Hlavička:

1. Hyun
2. yezihyun_
3. Vánoční romance
4. Ano
5. BTS – Map of the Soul: 7
6. EXO, Stray Kids, BTS, ATEEZ, BIG BANG, BLOCK B, NCT, SuperM, MonstaX...
7. Čtení, kreslení/malování, hraní her a trpg, sbírání kaktusů...

Název povídky: Tanec mezi hvězdami
Téma: Dopisování si, pocity, od přátelství po lásku, zmatení
Anotace: Baekhyun je studentem na jedné univerzitě, kde si jednoduše žije svůj život. Avšak ten se změní pouhým vzkazem, který najde v jedné z knížek. Nikomu nebyl adresovaný, takže odpovědět na něj asi nebude špatné.
Pár: Baekhyun/Chanyeol (Chanbaek)
Varování: Mírné nadávky, strach

Text povídky:

Část I.
Vzkaz

,,Měsíc a slunce tančí,

hvězdy jim k tomu hrají."

,,Měsíc a hvězdy odcházejí,

slunce na nebi samo klečí."

,,Osamělé tam čeká,

osamělé tam vytrvává."

,,Další den díky tomu nastal,

další noc nastane..."

Byl první den v prosinci. Zima, chlad a mráz tu byli s námi. Někteří si představí zimu, jako krutý svět plný nebezpečí, někteří si jej představí jinak... Jako místo, které je dá dohromady. A přesně takový je i tento příběh. Příběh o tom, jak se dva lidé dají neobvyklým, přes to však krásným způsobem dohromady.

Vše začalo v den, kdy jeden z nich našel vzkaz v jedné z knížek v knihovně na univerzitě. Byun Baekhyun byl ten, který onen vzkaz našel a zatím co se za druhou policí schovával ten, kdo jej napsal, tak si ho Baekhyun přečetl. Byla to otázka. Je tohle snad nějaký kvíz? Pomyslel si.

,,Ty nejkrásnější věci na světě nemohou být viděny, ani je nemůžeme vzít do ruky.
Musíme je cítit srdcem."
- Z jaké knížky je tento citát?

Koutky jeho úst vyletěly do jemného úsměvu, odpověď totiž znal. Z batohu si rychle vytáhl tužku a na papírek napsal odpověď: Malý princ. Na nic víc se neptal a ani ho momentálně nenapadlo se na něco zeptat. Vzkaz založil zpátky a vrátil se ke čtení. Brzo se však musel odebrat pryč, proto knížku založil do poličky a vydal se na místo, kde měl schůzku.

Mezitím co Beakhyun odešel, druhá osoba přešla na místo, kde mladík stál, vzal knížku a vyndal vzkaz.

,,Ano, to je." Odpověděl si sám tiše s radostí v srdci.

Část II.
Odpověď

Kdo to asi byl? Zapřemýšlel. Onen vzkaz mohl být úplnou náhodou.
,,Nebo ne...?"

,,Co nebo ne?"

,,Dnes jsem našel v jedné z knížek vzkaz. Byla tam část z Malého prince, a tak jsem odpověděl. Nevím však, kdo onen vzkaz napsal. Myslíš, že je to někdo z okolí?"

,,Pravděpodobně to tam někdo nechal náhodou," jeho odpověď byla jasná a dávala smysl. Jak by přeci mohl psát někomu pomocí knížky, do které neví, jestli se podívá...

Část III.
Náhoda?

Po schůzce s jeho kamarádem měl stále plnou hlavu všelijakých představ o tom, kdo by mohl být ten člověk, jenž zadal onen vzkaz.
Za nějakou dobu dorazil na pokoj na koleji, hodil batoh do rohu svého rohu u stolu a vyndal si sešity, psací potřeby, laptop a nakonec i nějaké učebnice. Baekhyun byl studentem na jedné z univerzit v okolí.
Ale ač se snažil naučit cokoliv, nemohl přestat myslet na ten vzkaz.
Bude tam další?
Kdy tam bude?
Kdo ho psal?
A tak podobně.
,,Co když je to ale náhoda," povzdechl si, myslet na to nemá cenu. Do uší si nasadil sluchátka, otevřel laptop a začal pracovat na práci, kterou měl brzo odevzdat.

Část IV.
Druhý

Nastal další den v tomto mrazivém měsíci, venku mrholilo a většina lidí, chtěla zůstat doma.
Komu by se chtělo ven, když bylo takhle ošklivo? Ani Baekhyunovi se nechtělo, měl rád teplejší období. Musel se však sebrat a jít na hodiny, na které se přihlásil. Den byl dlouhý, pomalu odebíhal a ještě k tomu byl unaven z počasí.

Byl konečně konec, čas zajít do knihovny!
Na moment jej napadlo, že by tam mohl najít vzkaz, ale náhody se nestávají často, přesto se však podívá do knížky, kde onen vzkaz nechal. Možná tam bude další. Možná...

Aniž by si to mladík uvědomil, zrychlil v kroku. Proč byl tak nadšený? Co jej hnalo? Snad pocit nadšení z toho, že si píše s někým neznámým? Inu, píše je silné slovo. Jediné co včera udělal bylo to, že odpověděl na papírek dvě slova.

Otevřel dveře, pozdravil lidi, které znal a šel přímo k té samé poličce a vzal tu samou knížku jako včera. Papírek byl pryč. Třeba ho někdo vzal, nebo prostě spadl na zem a uklízečky jej prostě uklidily. Kolečka v jeho hlavě šrotovala o sto šest. Už-už by knížku zavřel, kdyby si nevšiml, že na další stránce je další papírek. Tentokrát s jinou otázkou.


,, ...nestačí vědět, jaká je budoucnost. Musíte vědět, co to znamená."
- A z jaké je tento?

Chvíli nad tím musel zapřemýšlet, než mu došlo, že je to z knížky Good Omens.
Opět si vyndal tužku z batohu a napsal tam odpověď a tentokrát i vlastní otázku.

- Proč píšeš tyhle vzkazy?

Papírek s knížkou založil zpět na své místo a rozhlédl se po okolí, jestli tam náhodou není někdo, kdo by snad vypadal na to, že by to napsal. K jeho smůle neměl na nikoho podezření.
,,Tohle bude ještě zajímavé," povzdechl si sám pro sebe, tužku vrátil tam kam patřila a ani se teď v knihovně nezdržel. Musel totiž nutně napsat smsku kamarádovi, se kterým se o tomto bavil předešlý den.

Část V.
Nejistota

Chvíli si to o tom povídali skrz zprávy, zda-li je to možné nebo ne, nakonec se na něčem dohodli ráno, kdy jim začínali hodiny.

,,Jestli se ti to nezdá, pojď dnes se mnou po hodinách do knihovny. Dokážu ti, že se nemýlím," řekl Baekhyun odhodlaně.

,,Fajn, sejdeme se po druhé hodině tady v hale," s těmito slovy jeho kamarád odešel a nechal Baekhyuna přikovaného na místě. Co když tam ale vzkaz nebude? Bude mě mít za blázna. Pomyslel si.
Ani on totiž nevěděl, zda tam něco bude. Doufal však v to, že mu přeje štěstí a onen pisálek již odepsal.

Část VI.
Pocit

Po druhé hodině stál na místě, přesně jak si domluvili. Čekal na něj až se objeví, což netrvalo dlouho.
,,Promiň, že jsem přišel pozdě, půjdeme?" Omluvil se prvně.
Baekhyun na to lehce přikývl. Spolu pak vyšli směrem do knihovny.

Prosím, prosím, prosím.
Modlil se Baekhyun cestou tam. Na druhou stranu tak nějak tušil, že by tam odpověď být mohla. Nejistota pomalu, ale jistě nabírala na velikosti. Když došli na místo, Baekhyun sáhl po knížce a otevřel ji. Začal v ní listovat a hledat onen papírek, který tam včera nechal.
Nemohl jej najít.
Otočil snad každičkou stránku, ale papírek nikde. Jeho kamarád se jen hloupě ušklíbl.
,,Tak co? Kdepak máš ten svůj papírek?"

,,Musí tu být! Včera jsem ho tady nechal a..." zarazil se, koutkem oka totiž zahlédl, jak se špička papírku schovávala za obalem knížky. Jak jsem si toho nemohl všimnout...
S úsměvem se jen ohlédl na svého kamaráda.
,,Vidíš? Já nelhal." Vskutku na papírku byla odpověď a další otázka, tentokrát se netýkala literatury, ale Baekhyuna samotného.

- Abych odpověděl na tvou otázku, tak protože mne to baví.
Teď však zpět k mým otázkám.
- Máš rád květiny?

Otázka se netýkala žádné knížky, byla prostá a krátká. Přesto v něm však zanechala zvláštní pocit. Chvíli tam jen stál, díval se do prázdna směrem na papírek a na ona písmenka v něm napsaná.

,,Páni, nechci ti kazit radost, ale přijde mi to děsivý. Někdo tě sleduje a posílá ti vzkazy. Jako stalker." Ano, měl pravdu. Bylo to svým způsobem děsivé, ale vzrušující. Avšak ten, kdo ty vzkazy psal nemusel být někdo děsivý, kdo jej sleduje na každém kroku.

Mlčky se podíval na svého kamaráda a řekl:
,,To je možná pravda, přes to mu však odepíšu. Možná jsem blázen, možná to je stalker. Já se ale nebojím. Podle mě se chová... jinak, neznám jej, ale vzkazy co píše nejsou jen o mě. Neptá se, jestli bych mu nedal kousek svých vlasů nebo tak. Chce mne jen... Poznat." Teda to si aspoň myslím.

Zavrtěl nad tím hlavou a hloupě se pak uculil.
,,Ano, jsi blázen. No mně je to jedno, ale jestli tě pak bude nahánět večer po ulici, tak za mnou nechoď." Varoval jej. Co si to jen myslel?

Takto jejich setkání skončilo, každý měl něco na práci a tak se rozešli.
Jeden s hlavou plnou myšlenek na onoho pisatele, a ten druhý na jeho kamaráda.

Část VII.
Snílek

Už to bylo několik dní co si takhle Baekhyun dopisoval s někým přes knížky. Každým vzkazem se cítil víc přitahován k němu, o němž ví jen málo věcí.

Chtěl vědět víc, chtěl jej potkat, chtěl jej poznat.

Přesto měl pocit, že mu něco uniká. Jako kdyby ten někdo jej znal více, než zná sám sebe. Buď ta osoba je velice všímavá, nebo je to někdo koho zná? Kdo by to mohl být? V minulosti znal několik lidí, kteří byli schopni všelijakých věcí, ale tohle? Tohle je něco jako z pohádky nebo hodně romantické komedie.
Přesto si jich Baekhyun vážil mnohem víc, než si teď vážil toho, že zameškává asi o 10 minut.

Na hodinu přišel pozdě. Překvapivě. Takže mu trvalo, než se zorientoval. K jeho štěstí se tam nacházel jeho kamarád, který se jen tiše chechtal tomu, že vyrušil profesora ve vykládání.

,,Nějak pozdě ne?" zašeptal s mírným úšklebkem na Baekhyuna.

,,Ne. Totiž ano, ne- teda ano." Jak bylo vidět, stále byl mimo. Na svém mraku snů. Opět přemýšlel nad knížkou a vzkazem v ní ukrytém.
Dnes by tam mohla být i odpověď. Odpověď na jeho otázku, celkem vážnou otázku. Ptal se totiž, kdo je a jestli by se mohli potkat. Vypsal mu tam tolik slov, kolik jen mohl.

- Prosím, setkejme se. Nechci si jen psát skrz vzkazy na papírku, chci tě vidět a potkat. Chci s tebou probírat různé knížky a zkoušet se z citátů, naživo.
Zajímáš mne.
Jsi jako knížka bez autora.

To přirovnání jako kdyby mu vycházelo ze samotného srdce.

,,Země volá Baeka- haló?" Vytrhl jej z myšlenek.
,,Dávej raději pozor, ten tvůj pisálek ti teď moc nepomůže."
I on věděl na koho teď myslí.

Pravda, musí dávat pozor! Jinak tenhle předmět neprojde a znovu jej opakovat se mu nechce.

Když skončila hodina, vmžiku měl věci zpátky v batohu a připraven odejít.
,,Hej, kam ten spěch? Pojď se mnou pro kávu, prosím~" Zavrněl mu u ucha jen tak ze srandy. Baekhyun po něm jen sykl a protočil očima.

,,Dobře." Odpověděl krátce. Byla pravda, že by si i on dal kávu. Nejlépe latté, se šlehačkou a čokoládovým posypem.
Musel na toho moulu ale počkat, něco si s někým musel vyřídit.
,,... a dej to tam, jak sem ti řekl, je ti to jasný? Ne že to ztratíš." Zaslechl jen.
O čem to asi mluví? Možná o nějakém USB, které si vypůjčil.

,,Jdeme tedy?"

,,Ano, pojď už." Odpověděl, chtěl se ho ještě zeptat na to, co chtěl po tom klukovi, ať tam dá, ale nezeptal se, jeho myšlenky se opět vydali jedním směrem.

---

Kupodivu se však do knihovny dnes nepodíval. Kamarád jej zaměstnal natolik, že už začínalo být pozdě a jednoduše oni tak měli zavřeno.
Kdybych šel hned po tom latté pryč, určitě bych to stihl... Kruci.
Nemohl mu to ale plně zazlívat, to on byl ten, který si k tomu dal ještě dezert.

Tak či onak se tam může podívat zítra.

Část VIII.
Zklamání a naděje

Zbývalo už jen pár dní do Vánoc. Mnoho dětí se jistě těšilo, až pod stromečkem najdou dárky, které si tak moc přáli. Ale na ten den se netěší jen děti, těší se na něj i mnozí dospělí či mladistvý.

Mezi ty dospělejší patří náš milý Baekhyun, který si to teď směle vykračuje do knihovny. Těší se na to, až tam najde další vzkaz. Až jej přečte a znovu mu odpoví.
Zvonek u dveří se rozezněl, aby oznámil, že přišel někdo další se podívat na knížky, nebo snad na jednu určitou?

Rychlejším krokem vyrazil k poličce, která měla onu knížku v ní uloženou.
Vzal ji a otevřel, ihned v ní začal listovat, aby našel papírek s odpovědí.
Jakmile jej našel, vzal jej do rukou a začal s úsměvem číst.
Onen úsměv mu však brzo zmizel.

- Ani nevíš jak moc rád bych se s tebou setkal, avšak... mám strach. Je mi líto, setkat se nemůžeme.
Knížka bez autora skrývá svou tvář, nevíš kdo ji napsal a dlouho vědět nebudeš.
Možná však čas dej-

Papírek zmuchlal a pak se jen prázdně díval před sebe.
Cože? Proč?
Proč se nechce potkat?
Baekhyun byl zmatený, nechápal ani napsané ,,A" na papíře. Jeho emoce teď se vířili v jednom velkém kruhu. Byl naštvaný, smutný a zmatený.
Jediné co teď věděl jistě, bylo to, že chce odsud zmizet.
Netrvalo dlouho a zmizel ve dveřích.

---

Už zbýval jen jeden den do Vánoc. Uběhlo pár dní od toho, co si Baekhyun přestal dopisovat s někým, o kom si myslel, že by mohl být někdo ke komu může mít blíž.
I když škola teď nebyla, i tak si zvolil být na koleji a. Už jen proto, že tu měl přátelé a nejspíš se bude pořádat jedna velká Vánoční oslava. Mohl by tam jít. Třeba jej to přinese na jiné myšlenky.

Ještě by mohl napsat, jestli tam nechce jít s ním?
Mohl by napsat přeci jemu... Jo, to udělá.
Avšak než on stihl vzít mobil do ruky, zabzučel mu a oznámil, že mu přišla zpráva.


Uživatel Loey_ Vám poslal zprávu!
- Ahoj, hele vím, že ty nikam nejdeš a ani nechceš, tak mě napadlo, jestli by si nechtěl strávit Vánoce se mnou.

Chvíli nad tím popřemýšlel, než odepsal:

- Ahoj, jasně, rád půjdu. ^^

Tak a bylo to. Nemusí jít na žádnou oslavu. Stačí mu jeho kamarád.
Po odepsání oné zprávy dostal chuť si vybrat, v čem zítra půjde. Mohl by si vzít bundu, nebo svůj oblíbený kabát a k tomu šálu. Ano! Kabát a šálu.
Když si jej šel připravit na ramínko, tak... z něj vypadl papírek.
Ah, Baekhyun moc dobře věděl, jaký to byl.
Už snad aby si znovu připomněl ta slova, která mu znepříjemnila celý den.
Co ale jeho oko zahlédlo ho celkem šokovalo.

- Ani nevíš jak moc rád bych se s tebou setkal, avšak... mám strach. Je mi líto, setkat se nemůžeme.
Knížka bez autora skrývá svou tvář, nevíš kdo ji napsal a dlouho vědět nebudeš.
Možná však čas dej, a na Vánoce u Vánočního stromku na náměstí v devět hodit mne měj.

To je idiot.
,,Já jsem takový idiot," kdyby to dočetl, nemusel se celé ty dny trápit v melancholických myšlenkách.
Vrátil se ještě rychle k mobilu a napsal další zprávu svému kamarádu.

,,Hele, ten co mi psal... se chce zítra setkat, nechci ale zrušit naše setkání, takže... počkáš tam na něj semnou?"

Chvíli trvalo, než mu odepsal:

,,No dobře, ale jestli to bude starej divnej dědula, tak jsem TO ŘÍKAL!"

Po téhle zprávě se mu vrátil úsměv do tváře. Cítil to.
Cítil tu naději.

Část IX.
Vánoce

Konečně nastal onen den, na které mnohé děti čekaly. Na onen den začalo i trochu sněžit, takže ne, nebudou Vánoce na blátě. Avšak děti nejsou jediné, které se na tento den těšili.
Jedním skoro-dítětem, je náš milý Byun Baekhyun, který je teď na větvi z toho, že má potkat někoho, koho moc chtěl poznat. Avšak byl i nervózní. Co když něco poplete? Co když bude koktat nebo mu to někde uklouzne a on se před ním ztrapní? A to nejen před ním, pokud tam bude i jeho kamarád, tak ten se určitě začne smát až mu z toho ty jeho ušiska ještě povyrostou.

Sotva začala noc, když se Baekhyun zabalený v kabátě a s čepicí na hlavě vydal ven na ono domluvené místo. Ještě měl pár hodin, než skončí pod stromečkem na náměstí a tam bude čekat na někoho, u koho ani netuší, jak vypadá.
On i jeho kamarád se setkají dříve, projdou spolu trhy... možná půjdou někam si něco dát a uvidí se.

- Za chvíli tam budu!

Napsal Baekhyun. Na to mu se dostalo i odpovědi:

- Dělej, mrznu tu.

Musel se lehce ušklíbnout.

- Nemáš tam být tak brzo ^^

Opravdu ale netrvalo dlouho, než přišel na místo. On tam už stál. Vysoký mladík v delším kabátě s šálou omotanou kolem krku. Dneska mu to po dlouhé době slušelo.
,,No konečně, přísahám bohu, že ti všechno vždy trvá, ale tohle bylo extra dlouhý." Onu poznámku si prostě nemohl nechat pro sebe.

,,Ha ha ha, vtipné," zasmál se Baekhyun sarkasticky. ,,Půjdeme projít ty trhy?" Snažil se držet plánu, který si včera tak nějak dohodli. On mu na to kývl a rozhlédl se. Poté ukázal směrem doprava. Jo, tam by mohli začít. Fascinovaně pozoroval každý stánek. Všechno bylo hezké, všechno zářilo a blikalo různými barvami. Vzduch voněl po různých jídlech a alkoholu. Tohle si užíval, musel si to užít.
Spolu prohodili vždy několik slov u něčeho, u čeho se zdrželi dlouho.
Bavili se, a to bylo hlavní.

Avšak i to chození dává zabrat a oni si chtěli odpočinout. Proto se na moment zastavili v jedné kavárně nedaleko od trhů, která měla ještě otevřeno.
,,Dej si cokoliv budeš chtít, já to zaplatím," řekl jeho kamarád a on nezmohl na nic jiného než souhlasit, ,,ber to jako dárek." Na jeho tváři mu nemohl se neobjevit široký úsměv z toho, že mu prokazuje takovou laskavost.
Tohle bylo opravdu dokonalé. Kdyby on byl jeho přítelem, tak by tohle byl jistě kouzelný večer. Avšak Baekhyun o něm nepřemýšlel jako o někom, s kým by byl ve vztahu. Byl až tak spokojený s tím, jak to bylo, že to nechtěl nějak pokazit.
On je skvělý člověk, nechce jej ztratit a kdyby snad něco...
Raději na to nemyslel, teď tu s ním je a to je to hlavní.

Teda to si aspoň myslel. Jakmile skončili v kavárně, už se blížila pozdější hodina a to devátá. Z klidu přešel do rozrušení celkem rychle.
Co když nepřijde?
Co když na mne zapomene?
Měl by všechny tyhle negativní myšlenky hodit za hlavu, jinak je větší pravděpodobnost, že se stanou.
Rozešli se v tichosti, ani jeden z nich nepromluvil. Baekhyun z toho důvodu, že se snažil uklidnit a on... viděl ten jeho výraz a to mu jasně značilo, ať nic neříká.
Srdce mu bylo jako splašené, protože každou chvílí tam budou.
Za pár minut bude devět.
Co když tam už čeká?
Jak ho pozná?
Ať už je to jak chce, musí to zvládnout, přeci jen- je to jen pouhé setkání, no ne?

Brzo tam dorazili. Baekhyun nedočkavě vyhlížel někoho, kdo vypadal že by jej snad hledal. Nikoho takového však neviděl. Za minutu odbije kostelní věž devátou hodinu.
Mladík se podíval na svého kamaráda, který mu pohled oplatil. Na jeho pohledu se mu něco nezdálo. ,,Co tak kouk-" než to stihl doříct. On vzal svou šálu a omotal mu jí kolem krku.
,,Máš červené tváře, tak jsem si myslel, že ti je zima..." Oh, tak tohle nečekal. Byl tím lehce vyveden z míry. Dokonce přeslechl i kostelní zvony, které teď odbíjely devátou hodinu. Asi tak třetí zabimbání jej vytrhlo z transu a on se tak rychle rozhlédl.
Kde je? Kdepak je?
Kde?
To ho zajímalo. Kde je, a kdo to je.
Tak tedy čekal. A čekal... Čekal.
Uběhlo už několik minut a on začíná ztrácet onu naději, který mu dal poslední papírek.
,,On nepřijde," řekl tiše.
,,On prostě nepřijde, není tu. Určitě si ze mě dělal jen srandu."
Ticho.

,,Jak to víš, že nepřijde?" zeptal se.

,,Cože?"

,,Jak to víš, třeba už tu dávno stojí."

Nechápal. Podíval se na svého kamaráda obrovským nechápavým obličejem. Co tím myslel? ,,Chanyeole, co tím myslíš?" Jeho mozek pracoval na plné obrátky.

,,Vím, že to asi není to nejlepší... Ale... to já jsem psal ty vzkazy. Totiž," Chanyeol vypadal dosti nervózně, ,,líbil ses mi snad od první chvíle co jsem tě viděl, ale my jsme se začali... bavit. Bavit jako kamarádi. A ty jsi vypadal spokojeně... proto jsem se bál, že když ti řeknu... že tě mám rád, tak se spolu přestaneme bavit, protože..." ani to nestihl doříct, protože mu Baekhyun skočil do řeči, spíše ho zastavil svým mumláním.

,,... jsi idiot..." zamumlal Baekhyun.
Už-už by se ptal co, než to on sám řekl, spíše vykřikl.
,,Ty jsi takový idiot! Idiot!"
Baekhyun teď ani nevěděl říct něco jiného. Nemohl se v klidu zastavit se a zeptat se ho na víc. Nedokázal to. Byl zmatený a hlavně mu srdce bušilo jako o závod. Jeho emoce jako by se splašily a teď si různě utíkaly po celém jeho těle. Jak mu má odpovědět? Jeho kamarád mu právě řekl, že on byl ten, který psal ty vzkazy. Ten, který ho každým vzkazem napínal jako strunu na kytaře a pak pustil.
Ten, který ho má rád.
Aniž by si uvědomil co tím způsobí jemu, otočil se a jako zbabělec odešel od toho místa. Jeho hlava křičela ať utíká, ale jeho srdce... to teď bilo moc rychle na to, aby si dokázal říct, to tím chce naznačit.

Chanyeol tam stál, sám. Překvapený z jeho reakce. Nikdy jej takového neviděl. Jeho hrůzy se naplnily. Přesně tohle si myslel, že se stane.
Bál se odmítnutí. A teď tomu tak bylo.

Část X.
Konečná odpověď

Baekhyun se vrátil na pokoj s bouchnutím dveří. Zády se opřel o dveře, snažil se jimi podpořit vlastní tělo od toho, aby nespadl. Bylo toho najednou tolik. Mnoho otázek na které je příliš málo odpovědí.
Jak mu tohle mohl udělat? Jak si tohle mohl nechat dovolit?
Šála omotaná kolem krku je teď pálila. Cítil ji a cítil i jeho, jeho vůni kterou na té šále zanechal. To mu ještě ztížilo na to, aby na něj přestal myslet.
,,Já se asi zblázním," vydechl Baekhyun a už ani dveře jej nedokázaly podpořit, když pomalu sjel po nich dolů, až spadl na zadek.
Chtěl myslet, chtěl jednat a chtěl znát odpověď. Tuhle ale nenajde v žádné knize, musí na ní přijít sám. Musí přijít se svou vlastní odpovědí. V tento moment se to zdálo pekelně těžké.
Chvíle samoty by mohla být nápomocná, přeci jen. Čas a klid nejen hojí rány, ale také pomáhá dospět k rozhodnutí, k tomu aby si člověk utřídil myšlenky, které mu teď běhaly hlavou.

Mezitím co Baekhyun byl doma, Chanyeol se snažil volat na jeho číslo, snad aby mu řekl něco... cokoliv, jenže Baekhyun si mobil vypnul, nechtěl totiž aby je v ten den někdo rušil.
Hovorem, ale ani smskou se mu nedosáhl. V jediné v co mohl doufat bylo to, že se ozve... brzo. Nezbývalo mu nic jiného, než-li čekat.
Stejně jako když někdo určitý, čekal na další zprávu od někoho, o kom do nedávna nevěděl.


Je další den a to pětadvacátého prosince. Přesněji jeden den po Vánocích. Mnoho dětí ještě spalo, a mnoho dalších dospělých vyspávalo kocovinu. Avšak ne mnoho lidí teď myslelo na někoho, kdo jim přinesl dárky, nebo s nimi pil až do rána.
Baekhyun neusnul, nemohl spát. Hlava mu to nedovolila.
Myslel na něj. Na toho kdo mu psal, na toho kdo byl jeho kamarádem, na toho kdo jej měl rád. Na to kdo mu včera vyznal lásku.
Potřeboval myslet, a na promýšlení věcí je nejlepší konverzace se sebou samým.

Mám strach, co když se nebudeme bavit?
Jasně že se budete bavit, jen to bude... možná trochu divné.
No vidíš, takže to nejde.
No ale, co mám teda dělat? Má mě rád!
Přesně! Má tě rád, včera ti to řekl.
Nevím co mám dělat.
Měl bys jít za ním.
Cože?
Ano jdi za ním. Ty už dávno znáš odpověď, jen si se bál si to přiznat.
Ano máš pravdu.

Ať už bylo devět ráno zde, nebo devět večer v jiné zemi. Bylo to jedno.
A i když byl na ulicích věčný klid, někdo kdo jej rušil se přeci jen našel.
Baekhyun, momentálně oblečený stejně jako včera se hnal s kyticí růží k někomu, kdo jej nutně potřeboval- tedy, aspoň si to tak myslel.
Nehorázné štěstí, které tento mladík měl by se mohlo srovnat se štěstím kouzelného skřítka, Leprikona. Nejen že dokázal sehnat růže, ale také se dokázal vyhnout všem těm ledovkách, které na něj čekaly jako past na zvíře.
Ačkoliv mohl jen vylézt z pokoje a přejít na budovu, ve které se nacházel Chanyeol, bylo by to jednoduší, ale on... Nemohl, ne po tom, co mu tak včera utekl.
Udýchaný se zastavil před dveřmi a poté na ně zaťukal. Jeho srdíčko opět bušilo, jako kdyby jej měl někdo o život připravit.
A ještě víc se rozbušilo, když se dveře otevřely.

,,..." pusu sice možná otevřel, ale zvuk z nich nedokázal vydat.
Stojí tu, přede mnou... Chanyeol vypadal překvapeně. Existuje málo důvodu, proč by tu stál, s kyticí růží.
,,Já... Já- no, omlouvám se. Nechtěl jsem včera utéct, já jsem jen... Ono to všechno bylo tak náhlé a prostě jsem začal panikařit a- hrozně mě to mrzí, já opravdu nechtěl jsem-" nestihl to ani doříct, protože jediné co teď mohl vidět, byla jeho hruď. Momentálně se nacházel v objetí, ze kterého nechtěl pryč.

,,..." ani on nevyslovil ani hlásku. Místo toho se odtáhl a pohlédl mu do těch jeho hnědých očích. Byly jako dva malé korálky.
,,Chtěl jsem ti to už říct mnohem dříve, ale... nedokázal jsem se k tomu donutit. Přemýšlím, že kdybych ti to řekl dříve, jestli by si reagoval jinak. Jestli kdybych se tě zeptal, zda by si semnou šel na rande, zda by si řekl ano... zda by-"

,,ano," odpověděl.
,,Cože?"
,,ano, půjdu s tebou na rande."
I na někoho, kdo jej o to chtěl požádat mnohem dříve to najednou bylo náhlé. Ona slova se mu zabodla nejen do hlavy a myšlenek, ale také do jeho srdce. Byl šťastný.
Ulevilo se mu. Onen pocit ze včerejška jako by zmizel. Teď stu stojí, v objetí svého milého. Nic víc si ani nepřeje. Možná...
Chanyeol se mu zahleděl do očí a Baekhyun zase do těch jeho. Netrvalo dlouho a těch pár centimetrů mezi nimi zmizely jako nic. Spojily své rty v jedno. Stejně tak jako jejich srdce, těla a svou neukojenou touhu po knihách.

,,Měsíc a slunce tančí,

hvězdy jim k tomu hrají."

,,Měsíc a hvězdy odcházejí,

slunce na nebi samo klečí."

,,Osamělé tam čeká,

osamělé tam vytrvává."

,,Další den díky tomu nastal,

další noc nastane..."

,,...Měsíc a hvězdy se znovu vrací,

měsíc a slunce znovu tančí."