Harry si zpočátku ani nevšiml, jak nastal prosinec. Ve srubu skrytém v běsnící chumelenici přestával zbytek světa existovat. Zůstávala jen přítomnost se svými detaily, které odlišovaly jeden den od předešlého.

Chvíli mu trvalo si na tu monotónnost zvyknout. Když jste bystrozor, který každý den řeší nějaký ten případ a většinou pracuje v terénu, jedna místnost a omezený pohyb budou najednou působit jako svérázné vězení, ačkoli Harrymu spíš pokaždé přišlo na mysl slovo „vyhnanství". Vždyť v podobné situaci se právě nacházely Ginny a Jane, ale aspoň byly spolu a měly podporu Hermiony. On tu mezi tím uvízl se Snapem, ale... ta myšlenka nebyla nijak hrozivá, jak by se mu zdála dříve. Za prvé viděl lektvaristovy vzpomínky, tudíž znal jeho pravé motivace a v podstatě už dávno na něj změnil názor, a za druhé měl Harry pocit, že se Snape nějak... změnil; že už nebyl tak zahořklý jako kdysi. Možná mu opravdu pomohlo bydlení v izolaci. Jenže změna nezměna, Harry byl stále opatrný. Z mnoha důvodů.

Prvně bral cesty do lesa na chytání magických tvorů jako vítané rozptýlení. Chodil tam, i když venku zuřila sněhová spoušť, což bylo po většinu času. Aspoň pak měl pocit, že se do srubu vrací více méně unavený a díky tomu po nocích spal jako zabitý. Netrávil ovšem v lese celé dny. To nemohl, ani kdyby chtěl. Za prvé si nebyl jistý, jestli se náhodou neobjeví bystrozoři a za druhé byla venku taková kosa kvůli větru a vločkám, že bylo téměř nemožné zůstávat mimo srub až do setmění. Napadlo ho požádat Snapea, aby na něj sesílal ohřívací kouzlo, ale nechtěl ho zbytečně otravovat. No, nejen to – Harry měl potřebu se mu vyhýbat jako karkulinka Zkrášlujícímu lektvaru. A taky o něm často přemýšlel. To ho děsilo a činilo potřebu se staršímu muži vyhýbat ještě podstatnější.

Občas se mu po nocích zdálo o rukou a dotecích. Prvně na jednom z prstů vídal prsten podobný tomu, který nosil Draco Malfoy, ale později se Harry začal ve snu více všímat rukou – ty si zcela získávaly jeho pozornost, zvláště elegantní prsty, které ladně a pevně svíraly hmoždíř, nůž, baňku či hůlku. Harry jimi byl naprosto fascinován a když se jedna z rukou dotkla jeho hrudi, pokaždé se probudil – občas ve stavu, který se podobat přílišnému vzrušení po úspěšně odehraném famfrpálovém zápasu. Ten podivný elán působil příliš velký zmatek v jeho nitru, kdy se mu srdce svíralo, tělo hořelo a... prahlo po tom doteku na hrudi. To bylo právě důvodem, proč se Severusovi Snapeovi chtěl i v tom nevelkém prostoru vyhnout a aby na něj a jeho ruce neustále nemyslel, obvykle začal dumat nad tím, co asi dělala Hermiona a jestli ho nehledá, nebo myslel na Ginny a Jane. V posledních dnech jim ovšem věnoval více svých myšlenek, zvláště když se jedné prosincové noci vzbudil z noční můry, která ho občas otravovala, a potřeboval se nějak rozptýlit. Najednou měl silnou potřebu se Ginny zeptat, jak pochopila, že ji Jane přitahuje. Nebo obecně – jak pochopila, že se jí líbí dívky. Harryho napadlo, že to možná bylo způsobené potřebou se dotknout nebo říct něco milého. Vlastně, co se týkalo lásky, byl vlastně nováček. Nemohl si najednou být ani jistý, jestli někoho ve svém životě miloval jinak než přátelsky nebo sourozenecky.

Tiše vyklouzl z postele a nasadil si brýle. Ihned spatřil černé vlasy rozprostřené po šedém polštáři. Snape spal čelem ke zdi. Vždycky spal čelem ke zdi. To byl jeden z detailů, které Harry při občasném bdění vypozoroval a někdy, když se extrémně nudil (ale nikdy to nahlas neřekl), nad tím přemýšlel. Z bystrozorského výcviku si pamatoval, že to, jak se člověk chová, má nějakou příčinu, především neverbální komunikace. Při výslechu se mu tato informace často hodila a intuitivně začal některé lidi analyzovat. Všímal si pak opakujících se gest a díky tomu zvládal odhadnout, co se kouzelníkovi či čarodějce honilo hlavou. Zkoušel své dovednosti prohloubit, dokonce si k překvapení Hermiony zapůjčil pár knih o neverbální komunikaci. Neměl ale pocit, že by mu toho hodně poskytly. Stejně byl nakonec odkázán na své podvědomí.

Snape mu – aniž by to věděl – poskytoval víc než dost možností své dovednosti zdokonalovat. Ze začátku, kdy jediným rozptýlením bylo chytání magických tvorů a kdy Harrymu jednotvárnost dnů lezla na nervy, začal Snapea pozorovat. Je přeci něco jiného, když se od konkrétního člověka držíte dál a když ho pozorujete. Harry to dělal, aby pochopil. Především Snapea. Možná i sebe.

Prvně dostal několikrát vynadáno (Snape neměl rád, když se na něj někdo dlouho díval), ale pak se Harry naučil odhadovat chvíle, kdy mohl lektvaristu analyzovat. Takové možnosti se naskytly v momenty, kdy byl maximálně soustředěný nebo když si pro sebe začínal něco mumlat. V jednu z takových chvilek Harry dokonce pochopil, proč si Snape vlastně brblá pod vousy – zvykl si na samotu a zvykl si mluvit sám se sebou. Sice to nebylo nic neobvyklého, ale pro mladíka to byl pozoruhodný objev, který ho motivoval Snapea dál analyzovat. Jenže ani pozorování nebylo dostatečně zaměstnávající, zvláště když takové chvíle, kdy si to mohl dovolit, byly poměrně výjimečné, proto se Harry většinou ošíval u kuchyňky, kde připravoval nějaké jídlo, nebo zkoušel vyřezávat sošky, což byla jeho nová záliba. Tudíž se veškerá jeho aktivita v posledních dnech točila okolo chytání magických tvorů, vaření, jezení, vyřezávání, pozorování, analyzování a spaní.

Občas se Snapem mluvili. Nejčastěji se to stávalo, když mu starší muž dával lektvar, který měl urychlit regeneraci magického jádra, ale Harry zatím žádný výsledek necítil – Merlin ví kolikrát se už pokoušel zakouzlit Lumos a nic.

Když nad tím vším v temnotě srubu dumal, dospěl k myšlence, že se vlastně už pár dnů nenudil. Docela rychle si zvykl na zvuk krájejícího nože a kvílení vánice. Najednou na něj měly uklidňující účinek, zvláště když se do srubu vracel z lesa. Vždycky ho ještě k tomu při vchodu obalila letmá vůně lékořice, které byla o něco silnější, když k němu Snape přistupoval. Harry měl pocit, že konečně může nějaké místo nazval pravým domovem; ve srubu se totiž cítil lépe než u sebe doma. Podobně se snad cítil jen v Bradavicích.

Pohnutí na posteli vytrhlo Harryho z myšlenek. Zadíval se na staršího muže, který se převalil na druhý bok s vráskou na čele, jako kdyby se mu zdál nepříjemný sen. Pravděpodobně to tak i bylo – Snape totiž vždycky spal na druhém boku. Tohle byla výjimečná situace. Harry se ho ovšem nechystal budit. Merlin ví, co by mu pak lektvarista udělal – když se nevyspal, byl zatraceně kousavý, skoro se s ním nedalo mluvit a nevypadalo to, že si nedokáže se špatným snem poradit.

Harry využil té sobecké příležitosti, aby mohl ničím nerušen Snapea pozorovat. Dokonce si kvůli tomu nasadil brýle a zapálil svíčku, kterou Snape spolu se sirkami obstaral v mudlovském Londýně. Říkal, že je potřebuje při přípravě jednoho specifického lektvaru, ale ještě se tak nestalo. Harry si z toho vyvodil své závěry, ale nechtěl ve Snapeových činech vidět starost. Ne, na myšlenky podobného typu se teď nemohl soustředit.

Starší muž zcela postrádal vějířky vrásek okolo očí, což znamenalo jen jedno – moc se neusmíval. Místo toho se dvě vrásky nacházely u koutků rtů – přísnost, tvrdost. Pak se Harry zadíval na rty samotné. Když nebyly stažené do úzké pohrdavé linky, zdály by se trošku většími a ačkoli byly pobledlé, občas dokonce až nezdravě, Harry začal dumat nad jejich měkkostí. Vůbec nevypadaly suché, natož popraskané, což zrovna jeho sem tam byly.

Najednou se v něm probudilo iracionální přání se lektvaristových rtů dotknout. Rychle si to ovšem uvědomil a zrudl. Všechno se v něm nervozně sevřelo. Cítil se jako puberťák, který přemýšlí nad tím, jak vzít milovanou dívku za ruku. Jenže tohle se lišilo. Strašně moc se to lišilo.

Harry si přitáhl kolena k hrudi a schoval si mezi vzniknuvší prostor hlavu. Stále se mu v hlavě motala myšlenka dotknout se těch rtů. Působila jako otravná moucha – pokusil se ji odehnat, ale po chvíli se vrátila zpět. Rozhodl se, že možná bude moudřejší zkusit ji pochopit. Nevznikla přeci jen tak z ničeho nic, ne?

Pozvedl nepatrně hlavu, aby z úkrytu za koleny vykukovaly jen oči. Znovu se zadíval na klidnou tvář a snažil se vyřešit svou vlastní hádanku. Ruce mu ovšem napověděly – to byla totiž další část těla, na kterou se Harry zadíval. A s tím přišlo další přání – dotknout se i té ruky, prohlédnout si dlaň; zjistit, jestli je jemná, jestli jsou konečky prstů na dotek hrubší kvůli práci s ingrediencemi. Taky chtěl prozkoumat, jestli má na rukou nějaké jizvičky – musel mu přeci sem tam ujet nůž při krájení, ne? Nebo všechno dělal tak precizně a dokonale od ruky?

A jak tak nad tím fascinovaně přemýšlel, ocitl se těsně u Snapeovy postele. Zdráhal se ovšem lektvaristy dotýkat, snad ve strachu, že i nepatrný dotek staršího muže probudí. Najednou si strašně moc přál, aby se mu jeho magické jádro dalo hned dohromady nebo aspoň jen troška. Pak by si mohl prohlédnout ty bledé ruce s Lumosem na hůlce, dotknout se jich bříšky prstů...

Snape se pohnul a Harry vyskočil na nohy jako vyděšená kočka. V mžiku ležel v posteli zády k lektvaristovi a usilovně předstíral spánek. To, že mu srdce bilo jak ratlíkovi, byl jen drobný detail.

K Harryho úlevě se Snape jen přetočil na druhý bok a dál tiše spal, aniž by si něčeho všiml. Mladíkovi spadl kámen ze srdce. Teď už přítomnost vnímal velmi intenzivně stejně jako absurditu svých myšlenek o Snapeových rukou a jeho rtech. Zavrtěl nad sebou hlavou a schoval si obličej do dlaní, když se převalil na záda. Uvědomil si, že měl brýle stále na sobě. Kdyby Snape nespal a dokonce se odhodlal vstát, všechno by mu bylo hned jasné.

Harry chvíli jen ležel a zíral do stropu. Nechtělo se mu spát, zvláště ne po tom, jak málem prodělal infarkt. Dokud se adrenalin v jeho krvi nehodlal odbourat, mohl na spánek zapomenout. Rozhodl se znovu vstát, ale Snapeovi raději nevěnoval ani pohled. Vzal jen do rukou svíčku a vydal se ke knihovně.

Některé z knih se už pár krát pokusil číst, ale většinou, jak si všiml, se jednalo o odborné publikace o lektvarech, což ho vůbec nepřekvapovalo. Snape tu měl ovšem i beletrii, dokonce i mudlovskou – schraňoval ji na nejvyšších policích a jak se zdálo, nebyla dlouho ze svých míst vytahována, vzhledem k tomu, kolik prachu se na ní usadilo. Harryho napadlo, že možná bude zajímavější než Snapeovo běžné čtení a tak si ke knihovně co nejtišeji donesl židli, postavil se na ni a náhodně vytáhl jednu z knih. Sfoukl z ní prach a když slezl dolů, posadil se a otevřel ji. Obraz Doriana Graye. Pokrčil rameny a pustil se do čtení.

Po přečtení několika stran si uvědomil jednu zásadní věc – rozuměl citům Basila Hallwarda. Víc než kdy dřív si najednou zatoužil promluvit s Hermionou nebo Ginny.