Hlavička:

1. Bonny
2. BonnyBabyBoy
3. Vánoční klasika
4. ANO
5. -
6. ONEUS, ONEWE, NCT, ATEEZ, UP10TION...
7. Grafika, hudba (nedokážu se držet věcí dlouhodobě) a jinak nechápu jak žiju, když vlastně nic nemám...

Název povídky: Wish
Téma: Předvánoční čas, splněné přání
Anotace: Příprava na Vánoce může být někdy zdlouhavá, až nudná. Své o tom ví Son Dongju, pro nějž Vánoce bez sněhu nejsou, až takovými Vánoci. Jeho jediným štěstím jsou pak jeho přátelé a rodina, jež jsou mu dražší než všechen sníh.
Postavy/bez shipu: Son Dongju, Son Dongmyeong, zmínka i dalších ONEUS, ONEWE jmen
Varování: --

Text povídky:

Než se člověk stačil rozhlédnout z jednoho konce měsíce, přeskočil na druhý a melodie Vánočních písní se mu dostávali pod kůži. Co minutu se tak ozývalo pobrukování nebo přímá slova písní, převážně v anglickém jazyce. Vánoční duch se tak nesl po celém dormu, kterému nechyběli ani typické ozdoby v rudo zelených barvách. Na schodech visely ponožky, skřítkové se nesli z lustru a Vánoční stromeček stál v koutě, stále zabalený v pytli. Nikdo se k němu moc neměl, ale i tak nechtěli toto místo opouštět bez trochy snahy o výzdobu. Ve společném soužití měli strávit ještě pár hezkých dnů, ty zbylé do Vánoc pak ve svých rodných domech, obklopení rodinou. Výjimkou nebyli ani dva bratři, jenž vysedávali v jídelní části za stolem a plnili svůj podíl na připravovaném obědě. Z přípravy si vylosovali zrovna černého Petra, a tak měli na starosti krájení, kdy před nimi stála mísa s cibulí. Ať pak dělali, co chtěli, její aroma bylo natolik silné, že brzy přes závoje slz neviděli ani na vlastní ruce. Nebylo divu, že se starší blondýn snažil onu činnost povznést, ale na místo toho vytvářel vtipy, které je vedly k dalším slzám. Takto pak u stolu seděli ještě značnou chvíli, než se dveře otevřeli a jejich smích utichl. Klopící hlavy ke stolu se snažili skrýt své cukající koutky do momentu osamění a uvědomění, že se mísa s cibulí vyprázdnila. Byl to onen okamžik, kdy uslzené oči utřeli do rukávů a zvedli se od stolu, aby práci předali jiným. Jejich v onom okamžiku přeci jen skončila.

„Víš co je na Vánočním čase to nejlepší?" promluvil blondýn k tmavovlasému, když se jejich kroky přesunuly do koupelny, aby očistili své ruce. I přesto, že byli Vánoce za rohem, po typicky bílé peřině nebylo památky a to jen proto, že pro jejich zemi až tak typická nebyla. Snad i proto místo úsměvu se na tváři mladšího nesla jen tenká linka, aby tím dal na vědomí, že o tomto tématu nechce mluvit. Přeci jen ho to vždy dovedlo k snění, kdy si vybavil typicky Americké Vánoce, které mu přišli mnohem kouzelnější, než ty Korejské. Nahlas se to ovšem neopovážil říct, pouze pohlédl ke svému staršímu dvojčeti a když se zdálo jak moc je neodbytný, optal se, na což mu bylo rychle odpovězeno. „Můžeš toho sníst kolik jen chceš a nikdo ti na to nemůže nic říct!"

Zda tomu tak bylo doopravdy věděl jen Dongmyeong, jenž si v okamžení poupravil blonďatou ofinu a svým úsměvem nakazil i tmavovláska. Po osušení dlaní se oba přesunuli do společné místnosti, kde probíhala kolektivní činnost v podobě tvoření vánočních vloček. Už z dálky bylo znát, že to žádné veledílo nebude, ale k nazdobení interiéru perfektní. Ten, kdo tu pak nebyl, byl buď ve svém pokoji nebo v jiné části tohoto rozsáhlého dormu, aby natočil živý přenos pro fanoušky. A přesně to měl brunet v plánu, když svého bratra nechal u stolu s papírem a nůžkami. Byl si jistý, že tuto precizní práci udělá i za něj, a pokud ne, tak ho tím minimálně celičkýho obalí. Místnost tak opouštěl s úsměvem, kdy netrvalo dlouho a byl ve svém pokoji, kde se usadil na postel. Z nočního stolku pak vzal mobil, jenž hlásil velké množství upozornění s posledního tweetu na jejich účtě. Byl si více než jistý, že ten tweetující byl jeho hyung Keonhee a po otevření se jeho tušení stalo pravdou. Z jedné aplikace pak velice rychle přešel do druhé, aby započal hlasový přenos. Trvalo to pak jen pár vteřin než se čísla zvedla a sledovanost stoupla na první tisícovku. Srdíček se mu pak dostalo o poznání více, a tak bylo dosti neslušné, aby stále mlčel. „Ahoj, To Moons, tady Xion."

Hřálo ho u srdce, když se mu v okamžení zobrazilo několik zpráv s pozdravy a otázkami. O něco víc ho těšilo, že se o něj fanoušci bojí a tedy se ujišťují, že je v teple a zásoben jídlem. Stejně jako se on staral ve svých tweetech, Moons se starali na live. Spolu tak tvořili menší rodinu, které se nebál sdělit, co se kolem něj zrovna děje a své plány o návratu domů. Těch však mnoho nebylo, a tak se celý hovor otočil k vzpomínání na Vánoce, jenž strávil s rodiči v minulých letech nebo i jeho první jako člen skupiny. Každá tato maličkost mu dokázala na tváři vykouzlit úsměv, avšak pohled z okna opět odfouknout jako vítr neposedného ptáčka. Kdyby jen napadl nepatrný poprašek sněhu, jistě by se cítil mnohem líp. Takto své snění mohl přetáhnout do hovoru, který pomalu trval čtyřicet minut a to byl správný čas na utnutí, kdy slíbil zveřejnit fotky výrobků, jenž ostatní členové již museli mít hotové. Sám se na ta veledíla těšil, avšak než stačil hovor zcela vypnout, zaslechl zaklepání. Bez vyzvání pak byla do jeho pokoje prostrčená blonďatá hlava, informující o následujících plánech, jenž byli povinné a hotovém obědě.

✤✤✤

„Kam jdeme, hyung?" to je překvapení. Slova, která mu před odchodem oznámil Dongmyeong a jenž mu nyní zopakoval i Youngjo. Náhle začal litovat, že nezůstal s druhou půlkou v dormu a ochotně se zaprodal vidině horké čokolády. Právě ta mu byla slíbena pod podmínkou, že nebude odmlouvat a vydá se s nimi na dobrodružnou výpravu. Zprvu si mohl představit cokoliv, avšak cestu v mikrobuse ani nevzpomněl. Rozhodně mu jenom tak sedět nepřišlo jako dobrodružství, ale chápal, že je to kvůli fanouškům nezbytné. Již několikrát byli při svých pěších obchůzkách zastaveni, a pak stačil jeden tweet, aby se z místa bez pomoci nedostali. Tváří opřený o okno brunet pozoroval mizící a měnící krajinu dokud nepocítil dlaň na svém rameni. Po otočení mohl nahlédnout do rozzářené tváře jeho bratra, jenž v dlani svíral kelímek se slíbenou tekutinou. Jedna z mála věcí, jenž mu v tuto chvíli mohla zvednout náladu. Nikoliv však tolik jakoby to dokázal sníh. Upíjející se v mžiku vrátil ke své předešlé činnosti, kdy si mohl pouze představovat jak se krajina propadá do bílé peřiny. Na hlavní třídě by se pak rozzářil strom a pod ním by se scházeli lidé, jenž by z bílých Vánoc měli stejnou radost jako on. Vše to však byly pouze předtavy, jenž do realizace měli daleko. Zvlášť, když se přes mraky dralo bílé slunce.

Vystupovat. Přesně to bylo slovo, jež se rozneslo prostorem rychleji než voda a skupina pěti chlapců vyšla ven, aby tmavovlásek konečně zjistil, kde to vlastně jsou. Tedy nezjistil. Vyjít jako poslední značilo menší slavobránu, kdy si ho bratr odchytil a tenkou látku mu zavázal kolem očí, odebírající možnost se orientovat v prostoru. Říct tak, co v onen okamžik zahlédl bylo nemožné, neboť to byla jen budova, kterou viděl již v mikrobuse. Zcela zmatený hmatal do prostoru, snažil se najít pevný bod, ale kromě svého bratra nenašel zhola nic. Velice brzy tak zahodil veškerou snahu a smířil se s tím, že tohle vše má být překvapení, které si pro něj přichystali. K jaké příležitosti mu však bylo ještě větší záhadou, kdy byl neskutečně šťastný, když v chůzi zastavili. Byl si jist, že došli sotva pět metrů, což by podle jeho odhadů odpovídalo vzdálenosti mikrobusu k budově, projití v jejím nitru a dojití na místo. Na otázku zda jsou tedy v budově nebo venku mu bylo velice rychle odpovězeno, když se studený vítr plnou silou opřel do jeho tváře a on byl tak rázem rád, že je jeho obličej částečně krytý. Nadskočil pak sebou, když jeho bratr promluvil těsně u jeho ucha a tím ho upozornil na sundání látky.

Stáli u kamenné zídky, jenž je chránila před pádem do vody a za nimi byla již vzpomenutá budova. Křišťálová voda se rozléhala kam stačil dohlédnout, v odraze byly vidět sklánějící stromy a uprostřed na malém ostrůvku, stál modlitební chrám. Jeho vyražený dech a pozornost si však bralo něco jiné. Vrstva sněhu a snášející vločky. Nemohl tomu celému uvěřit, a tak jen těkal pohledem z jedné na druhou stranu, zda je to opravdu pravda. Otáčející pak na své přátelé jim věnoval široký úsměv, jenž mu byl opětovaný, a tak nebylo divu, že došlo k hromadnému objetí. Slov nebylo ani poté, co byl lehce strčený a nucen celou vahou dopadnout do bílé peřiny, kdy se nad ním rozléhal smích. Velice brzy po jeho boku dopadl i Dongmyeong, jenž mu z kapsy podal rukavice a následně ukázal nad ně, kde se sněhovou koulí stál Hwanwoong hyung. Byla to první koule, jenž se střetla s jeho obličejem a rozhodně ne poslední. Po zvednutí měl pouze dvě vteřiny, aby si našel bunkr, nabral sníh a kouli s ním vytvořenou hodil po nejbližším terči. Bod hodu se tak stával jeho slabým místem, jenž vždy dokázal někdo využít. Od hlavy po paty na sobě nesl bílý závoj, kdy z dlaněmi nad hlavou vykřikoval pro tento boj mír. Shlížející pak k pomalu mrznoucí hladině uvažoval zda by ho led udržel, avšak než stačil takto učinit, byla mu do dlaní strčena selfie tyč, kdy druhou držel jeho bratr.

Po očku sledoval jak je mu na ní nasazován mobil, jenž mu byl odcizen z kapsy a zapnutá aplikace vlive, kdy místo po jeho boku zaujal jak Hwanwoong tak Yongjo hyung. Před nimi s druhou tyčí a mobilem byl Dongymeong a Hyungu, hlasitě odpočítávající, aby se oba přenosy zapnuly současně. Nebylo tedy divu, že byl zcela nesvůj při dnešním druhém, tentokrát videovém hovoru, kdy na obou zařízení velice rychle naskakovala čísla. Sám nebyl schopen slova, a tak byl vděčný, když za něj mluvil Hwanwoong. Zmínka o prvním sněhu rozpoutala sněžnou konverzaci, kdy se v chatu na místo srdíček roztrhl pytel s vločkami. Tato vidina ho přiměla se lehce usmát a říct první slova jak do svého, tak Dongmyeongova mobilu, jenž se postavil po jeho boku. Tato chvíle pro něj byla neskutečně šťastná a troufal si říct, že i výjimečná.

✤✤✤

Nebylo tomu tak. První sníh od té chvíle byl i posledním a změnil se v nežádané kaluže, kdy jeho důvod radosti se vytratil. Sedící pak za stolem podepíral svou hlavu, nepřítomně hleděl před sebe a zcela zazdíval hlas svého bratra, jenž ho upozorňoval na blízký odjezd. Jejich cesta domů neměla zabrat více než hodinu, takže se řadili mezi ty, jenž nemuseli za domovem, až na druhou stranu Koreje. Až po pěti minutách nedobrovolně zvedl hlavu, pokynul že vnímá a brzy litoval. Dongmyeong ho do minuty začal seznamovat s plány, jenž chtěl uskutečnit a nezapomněl do toho započítat rodinné aktivity, kdy měl být rodičům na očích čtyřiadvacet hodin denně. Litující každé promarněné vteřiny se zvedl, na záda nasadil batoh a s madlem od kufru se rozešel z místnosti, aby mohl jít čekat jinde. Jeho nohy ho tak dovedly, až na práh kdy se usadil na vrchní schod a vzhlížel k nebi, jenž se barvilo do bíla. S nadšením by řekl, že stačilo málo, aby opět začalo sněžit, avšak toto počasí vypadalo na déšť. Frustrovaný povzdech se nesl i nad displejem, jenž přejetím odemknul. Každodenní tradice si nesla otevření několika aplikací, kdy zůstal v té, která mu umožňovala nejbližší kontakt. Stačilo pak podat jen jednu otázku, aby se komentáře zaplnili pozitivními odpověďmi. Co je na Vánočním čase nejkouzelnější?

„Dongju-ssi, je čas," zcela sebou cukl, když kromě hlasu na svém rameni pocítil i dlaň. S lehkým strčením do jeho zad byl nucený vstát, pohledem se rozloučit s těmi, kdo zde ještě byli a následně být veden k autu. Všechny své věci tak odložil do kufru, usedl na zadní sedadlo a po zavření dveří se dal do mávání, kdy mu byla na hlavu nasazená čepice. Instinktivně ji proto sundal, aby si ji prohlédl a věnoval svému bratrovi úsměv. Zelená čepice s rudým vnitřkem a rolničkami, připomínala ty elfské, které proti této papírové byli z příjemné látky. I tak se vděčně usmál a pevně v dlani sevřel papírovou vločku, jenž držela díky spínacímu špendlíku. Zprvu si myslel, že ji dostal, aby přišel na jiné myšlenky, což po bedlivějším prohlédnutí mohl zamést pod koberec. Stačilo pouze vločku odepnout od čepce, aby si všiml úhledného písma a vzkazu. Sníh není všechno, to hlavní je láska, rodina a přátelé. Se stálým a mírným úsměvem hlavu naklonil na stranu, aby viděl do tváře svého bratra a následně ho udeřil do ramene.

„Tohle je ta nejtrapnější věc, co si mi mohl dát!" rána, která mu byla vrácena, pak úsměv na tváři vykouzlila oboum. Lehkým pošťuchováním tak strávili menší dobu, až do okamžení vibrujícího mobilu, který musel vytáhnout z kapsy. Zvědavá hlava se následně uvelebila na jeho rameni, aby viděl kdo mu volá, i když to starší malinko tušil. Bylo to přeci jen všechno do puntíku naplánované, jen aby ze svého bratra vytloukl ony moresy a on si užil Vánoce takové jaké budou. Po přijmutí hovoru mohl pak spatřit široký úsměv, jenž patřil jednomu z jeho hyungů a než se nadál, slyšel tradiční písni. Stud zabarvil jeho tváře do ruda, slovíčko stačí se neustále opakovala, ale na místo toho začal zpívat i Dongymeong. Vypnutí hovoru pak byla jediná cesta, jak docílit svého. Ledovým pohledem pak pohlédl ke svému boku, kdy mu i tak cukaly koutky. „Tohle bylo ještě trapnější!"

Odpovědí mu bylo jen pokrčení ramen, kdy byl jediný jenž si to myslel a blondýn mu to nehodlal brát. Naopak ho v tom nechal, neboť částečně docílil svého a přinutil své dvojče myslet na něco jiné než na bílou peřinu. Donutil ho vnímat probouzející město, jenž již dávno mělo své ozdoby. Stromy byly obalené světýlky, ve stánkách se prodávalo dobré jídlo, billboardy poukazovaly na umělce, jenž propagovali produkty a jejich cesta byla obalená prachem sněhu. Nebyly to žádné závěje, ale i tak mohl člověk vnímat onu atmosféru, jenž nabývala každým okamžikem. S konečným příjezdem domů a vidinou svých rodičů nakonec ani Vánoce nepotřeboval. Stačilo mu objetí a vřelé slova aby docílil svých snů.