Jméno: Verča
Wattpad jméno: Jikoo_lover
Zvolené téma: Vánoční píseň
Název povídky: Vánoční píseň
Skupina: BTS
Počet slov: 8 156

Anotace:

Vánoční píseň je nejmocnější magická relikvie na světě. Mnozí se jí pokusili najít, ale jen málokterý uspěl.

Jimin je víla, která touží po tom zůstat neviditelná. Jenže pak ho vyberou jako nového Hledačka. Je vyslán do lidského světa, aby zde píseň našel. Nicméně, jak brzy sám zjistí, nic není tak jak se na první pohled zdá.

Text povídky:

Kdyby zoufalství mělo mít hmotnou podobu byl by to Jimin, kterého rada starších právě vybrala jako nového Hledáčka. Tato velká pocta, jak to všichni nazývali, byla něco o co mladík jen pramálo stál. O co stál ještě míň, byl fakt, že se měl jako zástupce vílího rodu vydat do lidského světa a pokusit se o nemožné. Najít Vánoční píseň, nejmocnější magickou relikvii světa, která byla po dlouhá léta ztracena.

Dělo se to každý rok, na začátku zimy v období, kterému lidé říkali advent. Každý rok, už několik generací, byl právě v tento čas, tam ven poslán jeden příslušník vílího rodu, aby se o nalezení Písně pokusil. Nikdy to nevyšlo, ale to neznamenalo, že by to víly přestali zkoušet.

Letos to však bylo jiné. Někdo musel Vánoční píseň najít. Kdyby se to opět nepodařilo, hrozilo že říše, kterou po staletí nazývali domovem, zanikne. A byl to právě Jimin, který se o to měl pokusit.

Když pak, o pár hodin později, tento mladík nervózně stepoval před vchodem do malého zaprášeného hodinářství, měl na mysli jen jedno, a to, jak by se z téhle šlamastiky dostal. Mrzl a svět ve kterém se ocitl mu připadal děsivě neosobní. Byl až příliš velký na to, aby zde jeden zvládl najít něco co bylo tak nepatrné jako Píseň. Poslali ho do tohohle malého přímořského městečka na základě jedné z jejich intuic, která se nejčastěji projevovala neklidnými sny. Říkali, že v těch vizích viděli rozbouřené moře a dlouhé pláže pokryté tmavým pískem. Jimin nemohl dělat nic jiného než následovat příkazy.

A tak stál tady, oči nervózně upírajíc na zlatou, námrazou ozdobenou kulatou kliku na vchodových dveřích. Bál se jí dotknout. Věděl, že pak už nebude cesty zpět, ovšem taky věděl, že ani teď nemá moc na výběr. Nejistě se ohlédl přes rameno, aby zjistil, zda tam stále jsou. Temnomůři, královnina osobní stráž, bytosti utkané ze stínů. Královna mu před jeho odchodem vysvětlila, že ho budou doprovázet, předávat jí zprávy o jeho krocích a v případě jeho neúspěchu, vykonají její vůli. Když se jí zeptal, proč si za ochránce vybrala stín, odpověděla prostě.

Stín narozdíl od světla ovládneš snadno. Je klidný a poddajný, zatímco světlo třeskavé a temperamentní. Světelní služebníci ze svého pána odčerpávají až příliš energie, což si já ve své momentální situaci nemůžu dovolit.

Ujistila ho, že mu ani jeden z Temnomůrů neublíží, pokud mu to přímo nenakáže. Když teď však stál sám na temné ulici, s zářícíma očima těch temnotou prolezlých stvoření zabodnutých v bedrech, moc příjemně se necítil. Proto vzápětí, bez rozmyšlení, uchopil do ruky zlatavou kliku a vpadl do malého obchůdku, přičemž za sebou dveře rychle přibouchl.

„No sláva, už jsem se bál, že jsi tam venku přimrzl k chodníku." Z místa za pultem si ho zkoumavýma očima měřil vysoký mladík. Záře nespočtu vonných svíček dodávala jeho plavým vlasům zlatavý nádech, zároveň zjemňovala ostré rysy jeho obličeje, čímž mu jen přidávala na dechberoucím tajemném vzhledu. Jimin ztěžka polknul, přičemž se ještě jednou nervózně ohlédl za sebe.

„Nemusíš se bát, dovnitř se nedostanou," ozval se znovu plavovlásek, což donutilo Jimina opět na něj upřít zrak. Mladík za pultem nasadil něco, co mohlo být jak konejšivým úsměvem, stejně tak zlomyslným úšklebkem. „Jsou docela strašidelný viď?"

Jimin na něj chvíli jen oněměle zíral. „Vám snad strašidelný nepřijdou?" Jeho hlas zněl chraplavě, přičemž si jeho majitel uvědomil, že naposledy promluvil ve chvíli, kdy dával sbohem své královně.

Nezklam mě Jimine.

Plavovláskův prudký pohyb vytrhl Jimina z víru vzpomínek. Majitel hodinářství rychle obešel prodejní pult a než bys řekl švec stál před vyjukaným Jiminem.

„Nechme těch zdvořilostí," začal rozverně a napřáhl k nic netušícímu mladíkovi ruku. „Jsem Taehyung." Napřažená ruka visela mezi jejich těly dobrých pár sekund, ovšem když na to Jimin nijak nereagoval, plavovlásek ruku stáhl zpět k sobě. „No dobře, abych ti odpověděl na otázku, tak ne, ty mátohy, který teď sondujou venku před mým domem, mi děsivý nepřijdou. Tuhle práci dělám už spoustu let, hochu, mám dojem, že už jsem si na ně zvykl."

„Práci?" Zeptal se Jimin, oči pomalu na vrch hlavy.

„Ano práci," pousmál se Taehyung, načež zmatenému Jiminovi vysekl nóbl poklonu. „Kim Taehyung, osobní strážce všech Hledáčků, při jejich cestě za nalezením Vánoční písně." Pomalu se z úklonu narovnal, na rtech stále úsměv, ale v očích ostrou vážnost. „I když mám pocit, že ty budeš můj poslední, chlapče."

Jimin se celý ošil pod tíhou jeho pohledu. „Jsem Jimin." Své jméno pronesl potichu a opatrně, jako by se bál, že jím někoho urazí. Dostalo se mu však pouze dalšího vlídného pokývnutí z Taehyungovi strany. Pak se ovšem pohled jeho nového společníka opět zachmuřil.

„Letos tě posílají pozdě," poznamenal nespokojeně. Jimin zděšeně vytřeštil oči, ale to Taehyung už neviděl, jelikož se obrátil zády a zadumaně se rozešel zpět k pultu. „Budeme muset vypustit pár teoretických lekcí a vrhnout se rovnou na praxi."

Tomu, co Taehyung říkal Jimin jen pramálo rozuměl, přesto však ho nejistým krokem následoval do útrob hodinářství. „Jaké lekce?" Zeptal se po chvíli, kdy Taehyung zastavil před schody, které vedly do patra. Plavovlásek se na něj podíval.

„Lekce o tom, jak se máš chovat, aby nebylo poznat, že sem nepatříš." Odpověděl tónem, kdyby to snad byla samozřejmost. „Například když ti někdo podá ruku, očekává se od tebe, že ji přijmeš a s dotyčným si rukou potřeseš." Narážel na Jiminův předešlý přešlap při jejich seznámení. Když však viděl, jak na něj Jimin jen dál nechápavě civí, tak s povzdechem, tak hlubokým, že by mu ho mohl závidět kdejaký děda, sebral ze stolku za svými zády tlustě vypadající zápisník, který Jiminovi předal.

„Doporučoval bych si ho před spánkem důkladně prostudovat." Poradil ještě stále dost zmatenému Jiminovi, načež mu hlavou pokynul směrem ke schodům. „Nahoře máš připravený pokoj," dodal po chvíli co na něj jeho návštěva jen bezmocně poulila oči. „První dveře vpravo." S tím nechal stále dost nešťastně vypadajícího Jimina stát o samotě v chodbě a sám se vydal zpět do prodejny.

Jimin se nakonec nejistým krokem vydal vzhůru po schodech, knihu si křečovitě tisknul rukama k hrudníku. Než zapadl do malé komůrky, kterou měl teď na pár dní nazývat domovem, zaslechl ještě zdola hlas svého hostitele, jak promlouvá k temným bytostem, které stále čekali před domem.

„Postarám se o něj, vaší přítomnosti zde teď není potřeba." Pak se dveře s hlasitým bouchnutím zavřeli a klíč tiše zachrastil v zámku. Už nebylo cesty zpět.

Hned další den ráno, když ho Taehyung celého rozespalého vytáhl z vyhřáté postele, mu byla praxe, o které plavovlásek mluvil předešlého večera, názorně předvedena. Vyrazili ven, na mále náměstíčko, možná spíš náves, kde se pořádali předvánoční trhy. Dohromady asi pět malých stánků rozesetých v kruhu kolem vysokého smrku, který byl ověšený pestrobarevnými ozdobami všeho druhu.

Jimin nechápavě pozoroval děti, které se ke stromku postupně sbíhali a na jeho spodní větve věšeli svoje vlastní malé ozdobičky. Taehyung následoval směr jeho pohledu, načež se ke svému společníkovi zlehka naklonil.

„Dělají to každý rok," vysvětlil tiše. „Většinou na začátku měsíce, kdy začíná advent, ale letos ten strom přivezli pozdě." Znovu se narovnal, načež kývl na starou ženu, která je míjela. Ta mu kývnutí oplatila, načež pomalým krokem pokračovala v cestě. Taehyung se podíval zpět na Jimina jemuž se v hnědých vlasech usazovaly vločky sněhu. „Chceš se jít podívat blíž?" Zeptal se opět tiše, za což se mu dostalo mohutného kývání z hnědovláskovi strany.

Sníh jim křupal pod podrážkami bot, zatímco se proplétali nevelkým davem, který se na návsi vytvořil. Jimin během cesty zdravil každého kolemjdoucího, za což si nejednou vysloužil dosti zmatený pohled svých obětí. Potom co se to stalo asi tak po dvacáté, ho Taehyung zlehka uchopil za paži a přidržel si ho u sebe.

„Co to děláš?" Sykl mu do ucha ostře, až se Jimin zarazil. Opatrně se na svého strážce podíval, načež pod tíhou jeho pohledu sklopil oči k zemi.

„V té knížce, co jsi mi dal, se psalo, že základem slušného chování je vždy především pozdravit." Odpověděl tiše, přičemž mu lehce zčervenali tváře. Taehyung si povzdechl. Mohlo mu dojít, že si mladík bude brát rady ze zápisníku až příliš k srdci.

„To je pravda," začal tiše: „ale většinou zdravíš jen lidi, které znáš." Jimin zamračeně nakrčil obočí.

„Já tady, ale nikoho neznám," zamumlal, načež vedl oči, aby se nešťastně podíval na Taehyunga. Ten si jen znovu povzdechl.

„Tak budeš zdravit jen lidi, které zdravím já, dobře?" Očima se vpíjel do těch Jiminových, dokud chlapec nerozhodně přikývl. „Tak fajn."

Vydali se dál, přičemž Jimin teď svůj pozdrav věnoval už jen lidem, na které Taehyung předtím kývnul. Pořad se tvářili dost nechápavě, ale už jich bylo o něco míň. Po chvíli, kdy se konečně dostali blíž ke stánkům, si Jimin uvědomil, že jsou všechny mezi sebou propojení řetězy malých barevných žároviček. Ve vzduchu visela nasládlá vůně skořice a něčeho co hnědovlásek nedokázal pojmenovat. Přišlo mu, že i přes všudypřítomnou zimu, z ostatních návštěvníků trhu vyzařuje jakési teplo, které zahřívá i samotného Jimina.

Položil si ruku na hruď, zjišťujíc že jeho srdce zrychleně buší, jako by brzo chtělo vyskočit z hrudi. Se zvýšeným zmatením a strachem střelil pohledem po Taehyungovi. Na tváři plavovlasého muže hrál spokojený úsměv, když si s klidným výrazem ve tváři razil cestu vpřed. Jimin okamžitě spolknul všechny slova svých obav.

Zastavili před malým krámkem, ze kterého se proudem linula ta místy až nesnesitelně sladká vůně. V jeho útrobách se hbitě otáčela vysoká hubená žena s tmavými vlasy, které byly místy protkané stříbrem stáří. Jakmile si všimla nových zákazníků, hned jejich směrem vyslala široký úsměv.

„Taehyungu," pronesla rozverně. Nahnula se přes pult, aby plavovláska láskyplně poplácala po tváři. „Už je to dlouho, co jsme se viděli naposled."

„Paní Jeon," pozdravil Taehyung s lehkou úklonou hlavy. „Máte pravdu, naposledy minulý týden?" Pronesl to jako otázku, přesto však svůj výrok nezapomněl zakončit šibalským úšklebkem, kterým ženu rozesmál.

„Dobrý den," vyslovil Jimin potichu. Chvíli doufal, že si ho paní Jeon, přes svůj smích nevšimla, ovšem velmi brzy se přesvědčil o opaku. Jakmile se totiž trochu uklidnila vrhla svůj zkoumavý pohled právě na nevýrazného mladíka.

„A kdopak jste vy?" Hlas měla stále stejně přívětivý jako doposud. Nikde ani náznak nedůvěry či podezření. Jimin pootevřel ústa, že odpoví, následně je však zavřel, uvědomujíc si fakt, že vlastně neví, co by chtěl říct. Zachránil ho Taehyung, který byl přece jen o něco pohotovější.

„Můj bratranec," odpověděl s ladností profesionálního lháře. „Přijel ze Soulu. Tvrdil mi, že touží po tom strávit Vánoce na venkově." Pokrčil rameny a s úsměvem se zadíval na Jimina. Ten na něj vyvalil oči, zatímco žena za pultem se znovu rozesmála. Taehyung znovu pokrčil rameny a pak se jako by spiklenecky naklonil směrem k ženě. „Rád bych mu dal ochutnat vaši specialitu, jestli nemáte nic proti."

Žena velmi obdivuhodně napodobila plavovláskův spiklenecký úšklebek. „Ale to víš že ne." Odpověděla srdečně, načež se chopila naběračky a dvou kelímků, které naplnila karmínově červenou hustou tekutinou z jednoho obrovského hrnce, který měla za zády. Oba kelímky následně položila na pult před sebou. Vrhla další ze svých podivně krásných úsměvů, tentokrát Jiminovým směrem, přičemž mu lehce pokynula hlavou, aby si kelímek vzal.

„Přeji dobrou chuť," popřála mu ve chvíli, kdy si pohárek převzal. Následně se podívala i na Taehyunga, který jí do drobné ruky vtiskl bankovku, a to přesně ve chvíli, kdy si kelímek převzal i on.

„Jsme Vám neskonale vděční." Pronesl obřadně. Žena jen odmítavě mávla rukou, načež svůj pohled, pln očekávání upřela na Jimina.

„Tak pijte nebo vám to vystydne." Pohrozila mu. „Studené to stojí za starou belu."

Jimin se ještě jednou podíval na Taehyunga a když zahlédl skoro až dětské nadšení v jeho tváři, malinko znejistěl. Potom však přece jen pozvedl pohárek k ústům a zhluboka se napil. A vzápětí se prudce rozkašlal. Tekutina byla horká, ovšem to nebyl ten pravý důvod jeho kašle. I přesto jak sladce voněla, byla hořká a prazvláštně nakyslá. Propalovala si cestu jeho hrdlem, až do žaludku, kde v jedné ohnivé explozi vyvolala další vlnu pálení.

Jimin matně vnímal to, jak se mu oba dva necitové smějí, zatímco sami pomalu usrkávají ze svých kelímků.

„Příště to zkus pomaleji," poradil mu po notné chvíli Taehyung, načež si pro potvrzení svých slov opět zlehka přihnul.

„Měl si mě varovat." Zasípal Jimin, zatímco Taehyunga propaloval vražedným pohledem. Ten si ho dál okatě nevšímal a raději se znovu napil. Hnědovlásek zaslechl, jak se žena ve stánku uchechtla a tak raději odvrátil zrak, přitom však v duchu stále zuřil. Vztek mu však moc dlouho nevydržel.

„Mamí!" Dětský hlásek ho přiměl opět věnovat pozornost dění před sebou. Směrem ke stánku uháněla malá holčička. Modrou čepičku s potiskem něčeho, co vypadalo jako kravička, měla vraženou až příliš hluboko do čela, takže bylo dost pravděpodobné, že přes ni nic nevidí. Z nosu jí tekla nudle a opakovaně volala maminku. Byla jen otázka času než se s něčím nebo někým srazí.

Ta chvíle přišla o několik vteřin později, kdy to dívenka plnou rychlostí napálila do Teahyungových nohou. Tomu z prstů vyklouzl kelímek, přičemž jeho obsah se vylil na sněhem zaprášenou dlažbu v jeho bezprostřední blízkosti. Dívenka to neustála a odporoučela se na zadek a po sléze i na záda, kde začala ve sněhu tvořit andílky.

Jimin vyprskl smíchy, nad Taehyungovým zničeným výrazem, se kterým pozoroval rozlitý karmín. Přešel k němu, přičemž mu konejšivě poklepal na rameno a s výrazem jen těžko zadržovaného smíchu mu do ruky vrazil svůj kelímek. Pak nešťastného plavovláska obešel a vyrazil k dívence.

„Dobrý den," pozdravil ji zdvořile, což ji přimělo ustat v pohybu. Pokusila se posadit v čemž jí Jimin i pomohl, načež ji zlehka nadzvedl lem čepičky. „Nabourala jste mi strážce, slečno." Pronesl zcela vážně a přinutil tím holčičku k úsměvu.

„Yun!" Křik majitelky stánku je oba donutil se s trhnutím ohlédnout. Paní Jeon si to k nim zprudka rázovala s káravým výrazem ve tváři. Yun sklopila pohled ke svým rukou, přičemž se tvářila zcela nešťastně.

"Musíš dávat pozor." Začala jí spílat její matka jen co k nim dorazila. S nevídanou silou svou dceru popadla a postavila na nohy. Začala ji prudce oprašovat prašan ze zeleného kabátku, zatímco holčička tiše posmrkávala. „Mohla jsi zranit nejen sebe, ale i pana Kima." Promlouvala k ní paní Jeon stále přísným tónem, když jí srovnávala čepičku.

„Byla to nehoda," prohodil smířlivě Jimin, který se mezitím postavil zpět na nohy a teď na obě shlížel ze své ne příliš závratné výšky.

„Přesně tak, hlavně, že se nikomu nic nestalo." Teď se k nim přidal už i Taehyung, který se na dívenku zazubil. „Nebolí vás něco, slečno Yun?" Dívenka se potěšeně zachichotala a její matka si rezignovaně povzdechla.

„Jak se tu má někdo snažit o výchovu, když mu to všichni okolo bojkotují?" Zalamentovala Taehyungovým směrem, ale ten jí věnoval jen další ze svých lišáckých úsměvů.

„Není to potom všechno zajímavější?" Zeptal se ženy, která se na něj jen s unaveným úsměvem na rtech podívala.

„To zajisté, ale vy ji pak doma mít nemusíte." Odpověděla s pohotovostí několika násobné matky. Taehyung s úklonou o pár kroků ustoupil, vzdávajíc holt ženině tvrzení.

„Mami!" O slovo se opět přihlásila malá Yun, která matku netrpělivě tahala za zástěru.

„No co zas?" Zeptala se jí paní Jeon. Klekla si znovu na zem, aby svou dceru lépe slyšela.

„Za chvíli to začne," odpověděla jí holčička ve spěchu. „Chtěla jsi ať pro tebe zajdu." Prosebně se dívala na matčinu tvář. Bylo vidět, jak postarší žena bojuje s touhou svou dcerku odmítnout, s tím že má spousty práce, ovšem nakonec se jen s hlubokým povzdechem zvedla do stoje. Uchopila svou dcerku za ruku a ohlédla se přes rameno na dva podivné mladíky.

„Jdete s námi?"

Pódium bylo postavené v zákrytu vánočního stromu, takže na něj od stánku paní Jeon nebylo vidět. Malá Yun hopkala v čele jejich malého procesí, zatímco Jimin ho svým rozvážným krokem uzavíral. Podmračeně sledoval holčičku, která se rozhodla těch několik málo metrů k pódiu doběhnout, přičemž vzápětí sama zjistila, že to nebyl tak úplně dobrý nápad. Na zledovatělé dlažbě ji podklouzla nožka a ona hodila záda. Její matka se k ní rychlým rokem vydala, aby ji pomohla vstát a zároveň se ujistila, že se dítěti nic nestalo. Dva mladíky nechala samotné stát opodál.

Jimin popošel blíž k Taemu, aby zaujal místo po jeho boku, zatímco svůj pohled přesunul z holčičky na malý hlouček dětí, který se začal srocovat kousek od nich. Všechny měly na hlavách sytě zelené kulichy a kolem krku omotané šály, stejně syté, ovšem červené barvy. Díky tomu připomínaly malé vánoční skřítky, což bylo ve své podstatě neuvěřitelně roztomilé.

Yun, teď už opět očištěná od sněhu, si to sebevědomě vykročila jejich směrem. Od jedné ze svých kamarádek si převzala kulich a šálu, což si o chvíli později i ledabyle nasadila. Ve finále to vypadalo tak, že zelený kulich trůnil na modré čepičce a šála byla prapodivně utažená okolo krku. Jenže dívenka nevypadala, že by jí to nějak trápilo. S neměnným sebevědomím vystoupala, po boku svých kamarádů, na nízké pódium, kde všichni zaujali pečlivě nacvičenou formaci.

Zavrzaly schody. V tu chvíli se Jiminovi podařilo odtrhnout oči od skupinky šťastných dětí a zahleděl se na muže, který stoupal na pódium. Byl mladý, ramena hrdě vztyčená, na hlavě naražen stejný kulich jako děti. Jimin ho pronásledoval pohledem, až ke starému oprýskanému pianu, za které se mladík s obřadnou elegancí usadil. Tmavě hnědýma očima přejel celé řídké publikum, které se na náměstí shromáždilo a pak svůj pohled otočil na děti. Jimin si najednou uvědomil, jak mocné je ticho, které se rozprostřelo po náměstí. Každé jedno dítě na pódiu mladíkovi oplácelo pohled s nesmírnou oddaností, když třikrát mírně pokývl hlavou jakoby na odpočet a jeho ruce se rozlétli po klávesách piana.

Říká se, že pod vodou je každá melodie slyšet tisíckrát líp. Jimin si v tu chvíli tak přišel. Jako by byl pod vodou a jediný zvuk, který ho dělil od ohlušujícího ticha, byl právě ta píseň, která vycházela z piana. Nedala se zcela jasně charakterizovat. Klidné tiché tóny se v ní mísili s hlasitými. Byli prošpikované radostí a štěstím, kterou Jimin nikdy neměl šanci poznat. Ale cítil ji. Čišela z každé noty, z každého pohybu rukou na klávesách, který neznámý mladík vykonal. Melodie gradovala a vzápětí upadala, jako by nikdy neměla skončit. A ona neskončila.

Lidé začali tleskat, jakmile mladík povstal od piana a pravačkou pokynu ke svým malým svěřencům. Jimin to neslyšel. Pouze vzdáleně vnímal tiché vibrace zvuku tleskání, jinak celou jeho sluchovou škálu zaměstnávala melodie, která, jak si až teď uvědomil, byla vždy zakořeněná vzadu v jeho hlavě. Měl pocit, kdyby celou dobu čekala na nějaký spouštěč. Jimin teď už věděl, že tento spouštěč teď stojí před ním a s hřejivým úsměvem na rtech si povídá s rodiči dětí, kterým hrál hudební doprovod.

V tu chvíli mladík trhl očima jeho směrem. Mohla to být tak vteřina, možný dvě, ale Jiminovi to přišlo jako celá věčnost. Jeho srdce neelegantně klopýtlo, když se ta melodie, která mu doteď hučela v uších, najednou utla a nebylo slyšet nic než jeho hlasitý dech. Oříškové oči neznámého se krapet rozšířili a v tu chvíli to Jiminovi konečně docvaklo.

Právě našel Vánoční píseň.

„Co myslíš tím, že Jeon Jungkook je Vánoční píseň!?"

Jakmile dorazili zpět do hodinářství, Jimin Taehyungovi nepříliš ochotně sdělil svoji domněnku. Teď stáli naproti sobě, Tae u vchodových dveří a Jimin naopak co nejdál od nich u prodavačského pultu. Taehyungův hlas se během téhle jediné věty o několik decibelů zvedl, že chvíli hrozilo přehlušení všech zběsile tikajících hodin okolo.

Jimin vytrvale snášel plavovláskův pološílený pohled, když si v hlavě neustále přehrával znění Jungkookova jména. Jména jeho Vánoční písně.

„Přesně tak jak to říkám," odpověděl klidně. Uvnitř něj to však vřelo očekáváním a nervozitou. Třas, který se mu usadil v rukou dost obstojně dokazoval, že míra jeho klidu je na nule.

„To není možný." Plavovlásek začal šeptat, což bylo snad víc znepokojující, než kdyby křičel. Zoufale si rukou prohrábl světlou kštici. Tón bezradnosti, který mu rezonoval hlasem byl pro Jimina jako ledová sprcha.

„Cože?" Zeptal se vykuleně, ale Tae ho už nevnímal. Rychlým krokem se rozešel do útrob domu a Jiminovi nezbylo nic jiného než ho následovat. Zastavili se u dřevěných nijak výrazných dveří, se stejnou zlatou klikou, která byla na těch vchodových. Taehyung za ní ve spěchu zabral, načež dveře s trhnutím otevřel.

Místnost, ve které se vzápětí ocitli, byla malá útulný ložnice, zcela očividně obývaná samotným Taehyungem. Postel byla neustlaná, na každé vodorovné ploše nebylo ani smítko prachu, knihy byli poházené všude po zemi v chaotickém sledu. To, co však Jimina zaujalo nejvíc byly stěny natřené temně zelenou barvou a hodiny. Byli jich desítky, na každém volném kousku stěny visely jedny. Malé a velké, dřevěné či digitální, barevné... prostě všechny jaké se vám jen vybaví. Byly prostě všude a všechny hlasitě tikali.

Taehyung se začal zlostně přehrabovat v malé přeplněné knihovničce v rohu místnosti, zatímco Jimin s opatrností jemu vlastní přistoupil k hodinami poseté stěně. Jedny ho zaujaly, byli pravděpodobně nejoriginálnější a zdaleka jedny z nejhlasitějších, které v se v ložnici nacházely. Dřevěné kukačkové hodiny, natřené sytě modrou barvou s malou vyřezanou kravičkou ve štítu jejich stříšky. Malá ručička směřovala na dvojku a velká se za ní šinula jen s velkými obtížemi. Vteřinovka chyběla úplně.

„Tyhle jsou nejhlučnější," ozvalo se za Jiminovými zády. Pomalu se otočil na Taehyunga, který v rukou svíral staře vypadající knihu, v očích výraz prazvláštní něžnosti. „Bude trvat ještě dlouho, než utichnou navždy."

„K čemu to všechno?" Otázka vyletěla Jiminovi z úst dřív, než se stačil zastavit. Taehyungův pohled změkl ještě víc. Rozhlédl se po nevelké místnosti a pak se zahleděl zpět na Jimina.

„Čas má největší magickou moc ze všech," začal tiše. „Občas ho není dost," pokračoval, zatímco přešel k jedněm digitálním hodinám, na kterých odtikávali poslední minuty do půlnoci: „a občas je ho příliš. Ale nikdy s jistotou nevíme, kdy nám dojde." Digitální hodiny s hlasitým pípáním došli do konce své časomíry. Taehyung s výrazem nelíčeného smutku hodiny sňal ze zdi a přešel s nimi k Jiminovi.

Zářily. Nebyla to jasná zář, která vás oslní na první dobrou. Ne, tahle zář vycházela, kdyby zevnitř předmětu. Vzápětí se začali vytrácet. Zprvu pozvolna, tak že by si toho nikdo nevšiml, kdyby se na ně přímo nesoustředil. Pak však dospěli do bodu, kdy přes ně prosvítali Taehyungovi dlaně a v tu chvíli teplota v místnosti klesla na bod mrazu. Ozval se vzdálený hukot a světla v místnosti poplašeně zablikala. Jimin se kolem sebe začal zděšeně rozhlížet a vydrželo mu to až do té chvíle, kdy v periferním vidění zaznamenal pohyb, jak Tae spustil ruce ke svým bokům. Jejich okolí se opět ustálilo do normálu a Jimin se nechápavě zadíval na plavovláska.

„Co se stalo?" Vyhrkl hned vzápětí. Taehyung se jen smutně pousmál, než pokrčil rameny.

„Víš že já vlastně ani nevím." Odpověděl smutně. „Děje se to vždycky, když některé z hodin dospějí ke konci své časomíry. Hned následující den přijde zpráva, že někde blízko někdo zemřel." Odevzdaně se rozhlédl po ložnici, přičemž spočinul pohledem snad na úplně každých hodinách, které viseli na zdi. Pak svůj pohled stočil zpět k vykulenému Jiminovi. „Ze začatku jsem se toho děsil stejně jako teď ty, ale později... no vyložil jsem si to tak, že pokaždé když se hodiny zastaví a někdo zemře, jeho duše odejde spolu s těmi hodinami." Znovu pokrčil rameny, načež se s pohledem upřeným na své ruce, odvrátil zpět ke knize, kterou předtím odložil na postel.

„Ale tohle jsem ti dnes ukázat nechtěl." Oznámil, když se i s knihou v rukou obrátil zpět k Jiminovi. Ten stále nenacházel slova, očividně otřesený z událostí, které se před pár minutami udály. Taehyung mu párkrát před obličejem luskl prsty, aby ho probral z deliria. Když ho mladík pak konečně zase začal vnímat, nastavil mu knihu tak, aby dobře viděl.

Ilustrace vyvedená na stránce vyobrazovala pár stylizovaných lidských postav. Jeden z nich měl nakreslené výrazné špičaté uši, ruce napřažené v němém prosícím gestu k druhé postavě, která v rukou svírala předmět, ze kterého v kresbě vybíhali různě tlusté čáry, znázorňující záři. Postava však neměla špičaté uši.

Jimin se zmateně ohlédl na Taeho. Ten mu knihu vrazil do rukou a následně zabodl prst do textu pod ilustrací. Do Textu, kterému Jimin vůbec nerozuměl.

„Píše se zde o mocné magické relikvii, kterou lidský král předal vílímu lidu, aby je zachránil." Jimin se zamračil, a ještě víc přimhouřil oči na shluk písmenek, jejichž význam mu Taehyung polopaticky vykládal. „Autor tuhle relikvii nazývá Píseň radosti, protože byla stvořená z pozitivních emocí králových poddaných." Taeho tón zněl posměšně, když mu slova splývala ze rtů jako dobře naučená básnička. Jimin se na něj nechápavě zamračil, čekajíc na pointu jeho vyprávění.

„Problém je ten," promluvil Taehyung po chvíli: „že tohle je pohádková knížka, kterou jsem sehnal v místním knihkupectví. Tahle povídka nese stejný název jako relikvie o které pojednává a podle mých informací jde o klasickou pohádku z místního folklóru." S pohledem upřeným do Jiminových, teď už zděšených očí, knihu v jeho rukou zaklapl. „Žádná Vánoční píseň není Jimine."

Jimin od něj prudce ustoupil. „Lžeš!" Vyhrkl zhurta, kroutíc přitom hlavou. „Já jsem ji slyšel."

„Nevím, co jsi slyšel, ale Píseň to nebyla." Míra smutku v Taehyungově hlase stoupala s každým dalším slovem. „Protože neexistuje. Královna tě obelhala, stejně jako všechny ostatní před tebou."

Jimin odmítavě kroutil hlavou, zatímco od plavovláska ustupoval dál ke dveřím.

„To není pravda, ty lžeš." Oči se mu samovolně zalili slzami. „Já ji slyšel."

„Jimine poslouchej mě..." začal Taehyung a pokusil se přijít k mladíkovi blíž. Ten však prudce couvl, v očích výraz ublížení, kterým Taehyungovi sebral vítr z plachet. V další chvíli se Jimin otočil a utekl z ložnice pryč.

Byly to zhruba dvě hodiny, co se hnědovlasý mladík zcela očividně bez cíle toulal nočním městečkem. Svítil měsíc, takže Temnomůři, kteří ho po celou dobu pronásledovali se museli ukrývat ve stínech budov. Jen matně si uvědomoval jejich přítomnost a pouze instinktivně se zdržoval výhradně ve stříbrném měsíčním svitu, který ho ochraňoval před jejich útokem.

Pokaždé když se v mysli vrátil zpět k Taehyungovu prohlášení polil ho silný pocit znechucení. Jak vůbec může tvrdit něco takového? Taková sprostá lež... něco takového by královna nikdy neudělala... Nechtěl pochybovat o ničem co kdy jeho královna pronesla, nicméně fakta, která mu Taehyung tak nevybíravě předložil nutila jeho naprosto oddanou mysl začít přemýšlet nad skutečností úkolu, který zde měl splnit.

Zastavil se a chvíli jen nepřítomně zíral před sebe. Jeho ničím neřízená chůze ho zavedla na náměstíčko, kde ještě stále stály, teď už opuštěné stánky. Automaticky obrátil svůj pohled ke starému časem políbenému pianu, které stálo na pódiu v rohu náměstí. Ten starý hudební nástroj ho přímo vybízel k vybrnkání pár akordů.

Tak pomalu vystoupal nahoru. Schody, jejichž vrzání mu dopoledne znělo tak hlasitě, teď jako by tlumila nějaká neviditelná clona. Dosedl na malou stoličku před nástrojem a s nepřirozenou lehkostí otevřel víko kláves.

Stolička byla ledová a studila ho do zadnice, stejně jako samotné klávesy, ke kterým z chladu až přimrzaly prsty. To vše však Jiminovi jen pramálo vadilo. Zavřel oči a s hlubokým výdechem, díky čemuž mu z pusy vyšel malý obláček sráženého vzduchu, začal hrát.

Ta melodie mu nebyla blízká, poprvé ji slyšel až dnes dopoledne. Přesto však mu nějakým způsobem připadala neuvěřitelně povědomá a hřejivě známá. Při jejím znění si vybavoval tvář mladíka v zeleném kulichu, stejně tak jako sílu pocitů, které v něm jejich setkání vyvolalo, a kterým nerozuměl.

Oči znovu otevřel až ve chvíli, kdy dozněl poslední tón Vánoční písně. Odtáhl své promrzlé prsty od kláves a chvíli jen tak seděl v hlasitém tichu, které ho zničehonic obklopilo.

„Ty poslední tři akordy bych zahrál tak o stupeň výš, ale jinak..." Jimin sebou prudce trhl leknutím a vzápětí střelil pohledem ve směru odkud se hlas ozval. Stál tam muž, kterému Jimin v šeru moc dobře neviděl do obličeje. Kolem krku měl obmotanou huňatou šálu hnědé barvy a na sobě měl černý dlouhý kabát a kalhoty stejné barvy. Co však bylo nejzvláštnější a Jiminovi skutečně nedávalo žádný smysl, byla mladá břízka, o kterou se neznámý očividně vyčerpaně opíral.

Jimin urychleně vstal a seběhl těch pár schodů, které ho dělili od pevné země. Popošel blíž k neznámému, přičemž přimhouřil oči, aby lépe zaostřil na jeho tvář. Když mu došlo, s kým má tu čest, oči překvapeně vykulil.

„Hrajete moc krásně," pokračoval Jungkook. Jeho chvála zněla tak upřímně, že to Jimina úplně vyvedlo z míry.

„Děkuji," bylo to jediné na co se v tu chvíli zmohl. Jungkook se na něj usmál, přičemž popošel i s břízkou blíž k němu.

„Za talent se neděkuje." Pronesl vážně, když s vyčerpaným zafuněním postavil stromek opět na zem. Pak se na Jimina zvědavě zadíval. „Ještě jsme neměli tu čest." Řekl vzápětí a bez okolků k němu napřáhl ruku. „Jsem Jungkook, stačí jen Kook a vy?" Strom si při tom nepohodlném manévru opřel o tělo.

Jimin mu s nervózním chvěním ruku stiskl. Vydolovat za sebe slova mu však notnou chvíli zabralo. „Jimin," odpověděl ochraptěle: „jsem Taehyungův bratranec." Lež mu ze rtů splynula naprosto automaticky, až ho to samotného překvapilo. V Jungkookově tváři se na chvíli objevil výraz poznání.

„No jo vlastně, mamka mi o tobě dneska říkala." Posunul se ještě o pár kroků blíž, ale neuvědomil si, že má strom opřený o svou osobu. Ten spadl na zem, ale Jungkook jako by si toho ani nevšiml. „Přijel jsi ze Soulu?" Hlas mu naplňovalo nefalšované nadšení. Jimin zaražené zakroutil hlavou, zatímco vyjukaně pozoroval Jungkooka, který nadšením tak měr vibroval. Jakmile se k němu mladík přiblížil sotva na pár centimetrů zděšeně od něj uskočil. Jungkook se zarazil, též o pár kroku ustoupil, dávajíc tak Jiminovi potřebný prostor a následně se provinile zamračil.

„Omlouvám se," vypadlo z něj po chvíli. Sehnul se, aby zvedl spadlý strom ze země. „Občas nad sebou trochu ztrácím kontrolu." Nervózně se podrbal vzadu na zátylku. Očividně se ocitl v nepříjemné situaci, která ho zahanbovala.

Jimin se zhluboka nadechl, ve snaze malinko se uklidnit. I on měl pocit, že za chvíli ztratí kontrolu. Za jeden večer toho na něj bylo zkrátka moc.

„V pořádku," odpověděl. Samotného ho překvapilo, jak moc unaveně jeho hlas zní. „A abych odpověděl na Vaši otázku, tak ne, nepocházím ze Soulu." Když odpovídal sám sebe se v duchu ptal, co to vlastně ten Soul je. V Taehyungově knížce se o tom nic nepsalo a on si až zpětně uvědomoval, že to slovo slyšel ten večer poprvé.

„Vážně se omlouvám, nemusíte odpovídat." Druhý mladík se znovu pousmál, když tentokrát působil spíš plaše než energeticky. „Poslední dobou zapomínám na dobré vychování." Další plachý úsměv, po kterém následovalo malinko delší a lehce trapné ticho. V tom tichu na sebe koukali, snažíc se beze slov zjistit na co ten druhý myslí. První ticho prolomil Jimin.

„No a..." Hlavou pokývl ke stromu v Jungkookově ruce. „K čemu ten strom?" Mladíkův pohled zjihl, když se i on na břízku zadíval.

„Ségra si velmi přála mít letos na Vánoce živý stromeček, místo toho umělého, který máme už od chvíle, co jsem se narodil." Pokrčil rameny. „Chtěl jsem jí udělat radost, ale žádný jehličnan jsem nenašel, tak..." Pokynul rukou k listnáči a bylo vidět, jak se nervózně zarděl.

„To je od Vás moc hezké." Pousmál se Jimin, přičemž se o pár kroků přiblížil. „Počítám, že Vaše sestra je ta talentovaná dívka, co dnes nabourala do Taehyunga?"

„Yun," odpověděl Jungkook, který po Jiminovi vrhl poměrně nervózní pohled. „Ano to je ona, stejně jako já má problém s přemírou energie." Zhluboka si povzdechl. „Moc se za ni omlouvám."

„Ale já se nezlobím." Zakroutil Jimin hlavou. „Jak jsem říkal Vaší matce, byla to nehoda. Ty se občas stávají."

„Jistě jistě," pokýval mladík hlavou, načež se na Jimina pousmál. „A nevykejte mi, cítím se pak starší, než jsem."

Jimin s úsměvem sklopil zrak, přičemž kývl hlavou zpět ke stromu. „Nechceš s tím pomoct?" Sám si byl dost vědom toho, jak velký důraz klade na Jungkookovo oslovení. Tázaný mladík se mezitím zadíval směre, kterým jak se Jimin domníval měl namířeno před tím, než přišel na náves.

„Hmmm... jestli ti to nevadí." Potěžkal v ruce stromek, nervózně uhýbajíc pohledem. „Ale samozřejmě bych to zvládl sám."

„O tom nepochybuju," odpověděl Jimin, kterému se úsměv na tváři ještě rozšířil. „A nevadí mi to, to bych se tě neptal." Přišel až úplně k Jungkookovi a sehnul se, aby mohl strom zvednout za kmen. Když se pak narovnal všimnul si, jak se na něj Jungkook zubí.

„Co?"

Mladík pokrčil rameny. „Nevím. Je zvláštní, když ti někdo cizí jen tak nabídne pomoc." Jimin se zarazil uprostřed pohybu a chvíli jen zíral před sebe, ze strachu, že ho Jungkook prokoukl. Zvedl pohled k druhému mladíkovi, aby zjistil, zda ho pozoruje. Koukal na něj s neskrývaným zaujetím, stále stejný úsměv na rtech. „Ale zároveň hezký pocit," dodal po chvíli, kdy se ticho prodlužovalo. Pak jako by se nic nestalo strom zvedl, čímž donutil Jimina, který ještě stále setrvával v předklonu, aby se narovnal. Jungkook se otočil na patě a vyrazil vpřed.

„Následuj mě!" Houkl na Jimina přes rameno, zatímco si to metašil přes náves do jedné z mála uliček, které z ní vybočovali.

Ukázalo se, že cesta k Jeonovým domů vede přes několik set metrů dlouhé schody, které nabízeli jen pramalou šanci na odpočinek. Několikrát museli zastavit, protože Jimin zkrátka nestačil s dechem. Když se pak konečně doplahočili až na úplný vrchol, hnědovlásek se neubránil vítězoslavnému povzdechu.

„Upřímně tě docela obdivuju." Prohodil Jungkook, když se ubírali dál po úzké cestě, směrem k malému dřevěnému baráčku, který stál na jejím konci. Když mu Jimin nic neodpovídal, Jungkook pokračoval. „Většina lidí by to v půlce vzdala," pousmál se: „anebo by mě počastovala dosti peprnými nadávkami."

Zastavili před domem a jako jeden muž pustili strom na zem. Jimin se prohnul v zádech, aby je narovnal a ulevil si tak od tupé bolesti, která se do něj dala zhruba ve čtvrtině cesty.

„Děkuju ti." Ozval se Jungkook. Jeho hlas zněl provinile, což Jimina přimělo k zamračení. Mladík naproti němu si opět nervózně mnul zátylek a uhýbal očima.

„Už jsem ti říkal, že mi to nevadí." Protočil Jimin očima.

„To sice jo, ale stejně si se semnou táhl až na druhou stranu města." Odpověděl Jungkook se stejným tónem, který aniž si to uvědomoval dokonale prozrazoval jeho emoce. „A navíc jsem tě šmíroval při hraní, za to se taky omlouvám."

„Tak za prvé," povzdechl si Jimin: „chtěl jsem se projít, takže mi věř, že to že jsi mě vytáhl na druhou stranu města není zase tak velký problém. A za druhé, ta moje údajná hra na piano, jak to nazýváš, byla příšerná, takže..." Pokrčil rameny a přistoupil trochu blíž k Jungkookovi. „Navíc jsem tě moc rád poznal." A zase ta červeň, která polila Jungkookovi tváře.

„Já taky."

Jimin v nějaké knize kdysi četl, že určitý druh emocí se projevuje zrychleným bušením srdce. To jeho právě teď tlouklo jako zvon, i když on sám si pořádně neuvědomoval proč. A tak tam jen zaraženě stál, pozorujíc Jungkooka jak stromek velice úspěšně přesouvá na malý dvorek před domem. Položil ho na zem a pak se otočil zpět na nečině stojícího mladíka.

„Plánuješ přijít na svíčky?" Zeptal se, zatímco si z oblečení oprašoval špínu.

„Cože?" Jimin přišel blíž k plotu, přičemž pozoroval Jungkookovo počínání. Ten na něj vrhl trochu zděšený pohled.

„Taehyung se ti nezmiňoval?" Zeptal se na oplátku. Když pak Jimin zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu, kriticky protočil očima. „Na Štědrý večer lidé chodí na místní hřbitov, kde zapalují svíčky. Uctívá se tak památka zesnulých."

I o tomhle Jimin četl, překvapivě v Taehyungově průvodci lidskými návyky, jak to sám pro sebe nazýval. Tento zvyk dodržovali pouze místní obyvatelé. Taehyung sám to považoval za nějaký pozůstatek západní kultury, která své tradice do těchto končin dosti nevybíravě zavlekla.

„Pokusím se dorazit," usmál se Jimin. Poodstoupil od plotu, přesvědčený o tom, že toto je konec jejich rozhovoru. O to víc ho překvapilo, když ho Jungkook začal podél plotu následovat.

„A nechceš jít na chvíli dovnitř?"

Jimin pomalu ustoupil o krok dál. „Už bych měl jít. Taehyung bude mít strach."

Nadšený výraz na Jungkookově krapet povadl. Znovu se nervózně podrbal na zátylku a taky o pár kroků ustoupil. „Jo jasně... hmno ono je stejně už pozdě." Pokrčil rameny a pomalu začal couvat k domu. „Tak se měj." Počastoval ho nervózním mávnutím, než bez dalšího slova vklouzl dovnitř.

A najednou bylo ticho a Jiminovi v tu chvíli došlo, že je na ulici úplně sám. Temnomůři zmizeli a s nimi i Jiminova poslední naděje na to, že by cokoliv, co se tu děje dávalo nějaký smysl.

Dva dny zachovávali s Taehyungem tichou domácnost. Tedy spíš Taehyung. Vyhýbal se hnědovláskovi jak jen to šlo. Ráno vstával brzy, přičemž chodil prodávat do obchodu a večer zalézal do své ložnice taky brzy, aby se s Jiminem náhodou nepotkal. Když na něj jmenovaný mladík potom klepal a dovolával se jeho jména, zarytě mlčel.

Ve středu, třetí den po setkání s Jungkookem, toho měl Jimin tak akorát dost. Přivstal si a ve chvíli kdy Taehyung vycházel ze svého pokoje, už na něj čekal na chodbě.

„Musíme si promluvit." Oznámil zmatenému plavovláskovi, když mu zastoupil cestu. Ten na něj ještě chvíli notně zmateně poulil oči, než mu to došlo a opět nasadil masku netečné lhostejnosti.

„Nechápu o čem." Řekl, když Jimina obcházel, aby se dostal do malé kuchyňky za jeho zády. Mladík ho následoval, snažíc se uspořádat svoje splašené myšlenky.

„O Písni," začal, když ztěžka dosedl na židli u malého jídelního stolu. Taehyung mezitím zapnul rychlovarnou konvici a následně z komody vytáhl dva hrníčky na čaj. Do každého vložil síto, které předtím naplnil čajem.

„Mám za to, že to už je vyřešené." Odbyl ho stroze, když se zády opřel o linku. Zamračil se na Jimina, který na něj bezradně koukal, přičemž si překřížil ruce na hrudi. „Ty mi nevěříš a raději slepě následuješ příkazy ženy, která tě už dávno zradila. Není o čem mluvit."

„Temnomůři jsou pryč." Pronesl Jimin tiše se sklopenou hlavou. Periferně si všiml, jak Taehyung ztuhl uprostřed pohybu. „Po té naší hádce jsem se šel projít. Byli tam se mnou, celou dobu. Ale pak jsem zahrál Píseň, na piano, no a pak tam přišel Jungkook a já mu pomáhal odnést strom k nim domů, no a když jsme se pak rozloučili, Temnomůři byli pryč." Vysvětloval překotně Jimin.

„Co?!"

„Čekal jsem na ně. Myslel jsem, že se vrátí, že si je královna třeba jen zavolala zpět, aby jim předala nové instrukce. Ale oni se nevrátili." Zalapal po dechu, když Taehyung několika kroky překonal místnost a přes stůl se k němu naklonil.

„Cože jsi udělal?" Plavovláskovi vykulené oči byli najednou blíž než kdy dřív. Tak blízko, že až teď si Jimin uvědomil, že jsou jeho duhovky ledově modré.

„Zahrál jsem na piano," špitnul, natlačen do opěradla židle.

„Ale co?" Domáhal se Taehyung dál odpovědí.

„Tu melodii, co jsem slyšel, když jsem se poprvé setkal s Jungkookem, Vánoční píseň."

„Žádná Píseň není." Povzdechl si Taehyung ztěžka a promnul si kořen nosu. Jimin zoufale zakroutil hlavou.

„A co když ano? Královna možná lhala, ale co když ani ona neznala pravdu? Co když ona sama nevěděla, že vlastně nelže?" Jimin se nesnášel za to, jak moc zoufale jeho hlas zněl. „Co když existuje způsob, jak ji zachránit?"

„Nevíš, o čem mluvíš." Zavrčel Taehyung odmítavě. Odstoupil od stolu a chystal se opustit místnost.

„Tae prosím!" I Jimin se postavil, připraven udělat krok směrem k plavovlasému muži. „Nemůžeme to nechat jen tak."

„Mluví z tebe poblázněnost." Odsekl druhý mladík, který se zastavil ve dveřích. Přesto jak odmítavě jeho postoj vypadal, alespoň zůstal, což Jiminovi dávalo naději, že poslouchá.

„A co když ne?" Zeptal se znovu tiše Jimin. Taehyung se na něj přes rameno podíval, pak se s unaveným podrážděným povzdechem obrátil celý, přičemž zaujmul stejně odmítavý postoj jako předtím.

„Dobře řekněme, že máš pravdu. Řekněme, že Píseň existuje a že skutečně zahání stíny. Co by jsi dělal? Přitáhl ke Královně celého Jungkooka?" Sarkasmus mu přímo odkapával z hlasu, ale to Jimina jen pramálo zastrašovalo.

„Ne," usmál se tajemně. „Přinesl bych jí pouze tu píseň."

Taehyung jen dál nechápavě kroutil hlavou. Pak se pomalu rozešel směrem ke stolu a než ztěžka dosedl na židli, znovu si unaveně povzdechl. „Dobře, co máš v plánu?"

Jiminovi nohy pomalu přimrzali k silnici. Stepoval před hodinářstvím už dobrou půl hodinu, čekajíc na své osudové setkání. Taehyunga poslal pryč, na svíčky a doufal, že měl dost rozumu, aby ho poslechl. Bylo 24. prosince, Štědrý večer a všude kolem panovala Vánoční atmosféra. Stejně tak tu však panovala, prazvláštní prázdnota. Vzduch byl mrazivý a těžký zároveň a kolem bylo ticho jako v hrobě, jako by celý svět čekal spolu s Jiminem.

Ten si znovu poposkočil, aby se zahřál a odlepil přimrzlé nohy od země. Ruce vrazil do kapes a víc se bradou zabořil do zatepleného límce bundy.

„Nečekala jsem, že tě tu skutečně najdu." Leknutím nadskočil, když se za ním ozval chraplavý ženský hlas.

„Vaše Výsosti," zalapal po dechu, když se tím směrem otočil a spatřil to co zbylo z jeho Královny. V dlouhých otrhaných cárech na ní viseli kdysi bílé, teď popelavě šedé umolousané šaty. Tvář měla pohublou, klíční kosti jí ostře trčeli z hrudníku. Dřív jasně zelené oči teď byli černočerné, jako by její duhovky pozřela sama noc. Její hlas byl chraplavý a hlubší, než si Jimin pamatoval.

„Většinou musím své Hledáčky nahánět po celém městě, i když přiznávám, že zde by to asi tak náročné nebylo." Pokračovala jako by nic, přičemž v ošemetném úsměvu odhalila ostré zuby. S nebezpečnou elegancí k němu natáhla svou kostnatou ruku, přičemž pokynula hlavou. „Tak, můj drahý Jimine, našel jsi pro mě Vánoční píseň?"

„Ano," odpověděl Jimin. Ztěžka polkl, když se Královniny oči zaleskli, neskrývaným hladem. Jako by nad sebou ztratila kontrolu, udělala několik rychlých kroků jeho směrem.

„Dej mi ji." Vyhrkla zprudka, když od ní Jimin začal odstupovat. „Hned mi ji dej!"

Bude nebezpečná... prozradil mu dříve Taehyung ...dychtí po moci víc než kdokoliv jiný. Ale bude taky zbrklá. Dej pozor na každý pohyb, který udělá...

Jimin z kapsy rychle vytáhl malý medailonek kruhového tvaru, který následně podal královně. Ta po něm téměř hladově chňapla, načež ustoupila zpět do stínů.

„Je moje, konečně je moje," šeptala hořečnatě.

Je utopená ve své vlastní lži...

Jimin též ustoupil, když Královna medailonek otevřela a z něj se začala linout tichá melodie. Výroba té hrací skříňky je stála spoustu nervů, dvě ostré hádky a nakonec i návštěvu Jungkooka, který se neuváženě potuloval moc blízko hodinářství. Teď, když Jimin poprvé zaslechl výtvor jejich několika denní námahy, cítil pýchu, která ho prostoupila od hlavy až k patě.

„Co to je?!" Královna však očividně jeho pocity nesdílela. Skřek, který ze sebe vzápětí vydala, by probudil i mrtvolu.

„Vánoční píseň," odpověděl Jimin klidně, i přes fakt že uvnitř trnul strachem. Královna na něj zírala s vraždou vepsanou v černých očích, zatímco v pozadí hrála melodie, která v sobě nesla všechnu magii světa.

„Ty..." Královna udělala krok vpřed. Její krk se prodloužil, ústa rozšířila a vyrazili z nich ostré špičáky. „Ty jsi mě oklamal!" Zařvala a prudce proti němu vyrazila. Jimin se přinutil stát na místě a pozoroval jak se stvůra, která dřív bývala jeho laskavou královnou zastavila na hranici světla a stínů, když zaryčela bolestí z popálenin, které jí světlo způsobilo.

„Chtěla jste ode mě Vánoční píseň," vedl si mladík dál svou: „toto je to nejbližší... co EXISTUJE." Zvláštní důraz, který tomu slovu dal zastavil Královnino svíjení.

„Ty podvodníku! Jen počkej až..."

„Myslím, že si nemáme co vyčítat Výsosti," přerušil jí Jimin hrubě. „A pokud jde o to druhé... no, Váš úkol jsem splnil, takže zde už není o čem mluvit." Královna opět vyrazila vpřed, ale vzápětí jako by narazila na neviditelnou stěnu. „Ve chvíli, kdy Hledáček splní svůj úkol," pokračoval Jimin, očima se vpíjel do zoufalého stvoření před sebou: „je zproštěn jakékoliv delší povinnosti vůči své Královně. Zkrátka a dobře... je volný."

„Ty hamižný, nevděčný..." Proud nadávek pokračoval dál, ale to už Jimin pomalu couval směrem ven z ulice.

„Nemáte nade mnou žádnou moc, ani nad Taehyungem. Ten úkol jsme splnili spolu." Usmál se Jimin smutně zatímco pozoroval, jak ho Královna skrz stíny následuje. „Skončila jste."

„To já rozhodnu, kdy skončím." Opravila ho Královna zprudka. „Budu tě pronásledovat. Budu v každém stinném zákoutí, budu se skrývat ve stínech noci, následovat tě ve tvém vlastním stínu." Vyhrožovala dál. V tu chvíli se Jimin otočil na patě a odcházel pryč.

„Pamatuj na má slova. Já si pro tebe..."

A pak najednou bylo ticho. Jimin se zastavil a otočil do míst, kde ještě před chvílí stála Královna. Teď tam bylo prázdno jen na zemi ležel medailonek. Hnědovlasý mladík pomalu došel, až k onomu místu a dřepl si.

„Vyšlo to." Zašeptal si sám pro sebe, když medailonek zvedl ze země. Pomalu ho otevřel, ale žádná melodie už z něj nevycházela. Místo toho Jimin zíral do mrazivě temných očí Královny, která byla vyobrazena na malém portrétku uvnitř, navždy uvězněná v jediném okamžiku.

S tichým klapnutím medailonek zavřel, načež si ho strčil do kapsy a vydal se směrem ke hřbitovu za městem. Ve chvíli, kdy dorazil, už všude kolem zářili svíčky a lidé zapletení v tichých rozhovorech, se pomalu šinuli k východu. Jimin se chvíli prodíral davem, než zahlédl vysokého plavovláska, jak rozverně rozmlouvá s postarší dámou, která za ruku drží malou holčičku s modrou čepičkou na hlavě.

„Dobrý večer," pozdravil mladík tiše když se k nim připojil.

„Jimine!" Taehyung mu s nefalšovaným nadšením skočil kolem krku.

„Ujel Vám vlak?" Zeptala se paní Jeon se soucitným výrazem ve tváři. „Zrovna jsem tady Taehyungovi domlouvala, že Vás měl přesvědčit, abyste zůstal přes svátky. Z tohohle zapadákova jedou ve všední den jen dva nebo tři vlaky, natož pak na Štědrý den."

„Nenastoupil jsem," odpověděl Jimin s ledabylým pokrčením ramen. „Rozhodl jsem se, že tu ještě nějaký čas zůstanu." Dodal po chvíli s prosebným pohledem směrem Taehyungovi, který očividně zmatený jenom přikyvoval.

„No to zní báječně." Spráskla paní Jeon radostně rukama. Vzápětí vyděšeně vyjekla, když se jí kolem pasu obmotali dvě paže, které jí zprudka vyzvedli do vzduchu.

„Jungkooku! Okamžitě mě postav na zem!" Obořila se na svého syna, ale na její autoritě jí ubírala radost skrytá v každém slově, které pronesla.

„Jak si přeješ drahá máti." Pronesl Jungkook obřadně, zatímco svou matku pokládal zpět na nohy. Následně si od ní vysloužil prudkou ránu do ramene. Vůbec si toho nevšímal. Místo toho popadl Yun, kterou taky vyzvedl do vzduchu a začal s ní kolem kroužit jako s letadlem. Jimin se přistihl, že při pohledu na ty dva se mu rozněžněle chvěje srdce v hrudníku a směje se jak měsíček na hnoji.

„Jak malé děti," zakroutila hlavou paní Jeon.

„Ale tvoje děti, pokud se nepletu." Oponoval jí Jungkook rozverně. Postavil Yun na zem a ta s prudkým zapištěním utekla zpět k mamince.

„Líbil se ti stromeček?" Zeptal se Jimin, který se k holčičce sklonil.

„Jo," odpověděla Yun, přičemž rozhodně kývla hlavičkou.

„Ještě, aby ne, když jsme se s tím, tady s Jiminem, táhli jak nejaký otroci." Ozval se znovu Jungkook, zatímco přehodil paži okolo Jiminových ramen.

„Odmítneš mě, když tě dneska pozvu k nám domů?" Zeptal se o trochu vážnějším tónem, přičemž hleděl hluboko do Jiminových očí.

„Ehm ehm..." Tiché odkašlání ze strany Jungkookovi matky, bylo výmluvné až až.

„Samozřejmě pouze s tvým svolením mami," navázal Jungkook plynule. „A Tae se určitě taky rád přidá." Dodal ještě rychle, když viděl jak se jeho matka tváří. Ta se vzápětí na syna sladce usmála a kývla.

„Stejně jsem jim to chtěla navrhnout." Pronesla jako by nic a vydala se po cestě zpět k městu, společně s Yun v závěsu. Taehyung stále dost nesvůj z Jiminova nenadálého příchodu se na hnědovláska zpříma zadíval.

„Zítra mi budeš muset vysvětlit, proč jsi do toho vlaku nenastoupil." Promluvil zcela vážně. Když mu Jimin kývl na znamení souhlasu, se i plavovlásek s hlubokým povzdechem vydal za paní Jeon. Když se chtěl Jimin rozejít za nimi, Jungkook ho zcela neplánovaně chytil za ruku a zatáhl na druhou stranu.

„Pojď, něco ti ukážu." Pronesl tajemně, zatímco odváděl Jimina zpět na hřbitov. Dotáhl ho, až do samého srdce tohoto posvátného místa, k malému jezírku a na most, který přes něj vedl. Záře desítky svíček všude kolem se odrážela ve vodní hladině a jezírku tím dodávala zlatavý nádech.

„Když jsem byl malý s tátou jsem sem chodil každé Vánoce." Začal vyprávět Jungkook, jakmile se na tu krásu oba vynadívali. Opřel se lokty o zábradlí a v tiché nostalgii zavřel oči. „Říkali tomu Jezero ztracených duší a vyprávěl mi příběhy o tom, jak naši blízcí stále žijí tam na dně, aby na nás mohli dohlížet." Šťastný úsměv na jeho tváři dostal smutný nádech. „Když potom umřel, chodil jsem sem po škole, sedával na tomhle mostě a dlouho si s ním povídal, i když jsem věděl, že mě stejně neslyší."

Jimin v nastalém tichu přišel blíž a pohladil mladíka konejšivě po zádech. „Občas máme tendenci věřit něčemu co není pravda, protože stejně tak doufáme, že když budeme věřit dostatečně silně stane z naší víry skutečnost." Pokrčil rameny, když se na něj Jungkook nechápavě podíval. Místo odpovědí na otázky zračící se v mladíkových očích, zašátral v kapse a vyndal z ní náhrdelník.

„Co to je?" Zeptal se Jungkook, který se mezitím narovnal a přistoupil blíž k Jiminovi.

„Věc, která v určitou chvíli patřila někomu, komu jsem věřil." Odpověděl Jimin víc lhostejným tónem, než předpokládal. Královna byla minulost a on překvapivě rychle přijmul tuto svoji novou realitu. Uchopil medailonek do dlaně a tu následně sbalil v pěst, když přívěšek i s Královnou zahodil do jezírka. Nevěděl co teď bude s vílami v říš, kterou tak dlouho nazýval domovem, ale věděl, že ve chvíli, kdy Královnu uvěznil v medailonku, něco hluboko uvnitř něj se změnilo a on se s tím teď bude muset naučit žít. Když se však podíval na Jungkooka, zjišťoval, že to zase tak velká oběť nebude.

„Není to škoda?" Zeptal se Jungkook, který jeho čin pozoroval se zadumáním, za které by se nestyděl kdejaký řecký filozof.

„Není," odpověděl mu Jimin, kterého v ten moment konečně opustila zoufalost.