Všechno je jednou poprvé, a tak vám letos přináším do knížky další vánoční čtivo. Jedná se o příběh, který autorka nestihla dopsat v rámci soutěže, nicméně jsem velmi ráda, že ho dopsala později a dala mi svolení příběh publikovat právě v této knížce. Budu velice ráda, pokud budete k příběhu přistupovat stejně jako k ostatním, čtení si užijete a třeba zanecháte i nějakou tu zpětnou vazbu. :3 

- ❄-

Jméno: Maya
Wattpad jméno: jjungmaya
Zvolené téma: Vánoční přání
Název povídky: Prokletý prosinec
Skupina: ATEEZ, ONEUS
Pár: Mingi & Hwanwoong
Počet slov: 5110

Anotace: Song Mingi měl jeden nenapravitelný problém. Jakmile začal prosinec, přišel s každoroční náloží nehod. Když pak vyslovil rozespalý do peřin jedno drobné přání, nečekal, co tím do svého života přivolá.

Text povídky:

Ulicí se lehce rozléhalo spěšné dusání po schodech, od úst spěchající osoby se vznášely téměř neviditelné obláčky, a následně ruch přerušila jedna pořádná hlasitá rána, když dotyčný došlápl na nešťastně zamrzlé místečko, na kterém mu podjela bota. Jen těsně zvládl tělem trhnout do strany, aby se hlavou nepraštil o schod, a zaúpěl nad bolestí zad a kostrče, která se ozvala prakticky okamžitě poté, co se z pádu stihl rozkoukat.

Život jen vycítil příchod prvního prosince a mohl si zákeřně mnout ruce nad tím, jak opět jednomu smolaři obrátí svět vzhůru nohama. Tento pád mu sebral hrdost, dech asi tak na deset sekund, a jedno z posledních zbývajících písmenek na jeho batohu. Připínáčky, co dřív hláskovaly S-O-N-G M-I-N-G-I, tak nyní ukazovaly pouze O-M-G.

Co si pamatoval, prosinec v jeho životě nikdy nebyl zcela normální. Už dlouho přemýšlel, jestli ho nezačít v kalendáři přepisovat a přidělit mu raději více vystihující číslo 13. Sebral ze země batoh, v rychlosti zkontroloval, že se mu oběd nevysypal ven z krabiček, a pak už se zvláštní pozorností věnované namrzlé zemi pokračoval v cestě do práce. Ignoroval při tom bolest zad i hlasitý smích jeho sousedky, která s výsměchem taktně počkala, dokud nezmizel za rohem.

Bradu zvedl výš, upravil si bundu a pevněji sevřel ucho batohu. Jeden pád první ráno prosince ho nemohl nijak rozhodit. Zažil horší. Určitě to nemohlo být tak hrozné, aby mu to zkazilo náladu po zbytek dne.

Jen kdyby se ve stejném duchu nenesl celý zbytek dne. A také celý zbytek prvního prosincového týdne. V pátek večer si stěžoval Hongjoongovi, že si ukopl palec u nohy potřetí tentýž den a na hlavě měl jistě bouli z incidentu, kdy temenem málem nadzvedl regál ve skladu, jak silně se o něj praštil. Hongjoong na něj pouze vrhl lítostivý pohled, dávno zvyklý, že konec Mingiho roku pronásledovalo všemožné neštěstí, a z kasičky na drobné odměny mu vytáhl sedm tisícovek, aby si po cestě domů koupil něco pro radost. Rozhodl se pro oblíbené bonbony a cestou je ve strachu z další možné nehody křečovitě svíral v rukou.

Aby se neřeklo, alespoň tuhle jednu radost život Mingimu ponechal.

​

Po čtrnácti dnech byl pokrytý modřinami, přičemž u některých ani neznal jejich původ. Dva nešikovné prsty mu ten den oblepil Seonghwa, Jonghův nový přítel, náplastí s nějakými roztomilými králíčky, zatímco se na něj trochu lítostivě díval. Mingi se nad tou vzpomínkou musel trochu ošít. Bylo to poprvé, co jejich skupince přátel Jongho svého partnera formálně představil, a Mingiho prosincové neštěstí se předvedlo v plné parádě. Naštěstí byl Seonghwa jeden z nejmilejších lidí, jaké kdy potkal, a musel tak seriózně přemýšlet, kde přesně Jongho ulovil supermodela – doslova, jelikož jak se během večeře dozvěděl, Seonghwa byl model – a anděla v jednom.

Ať už se cítil jakkoliv trapně, uklidňoval se tím, že Jongho by se za něj nikdy v životě nestyděl, a o tom ho přesvědčil i ve chvíli, kdy trval na tom, že ho se Seonghwou svezou domů autem. Zakončil tak další nabitý pracovní týden plný neštěstí na trochu veselejší notě.

Jako kdyby to pouhou myšlenkou zakřikl, během sprchy mu přestala téct teplá voda a pod peřinu se vrtal kompletně promrzlý na kost. Nastavil si budík na pondělní ráno, aby k tomu všemu ještě nezaspal do práce, a pod nos, do tepla peřiny, zabrblal podrážděné: „Kéž bych mohl mít aspoň jeden normální prosinec."

​

- ❄-

​

Cosi ho vytrhlo ze spánku dávno předtím, než ho vzbudilo zvonění budíku. Trochu nechápavě nakrčil obočí, rozmrzelý, že se zbytečně probouzel brzy, a zamžoural do šera pokoje, osvětleného pouze městským osvícením zvenku. Hromádka oblečení přehozená přes opěradlo židle se i přes svou nestabilitu nepřevrátila a na zemi ležela pouze jediná ponožka. Pochyboval, že by ho vzbudil její dopad.

Jedním pootevřeným, prakticky poloslepým okem tedy skenoval zbytek země, aby zjistil, co mohlo spadnout, ale nedařilo se mu najít původ. Batoh opřený o skříň působil identicky, jako když ho tam pokládal, všiml si nějakého předmětu vedle koše, možná ořezávátko nebo guma, nebyl si jistý, ale určitě už tam také ležel nějakou chvíli. Herní židle lehce, nenápadně zaskuhrala a on s nakrčeným obočím vzhlédl výš, přímo na skrčenou postavu sedící na ní.

Zvedl se do sedu tak rychle, až se mu zamotala hlava a před očima mu zatančily tmavé skvrny. I přesto několikrát na prázdno lapl po dechu, hlas zaseknutý v hrdle, zatímco rozmrkával spánek a vykulenýma očima sledoval osobu před ním.

„Jsi vzhůru! Konečně, čekal jsem-"

Dotyčný větu ani nedokončil, jelikož schytal přímo do obličeje náraz polštáře. Než se z toho vzpamatoval, už se musel urychleně zvedat ze židle, aby se vyhnul další ráně, tentokrát od plyšového medvěda, který byl první zbraní po Mingiho ruce. Náskok mu nabídlo Mingiho zakopnutí, a tak se ladným skokem přehoupl přes opěrku pohovky a využil ji jako svou dočasnou bariéru.

„Stůj, prosím, zastav!"

„Proč?! Abys mě mohl okrást, zloději?!" zaječel za ním hysterický hlas a hned se musel vyhnout dalšímu mířenému polštáři. „Jak ses vůbec dostal ke mně domů?! Je zamčeno!"

Nezvaný návštěvník jen zamrkal. „Oknem?"

„Bydlím ve třetím patře!"

Letící plyšový medvěd mu prosvištěl těsně vedle ucha a narazil do stěny, než se zřítil na zem. K jeho neštěstí měl však mladík četnou výbavu zastrkanou pod jedním podpažím a ve volné ruce svíral další polštář výhrůžně připravený k vrhnutí.

„Počkej, počkej, počkej-" vyhrkl vetřelec za pohovkou a oddechl si při krátkém zaváhání, které tím způsobil. „Nejsem zloděj! Jak bych se sem asi dostal, kdybych byl, oknem bych sem nedolezl a máš dveře na kód! Zamčené, i teď."

Mingi se na něj nechápavě podíval, nakrčil obočí a odfrkl si. „Jak to mám vědět? Je to očividně tvoje řemeslo, já jsem se zlodějinou nikdy neživil a nikdy jsem se náhodou neocitl v cizím domě, v cizím bytě, u cizího člověka v ložnici!"

„Vždyť už jsem řekl, že nejsem zloděj!" zaúpěl, promnul si spánky a narovnal se v zádech. „Dobře, dobře, jen chvilku, nech mě se představit. Jmenuju se Hwanwoong a cítil jsem včera večer tvoje přání, proto jsem tady. Abych se ti to přání, ať už je to cokoliv, pokusil nějak splnit."

Obývacím pokojem se neslo hrobové ticho, rušené jen vzdáleným vyzváněním Mingiho budíku.

„Děláš si prdel?"

„Ne?!" Hwanwoong se ve frustraci zatahal za vlasy, lusknul prsty a rázem se od pohovky přemístil přímo před Mingiho. Využil jeho šoku, aby ho rychle zbavil veškeré munice, a pak ustoupil přesně tak daleko, že na něj nemohl Mingi dosáhnout, kdyby se ho snad pokoušel třeba chytit pod krkem. „Vidíš? Umím se přemisťovat, takhle jsem se sem dostal. Chtěl jsem přijít trochu dýl, ale nemohl jsem se dočkat, tak jsem- no, chvilku jsem čekal, než se vzbudíš."

Mladík si ho prohlížel s pootevřenými ústy a výrazem tak nechápavým, že by nad ním zaplakal i ten nejtrpělivější učitel. Jeho nezvaný host mu však dal několik dlouhých chvil na to, aby svůj mozek opět nakopnul do provozu a byl tak schopný pokročilé komunikace.

„Ty..." zasípal a musel si pročistit hrdlo. „Ty jsi- jsi víla?"

„Huh?" Hwanwoong zamrkal. „No, vlastně, jsem-"

„Počkej, takže ty umíš plnit přání?!"

Na to se nižší mladík vzdal vysvětlování, zazubil se a hrdě povytáhl bradu. „Si piš!"

Mingiho oči se rozzářily víc, než přespříliš nazdobené stromky v obchodních centrech, a kdekdo by se nad ním pravděpodobně začal rozplývat. „Tak- tak to mi určitě pomůžeš! Jenom pokud tu budeš, musíme ti vymyslet nějakou přesvědčivou historku, proč u mě vlastně jsi, kde jsme se poznali, proč jsem o tobě nikdy neřekl svým kamarádům a-"

„Hou, brzdi koně!" zarazil ho Hwanwoong, než se ten myšlenkový proud mohl rozlít do takové šíře, kdy by ho i on těžko uhlídal. „Tohle všechno počká, já mám času dost a zůstávám. Ale ty by sis měl pospíšit do práce, pokud se nemýlím."

Mingi zanadával, podíval se na hodiny a už nešikovně kmital po celém bytě, aby se zvládl připravit na vypravení do práce. Jeho nový společník ho celou dobu zaujatě pozoroval, cukl sebou po každém dalším nárazu do nábytku, a přemýšlel, jestli neměl mladíka na jeho práci upozornit o něco dřív. Mohlo by to předejít alespoň polovině nastalého chaosu.

„Chovej se tu jako doma! Vrátím se v pět, kdybys měl hlad, v lednici určitě něco najdeš a já večer přinesu večeři!" zavolal ještě před odchodem, než se za ním zavřely dveře. Ne předtím, co si do nich stihl přiskřípnout prsty. Hwanwoong bolestně nakrčil obočí, ale Mingi spěchal dál, ačkoliv ještě cestou po schodech úpěl nad dalším zraněním.

Hwanwoong tak v bytě osaměl. Uklidil poházené polštáře a plyšáky, ustlal postel, a přemýšlel, jestli nechat Mingiho jít ven samotného byl dobrý tah.

​

- ❄-

​

Mingi se domů vrátil až v šest. Promočený na kost, jelikož sníh se ten den podobal spíš dešti, avšak ačkoliv drkotal zuby, široce se usmíval. Pozvedl tašku s jídlem a Hwanwoong urychleně přispěchal, když viděl, že se jedno ucho začalo nebezpečně rychle trhat. „Vezmu to do kuchyně, převleč se," nařídil mu, tašku vzal pod dnem a mířil ke kuchyni, zatímco za sebou slyšel, jak se mladík pokoušel dostat ze své bundy a bot.

Každá rána zevnitř bytu ho přiměla nakrčit celý obličej v bolestné grimase. Přemýšlel, jestli měl Mingi jen opravdu špatný den, nebo jestli to k jeho smůle byla naprostá norma. Zatímco tedy připravil jídlo do misek, poslouchal, jestli se nestala nějaká mnohem horší pohroma, aby případně mohl včas zakročit. Mingi ale do kuchyně přišel ve zdraví, i když trochu pocuchaný a s tričkem naruby.

Tričko si úspěšně převrátil správným způsobem, jen mu během toho z prstu sklouzl jeden z prstenů a prakticky obrátil celou kuchyň vzhůru nohama, aby ho našel. Jakmile prsten seděl zpět na jeho prostředníčku – Hwanwoong neměl sílu to dál pozorovat a prsten našel sám –, mohli společně usednout ke stolu a pustit se do jídla.

„Přemýšlel jsem, odkud bychom se mohli znát," spustil Mingi po několika soustech. „V létě jsem byl na taneční soutěži v Daejeonu, tak mě napadlo, že bys mohl být z jejich lokálního týmu? Teda pokud umíš tančit."

Na to Hwanwoong přikývl. „Fajn. Ale proč jsem tady a proč zůstávám bydlet u tebe?"

„Hmm, možná... rozhodl ses na konec roku přijet za někým z příbuzných, ale kvůli nějakému problému tě nemohli ubytovat u sebe? A jelikož jsme se od léta sem tam trochu bavili, napadlo tě zeptat se mě, jestli bys tu nemohl zůstat," povídal Mingi, s přirozeností někoho, kdo byl zjevně zvyklý si občas trochu vymýšlet. Hwanwoong mohl jen hádat, jestli vařil z vody přímo na místě, nebo si vše pečlivě promyslel během dne.

„Dobře, tak jsem mohl přijet třeba za starší sestrou a jejím manželem?" zkusil vymýšlet další detail, přičemž Mingi ho podporoval rychlým pokýváním hlavy. „Třeba se teprve nedávno přestěhovali a v jejich domě prasklo potrubí, takže tam sotva můžou bydlet oni sami. Proto se mě zeptali, jestli nemám někoho, kdo by mě nechal u sebe?"

Mingi znovu výrazně pokývl, až se málem zakuckal jídlem. „To zní dobře. Ještě možná vymysli jména, ale asi by to mělo stačit. Minimálně, aby to bylo uvěřitelný," uznal, dožvýkal poslední sousta a odložil hůlky.

Hwanwoong dojedl brzy po něm, nechal Mingiho uklízet a pozoroval, jak se během mytí nádobí prakticky celý polil vodou, zvládl si dvakrát skřípnout prsty do šuplíku a kolenem narazil do jednoho z madel. Několikrát mu nabídl, že pomůže, ale Mingi trval na tom, že byl host a neměl by po nich uklízet.

Po několika minutách seděl každý kus nádobí na odkapávači a Mingi ždímal své tričko do dřezu. „Mingi," oslovil ho Hwanwoong a pokračoval teprve po vyzývavém hm, kterého se mu dostalo, „jen mě zajímalo... takovou smůlu máš celoročně? Promiň, jestli je to něco citlivýho, ale myslím, že neuběhne dvacet minut, aby se ti něco nestalo."

Mladík se jen tiše zasmál, vyklepal látku, aby se mu nelepila na tělo, a s drobným zaškobrtnutím se naproti němu posadil. „Ne celoročně, ale každý prosinec," přiznal, jeho hlas podivně veselý, vzhledem k situaci. „Už odjakživa, co si pamatuju. Přijde první prosinec a život mi háže klacky pod nohy. Kéž by aspoň jednou vynechal."

Hwanwoong si ho zvědavě prohlédl. „Bylo by to tvoje přání?"

„Huh?! Ne, proboha! Na něco takovýho ho nevyplácám, vždyť jsem si na to už dávno zvykl," zpanikařil, uklidněný teprve tehdy, když se ujistil, že se o přání omylem nepřipravil. Na svého nového společníka se zazubil. „Rád bych si to přání trochu promyslel. Přece se mi nestane jen tak, že mi doma skončí víla, co mi může opravdu, reálně něco splnit."

S tím konverzace na dané téma skončila. Mingi trval na tom, že se s ním musel Hwanwoong podívat na nějaký animovaný seriál. Protagonista byl nějaký týpek s motorovou pilou místo hlavy. Pitomost, pomyslel si. Přesto musel předstírat zájem jen první dvě epizody, než ho děj naprosto vtáhl a musel děkovat všem existujícím i neexistujícím bohům, že Mingi byl do seriálu podobně zabraný a téhle změny v jeho přístupu si ani nevšiml.

Před desátou mu připravil k pohovce dvě deky a polštář. Omluvil se mu, že neměl lepší místo ke spaní, ale Hwanwoong ho ujistil, že se tím nemusel trápit. Už nezmiňoval, že spát vlastně ani nepotřeboval, jen se pokusil vyjádřit svůj vděk, proklepal si polštář a rozložil deku. Během toho, co se mladík sám připravoval k uložení do postele, se hluboce zamyslel.

Nedokázal odhadnout, jaké by mohlo být Mingiho přání. Když zacítil jeho stopu, pouze se jeho energie jako něco zcela nehmotného vznášela v éteru, v naději čekající, až ji někdo zachytí. Vydal se za ním jen kvůli chuti, a aby ho nikdo nepředběhl. Už tak nějak pochopil, že Mingiho přání nejspíš nebude nic povrchního. Měl hezky zařízený byt, práci, na kterou si ani slovem nepostěžoval. Po jeho domově byly rozmístěné četné rámečky s fotografiemi přátel. Působil převážně spokojený.

Někdo, kdo byl chamtivý, své přání většinou vyslovil téměř hned. Mingi se nad ním rozhodl rozvážně zamyslet, zatímco udělal Hwanwoongovi ve svém domově místo, aby ho pohostil. S respektem, jako návštěvu.

Jaký to zvláštní člověk.

​

- ❄-

​

Další dny probíhaly podobně. Mingi musel ještě do práce, než ho čekalo desetidenní volno, během kterého plánoval dokoupit zbytek dárků svým přátelům, ideálně s nimi strávit nějaký čas a pak se zastavit za maminkou, která už se o jeho návštěvě za pár dnů dvakrát ujišťovala.

Během večerů spolu povečeřeli – Hwanwoong neměl tu vůli Mingimu říct, že vlastně jíst nepotřeboval – a povídali si. Jen o nedůležitých věcech, přičemž naposledy mu mladík svěřoval své plány a trval na tom, aby ho doprovodil při shánění dárků a třeba i během setkání s jeho přáteli. Hwanwoong si upřímně myslel, že to nebyl dobrý nápad, jen zbytečné pokoušení jejich vratké lži, ale nedokázal tomu prosebnému pohledu odmítnout.

Takže se ani nenadál a ocitl se navlečený v huňaté bundě před posuvnými dveřmi obchodního centra, snažil se nemračit na každého, kdo do něj omylem vrazil, a poslouchal Mingiho hovor s jeho přáteli, kteří se nečekaně opozdili. Neměl jim to za zlé, viděl tu horu lidí, stanice metra musely být přecpané, ale říkal si, že mohli alespoň zastavit uvnitř, kde nefoukalo.

„Budou tady za pár minut, popsal jsem jim, kde stojíme. Není ti zima?" optal se najednou směrem k němu Mingi a Hwanwoong se musel vytrhnout z myšlenek, aby stihl vnímat. Mladík na něj shlížel s obavami.

Musel se pobaveně ušklíbnout. „Není, jsem přece-"

„Ah! Vím, vím, víla," poslední slovo špitl, aby ho nikdo kolem neslyšel. Hwanwoong povytáhl obočí, dlouze se na něj zadíval, ale nakonec jen s pokrčením ramen souhlasně přikývl. „Promiň, pořád mi to nedochází."

„Pohoda," broukl, vrazil ruce do kapes a rozhlédl se kolem.

Nemusel čekat dlouho, než se vedle něj Mingi napnul, podobný zvědavému psovi, který zahlédl svého páníčka. Hwanwoong se snažil zjistit, na koho přesně byl ten pohled mířený. Naštěstí mu mladík vedle něj vypomohl, když nad svou hlavou nadšeně mávl rukou a pár kousek od nich zamával nazpět.

Než se jen stihl nadechnout k pozdravu, Mingi ze všeho nejdřív oba mladíky vtáhl do objetí. Vysloužil si několik jemných poplácání po zádech, než se mu menší z nově příchozích se smíchem vykroutil ze sevření. To ho přimělo pustit i jeho společníka. „Takže, tohle je Hwanwoong!" začal Mingi energicky, jeho úsměv tak široký, až musel způsobit, že se vzhůru vytáhly i koutky Hwanwoongových úst. „Potkali jsme se na tý soutěži v létě. Hwanwoong-hyung, tohle jsou Yunho a Yeosang."

Yunho byl ještě o něco vyšší, než Mingi, a na jeho sympatickém obličeji se velmi snadno usazovala červeň. Když se Hwanwoongovi uklonil, starší gesto okamžitě oplatil. Tu špetku podezřívavosti, kterou na jeho obličeji po té sprosté lži spatřil, Yunho velmi rychle zahnal.

Jeho pohled padl na menšího z mladíků. Na přenádherný obličej, kvůli kterému mu naskočila husí kůže, a kvůli kterému se mu splašily veškeré systémy v hlavě. Bohužel ne z toho důvodu, že by ho vyděsila tak neskonalá krása, nějakým zázrakem z nebes by se neodolatelně zamiloval na první pohled, padl před něj na kolena a požádal ho o ruku, aby spolu mohli žít šťastně až navěky. Ne. Vyděsil se, až mu ten strach zalezl do morku kostí. Yeosanga totiž poznal.

A hotovo. Zazvoní konec, pohádky zvonec- nebo jak to vlastně bylo. Yeosang ho během pouhých sekund prokoukne – už prokouknul, soudě podle jeho zvědavě nakloněné hlavy a intenzivního pohledu – a celý jeho plán skončí v troskách. Už se vlastně prakticky mohl pakovat, neměl šanci vymyslet si výmluvu takhle rychle, možná by bylo lepší zmizet rovnou a vykašlat se na-

„Moc mě těší, Hwanwoongu," usmál se Yeosang. Uklonil se mu, Hwanwoong ho ztuhle napodobil, v jeho kostech nepříjemné svrbění a touha utéct. Avšak nic dalšího se nestalo. Yeosang se zachytil Yunhovi za ruku, upřel na něj ty neodolatelné oči, a jako kdyby jeho společník porozuměl, pobízel hned celou skupinku, aby zalezla dovnitř, pryč ze zimy. Mingimu se při tom povedlo zakopnout o neexistující práh a jeho přátelé okamžitě propukli v hlasitý smích, zatímco mu pomáhali najít rovnováhu.

Hwanwoong tak dostal čas, aby ze sebe veškerou paniku nechal vyprchat. Vnitřek obchodního centra byl zaplněný lidmi a hlukem plynoucího hovoru. Dostatečně náročné prostředí na to, aby se nemohl snadno zabývat vlastními myšlenkami a pocity, když se musel soustředit na skupinku, od které se nehodlal riskovat vzdálit.

„Už víš, co konkrétně hledáš?" nadhodil Yunho k Mingimu.

Mladík pohnul hlavou ze strany na stranu v přemýšlivém gestu. „Mám představu. Hongjoong-hyung si chtěl koupit nějakou desku, tak jsem mu slíbil, že mu ji pořídím. Sice to nebude překvapení, ale aspoň mi neukousne hlavu," svěřil se jim s plány Mingi, čímž si vysloužil tichý smích. Hwanwoong se bohužel jakékoliv narážky v jeho slovech nechytal. „Mamka mi dala seznam, ze kterýho můžu vybírat, takže to by nemělo být těžký."

„To zní dobře," zhodnotil to Yeosang. „Proč se k nám vlastně Hongjoong-hyung dneska nepřidal? Myslel jsem, že jsi ho zval taky."

„Zval," přitakal mladík, „ale má rande."

„Rande?" ohlédl se na něj Yunho takovou rychlostí, až mu div nelouplo za krkem. „Nevymyslel si to? Stejně jako tamtu slečnu? Tu, jak údajně dělala pro Hyundai?"

Mingi se hlasitě rozesmál, ale zavrtěl hlavou. „Ani tu si tenkrát nevymyslel," smál se dál, když na něj Yunho pochybovačně koukl. „Ale tohohle jsem byl svědkem. Je to nějaký hudební producent z Austrálie, hyung se před ním na dvacet minut rozvášnil o nějaký kapele a on mu celou dobu jenom s úsměvem a hvězdama v očích přitakával. A pak ho pozval na kafe."

Hwanwoong by se výrazům, kterých se Mingi dočkal v reakci, mohl jen nahlas rozesmát. Zvládl se však ovládnout a pouze se pobaveně ušklíbal, zatímco zabočili do prvního z obchodů. Upřímný úsměv na tváři mu dlouho nevydržel.

„Hledáš taky ještě nějaké dárky, Hwanwoongu?" zeptal se ho Yeosang, hlas sladčí, než med. Bastard.

„Uh, vlastně ne, musel jsem všechno stihnout, než jsem jel do Soulu," vyklopil ze sebe první důvěryhodnou lež, která ho napadla. „Rodičům a kamarádům jsem předával dárky, aby si je nadělili, zatímco jsem pryč, a dárek pro sestru jsem vezl s sebou sem, abych se tu nemusel trápit hledáním."

Yeosang nevinně zamrkal. „Takže ti nic nechybí? Žádné další přání?"

Taková sprostá provokace. „Ne, jen jsem přemýšlel, že bych ještě něco sehnal Mingimu, ale to spíš, pokud mě to praští do nosu," odpověděl jednoduše, ve snaze nedat na sobě znát, jak uvnitř vřel. Mingi se na něj překvapeně podíval, jako kdyby to nečekal – tomu Hwanwoong nevěnoval pozornost. Důležité bylo, že minimálně Yunho zřejmě jeho lži neprokoukl.

Během hodiny zvládli sehnat alespoň nějaké dárky pro Mingiho maminku. Jejich dva společníci už měli v rukou také tašky, než se od nich omylem oddělili někde během průchodu druhým patrem. Hwanwoongovy ruce zůstávaly výmluvně prázdné – obrazně řečeno, nesl totiž Mingiho dárky od doby, kdy to vypadalo, že v mladíkových rukou podlehnou nějaké katastrofě. Začínal také litovat svých předchozích slov víc a víc po každém zvědavém pohledu, který na něj Mingi upřel. Možná ne doslova litovat; jen se cítil provinile, že to víc nepromyslel.

Jejich trochu nepříjemně napjatá ticha rozehnal chvílemi, kdy se Mingiho u všech věcí, kterých se byť jen dotkl, začal ptát, jestli si ji přál. Mladík se pokaždé málem zadusil vlastní slinou, jak se snažil urychleně vysvětlit, že na něco takového by své přání nevyplýtval, a Hwanwoong se musel v odpovědi pouze smát. Škádlit Mingiho bylo možná až příliš zábavné. Přesto mu konečně dopřál klid, když musel hledat desku pro Hongjoonga.

Jeho rozptýlení využil naplno. Párkrát se ohlédl, zda skutečně nedával pozor, než si v obchodě našel příslušný regál a hlavně to jedno konkrétní CD, u kterého si byl jistý, že se v Mingiho bytě na poličce nenacházelo. Zaplatil přesvědčivě vyhlížející kartou, jen pro efekt, jelikož lusknutím převést peníze by rozhodně bylo moc nápadné, a s drobnou taštičkou se vydal kolem svého společníka. „Počkám venku, nemusíš spěchat," broukl k němu tiše. Mladík jen zamručel souhlas a Hwanwoong se zastavil až před obchodem, aby přemítal nad svými životními rozhodnutími.

Nechápal, co ho to popadlo. Dárky jen tak, z vlastní vůle, bez očekávání něčeho na oplátku, ještě nikdy nikomu nedával. Nikdy neměl příležitost ani potřebu. A přesto, vybrat něco pro Mingiho se ukázalo jako překvapivě snadný úkol, dokonce ho to naplňovalo něčím nepopsatelným, co se mu snažilo neustále natlačit samolibý úsměv na tvář. Možná by mu poradil Keonhee. I když, jak ho znal, spíš by se mu za takovou věc pořádně vysmál.

Mingi se k němu připojil brzy, s pohledem upřený na malou dárkovou tašku. „Jak jsi mohl stihnout něco sehnat?!" vyhrkl.

„No přece-"

„Promiň! Vždyť vím," ztišil se Mingi. „Já vím, já vím, víla. Nemůžu si na to zvyknout."

Hwanwoong se na něj skepticky zadíval. „Jo, jasný."

Yunho a Yeosang se s nimi opět shledali jen pár minut poté, o několik dárků těžší, než když se od sebe odloučili. Možná se mu to jen zdálo, ale jako by si ho Yunho změřil mnohem podezřívavějším pohledem, než na začátku. Vše zachraňoval jen Mingi, který je s živým hovorem vedl ven z obchodního centra, plnícího se větším a větším množstvím lidí, až byl prostor nepříjemný pro každého, kdo se nechtěl obětovat pro shánění dárků.

Před posuvnými dveřmi si jen nepatrně vydechli. Pokusili se odstoupit co nejvíc stranou, aby do nich každý kolemjdoucí nevrážel, a mohli se alespoň trochu pohodlněji rozloučit. Mingi se ujišťoval o nějakých dalších plánech, které Hwanwoong vnímal spíš jedním uchem. Slyšel další jména, nejspíš jejich společných přátel, a doufal, že byla akce naplánovaná až na dobu, kdy by se ho to nemuselo týkat.

Oba mladíci se s Mingim objali na rozloučenou. Yunho si s Hwanwoongem vyměnil malý úsměv, i když méně upřímný, než na začátku. Nebo nad tím možná jen příliš přemýšlel a zdálo se mu to. „Moc rád jsem tě poznal, Hwanwoongu. Snad se ještě uvidíme, třeba na nějaké budoucí soutěži?"

Zvládl přitakat, nervózní jen z té představy.

Yeosang se před ním objevil brzy poté, vyměnil si s ním pár milých slov, než mu nabídl náruč na objetí a Hwanwoong byl příliš roztěkaný na to, aby zvládl odmítnout. Nešikovně ho objal zpět a byl okamžitě zastaven, když se chtěl urychleně odtáhnout. „Nebudu se ptát, proč se pleteš do našich záležitostí," špitl mu Yeosang u ucha, hlas pevný a skrývající hrozbu. „Ale ubliž mu a budeš si přát, abys mě nikdy nepotkal."

Pak se odtáhl, s širokým úsměvem, který si kdokoliv nezasvěcený mohl vyložit jen jako čirou radost. Hwanwoongovi tím seslal mráz po zádech. Přísahal by, že u jeho očí na chvíli zahlédl slabý třpyt, ale zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Kdokoliv víly popisoval jako milá, nevinná stvoření, která by neublížila ani mouše, šeredně se pletl.

​

- ❄-

​

Jestli si Hwanwoong myslel, že na něj nemohl Mingi přijít už s ničím horším, šeredně se pletl. Žádné přání v dohledu, místo toho plný nervů – přísahal, že byl za poslední dny víc nervózní, než za celý svůj život – seděl u jídelního stolu a nechával Mingiho maminku přinášet četné množství misek s jídlem. Trvala na tom, že nechtěla pomoct, a Hwanwoong musel dostat přes prsty, než se poslušně posadil. Mingi se tomu tiše smál a zatím aranžoval květiny, které přinesl, do skleněné vázy. Naštěstí se mu podařilo ji nerozbít, i když z ní v jednu chvíli vylil asi polovinu vody a pak následky pracně vytíral z podlahy.

Paní Song neměla problém uvěřit příběhu o jejich setkání a přivítala ho prakticky s otevřenou náručí. Ona lež pro ni však byla natolik přesvědčivá, že ji to přimělo vyptávat se na všemožné detailní otázky a Hwanwoongovi se už začínalo kouřit z hlavy, jak rychle vymýšlel další a další příběhy o své rodině, své škole, tanečním klubu, všem, o co se mohla zajímat. A tak jeho rodiče bydleli v bytě v Daejeonu, máma byla zubařka a táta zubní technik, jeho sestra se přestěhovala do Soulu s manželem, oba pracovali v zahraniční environmentální firmě a nedávno si pořídili psa. On sám studoval stejný obor jako jeho otec, ale momentálně zvažoval, jestli to bylo opravdu něco pro něj.

Mingi se nad tím trochu příliš bavil. Nakopal by ho, kdyby to nepřilákalo příliš pozornosti a kdyby to nebylo absolutně nevhodné před ženou, která ho porodila. Když už si musel Hwanwoong vymýšlet detaily o tanečním klubu, včetně jmen svých kolegů, konečně se dočkal zastání. „Mami, to stačí, takhle se Hwanwoong-hyung ani nenají."

„Oh, drahoušku, moc se omlouvám!" paní Song mu okamžitě položila na talíř několik kusů lahodně vypadajícího masa a pobízela ho, aby ochutnal vše, co ke stolu přinesla. A tak se poslušně pustil do jídla, zatímco mezi sousty vyprávěl spíš Mingi.

Večer se nesl v poklidném duchu, až by to jednoho ukolébalo ke klidu na duši.

Hwanwoong jedl pomalu. Ať už se snažil příjemnou atmosféru nasávat jakkoliv, nedokázal ji procítit úplně. Jako by mu protékala mezi prsty, když se ji pokoušel zachytit a přivlastnit si ji. Vysmívala se mu. Ty sem nepatříš, šeptala zlomyslně. Seděl u stolu mezi dvěma lidmi, kteří si povídali, jejich vzájemná blízkost byla očividná, a on to drze narušoval svou přítomností.

Stejně jako lhal paní Song o svém celém lidském životě, lhal Mingimu i o svém skutečném původu. Část jeho mysli se ho snažila přesvědčit, že ho ve lži pouze nechal, ale nakonec usoudil, že se to ničím nelišilo. Mingi očekával, že mu jednoho dne, dříve či později, sdělí své přání, Hwanwoong ho splní a jejich cesty se poklidně rozejdou. Netušil, že to přání se nemuselo vyplnit tak, jak by chtěl, nebo že by za něj možná musel něco dát výměnou.

Paní Song se s ním rozloučila stejně srdečně, jako ho přivítala. Zabalila ho do svého objetí, pošeptala mu milá slova a pustila ho teprve poté, co slíbil, že ji ještě mezi svátky jednou s Mingim navštíví. Svého syna objímala o moc pevněji, smála se jeho hravým protestům a Hwanwoong to s úzkostlivým pocitem v hrudi tiše pozoroval.

Musel s pravdou ven. Nechápal, co v něm se k tomu rozhodlo – ostatně nečestnost nebyla pro bytost jako on zrovna cizí vlastností. Naopak, malé lži a klamy často tvořily jejich osobnost, a byl přesvědčený, že dosud to byl i jeho případ. Přesto, dál tahat Mingiho za nos se mu z celého srdce příčilo.

Pomohl mu po schodech z metra, když si narazil po zakopnutí koleno, a raději sám zadal kód u dveří, když už se Mingimu dvakrát nepodařilo dostat se do vlastního bytu. Sundali si boty, kabáty, přesunuli se do obývacího pokoje. Než se Mingi stačil posadit, Hwanwoong ho rychle zarazil.

„Promiň, já... ti jenom musím něco říct," začal váhavě. Tázavý, zmatený pohled, kterého se mu dostalo, ho ani trochu neuklidnil. „Já vím, že jsem tě v tom od začátku nechal, ale, no- nelhal jsem, že umím plnit přání, jenom nejsem... nejsem vlastně tak docela víla."

Když si ho Mingi jen nechápavě prohlížel, poplašeně pokračoval. „Totiž, jsem tak trochu... šotek? No, naše přání nefungují úplně stejně jako ta vílí, chápeš, většinou to nějak překroutíme nebo chceme něco na oplátku a popravdě to asi pro lidi nebývá úplně příjemný, i když to nikdy není nic tak špatnýho, přísahám! Ale... za těch pár dnů jsem si ujasnil, že tě něčemu takovýmu možná nechci nechat na pospas, a tak... no, naprosto pochopím, jestli mě nebudeš už chtít vidět a ani nemusím žádný přání plnit, vážně, a tím pádem nebudu chtít ani nic zpátky a-"

„Hyung," přerušil ho Mingi a Hwanwoong poslušně sklapl. „Co když... co když si budu přát něco, co nemůžeš překroutit? A za co se jenom těžce najde něco na oplátku?"

„Huh?" zamrkal.

„Víš, původně jsem přemýšlel, jestli si neříct, abys mě nakonec zbavil tý prosincový smůly, ale popravdě jsem ji během posledních dnů ani nedokázal pořádně vnímat, když jsi tu byl," rozpačitě se zasmál, oči mu kmitaly po pokoji, jen aby se vyhnuly Hwanwoongovi. „Ale měl bych teď docela jiný přání."

Hwanwoong si ho podrobně prohlížel, stále v šoku, že nebyl s křikem poslaný pryč. Polkl, sevřel ruce do pěstí, než se zkusil tiše zeptat: „... jaký?"

V tu chvíli se na něj Mingi konečně podíval, v očích takové odhodlání, které nebylo možné zlomit. „Vlastně bych si docela dost přál, abys tu zůstal."

Jestli si myslel, že ho Mingi už nemohl ničím překvapit, opět se zmýlil. Brada mu nechtěně klesla údivem a musel se velmi náročně přimět k tomu, aby začal opět normálně přemýšlet. „To... to bys vážně chtěl?"

Mingiho kývnutí bylo rozhodné. Přesvědčené. A ve Hwanwoongovi možná něco malinko, nenápadně roztálo. Nejspíš to musela být úleva, přestože podezřele smíchaná s pocitem štěstí, který nikdy předtím nepoznal v takové míře.

„Zůstanu," slíbil nakonec.

Pozorovat Mingiho rozšiřující se úsměv bylo jako pohlazení. Prakticky okamžitě se ocitl sevřený v objetí, pevném a jistém, které jen sotva dokázal oplácet podobným stiskem. Nedokázal posoudit, jestli se rozhodl správně. Bál se dalšího možného setkání s Mingiho přáteli, bál se i plánovaných Vánoc u paní Song, ačkoliv vzpomínka na dárek pro Mingiho, který společně s ostatními ležel pod jejím stromkem, ho naplnil i zcela odlišnými pocity. Co však dokázal posoudit s naprostou jistotou, byl fakt, že Mingiho objetí dokonale hřálo a že se ho nehodlal pustit ještě zatraceně dlouhou dobu.

Společně se nakonec usadili na pohovku, pokračovali v seriálu, který už oba hltali s podobným nadšením. A jestli Hwanwoong tajně, lusknutím prstů, donutil polevit i Mingiho prosincovou kletbu, o tom se už nikdo nemusel dozvědět.