Jméno: Wendy
Wattpad jméno: wendeta_bubble
Zvolené téma: Duch Vánoc
Název povídky: Sněhová vločka
Skupina: BTS
Pár: Yoongi/Jin
Počet slov: 3161

Anotace: Svět již není tím světem, který jsme tak dobře znali. Ani si už nevybavujeme, kdy a jak se obrátil takto vzhůru nohama. Jedinou cestu ven pro nás představují bílé pilulky, které se najednou začaly postupně šířit mezi přeživšími. Možná jen další pouhá droga, která nabízí dočasný únik. Možná však přece jen dokáží konečně přinést to skutečné řešení...

+++

Hypnotizovaně jsem zíral na temné nebe, přičemž jsem cítil silný, vnitřní neklid. Uběhla již pěkná řádka let, kdy jsem naposledy viděl hvězdy. V mých vzpomínkách také slábly každým dnem. Čekal jsem jen, kdy i tam úplně vyhasnou.

Byl jsem definitivně rozhodnutý.

Sklopil jsem pohled k natažené dlani před sebou. Patřila Yoongimu. Měl na ní usazené dvě malé, bílé pilulky. Trpce jsem si pomyslel, že mi připomínají sněhové vločky, které se země již nikdy nedotknou.

Převzal jsem si jednu a přiblížil si ji k očím. Člověk by nevěřil, že by tak malá pilulka mohla vůbec něco změnit. Vlastně jsem pořádně nevěděl, co očekávat. Slyšel jsem pouze, že by jedna měla ukázat cestu, zatímco druhá... ji měla definitivně ukončit.

Vzhlédl jsem k Yoongimu, načež mě píchlo u srdce. Stejně jako pokaždé. Tváře měl propadlé, rty popraskané a oči zcela odevzdané, přičemž se mu přes to pravé táhla veliká jizva, způsobená vážnou popáleninou. Byl bych schopen i zabíjet pro jedinou vteřinu, kdy bych v Yoongiho očích spatřil stejně zářivý lesk, jako tomu bylo poprvé. Stejně tak mi chyběly jeho dlouhé, hebké vlasy, které si musel kvůli dalšímu zranění oholit.

Sám jsem na tom nebyl o moc líp. Naštěstí jsem svou tvář už dlouho neviděl, nechtěl jsem.

Tohle byla naše realita.

V jednu chvíli žijete naprosto obyčejný život, snažíte se vyřešit svoje problémy, které jsou v tu chvíli to nejhorší, co vám brání ke štěstí. A najednou začne hořet a umírat celý svět, přičemž si uvědomíte, jak byly všechny ty předešlé potíže malicherné. Jak jste si života vlastně nevážili...

Člověk však vždy pláče, až když má k tomu skutečný důvod.

Pravda byla taková, že už nemělo cenu ptát se proč a jak. Jednoduše jsme teď všichni přežívali v pekle. Oceány mizely, z nebe místo deště padaly kapky kyseliny, veškerá půda umírala a my také.

Yoongi mi pohled opětoval. Ani jeden jsme nevyřkli jediné slovo. Ve stejné chvíli jsme spolkli bílou pilulku. Chytili jsme se tiše za ruce a lehli si na tvrdou, studenou zem ve zřícenině, jež se stala naším útočištěm. Jediný pocit tepla jsem cítil z Yoongiho ruky, která však byla jako led.

Dech se mi postupně zpomaloval a oči se mi přivíraly. Celé moje tělo se poddávalo pocitu klidu, který jsem už neskutečně dlouho nezažil. Jak se mi při usínání rozostřoval zrak, připadalo mi, že vidím před sebou spousty malých světýlek. Připomněla mi konkrétně vánoční světýlka, která jsem předtím věšel každou zimu na dům. Tolik jsem je nesnášel... . . .

Vánoce byly samy o sobě má nejmíň oblíbená část roku. Proč? Bylo to asi nejvíc stresující období, i když tomu mělo být údajně úplně naopak.

Všichni v okolí se rozplývali nad příchodem Vánoc, zatímco já uvažoval, jestli se tentokrát opravdu nezahrabu do nějaké díry. Jenže to by pak nikdo nemohl spatřit mou pohlednou tvář, což bych světu nemohl zkrátka udělat.

Proč byly Vánoce pro mě vlastně stresující? Shrnul bych to větou: rodinu si zkrátka člověk nevybírá...

Otec pocházel z Německa a byl silně věřící. S mou matkou se poznal v Koreji, kam pracovně odcestoval, a kde nakonec i zůstal. Pro svatbu se rozhodli vcelku rychle, jelikož si spolu prý velmi dobře rozuměli.

Narodili se jim dva synové, jeden hezký a druhý ještě hezčí. Ano, všechnu úžasnost, kterou nepobral můj starší bratr, jsem skromně přijal já, Seokjin. Vskutku krásná a vcelku pestrá rodinka.

Vánoce jsme slavili podle křesťanských zvyků, což by mi ani tak nevadilo. Jednoduše se mi hnusil otcův přístup. Jakmile něco nešlo podle jeho představ, dal nám to pěkně sežrat. Především nebyl prostor pro jiné názory, či námitky. Místo klidných svátků jen neskutečné dusno, což bylo opravdu únavné a stresující. Časem jsem se s tím však naučil tak nějak žít, a nakonec si z toho dělat i srandu, jinak bych se totiž zbláznil.

Zvláštní bylo, že se otec takto nejhůř choval převážně během Vánoc. Nevěděl jsem, proč tomu tak je, ani jsem se po důvodech nijak nepídil. Otec nebyl ke mně zrovna sdílný, spíš si rozuměl s mým starším bratrem. O Vánocích to byla opravdu sehraná dvojka. Musel jsem se hodně držet, abych je nevykuchal místo ryby.

Role v domácnosti byly jasně rozděleny. Matka a já jsme měli na starost výzdobu domu a stromku, pečení cukroví, nákup dárků a štědrovečerní večeři. Bratr s otcem sehnali stromek a rybu, měli to neskutečně náročné, chudáčci.

Každopádně mi pobyt v kuchyni vůbec nevadil, i přes otcovy občasné urýpané poznámky ohledně mé mužnosti. Byl to pro mě dá se říct takový únik od té dusné atmosféry. Ve zkratce jde o to vzít veškerou frustraci a proměnit ji v něco, co můžete sníst. No naprosto geniální, ne? A já jsem přece byl naprostý génius.

Co se mého studia týče, ani jsem se nesnažil s našima dohadovat. Studoval jsem nyní vysokou ekonomickou, abych měl od nich klid. Stejně mi totiž bylo jasné, že skončím někde za plotnou, což se mělo brzy stát skutečností. Byla to moje vášeň, které bych se zkrátka nemohl vzdát. Opravdu jsem se těšil, až rodičům tuhle bombu vypustím přímo do obličeje.

Vlastně dvě. Heh. Potutelně jsem se usmíval, zatímco jsem míchal bramborový salát.

Nejspíš jsem byl neskutečně dětinský, ale zkrátka jsem se rozhodl, že udělám velké oznámení během štědrovečerní večeře. Když už, tak už.

Blížila se ona chvíle. V naprosté tichosti jsme si vychutnávali polévku. Tedy já rozhodně, jelikož se mi opravdu povedla. Každopádně jsme se snažili v klidu najíst po tom, co měl otec výbuch vzteku, jelikož jsme zapomněli koupit jablka na rozkrojení. Řekl jsem si tedy, že po teplé, dobré polívce by se všichni mohli dostatečně uklidnit pro nové, skvělé zprávy.

Jakmile jsme dojedli, velkolepě jsem zacinkal na skleničku s vínem, postavil se a odkašlal si. „Drazí rodičové, drahý bratře, jelikož je ten krásný čas vánoční a všichni jsme tu jako správná rodina pohromadě, rád bych vám oznámil novinky, jež se týkají mé maličkosti." Otec mě provrtával přísným pohledem, jelikož jsem se opovážil narušit večeři. Matka měla ve tváři vepsány obavy, zatímco bratr mě sledoval s nadzvednutým obočím.

„První úžasná zpráva je, že budu pracovat jako kuchař v hotelu. Již jsem byl na konkurzu a přijali mě. Ta druhá je, že jsem gay. Na zdraví!"

.

Yoongi si mě prohlížel s netečným výrazem ve tváři, avšak v očích se mu lesklo upřímné pobavení. Stál jsem před dveřmi jeho bytu s kufrem v ruce a čekal na jeho reakci. Naklonil hlavu na stranu a povzdechl si. „Pojď dál," řekl jednoduše a zalezl dovnitř. Usmál jsem se, otřel jsem si boty o rohožku s kočkou ukazující fakáče a následoval jej.

Yoongiho byt byl skromný, avšak prostorný a pro mě již důvěrně známý. V předsíni jsem si sundal boty a krátkou chodbičkou jsem se dostal za Yoongim do kuchyně.

Usadil jsem se na barovou stoličku ke kuchyňskému ostrůvku a sledoval Yoongiho, jak vytahuje sklenky spolu s whiskey. V tichosti nám nalil, načež si sedl vedle mě. Oba jsme se napili.

„Víš, když jsi včera volal, jestli bys mohl u mě zůstat, nečekal jsem, že přiběhneš hned dneska na Štědrý den po tom, co vytočíš vaše do běla," konstatoval monotónně.

Pokrčil jsem rameny. „Jednou to přijít muselo, a kdy jindy bych našel lepší čas na sdílení věcí ze svého života nežli na Štědrý den? Vždyť Vánoce jsou čas, kdy se rodina stmeluje nejvíce," řekl jsem výsměšně s lehkou stopou sarkasmu.

„Hmm, jo, taky bych té frašce flustnul do ksichtu," odpověděl Yoongi tiše, načež jsme se oba opět napili.

„Stejně bylo na čase konečně vylétnout z hnízda, tak jsem to chtěl udělat alespoň velkolepě," vysvětlil jsem se spokojeným úsměvem. Cítil jsem se dobře. Vnitřně jsem se k tomuto kroku odhodlával neskutečně dlouho. Byl jsem na sebe pyšný.

Uslyšel jsem Yoongiho uchechtnutí. „Ty vždycky všechno děláš velkolepě."

„Pravda, jsem velkolepost sama," konstatoval jsem spokojeně. Opět jsme společně usrkli zářivě hnědé tekutiny. Cítil jsem rozlévající se teplo v hrdle, bylo to opravdu opojné.

Chvíli jsme vedle sebe jen tiše seděli, což mi vůbec nevadilo. Užíval jsem si ten upřímný klid bez jakéhokoliv pocitu napětí. S Yoongim jsem se cítil vždy příjemně a uvolněně. Měl tichou, specifickou osobnost. Nikdy si nehrál na něco, čím ve skutečnosti není, byl nohami pevně na zemi. Naprostý opak naší rodiny.

Dobře věděl, co od života chce a jako tichá voda si za tím šel. Vlastně jsme si v tomto byli dost podobní, jen já byl o něco hlasitější, a narovinu, i o něco pohlednější, i když byl hned těsně za mnou. Svým chováním jsme každopádně rozhodně působili jako naprosté opaky, něco jako yin a yang, voda a oheň, mořská panna a krab, tak nějak. Jak jsme se vlastně mohli dát vůbec do řeči?

Vzpomněl jsem si na zimní, chladný den před pár lety. Vlastně to bylo také nějak o vánočním čase...

...

Zrovna jsem šel z nákupu, když jsem před sebou spatřil člověka ležícího na lavičce. Nejspíš bezdomovec, pomyslel jsem si. Noci byly opravdu chladné, nebylo bezpečné spát takto venku.

Chvíli jsem přemýšlel, načež jsem přistoupil blíž k lavičce. Všiml jsem si, že má ten bezďák na sobě zcela čisté a teplé oblečení, což mi bylo divné. Snažil jsem se mu podívat do tváře, ale měl ji z větší části zahalenou kapucí a šálou. Přesto bylo jasně poznat, že byl celkem mladý, což mě také zarazilo.

Kopl jsem do lavičky. „Hej! Nejsi moc mladý na to být bezďák?! Jestli nechceš umrznout, tak tu nespi." Jako odpověď se ozvalo jeho nespokojené zamručení, avšak bez jakékoliv další reakce. Povzdechl jsem si, načež jsem znovu kopl do lavičky. „Myslím to vážně, nespi tu takhle. Hele, vzal bych tě i k nám, ale musím brát ohledy na své okolí. U nás doma by ses zbláznil, věř mi, tohle dělám čistě pro tebe, tak úžasně nesobecký jsem."

„Kdo říká, že chci k tobě domů?" zamumlal hlubokým, chraplavým hlasem.

Jeho otázka mě vytočila. „Jo tak pan bezďák bude ještě vybíravý jo?"

Opět se ozvalo nespokojené zamručení. „Co máš pořád s tím bezďákem, chlape?" zeptal se, načež natočil svůj obličej přímo na mně, díky čemuž mu kapuce více odhalila tvář.

Překvapeně jsem na něj zamžoural a hned na to jsem přiblížil svou hlavu k té jeho. Když jsem teď na něj konečně líp viděl, došlo mi, kdo to je. „Yoongiii?" vyhrkl jsem překvapeně. „Yoongi, ty jsi bezďák?"

Hlasitě si povzdechl, načež se pomalu posadil. Ustoupil jsem krok od lavičky a čekal, jestli z něj něco vypadne. Kapuce mu již zcela sklouzla z hlavy, přičemž odhalila růžovou čepici s kytičkami. Rozhodně tedy vůbec neladila s jeho zjevem, a hlavně zachmuřeným výrazem. „Hele kámo, odkud mě vůbec znáš? Kdo jsi?" zeptal se s lehkou stopou podráždění.

Zamračil jsem se, jelikož jsem nechápal, jak mě mohl nepoznat. Moje tvář se jen tak nezapomíná. „Jsem Jin, máme společné přednášky. Minule tě profesor Kim zdrbal za to, že spíš v hodině." Samozřejmě jsem si Yoongiho jméno zapamatoval jen díky tomu incidentu.

„Aha," řekl jednoduše, načež se zase odmlčel.

„Takže?" zeptal jsem se netrpělivě.

Hodil po mně lhostejným pohledem. „Takže?"

Zhluboka jsem se nadechl. „Proč je z tebe bezďák?" vystřelil jsem na něj otázku.

„Nejsem bezďák," odpověděl klidně.

„Nejsi?"

„Nejsem."

Koukali jsme jeden na druhého. „Proč tu teda spíš na lavičce?" zajímalo mě.

Založil si ruce na hrudi a párkrát zamrkal. „Došla mi inspirace, tak jsem se šel zchladit ven."

Teď jsem zamrkal zase já, ovšem zmatením. „Inspirace?"

„Jo."

Zakoulel jsem očima. Připadal jsem si jako bych mluvil do stromu. „Jaká inspirace? Maluješ nebo tak?"

„Ne, skládám. Chci být profesionálním producentem," oznámil monotónním hlasem. V jeho očích se však zalesklo odhodlání. Celkem mě tím překvapil.

„To zní hodně zajímavě. Něco takového bych od tebe nečekal. Já chci být zase kuchařem," řekl jsem pyšně a očekával od něj nějakou opovržlivou reakci.

On však uznale pokýval hlavou. „Máš před sebou nasazený dost velký cíl. Taky bych to do tebe neřekl," podotkl upřímně. Netušil jsem, co si mám z jeho prohlášení přesně vzít. Celkově Yoongi působil jako hodně zajímavá osoba.

Nakonec jsem položil nákup na zem a přisedl si k němu. Chvíli jsme tam tak bez jediného slova seděli, koukali před sebe a vydechovali malé obláčky páry. Na Yoongim se mi nezdála spousta věcí, ale jedna z nich mi obzvlášť vrtala hlavou. „To máš svoji čepici?" zeptal jsem se zvědavě s pohledem upřeným stále před sebe.

Všiml jsem si, jak se Yoongi vedle mě pohnul a čepici si sundal z hlavy. Při pohledu na ni se zarazil, to už jsem byl k němu natočený čelem. „Je mojí ex," oznámil s ledovým klidem.

Nevěděl jsem, co na to říct. „Huh?"

Jedním plynulým pohybem čepici vyhodil do koše, který byl hned u lavičky. Prohrábl si své dlouhé havraní vlasy, které mu mimochodem strašně moc slušely, a se zívnutím se protáhl. „Chodili jsme spolu krátce, a tak nějak nedokázala ustát zjištění, že jsem bisexuál. Odešla z mého bytu dost ve spěchu, takže předpokládám, že si tamto zapomněla na věšáku," vysvětloval zamyšleně, přičemž při poslední větě pohodil hlavou směrem ke koši.

Udiveně jsem na něj zíral. Vůbec neměl problém mi o sobě říkat takové věci, i když jsme se vlastně neznali. Svým zvláštním způsobem mi to však bylo sympatické. „Proč jsi ji měl ale na hlavě?" nechápal jsem.

Ruce si opět založil na hrudi. Zamyšleně nakrčil obočí a řekl: „Byl jsem nasraný, že nemůžu pohnout s tou písničkou, tak jsem vybuchl, popadl rychle oblečení a vyrazil ven se zchladit. Moc jsem nekoukal, co si dávám na hlavu."

Ještě chvíli jsem sledoval jeho vážnou tvář, než jsem propukl v smích. Ucítil jsem na sobě jeho zaražený pohled. „Proč se směješ?" zeptal se nechápavě.

Snažil jsem se vší silou dostat dech pod kontrolu. „P-rotože jsi legrační." Utíral jsem si slzy, přičemž jsem se pořád lehce hihňal.

Yoongi mě propaloval pohledem, načež se sám nečekaně uchechtl. „Jsi blázen," prohlásil uvolněně s úsměvem na tváři. Nebudu lhát, byl to krásný pohled, úsměv mu slušel.

Povzdechl jsem si. „Říka bezďák, co nosí kytkovanou čepici svojí ex. Ovšem oponovat ti nebudu. Nebýt bláznem, nepřežil bych v tomto světě," řekl jsem velkolepě a gestem ruky přejel po okolí ve snaze ještě více podtrhnout svá slova.

„Domov mám, čepice je v koši, a na blázna to byla celkem smysluplná slova," poukázal, přičemž bylo v jeho hlase stále znát jisté pobavení.

„Jistě, jsem totiž také génius," oznámil jsem hrdě a poplácal se po hrudi. Na to se Yoongi opět uchechtnul.

„Nezpíváš náhodou?" zeptal se najednou. Vůbec jsem od něj takovou otázku nečekal.

Párkrát jsem zaskočeně zamrkal. „Ještě jsem to nezkoušel," odpověděl jsem popravdě. „Proč?"

Yoongi pár chvil jen mlčky nehybně seděl, načež si strčil ruku do kapsy své bundy a vytáhl telefon. Chvíli na něm něco klikal a poté mi ho strčil přímo před obličej. Uviděl jsem vyhledávací pole instagramu. Nechápavě jsem se podíval zpět na Yoongiho.

Povzdechl si. „Dej mi svůj instagram, génie. Máš zajímavou a výraznou barvu hlasu. Chci, abys mi zkusil nazpívat pár tónů."

Nebudu lhát, jeho nabídka mě zaskočila. Chvíli jsem nad ní přemýšlel, a nakonec pokrčil rameny. „Proč ne." Vzal jsem si od něj telefon, našel svůj profil a dal si follow. Hned na to si Yoongi vzal telefon zpátky, vstal z lavičky a začal odcházet pryč.

„Zítra napíšu," řekl prostě.

...

...naše první setkání, z kterého se nakonec vyklubalo spoustu dalších. Rád jsem Yoongiho navštěvoval. Nazpíval jsem mu pár písní, u nichž se rozplýval nad mým osobitým hlasem (po Yoongiovsku samozřejmě, takže maximálně pohnul obočím). Bavilo mě to.

Z jeho bytu se nakonec stal můj druhý domov. Tedy, možná bych měl spíš říct můj první, opravdový domov. Cítil jsem se tady v bezpečí a sám sebou, na čemž skutečně záleželo. Díky Yoongimu jsem si uvědomil spoustu věcí a odhalil v sobě mnoho skrytých stránek.

Pousmál jsem se do sklenky s whiskey a opět si usrkl. Najednou jsem ve vlasech ucítil polibek.

„Jdu ještě pracovat, tak za mnou klidně přijď," zamumlal Yoongi hluboký hlasem, při kterém mi naskočila husí kůže.

Zmohl jsem se jen na souhlasné zamručení, načež Yoongi odešel z kuchyně. Cítil jsem se omámeně, přičemž jsem nevěděl, jestli je to whiskey, nebo něčím jiným. Tváře mi hořely.

Přestože jsme s Yoongim byli již několik měsíců oficiálně pár (ani jeden nevíme, jak se to vlastně stalo), stále jsem si musel zvykat na ten pocit. Pocit někam patřit a být součástí někoho jiného. Na jednu stranu to bylo až neskutečně přirozené, zároveň mi to však bralo dech.

Navíc jsem teď v sobě nemohl potlačit jisté vzrušení, jelikož jsem se k němu dnes oficiálně nastěhoval. Úsměv se mi automaticky rozšířil. Ještě jsem si dal lok, než jsem i se skleničkou vstal a vydal se za Yoongim do jeho pracovního pokoje.

Už na chodbě jsem uslyšel tichou melodii, linoucí se zpoza zavřených dveří. Jakmile jsem je otevřel, naskytl se mi známý pohled na Yoongiho se sluchátky kolem krku, sedícího za počítačem.

Pousmál jsem se a automaticky jsem zamířil k černému gauči u okna. Položil jsem si sklenici s whiskey na malý stolek a zaposlouchal se do nového díla svého přítele. Oči se mi po chvíli začaly přivírat. Byl jsem tak šťastný.

Byl to můj první Štědrý den, který jsem netrávil doma. Nikde v blízkosti se nenacházel stromeček, svíčky, mašle nebo jakékoliv jiné vánoční ozdoby. Jediná vůně, která se domem linula, byla Yoongiho kolínská a jediná hudba, která zde hrála, byla z jeho vlastní dílny.

Nebyl zde jediný prvek, jenž by byť jen špetkou naznačoval, že je čas Vánoc. Přesto to byly ty nejkrásnější Vánoce, které jsem kdy zažil...

.

Jako první ke mně dolehl chlad. Tak neskutečně bolestný chlad, jenž mi odebíral dech z plic. Začal jsem se dusit a rozkašlal se. Každá část mého těla křičela bolestí, cítil jsem i ty nejnepatrnější oděrky. Myslel jsem, že na místě zešílím.

Chtěl jsem zpátky.

Potřeboval jsem jít zpět. Do své šťastné vzpomínky.

Najednou jsem ucítil pevný stisk na zápěstí. Uviděl jsem vedle sebe Yoongiho, který se svíral ve stejných bolestech jako já. Pohled na něj mě teď zabíjel ještě víc. Ještě minutu zpět přede mnou seděl zcela v pořádku, sluchátka měl kolem krku a soustředěně upravoval svou písničku.

Rozplakal jsem se.

Tohle už nezvládnu.

Pocítil jsem, jak Yoongi uvolnil sevření. Podíval jsem se mu pomalu přímo do očí. Překvapilo mě, když jsem v nich spatřil odhodlání. Nejdříve jsem byl zmatený, avšak poté jsem ucítil, jak mi do ruky rozklepaně vkládá malý předmět. Okamžitě mi došlo, o co se jedná. Jedna má ukázat cestu, zatímco druhá ji má ukončit.

Malá, bílá pilulka, která připomíná sněhovou vločku.

„Duch Vánoc," zachroptěl Yoongi najednou. Koukal zblízka na pilulku, kterou třímal v rozklepané ruce.

Sám jsem se zmateně podíval na tu svou. Opravdu, spatřil jsem na ní vyražená slova „Duch Vánoc", která jsem předtím zcela přehlédl.

Smutně jsem se usmál. „Ukázala nám minulost. A může nám dát budoucnost," zamumlal jsem. Žili jsme v přítomnosti, která zničila to, kým jsme. V přítomnosti, která nám nemůže poskytnout budoucnost. Žádná budoucnost neexistovala.

Svoji budoucnost jsme mohli nalézt jedině v minulosti.

S Yoongim jsme si navzájem pohlédli do očí. Bez jediného slova jsme se něžně chytili za ruce. Usmáli jsme se jeden na druhého, načež jsme spolkli i druhou pilulku.

Usínali jsme vedle sebe a věděli jsme, že budeme opět spolu, šťastní. V našich snech, v naší minulosti.

Navěky.