Nastal Štědrý den, ale ne že by to bylo ve srubu nějak poznat. Harrymu sice vánoční výzdoba chyběla, ovšem nehodlal přemlouvat Snapea, aby něco měnil. Měl pocit, že by si už dovolil moc. Spokojil se tedy aspoň s tím, že pro něj vyřezal dárek. Poslední týden ve volné chvíli se této aktivitě věnoval poměrně dlouho. Byl to jeho způsob, jak se přinutit lektvaristu nepozorovat a fungovalo to dokonale. Zároveň mu práce přispívala k únavě, zvláště když začal pracovat s tvrdším dřevem.

Od toho dne, kdy Snape Harrymu zahojil ruku, spolu zase moc nemluvili. Harry si uvědomil, že má sice v hlavě stále tak trošku bordel a že analyzovat staršího muže by mohlo všechno jen zhoršit, ale že by získal nějaké další odpovědi na své otázky – to ne. Zeptal se sice Snapea tehdy na to, proč ho tak fascinují jeho ruce, ale stále nevěděl, jak se k tomu vlastně staví samotný lektvarista nebo jestli se Harry nesnaží za svým okouzlením skrýt třeba nějaký cit. V tomto ohledu se snažil už se sebou být aspoň trošku upřímný. Měl pocit, že „nejtěžší" pravdu – že je gay – si už přiznal, ale ani tento fakt nemohl být odpovědí na všechno.

Harry dumal nad možností přátelství se Snapem. Koneckonců se lektvarista už nezdál tak nesnesitelný jako dřív. Samota mu zřejmě prospěla a začal být díky ní klidnější a také se naučil šetřit slovy, ačkoli trpělivost postrádal. Jen co se týkalo lektvarů, tak byl ochotný čekat tak dlouho, kolik bylo potřeba. Z druhé strany Harry nevěděl, jestli by Snape jeho nabídku přátelského příměří uvítal. Ten muž zřejmě netrpěl potřebou se socializovat nebo na někoho spoléhat. Plus tu ještě zůstával fakt, že jakmile by se Harry vyléčil, tak se vrátí zpátky do kouzelnického světa. A Snape ho prostě pustí.

Něco v Harryho nitru se při té myšlence podivně sevřelo. Bylo to nepříjemné. Představa, že se mu vrátí magie a odejde, aniž by mu černé oči věnovaly kratičký pohled, natož kapku nějaké emoce, která by jasně žádala, aby neodcházel... Ne, vážně to bylo nepříjemné. Jenže Harry věděl, že taková chvíle nastane a Snape by se do společnosti nevrátil.

Lehce zavrtěl hlavou, odložil na chvíli nožík, kterým vyřezával hipogryfa, a promnul si kořen nosu. Nabídka přátelství definitivně odpadala, ale co jiného by pak zbývalo. Harry neměl pocit, že by k tomu muži cítil něco hlubšího. To, že byl fascinován jeho rukama, ještě nic neznamenalo.

Znovu zavrtěl hlavou. Vrátil se na začátek. Jeho myšlenky se pohybovaly v kruhu. Potřeboval se věnovat něčemu jinému a tak zamířil do kuchyně, aby mohl připravit večeři.

„Chcete dneska něco speciálního?" zeptal se Snapea, ačkoli neměl ve zvyku pokládat takovou otázku. Ptal se ho jen první dny, když se chtěl lektvaristovi nějak odvděčit. Starší muž ovšem pokaždé zabrblal pouze je mi to jedno a Harrymu nezbývalo nic jiného než připravit jídlo podle vlastního uvážení.

Když Snape zaslechl tu otázku, nepatrně se pootočil, snad aby se ujistil, že ji Harry opravdu vyřkl. Poznal, že mladík čeká na jeho odpověď a tak pronesl směrem ke kotlíku před sebou: „Je mi to jedno."

Klasika.

„Dneska jsou Vánoce," vysvětlil Harry.

„A?"

„Vím, že je zřejmě neslavíte, ale..." Povzdechl. „Nevím, chtěl jsem trošku navodit sváteční atmosféru," pokrčil rameny, ačkoli to Snape nemohl vidět.

„Dělejte, co chcete," řekl starší muž nezaujatě.

„Nechcete si později aspoň dát skleničku ohnivé whisky? Viděl jsem, že tu máte flašku," navrhl Harry jako poslední pokus.

Snape mlčel a mladík ztrácel naději, že se dočká kladné odpovědi. Po pár minutách se ale ozvala: „Dobře tedy, ale do té doby na mě nemluvte."

Harry se začal usmívat, jako kdyby právě dostal dárek. Nic ovšem neřekl, protože si chtěl radost nechat pro sebe, a pustil se do přípravy jídla. Proč přesně se ale radoval – na to nepřišel.

Vaření mu s dobrou náladou šlo od ruky, zvláště když poslouchal lektvaristovo občasné mumlání a krájení. Brzy byla večeře hotova a Harry dal jídlo na talíře. Beze slov došel k velkému stolu a položil je na volnou plochu. Snape na jídle jen na chvíli spočinul pohledem, kouzlem zmrazit procesy v lektvaru a šel si sednou na druhou volnou židli. I samotná večeře proběhla v tichosti, ačkoli se Harry těšil, až dojí a v klidu si připijí. Nevěděl, jestli se s ním lektvarista bude chtít bavit – Harry by si s ním moc rád promluvil. Možná třeba prostě jen tak – na nějaká neutrální témata, aby ani jeden z nich nejitřil rány druhého.

Jakmile dojedli, Snape tiše poděkoval (děkoval po jídle vždycky a ačkoli to slovo bylo z počátku pro Harryho něčím novým, zvykl si. K dobrým věcem si člověk přeci zvyká rychle) a nechal odlevitovat talíř do dřezu, kde ho kouzlem umyl, utřel a vrátil na místo. Sám se mezi tím vrátil ke svému rozpracovanému lektvaru a pokračoval v práci.

Harry ho celou dobu zmateně sledoval. Očekával, že Snape nebude práci načínat. Starší muž zřejmě jeho pohled vycítil, na chvíli na něj pohlédl a když se pohledem vrátil zpátky ke kotlíku, pronesl: „Dodělám lektvar. Nezabere to víc než deset minut."

Mladík se pousmál, vstal od stolu a uklidil po sobě. Když umyl talíř, vytáhl dva hrnky (skleničky Snape neměl, přišly mu zbytečné) a láhev alkoholu. Předměty postavil na stůl, aby mohl přesunout židle k oknu (protože bylo přeci lepší se dívat na vánici venku než na sebe), a pak se pro ně vrátil. Odložil je na poličku ke knihám a zároveň se ujistil, že je jeho dárek ve stínu knih dobře schovaný. Pak se s pocitem zadostiučinění posadil a díval se na bouřlivé vystoupení vloček. Brzy si začal představovat, jak jejich rej vytváří postavy – tancující, skotačící. Viděl stromek s ozdobami, jak si rodiny předávají dárky a najednou se mu zastesklo. Až bolestně si uvědomoval, jak moc touží po klidné domácnosti, po návštěvě přátel, po lásce a po dětech.

„Pottere," vyrušil ho z chmurných myšlenek baryton a Harry si uvědomil, že čas, který si starší muž vyhradil na dokončení lektvaru, utekl. „Postavte se," nařídil mu.

Harry zmateně zamrkal, ale učinil tak. Snape jen proměnil židle do křesel a umístil mezi ně stolek, který proměnil z jednoho z Harryho dřívek, ze kterého se mu nepovedl vyřezat vlk. Harry neotálel a postavil na stolek hrnečky a nalil do nich whisky.

„Na zdraví," ťukl do Snapeova hrnku, když už ho starší muž držel v ruce.

Lektvarista jen přikývl a pak se zadíval ven.

„Něco pro vás mám," začal Harry a Snape se na něj podíval s pozvednutým obočím. „Je to drobnost, na které jsem pracoval posledních pár dnů a... no..." Zrudl a raději se natáhl pro předmět skrytý na poličce. Podal Snapeovi malou vyřezávanou laň.

Starší muž odložil hrnek na stolek, aby si figurku začal prohlížet.

„Veselé Vánoce," pronesl nesměle mladík a raději se napil alkoholu, aby skryl rozpaky.

Snape chvíli mlčel. Zdálo se, že zkoumá každou rýhu na vyřezávané nevelké figurce a Harry už už čekal nějaký kritický komentář, ale lektvarista stále zůstával zticha, dokud nespustil své ruce s laní na klín. Prsty se dál bezděčně dotýkal dřeva.

„Děkuji. Já pro vás ovšem –"

„Ne, to není potřeba. O to nejde," zavrtěl Harry lehce hlavou a díval se na vánici za oknem. „Už jste toho pro mě udělal dost. Stále plníte slib, který jste dal mámě, ačkoli vůbec nemusíte."

„Slib a dar jsou dvě různé věci, Pottere. Slib vás svazuje a nutí. Dar je něco, co člověk dělá dobrovolně."

„Takže kdyby nebylo slibu, tak byste mě předhodil bystozorům?" V té otázce nebyla ani stopa po kousavosti či výčitkách, jen zájem. Harry přeci věděl – aspoň trošku – jaký byl Severus Snape charakterově a nebyl to člověk oplývající lidskostí. Sedm let studia v Bradavicích byli dostatečným důkazem, stejně jako jeho útěk do klidné a ničím nerušené samoty místo toho, aby pomohl kouzelnickému světu dát se dohromady nebo aby aspoň pomohl bystrozorům s pochytáním zbylých Smrtijedů. Takový člověk jako Severus Snape si hleděl svého a svých zásad. Pokud se mu někdo dostal pod kůži, tak to bylo nejen výjimečně, ale také navždy.

„Kdyby nebylo slibu, byl bych v první řadě stále Smrtijed a pravděpodobně bych byl jedním z nejvěrnějších přívrženců Pána zla."

Harry na lektvaristu pohlédl a prohlížel si jeho nic neříkající profil. Starší muž se díval z okna.

„Nečekejte, že své stanovisko budu ospravedlňovat," pronesl náhle podrážděně, čímž Harryho překvapil.

„Ne, já nic takového nečekám. Naopak to asi tak nějak chápu."

Snape svraštil obočí a podíval se na něj. Harry se zadíval na hrnek ve svých rukou.

„Jakmile jsem přijal fakt, co jste za člověka, tak jsem vám možná začal trošku rozumět. Nebo jsem se prostě jen smířil," pokrčil rameny a dál hypnotizoval alkohol. „Stejně jste se ale změnil," konstatoval nakonec a zadíval se ven. „Dokonce mám pocit, že i kdyby vás nesvazoval slib, pomohl byste mi tak či tak, když jsem zaklepal na dveře."

Starší muž si odfrkl. „Kdyby mě nesvazoval slib, jsem už dávno v Azkabanu."

„Myslel jsem to tak, že kdybyste..." Náhle se Harry zarazil a pohlédl na lektvaristův profil. „Proč se o mě vlastně stále staráte? Voldemort je už víc než pět let mrtvý. Nic mi nehrozí."

Snape sklopil pohled na hrnek, který držel ve svých rukou na klíně. Harry si ani nevšiml, kdy se laň ocitla na stolku.

„Teď vám hrozí nebezpečí ze strany Ministerstva," argumentoval starší muž.

„To ale stále není důvod –"

„Pottere," přerušil ho Snape, ale nepodíval se na něj. „Stále vaši ochranu vnímám jako slib vaší matce. Nehledejte v tom něco jiného."

Harry nechápavě svraštil obočí. „Jak to myslíte?" Udělal se mu knedlík v krku.

Samozřejmě věděl, co tím Snape myslel. Už nad tím přeci přemýšlel, zvláště když zvažoval se s lektvaristou spřátelit. Otázka byla jen logickým krokem, jak uslyšet konečný verdikt. Než se ale stihl zarazit nad tím, proč se o to tak stará, Snape přerušil tok jeho myšlenek.

„Neptejte se na otázky, na které znáte odpověď, Pottere. Nesnáším to," zavrčel.

Harry jen stáhl rty do úzké linky a zadíval se do vánice v naivní naději naleznout v ní odpovědi. Sledování té spouště mu aspoň dovolilo pokračovat v předešlém dumání. Ostatně, tady nebylo ani o čem přemýšlet – vždyť pod slovy „nehledejte něco jiného" se mohla skrývat jen jedna formulace: Nehledejte za tím projev nějaké náklonnosti. Střelil po lektvaristovi pohledem, jako kdyby to starší muž vedle něj právě pronesl, ačkoli Harry věděl, že nepadlo ani slovo.

Napil se spalujícího alkoholu a po chvíli se odhodlal promluvit: „Jestli pod slovy ,něco jiného' myslíte... nějaký cit, tak..." Chtěl říct, že to takhle nemyslel, ale při tom nechtěl lhát. Protože myslel. A tak to zase začal svádět na svou fascinaci Snapeovýma rukama. „Pardon," zavrtěl Harry hlavou, jako kdyby to slovo mohlo smazat vyřčená slova. „Nemyslím střízlivě a asi si jen fascinaci vašima rukama, nevím," mávl rukou. „Pletu s něčím jiným, Merlin ví."

„Pletete a s největší pravděpodobností se jedná o touhu," řekl podrážděně Snape.

Harry zrudl až na konečcích uší. Nechápavě po něm střelil pohledem, ale starší muže se stále koukal ven.

„C-co?" dostal ze sebe mladík.

Snape protočil očima a napil se. „Merline, že jsem vůbec něco řekl," mumlal si u toho. Nezněl tak, že by řekl něco ponižujícího nebo trapného. Choval se, jako kdyby vysvětloval studentovi nějaký krok v přípravě lektvaru a ten ho ne a ne pochopit.

„V-vy... Ž-že... Co?"

Snape tu parodii na slova ignoroval. Místo toho se raději znovu napil whisky. A Harry by rád chvíli nad těmi slovy přemýšlel, jenže měl v hlavě prakticky prázdno. Jen jedna otázka se mu v mysli neustále vracela: toužím po Snapeovi? Nehledal na ni odpověď. Aby ji vůbec mohl najít, potřeboval by prvně znát její význam, který mu zcela nedocházel.

„Myslel jste si snad, že vás budou fascinovat ruce každého člověka?" zeptal se Snape jízlivě, aniž by se na něj podíval. „Sám si jistě uvědomujete, že jste za svůj život viděl velké množství rukou a jen některé ve vás vzbudili nějaké zaujetí."

Harry hned pomyslel na Draca Malfoye. Ten byl doposud jediný, proto se Harry nad tím doposud nepozastavoval. Jen tehdy, když se ocitl na delší dobu ve srubu se Severusem Snapem.

Najednou to do sebe začalo zapadat. Kdyby na místě Snapea byl třeba Neville, určitě by byl klidnější, netrpěl by sexuální frustrací a už vůbec by nesledoval jeho ruce, gesta, pohyby a další. Musel taky vzít v potaz i sny a buzení se, občas dokonce v podivném rozjařeném stavu. Bylo to šokující, ale všechna fakta poukazovala na to, že měl Snape pravdu. Zase. Viděl do něj líp než on sám.

Automaticky mu v hlavě vzplula vzpomínka na Obraz Doriana Graye, kde si Basil také téměř dokonale rozuměl a Harryho najednou napadla absurdní myšlenka.

„Proč máte mezi knihami mudlovský román Obraz Doriana Graye?" polkl.

„Mudlovské romány četla moje matka. Mám k nim sentimentální vztah," přiznal Snape a napil se.

„Oh, aha," přikývl Harry a zadíval se znovu do vlastního hrníčku. Byl už skoro prázdný.

Ano, bylo to naivní. Aby měl Snape takovou knihu, protože třeba sám rozuměl Basilovi? Nemyslitelné.

Natáhl se po lahvi, aby si dolil whisky, ale pro tu stejnou věc se zřejmě rozhodl i Snape. Jejich prsty se u lahve střetly a oba ruce v tutéž sekundu odtáhly. Pohledy se ovšem setkaly a bylo to něco... nevýslovného.