Hlavička:

1. Kai
2. @reid_kai
3. Vánoční záporák
4. Po domluvě ano.
5. Je mi to celkem jedno.
6. Seventeen, BTS, SF9, MBLAQ, Day6, EXO, Twice, Cross Gene, Astro, Apink, iKon, GOT7, NCT, Boyfriend, GFriend... vlastně skoro cokoliv
7. Hudba, knihy, relaxačně sarkasmus a ironie, profesionálně nerozhodnost

Název: Poslední sníh
Téma: Deprese, sebepoškozování, sebenenávist, smrt, sebevražda
Hlavní postava: Nakamoto Yuta
Anotace: Byl zkažený. Vždy byl ten nejhorší, ať už udělal cokoliv. Uvařil večeři, nebyla dost dobrá. Napsal báseň, zněla jako každá druhá. Zazpíval jim jednu z velmi obtížných skladeb, podle nich by to zvládl i podprůměrně inteligentní op. Tančil ve finále talentové soutěže pro mládež, nestál jim ani za jediný pohled. Už to bylo vlastně velmi dávno, kdy se cítil v pořádku, nerozbitě. Každý jeho krok jej stál více energie než ten předchozí. Vše jej neskutečně tížilo, jeho existence samotná jej dusila. Už to nezvládal. Chtěl se osvobodit. Konečně se cítit zase v pořádku. A pak se jednou konečně odhodlal. Nic jej netížilo, už se nedusil.
Pár: Není
Varování: Deprese, sebepoškozování, sebenenávist, smrt, sebevražda, panická porucha. Některé informace o skutečných osobách/místech/zvyklostech mohou být zavádějící/nepravdivé/chybné. Některá jména/chování/vzhled vymyšlených postav se může podobat/být stejný jako jména/chování/vzhled reálných osob. Tyto podobnosti jsou naprosto náhodné (kromě hlavní postavy).

Text povídky:

Necítil se dobře. Možná za to mohl nedostatek spánku, jídla, stísněný prostor nebo třeba celková atmosféra čišící z výzdoby všech obchodních domů i malých večerek. Vše bylo tak nechutně veselé a barevné, všichni se smáli na bujarých oslavách a zamilovaní se na sebe usmívali tak sladce, až bylo divu, že z nich nikdo nedostal cukrovku. Nebo možná ano, to nevěděl. Vlastně mu to ale bylo jedno, dokonce nejspíš více než jeho laktózová intolerance a alergie na kočičí chlupy. Nikdy se příliš nezajímal o lidi ve svém okolí, paradoxně ale často cítil, jako by mohl za trápení nešťastných lidí po celém světě.

Seděl za stolem na potlučené židli s kovovou konstrukcí, před ním ležela na ušmudlaném, plastovém ubrusu žlutá krabička tyčinek s nápisem "Pocky" a on se nedokázal donutit udělat cokoli jiného, než ji pozorovat s rukama spuštěnýma podél těla. Několik minut se snad ani nepohl, jen seděl a pohledem zkoumal nevelký, kartonový kvádr s jeho lesklým povrchem, rozkošným obrázkem a nápisy nejoptimálnějšími pro reklamní účely. Hlavou mu mezitím létaly myšlenky. Zdály se skoro stejné, přesto však byly jiné, ačkoli se, napodobňujíce vír, točily kolem jedné hlavní, té nejhlasitější z nich. Nezasloužíš si jídlo, nepotřebuješ ho. Zatímco ty jíš, někde právě hladem umírá malé dítě. To mu vnucovala ona myšlenka. On věděl, že měla pravdu.

Prudce vstal ze židle, až se zhoupla a dostala mimo své těžiště, takže spadla. Rozešel se ke dveřím bytu, cestou se zastavil a obul, načež je zabouchl a zamkl. Musel odejít, uvnitř bytu se cítil tak stísněně a depresivně. Rychle sešel schody a vyběhl na přelidněnou ulici. Od úst mu začaly okamžitě stoupat bílé obláčky dechu. Bydlel skoro v centru města. Dříve miloval to, jak byl obklopen lidmi, jen co vyšel ze dveří. Teď už ne, neměl to rád, vždy se mezi nimi cítil tak bezmocně a nicotně.

Jen co se vzpamatoval z ruchu, rozešel se kvapně smerem k okrajovým částem města. Byla mu zima, mráz se jako naostřená čepel nože rychle a obratně prořezával tenkými látkami černé barvy. Asi se málo oblékl. Nevzal si ani bundu, jeho tělo tedy ochraňovala před chladem jen delší mikina s kapucí a kapsou, v níž nalezl bezprstové rukavice a tyto si pak okamžitě navlékl na ruce.

Čím déle šel, tím více si uvědomoval, že ani venku se necítí příjemněji, ba naopak bylo mu hůř. Všichni ti lidé způsobovali jen nepříjemný, topivý pocit a plicím nedovolovali pořádně se nadechnout. Další zkrat jeho chování, kterému se nedokázal bránit. Právě teď, když utekl z domu, protože se tam cítil nepříjemně kvůli krabičce tyčinek a poté se cítil špatně i venku, si uvědomoval, jak moc to nenávidí. Jak moc nenávidí ty nezvladatelné zkraty. Jak moc nenávidí své chování. Jak moc nenávidí sebe.

Nepřemýšlel, kam jde, chtěl jen co nejrychleji na klidnější místo. Proto si nejspíš nevšiml, že místo do méně frekventované ulice zabočil do té, která v tyto dny byla přeplněná lidmi. Chtěl z té uličky odejít, protože právě tato byla součástí obchodní čtvrti, ale spěchajícím davem se nedokázal prodrat zpět, neboť naprostá většina něj se cpala směrem od uličky, z níž do této vběhl. Se zrychleným dechem se prodral alespoň ke zdi jednoho z přezdobených obchodů a krámků a v úzkostlivosti se rozechvěle opřel o úzký pruh zdiva překrytého tmavě šedou omítkou.

Ze zálohy jej přepadl panický záchvat. Cítil, jak se mu stahují plíce, podlamují kolena, žaludek se nepříjemně svírá a jak začíná být trochu malátný. V uších mu hučelo, ruce v rukavicích se rozklepaly, tentokráte ne zimou, na pravém spánku vyrazil ledový pot a srdce mu bušilo až děsivě rychle. Zatímco rukama pátral po kapsách volných, potrhaných, denimových džín černé barvy, snažil se uklidňovat svůj dech, a když konečně našel neprůhlednou, plastovou kapsu naplněnou čímsi snad až příliš, jeho dech už byl o poznání klidnější.

Rozechvělými prsty opatrně, aby se nic nevysypalo, odepl vrchní část cvočku připevněnou na víku, kapsu trochu rozevřel a dvěma prsty z ní vytáhl menší, oblý prášek. Kus plastu sletovaný do obdélníkového tvaru hned zavřel, protože by jen nerad sbíral po mokré zemi osmačtyřicet tisíc wonů v bílých prášcích, a uklidil, potom pohlédl na ono těleso mezi jeho prsty. Po chvilkovém zaváhání jej vložil do úst celý, spolk jej a zatvářil se naprosto znechuceně. Lék, hojně využívaný i jako droga, začne působit tak do dvaceti až pětadvaceti minut. Tento medikament nesoucí název Alprazolam patří do skupiny benzodiazepinů, často se mu říká Xanax, Alprax či Neurol a mladík jej užíval kvůli panické poruše, kterou trpěl. Jeho lékař mu předepsal přesné denní dávky, ale on se rozhodl nedbat na jeho názor a lék si bral jen tehdy, když prodělal panickou ataku, protože se po něm vždy cítil unavený, apatický, bolela jej hlava a měl ještě větší nechuť k jídlu než obvykle.

Po třinácti předlouhých minutách strávených opíráním se o zeď a klepáním se zimou se konečně postavil plnou vahou na chodidla v bavlněných ponožkách a plátěných teniskách. Panická ataka odezněla překvapivě rychleji, než čekal. Rozhlédl se po okolí a zjistil, že okolo prochází snad ještě více lidských tvorů, kteří mu jen stěžovali cestu. Ne, nesmýšlel o nich jako o lidech, všem těm tvorům nechávajícím se unášet proudem chyběla svoucnost. Vytáhli své masky a skryli za ně vše, co by je mohlo odlišit od ostatních, vše, co by z nich mohlo udělat lidi. Těm pár proti proudu jdoucím exemplářům zase chyběla jiná důležitá vlastnost lidí; lidskost. Buď si ji schovali pod nezaujatým pohledem, protože se báli slabosti, jakouž propůjčovala jen lidskost a která je tak snadno využitelná, nebo jim prostě chyběla. Lidskost je schopnost pochopení druhého člověka v určité situaci. Lidem nemůže scházet lidskost. Pokud lidem schází lidskost, už to nejsou lidé, jsou to lidští tvorové.

Rychlým krokem procházel ulicí, a až teď si všiml, že odněkud hraje hudba. Nevadila mu, i když byla vánoční. Hudbu vždy miloval, pomáhala mu utéct, získat stabilitu, překonat skoro všechno. Skoro... Neotáčel se za původcem hudby, nezpomaloval, aby si poslechl onu skladbu, možná dokonce trochu zrychlil s cílem zmizet odtamtud co nejdříve pryč.

Při chůzi se snažil co nejvíce vyhýbat kolemjdoucím, ale oni na jeho nicotnou maličkost nebrali ohledy, mohl se tedy snažit jakkoli, ale pokaždé to dopadlo stejně. Když se dokázal vyhnout skupince dívek z jedné strany, z té druhé do něj ramenem narazil muž kolem čtyřicítky. Nemělo smysl zbytečně plýtvat energií na něco, co mu stejně nijak neulehčovalo chůzi mezi lidmi.

Byl unavený. Byl unavený nejen z lidí bez svoucnosti a lidskosti. Byl unavený ze všeho, z každého jednoho falešného slova, z každé odporně se šklebící myšlenky, z nikdy neustupující bolesti, z každého záchvatu, ze sebenenávisti. Byl unavený z toho, že ona už tady není a nechala jej zde samotného. Vyčerpání jej dostihlo v nejméně vhodnou chvíli, konečně se totiž dostal z přeplněné, kýčovitě přeplácané obchodní čtvrti.

Měl by jít domů. Nohy jej bolely, hlava třeštila, ruce se klepaly a kvůli chladu se mu spustila rýma. Ano, rozhodně půjde domů, jenže kudy by to bylo nejvhodnější? Chtěl se vyhnout přebytku lidí a možná by si cestou mohl koupit kávu na zahřátí. Rozhlédl se kolem sebe, aby zjistil, kudy by bylo nejvhodnější se vydat, chvíli přemýšlel a nakonec se rozešel rovně, ještě dál od čtvrti. Nejbližší kavárna byla jen několik set metrů odtud, takže do ní došel velmi rychle. Objednal si kávu zelený mint mocha s sebou, posadil se a čekal, než udělají jeho objednávku.

Malá místnost by se bez všech těch hlučných lidí zdála útulná, jenže tuto nyní okupovalo snad ještě více osob, než se mohlo usadit na židle, barové stoličky i do hřejivých, fádních křesílek. Přes velké okno táhnoucí se téměř po celé délce i výšce přední stěny se dalo relativně dobře sledovat dění venku a v létě by jím dovnitř jistě pronikal dostatek světla po celý den. Lakovaná dřevěná podlaha se leskla ve světle malé, výkonné žárovky přišroubované do lustru a místy na ní byly vidět rýhy od posouvání židlí a stolků.

Několikrát potáhl nosem a začal nervózně poklepávat nohou. Už by nejradši odešel, dnes již potkal více lidí než za poslední dva měsíce. Pravda, asi šest týdnů z osmi byl zalezlý doma, ale to neměnilo nic na faktu, že se cítil nepříjemně. Možná tam neměl chodit, mělo jej napadnou, že bude každý podnik s horkými nápoji a pokrmy přeplněný prochladlými, tepluchtivými lidmi.

Jeho objednávka byla hotova, skoro jako by mu někdo četl myšlenky. Nad tou představou se mírně ošil. Nikdo by nechtěl číst jeho myšlenky, on sám je nechtěl slyšet. Málem se nahlas uchechtl nad svým přemýšlením, nechal své úvahy být a konečně si došel pro svou kávu. Na usmívajícího se mladíka za pultem se pokusil usmát nazpět, moc mu to ale nevyšlo. S tichým „Děkuji," a „Promiňte," odešel z přeplněné místnosti, přičemž se snažil do nikoho nenarazit. Nerad by přišel o svou kávu.

Rychlým krokem prošel několik vedlejších ulic, během čehož popíjel horký, přeslazený nápoj. Tuto kávu vlastně neměl ani rád, pro něj to byla pouze břečka s nevýraznou kávovou chutí, jen se mu nechtělo listovat nabídkou, aby zjistil kolik stojí Flat white, tedy pokud by ji tato kavárna vůbec nabízela. Nikdo moc nepil espresso, když míval lepší náladu, říkal mu despresso, Americano mu také nijak zvlášť neučarovalo a Cappuccino považoval za něco naprosto odporného, ale Flat white jako by byla káva stvořena přímo pro něj. Asi proto, že se skládala ze dvou třetin hořkého dvojitého espressa doplněného o centimetr mléka a mléčné pěny. Dříve chodil do kaváren častěji, teď už nebylo proč.

Opět stál na rohu jedné přeplněné ulice. Už mu z toho bylo nevolno, všichni ti lidé honící se za iluzí jej znechucovali. Jakýkoli dárek koupí, nikdy z něj nebude dlouhodobé štěstí. On to věděl, ale ostatní to nechápali. On naopak nechápal, proč někomu dávat rudé svetry se soby v potisklém papíru pod mrtvý, blikajícími řetězy ověšený, mladý strom.

Vánoce. Nikdy tyto svátky neslavil, matka ani otec jej nevedli ke křesťanství a den volna kvůli Vánocům využívali stejně jen na práci. Nikdy si k podobným svátkům nedokázal vybudovat vztah, a i kdyby ano, jeho otec mu zakázal věnovat se čemukoliv jinému, než je vzdělávání se, jakékoli rozptylování mu prý jen ničilo prospěch.

Vešel do oné ulice, přešel na její druhou stranu a prosmýkl se malou škvírou ve dveřích. Po několika minutách si již konečně odkládal boty do botníku, se sundaváním bezprstových rukavic se neobtěžoval a kráčel zpátky do místnosti se stolem zakrytým plastovým ubrusem. Postavil převrácenou židli na její chatrné nohy, posadil se na ni a zadíval se do zdi. Krémová zeď mu pohled neopětovala, on ji však propaloval nenávistným a znechuceným pohledem. Takový pohled neměl kvůli onomu neživému předmětu, ani kvůli uspěchaným lidem, měl jej kvůli sobě. Dnes jako nikdy jindy si uvědomoval, že chce být mrtvý. Chtěl být mrtvý, nechtěl ale zemřít, měl z toho velký strach.

Už nesčetněkrát uvažoval nad sebevraždou, nikdy se k ní ale nedokázal odhodlat. Ne kvůli rodině, pro ně byl zklamáním už dlouho, jen zaschlou černou šmouhou na bělostně bezchybné pověsti. Z jednoho prostého důvodu mu nepřitěžovalo ani vědomí, jak by se mohli cítit jeho přátelé, kdyby zemřel. Oním důvodem bylo, že žádné neměl. Ve škole nepatřil mezi nejoblíbenější a v práci se setkával opakovaně jen se svým šéfem, vlastně mu to ale nijak nevadilo. Jediným problémem byl on sám. Bál se, neskutečně se bál, co je po smrti.

Ten den jako by si ale uvědomil, jak nepodstatný a nicotný článek té odporné lidské společnosti tvořil. Nenašel by se nejspíš nikdo, komu by na tomto světě scházel, možná jen tomu malému kotěti, které občas potkával v rozlehlém a velmi oblíbeném parku. Pokaždé, když se střetli, si jej vyzvedl na klín a nedbal na to, že mu slzely oči a kýchal. Říkával mu Felix a svěřoval se mu se svými problémy, bral jej jako jediného člověka, který jej poslouchal. Věřil, že i to malé, roztomilé a vcelku rozpustilé kotě je více člověkem, než kterýkoli lidský tvor, s nímž se kdy setkal. Nezáleželo mu na lidech nijak moc, snad až na černovlasou dívku, jenže ta tu již nebyla, ještě k tomu jeho vinou. Věděl to, nesnažil se nalhávat někomu něco o své nevině, ani on sám by tomu nikdy neuvěřil.

'Možná by opravdu nebylo tak špatné se vším zkoncovat. Našli by mě nejdřív za týden, Minhyuk by mě nehledal, když mám u něj nahlášenou dovolenou do konce týdne, a matka s otcem ani starší sestra o mě neprojevují zájem už dlouho,' napadlo jej po chvíli. V něčem měl rozhodně pravdu, nejbližší týden by jej nikdo opravdu nehledal. Jeho otec, natož pak matka neměli čas zahazovat se něčím tak zbytečným, jeho sestra jej nenáviděla a jeho nadřízený, Minhyuk, jej nechtěl rušit, věděl totiž, že mladík potřebuje pauzu.

Minhyuk byl opravdu zvláštní osoba. Na obličeji mu svítila podlouhlá jizva, na svůj věk, celých šestatřicet let, se choval příliš dětinsky, dokázal být však i vážný. To hlavně tehdy, když mladík přišel do práce s kruhy pod očima, s jedním termo kelímkem silné kávy v jedné ruce a platem dalších tří v ruce druhé. Když k tomu mladšímu pohrávalo na obličeji nepřítomný, snažil se jej posílat zpět domů, v těchto chvílích si totiž byl jistý, že mladík nespal. No, ne že by se mu to obzvlášť dařilo. Občas to tak nemuselo vypadat, ale on měl Minhyuka rád. Nebyli přátelé, rudovlasý mladík na přátelství nevěřil a jeho nadřízený to věděl a chápal, a přestože se k němu druhý často nechoval hezky, měl jej rád jako mladšího bratra. Dokonce věděl, že na něj mladší ve svém vzteku a znechucení kvůli těm falešnejm lidskejm tvorům často zapomínal, nijak jej to ale nemrzelo, vcelku rychle rudovlasého pochopil.

Mladík se zvedl ze židle a chvíli přecházel po bytu, než konečně našel, co hledal. Se svou kořistí, jíž byl čistý papír a propiska s modrou náplní, opět usedl a zapřemýšlel. Sice se chtěl rozloučit nejprve jen textovkou, ale když už ji málem poslal, uvědomil si, že je to velmi neosobní a navíc by jej kvůli ní mohl někdo najít moc brzo, ještě než by stačil zemřít.

I po dalších několik desítek minut seděl na židli za stolem a nervózně poťukával zavřenou jednorázovou propiskou o prázdný papír. Věděl, co chce napsat, ale netušil jak. Teď, když se rozhodl, že to opravdu udělá, nevěděl, jak se rozloučit. 'Možná bych mohl začít oslovením. Tak tedy: Minhyuku... Ne, to z ní chladně,' zamyslel se, a jen co napsal ono jméno, jej opět škrtl. Pak najednou jej začala slova napadat jedno za druhým, a dokonce dávala smysl. Nebylo jich mnoho, ale i to stačilo. Kdyby byl v animovaném filmu, nejspíš by se nad ním právě rozsvítila žárovka.

Sbohem Minhyuk-hyung. Měl jsem Tě rád, i když jsem to nedával najevo. Díky, že jsi tu pro mě byl.

Pouhé tři věty napsané na papír stačily na to, aby si uvědomil, jak moc všem ubližoval. Nedělal to schválně, chránil takto před zklamáním sebe i je. Nevěřil jim, nevěřil lidem. Jak by ale mohl, když nevěřil ani sobě. Od určité doby v každém viděl něco falešného. V otci a matce našel falešnou rodičovskou lásku, ve starší sestře předstírané přátelství, v Minhyukovi falešný úsměv, když mluvil s egoistickým, sebestředným a naprosto nemožným spisovatelem, který nesouhlasil s korektorem ani beta čtenářem. Od určité doby...

---

„Hej, Yuno, chyť mě, jestli to dokážeš!" zakřičel tmavovlasý chlapec na menší dívku a rozběhl se po chodníku. Černovlasá dívka, očividně mladší než chlapec, se okamžitě rozběhla za svým starším bratrem.

„Yuto! Yuto, počkej!" zavolala na hnědovlasého chlapce dívka, ale stále za ním běžela. Často se škádlili, pošťuchovali a honili všude, kde jen to bylo trochu možné. Právě teď se jim naskytla skvělá příležitost, kvůli sychravému počasí se venku moc osob neprocházelo a chodník, místy neobvykle kluzký, byl téměř prázdný. Černovláska ještě trochu přidala na rychlosti a už chyběl kousíček, aby staršího chytila. Jakmile to hnědovlasý zpozoroval, zabočil na vozovku, ale zapomněl se rozhlédnout, takže nezahlédl auto přibližující se rychleji, než bylo povoleno. Ani když byl v jedné čtvrtině asfaltové cesty, nevšímal si dění okolo. Nevšiml si SUV řítícího se přímo na něj, jeho sestra ovšem ano.

„Pozor, Yuto!" zhrozeně zvolala dívka a spěchala k němu. V jednu chvíli ještě strkala svého bratra vší silou do ramenou a v druhou již padala za doprovodu skřípění brzd, zděšeného výkřiku a tříštění skla na zem. Chlapec se okamžitě zvedl, neboť spadl, když jej jeho sestra strčila, a jako v transu doběhl k jejímu bezvládně ležícímu tělu, jen oči měla pootevřené. Kolem hlavy a pod zády se jí rychle vytvářela rudá kaluž.

Nevěděl, co dělat. Klesl na kolena, nadzvedl dívku do polosedu a ve vzlyku tlumeně vykřikl. Malý látkový batoh byl prořízlý a celý od krve, stejně tak jako světlá košile. Někde za sebou uslyšel někoho mluvit o nějaké nehodě, uvědomil si, že již někdo volá záchrannou službu.

„Yuno, vydrž, ano? Pomoc už jede. Pomoc už jede," zavzlykal vyděšeně mladík, jako by se snažil uklidnit spíše sebe, když dívka pomalu zavírala oči.

„Žij si své sny, bráško," zašeptala unaveně a rozkašlala se. Kašlala krev a to neznamená nikdy nic dobrého. Najednou jako by vše pro mladíka utichlo, slyšel jen dávivé a chrčivé zvuky své mladší sestry, a i tyto po chvíli ustaly. Hrudník už se nezvedal, oční víčka se netřepala bolestí, tělo se netřáslo pod náporem kašle.

„Ne, ne, ne, ne, ne! Ne, prosím ne," roztřeseně zavzlykal a hlas se mu zlomil. Pevněji sevřel dívčino tělo, nechtěl tomu věřit. Ne, to se nemohlo stát, jeho sestra nemohla být mrtvá. Vždyť byla tak mladá, pouhých šestnáct let a celý život před sebou.

---

Po tváři rudovlasého mladíka stekla jedna zbloudilá slza, jej to však nezajímalo. Musel se teď postarat o dopis pro Minhyuka. Papír nůžkami upravil a nakonec jej po pečlivém přeložení vložil do malé sněhobílé obálky. Teď jej stačilo jen nadepsat a nějak zajistit, aby jej starší nedostal moc brzy.

Zašel si do malé ložnice pro tenkou bundu, ústa a nos si překryl černou maskou a obálku vložil do velké kapsy jednoho ze svých svršků. Došel k malému botníku, cestou ještě sebral z poličky téměř osm let starou fotografii a nakonec si opět obul boty. Neměl ty tenisky rád, vlastně nerad chodil v jakékoli obuvi, miloval, když se mohl jen tak procházet bez bot a chodidly cítit nerovnosti v povrchu, po němž šel.

Znovu vyšel mezi spěchající, tentokráte však bez úzkosti a s naprostou lhostejností. Už věděl, co se stane, kam chce jít, neměl tedy potřebu se jakkoli zneklidňovat. Přesto se cítil znechuceně a nicotně. Každý krok jej neskutečně tížil, zdálo se mu, že jde již několik dní, ačkoliv to byla zcela určitě jen hodina, než se dostal k velké budově s přebytkem kanceláří, mezi nimiž se, tam někde vysoko, v části s mnoha rostlinami, ukrývaly uhlově černé dveře s přilepenými plastovými písmeny zhotovenými z bílého neprůhledného plastu. Všechny popisky na dveřích byly samozřejmě zhotoveny v latince, kvůli srozumitelnosti pro cizince.

Moderní prosklené dveře jej vpustily do haly s několika schodištmi a malým pultem s informacemi, za nímž obvykle sedávalo pár velmi mladých, nechutně usměvavých a příliš naškrobených zaměstnanců, které společnost za podivných okolností bůhvíproč najala. Pokud oni, s těmi jejich červenajícími se tvářemi, koktajícími slabými hlásky a vyděšenýma štěněcíma očima, byli reprezentativní, potom rudovlasý mladík mohl jít z fleku dělat modela do nejlepšího módního časopisu a ještě si za peníze společnosti, jíž časopis patřil, mohl nadiktovat minimálně tucet osobních asistentů.

Bez jakéhokoliv kontaktu s hrstkou lidí, co se v hale nacházeli, vyšel po schodech o patro výš a poté výtahem vyjel výš ještě o několik podlaží. Rychle prošel nepříjemně zařízenou a příliš širokou chodbou, až se nakonec dostal ke dveřím své pracovny. Otevřel je i bez klíče, nikdy si pracovnu nezamykal jako ostatní, a vstoupil do místnosti. Chladně a velmi neosobně zařízené pracoviště se nyní zdálo tak cizí, že se mu z něj sevřel žaludek. Dokonce pocítil nepříjemný svíravý pocit na hrudi. 'Musím vodtud co nejrychlejc vypadnout,' pomyslel si. Nechtěl zbytečně ztrácet čas na takovém místě. Z kapsy proto vytáhl bílou obálku, přešel ke stolu a položil ji na roh tak, aby částečně přesahovala do prázda.

Jak rychle se dostal do své kanceláře, tak rychle z ní zase odešel. Opět nezpozorován se vytratil i z haly. Rozhlédl se kolem a poté se rozešel opačným směrem, než ze kterého přišel. Musel ještě někoho navštívit. Mířil do parku, tento se naštěstí rozprostíral nedaleko vysoké budovy. Přešel ke třetí lavičce a posadil se na ni. Teď jen musel čekat. Každá minuta si hrála na hodinu, takže když konečně přišel očekávaný, zdálo se rudovláskovi, že čeká nejméně pět hodin, ačkoli na lavičce seděl jen asi deset minut.

„Felixi, pojď sem. No tak, Felixi! Tak je hodný," když k němu malé kotě přiskočilo, pohladil jej mezi drobnými oušky, načež si jej vyzdvihl na klín. Drobný tvor se nejprve trochu rozkoukal a poté se jal kousat mladíkovy dlouhé a kostnaté prsty. Mladík jej povalil na záda a začal si s ním hrát.

„Chceš si hrát? Jo? Ty seš ťunťa!" mluvil na kotě rudovlasý, přičemž jej drbal a různě zlobil. Ačkoli se to tak často nezdálo a ani to nebylo pravděpodobné, mladík miloval mláďata a koťata obzvlášť. Ani alergie jej nemohla zastavit.

Asi půl druhé hodiny si s drobným koťátkem hrál a mazlil se s ním, než samo uteklo. Bylo mu jedno, že mrzne, že mu teče z očí a že kýchá, chtěl jen strávit posledních pár chvil s někým tak nevinným, jako byl Felix.

Postavil se na promrzlé, vratké nohy, v nichž mu začalo nepříjemně mravenčit. Zavřel oči a zhluboka se nadechl ledově ostrého vzduch, prosyceného přicházejícím deštěm. Nejprve nevěděl, kam půjde, poté se však rozhodl jít na pláž. Musel jet ovšem taxíkem, pláž se nacházela moc daleko od rozlehlého parku. Nastoupil tedy do jednoho z typicky oranžových vozů taxislužby, nadiktoval místo, kdy chce vystoupit a poté už za celou cestu nepromluvil, přestože trvala velmi dlouho. Dokonce téměř usínal, když vůz prudčeji zabrzdil a řidič zdvořile poprosil o necelých sto padesát tisíc wonů. Mladík, aniž by se na muže jen podíval, vytáhl z kapsy poslední hotovost, kterou měl u sebe a podal ji řidiči, načež vystoupil. Nezajímalo ho, že dal onomu muži zbytečně moc.

Přešel silnici, poté prošel okolo prosklené zastávky, až se nakonec dostal na kupodivu prázdnou pláž. Zul si staré tenisky, a nedbaje na zimu, zabořil holá chodidla do vlhkého písku. Pokud by cokoliv vydávalo jakýkoli zvuk, neslyšel by jej přes šum moře. Pokud by se kdokoli postavil vedle něj, nevnímal by jej kvůli kráse moře.

Spustily se mu z očí slzy. Necítil je na chladem zrůžovělé tváři. Viděl to. Viděl to všechno, co pokazil, co ostatním ublížilo. Co on zavinil. Viděl to zklamání v očích svých tehdejších přátel, viděl znovu umírat svou mladší sestru v jeho náručí, viděl chladný výraz matky a smutek smíšený se zklamáním v otcových slzách, viděl znechucený pohled se špetkou nenávisti v očích starší sestry. A potom znovu umírající černovlásku, její bolestí a strachem rozšířené oči žádající o pomoc. Bylo v nich však ještě něco, zrcadlila se tam důvěra. Důvěra v to, že ji zachrání. Nedokázal to, selhal.

Ochladilo se. 'Čas nejspíš nadešel,' řekl si v hlavě. Naposledy se zadíval na oblohu. Ten výhled jej překvapil. Z nebe se snášely malé, bílé a celkem chundelaté sněhové vločky. V téhle části země moc nesněžilo, vlastně skoro vůbec. Nejspíš nikdy nezažil sníh pětadvacátého prosince. Pár chvil zaraženě hleděl vzhůru, ovšem, jen co se vzpamatoval, zatřásl hlavou a začal se přibližovat k neklidné vodě.

Vstoupil do ledové vody a zastavil se teprve až mu dosahovala do půli stehen. Mírně se odrazil ode dna a nechal své tělo volně spadnou na záda. Nezadržoval dech, dýchal až děsivě klidně. Při jednom z nádechů společně se vzduchem pojal i slanou vodu. Jeho tělo se, ačkoli s ústy i nosem stále pod vodou, snažilo vykašlat vodu. Jediným výsledkem však bylo přijímání další a další vody. Tělo se vzpouzelo, přirozený pud přežití se snažil zachránit, ač stále ještě živou, již předlouho bezduchou masitou schránku. Snahy se minuly účinkem. Mladíkova mysl se bránila tělu, tělo se snažilo všemožně bojovat se smrtí.

Začal se mu zamlžovat zrak, cítil se čím dál malátnější. Svaly mu začaly ochabovat, už se nesnažily dostat tělo nad vodu, což bylo stejně téměř nemožné, divoká voda jej zanesla příliš daleko od břehu. Pociťoval tlak na hrudi, snad jako by měl každou chvíli explodovat. A pak najednou vše ustalo. Bolest zmizela, nehezké, krvavé obrazy se rozplynuly, starosti se vypařily. Vše utichlo. Bezduchá tělesná schránka uhasila i poslední drobný plamínek života. Duše i tělo se octly v harmonii.