Jméno: Jana Janinova
Wattpad jméno: JanaJana374
Zvolené téma: Duch Vánoc
Název povídky: Nathan, Duch Vánoc
Skupina: BTS
Pár: Namjoon/ OMC
Počet slov: 17088

Anotace: Duch Vánoc. Napříč kontinenty tak lidé nazývají sváteční atmosféru, která se s blížícími Vánoci dotkne každého až na Grinche. I Namjoon se rok co rok stával obětí vánoční nálady a Ducha Vánoc považoval za abstraktní pojem spojený s tímto stavem. Dokud ho jednoho červnového večera nepotkal a nezjistil, že Duch Vánoc má nejen jméno, ale je i vášnivým fanouškem BTS.

Jižní Korea, Soul, 23.prosince 2027

„Au," sykl tiše Namjoon, když se píchl háčkem na vánoční ozdoby do prstu. Nebyl v takových manuálních činnostech příliš zběhlý a vlastně to nikdy nijak zvlášť nepotřeboval. Vánoce vždy slavil jako většina obyvatel Koreje – večeří a procházkou. Dárky si s rodinou a kluky ze skupiny předávali bez nějakých zvláštních ceremonií, ale letos chtěl, aby Vánoce byly jiné. Chtěl je, poprvé v životě, slavit tak, jak se slaví ve světě. A důvodem byl Duch Vánoc, Nathan.

Kdyby mu v kterékoliv etapě jeho života někdo řekl, že se zamiluje do muže, nijak by ho tím nerozhodil. Ovšem to, že ten muž bude několik set let starý duch, tomu by rozhodně nevěřil. Duch, který se díky lásce začal zhmotňovat.

Kim Namjoon vždy za své největší štěstí považoval členství v BTS, možnost stanout na pódiu a předávat své myšlenky a pocity dál, ale s Nathanem byl ještě šťastnější. Když ho před lety poprvé potkal, věřil, že blouzní. Nechtěl si připustit, že by se opravdu setkal s duchem. Opak byl pravdou. Téměř celou noc si povídal s Nathanem a měl pocit, že nalezl spřízněnou duši, doslova. Během let se k té noci častokrát ve své mysli vracel a hledal další a další odůvodnění toho, co se stalo, ale nakonec sám sebe přesvědčil, že byl jednoduše vyčerpaný a všechno to byl jen sen. Naprosto živý a krásný sen.

„Chceš pomoct?"

„Ne, chci to udělat sám," odvětil Namjoon a otočil se. Nathanovy rysy byly každým dnem viditelnější a on pořád nechápal, jak se mohl z takového hezkého a milého kluka stát blázen, který zabíjel. Když si ducha pořádně prohlédl, uvědomil si, že se tváří nešťastně. To nebylo Nathanovi podobné. Vždy překypoval energií a téměř neustále se usmíval.

„Co se děje, Nathe?" zeptal se, i když jistou představu měl. Nathan byl upřímný a povyprávěl mu vše, takže si dokázal domyslet, co se mu nejspíše honilo hlavou.

„Zítra je Štědrý den," odpověděl zachmuřeně Nathan a posadil se do křesla.

„A tebe pronásledují vzpomínky, že?" konstatoval korejec a sedl si naproti. Zatím toho pro Ducha Vánoc nemohl mnoho udělat, ale věřil, že i pouhé naslouchání bude přínosem. K jeho údivu se Nathan usmál.

„Vlastně ne," pronesl klidně. „Jako duch jsem už prožil spoustu Vánoc a čas otupil moje vnímání minulosti. Už se netrápím tím, co bylo. Zanesu květiny na hroby, protože více toho stejně nezmůžu a funguju dál. Mě děsí budoucnost, Namjoone. Děsí mě natolik, že jsem se dnes poprvé, po tolika letech, znovu pomodlil."

„Budoucnost? Proč tě děsí budoucnost?" Namjoon byl překvapený a zmatený. Tohle neočekával.

„Proč? Namjoone, vzpomeň si na všechno, co jsem ti vyprávěl. Štědrý den byl dnem, kdy v lidé v mém okolí umírali, opravdu si myslíš, že nemám důvod se bát?"

„Všechno si to dobře pamatuji, ale Nathane, po celá staletí nikdo další neumřel. Myslím, že nemáš důvod k obavám. Ani Bůh, ani Satan by neměli důvod tě právě teď znovu trápit. Zítra tady budeme všichni pohromadě a není žádná šance, že by se komukoliv z nás něco stalo. Tedy pokud se nebudu plést do vaření, to by pak hrozilo riziko nám všem," pokusil se Namjoon zvednout mladíkovi náladu, ale soudě dle jeho vážného výrazu, moc se mu to nepovedlo.

„Umírali lidé, na kterých mi hodně záleželo, Joonie. Po smrti jsem nikoho takového neměl. Jenomže teď jsi tady ty i ostatní členové BTS. A James. Najednou mám kolem sebe lidi, na kterých mi opravdu moc záleží, které mám rád. A na tobě mi záleží ze všech nejvíce, to moc dobře víš. Snažím se věřit, že všechno bude v pořádku, ale dokud neodbije půlnoc a Štědrý den neskončí, nebudu mít klid. Šest set let jsem byl víceméně sám. Zapomněl jsem, jaké to je být šťastný a teď se jednoduše bojím, že o všechno znovu přijdu."

Nathan nečekal, co mu Namjoon odpoví. Zvedl se a zmizel jako pára nad hrncem. Zpěvák osaměl a unaveně si promnul obličej. Opravdu chtěl od života tak moc, když toužil jen po troše obyčejného štěstí? Nemohl však říct, že by Nathana nechápal. Dokud žil, dostával jen rány a po smrti byl zase sám. Ať už jeho předchozí život řídil Bůh nebo Satan, tentokrát měli smůlu. Kim Namjoon se popral sám se sebou a se svými city a rozhodně se nehodlal vzdát. Duch Vánoc kterého poznal, pro něj byl příliš důležitý než aby se začal třást strachy. Rozhodně se postavil a pokračoval ve zdobení stromečku. Tohle budou krásné Vánoce a nikdo a nic jim je nepřekazí.

Mezitím se Nathan objevil v nedalekém parku a posadil se na houpačku. Cítil se provinile, protože Namjoonovi neřekl to podstatné. Bál se sám sebe, svého strachu. Když měl naposledy strach o své blízké, zbláznil se a zabil je. Co kdyby opět přišel o rozum? Má nadpřirozené schopnosti, mohl by jich využít a ublížit Namjoonovi nebo komukoliv jinému z jeho přátel. Snažil se svůj strach potlačovat, ale cítil, jak se dere na povrch. Už nikdy nikomu nechtěl ublížit.

Stejně jako se v parku objevil, tak i zmizel. Jeho další zastávkou byl hřbitov ve Whitechapelu. Byla zde pochovaná celá jeho rodina včetně manželky a jejich nenarozeného dítěte. V rukou se mu objevily kytice, které pečlivě naaranžoval do váz a s povzdechem se zadíval na jméno, vytesané do náhrobního kamene.

„Opravdu bych si přál zjistit, zda jsi mi odpustila, Elizabeth. Snažím se věřit, že ano. Vždy jsi byla milá a rozumná žena. A já si nikdy nepřestal vyčítat, co jsem udělal. Jenomže minulost už nezměním, Elizabeth a já bych chtěl jít dál. Myslíš, že to dokážu? Že zvládnu ovládnout svůj strach natolik, abych neudělal stejnou chybu jako tenkrát? Jsou Vánoce, čas lásky a míru, tak proč se nemůžu radovat s ostatními?"

Nikdo neodpovídal, na hřbitově bylo pořád stejné ticho. Nathan se postavil a rozhodl se navštívit ještě jeden hrob. Člověk, který v něm spočíval byl začátkem jeho nového života ducha. A bez něj by se nejspíše nikdy nesetkal s Namjoonem. Edmund Reid. Detektiv inspektor, který měl na starosti vyšetřování proslulého Jacka Rozparovače. Muž, který ho jako první dokázal vidět i slyšet a který mu věřil. Nathanův první přítel bez kterého by i nadále byl jen obyčejnou bloudící duší.

Na mysl mu vytanuly vzpomínky na situace, které ho dovedly až sem. Až k Namjoonovi.

Londýn, čtvrť Whitechapel, 23.prosince 1888

Mary zakryla velkou poklicí poslední hrnec, který odstavila z pece. Všechno jídlo na Štědrý večer měla konečně připraveno. Dávala si opravdu záležet, jednalo se o první Vánoce s jejím manželem. Jestli se ovšem Edmund vůbec na zítřejší večeři vrátí.

Unaveně se podívala do tmy za okny a s povzdechem se posadila za kuchyňský stůl. Obyčejně by se touhle dobou oblékla a šla na krátkou procházku, aby se trochu protáhla a zchladila se po celém dni u plotny. To si poslední měsíce nemohla dovolit. V jejich čtvrti řádil vrah a přestože si vybíral pouze prostitutky, necítila se venku v bezpečí. A jejímu manželovi se stále vraha nedařilo dopadnout.

Když si detektiva inspektora Edmunda Reida před půl rokem brala za muže, nenapadlo ji, že jen pár měsíců nato se téměř vůbec neuvidí, protože Ed bude skoro neustále v práci. Plánovali společné večeře, procházky a v neposlední řadě založení rodiny.

Z myšlenek ji vytrhlo vrznutí branky a Mary okamžitě pohlédla ke dveřím. O pár vteřin později vešel do domu Edmund. Mary vyskočila od stolu, aby svému muži ohřála večeři, ale Ed ji zastavil.

„Nebudu jíst, Mary, ale děkuju."

Mary se na manžela překvapeně ohlédla. Vypadal vyčerpaně a naštvaně.

„Pořád nic?" zeptala se opatrně a nalila mu šálek čaje, aby se alespoň zahřál, když už nechtěl jíst.

„Ne," zavrtěl hlavou a usrkl horkého čaje, „pokud ovšem nepočítám duchařskou teorii, se kterou přišel Henry Moore. A které se velká část policistů chytla jako jisté věci. Od inspektorů ze Scotland Yardu jsem očekával opravdu více než jen duchařinu."

„Duchařinu? Tím myslíš, že ty ženy zabíjí duch?" nevěřícně vyhrkla Mary a posadila se zpátky ke stolu.

„Přesněji Duch Vánoc," odvětil naštvaně Edmund. „Taky ti rodiče jako dítěti vyprávěli děsivé vánoční historky?"

„Jen pár. Máma mě nechtěla příliš strašit."

„U nás se takových historek vyprávěla spousta. A jedna z nich byla o Duchu Vánoc. Kdysi dávno žil chlapec, kterému se všechny špatné věci děly jen o Vánocích. Vždy na Štědrý den. Jeden rok mu zemřel pes. Další rok vyhořel jejich statek, ten další zase zemřeli jeho rodiče. Rok na to přišel o bratra. Mladík však stále měl něco o co ho nic nemohlo připravit. Víru. Věřil, že vše, co se v jeho životě dělo, řídil Bůh. Poctivě se každý den modlil, navštěvoval kostel a nikdy ve své víře nezakolísal. A zdálo se, že ho Bůh vyslyšel, protože krátce po smrti bratra potkal krásnou dívku, do které se okamžitě zamiloval. Byl si zcela jistý, že potkal osudovou lásku. Velmi rychle se s dívkou vzali, ale jak se blížily Vánoce, začala se jeho víra ztrácet. Bál se, o co dalšího o Vánocích přijde a když viděl svou novomanželku, jeho strach se postupně měnil v naprostou hrůzu. Jakmile mu žena oznámila, že čekají dítě, víra zmizela. Jeho nitro naplnila jistota, že mu Bůh bude chtít o Vánocích vzít dítě i ženu a jeho mysl zahalilo šílenství. Místo večerních modliteb začal na zahradě kopat hluboké jámy. Když se ho žena ptala, co dělá, vždy odvětil, že to bude vánoční překvapení."

„Panebože!" vyjekla Mary vyděšeně i znechuceně zároveň. „Neříkej mi, že ji zabil?"

„Přesně tak. Na Štědrý den večer zavázal své ženě oči a zavedl ji k vykopaným hrobům. Zadíval se k nebi a zakřičel: ‚Vždy jsi mi vše vzal, ale tentokrát ti to nedovolím! Proklínám tě, Bože!'. Než se jeho žena vzpamatovala, rozpáral jí břicho a podřezal hrdlo. Mrtvou manželku pohřbil, sám ulehl do druhého hrobu a zabodl si nůž do srdce. Věřil, že se se svou milou setká v posmrtném životě, kde spolu budou navěky. Ve svém bláznovství si neuvědomil, že se svým činem dopustil hříchu, který ho pošle rovnou do pekla. Nejen to, on proklel Boha a to se neodpouští. Mladíkova duše se dostala před brány pekelné, kde se setkala se Satanem. Ten vycítil příležitost, jak si trochu pohrát s nebem. Začal mu říkat Duch Vánoc, daroval mu nadpřirozenou moc a poslal mladíka zpět mezi živé. Nikdo Ducha Vánoc neviděl ani není jasné, co ve světě živých vyvádí, ale když nastane nějaká nevysvětlitelná událost, spousta lidí zastává názor, že za to může právě Duch Vánoc. Někteří na něj svádí i takové hlouposti, jako že někdo uklouzl nebo se něco rozbilo. Slyšel jsem i vyprávění o tom, jak někoho posedl a donutil ho zabíjet a krást. A teď se na něj svádí i ty vraždy."

„A co si myslíš ty, Edmunde? Mohla by to být pravda? Mohl by tím vrahem být Duch Vánoc?" zeptala se napjatě Mary. Celý ten příběh byl tak děsivý, až mohl být pravdivý. A pokud by to byl duch, nikdo by ho nemohl zastavit. Už více než měsíc se neobjevila další mrtvá, ale podle jejího muže to nemuselo nic znamenat. Vrah mohl jen odpočívat.

„Co si myslím? Mary, jsem věřící muž a moje víra patří Bohu. Někde ten příběh musel vzniknout a nejspíše má pravdivý základ a možná je mezi námi Duch Vánoc, ale nevěřím, že by byl vrah. Já si totiž myslím, že pokud je ta historka pravdivá, pak ten duch lituje svých skutků a jeho pobyt mezi živými je pro něj trestem. Nebyl to zlý člověk. Ne, Mary, Duch Vánoc není vrah, kterého hledám. Tím je někdo z masa a kostí," odpověděl Ed a Mary mu věřila. Přesto se lekla, když za oknem spatřila stín podobající se postavě. Edmund pro její klid otevřel dveře, ale venku nikoho neviděl.

„Neměl jsem ti to takhle na večer vyprávět, teď uvidíš duchy úplně všude," zasmál se, když dveře zavřel. „Měli bychom jít spát, je pozdě."

Mary přikývla, ale stále nervózně pokukovala k oknu. Nemohla se zbavit dojmu, že se nemýlila a opravdu ducha viděla.

Když se dům ponořil do tmy, v kuchyni, kde předtím manželé seděli, se objevila postava mladého muže. Stál pod schody vedoucími k ložnici a zamyšleně se díval na dveře, za kterými manželský pár zmizel.

„Detektiv inspektor Edmund Reid," zamumlal tiše. „Jste za celé ty roky první člověk, který na mě nesvaluje vinu, detektive. A jste taky první, který odhalil, jaký je můj život ducha mezi živými. Možná jste začátkem nové generace lidí, generace, která mě nebude hanit. Za to si zasloužíte odměnu. Pokusím se vám pomoct nalézt vraha těch nevinných žen."

S těmi slovy muž zmizel jako pára nad hrncem aniž by tušil, že mladý detektiv, ukrytý ve stínu, ho celou dobu tiše pozoroval.

Londýn, čtvrť Westminster, budova Scotland Yardu, 2.června 2019

„Ale no ták, Jamesi! Jsi tou prací úplně posedlej," rozhodil rukama Nathan a zatočil se na židli. „Nejspíše se bude jednat o nějakou genetickou vadu Reidů, jinak to není možné! Bylo docela jasný, že byl prací posedlej Edmund, vždyť hledal sériovýho vraha, ale ty si nechceš odpočinout ani když už známe pachatele a čekáme jenom na zatykač. Pojď tam se mnou, prosím!"

„Nathane, jsi duch, proč bys měl chodit na koncert? A proč bych tam sakra měl jít s tebou já?" zvedl zrak detektiv a prohlédl si nestárnoucího muže před sebou. Duch Vánoc se stal dědictvím jejich rodiny od chvíle, kdy ho jejich předek Edmund dokázal vidět a začal s ním spolupracovat. Měl ho rád, většinou. Pak byly taky chvíle, kdy by ho nejraději zabil, jako třeba dnes.

„To, že jsem duch neznamená, že nemám rád hudbu. A jsou to BTS! Chápeš?! Jejich písničky trhají rekordy!"

„A uši taky," odsekl James, čímž Nathana naštval.

„Ještě jsi žádnou jejich písničku neslyšel, tak jak to můžeš říct? Taky neříkám, že tvoje žena vaří špatně, aniž bych ochutnal její jídlo."

„Až na to, že žádnou ženu nemám. Poslední dva roky si jejich písničky pořád zpíváš. Jestli jsou v reálu tak uhejkaní jako ty v autě, tak děkuju, nechci to slyšet. Když tak strašně toužíš jít na jejich koncert, tak běž, ale beze mě," odvětil James a znovu se ponořil do spisu.

„Ale já tam chci jít s tebou," ozval se znovu duch a tvářil se jako dítě, kterému odmítli koupit hračku. Chybělo už jen dupnutí nohou.

„Ne!"

James v duchu prosil Satana, aby si toho blázna vzal zpátky. Aspoň na týden. Byl rád, když si spolu povídali a když mu Nathan pomohl nalézt zločince nebo vyřešit záhadu, ale nenáviděl, když se přepnul do tohohle umíněného módu.

„Když myslíš," povzdechl si nestárnoucí mladík a detektiv zbystřil. Vzdal se příliš brzy, to nebylo dobré znamení.

„Nathane," zavrčel výhružně, „co zase plánuješ?"

„Co myslíš? Konečně budu bez tvého dozoru, tak si můžu hrát. Bude tam hódně lidí," protáhl s úsměvem a v očích se mu zákeřně zablesklo.

„Ať tě to ani nenapadne!" zvýšil na něj hlas James. „O tvých posledních hrách si ještě dlouho psaly všechny noviny v Británii i v zahraničí."

„Ale když tam budu sám, tak se budu nudit, to přece víš. A já nesnáším nudu!"

„Fajn! Ať je po tvým, půjdu s tebou, ale budeš se chovat slušně, jasný?" rezignoval James sklesle. Měl v živé paměti, jak to dopadlo, když nechal Nathana jít samotného do kina. Všichni diváci nakonec utekli s křikem, že tam straší a dlouhou dobu se o tom psalo úplně všude.

„Já věděl, že přece jen půjdeš," zajásal Nathan. „V šuplíku máš dva lístky, dovolil jsem si je koupit s předstihem."

„Koupit? Kolik mě ta sranda stála?" zamračil se James a okamžitě lístky vytáhl. „To myslíš vážně? Sto deset liber jeden?!"

„Jsou to BTS, ti nemůžou být levní!"

„Kdybys nebyl duch, tak tě zabiju!" vztekle se vstupenkami mrskl na stůl. „Ty opravdu zkoušíš mou trpělivost!"

„Taky jsem ti koupil lightstick, jen si musíš do telefonu stáhnout aplikaci," usmál se Nathan a způsobil detektivovi menší infarkt.

„Budeš se muset hodně snažit, aby sis tuhle šaškárnu odpracoval a modli se, ať se mi to aspoň trochu líbí!"

„Věř mi, že nechceš, abych se modlil, Jamesi. Dokud jsem se modlil umírali lidé, na to nezapomínej," odpověděl Nathan a po jeho dobré náladě nezůstala ani stopa. James se zarazil. Úplně zapomněl na to, jak je duch citlivý na cokoliv spojeného s Bohem a modlením. On sám v Boha nevěřil, i když od Nathana věděl, že takový Satan existuje. Kdyby však byl i Bůh, pak by se právě teď nechystal na koncert BTS s Duchem Vánoc.

„Jo, já vím, promiň. Víš, že se to jen tak říká."

„Říká...," povzdechl si Nathan a přešel k oknu. Celé ty roky se držel u Reidů a dalo by se říct, že mu nic nechybělo, ale ani na vteřinu nezapomněl na to, proč se z něj stal duch. A neustále se snažil přijít na způsob, jak jednoduše zmizet. Zemřít a zbavit se všech těch dotěrných vzpomínek. Pomáhal chytat zločince, tu a tam vykonal nějaký dobrý skutek, ale stále to nestačilo. Stále byl obávaným Duchem Vánoc, dnes už téměř zapomenutou historkou.

„V kolik musíme vyrazit?" zeptal se James mírně a jeho původní vztek byl pryč. Neuměl si představit, jak musel Nathan trpět, když měl celé roky na mysli všechny o které přišel a i ty, které sám zabil.

Duch náhle opět ožil a dobrá nálada byla zpět. Usmíval se od ucha k uchu a Jamese napadlo, že kdyby měl tělo z masa a kostí, stály by na něj nápadnice fronty.

„Začíná to v sedm, takže minimálně o půl šesté abychom tam byli," odpověděl nadšeně Nathan.

„Tak brzo? Proč, když máme vstupenky?"

„Jamesi, BTS jsou fenomén. Bude tam tlačenice, takže je nutné dorazit brzy. Věř mi, vím, co říkám."

„Víš, co mě udivuje?" povzdechl si James, zatímco se připravoval na cestu.

„Co?"

„Jak to s tebou mí předci tak dlouho vydrželi? Nikdo z nich se nezbláznil ani neutekl, to je neuvěřitelné."

„Hm," zamyslel se duch, „to vážně nevím."

„Třeba to jednou zjistím. A teď pojď, chceš tam přece být včas, ne?"

Nathan okamžitě vyběhl ze dveří nebo jimi spíše proběhl a zamířil k výtahu. James jen zakroutil hlavou a následoval ho.

Londýn, stadion Wembley, 2.června 2019

James si nepamatoval, kdy naposledy viděl tolik lidí pohromadě. Musel uznat, že duch se nemýlil. Kdyby přijeli později, museli by se ke svým místům opravdu protlačit. Přestože na koncert jel z donucení, atmosféra kolem něj ho přece jen trochu navnadila. Než začal samotný koncert na plátně vysílali jejich videoklipy. Po pár písních musel James uznat, že BTS rozhodně nezní tak příšerně jako Nathanův zpěv.

Pohlédl na mladíka vedle sebe. Tedy na šest set let starého mladíka. Znal ho celý svůj život, ale nikdy dříve ho neviděl tak šťastného jako v tu chvíli. Pořádně se rozhlédl kolem sebe a lehce se k duchovi nahnul.

„Co kdybys mi vysvětlil, co je na nich tak úžasného, že mají tolik fanoušků?"

„Úžasného?" zarazil se Nathan a pak se široce usmál. „Všechno. Jsou to obyčejní kluci, kteří vyrůstali v různých poměrech a společně opravdu tvrdě dřeli, aby se dostali tam, kde jsou teď. Stali se slavnými, ale pořád jsou skromní a dál a dál na sobě pracují a zlepšují se. A jejich hudba nejsou jen tak nějaké skladby, vypovídají o jejich životě, dávají naději těm, kteří ji ztratili a neustále světu připomínají, že každý by se měl mít rád takový jaký je. Těžko se to vysvětluje, Jamesi, ale jsou to lidé, kteří dokážou zlepšit den i mě, Duchovi Vánoc. Možná to bude znít hloupě, ale i mě dali naději, že se třeba jednou něco změní a já se dočkám konce."

James se podíval na plátno, kde běžel další z jejich videoklipů. Dokázali dát naději duchovi, který se jí už dávno vzdal? Jak? Jak mohli dokázat něco, o co se snažilo tolik lidí z jeho rodiny? Najednou se na BTS začal upřímně těšit. Chtěl na vlastní oči vidět osoby, které jeho neviditelnému příteli vykouzlily šťastný úsměv na tváři.

Jako dítě Nathan často slýchával historky o duších bloudících po zemi bez cílů a emocí, ovšem pravda byla jiná. Měl city jako kdokoli jiný. Dokázal být smutný, šťastný, naštvaný i spokojený, ale nikdy dřív necítil najednou tolik silných emocí, jako ve chvíli, kdy se BTS objevili na pódiu. Byl duch, neměl srdce, tak proč cítil jeho bušení? Zvedl ruku, aby se dotkl levé strany hrudníku a překvapeně ucukl, když ucítil pohyb. Jeho srdce opravdu naráželo do žeber! Otočil se na Jamese, ale jakmile zjistil, že jeho přítel nadšeně sleduje koncert, rozhodl se ho nerušit. Koneckonců, sám přece přišel kvůli BTS, tak přesunul zrak na pódium.

Znal jejich hudbu, viděl videoklipy, ale naživo to bylo něco úplně jiného. Pozoroval každý jejich pohyb, každé gesto a především sledoval Namjoona. Nedokázal z něj spustit oči. Jako kdyby se leader skupiny stal středobodem Nathanova vesmíru. Už dříve ho měl z celé skupiny nejraději, ale teď jím byl naprosto pohlcen. Z muže na pódiu sálala energie, rozhodnost a inteligence. Přesně takové vlastnosti, které vždy obdivoval. Ignoroval mravenčení, které procházelo celým jeho tělem i splašený tlukot srdce, které by neměl mít.

Najednou, aniž by si to uvědomil, nastal konec koncertu. Poslední píseň, dojemné rozloučení a pak už jen prázdné pódium. A Nathan se začal cítit stejně prázdně jako plocha na které ještě před chvílí stáli BTS. Jako kdyby si s sebou odnesli i kus jeho nitra. Lidé kolem něj se začali zvedat, stejně jako James, který tam byl s ním a na kterého úplně zapomněl. Hbitě se postavil a...klopýtl!

James na něj vytřeštil oči a Nathan zmateně pokrčil rameny. Byl duch, on nezakopával, neměl hmotné tělo.

„Co to sakra bylo?" zeptal se ho James, jakmile nastoupili do auta a rozjeli se.

„To nevím, Jamesi, ale má to spojitost s BTS," odpověděl vážně Nathan a James dupl na brzdu.

„S BTS? Zbláznil ses? Ať je máš sebevíc rád, nemůžou způsobovat to, že zakopáváš, Nathe! Můžeš jim připisovat psychickou pohodu i naději, kterou ti dali, ale ne tohle. Četl jsem všechny deníky, které mi rodina přenechala a nikdy tě nikdo, kromě Reidů neviděl, nikdy tě nikdo neslyšel a nikdy ses ničeho nemohl doopravdy dotknout! Na vše jsi musel používat svou moc! Není reálné, aby dorazila nějaká skupina a ty ses najednou zhmotnil! Sakra, vždyť tvé nohy musely být pevné, jinak bys nemohl zakopnout!" rozčílil se James, ale Nathan už Reidovy znal. Nemyslel to zle, jednoduše o něj měl obavy.

„Vím, že to zní jako hloupost, ale když se objevili na pódiu, něco se se mnou začalo dít. Neměl bych cítit žádné fyzické pocity, přesto mi bušilo srdce. Jsem duch, nemám křeče nebo mravence v nohách a přesto jsem je měl. A všechno se to objevilo s jejich příchodem. Víš, kdy jsem naposledy cítil své vlastní srdce? Když jsem zasypával hrob, do kterého jsem uložil svou manželku, kterou jsem vlastníma rukama zabil! Zůstaly mi emoce, myšlení, ale neměl jsem nic z toho, co patří k životu. Byl jsem šťastný, když mě tvůj předek viděl a slyšel, ale nemohl jsem říct, že by se mi od radosti rozbušilo srdce, protože nic takového jsem necítil. Nevím, proč teď ani proč zrovna BTS, ale vím...vím, že jsem se na chvíli cítil živý. To je něco, co nemůžu ignorovat, Jamesi," ukončil svůj výlev duch a James si ho ustaraně prohlížel.

„Pokud je to opravdu tak, pak by někdo z nich musel být něčím speciální a propojený s tvým světem. To však stále nevysvětluje, proč by na tebe takto působil," povzdechl si James. „Tvé bytí mezi živými řídí přece Satan, ne? To on tě sem poslal, takže předpokládám, že on by měl být tím, kdo by na tebe mohl takhle působit. Ovšem pochybuju, že se skrývá v někom z BTS."

„Mohl by to být druh trestu," napadlo Nathana.

„Trestu? Co by to do prdele bylo za trest?"

„Po čem touží duše bloudící po zemi?" odpověděl mu duch na otázku otázkou.

„Po odpuštění? Klidu? Těle? Nathe, já nejsem duch, takže tohle fakt nevím!"

„Většina touží buď po životě nebo po smrti, Jamesi. A jakmile žiješ, můžeš zemřít, takže by se jednalo pro většinu duší o splněný sen. Pocítil jsem ve svém těle život a nebudu ti lhát, napadlo mě, že bych konečně mohl zemřít a zmizet. Jenomže pokud bych mohl cítit život a zároveň nemohl zemřít, pak by se z mého bytí stalo to pravé utrpení. Žiješ, těžko to můžeš pochopit. Představ si, že máš rakovinu, umíráš, trpíš a toužíš se zbavit té odporné bolesti, ale nemůžeš zemřít."

James s Nathanem trávil většinu svého života a měli za sebou neuvěřitelné množství rozhovorů na různá témata, ale nikdy neviděl svého přítele tak rozrušeného. A nikdy nepřemýšlel nad tím, jaká přání duch měl. Najednou pro něj bylo šokem, že by chtěl zemřít. Neuměl si představit život bez jeho přítomnosti.

„Chtěl bys umřít?" zeptal se zaraženě a když ta slova vyslovil nahlas, uvědomil si, jak moc by ho ztráta Ducha Vánoc bolela.

„Jamesi," zamumlal Nathan a zadíval se na něj. Viděl, jak ho to zjištění zranilo a to nechtěl. Zároveň, ale nehodlal lhát. To by od něj nebylo správné. „Mám tě rád, vážně. Jsi skvělý přítel, který pro mě v tomhle světě znamená všechno, ale ano, chtěl bych konečně zemřít. Víš, kromě let s vaší rodinou, které pro mě opravdu hodně znamenaly, jsem taky viděl všechno, co se kolem dělo. Války, epidemie, chudobu...Bylo toho strašně moc a jsem z toho příliš unavený. Je to divné, že? Lidé si přejí zůstat naživu a já si přeji pravý opak. Jenomže není nic, co by mě tady drželo. Ty jednou zemřeš a oba víme, že další Reid už nebude. Pak budu znovu sám a mým cílem bude bloudit mezi živými a závidět jim možnost zemřít."

Detektiv se od něj odvrátil. Nechtěl, aby viděl slzy, které se mu tlačily do očí. Aby tohle vstřebal bude potřebovat čas, hodně času.

„A co tedy uděláš s BTS?" vrátil se k původnímu tématu a znovu se rozjel.

„To nevím. Nejspíše je půjdu navštívit, abych alespoň zjistil, kdo z nich na mě takhle působí. Třeba se mi na něco podaří přijít," odvětil Nathan a snažil se nemyslet na to, jak moc Jamese ranil. Aby byl upřímný, měl ho ze všech Reidů nejradši a docela ho děsila představa, že jednou bude stát u jeho postele a sledovat, jak z něj vyprchává život, stejně jako z jeho předků.

„Je to dobrý nápad? Chci říct, přece nevíš, jak na tebe jejich přítomnost zapůsobí."

„Netuším, jestli je dobrý, Jamesi, ale momentálně je jediný, který mám," pokrčil rameny. „Budu v pohodě, pořád mám moc, kterou mi daroval samotný Satan. A ještě jsem ji pořádně nevyužil."

V autě nastalo ticho. James neměl chuť na další rozhovor a Nathan ho nechtěl rušit. Chápal, jak se nejspíše cítil a věděl, že potřeboval čas.

Londýn, Wembley International Hotel, 3.června 2019

Považoval za zvláštní, jak si za ty roky jeho tělo zvyklo na fyzickou zátěž spojenou s koncertováním. V začátcích usínal téměř okamžitě po usednutí do auta, ale teď se už necítil tolik unavený. Samozřejmě, že by měl jít spát, protože je zítra čekal další koncert, jenomže se mu nechtělo. Byl unavený, ale ne natolik, aby dokázal usnout. Prohlédl si hotelovou knihovnu a nakonec sáhl po knize od Stevena Kinga. Věděl, že čtení ho přivede na jiné myšlenky a pomůže mu usnout.

Obracel stránky, ale místo vytouženého spánku se v myšlenkách vracel na pódium. Nevěděl proč, ale neustále ho přitahovalo to jedno jediné neobsazené místo v hledišti, kterého si všiml. Někdo tam měl být, protože když se díval na prodeje vstupenek, tahle část byla vyprodaná. Vedle prázdného místa seděl muž, který vypadal, že se na jejich koncert dostal omylem. A zjevně ho nijak netrápilo, že místo vedle něj zelo prázdnotou. Přitom Namjoonovi připadalo, že nebyl jejich fanoušek, ale spíše něčí doprovod. Nevěděl, proč ho to tak zaujalo, ale nemohl z toho místa spustit oči. Na malý okamžik měl dokonce dojem, že tam někoho viděl sedět, ale když se podíval znovu, bylo stále prázdné. Nejspíše se jen zaobíral zbytečnostmi. Znovu se ponořil do čtení, ale byl vyrušen.

„Tak tohle by měl vidět James. Pořád poslouchám o tom, jak je přece jen člověk a nemá energie na rozdávání a Namjoon, který musel určitě tvrdě trénovat, zvládl koncert na jedničku, tady sedí a ještě má sílu číst. To překvapuje i mě."

Namjoon se zmateně rozhlédl po pokoji, ale nikoho neviděl. Zaposlouchal se, jestli hlas neuslyší znovu a opravdu se znovu ozval.

„Holčička, která měla ráda Toma Gordona, hm. Jsi si fakt jistý, že se jedná o čtení na dobrou noc? Není to zrovna lehké a veselé čtení. Proč sis nevzal něco příjemnějšího, Namjoone?"

„Jungkooku, jestli si myslíš, že je tohle vtipné, tak opravdu není!" naštvaně spustil korejsky Namjoon, ale odpověď byla jiná než v jakou doufal.

„Škoda, že nerozumím korejsky, znělo to jako nějaká nadávka. Možná bych se mohl začít učit váš jazyk. Pak bych i lépe rozuměl všem písničkám a nemusel bych si hledat překlad, který často stojí za houby. Proč mě to nenapadlo dřív? Jsem neviditelný, můžu klidně chodit na hodiny korejštiny. To zní jako skvělej nápad."

Namjoon se chystal přivolat někoho z ochranky, když si uvědomil, co hlas vlastně říkal. Neviditelný? Jak by někdo mohl být neviditelný. Bylo to jisté, Jungkook naplánoval zase nějaký z jeho vtipů a věřil, že mu na to Namjoon skočí.

„Doufám, že zítra budeš mít tolik energie i při zkoušce. Jsi jak malé dítě," povzdechl si Namjoon a obrátil pozornost zpět ke knize.

„Opravdu to hodláš číst před tím, než půjdeš spát? Když jsem tu knihu četl poprvé, chtělo se mi plakat a bál jsem se jejího konce. Jak tak nad tím přemýšlím, nikde jsem nečetl, že bys měl rád Kinga. Copak se tě v žádném rozhovoru nezeptali, co rád čteš?"

„Ne, nezeptali," odpověděl automaticky Namjoon a obrátil stránku.

„Kéž bys tak mluvil anglicky, abych ti aspoň rozuměl," ozval se hlas mnohem blíž a Namjoon zpozorněl. Zmateně se rozhlédl po místnosti, ale opravdu nikoho neviděl. Tohle už přece jen nebylo normální.

„Nevím, jak jste se dostal do mého pokoje ani jakým způsobem zde vysíláte váš hlas, ale pokud neodejdete, zavolám ochranku," pronesl perfektní angličtinou Namjoon a zavřel knihu.

„Cože?!"

„Slyšel jste dobře. Opusťte můj pokoj než vás nechám vyvést."

„To není možné! Nemůžeš mě slyšet! Nikdo kromě Jamese mě nemůže slyšet."

Leader BTS se zarazil. Ten hlas zněl smutně, jako kdyby ho trápilo to, co právě řekl.

„Jak vidíte, tak já vás slyším. Neexistuje žádný důvod, proč bych vás neslyšel, leda bych byl hluchý a teď jděte -," snažil se zachovávat klid, ale hlas ho jednoduše přerušil.

„Já vím. Mám vypadnout nebo zavoláš ochranku. Můžeš to zkusit. Můžeš to tady nechat celé prohledat, ale nikdo z nich mě ani neuvidí, ani neuslyší. Mimo Edmundovu linii jsi totiž první, kdo mě slyší. Přišel jsem, abych zjistil, kdo ze skupiny je tím speciálním člověkem, který na mou duši má vliv a jak se zdá, jsi to právě ty. Když mě tedy slyšíš, dovol, abych se představil. Jsem Nathan, Duch Vánoc."

RM se zcela nečekaně začal smát. Snažil se svůj smích tlumit rukou, aby nevzbudil kluky ve vedlejších pokojích, ale nedokázal se zastavit.

„Tak tohle jsem ještě nikdy neviděl. Aby se někdo smál tomu, že má vedle sebe ducha, to se nejspíše nikdy v historii ještě nestalo," pronesl Nathan překvapeně.

„Duch Vánoc v červnu? A tomu mám věřit?" smál se Namjoon, ovšem vzápětí ho smích přešel. Světlo v místnosti náhle zhaslo a zůstala zapnutá pouze lampička na nočním stolku. Láhev s vodou, kterou měl postavenou na stole se zvedla, víčko se samo odšroubovalo a láhev doplula až k němu.

„Po tom smíchu ti jistě vyschlo v krku"

Mladý muž se začal zběsile rozhlížet po pokoji a pak to spatřil. Rozmazaný, téměř průsvitný obrys muže sedícího v křesle vedle postele. Vypadal stejně jako ta postava, kterou na okamžik viděl na prázdném místě v hledišti. A zdálo se, že stín je překvapený.

„Díváš se přímo na mě, chceš mi říct, že mě nejen slyšíš, ale taky vidíš?"

„Byl jsi na koncertě," vydechl Namjoon tiše. „To prázdné sedadlo patřilo tobě."

„Jo, byl, ale jak to víš? To mě opravdu vidíš?"

„Teď to je jen takový mlhavý stín, ale v hledišti jsem na okamžik viděl normálního člověka," odvětil zpěvák. Z nějakého důvodu ho ještě pořád nezačalo děsit, že v jeho pokoji sedí duch, který s ním rozmlouval.

„Takže jsi to ty," konstatoval Nathan. „Ty jsi ten, kvůli komu se mi na chvíli zhmotnilo tělo. Kvůli komu jsem na chvíli cítil chuť života. Ale proč? Proč ty? Proč teď?"

„Já? Já ale nic neudělal!" hájil se Namjoon.

„Věřím, že jsi nic schválně neudělal, ale musí v tobě být něco speciálního. Něco, co způsobuje změny mého těla. Cítil jsem to v hledišti a cítím to i teď. Neznám důvod a nedokážu se rozhodnout, zda se jedná o dobré nebo špatné znamení. Nejspíše však nemá smysl tě tímto zatěžovat. Pozítří odjedeš a do té doby tuhle záhadu nevyřešíme. Jsem rád, že jsem měl možnost se s tebou setkat, Namjoone."

Duch se zvedl a Namjoon si uvědomil, že nechce, aby odešel. Chtěl si s ním povídat a zjistit o něm něco více.

„Počkej," vyhrkl najednou. „Nechceš mi říct něco o sobě? Jestli tedy nespěcháš."

„O sobě? K čemu ti to bude, když se nejspíše už nikdy nesetkáme?"

„Právě proto, že se už víckrát nepotkáme, bych rád věděl, s kým mám tu čest. Kdo je Duch Vánoc," odpověděl vážně mladý korejec a s nadějí se zadíval na ducha, který stále setrvával v místnosti.

„Dobře, když chceš, tak si tedy pojďme povídat," pronesl Nathan a posadil se zpět do křesla. Ve své podstatě neseděl, jen se vznášel nad křeslem, ale měl tuhle polohu rád, protože mu dodávala pocit života.

Londýn, Whitechapelský hřbitov, 19.března 2023

James zaparkoval před kovovou bránou a s povzdechem vystoupil z auta. Občas se sem zašel podívat, ale rozhodně nepatřil mezi časté návštěvníky hřbitova. Jeho rodiče byli stále naživu a prarodiče zemřeli v Americe, kde také byli pohřbeni. Nepociťoval potřebu navštěvovat své předchozí příbuzné, přestože by to od něj nejspíše bylo vhodné. Ani dnes nepřijel kvůli rodině, ale kvůli Nathanovi. Od oné noci, kterou strávil v přítomnosti Kim Namjoona se jeho stav nevyvíjel zrovna nejlépe. Pořád byl duchem, jenomže stále častěji se stávalo, že se nečekaně zhmotnila část jeho těla. V soukromí to nevadilo, ale na veřejnosti to byl docela problém.

Ať se to Jamesovi líbilo nebo ne, byl detektiv a v žilách mu kolovala krev jeho slavných policejních předků, takže dokázal odhalit spoustu věcí, které ostatním unikaly. Například Nathanovy lži. Často někam mizel a vždy se vymluvil, že se jen tak někde procházel, jenomže to nebyla pravda. James ho dokázal vidět nejen v reálném životě, ale také na fotkách a videích. Proto věděl, že duchovy procházky byly ve skutečnosti návštěvy BTS. Nathan tvrdil, že tu noc v hotelu pouze Namjoona pozoroval, ale jeho chování vypovídalo o něčem jiném. Když se tenkrát ráno objevil v Jamesově kanceláři zářil štěstím. Nedlouho poté se však začal stále více mračit a býval v myšlenkách někde hodně daleko. Zprvu se detektiv domníval, že za to může zvláštní stav jeho těla, ale po čase si uvědomil, že za tím je něco mnohem vážnějšího. Proto byl zde. Věděl, že Nathan šel na hřbitov a chtěl z něj dostat odpovědi.

Procházel mezi hroby a bedlivě se rozhlížel, kde svého přítele uvidí. U hrobu Elizabeth nebyl a nenašel ho ani u jeho rodičů a bratra. Nebyl ani u místa Edmundova posledního odpočinku, takže zbývalo už jen jediné místo – hrob Nathana Wrighta. Byl pohřben daleko od své rodiny, na druhém konci hřbitova. Jako vrah neměl nárok spočívat vedle svých blízkých.

Když ho spatřil, zaplavila ho lítost. Nathan seděl před svým vlastním hrobem. Jak hrozný pocit to musel být? Dívat se na údaje o své vlastní smrti, to byla věc, kterou si nikdo živý nedokázal představit. James odolal nutkání otočit se a nechat ducha o samotě a došel až k němu.

„Hledal jsem tě u Elizabeth a Edmunda," pronesl tiše, když se u něj zastavil.

„Ti už musí mít mých návštěv dost," uchechtl se nevesele Nathan a dál nepřítomně hleděl na vlastní náhrobek.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se James a posadil se vedle ducha.

„To není ten důvod, proč jsi mě vyhledal, Jamesi," povzdechl si Nathan. „Znám tě a bylo mi jasné, že ti nebudu moct lhát donekonečna."

„Máš pravdu, ale stejně bych rád věděl, co se ti honí hlavou, Nathe," odvětil detektiv a pozorně si ducha prohlédl. Měl pocit, že jeho rysy byly ostřejší než dřív a snad i viděl barvu v jeho obličeji.

„Přemýšlím nad Satanem, Bohem a Namjoonem. Stále mezi nimi hledám spojitost, ale nemůžu na nic přijít. A to, co mě napadá a co by mohla být pravda mě příliš děsí."

„Děsí? Nepamatuji se, že by ses kdy něčeho bál. A vlastně jsi k tomu ani neměl důvod."

„Přesně tak, neměl jsem důvod se čehokoliv bát. Jsem duch, nemůže se mi nic stát, jenomže stále častěji přemýšlím nad slovy, která tenkrát Satan pronesl a nemohu se zbavit pocitu, že se Bůh začal plést do Satanových věcí a odnáším to zatím jen já."

„Myslel jsem, že tě pouze poslal zpět s mocí, abys škodil lidem? Říkal ti něco dalšího? Něco, co by mohlo mít spojitost s tvou aktuální situací?" vyptával se James a přemýšlel, zda některý z jeho předků znal podrobnosti rozhovoru Nathana a Satana.

„ ,Nestává se mi příliš často, že by mi k branám přišla čistá duše, která spáchala smrtelný hřích. Ovšem v tobě vidím potenciál stát se trnem v Božím oku. Jsi přesně ta duše, kterou Bůh bude chtít spasit láskou a bude záležet jen na mě, zda mu to dovolím. Vrátíš se zpět a budeš si moci dělat, co se ti zlíbí. Jsou Vánoce, proto od teď budeš Duch Vánoc. Používej svou novou moc jak uznáš za vhodné, ale pamatuj, že to já rozhodnu, kdy dojdeš klidu. A ani Bůh s mým rozhodnutím nic neudělá.' Přesně tohle byla jeho slova a já si říkám, jestli náhodou nenastala ta situace, kdy se Bůh rozhodl spasit mou duši a Satan se mu v tom snaží zabránit," podal Nathan vysvětlení, kterému však detektiv příliš nerozuměl. Nebo spíše nerozuměl souvislostem.

„A Namjoon? Co ten s tím má společného? Není ani Bůh ani Satan."

„Doba ve které jsem žil, byla bohatá na různé příběhy o nebi, pekle, bloudících duších a jiných nadpřirozených jevech. Říkalo se, že duše nikdy neumírá, že se jen přesouvá z mrtvých do živých stále dokola. Já sám nejsem duší v pravém slova smyslu. Jakmile člověk zemře, jeho duše vstoupí do posmrtného života, kde po nějaké době ztratí vzpomínky na život a zůstává jen otisk vlastností, které ho charakterizovaly. Těch dobrých i špatných. Jakmile je duše prostá všech vazeb na předchozí život, je vyslána zpět do novorozeného lidského těla. Nedostal jsem se do posmrtného života, proto mám stále podobu i vzpomínky a dokáži myslet a jednat. Nestal jsem se nemyslící loutkou, která se za čas reinkarnuje. Po letech strávených v této podobě už vím, že velká část těch historek byla pravdivá," mluvil tiše Nathan a James ho nepřerušoval. Znal ho a věděl, že jistě míří k jádru věci a on odpověď na svou otázku dostane. „To, že mám emoce jako živý člověk mě zpočátku strašně štvalo. Nechtěl jsem cítit, abych se zbavil bolesti a viny, která mě sužovala, ale časem jsem si zvykl a dokonce jsem za emoce byl rád. Na některé emoce jsem ale zapomněl, protože jsem je za celá staletí nepocítil a když se najednou objevily, trvalo mi docela dlouho zjistit, o co se jedná. A všechno tohle, co tady teď říkám, vede právě k Namjoonovi. Stalo se ti někdy, že jsi někoho zrovna poznal, ale měl jsi pocit, že se znáte už dlouhou dobu?"

„Jednou nebo dvakrát," odpověděl James.

„Pravděpodobně se jednalo o duši se kterou se tvá duše někdy dřív setkala. To je takové poznávací znamení. A totéž jsem zažil s Namjoonem. Máš v sobě Edmundovu krev, musel jsi poznat, že jsem tam jen nestál a nepozoroval spícího Namjoona. Povídali jsme si. Celou noc až do rána a já se v tu chvíli cítil neskutečně šťastný a především živý. Takový pocit jsem od své smrti nikdy neměl. Kdykoliv jsem na Namjoona pomyslel, srdce mi bilo jako splašené a měl jsem pocit, že hořím. Už jsem ani nezkoumal, proč cítím fyzické projevy těla, které bych neměl mít. Zajímalo mě, co ty pocity znamenají. Věděl jsem, že jsem už někdy zažil, ale nedokázal jsem si vzpomenout kdy. Taky jsem věděl, že se musí jednat o někoho, koho jsem znal já nebo má duše v některém z předchozích životů. Byl jsem naštvaný, protože jsem si byl jistý, že odpověď mám přímo před nosem, jen ji nevidím. Pak agentura BTS oznámila, že kluci půjdou na vojnu a mě zachvátil hrozný smutek a strach. Ano, slyšíš správně, strach. Bál jsem se, aniž bych věděl čeho. Začal jsem se za BTS a především za Namjoonem přesouvat. A všechno to, co jsem cítil se spojilo a vytvořilo jeden extrémně silný pocit. Když jsem pak navštívil Elizabethin hrob, konečně jsem vše pochopil. V mém životě přece existoval člověk, se kterým jsem dokázal dlouhé hodiny mluvit a se kterým jsem byl nesmírně šťastný. Elizabeth. Její duše na rozdíl od té mé procházela reinkarnací a já jsem si téměř jistý, že právě teď sídlí v Namjoonovi, protože on je stejně milý, laskavý a rozumný člověk jako byla ona. A já udělal totéž, co před lety."

James si v mysli znovu zopakoval vše, co mu Nathan sdělil a následně vytřeštil oči.

„To ses do něho zamiloval?!" vyhrkl šokovaně.

„Ano. A tím se dostáváme na začátek mé cesty. Šance na to, abych potkal Elizabethinu reinkarnaci je mizivá, takže se musí jednat o práci Boha. Ale co Satan? Bůh mě možná chce spasit a Satan mě odmítá nechat jít. Možná proto si mé tělo dělá co chce."

„Počkej a co teď budeš dělat?"

„Nic, vůbec nic, Jamesi. Tohle není něco, co bych mohl ovlivnit. Musím jen čekat, jak to dopadne," pousmál se Nathan.

„A co Namjoon? Vždyť ani neví, že ses do něho zamiloval!"

„Jamesi, jsem duch a Namjoon je živý člověk. Předpokládám, že už dávno vytěsnil z mysli, že si povídal s duchem a tak je to správně. Živí a mrtví spolu nemohou být."

„Jenomže pokud je reinkarnací Elizabeth, neměl by se cítit podobně jako ty?"

„Doufám, že ne. Živí by měli hledat štěstí mezi živými. Já jsem Duch Vánoc, ten kterému jsou přisuzovány všechny nevyřešené vraždy a záhady v Anglii. Za života jsem nosil neštěstí, nechci aby se něco podobného znovu stalo."

Detektiv si Nathana prohlížel. Nechápal, jak mohl být tak v klidu. Pokud ze všech věcí něčemu rozuměl, pak to byla neopětovaná láska. Věděl, jak velká bolest ji provází a jak těžké je zapomenout. A Nathan byl duch, on nezapomene tak rychle.

„Ty se budeš trápit," konstatoval tiše.

„To nevadí, hlavně když lidé v mém okolí budou v pořádku."

Jižní Korea, Soul, 8.září 2025

„Hej, posloucháš vůbec?" ozval se naštvaně Taehyung. „Dneska jsi úplně mimo, Namjoone."

„Promiň, dlouho do noci jsem seděl nad texty a nějak mi to nemyslí. Cos říkal?"

„Suga dopsal už první text, ale ještě to bude potřebovat úpravy. Říkal, že dneska nepřijde. Mám dojem, jako kdybychom byli zase na začátku, kdy jsme se snažili vytvořit album, které ARMY řekne, co si myslíme," pronesl po chvíli Taehyung.

„Tehdy jsme potřebovali, aby nás fanoušci poznali. Teď chceme, aby fanoušci zjistili, jak se na nás ty dva roky podepsaly. Každý z nás se nějak změnil a bylo by fajn, abychom jim dali vědět v čem jsme jiní."

„Tak jestli se někdo opravdu změnil, pak Hobi," zasmál se Taehyung a Namjoon zakroutil hlavou.

„Pro mě to není novinka, myslel jsem si to už dřív. A neznamená to, že se změnil. Jen nám i všem fanouškům řekl své tajemství. Pořád je to náš J-Hope."

Teahyung si Namjoona chvíli prohlížel a nakonec se zvedl. Zdálo se leader neměl zrovna dobrou náladu a zjevně si nechtěl povídat.

„Už půjdu. Uvidíme se zítra."

„Dobře, měj se."

Kim Taehyung se zamračil. Tohle nebyla jen únava. Za ty roky si prošli mnoha těžkými obdobími a proto mohl s jistotou říct, že Namjoon má jiné starosti než jen skládání textu. Původně opravdu chtěl jet domů, ale rozmyslel si to. Cestou k autu vytáhl telefon, aby zavolal ostatním členům skupiny. Třeba někdo z nich bude vědět, co se s Namjoonem děje a nebo se jim na to podaří společně přijít.

Jakmile se za Taehyungem zavřely dveře, Namjoon si unaveně promnul obličej. Musel se dát dohromady. Velkou část problémů nikdy neřešil naprosto sám, ale tentokrát se neměl komu svěřit. Musel mlčet a tvářit se, že bylo vše v pořádku. Ale nebylo. On nebyl v pořádku.

Před dvěma týdny měl návštěvu na kterou nemohl přestat myslet.

„Tohle je snad poprvé, kdy jsem přišel a ty spíš. Během posledních let jsem tě častokrát navštívil, přestože jsem věděl, že to není správné a že sám sobě škodím. Jenomže tě mám natolik rád, že jsem si nedokázal pomoct. Ale tohle není cesta. Dřív nebo později si mě všimneš a já se ti nechci plést do života. Musím tě nechat jít a pozorovat tě jen skrze obrazovky, tak jak tomu bylo dříve. Dnes jsem přišel naposledy, chtěl jsem ti poděkovat. Netuším, jaký bude můj osud a co na mě Bůh nebo Satan vymyslí, ale i kdybych teď hned navždy zmizel, díky tobě jsem zase cítil život. Připomněl jsem si, jaké to bylo, když jsem byl naživu. Sbohem, Namjoone."

Namjoon se cítil hrozně, že mlčel a dál předstíral spánek. Byl v tu chvíli naprosto v šoku. Po těch letech, kdy sám sebe přesvědčoval, že jen blouznil, se najednou Nathan znovu objevil. A s ním se vrátily všechny vzpomínky na noc v hotelu i příjemné šimrání v břiše, které předtím cítil pokaždé, když si na ducha vzpomněl. Nechtěl, aby ho přestal navštěvovat. Chtěl s ním znovu mluvit, přestože nevěděl proč. Něco ho k Nathanovi táhlo, něco způsobovalo, že se s ním cítil dobře.

Nyní po dvou týdnech od Nathanovy návštěvy držel v rukou dopis a sbíral odvahu, aby ho otevřel. Odesílatel uvedený na obálce se jmenoval James Arthur Reid a Namjoon si moc dobře pamatoval, kdo to byl. Byl to Nathanův přítel, do té doby jediný, kdo ducha viděl a slyšel. Třesoucíma rukama otevřel obálku a vytáhl list papíru popsaný velice hezkým písmem. Přeskočil počáteční řádky, které obsahovaly běžné fráze používané na začátku dopisu.

Myslím, že se nemusím dlouze představovat. Podle toho, co jsem z Nathana vytáhl, o mě víte téměř všechno, proto přejdu rovnou k věci. Nathan se mi snažil namluvit, že jste na váš noční rozhovor již zapomněl, ale já tomu nevěřím. Říkejte tomu třeba policejní intuice, ale jsem si zcela jistý, že něco takového byste nezapomněl. Tak jako nevěřím, že by vám na Nathovi ani trochu nezáleželo. Domnívám se totiž, že kdyby tomu tak mělo být, nebyl byste schopen ho vidět a mluvit s ním.

Pokud se nemýlím, Nathan vám nastínil problém s jeho tělem po setkání s vámi. Bohužel tento problém přetrvává a co víc, zhoršuje se to. Od vašeho setkání se běžně stávalo, že se náhle zhmotnila část Nathanova těla a občas nám dalo opravdu hodně práce, abychom situaci zachránili, ale to, co se s ním děje poslední dny začíná být opravdu vážné. To, že se Nathanova veselá nálada někam ztratila jsem byl schopen pochopit, protože jeho pocity prochází těžkým obdobím. Ovšem jeho nadpřirozené schopnosti se začaly objevovat a mizet, aniž by je jakkoliv použil. Problém je, že některé jeho schopnosti mohou být nebezpečné obzvláště ve spojitosti s neovladatelným zhmotňováním. A pokud by se někomu něco stalo, Nathan by se z toho nejspíše už nikdy nevzpamatoval.

Předpokládám, že až Nathan zjistí, že jsem vás kontaktoval, bude zuřit, ale v zoufalství dělají lidé zoufalé věci. A já zoufalý jsem. Nathan je můj nejbližší přítel, ve své podstatě mě vychovával společně s mými rodiči a nemohu se déle dívat na to, co se s ním děje ani na to, jak je nešťastný. Možná je to zbytečné, ale třeba vás by mohlo napadnout, jak mu pomoci. Jste pro Nathana velice důležitou a speciální osobou a věřím, že stejně jako já, nechcete, aby dál trpěl.

Namjoon si dopis několikrát přečetl než ho konečně odložil. Nevěděl proč, ale cítil se divně sklíčený. Přál si nějak duchovi pomoct, ale nevěděl jak. Nevěděl, proč se tohle všechno dělo, ovšem chápal, že s tím má něco společného. Vzpomněl si na tu noc, kdy si povídali, na to jak ho Nathan rozesmíval svými historkami, jak se cítil šťastný. Ano, to byl ten pocit, který ho tenkrát pohltil. Podíval se na dopis, který ležel vedle rozepsaného textu a rozhodl se. Popadl do ruky telefon a v seznamu vyhledal jediného člověka, který mu mohl alespoň z části pomoct.

„Pane Bangu, neruším? Potřeboval bych s vámi nutně mluvit. Jedná se o opravdu neodkladnou záležitost."

Londýn, Sidney street 72, Whitechapel, 12.září 2025

„Sakra, Jamesi! Zbláznil ses? Jak tě mohlo napadnout napsat Namjoonovi?"

„A co je na tom špatného, Nathane? Všechno tohle začalo po setkání s ním, nemyslíš, že by měl mít právo vědět, co se děje?"

James si nepamatoval, zda někdy viděl Nathana takhle zuřit. Mohl mlčet, ale nechtěl, aby na všechno Nathan přišel nedopatřením sám.

„Co je na tom špatného? Je to člověk, který má před sebou zářnou budoucnost! Nechci, aby se pletl do čehokoliv spojeného se mnou!"

„Ty nechceš? A já zase nechci sledovat jak se trápíš a jak se tvůj stav zhoršuje!"

„Proč se o to tolik zajímáš? Nijak se tě to netýká, Jamesi!"

Nathanovi bylo jedno, že křičel a choval se jako hysterka, protože tentokrát měl opravdu vztek.

„Proč?" zopakoval jeho otázku o poznání tišeji James. „To myslíš vážně? Nathane, jsi můj nejbližší přítel. Jsi někdo, koho si nesmírně vážím a kdo je pro mě opravdu moc důležitý. Byl jsem schopen pochopit, proč bys chtěl zemřít a smířil jsem se s tím, ale tohle je mnohem horší. Sledovat, jak jsi nešťastný, nevědět, kdy zmizíš a kdy se zase objevíš a jestli vůbec. A pořád mluvíš jen o tom, že nechceš, aby to Namjoon věděl a byl do toho zapleten, ale nepřijde ti to nefér? Je dospělý, dokáže za sebe rozhodovat sám a každý člověk na zemi by měl mít právo vědět, že má někoho, komu na něm záleží. Tak moc se snažíš, abys nikomu neškodil, nikoho neranil, ale neuvědomuješ si, že tímhle svým chováním ubližuješ těm, kteří tě mají rádi."

Nathan ho mlčky poslouchal, ale místo aby se uklidnil, zuřil stále více.

„Jasně, jenomže jediný komu na mě záleží jsi ty a ty taky znáš celou pravdu. Není nikdo jiný! Kdybys Namjoonovi nenapsal, nic by nevěděl! A bylo by to tak lepší."

„Nikdo? A mí rodiče? Myslíš, že jim na tobě po těch letech nezáleží? Bylo by lepší, kdybych Namjoonovi nenapsal? Lepší pro koho? Pro něj nebo pro tebe? Kolikrát jsi mi vtloukal do hlavy, že všichni Reidovi se řídili instinkty a nemýlili se. A můj instinkt mi říká, že Namjoonovi na tobě záleží a má tě rád stejně jako ty jeho. Možná si to ještě neuvědomil nebo své pocity nedokázal pojmenovat, ale jsem si jistý, že mu nejsi lhostejný. Věřím, že jestli existuje nějaká možnost, abys byl v pořádku, může ji nalézt právě Namjoon."

„O tohle vůbec nej-," začal Nathan, ale větu nedopověděl, protože jednoduše zmizel. Ve stejný okamžik zazvonil zvonek u dveří a James se k nim překvapeně vydal. Nikdo za ním na návštěvu nechodil. Když otevřel dveře, ztuhnul šokem.

„Dobrý den, pane Reide."

Detektiv jako robot uvolnil cestu a vpustil Namjoona do bytu. Jeho mozek pořádně nedokázal zpracovat, kdo se vlastně u jeho dveří objevil.

„Řekl bych, že se tváříte jako kdybyste spatřil ducha, ale ve vašem případě by to nebylo příhodné přirovnání," pousmál se RM a James se konečně vzpamatoval.

„Abych byl upřímný, neočekával jsem, že se zde tak náhle objevíte."

„Chtěl jsem vám dát vědět, ale ukázalo se, že tady budu dříve než dopis a jiný kontakt jste mi na sebe nedal. Zjevně jsem přišel právě včas, abych vás zastihl při výměně názorů."

James si povzdechl a zavedl Namjoona do kuchyně, kde z lednice vytáhl minerálku.

„Bohužel vám nic lepšího nemůžu nabídnout," omluvně přisunul nápoj a sklenici k návštěvníkovi. „Nikdo k nám nechodí, takže nejsem zrovna zásoben."

„To je v pořádku."

„Nathan nesl hodně špatně, že jsem vás kontaktoval, ale jelikož jste zde, nejspíše jsem se nemýlil."

„Popravdě, pane Reide, časem jsem sám sebe přesvědčil, že se jednalo pouze o výplod mé fantazie, o halucinace způsobené únavou. Ovšem před pár dny mě vzbudil Nathanův hlas. Přišel se rozloučit. Neměl jsem ani tušení, že mě předtím navštěvoval, ale nelíbila se mi představa, že bych ho už nikdy nepotkal. Proto, když přišel váš dopis, neváhal jsem a vypravil se za vámi," zkráceně vysvětlil Namjoon.

„Nevím kolik jste toho z naší rozepře slyšel, pane Kime, ale Nathan je opravdu tvrdohlavý a nechce vám jakkoliv narušovat život. Chápu, že vy sám nejste expert na duchy, ovšem něco speciálního ve vás být musí. Po celé generace ho viděli jen lidé z naší rodiny a byl pro mě docela šok zjistit, že se našel někdo další a ještě z druhého konce světa, kdo s Nathanem může rozmlouvat. Nejspíše budu žádat moc, ale myslíte, že byste s ním mohl promluvit?" nešťastně požádal leadera BTS detektiv.

Namjoon sklopil hlavu a neodpovídal. Ne proto, že by nechtěl s Nathanem mluvit, vždyť kvůli tomu přiletěl, ale proto, že sbíral odvahu, aby se zeptal na věci, které předtím slyšel. Pořád sám sebe přesvědčoval, že když zvládl být tolik let leaderem BTS, tak zvládne i tohle. Nakonec promluvil a doufal, že svého rozhodnutí plést se do věcí Ducha Vánoc, nebude litovat.

„Přicestoval jsem kvůli Nathanovi, takže si s ním samozřejmě promluvím. Předtím bych se vás rád zeptal na pár věcí, jestli mohu."

„Bude-li to možné, odpovím na vaše otázky, kterých jistě máte spoustu," odvětil James a byl zvědavý, na co se ho muž bude chtít zeptat.

„Netuším, jak vaše hádka začala, ale slyšel jsem toho celkem hodně. Říkal jste Nathanovi, že jste si jistý tím, že ho mám rád stejně jako on mě. Jak jste to myslel a kde berete jistotu, že to je právě takhle?" zeptal se Namjoon na to, co ho nejvíce zajímalo. Nebo spíše co ho nejvíce zaskočilo.

„Pane Kime," povzdechl si detektiv a zadíval se z okna za Namjoonovými zády, „jsou věci, které my, obyčejní lidé nemůžeme ovlivnit, nad kterými nemáme žádnou moc. Jednou z těchhle věcí je i náklonnost k druhým osobám. Tohle řídí něco jako osud, někdy i náhoda, ovšem někdy nastanou situace, kdy je nevyhnutelné, aby k sobě někteří lidé cítili jisté sympatie. A to je případ vás dvou. Nechtějte po mně, abych vám vysvětlil jak to vím, protože já sám jsem z toho stále v šoku, ale je to tak. Vím, že Nathanovi na vás nesmírně záleží, o tom svědčí i to, jak se vás neustále snaží držet daleko od sebe. Není moc lidí, kteří by byli ochotni obětovat své štěstí pro druhé. A protože věřím spoustě duchařských historek a moje intuice se nikdy nemýlí, tak jsem si jistý, že vám Nathan rozhodně není lhostejný. Koneckonců, kdybych se mýlil, neseděl byste tady přede mnou."

„Nepřijde vám to trochu nesmyslné? Viděli jsme se pouze jednou, proč by na mě mělo Nathanovi záležet?"

„Viděli jste se jen jednou, proč vám na něm záleží natolik, abyste letěl přes půlku světa?" opáčil James klidně. Tím, že Namjoon dorazil se přesvědčil o tom, že teorie o Elizabethině reinkarnaci byla správná.

„Já...mám pocit, že ho znám celý život," odpověděl tiše Namjoon a pozoroval rýhy na desce stolu. Když to vyslovil takhle nahlas, připadalo mu to hloupé a zároveň naprosto samozřejmé. Celé ty roky, kdy na ducha nedokázal zapomenout a nalhával si, že se mu to jen zdálo, najednou vnímal úplně jinak než dřív. Cítil, že zbytečně promrhal čas, který mohl trávit rozhovory s Nathanem. Ale pořád ho něco trápilo. „Je to přece duch."

„Je to duch, který cítí stejně jako my, pane Kime. Štěstí, smutek, vztek, lásku, bolest...to všechno cítí stejně jako kdokoliv jiný. A něco se děje i s jeho tělem. Stále častěji se zhmotňuje, třeba přestává být duchem," odvětil detektiv s úsměvem. Již delší dobu měl svou vlastní teorii a doufal, že se nemýlil. Nathan se začal zhmotňovat po setkání s Namjoonem a tyhle stavy se staly intenzivnější, když si uvědomil, že se do zpěváka zamiloval. Po každé jeho návštěvě BTS vydrželo jeho zhmotnění déle než předtím. Pokud tedy byla Jamesova teorie správná, nešlo ani o trest ani o přetahovanou mezi Bohem a Satanem. Jednoduše dostal druhou šanci a aby ji mohl využít nestačilo jen milovat, ale taky být milován. Teď už záleželo jen na tom, jak rychle si své city uvědomí Namjoon. A jak rychle je dokáže přijmout.

Londýn, Whitechapelský hřbitov, 12.září 2025

„Opravdu myslíte, že tady bude?" zeptal se Namjoon nervózně. Stále nechápal, co tam dělal. Chtěl s Nathanem mluvit, ale netušil o čem by mohl rozmlouvat s duchem, který ho měl rád. A kterého nejspíše měl mít taky rád. To však pořád nevěděl. V hotelu se cítil šťastný a záleželo mu na Nathanově stavu, ovšem zda ho měl rád říct nedokázal. Nebyl hlupák, věděl o jakém druhu lásky James mluvil, ale nebyl si jistý jestli něco takového cítí. Nebo někdy cítit bude.

„Je tady," pronesl detektiv a ukázal na zapálené svíčky na jednom z hrobů. „U Edmundova hrobu je zapaluje jen Nathan."

„A kde tedy je? Čekal bych, že bude u hrobů svých blízkých," položil další otázku RM, aby zakryl nervozitu, která ho tolik svírala.

„Když se Nathan cítí pod psa nebo ho něco trápí, chodí ke svému vlastnímu hrobu. Říkal, že ho uklidňuje fakt, že jeho tělo už nic netrápí."

Mlčky procházeli hřbitovem a pak se Namjoonovo srdce divoce rozbušilo. V dálce spatřil postavu a okamžitě věděl, že našli Nathana. Jak se k němu přibližovali, cítil se znovu šťastný, stejně jako tenkrát v hotelu. Celé jeho tělo hořelo touhou rozběhnout se ducha obejmout. Sám sobě nerozuměl.

„Zase jsi sem utekl," řekl James, když k Nathanovi dorazili.

„Ts, neutekl jsem. Vždycky mě ta zatracená moc přenese sem a pak tady musím trčet, dokud se podělaný Satan nerozhodne dát mi volnost," odsekl stále naštvaný Nathan.

„To je nepříjemný, co? Ale mám pro tebe překvapení, takže se určitě nebudeš nudit."

„Od tebe nic...," vytratil se Nathanův hlas, když se konečně na Jamese otočil a spatřil Namjoona. Chtěl se postavit, což pro ducha nepředstavovalo ani námahu ani problém, ovšem jeho tělo ho zradilo a nečekaně se zhmotnil. Výsledek byl ten, že namísto důstojného vztyku, zaklopýtal a padal přímo k zemi. Namjoon se automaticky natáhl, aby Nathana zachytil než se jeho obličej setká se zemí a k údivu všech přítomných se mu to povedlo. Nathanovo tělo se poprvé zhmotnilo celé.

„Počkám v autě. Nemusíte spěchat, pustím si film a dám si šlofíka," zasmál se James a nechal ty dva o samotě. Byl si jistý, že se nemýlil a jeho teorie byla správná.

„Jamesi!" naštvaně zavrčel duch, ale detektiv se ani neotočil a zavolal: „Jo, jo, já vím. Taky tě mám rád!"

Nathan si cosi zamumlal pod nosem a otočil se zpět k náhrobku, zády k Namjoonovi.

„Byl jsi vždycky takhle umíněný?" zeptal se RM a posadil se na chladnou zem. Byl rád, že poslechl Bangovu radu a vzal si dost teplého oblečení. Září v Anglii nebylo nijak zvlášť horké.

„Jo, byl. Poslyš, Namjoone, nevím, co ti James navykládal, ale neměl bys všemu věřit. Je to policajt a rád se ve všem hrabe, ovšem někdy má opravdu přehnané závěry," pronesl tiše Nathan, ale Namjoon si odfrkl. Byl na hřbitově, na hrobě ducha se kterým právě mluvil a cítil se naprosto klidný a spokojený. Tohle určitě nemohl mít na svědomí James.

„Dobře, budu se tedy držet toho, co vím sám. Například toho, že jsi mě tajně navštěvoval. Proč? Věděl jsi, že tě můžu slyšet a zčásti vidět, nemusel jsi se skrývat."

„Jak to tedy víš, když jsem zůstával skrytý?"

„Při tvé poslední návštěvě jsem byl vzhůru," odpověděl Namjoon vážně a Nathan ztuhl. Pak jen lehce pokýval hlavou.

„Namjoone, duchové se nemají plést mezi lidi. Ne, pokud jim nechtějí škodit. Bylo ode mě neuvážené, že jsem tě navštěvoval, ale nijak ti to neškodilo. Pokud bych se ukazoval nebo s tebou mluvil, už bych se pletl do tvého života. Přijel jsi, protože tě o to James požádal, ale neměl bys tady být. Měl bys trávit čas s živými, ne s mrtvými."

Při představě, že by měl odcestovat zpátky a jednoduše na Nathana zapomenout se Namjoonovi sevřelo srdce. Tenhle pocit znal. Byla to bolest a strach. Už to zažil, jen ne v takové míře jako nyní.

„A co když nechci? Myslel jsem, že tvůj přítel trochu přeháněl v tom, jak popisoval tvůj postoj, ale teď vidím, že měl pravdu. Napadlo tě, zamyslet se nad tím, jak se na celou situaci dívám já?"

Nathan se konečně otočil a pořádně si Namjoona prohlédl. Vypadal stejně sebejistě jako když vystupoval na pódiu, ale duch věděl, že někde pod tou slupkou je naprosto obyčejný muž, který má ze všeho v hlavě zmatek.

„Jak? Namjoone, objevil jsem se v tvém pokoji a povídali jsme si skoro celou noc. Tohle se běžně neděje, samozřejmě, že tě to nějak zaujalo. Časem zaujetí vyprchá a nakonec i vzpomínka zmizí. Kdybys mě neslyšel a kdyby tě James nekontaktoval, žil bys úplně normálně a na nějakého ducha by sis ani nevzpomněl. Vážím si toho, že jsi sem přijel, ale měl bys už jít. Tohle není místo, kde živí lidé tráví svůj volný čas."

Znovu se k muži obrátil zády. Nevěděl, jak ostře Namjoon vidí jeho rysy a nechtěl, aby poznal, že právě řekl největší lež svého života. Nic si nepřál více než zůstat vedle Namjoona. Trávit noci vyprávěním, smát se a cítit, jak mu tělem koluje život, ale nedokázal být sobecký. Nemohl si vzít to, na co neměl právo. Zaslechl, jak se Namjoon postavil. Nejspíše ho konečně přesvědčil, aby odešel. V jeho nitru se rozrůstala tupá bolest.

„Tvoje tvrdohlavost hraničí s hloupostí, Nathane. Opravdu si myslíš, že bych přijel jen proto, abych se od tebe nechal vyhodit? S BTS jsme si prošli peklem a kdybych se vzdal pokaždé, když mi to někdo řekl, už dávno by se skupina rozpadla. Domníváš se, že bych žil normálně? Jak? Jak bych mohl žít normálně, když jsem nedokázal zapomenout na pár hodin strávených s tebou. Snažil jsem se, namlouval jsem si, že to byl blud, ale někde uvnitř jsem cítil, že to byla realita. Ještě když jsem nastupoval do letadla, nevěděl jsem, proč se na tebe tak těším. Nechápal jsem, jak jsem se mohl cítit šťastný jen z našeho rozhovoru, ale bylo to tak. Ničemu z toho jsem nerozuměl ještě ve chvíli, kdy jsem procházel bránou tohohle zatraceného hřbitova, ale věděl jsem, že nechci, abys zmizel z mého života. Stále nerozumím, co se se mnou děje, ale určitě neodejdu jenom proto, že jsi duch. Neodejdu, dokud nezjistím, proč tvá moc a tvé tělo blázní a proč já jsem jako vyměněný."

Namjoon netušil, kde se v něm vzala ta rozhodnost, ale někde uvnitř cítil, že jedná správně. Nathan byl jiného názoru. Rozčileně se na něj otočil a na okamžik zkoprněl, protože Namjoon stál těsně u něj. Ignoroval mravenčení, které procházelo celým jeho tělem a o krok ustoupil.

„Neposlouchal jsi mě. Ani tehdy ani teď. Duchové jsou na zem posíláni, aby škodili lidem. Když jsem žil, všichni kolem mě umírali. Říkal jsem ti to. Nevím, čí tvrdohlavost hraničí s hloupostí, Namjoone. Nakonec vůbec nejde o to, co kdo chce, ale co je správné."

„Samozřejmě, že jsem poslouchal. Proto taky vím, že jako duch jsi nikdy nikomu neuškodil. Řeknu ti to naposledy, nenechám se vyhodit, nehodlám se s tebou přestat bavit a je mi úplně putna, že jsi duch. Dokázal jsem přežít pubertu šílených kluků, dokážu přežít i tvou paličatost."

Nathanovi došla slova. Namjoon to myslel vážně a duch nevěděl kudy kam. A leader BTS to věděl.

„Výborně, konečně jsi to pochopil. Teď bys tedy mohl přestat s hrou na tvrdohlavé dítě a mohli bychom normálně mluvit."

Duch Vánoc, který měl být postrachem lidí, kterého na zem poslal sám Satan, byl proti Namjoonovi naprosto bezmocný. Nedokázal déle odporovat a když se nad tím zamyslel, tak ani nechtěl. Nechtěl se vzdát žádné z chvil strávených s Namjoonem.

Jižní Korea, Soul, 29.června 2026

„Pane Bangu, proč mám dojem, že vy přesně víte, co nám chce RM sdělit?" zeptal se Jungkook podezřívavě. Všichni si o Namjoona dělali starosti. Nejprve byl neustále zamračený a duchem nepřítomný a pak se jeho chování obrátilo o třista šedesát stupňů. Snad nikdy dříve ho neviděli tak šťastného jako poslední měsíce. Napadlo je, že by v tom mohla být láska, jenomže Namjoon nikam nechodil a veškerý volný čas trávil doma nebo s nimi.

„Máš pravdu, vím, o čem bude Namjoon mluvit. A taky vím, že to pro všechny bude pěkný šok, ale za čas si zvyknete, stejně jako já," usmál se Bang Si Hyuk a přešel do pokoje, kde se posadil do křesla. Jungkook se otočil na Jimina, který stál vedle něj.

„Chápeš to?"

„Ne, ale začínám se docela bát," odpověděl Jimin a stejně jako Bang se šel usadit.

Zatímco v obývacím pokoji se členové BTS předháněli v teoriích o tom, co jim chce jejich leader říct, v pracovně RM odpočíval před svým oznámením.

„Jsi si vážně jistý, že to je dobrý nápad? Ne, že bych měl něco proti, ale nevím jestli to tví přátelé vezmou tak v klidu jako Bang," pronesl Nathan, zatímco pozoroval Namjoona jak listoval knihou.

„Já si jistý jsem a ty?" odvětil Namjoon a zvedl zrak od knihy.

„Já? Hele, já můžu vždycky zmizet," zasmál se duch. „To ty jim budeš čelit bez možnosti úniku."

„Nemůžu to už odkládat, Nathe. Jsou jako moje rodina a jsou pěkně podezřívaví. A já už nemám nervy na výmluvy. Budou se s tím muset smířit."

Nathan se postavil a protáhl se. Jeho klouby hlasitě zapraskaly a Namjoon pobaveně nadzvedl obočí.

„No co, každému někdy praskají kosti, ne?"

„Ještě pořád jsi duch, Nathe, neměly by ti praskat kosti. Je to směšné."

„Zatím, Namjoone, zatím. Jsem duch, který se už dokáže libovolně zhmotňovat a postupně se stává zpátky člověkem. Což mi připomíná, chceš jim říct všechno?"

„Všechno?" zamyslel se Namjoon. „Ne, myslím, že jim to budu dávkovat. Nerad bych řešil infarkt nebo nějaký jiný život ohrožující stav," odvětil Namjoon a postavil se. „Půjdeme?"

„Jasně," řekl Nathan a zmizel. Pro ostatní se stal neviditelný, ale Namjoon ho stále viděl. Připadalo mu, jako kdyby to bylo teprve včera, kdy se s Nathanem setkal poprvé. Ale už uplynula dlouhá doba a Namjoon každý den děkoval osudu, že je svedl dohromady.

Vešel do obývacího pokoje a všichni utichli. Pozorovali ho s vážnými výrazy ve tvářích a Bang lehce nadskočil, když mu Nathan, který se na okamžik zhmotnil, promluvil do ucha. Namjoon se ušklíbl, tohle bude ještě zábavné. Dlouho přemýšlel, jak svým přátelům oznámit, že už není sám a že jeho osudovou láskou je duch. S ředitelem to ve své podstatě bylo nejjednodušší, protože ho nachytal zrovna když s Nathanem mluvil. Stačilo, aby se mladík ukázal a společně mu vše vysvětlili. Pro kluky to nejspíše bude mnohem těžší. Viděl, že čekají, kdy promluví, ale ještě nebyli všichni. Namjoon požádal i Jamese, zda by se nemohl Nathanova odhalení zúčastnit.

Konečně se ozval zvonek a členové BTS se udiveně dívali na muže, který vešel dovnitř, aniž by mu Namjoon šel otevřít. Chudáci netušili, že ho pustil Nathan.

„Dobrý večer," pozdravil s úsměvem detektiv a Namjoon ho hned představil.

„Tohle je James Arthur Reid, detektiv ze Scotland Yardu a můj kamarád. Požádal jsem ho, aby se našeho dnešního setkání taky účastnil."

Začalo povinné kolečko představování, kdy pro mladíky bylo překvapením, že Bang Jamese znal. Všem se v hlavě promítla stejná myšlenka, jen Hobi ji pronesl nahlas: „Už vím, co nám chceš říct! James je tvůj přítel!"

K jejich překvapení se James začal smát. Namjoon moc dobře věděl, že za to mohl především Nathan, který seděl vedle Jamese a nezřízeně se chechtal.

„Musím tě zklamat, Hobi, ale James není můj přítel," pronesl s úsměvem Namjoon. Měl docela problém nezačít se taky smát, protože Nathanův chechot byl vážně nakažlivý.

„To se mi ulevilo," oddechl si J-Hope. „Pracovalo by se mi dost špatně, když by se kolem tebe motal takový fešák."

RM to raději nijak nekomentoval a posadil se. Jamesův příchod je sice překvapil, ale to nejlepší mělo teprve přijít.

„Nicméně máš pravdu v tom, že vám chci někoho představit. Už nějakou dobu s někým chodím a je to duch."

V místnosti nastalo příšerné ticho, které narušil James, když tiše vyjekl a začal si mnout ucho. Vyčítavě se podíval na Namjoona: „Právě jsi způsobil, že jsem na jedno ucho hluchý."

„Promiň," omluvně pokrčil rameny a snažil se ignorovat Nathana, který započal další kolo chechotu.

„Hele, Joonie, chápeme, že nám nechceš svou drahou polovičku představit, ale dělat z ní ducha je přece jen trochu přehnané, nemyslíš?" ozval se Yoongi, který se jako první vzpamatoval ze šoku.

„Počkat!" vyhrkl nečekaně Jungkook a obrátil pozornost k Bang Si Hyukovi. „Vy jste přece říkal, že víte, co nám Namjoon chce říct! Tohle je nesmysl, že jo?"

Bang se pousmál a odvětil: „Chlapci, rád bych vám řekl, že si z vás RM utahuje, ale říká pravdu. Jeho přítel se jmenuje Nathan a zemřel v 15.století. A J-Hope bude mít nejspíše problém s prací, protože to je ještě větší fešák než pan Reid."

„Takže jste to na nás ušili společně," povzdechl si Taehyung. „To bych do vás neřekl, pane řediteli."

„Vím, že to zní neuvěřitelně, ale je to tak. Ovšem je pravděpodobné, že Nathan nezůstane duchem napořád a brzy nejspíše bude stejný jako my. Jsme rodina, proto jsem se rozhodl to před vámi déle netajit," znovu promluvil Namjoon. „Všichni jste byli zvědaví, co se se mnou děje a teď to víte."

„Promiň, Joonie, ale fakt bych nechtěl být tvým přítelem. Asi bych se cítil zklamaný, že o mě mluvíš jako o duchovi," ozval se nejstarší člen, Jin. „Neočekáváš, že ti to spolkneme, že ne?"

„Nevím, jestli tohle byl ten nejlepší způsob, jak jim Nathana představit, Namjoone," konstatoval James a přitáhl na sebe pozornost veškerého osazenstva.

„Jste detektiv, ne? Přece nevěříte na duchařinu?" zeptal se zmateně Jimin.

„Jsem detektiv a mým nejlepším přítelem je duch. Stejně jako u všech mých předků už od doby, kdy řádil Jack Rozparovač. A řeknu vám, že lepšího kamaráda bych nikde nenašel."

Teď už se nedívali jako na blázna jen na Namjoona, ale i na Jamese.

„Nathe, mohl bys?" pousmál se Namjoon k prázdnému místu vedle Jamese. Vzápětí se pokojem ozval Jiminův výkřik a mladý muž vyskočil ze svého místa, aby se skryl za Jungkookem. Důvod byl prostý. Vedle Jamese se objevil vysmátý Nathan.

„Nemám pocit, že bys jim to dávkoval, Namjoone, jednoduše jsi to na ně vybalil," uchechtl se duch a obrátil svou pozornost k BTS. „Dovolte mi, abych se představil. Mé jméno je Nathan Wright, ale v Anglii jsem svého času byl znám jako Duch Vánoc. Mimochodem, to je poprvé, kdy se přede mnou někdo schovává," mrkl na Jimina."

„Duch Vánoc? Je červen, tak co tu děláš?" zeptal se Yoongi nepříjemně a Namjoon se rozesmál.

„Proč mám pocit déjà vu?" povzdechl si Nathan a podíval se na Sugu, který, jak se zdálo, nebyl z jeho přítomnosti vůbec nervózní. „Duchem Vánoc jsem byl nazván podle období, kdy jsem se duchem stal a v určitém období mi byly připisovány všechny nevysvětlitelné katastrofy, které se v Anglii děly. Kdybych zemřel na jaře, nejspíše by mě pojmenovali jako Jarního ducha."

„Byly připisovány? A jak můžeme vědět, že to nebylo právem?"

„Počkej, Yoongi," pronesl Jin, „nemyslíš, že je mnohem důležitější fakt, že se před námi zjevil duch? Jak se jmenuje a jak se mu říká je nepodstatné, protože mě osobně zajímá spíše to, jak sakra může začít duch randit s člověkem!"

„Myslím, že v téhle části se do toho vložím já," řekl James. „Nejprve Min Yoongiho otázka. V naší rodině se dědí deníky, které si psal každý, kdo měl s Nathanem co do činění a všechny vyvrací to, že by Nathan měl na svědomí byť jen jedinou věc, která mu byla připsána. Právě naopak. Uvedu vám případ, který je známý po celém světě, tedy i tady. Jack Rozparovač. Vyšetřováním tohohle případu byl pověřen můj předek a protože v té době nebyla žádná DNA ani jiné moderní metody vyšetřování, nedokázali Jacka Rozparovače chytit. Velmi rychle se mezi policisty i místními začala šířit historka o tom, že Jack Rozparovač je ve skutečnosti Duch Vánoc. Jenomže Nathan nevraždil, ale snažil se naopak pomoct Edmundovi s dopadením vraha. A vlastně to i dokázal. Našel vraha, ale nedokázali nalézt žádný důkaz, který by ho usvědčil. Ne tenkrát. Podařilo se to až díky DNA v roce 2019, na čemž se Nathan podílel. Tolik k pravdivosti toho, co se o Nathovi vykládalo. Teď k vaší otázce," otočil se k Jinovi a Namjoon ho zarazil.

„Jamesi, raději bych to nepřeháněl. Zatím ještě nevstřebali šok z Nathanova zjevení."

„Neboj se, v tomhle ohledu to se slovy umím lépe než ty," odpověděl James a Nathan si zoufale promnul obličej a dodal: „Jestli se vám někdy zdálo Namjoonovo vysvětlování nekonečné, tak James je ještě horší. Stihnete si i zdřímnout."

„Všiml sis toho, že za tebe oroduji a jsem na tvé straně?" odsekl James a duch se ušklíbl, ale odpustil si další poznámky. „Výborně, s Namjoonem dokonce získáváš i trochu normálnější chování."

„Tím bych si nebyl tak jistý," konstatoval leader a pokynul Jamesovi, aby pokračoval. Sám byl zvědav, jakým způsobem odpoví na Jinovu otázku, protože jeho samotného nenapadalo, jak zaobalit pravdu tak, aby to dávalo smysl.

„Nejsem takový fanatický fanoušek vaší skupiny jako Nathan, takže neznám podrobnosti o každém z vás, proto doufám, že se nikoho nedotknu, když budu mluvit o Bohu. Existuje nebe a existuje peklo, stejně jako existuje Bůh i Satan. Vím to, protože chodící připomínku těchto dvou mám od narození na očích, přesto v Boha nevěřím. Přesněji řečeno, vím, že existuje, ale nemodlím se k němu a ani ho neuctívám. Nemám k tomu důvod, když dnes a denně vidím, kolik zla je na světě a Bůh s tím nic nedělá. To ovšem neznamená, že bych měl něco proti věřícím. Jedná se o můj názor a na rozdíl od běžných nevěřících já vím, že se nemodlí k něčemu neexistujícímu. Protože jsou tyhle dvě nadpřirozené bytosti reálné, tak jsou reálné i další věci o kterých lidé mluví, ale na které nemají žádné důkazy. Jednou z takových nadpřirozených věcí je osud. Lidé o něm často mluví, aniž by věděli, že opravdu existuje něco, co určuje směr jejich života. Samozřejmě nic není zadarmo. Například vy. Abyste se mohli stát slavnými, bylo potřeba ohromné vůle a dřiny, bez toho byste to nikam nedotáhli. Ovšem vaším osudem bylo, že se vám všechna ta práce vyplatí a splníte si své sny. A osud se plete i do takových věcí, jako je láska. Někdy potkáte někoho u koho cítíte, že s ním musíte být za každou cenu, ale musíte překonávat překážky. Bylo dílem osudu, že Namjoon jako jediný člověk na světě mimo mou rodinu, měl schopnost Nathana vidět a slyšet. Tak jako je dílem osudu, že se do Nathana postupně vrací život. A stejně jako kdokoliv jiný i oni musí překonávat překážky. A oproti nám ostatním, oni jich mají mnohem více a jsou daleko náročnější. Takže na otázku, jak může začít randit duch s živým člověkem je docela jednoduchá odpověď. Duch má city jako každý jiný a pokud společně překonávají překážky, jak je vidět, mohou spolu klidně chodit. Vím, že jste z toho všichni v šoku a nedivím se vám, přece jen ducha nevidíte každý den, ale znám Nathana opravdu perfektně a Namjoon si nemohl vybrat lépe. Kdybych mohl, vybral bych si stejně."

„Taky jsi mohl vyzdvihnout nějaké mé dobré vlastnosti, jako například znalost dějin, nadpřirozené schopnosti, zábavnou povahu, zálibu ve čtení a co především, tak mé kuchařské umění!" vyhrkl Nathan dotčeně. „Ale ty jsi místo toho probíral Boha a osud. A s tebou já trávím čas, jo?"

Místností se ozval hlasitý smích. J-Hope se svíjel na pohovce a Namjoon začal mít obavy, že toho na jeho kamaráda bylo přece jen trochu moc.

„Promiňte, jsem v pořádku! Au, moje břicho, uf. Jen mě napadlo, že tohle napsat jako knihu, tak by to byl fakt trhák! Tohle je tak šílený!" vyrazil ze sebe s obtížemi Hobi.

Jeho upřímný smích byl natolik nakažlivý, že se postupně rozesmáli úplně všichni včetně Jimina, který se stále skrýval za Jungkookem. Namjoonovi spadl kámen ze srdce. Věřil, že jeho přátelé se s Nathanovou existencí smíří a všichni budou šťastní.

Jižní Korea, Soul, 24.prosince 2027

James si s obavami prohlížel Nathana, který pomáhal Namjoonovi prostřít stůl. Ostatní na tom neviděli nic zvláštního, ale detektiv to vnímal jinak. Po celá staletí se Nathan vždy na Vánoce schoval na hřbitově a vrátil se, až když Štědrý den skončil. Byl to jediný den v roce, který ze srdce nenáviděl. Kolik úsilí ho muselo stát, aby se dnes usmíval?

„Mračíš se více než obvykle, děje se něco? Něco s Nathanem?" zeptal se Hobi a posadil se vedle něj.

„Přemýšlím, kdo z nich je větší blázen. Namjoon, který se rozhodl připravit Vánoce v zahraničním stylu nebo Nathan který se snaží udělat Namjoonovi radost a tvářit se šťastně?" povzdechl si James. Přisunul se blíže k J-Hopovi a pokračoval: „Všichni už o něm znáte pravdu, takže myslím, že ti nemusím vysvětlovat jak moc Nathan miluje Štědrý den."

„Byl jsem docela překvapený, když nám Namjoon řekl, co plánuje. Po tom, co všechno se Nathovi o Vánocích dělo, jsem předpokládal, že letos prostě Vánoce společně slavit nebudeme. Na druhou stranu to ale vypovídá o tom, jak moc se mají rádi, nemyslíš?"

„Jo, já vím," znovu si povzdechl detektiv, „ale mám o Nathana obavy. Je pravda, že za celé ty roky se nepodařilo zjistit, proč pro něj byl Štědrý den tak smolný. Tím, že se jako duch vždycky na Vánoce schoval se ani nemohlo nic dalšího stát. A neměl vlastně nic důležitého o co by mohl přijít. Teď je situace jiná."

„Možná se pletu, ale není možné, že právě tahle situace paradoxně Nathanovi pomůže? Vědomí, že dostal druhou šanci by mohlo být dostatečně silné na to, aby se nic nepokazilo," vyjádřil svůj názor Hobi a James se na něj překvapeně podíval. Stálo ho opravdu hodně úsilí, aby se nenaklonil a jednoduše muže nepolíbil.

„Doufejme, že máš pravdu," odvětil tiše a trochu se odsunul.

„Kdy jim to řekneme?" zeptal se J-Hope. Byli dospělí a tahle hra na schovávanou byla zcela zbytečná.

„Zítra. Dneska bych nerad způsobil jakýkoliv rozruch."

„Myslíš, že Nathan bude mít něco proti?" zajímal se zpěvák. Chápal, že vztah mezi duchem a detektivem je nezvyklý. Svědčil o tom i fakt, že se James vzdal své práce ve Scotland Yardu a přestěhoval se nedaleko Soulu. Z prvotřídního detektiva se stal obyčejný pracovník ochranky.

„Tak jsem to nemyslel, Hobi. Nathan s tím bude v pohodě, ale dneska by to na něj mohlo mít špatný dopad. I když ho znám opravdu dobře, do hlavy mu nevidím. Zítra už bude v klidu. U něj se špatné odezvy nebojím, ale co kluci? Asi na ně nebudou platit řeči o osudu," zasmál se James. „Pochybuju, že by mi na to dvakrát skočili."

„Bereš to moc vážně, Jamesi," usmál se J-Hope. „U Namjoona jsi nás všechny musel přesvědčovat o Nathanově dobrém srdci, protože to je duch. My jsme oba živí lidé, prostě jim to oznámíme a hotovo."

„Hej, pojďte vy dva nebo vám nic nenecháme," zavolal na ně Jungkook a oba se se smíchem zvedli.

Nathan se moc snažil, aby dnešní den nijak nepokazil. Celou noc strávil na hřbitově a sám sebe neustále ujišťoval, že se nemá čeho bát. Potlačoval svůj strach, ale pořád tady byl, stejně jako nervozita. Tentokrát své hmotné tělo proklínal, protože se mu neustále třásly ruce. Stále dokázal používat svou moc i mizet, ale jeho tělo už zůstávalo hmotné. Ne po částech a jen občas, ale celé a neustále.

Po celý večer se choval nanejvýš opatrně, aby nezpůsobil něco nepředvídatelného, ale jak se přibližovala půlnoc, začal se uvolňovat. Štědrý den byl téměř u konce a žádná katastrofa se neudála.

„Nathe, jak se vlastně slavily svátky ve tvé době? Změnilo se něco?" zeptal se Jimin a někteří z přítomných viditelně ztuhli. Všichni věděli, že Vánoce jsou tématem o kterém Nathan nemluví, ale duch všechny překvapil, když odpověděl.

„Nebyl jsem u toho, jak se vyvíjely Vánoce v ostatních zemích, ale v Anglii se jejich slavení hodně změnilo. Mezi významnými osobnostmi se Vánoce slavily hostinami a velkými dary. Obyčejní lidé jen vycházeli do ulic, aby zpívali, pili, hráli hazardní hry a ve velkém si užívali prostituce. Nebyl to svátek a normálně se pracovalo. Nezdobily se stromečky a ani se nekonala štědrovečerní večeře. Přesto byly Vánoce svým způsobem důležité. Byl to totiž jediný den v roce, kdy jsme mohli beztrestně slavit a radovat se. V té době bylo poddanství v tom nejhorším stavu, kdy spoustě rodin nezůstávalo dost na vyžití. Nebylo moc důvodů ke smíchu. Trpěli jsme následky velkého moru i povstáním na které vrchnost rozhodně nezapomněla, proto pro nás Vánoce byly tak důležité. Trvalo dlouho než se Vánoce začaly opravdu slavit, v jednom období byly dokonce zakázány," vysvětlil Nathan a na chvíli úplně zapomněl, že stále byl Štědrý den.

„Někde jsem četl, že se v Anglii vyprávěly děsivé historky a rozdávaly celkem nechutné pohlednice," pronesl Jin a duch přikývl.

„Ve viktoriánském období, ve stejném, kdy řádil Jack Rozparovač. Některé ty historky byly pěkně nechutné, přesto se běžně vyprávěly malým dětem. Vlastně mezi takové historky patřilo i vyprávění o mně. A až na výjimky to byly hrozně překroucené nesmysly. Kdyby byly jen z poloviny pravdivé, tak mám rohy a požírám lidské maso," uchechtl se Nathan.

„To zní docela děsivě," zašklebil se Yoongi. „Jak na něco takového přišli? I když...jak se vlastně dostaly historky o Duchovi Vánoc mezi lidi?"

„Nevím. Je to jedna z věcí, které se mi nepodařilo objasnit. Předpokládám, že to má na svědomí Satan, ale jak to udělal vůbec netuším."

„Vzácná to chvíle," pronesl vážně James, „Nathan něco neví. Abyste rozuměli, než se spojil s naší rodinou a vlastně i potom, trávil většinu svého neomezeného času studiem. Rukama mu prošly dokumenty tak cenné, že dnes jsou vystaveny v muzeu. Je něco jako chodící encyklopedie."

„Tohle sice nevím, ale jsou věci, které bych vědět neměl a stejně jsi je neutajil. Nebo neutajili. Jen čekám, kdy to z vás vypadne."

Namjoon věděl, o čem Nathan mluvil a velmi se bavil Jamesovými rozpaky. Musel by být slepý, kdyby si toho taky nevšiml. Ovšem stejně jako Nathan i on na Jamese a Hobiho nijak netlačil. Až jim budou chtít říct pravdu, tak to udělají.

Někde v dálce odbíjely hodiny půlnoc a Namjoon se úlevně podíval na Nathana. Štědrý den byl za nimi. Jeho úleva se okamžitě změnila ve zděšení. Nathan uprostřed rozhovoru s Jungkookem, náhle zmizel.

Londýn, Sidney street 72, Whitechapel, 24.prosince 2028

Byl to obyčejný pokoj. Staromódně zařízený, ale vybavený moderními přístroji. Kdokoliv by do toho pokoje vstoupil, necítil by nic zvláštního, ale Namjoon ano. Pro něj to nebyl jen pokoj, bylo to místo, kde Nathan trávil čas. Místo, kde byl doma předtím, než odešel do Koreje. James to nejspíše cítil stejně, proto ten dům nikdy neprodal.

„V tomhle pokoji si oblíbil vaši hudbu. V té době byl otrávený z evropské a americké tvorby, tak hledal něco jiného a našel vás. Byl z té hudby úplně unešený a pořád si vaše písničky prozpěvoval. Rvalo mi to uši," ozval se za Namjoonem James.

„Já..." začal leader, ale jeho hlas ho zradil. Nedokázal nic říct. Stále se s Nathanovým zmizením nesmířil.

„Vím, nemusíš nic říkat, Joonie. Rozumím ti, protože Nathan byl mou rodinou. Pořád se uklidňuju tím, že když zmizel, tak se třeba dočkal konce, po kterém tolik toužil. Ale nedokážu se s tím smířit, protože to přišlo v nesprávnou chvíli. Konečně jsem ho viděl doopravdy šťastného, nezasloužil si takový konec. Ale," přerývaně se nadechl, „ za ten rok jsme zkusili už opravdu všechno. Kdyby se mohl a měl vrátit, už by tady byl. A určitě by nám pěkně vynadal, že jsme celý rok promrhali hledáním jeho duše. Nechtěl by, aby ses takhle trápil, Namjoone. Jeho cílem bylo, abys byl šťastný."

„Já nevím jak, Jamesi. Nevím, jak mám jít dál. Nevím vlastně vůbec nic," tiše odvětil RM a přešel k oknu, kde se posadil do křesla ve kterém dříve sedával zmizelý duch.

„Rád bych ti poradil, ale nemůžu. Sám nevím, jak se mám vyrovnat s jeho ztrátou," řekl jemně James a pousmál se: „Půjdu za ostatními. Až se na to budeš cítit, tak vyrazíme."

Namjoon vděčně přikývl a James ho nechal o samotě. Jen seděl a tupě zíral před sebe. Ničeho jiného nebyl schopný. Všechny slzy za ten rok už vyčerpal a z emocí zůstala jen nikdy nekončící bolest.

Loni, krátce po Vánocích, BTS oznámili přestávku z osobních důvodů. RM se je snažil přemluvit, aby to nedělali a pokračovali dál bez něj, ale jeho přátelé o tom nechtěli ani slyšet. Po celý rok se společně snažili nalézt nějaké vysvětlení Nathanova zmizení a jakýkoliv způsob na jeho záchranu, ale marně. Museli se smířit s tím, že je nadobro pryč.

Před rokem touhle dobou se dobře bavili, smáli a byli šťastní. A dnes? Dnes společně navštíví Nathanův hrob. Byl to Yoongiho nápad. Zajít na hřbitov, dát tam Nathanovi květiny a zapálit svíčky. Když na tom hřbitově byl Namjoon posledně, přesvědčoval Nathana, že mu na něm záleží. Byl to vlastně začátek jejich budoucnosti. Budoucnosti, která jim nakonec byla odepřena.

Namjoon se postavil. Nemělo smysl to odkládat. Bude se cítit stále stejně mizerně a je úplně jedno kolik času v Nathově pokoji stráví. Minul plakát BTS, který byl pověšený na dveřích a zamířil do přízemí. Na schodech se zaposlouchal do rozhovoru, který jeho přátelé vedli.

„Ty tomu nevěříš? Tak proč Namjoona přesvědčuješ o opaku?"

„Tak to není, Jungkooku. Nepřesvědčuju ho, jen mu nedávám naději, protože pokud se mýlím, jen by na tom byl ještě hůře než je na tom teď. A jestli se nemýlím, tak se Nathan znovu objeví, jen netuším kdy ani kde."

„A jaká je pravděpodobnost, Jamesi? Jak vysoká je šance, že vrátí?" zeptal se Jin.

„To nevím. Ten příběh se týkal duše, kterou na zemi poslal Bůh, Nathana sem poslal Satan. Ale to jak zmizel, přesně odpovídalo příběhu, který jsem četl. A protože to měl Nathan schované mezi svými poznámkami, určitě to s ním mělo nějakou souvislost."

Namjoon schválně udělal hluk a sešel dolů. Nechtěl déle poslouchat rozhovor, který zaváněl nadějí. Během těch dvanácti měsíců se už tolikrát upnul k naději a tolikrát byl zklamaný, že už veškerou naději pozbyl.

„Můžeme vyrazit," pronesl klidně a ignoroval letmé pohledy, které si mezi sebou jeho přátelé vyměňovali.

„Dobře. Cestou zpátky bychom se měli stavit do obchodu, ať máme co jíst," odvětil James a jako první se postavil. Ostatní následovali jeho příkladu a společně vyšli před dům. Nasedli do aut a vyrazili. Namjoon jel s Jamesem a Hobim. Posadil se dozadu a nepřítomně pozoroval krajinu míhající se za oknem.

„Slyšel jsi nás," konstatoval James po chvilce. „Jsi naštvaný, že jsem ti nic neřekl?"

Namjoon se nepřestal dívat z okna, ale odpověděl: „Ne, nemám zájem o další planou naději. Nic o tom nechci vědět."

„Myslel jsem si to," povzdechl si detektiv a podíval se na J-Hopa. „Pokud nebudu vědět něco stoprocentního, nic ti neřeknu."

„Díky."

Zbytek cesty už nemluvili a byli zticha i když zaparkovali před hřbitovem a vydali se se zbytkem skupiny k Nathanovu hrobu. James znal cestu zpaměti a nemusel se kolem sebe rozhlížet, proto byl překvapen, když na něj Namjoon zavolal. Přešel k němu a ztuhnul šokem. Namjoon stál před Edmundovým hrobem na kterém vesele plápolaly zapálené svíčky.

„Byl tady," pronesl nevěřícně Namjoon.

„Nebo tady ještě je," dodal James.

„O čem to kruci vy dva mluvíte?" ozval se naštvaně Taehyung, který vůbec nechápal, co se kolem něj právě dělo.

„Tohle je hrob mého předka, Taehyungu. Toho, který jako první dokázal Nathana vidět. Na světě je jen jedna osoba, která na něj nezapomněla a chodí k jeho hrobu a tou osobou je Nathan. Jen Nathan zapaluje na Edmundovu památku svíčky."

Rázem všichni pochopili a začali se zběsile rozhlížet s nadějí, že spatří ducha. Jimin si přiložil ruce k ústům a chystal se zakřičet Nathanovo jméno, ale James ho včas zastavil.

„Mrtví chtějí odpočívat, neruš je křikem."

Jimin zděšeně vytřeštil oči a spustil ruce dolů. Mít jako kamaráda ducha bylo celkem fajn, ale dávat si pozor na mrtvé na hřbitově, bylo přeci jen trochu děsivé.

„A co teď?"

„Co myslíš, Jine? Přišli jsme navštívit Nathův hrob, tak to taky uděláme," odpověděl James a pohlédl na Namjoona. V jeho tváři viděl zoufalství. Prala se v něm touha po naději a strach z dalšího zklamání. „Pojď, Joonie," řekl tiše a počkal až se leader pohne.

Všichni byli nervózní. Tohle byl po roce první opravdový důkaz toho, že Nathan nezmizel nadobro. Že se možná vrátí. Zvedl se vítr a členové BTS, nezvyklí na větrné počasí, se více zabalili do svých bund. James se však zastavil a zamyšleně se rozhlédl. Ten vítr byl divný. V Anglii fouká ze severu jen výjimečně a když už, tak se jedná o chladný vítr. Tenhle poryv větru byl teplý a ve své podstatě příjemný. Nic svým přátelům neřekl, ale byl skálopevně přesvědčen, že Nathan je s nimi.

Jakmile měli Nathův hrob na dohled, vítr se zvedl natolik, že pro ně byla i chůze obtížná. James pochopil, že s nimi duch svým způsobem komunikuje, ale zprvu nedokázal rozpoznat, co se jim snažil říct. Pak ho to napadlo.

„Zastavte se!" křikl na své společníky a když ho poslechli, vítr rázem ustal. A James pochopil.

„To není obyčejný vítr," řekl s mírným úsměvem. „Má ho na svědomí Nathan."

„Proč by sakra vytvářel vítr, který se nás snaží srazit k zemi?" vyhrkl naštvaně Yoongi.

„Nechce, abychom šli k jeho hrobu," promluvil vážně Namjoon a všichni se na něj udiveně podívali.

„Máš pravdu, Namjoone. Otázka zní, proč? Proč nás tam nechceš pustit?" zvýšil James trochu hlas. Neviděli ho, neslyšeli ho, ale byl tam. To pochopili všichni. Teď jen doufali, že jim duch nějak odpoví. A dočkali se.

Když mířili k Nathanovu hrobu, procházeli úzkou pěšinou mezi dvěmi řadami náhrobků. Téměř na všech byly květiny nebo svíčky, ale jakmile se znovu zvedl vítr, všechny vázy i svícny skončily převrácené.

„Nechce kytky?" zkusil Jimin, ale J-Hope nesouhlasil: „To nebude ono, Jimine."

James pozoroval hroby, které teď vypadaly jako po řádění nějakého vandala a usilovně přemýšlel. Co tím mohl Nathan myslet? Na co sakra odkazoval?

„Já na to přišel," zajásal Jungkook až se ho všichni lekli. A taky se obávali, co ho napadlo. Jungkook byl chytrý, ale někdy zapomínal svou hlavu správně používat.

„Copak to není jasné?" nevěřícně si je prohlédl nejmladší člen skupiny. „Květiny a svíčky na hroby nosíme, abychom ukázali, že jsme na mrtvé nezapomněli. Nathan tohle nechce, takže to znamená, že není mrtvý. Ta Jamesova teorie bude nejspíše správná."

„Jaká teorie?" zeptal se Namjoon zmateně. Tentokrát se hodlal naděje pevně držet.

„V Nathanových poznámkách byl příběh o duši, která splnila svůj trest a zmizela. V posmrtném životě pak dostala na výběr, zda chce jít dál ke ztrátě vzpomínek a reinkarnaci nebo se vrátit zpět mezi živé. Duše si vybrala druhou možnost, ale aby se mohla vrátit, musela projít zkouškou. Když ji po nějaké době splnila, vrátila se na zem s lidským tělem a schopnostmi ducha. Mělo se jednat o první případ ducha, který se vrátil na zem jako člověk a byl schopen dožít svůj život a pak důstojně zemřít," vysvětlil James a vítr kolem nich zavířil a upravil vázy do původní polohy.

Namjoon po dlouhé době opět cítil známé bušení srdce, které ho provázelo vždy, když byl s Nathanem nebo na něj myslel. Možná dělal chybu, které bude po zbytek života litovat, ale rozhodl se ještě jednou věřit v dobrý konec.

Londýn, Whitechapelský hřbitov, 24.prosince 2028

Pokud by se počasí řídilo Nathanovou náladou, z nebe by nejspíše padaly trakaře. Už rok byl uvězněn na hřbitově a nesměl ho opustit. Nejhorší bylo vědomí, že by mohl odejít, ale tím by nesplnil zkoušku, kterou dostal a nadobro by zmizel. A aby toho nebylo málo, nikdo nesměl přijít uctít jeho památku. Párkrát přišel James a Nathan trnul hrůzou, ale naštěstí ho nikdy nenapadlo, že by mu měl na hrob dát květiny a zapálit svíčku. Jakmile by to kdokoliv z jeho přátel udělal, pominuly by důvody k jeho návratu mezi živé a už nikdy by se neobjevil.

Celá staletí přemýšlel, proč byl za života takový smolař a proč pak dostal možnost komunikovat s Reidovými a nikdy nic nezjistil. Hledal informace u různých zdrojů, ale žádný případ podobný tomu svému nenalezl. Ani nemohl, protože byl jediný, koho si Bůh a Satan vybrali. Dnes by se mu říkalo pokusný králík.

Bůh a Satan, dvě protikladné bytosti o kterých se toho ani po tolika letech moc nevědělo. Vždy se tradovalo, že Bůh je ten dobrý a Satan ten zlý, ale ve světě neexistuje jen bílá a černá a jak Nathan zjistil, ti dva nestojí vždy proti sobě. Tam, kde je světlo je i stín a jeden bez druhého nemohou existovat. A Nathan se stal důkazem jejich spolupráce a zkoušek.

Když se narodil byl příliš malý a nemocný, neměl šanci přežít. Jeho rodiče se každý den modlili a prosili Boha, aby zachránil jejich dítě. Ovšem nebyl to Bůh, kdo se smiloval, ale Satan. Domníval se, že by z dítěte mohl vyrůst dobrý našeptávač zla. Jakmile to Bůh zjistil, rozhodl se Nathana neustále zkoušet, aby dokázal zlo odhalit už v zárodku. Jenomže k jeho údivu a Satanově zklamání si Nathan stále zachovával svou víru v Boha. Satan se tedy s Bohem domluvil, že by mohli opět vyzkoušet lidskou víru a zjistit, jak moc se zlo dokáže rozšířit z jednoho člověka na ostatní. Bůh souhlasil a tak si z Nathana udělali druhého Jóba. Společně mu dávali rány, ale Nathan stále nepolevoval. Bůh byl spokojen, ale Satan pořád nevěřil, že by někdo mohl zůstat čistou duší i přes všechna úskalí, kterým je vystavován. Hodlal Nathanovi udělit poslední, osudnou ránu. Bůh souhlasil, ale měl podmínku. Pokud se z Nathana nestane zlý člověk a ani po své smrti nepropadne zlu, dá mu Bůh druhou šanci na život a Satan neochotně souhlasil. Jenomže Nathanův osud se jim vymkl z rukou.

Nathan spáchal smrtelný hřích, přesto se před branami pekelnými objevil s čistou duší, protože svého činu hluboce litoval. Proklel sice Boha, ale někde uvnitř v srdci mu stále věřil. Nebyl hříšníkem, který by směl vkročit do pekla. Nemohl do nebe a nemohl do pekla, takže jediná cesta byla zpět mezi živé. Satan věřil, že se konečně projeví zlo, které v Nathanovi dřímá, ale nic takového se nestalo. Naopak, mladík se snažil se svou mocí konat dobro a považoval svůj pobyt na zemi za trest, který si musel řádně odpykat.

Ani všemocný Bůh a ani pán pekel nečekali, že se objeví člověk, který bude s Nathanem moci komunikovat. Jak se ukázalo, Reidovy v sobě měli andělskou krev, která jim umožňovala vidět vše nadpřirozené. Bůh za to byl rád, ale Satan se zlobil. Jeho vytoužený našeptávač zla zklamal. Přesto Satan stále odmítal, aby Nathan dostal druhou šanci na život. Neustále oddaloval jeho návrat, protože jednoduše nechtěl s Bohem opět prohrát.

Pak Satanovi svitla naděje. Tehdy, když se Nathan nudil v kině a strašil ostatní návštěvníky. Byl si jistý, že se mladík konečně přiklání na stranu zla, ale opět se mýlil. Nathan neměl zlé úmysly, jen se prostě bavil. A nakonec se Bůh se Satanem dostali do rozepře. Bůh už nechtěl dále Nathana trápit, ale Satan se odmítal vzdát. Jenomže jejich rozepře skončila, když se Nathan setkal s Namjoonem. Bůh nikdy neplánoval, že by se Nathan střetl s Elizabethinou duší. Přece byli od sebe tak vzdálení! Přesto se to stalo a Satan pochopil, že prohrál. Tentokrát to však byl Bůh, kdo se rozhodl posečkat s Nathanovým návratem. Chtěl zjistit, jak dopadne střet dvou spřízněných duší, když jedna již nebyla součástí živého světa.

Tohle všechno Nathan zjistil, když si ho k sobě Bůh povolal. Uznal totiž, že Nathanova snaha překonat vlastní strach a slavit s přáteli Štědrý den byla jasnou ukázkou jeho čistoty. Zároveň však chtěl, aby duch prošel poslední zkouškou. A Nathan s vidinou šťastného života po Namjoonově boku, souhlasil.

Namjoon...nebyla hodina, kdy by na něj nemyslel. Věděl naprosto přesně, jak se leader skupiny cítil a on pro něj nemohl nic udělat. Pokušení odejít ze hřbitova bylo obrovské, ale naděje na normální život byla mnohem silnější. Tedy téměř normální život. Moc, kterou měl, mu daroval Satan stejně jako život a Bůh mu ji nemohl vzít, což bylo něco, čemu Nathan nerozuměl. Co ovšem Bůh mohl, bylo darování lidského těla. Nathan bude moci žít jako kdokoliv jiný. Bude stárnout jako všichni kolem něj a nakonec zemře a jeho duše vstoupí do posmrtného života.

Byl to přesně rok, kdy se náhle objevil před Bohem a dozvěděl se pravdu o svém životě, smrti a všem, co následovalo po ní. Od té doby trávil všechen čas na hřbitově. Tu a tam zapálil svíce a uklidil popadané listy z hrobů jeho blízkých, ale po letech strávených s Reidovými mu ticho začínalo lézt na nervy. A chyběl mu Namjoon. Neměl nic jiného než vzpomínky, které si neustále přehrával v mysli. Každý každičký okamžik, který s Namjoonem strávil mu dodával sílu vydržet. Namjoon se pro něj stal vším a nejen on. Všichni jeho přátelé byli důležití a chyběli mu. Měl takovou radost, když se díky Namjoonovi dokázal zhmotnit a ukázat se jim. Byl to úžasný pocit být viděn a slyšen. Ale nejsilnější pocity měl s Namjoonem. Úplně cítil, jak mu šťastně bušilo srdce.

Cítil...Nathan vyskočil na nohy. Během celého roka ani jednou nezažil žádný z fyzických pocitů!

„Neříkej mi, že je tady!" vyhrkl zděšeně a okamžitě se vydal zkontrolovat hřbitov. Namjoon ho nesměl navštívit! V žádném případě se nesměl dostat k jeho hrobu!

Procházel hřbitovem a spatřil je. Přišli za ním všichni a mířili přímo k jeho hrobu. Použil svou moc a vyvolal vítr, ale dal si záležet, aby aspoň James poznal, že se nejedná jen o rozmar počasí. Během těch několika minut, kdy se je snažil dostat pryč z hřbitova měl neskutečný strach. Pokud by nepochopili jeho náznaky, všechno by bylo ztraceno.

Jakmile se otočili k odchodu, Nathanovi se ulevilo, ale něco s ním bylo špatně. Jeho zrak se horšil až nakonec úplně zmizel. Nic neviděl, nic neslyšel, nic necítil. Netušil, co se s ním dělo, protože tohle ještě nikdy nezažil. Nevěděl, jak dlouho v tomhle stavu setrval, ale když se mu konečně jeho smysly vrátily, byla už hluboká noc. A Nathan si uvědomil podstatnou věc. Byla mu zima.

Londýn, Sidney street 72, Whitechapel, 25.prosince 2028

Ze hřbitova se všichni vrátili zpět k Jamesovi, který pro ně v jeho malém domě připravil místa na spaní. Namjoon ho požádal, zda by mohl přespat v Nathanově pokoji a konečně pochopil, proč byl Jamesem upozorněn, že se určitě nevyspí. Nejen, že měl hlavu plnou myšlenek, které ho stále nutily být vzhůru, tak Nathanova starožitná postel byla stejně pohodlná jako lože z kamení.

„Jak na tomhle mohl někdo spát?" zamumlal a nejmíň po dvacáté se otočil, aby nalezl lepší polohu. Nějakou ve které by měl alespoň pocit, že odpočívá.

„Netuším, kdo na tomhle spal, ale já ji tady měl jen jako dekoraci. Jako duch jsem nepotřeboval spát. Nečekal jsem, že by tu postel někdy někdo doopravdy používal."

Namjoon, který se konečně přiblížil k něčemu, co by se dalo nazvat spánkem, se prudce posadil. Zuřivě se rozhlížel po pokoji a hledal jakýkoliv stín, který by tam neměl být. Přece neblouznil nebo ano?

„Ta postel byla vyrobena pro nějakého šlechtice na začátku 18.století a jedná se o jednu z prvních postelí do kterých byla použita pružinová matrace. Pro tebe to nejspíše není zrovna pohodlné, ale v té době se jednalo o naprosto jiný komfort spaní."

Neblouznil, tím si byl jistý jako že se Namjoon jmenuje. Byl to Nathanův hlas. Hlas, který celý rok neslyšel a který mu tolik chyběl.

„Nathane?" vydechl tiše, aby snad ducha nevyhnal.

„Ano? Trochu jsem se bál, že nebudeš věřit tomu, co slyšíš."

Namjoon se okamžitě postavil. Chtěl Nathana najít, ale po dvou krocích o cosi zakopl a zanadával.

„Sedni si zpátky, Namjoone. Tím, že se tady přerazíš mě nezviditelníš. Nechtěl jsem tě takhle přepadnout, hodlal jsem slušně zazvonit na dveře. Bohužel, jako duch s mocí a zároveň lidským tělem, jsem trochu nemotorný, takže jsem neodhadl množství síly a skončil přímo u tebe. A teď nějak nemůžu přijít na to, jak mám sakra zviditelnit své tělo."

„Jsi opravdu zpátky? Jsi-."

„Ano, Joonie, jsem. Jsem zpátky jako člověk se vším všudy. Jen mi zůstala Satanova moc, ale s tím se dokážu smířit. Ovšem, kdybych vás nevyhnal ze hřbitova, zmizel bych napořád ve chvíli, kdybyste došli k mému hrobu a zapálili svíčku. Opravdu jsem se bál. Ještě štěstí, že jste všichni chápaví," pronesl Nathan a Namjoon cítil, jak se vedle něj pohnula matrace. „No, je to sice příjemnější než slaměné postele na které jsem byl zvyklý, ale myslím, že moje nové tělo bude chtít něco lepšího."

„Kam jsi zmizel? Kde jsi celou dobu byl? Co se vlastně -," začal Namjoon chrlit otázky, protože se stále nevzpamatoval ze šoku, že je Nathan zpět, když se na posteli vedle něj objevila postava. V tu chvíli ho všechny otázky přestaly zajímat a okamžitě Nathana objal. Ucítil pevné tělo a ruce, které ho váhavě objaly nazpět. Slzy, o kterých si myslel, že vyschly se najednou spustil a leader skupiny brečel jako malé dítě a pořád dokola opakoval: „Jsi zpátky! Jsi opravdu zpátky!"

„Ano, jsem zpátky a už nikam nezmizím," snažil se Namjoona uklidnit Nathan, přestože i jemu kanuly slzy z očí. Konečně byl doma.

Namjoonův srdceryvný pláč přilákal Jimina z vedlejšího pokoje.

„Hej, Namjoone, jsi v pořádku?" zeptal se rozespale a rozsvítil světlo v pokoji. V němém úžasu strnul a pozoroval scénu před sebou. Jakmile jeho mozek zpracoval, co vlastně viděl, domem se ozval jeho hlasitý křik.

„KLUCI! JE ZPÁTKY! NATHAN JE ZPÁTKY!"

Ze všech stran se začalo ozývat třískání dveří a hlasitý dusot. Všichni se nahnali ke dveřím Nathanova pokoje, odkud slyšeli Jiminův křik. Chvíli jen překvapeně zírali a pak se jeden přes druhého nacpali do pokoje. Ticho vystřídaly nadšené výkřiky:

„Jsi zpátky!"

„Kdes byl?"

„Už tady zůstaneš?!"

Jediný, kdo se do veselí nezapojil, byl James. Stál s rukama v kapsách a s úsměvem pozoroval, jak všichni Nathana vítali. Teprve, když se trochu uklidnili a Nathan se na něj podíval, zeptal se: „Už tady zůstaneš?"

Nathan pohlédl na Namjoona a pak zpátky na Jamese. Viděl v jeho očích mírnou nejistotu, proto se usmál a odvětil: „Jo, zůstanu. V dohledné době se mě hned tak nezbavíte."

Zatímco všichni opět propukli v jásot, Namjoon se na Jamese mírně usmál. Rozuměli si i beze slov. Nathanovo zmizení zasáhlo všechny, ale James s Namjoonem tím trpěli mnohem více. Pro oba byl Nathan výjimečný a oba ho milovali, přestože rozdílnými způsoby. Jestli pro někoho jeho návrat znamenal zlom v životě, pak to byli oni dva.

Namjoon nevnímal slova kolem sebe, nevšímal si hluku, který kluci dělali, protože všechen jeho zájem měla jen jedna osoba v místnosti. Měl vedle sebe Nathana, Ducha Vánoc a to bylo vše, co potřeboval. Byl šťastný a tentokrát už věděl, že mu jeho štěstí nezmizí.