Jméno: Sairen Park
Wattpad jméno: Sairenka
Zvolené téma: První Vánoce
Název povídky: Když napadne sníh
Skupina: Monsta X
Postavy: Hyunwoo/Jooheon/Kihyun
Počet slov: ChatGP - 4446 / Docs - 4003 / Word - 3997.

Anotace: Všechno v životě je jednou poprvé. Některá poprvé jsou krutá, jiná zase přinášejí radost. Jooheon se o tom v průběhu pár týdnů přesvědčil na vlastní kůži. Doslovně.

Text povídky:

Zima se pomalu přikradla do města a vše obklopila svými mrazivými drápy. Jooheon se marně pokoušel zachumlat do starého kabátu po bůhví kom. Vyhýbal se sebejistým chodcům a uhýbal z cesty všem, kdo se na něj jen koutkem oka podívali. Nejspíš to byl smutný pohled. Vyhublý chlapec v otrhaných šatech a vyplašenýma očima.

Zahnul do vedlejší uličky a rychle přeběhl kolem zadního vchodu rybí restaurace. Rozhodně nechtěl aby ho majitel chytil. Matka mu dlužila za nájem. A neměla v úmyslu ho doplatit. Radši si koupila levnou kořalku a utápěla v ní své démony. Bohužel její největší démon seděl uprostřed pokoje a hleděl do prázdna. Jooheon se prosmýkl kolem zdi a kabát odhodil do rohu.

Potichu přešel do kuchyně. Ani se nesnažil najít tam něco k jídlu. Na lince, tedy na tom, co z ní zbylo, se válely prázdné lahve od kořalky. Zpoza rohu vyčnívala noha jeho opilé matky. Jen si povzdechl a odploužil se do svého pokoje. No, pokud se tomu tak dalo říkat. Jen prázdná místnost, co kdysi sloužila jako spižírna. Schoulil se na potrhané dece, co zachránil od popelnice. Nic víc neměl. Zavřel oči a utekl do světa snů.

Trhnutím se vzbudil. Rozespale zamrkal a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Ve tmě toho moc neviděl. Špatně se mu dýchalo. Škrábalo ho v krku. Rozkašlal se a posadil. Zpod dveří probleskovalo světlo. Nedávalo to smysl. Matka byla opilá v kuchyni. Najednou se dveře rozlétly a v nich stála obrovská postava v temném plášti. Za ní se po zdech plazily plameny a nebezpečně se blížily k jeho pokoji. Dvě silné ruce ho zvedly do vzduchu jakoby nic nevážil. Ani nevěděl jak a byli venku. Lidé běhali sem a tam a křičeli. Nechápal co se děje. A pak to uslyšel. Smích. Děsivý smích, který ho pronásledoval v nejtemnějších nočních můrách.

Neměl čas se rozhlédnout. Ruce, které ho držely, ho sevřely pevněji. Zvedl pohled k muži, v jehož náruči se zrovna nacházel, a málem se mu zastavilo srdce. Každý ve městě znal tvář jejich rezidentního upíra. Zhruba před padesáti lety vyšli na veřejnost se svou existencí. Mnoho zažitých stereotypů se ukázalo jako obyčejné fámy. Slunce pro upíry bylo asi tak nebezpečné jako kotě. Česnek jim neublížil. A kolík do srdce byl smrtelný pro všechny živé bytosti. A v jejich městě se jeden takový usadil. Son Hyunwu.

Teprve po chvíli mu došlo, že se pohybují. Pan Son ho nesl pryč od hořícího domu. Dolehl k nim podivný vřískavý zvuk. Jeho zachránce jen zrychlil krok a mířil k ordinaci místního lékaře. Jooheon křečovitě sevřel jeho paži. Starý doktor si až příliš často nacházel cestu do jejich domu, když bývali mladší. A pohledy, které mu ten muž věnoval, byly velmi nepříjemné. Vchodové dveře se rozrazily a z nich vyšel mladý muž. Jooheon ho nepoznával.

Mladík je hned nahnal dovnitř. Ordinace byla uklizená a kupodivu i zásobená. To za předchozího uživatele nehrozilo. Teplo se až nepříjemně zakouslo do zmrzlých prstů, které ještě stále svíraly paži svého zachránce. Položili ho na lůžko a doktor začal pobíhat po místnosti. Jooheon se zmateně rozhlížel kolem sebe. Až po chvíli mu došlo, že oba muži vlastně mluví.

„... otázkou času."

„Kihyune, nemohli jsme to vědět. Nikdo neznal její skutečný stav."

„Strýc to věděl a nic neudělal. A podívej jak to dopadlo!"

„Děsíš si pacienta."

Mladší z mužů se otočil k chlapci na lehátku. Ten je vyděšeně sledoval a snažil se pochopit o čem to mluví.

„Ahoj Honey, pamatuješ si mě? Jako děti jsme si spolu hrávali," pousmál se na něj.

Jooheon se zmateně díval na muže před sebou. Někoho mu připomínal, to jo. Ale nebyl si jistý koho. Bylo to tak dávno, že už zapomněl. Jen zavrtěl hlavou.

„Ah, to nevadí drahoušku. Jsem Kihyun, můj strýc tady míval praxi. Teď ji vedu já. Tak, můžu tě teď zkontrolovat, že ti ten požár neublížil?" starostlivě se na něj díval a sledoval reakce.

„A-asi jo?"

„Dobře, tak mi podej ruce."

Natáhl k němu ruce a sledoval doktora, jak si je prohlíží a zapisuje si poznámky. Sem tam něco utrousil, ale Jooheon mu nerozuměl. Šumělo mu v uších a byl unavený. Lékař ho postupně vytáhl z oblečení. Tedy, spíš ho z něj oloupal jak z cibule. Všímavé oči postřehly každou modřinu i jizvu a pečlivě ji zaznamenaly. A pak přišlo to nejhorší. Sundali mu ponožky.

„Proboha!"

Kotník mu jemně sevřela silná ruka a opatrně zvedla zdeformovanou končetinu. Kihyun se zhluboka nadechl a odešel z místnosti. Donesl lavor s teplou vodou a jal se umýt tu věc před sebou. Chodidlo bylo v podstatě nerozpoznatelné. Jen podivný neforemný tvar na konci vyhublé nohy.

Jooheon nechápal jejich reakci. Jeho noha takhle vypadala už dávno. Nebylo to tajemství. Jejich rodinný démon, jeho mladší sestra, mu roztřískala nohu, když se k ní přiblížil moc blízko. Starý doktor řekl, že si za to mohl sám. Nebo snad ne?

„Dobře Honey, teď mi řekni, jestli něco cítíš, ano?"

„Zimu," ani nepřemýšlel nad tou otázkou. Kolem ramen se mu hned na to omotala teplá vlněná deka.

„Samozřejmě, ale myslím teď tu nohu," zlehka se dotkl nártu.

„Necítím nic. Už dlouho. Ale funguje!" zahýbal kotníkem, aby to dokázal.

Kihyun překvapeně hleděl na hýbající se končetinu. Podle jejího stavu by měla být nepoužitelná. Nedávalo mu to smysl. Ale na to bude spoustu času.

„A bolí tě teď něco? Co včera nebolelo?"

„Uši a v krku."

Natočil si jeho hlavu do boku. Posvítil si do obou uší, ale nic neviděl. Poté do krku, který byl podrážděný, nejspíš od kouře.

„V pořádku, krk ti podráždil ten kouř a uši se možná samy spraví. Pokud ne, podíváme se na to. Teď tě vezmeme vykoupat a pak se najíš a půjdeš si zdřímnout, ano?"

„Mám hlad," zasvítila mu očka u zmínky o jídle. Koupání nebylo tak pozitivní, neměl rád studenou vodu. Ale kvůli jídlu to přežije.

„Vezmu ho nahoru. Ty si zatím ukliď. Vím, že jinak nebudeš spát."

Kihyun chtěl protestovat, ale Hyunwu měl pravdu. Nespal by. Přikývnul a sledoval jak chlapce odnáší do domu. Bylo až děsivé jak dobře se tu jejich upír vyznal. Povzdechnul si a vrhnul se na úklid.

Jooheon se opět ocitl v pevné náruči a zmateně se rozhlížel. V domě nikdy nebyl. Vyšli po schodišti do patra a zamířili do koupelny. Velká světlá místnost s obrovskou vanou. Takovou viděl jen na obrázku ve výloze. Oni měli jen starou studnu za domem. Hyunwu ho posadil na bednu a začal napouštět vodu do vany. Jooheon ho nechápavě sledoval. Proč napouštěl vanu?

Hyunwu se otočil k chlapci. Jen tam seděl jako pecka na stromě a díval se kolem sebe. Vypnul vodu a opatrně z něj sundal deku. Zvedl ho a přendal do vany. Jooheon překvapeně zamrkal a zadíval se na něj s němou otázkou v očích. Lámalo mu to srdce.

„Umyjeme ti vlasy, co ty na to?" vzal si kelímek z hrany vany a nabral do něj vodu. „Zakloň hlavu a zavři oči."

Jooheon uhnul pohledem a poslechl. Všude ho obklopovalo příjemné teplo. Teď už i ve vlasech, když mezi nimi protékala horká voda. Nechal zavřené oči a jen si užíval prsty, které se pokoušely rozčesat jeho přerostlé vlasy. Neměl čas je zkrátit. Nebo spíš neměl čím. Nůž musel odnést pryč, když viděl jak se po něm ten démon dívá. Prsty se dál prokousávaly houštinou na jeho hlavě. Něco tu hezky vonělo, ale nepátral po tom. Na to mu bylo až příliš příjemně.

Hyunwu opatrně vmasírovával šampon do nepoddajných vlasů. Nejspíš si je stříhal sám, protože byly různě dlouhé. Honey se tvářil spokojeně, takže to asi dělal dobře. Po chvíli už mu prsty lehce proklouzávaly mezi pramínky vlasů. Nabral si vodu a opatrně z nich spláchnul šampon dokud nebyly čisté. Z druhé strany popadl žínku a namydlil ji. Podepřel mu hlavu v zátylku a opatrně mu umýval krk. Jeho oči byly přeci jen lepší než doktorovy a viděl vyrážku pod vší tou špínou. Pamatoval si ji. Kdysi ji taky míval. Než potkal ji.

Kihyun se zastavil ve dveřích a pozoroval scénu před sebou. Jeho nejstarší kamarádi se konečně potkali, ale za jakou cenu? Jeden ztratil lidství kvůli pokřivené touze znuděné upírky a druhý ztratil všechno kvůli vyšinuté sestře. Zhluboka se nadechl a vešel dovnitř. Až zblízka si všiml vyrážky na mladším. Způsobil ji mráz. Občas se s tím v praxi setkával. Nachystal osušku a dal ji nahřát na kamna. V pokoji už zatopil a nachystal tam i něco malého k snědku.

Jooheon se ztratil někde v průběhu koupele. Nespal, ale ani nebyl vzhůru. Poletoval někde mezi a vůbec mu to nevadilo. Cítil ruce, které se o něj laskavě staraly. I to, jak ho zvedly a kolem něj se omotala teplá osuška, ale zůstal dál v tom polobdělém stavu. Jen matně vnímal, že se zase někam přesouvá. Automaticky otvíral ústa, když mu tichý hlas říkal, ale byl pořád unavenější, až se ztratil v blaženém nevědomí.

•••

Uplynul skoro měsíc od požáru starého skladu. Celé město už znalo pravdu o tom, co se stalo. Mladší dcera, která trpěla těžkou retardací a zároveň těžkou agresí, podpálila dům v záchvatu vzteku, když jí nikdo nepodal míček. Matka uhořela v kuchyni a pachatelka nakonec také, když se na ni zřítily trámy z hořící střechy. Přežil pouze syn, ale nikdo ho ještě neviděl. Od chvíle, co ho Hyunwu odnesl do doktorova domu, nevyšel ven.

Jooheon se pomalu uzdravoval. Vyrážka zmizela, modřiny se hojily. Jizvy bohužel vymazat nešlo. Ale vzpomínky na ně se časem vytrácely. Jeho noha ovšem byla záhada. Kihyun si celé týdny lámal hlavu nad tím, jak je to možné, že stále s tou nohou mohl hýbat. Teprve až rentgen ukázal důvod. Kosti byly srostlé, ale nad nimi se vytvořila masa tkáně, která tam neměla být. Podařilo se mu domluvit konzultaci ve velké nemocnici hned po Vánocích.

Vánoce, svátek, který pobláznil zase celé město. Všichni sháněli stromky, ozdoby a dárky. Pobíhali z jednoho místa na druhé a uspěchaně funěli. Jooheon to vše pozoroval z okna knihovny. Upřímně nerozuměl všemu tomu shonu. Sledoval dění pod sebou a snažil s pochopit, co to dělají. Po chvíli to vzdal a otočil se na Hyunwua, který si v klidu četl.

„Hyung?"

„Ano Honey?"

„Proč tam všichni pobíhají jako mravenci nadopovaní cukrem?"

Hyunwu se musel pousmát nad tím přirovnáním. Pomalu došel k oknu a vyhlédl ven. Ruch města šel většinou mimo něj. Příliš se tu nezdržoval, radši byl ve svém skromném domě na kraji lesa. Tam po něm nikdo nic nechtěl a pořád ho nesledoval.

„Chystají se na Vánoce."

„Co jsou to Vánoce?"

V Hyunwuovi zatrnulo. Tak jednoduchá otázka a přesto v sobě nesla tíhu neskutečné bolesti. Otočil se a zadíval se do téměř dětských očí mladšího chlapce.

„Vy jste neslavili Vánoce?"

„U nás se neslavilo nic."

„Vánoce jsou svátky... No, prezentují je jako svátky klidu a míru, ale sám vidíš, že to zas tak pravda není," téměř neznatelně se ušklíbnul. „V každé kultuře vlastně symbolizují něco jiného. Ale obecně je to doba, kdy se scházejí příbuzní a nejbližší rodina si vyměňuje dárky. A všechno se slavnostně zdobí."

Jooheon na něm visel pohledem a ve tváři se mu zračil úžas. Znělo to jako zábava. Potkávat se s těmi, které měl člověk rád. A dárky! Nikdy vlastně nedostal skutečný dárek. Ale líbilo by se mu to.

Hyunwu ukázal na ulici pod nimi, kde se lidé předháněli v nákupech a falešné vřelosti. Přáli si hezké svátky, i když tajně doufali, že se druhému nepovedou. Obchodníci si mnuli ruce a ze skladů vytahovali zboží, které nikdo už roky nekupoval. Před Vánoci by byli schopni prodat i mrtvolu nebo člena vlastní rodiny. A mezi těmi všemi běhaly děti a okukovaly výlohy. Jejich nevinnost byla v kontrastu s povrchností a ziskuchtivou podlézavostí.

„Pro tohle město je to jen způsob jak ukázat, kdo má lepší výzdobu nebo vyšší stromek. A předhání se, kdo za co utratil víc. Protože už zapomněli na podstatu Vánoc."

„A jaká je jejich podstata?"

„Co kdybych ti to ukázal? Uděláme si svoje vlastní Vánoce. Jen ty, já a Kiki."

„Ještě jednou mi tak řekni a zabodnu ti kolík tam, kde se ti to líbit nebude!" ozvalo se odněkud z přiléhající chodby. „Ale skromné Vánoce vůbec nezní špatně. Hodit za hlavu celý ten stres se socializací by bylo fajn."

Hyunwu se jen zasmál a přešel k jedné z mnoha polic s knihami. Pečlivě ji prohlédl a vytáhl starou, poněkud ošoupanou knížku. Obálka už nebyla moc rozpoznatelná, ale tenhle příběh miloval. Otočil se k Jooheonovi a podal mu ji.

„Přečti si tohle. Je to sice dětská knížka, ale vypráví o Vánocích."

Kihyun se pro sebe usmál. Tu knížku dal Hyunwuovi před lety. Příběh Klause a pošťáka, co změní město. Jen pohádkový příběh, ale pro staršího tehdy znamenal svět. Byl to první dárek, který kdy dostal. A na to byl Kihyun pyšný.

Jooheon si knížku vzal a zavrtal se s ní do křesla. Byla očividně něčí zamilovaná. Opatrně ji otevřel a začetl se do příběhu o přátelství a dárcích. Ztratil se v hlubinách příběhu a zapomněl na čas. Svět utichl a vzpomínky vybledly do neurčitých tvarů. A když dočetl, jen se natáhl pro jinou knihu a zmizel v útrobách nového světa.

•••

O pár dní později se probudili do chladného rána. Temné těžké mraky se valily po obloze a dodávaly krajině pochmurnou náladu. Lidé se dál honili po ulicích, ale už se ani nesnažili o falešné nadšení. Byli zase mrzutí a vystresovaní. Prodejci se mermomocí snažili nalákat poslední opozdilce k údajně výhodným nákupům.

Jooheon seděl u snídaně a na papír si sepisoval, co všechno se naučil o Vánocích. V každém příběhu byly pojaté jinak, ale měly několik shodných bodů. A od toho se odrážel.

Zaprvé, vždycky tam byl stromek a byl nazdobený. Zadruhé, zdobil se i dům. Zatřetí se peklo cukroví. I když tenhle koncept mu nedával moc smysl. Ale nejdůležitější byly dárky. A ty nosil v příbězích Santa Klaus nebo děda Mráz nebo Ježíšek. Samozřejmě v realitě to bylo jinak, to viděl denně z okna, ale líbila se mu představa dopisu pro hodného strejdu, co mu donese dárečky. Kterému dítěti by se to nelíbilo, že jo.

Uchechtnul se a na prázdný papír začal psát svůj vlastní dopis Klausovi. Ze začátku si napsal o hlouposti z rozvernosti, ale ke konci už jeho dopis přešel do reálnějších končin. Odložil tužku a povzdechnul si. Z chodby se ozval hluk otvíraných dveří. Škubnul sebou a dopis rychle strčil do obálky a nadepsal ji Klaus. Narychlo ji zastrčil a okno a schoval všechny důkazy.

Hyunwu s Kihyunem vešli dovnitř a měli stejně ponurou náladu jako zbytek města. Kihyun musel řešit věčné hypochondry a neustálé flirtování ze stran nezadaných žen. Lezlo mu to na nervy. Hyunwu pro změnu odrážel všetečné dotazy na Jooheona a jeho stav. A kdy konečně vyjde ven. Což naprosto nepřipadalo v úvahu. Znal místní. Hned by se na něj vrhli jako smečka hladových vlků. Povzdechl si a do kuchyně si odnesl svoji týdenní dávku krve. Schoval ji do své lednice, dárek od Kihyuna k minulým Vánocům, a vrátil se do jídelny.

Za oknem zahlédl koutkem oka bílou šmouhu. Vytáhl ji ven a zůstal koukat na obálku pro Klause? Pousmál se. Jooheon se asi rozhodl mít Vánoce se vším všudy. Otevřel dopis a začetl se do jeho řádků.

Milý Klausi/Ježíšku/Mrazíku/jiná entito

Píšu ti svůj první dopis, protože jsem nevěděl, že bych měl. Ale to není podstatné.

Všude v pohádkách bylo, že ti mám napsat, co bych si přál.

Tak tedy, přál bych si nekonečný hrnek horké čokolády. A k tomu teplé ponožky, protože mi je pořád zima na nohy. A taky ten barevný svetr z výlohy odnaproti. Je hezky veselý. A pak bych chtěl veeelký stromek, abych ho mohl ozdobit.

Potom aby Kihyuna nechaly ty otravné ženské na pokoji. Jinak se bude pořád mračit a už mu to zůstane. A aby se Hyunwu víc usmíval. Vypadá pořád tak vážně a přitom má hezký úsměv.

Ale nejvíc bych si přál, abych měl domov. Místo, kde budu moct zůstat a budou mě tam mít rádi.

Tvůj Honey.

Kihyun mu četl přes rameno. U prvních vět se musel usmát. Poznámka o něm ho překvapila, ale poslední přání mu skoro zlomilo srdce. Tak obyčejné, ale tak smutné. Hyunwu si povzdechl a otočil se na svého nejlepšího přítele.

„Tak, jiná entito, myslím, že máme práci."

„Já ti dám entitu! Mazej pro stromek. A ne jako minule, žádný odrbaný koště," praštil do ramene a sám se vydal se do kuchyně. Čekalo ho spoustu práce. Jooheon chce pohádkové svátky? Tak je dostane. Vytáhl staré kuchařky a nalistoval patřičné stránky. Za chvíli bylo slyšet u jen cinkání nádobí a tiché pozpěvování.

Hyunwu se ani nenamáhal chodit na trh. To se poučil už loni. Stromy tam byly naprosto otřesné. Malé, oschlé a odrbané. Místo toho zamířil ke svému domu. Kousek od něj bydlel místní myslivec. Ten by mohl mít stromek v záloze. Už zdálky ho viděl sedět venku na lavičce s fajfkou v puse. Starý muž mu jen pokývnul na pozdrav.

„Zdravím. Sháním stromek. A na trhu mají jen košťata."

Lesák se zasmál a vytáhl fajfku: „A co bys čekal od měšťáků? Ti nepoznají strom od keře," postavil se a mávl na Hyunwua. „Pojď, něco vybereme."

Za domem už měl vyskládané stromky. Jeden hezčí než druhý. Pozorně si je prohlédl a porovnal je. Když vzal v úvahu velikost pokoje a cestu zpátky, zbyly mu na výběr jen dva. Oba si obešel a zkontroloval. Ale smrček se mu líbl víc.

„Tenhle by byl ideální," ukázal na něj a podíval se na muže, který ho celou dobu pozoroval.

„Je pro toho kluka, co?"

„Nejen pro něj. Ale jo, chceme mu udělat hezké svátky. Jeho první."

„První?! To mu ta ježibaba nedopřála ani tohle? Jeho máma se musí obracet v hrobě."

Hyunwu se zarazil. Jeho matka přece uhořela v tom domě, ne? Tak o čem to ten muž mluvil?

„Nevíš to," zkonstatoval myslivec. „Pravda, těch, co pamatujeme už není moc. Ale jeho máma umřela při porodu. A jeho si vzala její sestra. Rok na to se jí narodilo to monstrum a o kluka se přestala starat. Měla přece konečně svoje vlastní."

„A kde je tedy jeho otec?"

„Teď už v hrobě. Nikdy by se k tomu veřejně nepřiznal, jinak by si zničil pověst. Byl ženatý, když ji svedl. Náš slovutný doktor. Mladej doktůrek má víc důvodů se o kluka postarat než si myslí," potáhl si fajfky. „Ale tohle bych mu radši řekl až po svátcích. Takovejhle dáreček asi nechce."

Hyunwu si promnul spánky. Tohle bylo tedy překvapení. Nečekané. Že byl starý doktor sukničkář a hulvát se všeobecně vědělo, ale že měl dítě? To tedy dobře utajil. Zamrkal a zaostřil pohled, který mu nevědomky padnul na hromádku malých stromků.

„Kam půjdou tyhle?" ukázal na ně. „Jsou dost malé."

„Jo, ty jdou do nemocnice. Sestry je tam nazdobí, ať maj pacienti aspoň trochu radosti."

„To je hezké. Mohli by jeden menší postrádat?" uculil se a představil si ho v knihovně.

„Jasně, když se vám hodí," pokrčil muž rameny a vyfoukl kouř.

Hyunwu vybral jeden z těch menších a dal ho ke svému stromku. Z kapsy vylovil peněženku a vtiskl starci do ruky bankovky. „Ať mají i vnoučata hezké Vánoce."

„Díky hochu. A dobře se o kluka postarejte," výhružně mu pokynul fajfkou.

„O to se nebojte. Už mu nikdo neublíží," zablesklo se mu v očích a v hlavě už se mu rodil plán.

•••

Jooheon zatím v blažené nevědomosti prohledával dům. Někde tu musely být nějaké ozdoby. Otevřel skříň v zadní části chodby. A zavalily ho girlandy z jehličí. Našel, co hledal. Ušklíbnul se a vytáhnul celý obsah skříně. Čekalo ho hodně zábavy.

Kihyun se mezitím činil v kuchyni. Vždycky ho bavilo vaření a pečení s babičkou, ale rodiče z něj chtěli mít doktora. Tak se jím stal. Ale nehodlal jím zůstat. Nikomu to neřekl, ale sháněl za sebe náhradu, které by předal ordinaci a dům. Netoužil po životě v téhle díře. Radši si představoval život někde ve vesnici, s vlastní pekárnou nebo restaurací.

Hyunwu tiše prošel domem a sledoval ty dva. Stromky už umístil na pozice a teď se bavil. Byl rád, že se Jooheon zabavil a našel si novou radost. A dům díky tomu i ožil. Už nebyl tak prázdný. Ale pořád se tu necítil moc dobře. Špatné vzpomínky se rády vracely zpátky. Podíval se z okna a na tváři se mu rozlil úsměv. Padal první sníh.

„Sněží!"

Domem se rozlehl dusot dvou párů nohou. Oba se podívali ven z okna a v tu chvíli mezi nimi viděl podobu. Tu dětskou nevinnost a úžas v jejich očích. Tím však veškerá podoba končila. Kihyun vypadal většinou nevinně, ale pod povrchem číhala saň s ostrým jazykem. Jooheon měl ostré rysy, zvýrazněné podvýživou, zato jeho duše byla nevinná. Naprosté protiklady.

Zavrtěl hlavou a šel ozdobit stromek v pokoji. Oni už si poradí. Po chvíli slyšel jejich kroky, jak mizí do dalších částí domu. Mezi všemi ozdobami našel i zapomenuté jmelí. Kihyun ho bytostně nenáviděl. Jeho matka ho každoročně věšela do dveří a pak ho nutila tam stát, aby musel políbit slečinky, co se sem nahrnuly. Dokud mu nedošla trpělivost a místo slečinky pod ním nepolíbil Hyunwua. To matka rozdýchávala doteď.

Rozhlédl se a s potutelným úsměvem pověsil jmelí nad dveře. Trochu té malé zákeřné radosti mu přece nikdo upřít nemůže, ne? A návštěvy sem stejně pouštět nebudou. Od smrti starého doktora sem nikdo zvenku nestrčil ani nos. A tak to zůstane, aspoň pokud do toho měl co mluvit.

Večer se pomalu přikradl a zahalil vše do šera. Kihyun prošel do pokoje, zarazil se, otočil se a málem vyletěl z kůže. To si z něj snad dělal legraci?! To zpropadené jmelí ho strašilo ještě teď ve snech. Za ním se ozval tichý smích.

„Všimnul sis rychle. Čekal jsem, že ti to zabere delší dobu."

„Ta satanská zrůdnost mě doteď straší. Jasně, že si jí všimnu!"

„Když pomineme význam, který jmelí přikládala tvoje matka, tak je naopak důležité. Vyhání zlé ducha a přináší štětí a hojnost do domu."

„Načetl sis encyklopedii?" odfrknul si mladší.

„Ne, jen Jooheonovy zápisky. Vypsal si všechno o Vánocích."

Kihyun splasknul při zmínce o mladším chlapci. Tedy, reálně už muži, ale mentálně zůstal Jooheon ještě dítětem. Jeho matka ho těžce zanedbala. A všem ve městě to bylo jedno. Další důvod odejít odtud.

Zbytek večera proběhl v poklidu stejně jako zbytek týdne. Sníh postupně skryl všechnu špínu a šeď města. Než se nadáli byl tu Štědrý den. Všichni tři se shodli, že se jim víc líbí zvyk dávat si dárky už večer, než až druhý den ráno.

Jooheon dostal od města už dřív odškodné za požár. Tedy, on si to myslel. Peníze mu předal Hyunwu, který si to vymyslel a dal mu je ze svých. Díky tomu mohl koupit oběma mužům menší dárky.

Vyšel až v podvečer, kdy většina lidí už byla doma. Bezcílně se procházel městem a hledal něco zajímavého. Až došel k zapadlému antiku. Ve výloze ho zaujala stará kuchařka. Podobná těm, co Kihyun sbíral. Uvnitř bylo příjemné teplo. Stěny zdobily rozličné obrazy a police s prapodivnými soškami a vázami. A na jedné zdi byla knihovna. Fascinovaně k ní zamířil a prohlížel si hřbety knih. Našel několik ručně psaných kuchařek, dle písma od stejné autorky. Opatrně je vytáhnul a sevřel v náručí. O pár polic dál našel knihu zahraničních pohádek. Zaplatil u znuděného mladíka, který vypadal, že by byl nejraději kdekoliv jinde.

V domě našel nějaké zbytky balících papírů. Zabalil do nich všechny knihy a položil je pod stromeček. Během dne vedle nich přibyly další dárky, které tam dali ostatní.

Domem se nesla vůně perníčků a mandarinek. V krbu plápolal oheň a jemné praskání dřeva v něm dokreslovalo příjemnou atmosféru. Zvenku sem tam doléhal zvuk dětského smíchu a hlasitých falešně přátelských pozdravů.

Večer usedli k večeři a v poklidné atmosféře se najedli. U stromečku pak snědli cukroví a předali si dárky. Jooheon se dočkal svých ponožek i barevného svetru. Kihyun byl nadšený z kuchařek a Hyunwu se hned začetl do pohádek.

Oheň v krbu pomalu dohasínal a za oknem tiše padal sníh. První Vánoce z mnoha společných se chýlily ke konci. Pro Jooheona to byly první svátky v životě, pro Kihyuna první bez rodiny a pro Hyunwua první klidně prožité dny s přáteli. Všichni tři se postupně uložili ke spánku a snili o šťastné budoucnosti.