Hlavička:

1. Amisaki
2. Amisa-ki
3. Vánoční fantasy
4. Ano
5. Ateez
6. Ateez, Stray Kids, Exo, Mamamoo, Dreamcatcher, ze sólistů Taemin, Jessi, Lay
7. Mučení postav a čtenářů, kreslení, grafika obecně, zpěv, kytara.

Název povídky: Přání sněžných vloček
Téma: Přání, pohádka, fantasy
Pár: Yeosang/Seonghwa
Anotace:
Yeosangův svět již dávno nepřipomínal to barevné místo, kterým byl kdysi. Chtěl opět pocítit tu dětskou radost z maličkostí a všedních dní, chtěl znovu zakusit tu sladkou chuť veselí a pošetilých snů, chtěl... Chtěl toho tolik a přitom tak málo.
Nikdy by si však nepomyslel, že by toto přání dokázala splnit nicotná sněžná vločka.

❅

Když padal první sníh

24. listopad

──────────────────

Zpívej, kvítku chladné zimy,

zpívej, snížku, mezi svými.

Tak vyprávěj mi pohádky,

a přines mi ty zázraky,

co v tajemstvích se halí.

❅

Yeosang si nepřál nic jiného, než uniknout před krutými spáry bezcitné zimy. Celé jeho tělo hořelo touhou se schoulit v teple doprovázeným bezpečím domova a utéct před nelítostným mrazem, který se mu drásal pod oblečení a pomalu jej ledovými drápy škrábal po zádech, odkud postupoval dál a nepřestával, ani když se mladý muž roztřásl.

Poslední listopadový večer byl obzvlášť chladný. Vítr se zařezával do tváří a barvil je do ruda, zatímco do očí vháněl slané slzy. Nemilosrdný konec podzimu Yeosangovi připomínal, co za období se neodvratně blíží, a proto si teplý kabát přitáhl k trupu ve snaze se zahřát o trochu více a zachumlal se do huňaté šály, do níž schoval i část obličeje. Přidal do kroku, ledové pařáty vichru v patách. Aniž by se byť jen jedinkrát ohlédl přes rameno, spěchal napříč ulicemi potemnělého rodného města.

A poté z ničeho nic zastavil, jakmile si uvědomil, že jej doma stejně nikdo nečeká.

Vítr nadále hvízdal osamělou skladbu v jazyce, jemuž Yeosang neměl šanci porozumět. Kvílel a naříkal, přičemž mu na líc věnoval polibek ostrý jako čepel nože. Netušil, proč se nedokázal hnout z místa... Zkrátka nemohl.

Snad napětí a nikdy nekončící vyčerpání jej přimělo zapochybovat o sobě samém. K čemu to všechno snažení, když se v posledních letech hnal za cíli, které nebyly jeho vlastní a shledával je cizími? Jen co jich dosáhl, nevěděl jak pokračovat. Možná si vybral správnou cestu, ale kráčel ve směru, který nikam nevedl. Jako slepec potácející se v kruzích.

Zatoužil, aby jej někdo konečně zachránil z toho bludiště zašlých stereotypů, v němž se pomalu ztrácel smysl pro cokoliv. Chtěl opět pocítit tu dětskou radost z maličkostí a všedních dní, chtěl znovu zakusit tu sladkou chuť veselí a pošetilých snů, chtěl... Chtěl toho tolik a přitom tak málo.

Svět utichl. Yeosang vzhlédl k potemnělé obloze, odkud se začaly snášet bělostné vločky, a přese všechno v něm vzkvetl záchvěv něhy. Podzim přestávál být tím sychravým obdobím – nyní se přeměnil v něco mnohem krásnějšího a kouzelnějšího, pomaličku předávaje žezlo svému nástupci.

Padal přeci první sníh.

Na rtech se mu usadil sotva patrný úsměv a zkřehlou ruku natáhl před sebe, aby mohl další z drobných třpytivých krystalků chytit. Možná ta myšlenka přece jen byla uskutečnitelná. Jak minuta po minutě ubíhala do neznáma, potřeba navrátit ztracené nadšení rostla spolu s popraškem sněhu, který se mu hromadil na ramenou.

Čas se uprostřed toho zastavil, nebo alespoň zpomalil svůj krok a k Yeosangovým uším dolehl tón nachlup stejný, jako když zacinká ta nejjemnější zvonkohra. Vítr mu do vlasů zamotal další hrst vloček a za jeho zády se rozezněl hlas.

„Co bylo tvé přání?"

Polekaně se otočil a vzápětí zjistil, že pod lampou stál muž oděný v bílém – od kabátu po boty nezahlédl jinou barvu. Jen havraně černé vlasy silně oponovaly celému jeho vzhledu. Když se na něj Yeosang podíval pozorněji a jejich pohledy se střetly, dech se mu zadrhl v plicích. V životě nespatřil tak světlé oči, které navíc i přes svůj ledový modro šedý odstín, působily vřele.

„Co prosím?"

„Jsem Seonghwa, tvá vločka. Přivolalo mě sem tvé přání," muž se na něj usmál. Jeho ruce zabloudily do kapes huňatého kabátu a začaly v něm něco hledat. Pomatenec, pomyslel si Yeosang mimoděčně, je to blázen. „Tohle si vem a zavolej mě, až budeš chtít, abych tvé přání splnil."

Jen to cizinec dořekl, hodil před sebe drobný předmět, který se ve mdlých paprscích pouličního osvětlení zaleskl a poté dopadl do Yeosangovy dlaně. Docela drobný nenápadný náramek vyroben ze stříbra. Vypadal krásně, ale co s ním měl dělat?

Vzhlédl, zkoumavě se podíval kolem sebe a nic. Po muži v bílém nezbyla na čerstvě zasněženém chodníku ani stopa, a dokonce i lampa před ním začala osaměle zhasínat. Přestože za doprovodu zběsilého tlukotu srdce dobývajícího se z hrudi ven a neutuchající, leč naivní, touhy uvěřit zázraku v prstech svíral šperk, potvrzuje si tak skutečnost celého okamžiku, pochyboval o své příčetnosti jako nikdy předtím.

❅

Musel sis něco přát

3. prosince

──────────────────

Dej však pozor, vločko moje,

na vichr, jenž zlé hry hraje,

ať vás vítr neodvane,

ať vás zkáza nedostane –

ani kouzlo, ani tebe.

❅

Posedával na prázdném balkonu, z pootevřených dveří do bytu se podél zdí plížil tichý šepot skladeb a Yeosangovi nedělal společnost nikdo jiný než mráz, který zapaloval jeho tváře a nutil je žhnout růžovou barvou. Jemu to však nevadilo, po zcela vyčerpávajícím týdnu v práci, kde se v předvánočním čase nahromadilo více úkolů než obvykle, si vážil i pouhých pár vteřin klidu.

Mlčky pozoroval auta, jak se prohání po silnicích, aniž by ubrala na rychlosti. Dříve nechápal, proč je jeho svět i se všemi lidmi v něm tak uspěchaný. Času však bylo málo, povinností mnoho a Yeosangovi nezbývalo nic jiného nežli vyrůst – a pochopit.

Ztracen ve snu mimo skutečnost palcem pohladil stříbrný šperk, jenž mu nyní zdobil zápěstí jako připomínka té záhadné noci. Jaké by měl přání? Peníze, štěstí, přítele či dokonce lásku? Kéž by se mu na Štědrý den všechno z pomyslného seznamu splnilo.

„Seonghwa," špitl si pro sebe, zatímco v nitru slaboučký plamínek naděje svým teplem laskal zledovatělou skořápku pochybností.

„Tak přeci jen ses ozval," ozvalo se z protějšího rohu balkonu. Přestože melodicky libý hlas pohladil na duši a drobně pozvednuté koutky těšily oči, Yeosang se zděsil cizí přítomnosti. Kdy? Jak?

Zmateně se zvedl z pleteného křesla s rukou nataženou před sebe, připraven se cizince dotknout, aby si ověřil, zda je skutečný.

„Ne!" zarazil jej dříve, než se stihl přiblížit. „Jdi ode mě dál. Prosím."

Upřeně ho pozoroval, okouzlen nevšedním zjevem, jenž mu ozvláštnil den. Možná to zavinila únava, možná vánoční nálada, která Yeosanga i přes jeho obvyklý nezájem nakazila. Snad uvěřil těm modrým očím, když se uprostřed pohybu zastavil připraven záhadného mladíka vyslechnout. „Kdo jsi?"

„Dovol mi se představit podruhé," zanotoval, věnuje mu upřímný úsměv plný něhy. „Jak jsem už říkal... Jsem Seonghwa, tvá vločka. Když někde padá první sníh a vločka při tom zaslechne dobrosrdečné přání, dostane lidskou podobu, aby ho mohla splnit. Ani to přání nemusíš vyslovit nahlas – stejně víme, že tam někde je. Proto jsem tady."

„Abys splnil mé přání?" ujišťoval se.

Přitakání.

„Splníš mi tedy jakékoliv přání?" tázal se hned poté.

„Ne. Splním ti jen to, které mě sem přivolalo," opravila jej vločka, jejíž prsty zabloudily ke kovovému zábradlí. Stačilo, aby se o něj jen lehce otřely, a po železném povrchu se rozprostřela námraza, připomínajíc tak záhadné magično doprovázející tuto bytost na každém kroku.

„Nejsem si jistý, že bych si něco přál."

„Musel sis něco přát," modroočko nesouhlasil. Od svého ledového díla vzhlédl, nevyřčená prosba ve tváři. „Co sis ten večer přál?"

Jen co se nad tím zamyslel podruhé, vzpomněl si. Ale nedokázal o tom mluvit. Ne teď, ne s cizincem. Proto z jeho rtů splynula jednoduchá žádost, která byla stejně patetická jako přání samo: „Mohli bychom se nejdříve poznat?"

„Mám jen pár dní, než ze mě opět bude jen obyčejná vločka a vítr mě odvane pryč... už jenom dvacet jedna."

„A do té doby?"

„Do té doby je veškerý můj čas tvůj."

❅

Kousek skládačky

8. prosince

──────────────────

Pověz mi...

❅

Zima nabírala na síle, dny se krátily a noc si oblékala svůj temný, hvězdami pokrytý, plášť již v brzkých hodinách. Avšak i přes tmu a chlad, jindy osamělý a prázdný byt vyplnilo dlouho nezažité teplo, neboť již neskýtal náruč pouze jednomu člověku.

Zprvu se vločka ukazovala jen na chvíli a čas od času mizela bůhví kam – to především v době, kdy Yeosang pracoval. Ale poté, co zcela pošetile podal okamžitou výpověď, spolu začali trávit mnohem více času. Hloupá, neuvážená, bláznivá... všemi těmi slovy by mohl popsat svá rozhodnutí, která v posledním týdnu učinil.

Nabídl cizinci svůj dům jako útočiště, opustil zaměstnání a teď si pořídil kočku jen proto, že Seonghwa chtěl a použil na něj až příliš účinné přesvědčovací taktiky.

To se stalo teprve před pár hodinami. Bok po boku kráčeli nádherně zasněženým parkem a Yeosang nadšeně vyprávěl o seriálu, který měl rád, když mu bylo ještě náct, načež se druhý muž z ničeho nic vytratil a zamířil k prázdné lavičce postávající pod vysokým jehličnanem.

„Vezmeš ji domů?" přestože odcházel sám, vrátil se s chlupatým klubkem v náručí a štěněčím pohledem věnovaným Yeosangovi.

Ten se zmateně podíval na docela obyčejné kotě, jak žalostně mňouká a dožaduje se o trochu jídla. Mělo ušmudlaný kožíšek a on si byl jistý, že se v něm kromě špíny a prachu schovávaly i blechy. „Já nechci zvíře."

„Má zraněnou packu, nehýbe s ní," pokračoval Seonghwa a mládě mu jednoduše předal, aniž by vyčkal na souhlas. „A je ještě malá, ale ne tak malá, aby s ní byla máma. Co když se o sebe nedokáže postarat?"

„Určitě dokáže..." pokusil se jej odbýt a kočku i nadále nepříliš ochotně držel. Vločka ji krátce podrbala a kotě začalo příst.

„Venku je zima a ona nemůže běhat. Co když umrzne? Nebo umře hlady? Copak chceš, aby umřela?" naléhal modroočko. „Navíc vypadá jako kafe, je to roztomilé. Pojmenuj ji Latte."

„Třeba někomu patří," Yeosang stále oponoval, úspěšně ignoruje vše ostatní.

„V tom případě se ten někdo o ni pořádně nestará," prohlásil Seonghwa. „Jen se na Latte podívej, už tě má ráda – vrní."

Tomu nadšení a dávce roztomilosti zkrátka nedokázal odolat, a tam měl najednou spolubydlící dva.

„Nevím, jak se mám starat o kočku, sotva se postarám o sebe," svěřil se, drbaje nového mazlíčka, který se mu spokojeně uvelebil na klíně. V nose jej pošimralo koření doprovázené ovocem. Neměl sice tušení, co Seonghwa v jeho kuchyni kutí, ale vonělo to krásně. Ve vzduchu rozeznal skořici, zázvor a pomeranče. Spokojeně se nadechl a přivřel oči.

„To zvládneš," pousmál se Seonghwa, jakmile k němu přicupital i s párem hrníčků, odkud stoupala horká pára nesoucí s sebou dobrou náladu a spoustu vzpomínek.

A ještě něco... Snad aby si potvrdil domněnku, v nápoji opatrně smočil rty, jejichž koutky se pozvedly, jakmile se na jazyku rozlila příjemná chuť domácího čaje doplněný o dospěláckou přísadu, která celému prožitku dodala jiskru. „V tom je alkohol?"

„Trochu."

„Mohlo by ho být o dost míň, nepiju," podotkl Yeosang upřímně, a teprve když si všiml poněkud zklamaného výrazu druhého muže, kousl se do rtu. Mohl to říci trochu ohleduplněji. „T– teda, je to dobré, jen kdybys to dělal znovu, tak..."

Obývací pokoj na kratičkou chvíli vyplnilo ticho, které následně nahradil pobavený smích jeho vločky. Tak bezstarostný, pomyslel si Yeosang. Znal Seonghwa vůbec nějaké lidské starosti a strasti? Každá vteřina totiž podtrhla skutečnost, že modroočko není ze stejného světa. Až moc hodný, lehkomyslný, starostlivý, snad i naivní... Přesto v něm začalo převládat přesvědčení, že potřeboval právě tento kousek skládačky, aby se jeho život opět rozehrál těmi zářivými barvami a veselými melodiemi.

Seonghwa mu nyní špetku své radosti vypůjčil, ale co si počne, až bude pryč?

„Ještě tam čaj je, chceš ho udělat slabší?"

„Prosím," pípl rozpačitě a hrníček mu vrátil. Jen co se muž ztratil za rohem místnosti, pohled upřel do zrcadla připevněného na skříni, vlastní tvář se na něj však mračila. Vždyť už byl dospělý, měl by se podle toho chovat.

Povzdechl si. Často se sám sebe tázal, zda se mu několik posledních dní jen nezdá. Obával se, že se z ničeho nic objevené štěstí roztříští jako nejkřehčí porcelán a jemu nezbyde nic víc než rozmazaná vzpomínka. Všechno bylo natolik spontánní a šťastné, až tomu odmítal věřit. Žádný stres, žádná nejistota. Nejspíš to stihl odnést vítr, který mu místo toho přinesl jedinečnou vločku.

Když v obývacím pokoji vůně koření znovu zintenzivněla, Latte se na Yeosangově klíně líně protáhla a poté seskočila k Seonghwovým nohám, aby se o ně mohla začít lísat. Přestože jednu nožku měla zpevněnou v sádře, dokázala běhat stejně čile jako by byla naprosto zdravá.

„Dej něčemu jméno a už se toho nezbavíš," říkávali rodiče a Yeosang jim musel dát v duchu za pravdu.

Poděkoval, když horký šálek zahřál jeho dlaně podruhé a na pár vteřin sklopil pohled k zemi. Kdy naposledy se o něj někdo takto staral? Za tu dobu pomalu zapomněl, jak příjemný pocit to byl.

„To byla maličkost," ujistil jej Seonghwa. Interiér skromného bytu si stihl prohlédnout už mnohokrát, ale zaujal jej předevním jeden jediný předmět. Ukázal na obyčejné ukulele položené na polici. „Hraješ?"

Docela zaskočeně přikývl. „V podstatě... Už je to dlouho, co jsem naposledy hrál."

„Nemyslíš, že je ideální chvíle to znovu zkusit?" broukl modroočko.

„Nemůžu, je rozbité," vysvětlil Yeosang. Bylo to více než rok, co vzal drobný dřevěný nástroj do rukou, a bylo to více než rok, co nechtíc přetrhl jednu z jeho čtyř strun. Nejdříve ukulele nechával položené tak, aby jej měl na očích a došel do hudebnin hned. Později tento zanedbatelný úkol oddaloval, až nástroj odložil úplně a nechal prach pohřbívat vzpomínky s ním spojené.

„To nevadí," odbyl jej Seonghwa vzápětí a už se sápal pro židli, jež mu pomohla se dostat výše, díky čemuž dosáhl i na osamělé ukulele. Šedá přikrývka se naskupila natolik, že do ní mohl kreslit. Prasklou strunu vzal mezi prsty a zkoumavě si ji prohlédl, načež její konce přiložil k sobě snad jako kdyby očekával jejich opětovné spojení.

Yeosang to mlčky sledoval s nepatrně pozvednutým obočím ve snaze pochopit, oč se vyšší muž snaží. Vše se vyjasnilo, když mu nástroj předal ve stavu, v jakém ho kdysi před lety koupil. „Jak?"

„Zatím jsi mi neřekl tvé pravé přání... tohle je to nejmenší, co mohu udělat," věnoval mu zářivý úsměv.

„Takže než splníš moje přání, budeš prostě... chodit po světě a konat dobré skutky se svojí záhadnou mocí nebo tak něco?"

„I tak se to dá říct."

Když se Yeosang pokusil zahrát poprvé, znělo to příšerně. Jednotlivé tóny neladily a on již dávno vyšel ze cviku. Přestože se zprvu jednalo o pořádný oříšek, po chvíli si na slabou bolest v bříškách prstů zvykl a dokázal zahrát jednoduchou melodii.

„Co všechno s těmi svými kouzly zvládneš? Má to nějaká pravidla?" ptal se zvědavě.

„Zvládnu s nimi hodně," začal váhavě a chvíli naslouchal tichému drnkání strun. Yeosang se zdál být zcela pohlcen dlouho neokusenou zálibou a Seonghwa se jen pousmál. „Léčit, tvořit, zastavit čas... dokážu téměř cokoliv, na co jen pomyslíš. Pravidel máme jen málo – plníme pouze dobrosrdečná přání, nesmíme zasahovat do minulosti a nesmíme používat kouzla pro svá sobecká přání. Kdybych něco z toho porušil, je se mnou konec."

„Proč se tě nesmím dotknout?"

„Protože lidé všechno krásné zničí. Jen přemýšlej – co se stane, když chytíš vločku do holých dlaní?"

„Roztaje," hlesl. A s ní i čarokrásný sen, který navštívil realitu.

❅

Být člověkem

16. prosince

──────────────────

Přicházíš snad ze severu,

z východu či ze západu?

Hlavně zůstaň tam, kde budu.

Ke štěstí mi jen ty scházíš,

vždyť jsi vločka, přání plníš!

❅

Ulice ozářila vánoční výzdoba a na každém kroku hrála hudba, co se většinou vázala k prosincovým svátkům stejně jako dekorace. Yeosang toto nadšení v posledních letech příliš nesdílel a rád by řekl, že ani tentokrát se nic nezměnilo.

„Jdeme nakupovat dárky?" zajímal se Seonghwa natěšeně. V jedné ruce držel vodítko, za jehož konec občas zatáhla Latte, když se zvědavě proplétala mezi stánky, v druhé kelímek s horkou kávou.

„Však nemám, komu bych je dal," poznamenal. Byla to pravda – rodina nad ním již dávno zanevřela a přátele od sebe odháněl tak dlouho, dokud ho neopustili všichni. Jen přílišná hrdost mu bránila se za nimi vrátit. Přesto po očku sledoval vločku, jak si užívá sněhu a veselí. Jemu by nějaká drobnost určitě udělala radost.

„Vždycky můžeš někomu zpříjemnit den tím, že mu dáš dárek i jen tak," prohlásil Seonghwa s Latte v náručí.

Yeosanga ráno ani nepřekvapilo, když kotě vyskočilo na jeho postel ještě energičtěji než obvykle s packou zcela v pořádku. Prý zázrak, prohlašoval modroočko. On ale moc dobře věděl, kdo měl ten zázrak na svědomí.

„Možná máš pravdu," zamumlal, zatímco očima zaujatě přejížděl po nabídce malých pouličních stánků. Jakou maličkostí by mohl potěšit muže po svém boku?

Ve snaze se dopátrat k odpovědi prozkoumal trh křížem krážem, jakmile však zrakem zavadil o ručně pletené doplňky, zastavil a zbystřil. Veškerou pozornost si ukradl sytě červený náramek. Yeosang také dostal šperk, který doteď zdobil jeho zápěstí, což byl jeden z důvodů, proč jej zaujal právě tento předmět.

„Líbí se ti tu něco?" ozval se vyšší muž ihned. Samozřejmě, že mu stál za zády! Potřeboval Seonghwu nějak zabavit, aby ho mohl překvapit.

„Jen koukám..." řekl zadumaně.

„Oh, dobře... chtěl jsem jít tamhle k těm lavičkám. Latte už vypadá trochu unaveně. Jdeš taky?"

„Jen jděte, za chvíli vás doženu. Ještě prohlédnu tuhle uličku," Yeosang ukázal před sebe. Poštěstilo se mu a měl chviličku pro sebe. Nebo jeho úmysly byly až příliš očividné a Seonghwa to zkrátka poznal. Na tom však nezáleželo, protože se mu dostalo možnosti koupit šperk bez dalšího páru zvědavých očích.

Byl se svým maličkým úlovkem spokojený, a když se vrátili domů, ihned jej přemístil do dárkové taštičky. Na zacházení s balícím papírem měl odjakživa obě ruce levé a po takové době se s ním jednoduše prát nechtěl. Ale jen co otevřel papírový sáček, v němž náramek schovával od momentu, kdy jej koupil, zahlédl v něm ještě obyčejný červený provázek. Vypadal stejně jako ten, ze kterého byl vyroben rudý šperk.

Mávl nad tím rukou, šňůrku ledabyle zmuchlal a schoval do kapsy, načež nyní zabalený dáreček ukryl do šuplíku nočního stolku.

„Máš čas?" zaslechl ode dveří. Seonghwa se potutelně culil, ruce složené za zády.

„Chceš mě zatáhnout do temné uličky a prodat mafii...?" prohodil, zvědavě natahuje krk. Zajímalo ho, co modroočko odmítá ukázat.

„Něco lepšího," vločka mu zápětí předala jemnou deku, teplý svetr a hrníček, aniž by ve výsledku počkala na odpověď. „Jdeme jen na balkon, ale rád bych ti něco řekl a ukázal."

Skuhral a odmítal. Nechtělo se mu zvedat a už vůbec ne zamířit do té zimy. I přesto se nechal přemluvit a oděný v huňatém vlněném oblečení se zachumlal do přikrývky. Mlčky upíjel horké kakao a o rozpálenou nádobu si ohříval hubené prsty.

„Být vločkou není tak jednoduché," promluvil Seonghwa do ticha narušovaného jen vzdálenými rozhovory a motory aut.

„Hm?" vzhlédl a párkrát zamrkal. „Proč ne?"

„Bereme se v podstatě odnikud," špitl. Z nebe se mezitím začal snášet sníh a Yeosang měl pocit, jako by čas opět zpomalil, jen jejich srdce a vločky padající k zemi uháněly stále stejnou rychlostí. „Narodíme se jako bezbranné vločky a musíme jenom doufat, že někdo bude mít takové přání, které nás přivolá. Každé přání je jako melodie a ty dobrosrdečné zahřejí uvnitř. Jedině v takový okamžik dostaneme lidskou podobu."

Nepatrně přikývl. Už už se chystal vzít jeho dlaň do své, aby ji trochu zahřál, ale vtom si vzpomněl na modroočkovo varování. Na poslední chvíli ruku stáhl a přiložil k horkému povrchu zeleného hrnečku. „Tohle nemůžu..."

„Nemůžeš," hlesl a objal se kolem trupu. „I když si někdo něco přeje a my dostaneme lidskou podobu, nemusí se to povést. Můžeme po cestě k zemi roztát. Vítr nás může odvanout pryč. Je toho tolik... Na zemi jsem byl už dvakrát a ani jednou nedokázal přání splnit. Bojím se, že to nedokážu ani po třetí."

„Určitě dokážeš," zavrtěl Yeosang hlavou.

„Doufám v to," Seonghwa mu úsměv rozněžněle oplatil. Jednou rukou mávl k temné obloze, kterou tisíce hvězd rozzářily jasněji, než kdy předtím. Zprvu se jen toulaly po nebi a poté se začaly skupit k sobě jako stříbrné korálky. Světla se k sobě blížila tak dlouho, až vytvořila jasný obraz.

Yeosang sledoval lesklý obrys vločky, jenž se pomaličku měnil v mužskou postavu uprostřed sněžné bouře. „Opravdu chci to přání splnit. Musím."

„A já věřím, že to dokážeš," zašeptal Yeosang okouzleně. V posledních dnech z něj nedokázal spustit oči. „Ale... být člověkem taky není snadné. Lidé jsou zlí. Sám jsi říkal, že vše krásné zničíme. Ubližujeme a milujeme. Často obojí najednou."

„Proč to děláte?" nechápal modroočko.

„Protože jsme lidé," odvětil s pohledem upřeným na rozzářené nebe. „Být člověkem většinu času bolí."

„A přesto v tom všem pokračujete..."

Poté, co Yeosang přikývl a opět upil z kakaa, které však nebylo ani zdaleka tak horké, jako když přišli, tiše vydechl. „Víš... rodiče a vlastně všichni toho ode mě očekávali hrozně moc. Dobré známky, dobrá vysoká, dobrá práce. Chtěli toho příliš a tlačili mě směrem, který se líbil jim. A já jim tehdy nikdy moc neodporoval, protože jsem neviděl důvod. Ale měl jsem přitom celou dobu strach, že nejsem tak dobrý... že je zklamu. Nechtěl jsem na to čekat, takže jsem se prostě zbalil a vypadl, jakmile to šlo. Myslel jsem si, že třeba konečně budu žít svůj vlastní život..."

Když se Seonghwa plně soustředil pouze na Yeosangova slova a nic jiného, světla na noční obloze znovu připomínala pouze nesouvislé roje padajících hvězd. Vzdálené záře nechal volně plynout, kam se jim jen zamanulo. „Ale?"

„Ale zjistil jsem, že nevím, jaký život chci. Ve výsledku jsem skončil na stejném místě, jako jsem začal. I když mi už nikdo neurčuje, co mám dělat, já sám nevím, kudy bych se měl vydat. Chvílemi mám pocit, že nevím ani, kdo vlastně jsem... Je těžké hledat v něčem smysl, když nezvládneš najít ani ten svůj," svěřil se. Byl si vědom toho, že jeho slova musela znít zmateně, ale jak by ne, když tuto myšlenku vyřkl nahlas poprvé? „Nevěděl jsem, kde začít tu změnu... a pak ses ukázal ty."

„Možná to byl osud," broukl Seonghwa, načež mezi mraky světlem nakreslil mnoho dalších čar, jak nechal několik dalších jasných střípků spadnout k zemi. Celé to byla jen iluze uvězněná v jedné jediné vteřině stvořená pouze pro Yeosanga, ale jiskry, které se v jeho očích odrážely, vypadaly skutečně. Tak moc skutečně, jak jen mohly.

❅

Stesk otrávil radost

24. prosince

──────────────────

Proto tě tu prosím v mrazu,

když sníh první přišel zrázu.

Srdce mé zoufale teskne

po radosti, co se leskne

v těch očích nyní znavených.

❅

Znovu sněžilo. Nepamatoval si, kdy naposledy byly Vánoce takhle bílé a pochyboval, zda něco takového vůbec zažil. Ani jej nepřekvapilo, když se přistihl rozjařeně postávat u okna a užívat si celé té atmosféry, která si po několika letech našla i jeho.

„Líbí?" zajímal se Seonghwa, jen se opřel o topení hned vedle něj. Latte si to k nim docupitala jen o chviličku později a uloupila si místo v Yeosangově náručí. Spokojeně přivřela oči a začala tiše příst.

„Takže je to tvoje dílo," poznamenal pobaveně a okouzleně vydechl, přičemž naslouchal tomu poklidnému zvuku přicházejícímu od chlupatého klubka, jež si tiskl k hrudi. „Děkuju."

„Nemusíš, vždyť jsem skoro nic neudělal."

Nesouhlasil. Bylo v tom mnohem víc než drobná kouzla. „Myslím za tohle všechno. Radovat se z maličkostí, najít to štěstí, které mě tu celou dobu míjelo, přestat jenom přežívat a konečně udělat nějakou změnu – to jsem si přál."

„A nic víc?" Seonghwa vzhlédl, obavy vepsané v modrých očích. Něco bylo špatně.

„Co víc?"

„Prostě víc, čehokoliv. Nebylo to třeba něco jiného?" naléhal. Melodie jeho přání hřála kdesi hluboko v nitru, ale zněla jinak, než si pamatoval. Tohle nebyla ta, která jej připoutala k zemi. „Můžeš si tím být opravdu jistý?"

„Ano," Yeosang přesvědčeně přikývl hlavou. „Co se děje?"

„Tohle není to přání..." zamumlal spíše pro sebe.

„Myslíš, že tě nepřivolalo mé přání?"

Seonghwa mlčky přitakal, tvář sklopenou k zemi. V druhém muži se vzdemula obrovská potřeba jej utěšit, ale nebyl si jistý jak. Slova se zdála zbytečná a dotek jim byl zapovězen. Mimoděčně si vzpomněl na červenou nitku, kterou nechal ležet kdesi na dně kapsy sepraných džínů. Zatímco ho modroočko tiše sledoval, rozmotal rudé vlákno a jeden konec si přivázal ke svému malíčku, druhý nabídl své vločce.

„Možná to byl osud," zopakoval jeho slova. „I když to zřejmě nebylo mé přání, neobjevil ses přede mnou jen tak... nebyla to bezvýznamná náhoda."

„Copak věříš na osud?" zasmála se vločka posmutněle.

„Donedávna jsem nevěřil ani na kouzelné bytosti, které plní přání a kreslí ve hvězdách," připomněl mu Yeosang, jakmile jejich ruce spojoval nicotný provázek a držel je při sobě. „Pořád máme dva dny. Říkal jsi, že to musí být dobrosrdečné přání. Nemohl by to být náhodný dobrý skutek?"

Netušil, co jej vůbec přimělo něco takového vyslovit nahlas. Natolik naivní slova byla hodna dítěte, nikoliv dospělého člověka, ale on si nedokázal pomoct. A Seonghwa nechtěl několik posledních dní jen čekat, až se z pomyslných hodin přesype všechen písek a on bude muset odejít a nechat za sebou vše, co v posledních dnech poznal a zažil.

Yeosanga snad ani nepřekvapilo, když vyšší muž zatáhl za rudou nitku, čímž si jej přitáhl k sobě. „Jdeme konat dobré skutky."

„Hned?" podivil se.

„Hned."

Sotva se oblékli, už běželi z bytu ven. Cestou brali schody po dvou, někdy po třech, podstatné bylo dostat se pryč tak rychle, jak to jen šlo. Prázdnou chodbou se rozezněl dupot a smích, do něhož se zakously ostré tesáky smutku. Yeosang sice pociťoval radost, ale chutnala hořce, neboť předčasný stesk ji otrávil a jedině potvrzoval jeho nedávné prohlášení. Být člověkem, znamenalo snášet bolest i během šťastných chvil.

Strach z odloučení a budoucnosti mu jej vybízel, aby nitkou trhl v úmyslu si Seonghwu přitisknout k sobě a nepustit. Nehledě však na to, že po tom toužil neskonale moc, nemohl. Nemohl svou vločku zničit nadobro, když měla pomoci i někomu jinému.

Nevšímajíce si ostatních lidí, se vydali směrem k ulici, kde se potkali poprvé. Čerstvě napadaný sníh již dávno zakryl Yeosangovy stopy, které po sobě tehdy zanechal, přičemž je nahradily nové. Každý krok na zem pokládal očividný důkaz o jejich přítomnosti.

Ačkoliv po majiteli toho jediného důležitého přání pátrali zbytečně, vyšli větru naproti. Rudé uzlíky je držely u sebe bez možnosti se oddělit a nejen zimní vichr vháněl slzy do očí. Pomoct starším lidem, darovat květinu, rozveselit dítko... Nehledě na to, kolik drobných přání se za celý den pokusili splnit, nenašli to správné.

„Počkej," špitl Seonghwa vyčerpaně. Líné sluneční paprsky se z oblohy vytratily a zůstala po nich jen černočerná tma. Těžko věřil, že venku strávili celý den.

„Ještě ne," oponoval Yeosang tvrdohlavě.

„Nemá to cenu," chtěl říct, ale nakonec z toho vzešlo jen: „Dejme si pauzu."

Jen nerad ho poslechl a posadil se na nejbližší lavičku. Do zad se mu opíral svit pouliční lampy podobné té, pod níž spatřil vysokého modrookého muže poprvé. „Brzy budeš pryč."

„Budu."

„Nechci..."

„Já vím."

„Co když to bude stejné jako předtím?" zeptal se Yeosang zděšeně. Představa jeho samotného bez Seonghwy po boku mu připomínala vzpomínku na nástroj s prasklou strunou. Jeho vločka byla ta struna, bez které hudba vzniknout nemohla.

„Nebude," ujistil jej a zvedl pravou ruku, čímž upozornil na existenci provázku spojující jejich malíčky. „I když budu daleko, nebudeš sám. Jsi úžasný člověk a já ti jen pomohl najít směr."

„Bože jak jsem si mohl myslet, že jsem dospělý a všechno to zvládnu," zašklebil se kysele a několikrát rychle zamrkal. Ne, nebude brečet.

„Teď už to zvládneš," modroočko se pousmál. „Věřím tomu."

Yeosang znal ten pocit, který pálil stejně silně jako večerní mráz. Jeho srdce vynechalo úder a vše kolem nich se zaseklo uprostřed pohybu jako porouchaný stroj.

„Něco jsem ti neřekl."

„Co?" zeptal se, ač odpověď znát ve skutečnosti nechtěl. Tušil, že to bude špatné... věděl.

„Vločka se může snést na zem jen třikrát," špitl, a smetl tak veškeré naděje v opětovné shledání.

„Ne..."

Seonghwa nedokázal pohlédnout do jeho tváře. Jen tiskl víčka k sobě, zavíral oči před krutou realitou a snažil se smířit s definitivním koncem. „Už mi zbývá jen pár minut, musel jsem zastavit čas, abych tu mohl být déle. A ani takhle nemůžeme zůstat napořád."

„Nemůžeš takhle zmizet," splynulo z jeho rtů tiše, přemž po zarudlé líci stekla jedna neposlušná slza. Jakmile ji Seonghwa palcem setřel, nahradily ji další. Bude pryč, zmizí. Yeosang neslyšně plakal, rty se mu třásly a jen o zdánlivou vteřinu později se přitiskl k jeho hrudi. „Ani jsem ti nedal dárek."

„Říkal jsi, že žádné dárky kupovat nebudeš," připomněla mu vločka, objímajíc jej kolem trupu... poprvé a naposledy. „A já pro tebe nic nemám."

„Nic nechci," hlesl na pokraji vzlyku. Uprostřed toho ucítil pohlazení na vlasech a a další konejšivé otření bříška prstu o zarudlou tvář.

„Bude to dobré," opakoval Seonghwa. Neviditelná bublina, která je držela v časové trhlině, začala pomaličku praskat a vyšší muž jejich spoutané ruce spojil doopravdy. Roztřesené dlaně se objaly, když slzy dvou křehkých duší splynuly v jedno.

Líbal stejně jemně a nevinně jako první sníh, kterým odjakživa byl, a proto ten dotek nemohl trvat věčně.

Yeosang se přesto k němu natiskl snad celým tělem. Ještě ne, žadonil v duchu, odmítaje ho pustit, ještě neodcházej.

Než se však nadál, sevření povolilo, Seonghwovy rty zchladly a hráz mezi nimi a skutečným světem se rozpadla. Štěstí se rozplynulo jako sladký sen nad ránem, radost praskla jako stará struna a jiskry v Yeosangových očích pohasly jako hvězdy při deštivé noci.

Byl sám.

❅

Ta známá otázka

──────────────────

Nech mě tiché promiň říci,

člověku, který měl mě rád,

chci mu totiž svou lásku dát,

Vrátit čas, napravit chyby,

A splnit ztracené sliby.

❅

Čas zahojí všechny rány, říká se. Možná ne všechny, ale Yeosangův smutek netrval přespříliš dlouho. Ačkoliv zprvu nevnímal nic jiného než neutuchající strach a žal, postupně, malými krůčky se pohl z místa. Jeho vločka mu pomohla otevřít oči dokořán a vidět všechny ty cesty, které mu život nabízel.

Seonghwa nedokázal splnit přání, které jej přivolalo, dokonce jej nemohl ani vyslyšet, a místo toho své schopnosti nabídl Yeosangovi.

Drobná kouzla, starostlivá slova... to všechno pomalu odemykalo dávno zapomenuté možnosti a pocity, jež daly vzniknout novému pohledu na svět kolem – už nebyl šedivý a beztvarý, když se dokázal těšit z maličkostí.

A proto seděl na tom stejném balkonu jako před lety. Zlenivělá kočka tichým mručením doprovázela skladby, u nichž si nebyl jistý, zda je nenáviděl či miloval, a netrpělivě pozoroval zamračenou oblohu. Mělo sněžit, poznal to. Od té doby, co potkal Seonghwu nezameškal první sníh ani jedinkrát a tentokrát tomu nemělo být jinak.

„Raduj se, vločko," špitl do větru s přivřenýma očima. Ačkoliv teploměr ukazoval několik stupňů pod nulou, tmavovlasého muže hřála vzpomínka na neopakovatelné Vánoce, kouzelné modré oči a červený náramek, který do toho dne schovával na dně šuplíku.

Skutečný svět nebyla pohádka a přání nerostla na stromech... každé z nich mělo svou cenu, přičemž to Yeosangovo po sobě zanechalo tesknou jizvu na srdci.

A přesto se pousmál, na rtech pohrával rozněžnělý úsměv, jakmile k jeho uším dolehla ta známá otázka:

„Co bylo tvé přání?"