Uvědomil si, že celou tu dobu zadržoval dech.

S tím výdechem přišlo prudké uvědomění si, že vyhledával ruce, protože se nemohl odhodlat podívat se do očí. Ten náhlý objev byl srovnatelný s fackou. Vlastní mysl se snad vysmívala jeho neschopnosti, ale to nemělo až tak velký význam. Harry se chtěl jen dívat do těch očí, ačkoli věděl, že ta kouzelná chvíle bude brzy narušena – Snape stáhne ruku, pustí ho, otočí se a dojde vařit nějaký další ze svých lektvarů. Zanechá ho tak na roztrhání vlastním myšlenkám. Nebylo to fér, ale bylo to nezbytné. Jenže Harry nechtěl, aby ten moment nastal tak brzy. Položil tedy svojí ruku na ruku lektvaristy a sledoval, jak se černé zorničky staršího muže rozšířily – jediný projev emoce v té nečitelné tváři.

A tak tam stáli se stejnými nevyřčenými slovy, se stejnými obavami. A stejně tak se pustili, jako kdyby se báli, že pár sekund v nich něco prolomí a neodolají.

Odolali.

Oba vyhráli válku na úkor sobě a svým srdcím. Harry se vrátil zpátky do křesla, kde přemýšlel, a Snape se klasicky pustil do přípravy nějakého lektvaru. Ani jeden po zbytek večera nepromluvil. Ani jeden se na toho druhého nepodíval.