Jméno: Ivie
Wattpad jméno: @berrivie
Zvolené téma: První Vánoce
Název povídky: Zimo mých zítřků
Skupina: BTS
Pár: Namjoon/Yoongi
Počet slov: 9 487

Anotace: Jaro, léto, podzim a zima. Čtyři obrazy měly nést čtyři tváře krásných mladých mužů, motivy ročních období a všeho, co s nimi bylo spojené. S posledním obrazem však Namjoonovi do cesty přišel muž zvláštnější, než byl schopný si vůbec představit.

Text povídky:

Ze stromu se pomalu snesl rudý lístek, stále ještě teplý vítr si s ním krátce pohrál, než ho nechal něžně dopadnout na šedavý chodník. Klidu mu však nebylo dopřáno, mezi nesčetným počtem nohou ho vánek znovu dohnal a odnesl ho až k nohám jediného člověka, který se na moment zastavil, aby si prohlédl zlátnoucí koruny listnatých stromů. Právě on lístek sebral, tak jako již několik předtím, zlehka se pousmál a rozešel se znovu dál.

Vysoký muž se však brzy odpojil od ostatních pospíchajících, zahnul do užší uličky, skrz kterou se dostal až k vysoké budově, v níž sídlila nahrávací studia, kanceláře, hlavě však jeho poklidný ateliér, ve kterém trávil možná více času, než bylo zdravé.

Měl vlastně velké štěstí. Jako malíř nebyl pod žádnou společností a na začátku své kariéry neměl moc čeho se chytit. Na konci svých studií však potkal možná až zbytečně bohatého muže, který se pyšnil velmi příznivou výstředností - vypomáhal umělcům a poskytoval jim prostory a techniku v jedné z budov, kterou vlastnil. Daní umělci mu poté platili poměrně směšnou částku nájemného, a zároveň museli zůstat u své tvorby.

Automatické dveře ho po přiložení čipu vpustily dovnitř a Namjoonovi pohled padl k recepci na konci chodby. V hodinu, kdy se do studia dostavoval, většinou mnoho lidí v hlavní chodbě nebylo. I teď mu pohled padl jen na bělovlasého muže za recepcí s telefonem u ucha, pravděpodobně domlouvajícího nějaké opravy, nebo takovou nějakou věc. Hlavní prací všech recepčních zde bylo udržovat řád v budově, hlídat kamerami vnitřek i okolí, vyzvedávat zásilky pro umělce a popřípadě pomoci svěřencům pana Parka s čímkoli, co by jim mohlo působit vrásky. Nebyl celý výčet všech jejich povinností, jen ty, kterých si Namjoon povšiml.

Na recepci byli ve dne většinou dva, ačkoliv mnohokrát postačilo, když se do práce dostavil jen jeden z nich a stejně tak tomu bylo v noci - jelikož někteří z umělců raději tvořili při svitu měsíce.

Namjoon se na moment zastavil, aby si recepčního prohlédl. Od doby, kdy u nich začal pracovat, už uběhlo pár měsíců a Namjoon si nevědomky navykl onoho nového kolegu při každém příchodu i odchodu prohlédnout. Fascinovala ho jeho prezence, jeho osobitá gesta a zalíbil se mu jeho hlas. Sám sebe poté vždy káral, že se zastavuje na chodbě jako zírající blázen, recepční si ho ale pravděpodobně nikdy nevšímal natolik, aby ho to vyrušovalo. Namjoon se tedy mohl klidně vypařit s lehkou úlevou.

Pomalu se rozešel ke kávou vonící recepci, v prstech jemně točil nejhezčím lístkem, který při cestě do práce sebral.

Recepční se krátce rozloučil a odložil telefon. Pohled jeho černých očí okamžitě padl na Namjoona, kterému pokývl na pozdrav, zatímco si s neskrývaným zájmem prohlížel barevný list mezi jeho prsty.

„Dobré ráno, Yoongi-ssi," pozdravil ho Namjoon a pozdvihl barevný lístek tak, aby ho dobře viděl i Yoongi. „Příroda znovu maluje ta nejkrásnější díla. Zlatem, rubíny... opravdové klenoty pro každého, kdo jim věnuje svou pozornost."

Bělovlásek si prohlížel lístky, které mu malíř ukazoval, na tváři se mu usídlil malý úsměv.

„Je krásný," přikývl. „Jen škoda, že jeho krásu mnoho lidí neocení," podotkl poněkud nelibě.

„O to se postarám," zazubil se Namjoon. „Neviděl jsi projít Seokjina? Má takový zvyk chodit pozdě, ale mám v něj pořád naději... ačkoliv asi zbytečnou," Namjoon se nejistě uchechtl a odložil svou kytici barevných lístků, aby se podíval na mobil a zkontroloval, zda jeho model psal znovu nějakou zprávu plnou chyb, že nebude schopný dorazit na čas.

„Zbytečnou," kývl Yoongi na to, pohledem stále poletujícím po položených lístcích. „Brzo se objeví."

„Doufám. No nic, jdu si aspoň připravit ateliér, než se přiřítí," přátelsky na Yoongiho mávl, za což si vysloužil tiché rozloučení.

Jeho ateliér se nacházel v posledním patře, kde pracovali tři další umělci a nacházelo se tam ještě pár neobsazených pracoven. Namjoon raději použil výtah, v němž si mohl pohodlně prohlédnout skici, které stále upravoval, ačkoliv byl obraz již z poloviny hotový. Při zaslechnutí povědomé melodie vystoupil z výtahu, posledu zadal kód ke dveřím, kterými se konečně dostal do sluncem prosvětleného ateliéru. Jeho kroky zamířily k pracovnímu stolu a připravenému plátnu, na němž se již s odhodlaným výrazem vyjímala Seokjinova tvář.

Namjoon nebyl v osamění příliš dlouho, ateliér brzy naplnily zvuky zrychleného dechu a dopadajících podrážek bot, když do něj vrazil právě hnědovlasý model.

„Nestihl jsem metro..." vysypal ze sebe rychle, aniž by se Namjoon stihl zeptat. Malíř se nad ním jen uchechtl a zavrtěl hlavou.

„Ty máš jediný štěstí, že se hezkým lidem všechno odpouští," pošťouchl ho.

„Privilegia! No neber to," zazubil se Seokjin a rychlým pohybem ze sebe stáhl volné tričko. Joon se jen nezaujatě obrátil k barvám a paletě, na níž si namíchal barvy.

„Pohni si, ať tu nejsme do noci," pokáral ho, ačkoliv jen z legrace, jelikož věděl, že starší muž bývá o moc pomalejší, když ho někdo pobízí.

„Kuš, nebo půjdu domů. Proč mě nemůžeš zkrátka nafotit a malovat podle toho?" brblal Seokjin, zatímco se naprosto nerušen Namjoonovou přítomností převlékal do připraveného lehkého oděvu, podobného řeckým tunikám.

„Nechci přemalovávat fotografii. Je to limitující," vysvětlil mu prostě, tak jako prve, když svého dlouholetého přítele žádal, aby mu stál modelem. Nemohl si pomoci. Ze všech lidí, které znal, jen Seokjin působil jako podzim, rozpustilý a divoký, zároveň starostlivý a pracovitý, jako málokdo.

Pohledem zalétl k náčrtníku, v němž se pod nálepkou dokončeno nacházely dva další koncepty a z nich vytvořená díla a jeden, který stále čekal na svůj moment slávy.

Jaro, léto, podzim a zima.

Pamatoval si, kdy k tomu nápadu přišel. Zavinila to tehdy ona výstava, na níž potkal mladičkého Australana s překrásnou tváří posypanou světlými pihami, s přebarvenými blonďatými vlasy a zelenými čočkami, čímž v Namjoonovi okamžitě vyvolal onu myšlenku. On byl jaro. Jiskřivé, rozverné s chutí vyzkoušet nové věci a chránit vše živé.

Spřátelit se s ním nebylo vůbec náročné. Jeho povaha jen více rezonovala s vesnou, byl ochotný se s ním bavit o umění a vyslyšet jeho vizi. Jakmile Namjoon začal malovat poupata a malé zelené lístky, věděl, že začíná s něčím, co bude možná přelomem pro jeho tvorbu. Přemýšlel, zda onoho krásného modela využije i na zbylá roční období, když se nad tím však zamyslel, příčilo se mu to. A tak došel k jasnému rozhodnutí - čtyři obrazy, si žádají čtyři mladé muže.

Hledání léta bylo náročnější, avšak brzy se setkal s malířem, jehož aura mu jasně říkala, že našel své léto. Mladík s velmi širokými rameny, s velkýma tmavýma očima, ostře řezanou tváří a rudými vlasy uměl působit vyzývavě, zároveň plaše a tulivě jako v létě narozené štěňátko.

Že podzimem bude právě Seokjin, věděl téměř okamžitě. A když ho teď viděl s korunou barevných listů a chystal se jeho tělo znovu namalovat motivy třetího ročního období, věděl, že si vybral dobře. Možná sám sobě jen přidělával práci, když trval na tom, že využije bodypainting, nemohl si však pomoci. Potřeboval na vlastní oči vidět, zda jsou spadané lístky, zlatavé klasy a podzimní plody vhodně rozložené na těle jeho modelu.

Jemnými tahy štětcem nanášel barvu na světlou kůži, tiše pokukoval po svých několikrát upravených náčrtech, aby nic nespletl. Kompletně celého Seokjina pomaloval jen při jejich první zkoušce, poté se již spokojil jen s malováním částí těla, která měl v plánu ten den dokončit.

„Našel jsi už svou zimu?" zeptal se Seokjin a dál se nerušeně povaloval, tu a tam sebou malinko cuknul, když ho štětec polechtal.

„Zatím jsem neměl štěstí," zamumlal Namjoon. „Ale mám ještě čas. Sana jsem taky našel až měsíc potom, co jsem bláznil, kdo bude léto. Nemůžu to uspěchat," mluvil mumlavě, celá jeho mysl byla ponořena do tvůrčího procesu.

Nemluvil ovšem tak úplně pravdu. Každé ráno přemýšlel, zda se mu povede najít někoho vhodnějšího, než byl právě bělovlasý muž sedící za recepcí. Tušil, že pravděpodobně nikoho lepšího nenajde, nevěděl však, jak by reagoval na jeho náhlý dotaz.

Felix dělal modeling už nějaký ten pátek, San zase chápal umělecký projev a byl ochotný pomoci malíři-kolegovi v nouzi a Seokjinovou kariérou byl stejně jako u Felixe modeling. Všichni byli tedy do jisté míry schopni pochopit jeho vizi, dokonce se smířit s tím, že je někdo maluje téměř nahé.

Nechtěl se nechat unést pocitem, že by ho Yoongi mohl pochopit, ačkoliv ho k tomu neustále navádělo jeho mlčenlivé naslouchání. S hledáním modelů na takto intimní koncept bylo lepší být opatrný.

„Co je to?" zeptal se Namjoon, aby změnil téma, ačkoliv jasně věděl, že se dívá na modřinu na Seokjinově koleni.

„Nah, modřina. Kdybys viděl, jakej držkopád jí předcházel... to víš no, mokrý listí. Ale jinak jsem celej naprosto perfektní. Nepřekáží ti, doufám?" pronesl Seokjin, absolutně klidný, zatímco Namjoon zkoumal jeho namodralé koleno.

„Naopak. Hodí se. Podzim je spojený s prací, modřiny na kolenou by mohly vypadat dobře," pronesl a modravou modřinu si prohlížel. „Až to domaluju, vyfotím jí, ať s ní můžu pracovat. Hyung, jak to děláš, že i tvoje zatracený modřiny vypadají jako umění?" popíchl ho, aby upustil trochu od svého profesionálního postoje. S Jinem si mohl dovolit vtipkovat, jak jen se mu zlíbilo.

„Dar a zároveň prokletí, drahý Joone," zašvitořil Seokjin se smíchem a nechal malíře, aby se znovu ponořil do své práce.

Seokjinovým darem bylo rozhodně i to, že s malou zábavou zvládl poslušně sedět a nechat na sebe malovat, jak jen Namjoon potřeboval. Malíř si ho nemohl vynachválit. Modelem seděl jako nádherný bůh podzimu, plnil každý požadavek, který měl Namjoon na srdci a dokonce si jedinkrát nepostěžoval.

Byl neskutečně vděčný, že se jeho drahý přítel uvolil pomáhat mu s jeho prací. Byla to příjemná zkušenost, pracovat s někým tak blízkým, Namjoon občas musel dokonce odložit vše, aby se mohl volně smát a bavit, udělat si malou přestávku, než znovu pokračovali. Ten den nebyl v ničem jiný. Namjoon maloval a maloval dlouhé hodiny, dokud ho skoro neopustil cit v rukou, zatímco ho Seokjin zasvěcoval do hlubokého loru jedné nové videohry, kterou nedávno začal hrát.

Nad Soulem dávno padl soumrak, když Namjoon konečně odložil štětec a spokojeně se zahleděl na své dílo.

„Pro dnešek hotovo. Zítra dodělám zbytek nohou, k tomu tě budu ještě potřebovat," povídal Namjoon, zatímco si myl ruce od barvy.

„Dobrá. Hele teď mi psal Jimin, že končí, a že jdou s ostatníma na jídlo, tak jestli chcem taky," ozval se Seokjin po tom, co chvíli mžoural do telefonu.

„Určitě. Mám hlad jako vlk," pokývl Joon hlavou, zatímco uklízel barvy a myl všechny využité štětce.

Seokjin znal dobře i ostatní, kteří pracovali v okolních ateliérech, studiích a pracovnách a často se tedy nebránil, když i jeho zvali, aby si s nimi po práci zašel na jídlo nebo na skleničku, což Joona těšilo.

Neměli většinou žádné „firemní večírky" jako všichni ostatní, tudíž si museli v této oblasti poradit sami. Zdaleka nechodili všichni, kteří byli pod patronstvím pana Parka, to se však vynahradilo, když je právě jejich drahý patron vytáhl z dílen a ateliérů, aby si povyrazili, promluvili o umění a obvykle se i zpili do němoty.

Mnohdy se s ním vídali při příležitostech, jako byly převzaté západní svátky. Takové Velikonoce, Halloween nebo Vánoce málokdo z nich trávil doma, tudíž se vždy hromadně vydávali do restaurací, příležitostně domů k někomu z nich, kdo byl schopný pohostit více než třicet lidí a nezhroutit se z toho. Příhodně tou osobou býval právě pan Park, zbožňující své umělce.

V přízemí na ně čekala početná skupina mužů i žen různých věků, názorů i uměleckého vyjádření.

Chodba byla plná ruchu a hovoru, do nějž se Namjoon se Seokjinem přirozeně zapojili. Na nikoho již nečekali, avšak Namjoon si všiml, že se jejich skupina nehýbá, proto pohledem vyhledal Jimina stojícího u recepce.

Jimin se zrovna nad něčím vítězoslavně zubil, což nebylo neobvyklé, ale i tak to Namjoona zaujalo. Pozoroval mladíka, jak se energickým krokem vydal směrem ke dveřím a po boku vedl bělovlasého recepčního s unaveným, ale smířeným výrazem.

Bylo to tehdy poprvé, co se k nim Yoongi přidal na večeři, ačkoliv se nedalo říct, že by do jejich skupiny cokoli přinesl. Seděl v tichu, opatrně držel hůlky, s nimiž nabíral nudle a očima putoval přes obličeje ostatních, jako by jim na tvářích hledal nějaké zlé kouzlo. Netvářil se ani mrzutě, ani vesele, zkrátka jen seděl, netečný a krásný jako měsíc na obloze a tiše poslouchal.

Namjoon si sám pro sebe jeho chování vysvětlil nervozitou. Nepracoval s nimi dlouho, většinu znal spíše jen od pohledu, nebo z krátkého jednání. Možná se zkrátka jen styděl promluvit, ačkoliv to bylo trochu pošetilé. Namjoon byl schopný říct o všech z jejich skupiny, že jsou vyšinutí. V onom kolektivu se sice cítil, že je mezi svými, to ovšem nemuselo platit pro bělovláska z recepce.

Sám byl dlouhou dobu tiše. Užíval si příjemné teplo rozlézající se po stěnách restaurace, vůni dobrého jídla a ten živý ruch, který s sebou nesli všichni jeho společníci. K Yoongimu mu pohled klouzal téměř automaticky, ačkoliv se bělovlásek tvářil stále stejně.

Svou pozornost od Yoongiho odklonil až ve chvíli, kdy se mezi jeho společníky zabředla nepříjemná debata. Většina z nich tíhla spíše k ateismu, ale bylo mezi nimi pár křesťanů a někteří z nich se hlásili k buddhismu, což samo o sobě znělo jako základ pro neshody. Mnohokrát se k tématům o víře přiblížili, málokdy se však dobrali uspokojivého výsledku. Někdo nakonec vždy prohlásil onu posvátnou větu: „Ať si každej věří, v co chce." A dál se k tomu nikdo nevyjadřoval.

„Jestliže tvůj Bůh existuje, tak rozhodně není milující a milosrdný. Buď zkrátka neexistuje, nebo je to hajzl," prohlásila Jihye, svou profesí básnířka a zarytá ateistka, která se často chytila právě do těchto debat a nebála se vyslovit každý svůj odmítavý názor.

„Jeho cesty jsou nevyzpytatelné," odpověděl na to Youngjoon, fotograf, který všem jejím otázkám odpovídal vyhýbavě. Možná pro něj samotného byly ony odpovědi uspokojivé, sám Namjoon ale musel uznat, že nevyzpytatelnost boží pro něj skutečně nebyl uspokojivý důvod ke světovému utrpení.

„Ať si má svý nevyzpytatelný cesty, ale mě ať do nich netahá..." zabrblal někdo další u stolu.

Ve chvíli ticha začala Karin s jiným tématem, Jimin se jejího slova chytil a úspěšně tím zamluvili jak Youngjoonovu lhostejnost, tak Jihyino rozhořčení.

Namjoon si je všechny prohlížel, jak se rádi chytili nového tématu. Jen Yoongi seděl, pokukoval po ostatních a na půl pusy něco ucedil sám pro sebe.

Namjoon měl dojem, že se přeslechl, více pozornosti těm slovům nevěnoval, jelikož mu připadala nepravděpodobná.

„O kom to kruci mluví..."

∞

Další den Namjoon propustil Seokjina dříve. Jednak proto, že ho již v té chvíli nepotřeboval a věděl, že celý den pózovat není velká zábava, druhak proto, aby se sám mohl oddat tichu a tvorbě. Rád pracoval sám, nejspíš proto si často vyhrával s pozadím svých obrazů, dodával do nich maličké detaily dotvářející povahu celého díla. Jinak tomu nemohlo být ani v případě jeho nové série.

V ateliéru mohl zůstat, jak dlouho se mu jen zlíbilo, i tak se sám za sebe zastyděl, když ho udeřil do očí čas na hodinách. Ve tři ráno odcházel málokdy.

Tiše se vyplížil z ateliéru do potemnělé chodby a zavřel za sebou dveře, které se automaticky zamkly. Rozešel se k výtahu, když ho neznámý pronikavý zvuk něčeho kovového donutil málem vyskočit z kůže.

Poplašeně se ohlédl po zvuku a zamyslel se, kdo s ním sdílí patro. Jeden další malíř, spisovatel a fotograf, všichni měli ale striktní denní režim. Domníval se, že je na patře již dávno sám. Co byl tedy ten zvuk?

S malou nelibostí se otočil po zvuku, aby zjistil, co v tak hluboké noci mohlo upadnout a nadělat takový rámus. Pro sebe si pomyslel, že by pravděpodobně v hororu zemřel jako první z postav, ale rozešel se směrem ke konci chodby, odkud viděl zpod dveří vycházet mdlé světlo.

K vlastnímu překvapení mu došlo, že se jednalo o jednu z neobydlených pracoven a to ho zaujalo o to více. Nejistě klepl na dveře, než je opatrně otevřel.

Uvnitř bylo skutečně rozsvícená stolní lamp svítící pronikavým bílým světlem, které ho donutilo přimhouřit oči, aby rozpoznal postavu sedící v místnosti.

„Yoongi-ssi? Myslel jsem, že dneska má službu Minsoo," vydoloval ze sebe Namjoon a nemohl si odpustit lehkou úlevu.

„Jo... Minsoo je dole. Já tu jenom... něco opravoval a spadly mi klíče," drmolil bělovlásek, zatímco v rukou svíral svazek klíčů od místností. Namjoon se zlehka zamračil, očima prohledával místnost, jako by hledal, co mohl druhý muž opravovat.

„Jo?" zamumlal nejistě a znovu si ho prohlédl. Všiml si klavíru za Yoongiho zády, což mu vše prozradilo. Na tváři se mu usídlil zaujatý úsměv. „Jsi si jistý?"

„Eh..." Yoongi se nejistě poškrábal na zátylku.

„Jestli sem v noci chodíš hrát, tak to nemusíš skrývat. Teda... přede mnou ne, nevím, jak by se na to tvářili ostatní, ale stejně na něj nikdo nehraje, tak proč by se ti to mělo zakazovat," Namjoon přešel blíž a prsty zvedl víko, čímž odhalil lesklou klaviaturu. Mimoděk zahrál tři tóny, než vzhlédl ke svému společníkovi a mile se usmál.

Yoongi si ho prohlížel, očividně klidnější, než před několika málo sekundami.

„Jo... klavír. Moc na něj neumím..." zamumlal a nejistě si jazykem zatlačil do tváře.

„Oh? Chtěl bys něco málo naučit?" Namjoon nevěděl, kde se v něm náhle vzalo tolik energie. Oči ho stále pálily, ramena i záda bolela, ale sám se cítil svěží a namotivovaný.

„No... neměl bych tě tím zdržovat. Máš dost svý práce," namítl recepční, oči mu však sklouzly ke klávesám. Namjoon znal ten pohled.

„Hudba je dar," zasmál se tiše. „A údělem muzikanta je ji šířit dál."

„Nejsi náhodou malíř?" zarazil se Yoongi a očima zalétl k Namjoonově ruce, stále trochu zamazané od barev.

„Jsem," potvrdil mu jen. „Ale jsem stejně tak i muzikant. Jedno je moje obživa a to druhé je inspirace," Namjoon se usadil na židličku ke klavíru a jemným gestem pobídl Yoongiho, aby si přisedl.

Bělovlásek zaváhal, nakonec však opatrně odložil své klíče na vrchní víko a přisedl si.

Namjoon se na něj mile usmál a jemným pohybem zahrál jednoduchou stupnici, při níž mohl Yoongi sledovat, jak se překládají prsty po klávesách. Pohledem ho vyzval, aby po něm zopakoval onu jednoduchou c-dur a Yoongi tak udělal. Jeho ruka na klávesách působila nejistě, ačkoliv obratně. Namjoon si nevědomky povšiml mnoha menších i větších šrámů na hřbetu jeho ruky, více se nad nimi však nezamyslel.

Yoongi však po závěrečném c ruku z kláves znovu stáhl a podíval se k Joonovi.

„Nemůžeš mi jen... pro dnešek zahrát něco, co znáš? Už je dost pozdě a neměl bych tě tu zdržovat dlouho. I já bych měl jít pak spát," bělovlásek se nejistě usmál a Namjoon si náhle uvědomil, že mu jeho náhlé nadšení zastínilo selský rozum. Bylo jasné, že ho nemohl učit hrát skoro ve čtyři hodiny v noci, jestliže měl Yoongi další den být v práci.

„Určitě, rozhodně! Uh, promiň, já jenom..." zadrmolil Namjoon a připadal si náhle trochu hloupý. „Měl jsem-"

„Namjoone," Yoongi ho zarazil od drmolení a dál se mile usmíval. Namjoon pocítil, jak mu malinko ochably paže. „Hraj."

Malíř se ihned sesbíral ze svého chvilkového okouzlení a položil prsty na klávesy.

Levou ruku na černou klávesu cis, ruku pravou na bílé klávesy f, c a a. Začal v pomalém tempu, potlačil lehkou nervozitu, kterou v něm vyvolal Yoongiho pohled, a pokračoval skrz onu nádhernou skladbu. Tiché tóny se rozlétly po místnosti, připraveny vyprávět svůj jedinečný příběh tak, jak to dokázaly jen ony.

Tempo se pomalu zrychlovalo, piano se změnilo ve forte a forte v mezzoforte, zatímco Namjoonovy prsty tančily po klaviatuře. Mezzoforte znovu zpomalilo do piana, místnost naplňovala opakující se mantra tří not, jako by hudba naléhala na posluchače, aby se nevzdával, nepolevoval, že stejně jako hudba znovu zrychlí a nakonec uklidní své tempo, i krize v životě nakonec pominou.

Bělovlásek ho po celou dobu pozoroval, Namjoon přísahal, že chvíli nedýchal, když hrál onu nejznámější a nejkrásnější pasáž. Sám si jí vychutnal, prožil znovu barvité vyprávění not, jejich radost i smutek, tak jako vždycky, když jí slyšel. Skladba se znovu zpomalila, konec se blížil a na samém konci ho uvítala známá nota cis, následovaná tichým d.

Na chvíli zavřel oči, aby si vychutnal poslední tón znějící do prázdné tmy téměř opuštěné budovy. Zhluboka se nadechl a vydechl, než stáhl své ruce do klína a ohlédl se po Yoongim, stále sedícím vedle něj.

Bělovlásek nespouštěl lehce se lesknoucí oči z klaviatury. Mlčel, nehnul ani brvou, jako by i v něm stále rezonovala překrásná melodie stvořená Namjoonovými prsty.

Namjoon si ho fascinovaně prohlížel. V té chvíli už nepochyboval. Yoongi se musel stát jeho zimou. Na první pohled chladná bledá tvář skrývala křehké nitro, jemnou duši a zároveň mnohá tajemství, v nichž mohl člověk nalézt odpočinek, zároveň však i ničivou vichřici.

„Zajímá tě umění? Hudba, obrazy, básně?" zeptal se tiše, jako by se bál narušit atmosféru mezi nimi, avšak nedokázal si odříci tuto jednoduchou otázku.

„Do nedávna to nebyl střed mýho zájmu, ale teď..." Yoongi se sám pro sebe zlehka usmíval a zlehka stlačil černou klávesu cis, než vzhlédl k malíři. „Mě začíná zajímat čím dál víc."

∞

„Našel jsem svojí zimu," to byla první slova, která Namjoon vychrlil na právě příchozího Seokjina.

„Hou hou, počkej bejku. Kolik jsi toho v noci naspal?" Seokjin si ho soudně prohlížel, zatímco ze sebe stahoval svou velmi stylovou bundu.

„Spánek je přeceňovaný," mávl Namjoon rukou a listoval ve svém skicáku, aby mu ukázal své nové koncepty. Byla pravda, že přes noc naspal maximálně hodinu, než se znovu vzbudil a okamžitě vzal do ruky tužku, aby zachytil své nápady co nejdříve.

„Takže moc ne..." zabrblal na to Seokjin. „Poslouchej, ty blázne. Zima nezima, koukej se jít vyspat," model elegantně připlul až k Namjoonovi a s temperamentem sobě vlastním ho cvrnkl do čela.

Namjoon si s lehkým mračením promnul čelo, hned však staršího stáhl na židličku vedle sebe.

„Koukni, tohle jsem kreslil v noci. Stálo to za to," posunul k němu skicák, Seokjin tedy dlouze vydechl a podíval se na ony náčrty.

„Slušný," kývl zlehka. „Kdo je to?" zeptal se, zatímco zkoumal náčrt podrobněji.

„Už jsem nad ním přemýšlel nějakou dobu, ale dával jsem si prostor. Teď je mi ale jasný, že to musí být on. Je to Yoongi. Ten recepční zezdola," zazubil se Namjoon a zalistoval ve skicáku na stránku, na níž byl druhý nápad, na němž byla lépe vidět bělovláskova tvář.

„Yoongi, huh," zabrblal si Seokjin a lépe se narovnal na své židli.

„Hm?"

„Jsi si jistý, že on je ten pravý?" ta otázka zněla Namjoonovi podivně. Jistěže si byl jistý. A Seokjin nikdy nepochyboval o jeho rozhodnutí, proč tedy nyní vypadal tak nejistě?

„No... jasně. Je na to perfektní. Jemný obličej, klidný a mlčenlivý jako zimní krajina-"

„Ano, jasně, ale... hele, já vlastně nevím, proč se mi to příčí, je to všechno úplně na tobě. Ale dávej si na něj pozor. Je na něm něco divnýho," Seokjin posunul skicu zpátky k Namjoonovi.

„Je unikátní. To neznamená, že na něm musí být něco špatně," pronesl Namjoon smířlivě a zaklapl skicák.

„To neříkám, já jen... myslím, že na něm něco je v nepořádku," povzdychl si Seokjin a znovu vstal.

„Co ti na něm přijde divnýho?" zeptal se Namjoon ze zajímavosti. Seokjin si málokdy proti lidem nechal vytvořit předsudky, proto černovláska velmi překvapovalo jeho nynější chování.

„Já vlastně ani nevím. Je takovej moc... potlačenej, jestli chápeš. Přijde mi věčně na pozoru a to nikdy nevěstí nic dobrýho," Seokjin rozhodně zavrtěl hlavou, až mu hnědě vlasy zavlály a znovu se vrátily do stejně perfektní polohy, jako by se řídily scénářem.

Namjoon neměl, co na jeho slova říct. Konec konců Seokjin měl na svůj názor právo stejně jako on, sám se tím ale nehodlal nahlodat k tomu, aby o své volbě pochyboval.

Nad Namjoonovým mlčením si Seokjin povzdychl a urovnal si oblečení, jako by nevěděl, co má dělat s rukama.

„Jen ti říkám svůj pohled, je to samozřejmě na tobě," uzavřel Seokjin jejich debatu po chvíli ticha a jeho oči se znovu zúžily jako rozhněvanému hadovi. „Což se ale nedá říct o spánku. Teď se na to vykašli a koukej se jít vyspat, nebudu celej den koukat na ty tvý kruhy pod očima."

Na to už Namjoon neodmlouval, jen se poslušně zvedl, sebral skicák a kabát. Věděl, že o něj má Jin jenom starost a nechtěl mu přidělávat vrásky, ačkoliv pochyboval, že by se mu kdy nějaké měly udělat. Zlehka na svého staršího přítele kývl.

„Ale zítra budeme pokračovat," zamumlal, ačkoliv to neznělo jako příkaz odhodlaného umělce, ale nejistá prosba na přítele.

„Jasně, jasně, zítra jsem celej tvůj," mrkl Seokjin, čímž Namjoona okamžitě rozesmál. Společně opustili ateliér, sjeli výtahem do přízemí, než však Malíř prošel prosklenými dveřmi na stále chladivější vzduch, ohlédl se po recepčním.

Yoongi seděl na svém místě a malinko se mračil, očividně zabraný do čtení něčeho na monitoru. Poprvé se Namjoon setkal s tím, že se ty tmavé oči zvedly k těm jeho, jejich majitel se pousmál a lehce mu mávl na rozloučenou.

Skutečně byl zvláštní. Ale Namjoona Seokjinův poznatek nepřiměl k tomu, aby dal od své zimy ruce pryč. Naopak byl připravený se na chvíli vydat do mrazivé krajiny, aby odhalil ono tajemno v té ztracené duši, plačící při nádherných tónech klavírní skladby.

∞

Chlad se pomalu vloudil do větví stromů, usadil se na zdech budov a vlézal pod špatně zapnuté kabáty. Studený vítr proklouzával zmrzlou krajinou a brzy přinesl první vločky a první sníh.

Podzim se rychlým tempem řítil ke konci a stejně tak se i Namjoon přibližoval k dokončení třetího obrazu ve své sérii. Upravoval víceméně už jen detaily, vylepšoval, co se vylepšit dalo a k tomu dokončoval menší, odpočinková díla.

Když ho onoho prosince poprvé do nosu cvrnkla studená bělavá vločka, pocítil v sobě pocit tetelivé spokojenosti. Pro ostatní to bylo jen uspěchané ráno jako každé jiné, možná jen děti se zastavovaly a chytaly vločky do dlaní. Namjoon si na chvíli připadal také znovu jako dítě, když sledoval ony krásné chomáčky nesoucí zimu.

Vánoce se blížily a on se jimi tentokrát nemusel stresovat, jelikož měl pro všechny své drahé dárek připravený. Brzy měla také přijít zpráva od pana Parka, v níž je všechny zval do svého domu na venkově, aby si s ním užili trochu té vánoční nálady a povyprávěli o svých projektech.

Namjoon podezříval pana Parka z toho, že ovládá nějaké nadpřirozené schopnosti, jelikož mu zpráva od něj přišla právě v ten den, kdy se poprvé mohl kochat bělavými chomáčky padajícími z šedého nebe, jen půl hodiny poté, co ho napadlé se nad panem Parkem zamyslet.

Nemohl si ale dovolit dívat se na vločky tak dlouho, jak by si přál. Když procházel prosklenými dveřmi do budovy svého pracoviště, mráz cítil až do morku kostí a tváře ho štípaly.

U recepce viděl stát dva kolegy z jiných pater, Jimina a Karin. Nejspíš se potkali náhodou a zůstali chvíli klábosit, proto Namjoon neviděl důvod, proč se k nim nepřidat.

„Přišlo vám taky pozvání od pana Parka?" zeptal se jich energicky.

„Jo, před chvílí! Zrovna se o tom bavíme," pokýval Jimin hlavou, než se zazubil. „Tohle bude vlastně tvůj první večírek, že, Yoongi-ssi?"

Bělovlásek k nim zvedl hlavu s trochu zmateným výrazem. Očividně byl do té chvíle myšlenkami úplně někde jinde.

„Večírek?" zopakoval.

„Jistěže, vánoční večírek u pana Parka," upřesnila Karin, klidná jako hladina jezera.

„Tam se musí? Kdy že to je?" podivil se recepční, čímž okamžitě změnil celou náladu v místnosti.

„Dvaadvacátýho," pronesl Jimin překvapeně. I zbylí dva umělci stojící u recepce měli malinko vykulené oči nad první otázkou, kterou Yoongi pronesl. Nikoho nikdy nenapadlo nejít na večírek pořádaný panem Parkem. Nikoho v celé Koreji by vlastně nikdy nenapadlo odmítnout pozvání od nadřízených, nebo jiných autorit v oboru.

Yoongi však nevypadal, že by ho to trápilo, jen trochu nespokojeně našpulil rty a vypadal, že si v hlavě přerovnával plány.

„Hele, jestli jde o odvoz, tak hodně z nás tam pojede auty a někdo tě určitě vezme s sebou. Budou tam všichni odtud, určitě bys to nechtěl zmeškat, ne?" zahrál na jinou notu Jimin a culil se jako měsíček na hnoji.

„To je fakt. Já jedu se Seojoonem, určitě by měl mít ještě místo v autě. Klidně se ho zeptám," přidal se Namjoon s úsměvem.

Muž za recepcí vypadal, že nad jejich slovy hluboce přemýšlí, nakonec však smířeně kývl.

„Dobře... díky," všechny tři si dobře prohlédl.

„A nezapomeň si vánoční náladu, kamaráde!" zasmál se Jimin, než jim krátce zamával a odklusal ke schodišti. Namjoon si jen pomyslel, jaký povětroň to byl.

„Vánoce sem, Vánoce tam... už aby to bylo za mnou a zase bylo sluníčko," zabrblala poněkud kysele Karin. „Ten večírek je na tom to jediný dobrý," upřesnila. „Tak vám přeju hezký den, taky už musím."

„Jdu s tebou. Měj se, Yoongi. Příjemnou službu," přidal se Namjoon, než společně s Karin nastoupil do výtahu.

Celý den mu utíkal rychleji než obvykle. Kolem čtvrté poklidil svůj ateliér, načež se vydal do místnosti s velkým černým klavírním křídlem. K jeho překvapení už uvnitř byl i Yoongi, stál k němu zády a hleděl z okna, zřejmě zahloubaný ve vlastních myšlenkách.

„Ah, jsi tady. Nečekáš dlouho?" zeptal se Namjoon energicky. Bělovlásek sebou trhl, hned se však uklidnil, když seznal, že je to jen Joon.

„Vůbec ne," odpověděl klidně. „Sotva jsem přišel."

„To jsem rád. Jak dlouho dneska můžeš?"

„Mám času dost," pronesl a sám pro sebe se nad něčím ušklíbl.

„Super, tak tu můžeme nějakou dobu pobýt," zazubil se Namjoon a posadil se ke klavíru. Lehkým pokývnutím recepčního vyzval, aby si přisedl.

Jako první věc vytáhl ze svého batohu noty. Ačkoliv znal i takové lidi, kteří dokázali hrát jen za pomoci svého sluchu, umění číst noty se hodilo každému z nich. A tak nehodlal tak potřebnou součást učení podceňovat.

Každou lekci vždy dobrou půl hodinu nutil Yoongiho číst noty, za pomoci metronomu ho nechal počítat a bělovlásek si nestěžoval. V jeho tváři naopak vždy vyčetl zájem, možná největší, jaký u něj do té viděl. Poté začali hrát. Těšilo ho, že je bělovlásek tak pozorný žák, za necelý měsíc těchto lekcí se naučil víc, než by Namjoon očekával.

Čas naplněný hudbou a Yoongiho přítomností mu utíkal rychle. Skončili až v pozdnějších večerních hodinách, kdy už byli oba unavení, nesoustředění a spíš si dělali z hudby legraci. To byl jasný signál k tomu, že bylo načase jejich společný čas ukončit, proto si Namjoon došel pro bundu a šálu, aby již mohl vyrazit domů.

„Zlepšuješ se. Jen tak dál," zazubil se Namjoon.

„Bez tebe bych tak daleko nedošel," Yoongi stále seděl na stoličce u klavíru. Než se s ním ale Namjoon stihl rozloučit, ještě ho zastavil.

„Joone? Budu mít jednu otázku, která se ti asi bude zdát hloupá..." promluvil opatrně. Namjoon, uklízející své noty do batohu ani nezvedl hlavu.

„To nic, ptej se. Žádná otázka není hloupá natolik, aby se nesměla vyslovit. Nakonec... tak se lidi učí, no ne?" pronesl energicky a sám pro sebe se culil.

„Tak jo... uh, co jsou přesně Vánoce?"

Namjoon se narovnal a párkrát rychle zamrkal. Čekal otázku k notám, klavíru, nebo jinou otázku k hudbě. Nic by ho pravděpodobně ale nepřipravilo na otázku tohoto ražení.

„Uh- oh, no... svátek," vydoloval ze sebe přes své překvapení. Odkašlal si a zavrtěl nad sebou hlavou, aby vyhnal myšlenky o podivínství.

Yoongi na něj hleděl a trpělivě čekal, než se rozmluví dál.

„Je to původně křesťanský svátek, který se slaví někde dvacátého čtvrtého, jinde dvacátého pátého prosince. Lidi to většinou využívají jako možnost strávit čas s rodinou, dát svým nejbližším dárky a udělat si třeba trochu času pro sebe," nechtěl zabrušovat do historie křesťanství, ani jak se Vánoce vůbec dostaly do Koreje. Yoongi ho pozorně poslouchal a Namjoon skoro slyšel, jak se mu v hlavě otáčejí kolečka.

„Jo, dobře... a ten večírek u pana Parka?"

„To je většinou jen taková neformální formalitka. Sejdeme se u něj v domě, on nám připraví pohoštění, prakticky je to jen takový oddechový večer, ale bývá to docela zábava. Někdy si ostatní dají nějaký malý dárek, někdy někdo něco dá panu Parkovi a je tam hezká vánoční výzdoba. Něco pojíme, popijeme, popovídáme si o svých projektech, někteří přespí, jiní jedou ještě ten večer domů. To je asi všechno, co bys měl vědět," Namjoon rád vzpomínal na večírky z předešlých let. Zdaleka se na nich nemuseli chovat jako spořádaní lidé, naopak pan Park vítal jakékoli zábavné a divoké živly.

„Takže tam budou opravdu všichni, co tady pracujou?" ptal se Yoongi, jako by ještě hledal skulinku, kterou by se mohl večírku vyhnout.

„Většinou se tam sejdeme všichni, ano," potvrdil mu Namjoon.

„Dobře. Děkuju za vysvětlení," Yoongi se konečně zvedl ze stoličky u klavíru a přešel ke dveřím.

„V pohodě. Kdybys příště chtěl vysvětlit, já nevím, třeba Chuseok, víš, kde pracuju,"mrkl Namjoon.

Yoongi se jen křečovitě zasmál a kývl, než se s ním rozloučil a odešel z místnosti. Namjoon se hned na to také vydal na cestu domů, vrtala mu však hlavou ta podivná otázka.

Kdo v téhle době neví, co jsou Vánoce?

∞

Poslední detaily byly konečně dokončené. Podzim, stejně jako jeho předloha, byl zlatý, rudý, divoký a pracovitý. Namjoon byl na sebe hrdý. A na Seokjina taky. Jeho tvář se na plátně vyjímala perfektně.

Jeho přítel o obrazu také básnil, prohlížel si ho a chválil si, že oba spojili to, co na nich bylo nejlepší. Seokjin svou krásu a Namjoon svůj malířský talent.

„Kdy začneš s posledním obrazem?" zeptal se ho, když se na sebe konečně vynadíval.

„Sám nevím... asi si dám teď chvilku odpočinek a začnu s ním až někdy v lednu. Ještě jsem se ani nezeptal Yoongiho... jestli by byl ochotný..." přiznal Namjoon.

„Hmm," udělal na to jen Seokjin. „Takže jsi od něj neupustil. Ale proč ses ho ještě nezeptal? Trávíš s ním poslední dobou docela dost času," podotkl model.

„Nechci, aby si myslel, že ho učím na klavír jenom proto, že za to chci něco nazpátek," vysvětloval stručně malíř, zatímco se houpal na svojí židli.

„Jaký je na těch lekcích?" zeptal se model a lokty se opřel o Namjoonův pracovní stůl.

„Stejný. Tichý, miloučký a učenlivý," mluvil pravdu - Yoongi měl rozhodně talent a byla radost s ním pracovat. Jen toho moc nenamluvil. „Pořád z něj máš ten pocit?"

„Neopustil mě, obávám se," vydechl Seokjin, ale smířeně se usmál. „Lidi si prostě někdy na první dobrou nesednou, ale tak... čas to spraví. Ale aspoň mu umím přiznat jednu věc, a to, že má fakt super vkus na kadeřníka. Ještě jsem neviděl, aby měl někdo tak perfektní barvu a tolik se vyhýbal odrostům," zasmál se hnědovlásek svým specifickým smíchem.

Namjoon se zarazil. Byla pravda, že ho Yoongiho brva vlasů také zaujala, nepřišlo mu ale, že by to byla barva. Ale co on vlastně věděl o barvení vlasů.

„Jo... to je fakt," řekl na to jen a nechal Jina, aby se rozmluvil o dalších tématech. Sám byl však myšlenkami úplně jinde.

∞

Prosincové dny ubíhaly jeden za druhým, zima byla stále vlezlejší a v obchodech přibývalo ozdob a reklam, lákajících všechny blíž, aby utratili co nejvíc ze svých úspor.

Zima byla ovšem snad ještě krásnější mimo vysoké budovy Soulu.

Pan Park byl diva. Živel neskutečné energie, schopný se pobavit o každém možném tématu, které Namjoon zvládl vymyslet. A to byla jen jedna z mnoha věcí, za které si ho malíř nesmírně vážil. Nikdy nikoho nesoudil, nebyl zlomyslný nebo rýpavý, vždy se upřímně zamyslel nad sebedivnější otázkou, kterou mu některý z jeho drahých umělců položil. Sám byl pro každou srandu, když si na sebe navlékl třeba tygrovaný župan a poté tančil s profesionálními tanečníky na bizarní choreografie a všechny kolem nutil trhat se smíchy.

Namjoon měl občas pocit, že se snaží přijmout identitu nějakého šlechtice, který si na svém dvoře udržuje pro parádu jedny z nejlepších umělců široko daleko. A upřímně se mu onen výjev k panu Parkovi hodil a vždy se nad tím pobaveně usmíval, když byl v jeho přítomnosti.

Dům pana Parka, nebo venkovní sídlo lorda Parka, jak mu Namjoon občas z legrace přezdíval, byl vyzdobený od stropu až po podlahu všemi možnými ozdobami. Všude se leskly rudé, zelené a fialové koule, zelené řetězy se plazily po zábradlí u schodiště do prvního patra a na stolech byly načechrané vánoční věnce. Místnostmi voněla pomerančová kůra, skořice, vanilka a jahody, zatímco se všichni bavili o tom, jak jsou rádi, že se znovu po roce sešli v tak hezkou zimní dobu.

Se skleničkou nějakého džusu Namjoon procházel místnostmi, zdravil se s ostatními, ačkoliv většinu z nich vídal pravidelně celý rok. I tak s nimi zavedl alespoň rychlý small talk, než jim popřál příjemný večer a slíbil, že si s nimi ještě přijde popovídat a možná si s nimi dá i skleničku.

Mezi tou horou fascinujících a nadaných lidí se cítil skvěle. Možná proto se ve velkém obývacím pokoji jen na chvíli opřel o zeď v jednom rožku, aby na chvíli mohl pozorovat scénu před sebou.

Muži, ženy, zákusky, alkohol, čaj, smích a za okny padající sníh. Dokonalý obrázek dokonalých Vánoc. Namjoon pohledem pročesával každý detail toho výjevu před ním, prohlížel si každý s těch krásných unikátních úsměvů, než pohledem doputoval k protějšímu rohu. V křesle seděl muž s bílými vlasy a díval se ven na zasněženou noční krajinu. To se Namjoonovi zalíbilo, proto se odpíchl od stěny a prokličkoval mezi ostatními hosty, aby se nakonec posadil do druhého křesla u prosklené stěny.

Yoongi k němu zvedl hlavu, když viděl, že je to jen Joon, výraz v jeho tváři se trochu uvolnil a ohlédl se do zábavou prohřáté místnosti.

„Už vidíš, co jsou Vánoce?" zeptal se s úsměvem Namjoon.

„Jsou hlučné," odpověděl mu na to Yoongi, než se ušklíbl a pozvedl svou širokou sklenku s nějakým velmi příjemně vonícím alkoholem. „A opilé."

„To se stává," Namjoon se pobaveně ušklíbl a lépe se uvelebil v pohodlném křesílku. „U nás je to hodně komerční, protože Vánoce v Koreji nemají skoro žádnou tradici, to už jsem ti asi říkal. Ale já jsem osobně rád za to, jak je slavím. Jen si dám se svými nejbližšími pár dárků, strávím noc tady a pobavím se se svými kolegy, a přímo Vánoce strávím buď s rodinou, nebo nejbližšími přáteli. Udělám si pár odpočinkových dní, a pak se nanovo pustím do práce," vyprávěl spokojeně Namjoon. Na hrudi ho příjemně hřálo, což nemohl přisoudit alkoholu, jelikož žádný nevypil.

„Klid..." zamumlal Yoongi a zavířil svým nápojem. „To bych potřeboval..."

Až když tuto větu Yoongi pronesl nahlas, všiml si Namjoon, že působí unaveněji než obvykle. Pošramocené ruce se mu mírně klepaly a celý působil nervózně, jako by mu bylo trochu špatně.

„Cítíš se dobře?" Namjoon uznával, že to byla hloupá otázka. Jasně viděl, že bělovláskovi není nejlépe. Ve tváři byl bílý jako křída a klepal se jako větvička ve vichřici.

Yoongi však jen odhlédl a napil se svého drinku. Chuť poválel po jazyku, polkl a mlčel. Než se ale Namjoon stihl zeptat na cokoli dalšího, přikývl.

„Jo, je mi dobře," zamumlal, ale neobelstil by tím krátkým souhlasem ani bludný pařez.

„Yoongi, jestli se něco děje, nemusíš to v sobě držet. Nedělá to dobrotu," pronesl zcela upřímně Namjoon. Nechtěl, aby bylo Yoongimu těžko, ať už to zavinila práce, nekomfortní prostředí, nebo jeho soukromý život.

S hořkostí si uvědomil, že vlastně neví vůbec nic o tom, co dělá Yoongi mimo práci. Při každém jejich setkání to byl vždy Namjoon, kdo mluvil, a ačkoliv se snažil ptát na nevinné otázky, aby Yoongiho lépe poznal, bělovlásek se jim vždy elegantně vyhnul a odvedl řeč jinam, aniž by se nad tím Namjoon pozastavil.

Vzpomněl si na Seokjinova slova. Je takovej potlačenej. A s takovýma lidma bývá něco v nepořádku.

Že je zvláštní to věděl už dřív. Jak by taky nebyl, člověk, co se rozhodne pracovat mezi umělci, musí být buď velmi otrlý, nebo zkrátka stejně divný jako oni.

Bělovlásek neodpověděl, jen poválel chuť alkoholu na jazyku a zadíval se ven do zimní krajiny. Sklenku držel křečovitě, až mu zbělaly klouby na prstech. K Namjoonovu překvapení se ale nakonec rozmluvil.

„Není jedinej člověk, kterýmu bych se mohl svěřit s tím problémem, co jsem si na sebe já sám ušil," pronesl, zatímco sledoval vločky, jak se jedna za druhou usazují na sněhové pokrývce.

„Vždycky je někdo, komu se můžeme svěřit. Možná ho zatím nevidíš, ale věř mi, že někdo takový je," Namjoon nevěděl, proč se ho tak moc snaží přesvědčit. Možná protože sám znal pocit samoty a neschopnost se komukoli svěřit, možná jen nechtěl vídat trápení na tváři své vyvolené zimy. A možná ho jen užíral onen pocit, že ani po měsících, co toho muže před sebou vídal, o něm nevěděl vůbec nic.

K jeho překvapení se Yoongi rozesmál. Nebyl to ten smích, který párkrát slyšel při lekcích klavíru, ani ten jemný milý úsměv, jenž mu kvetl na tváři jako křišťálově čistá jinovatka. Byl to tichý, nevěřícný smích někoho, kdo nemá žádnou naději.

Bělovlásek musel vycítit jeho pomatený pohled, protože se na něj ohlédl, černé oči prázdné, jako by byly zvířecí.

„Tak sladká je lidská nevědomost. A tak krásná je naděje a víra v dobrý osudy. Víš... moc lidí, jako jsi ty, jsem nepotkal. Takových, kteří chtějí pomoct ostatním a za každou cenu je přesvědčit, že ke každýmu problému je řešení,"dlouze vydechl a znovu se zadíval na vločky venku. Jeho pohled znovu zjemněl, než prudce zavřel oči, jako by ho zabolela hlava.

Namjoon na něj hleděl, obočí stažené, až se mu mezi nimi objevila hluboká vráska. Nevěděl, co ho donutilo se zamyslet hlouběji nad tím podivným tikem.

„Yoongi... odkud jsi?" zeptal se a zkoumal bělovláskův výraz.

Nepřišla žádná odpověď. Objevilo se mezi nimi podivné ticho, přerušované vzdálenou vánoční hudbou a rozhovory, které neměly žádnou hodnotu.

„Kdy ses narodil?" pokračoval v tázání Namjoon. Recepční se jen dál mračil, ačkoliv se snažil svou tvář od Namjoona odvrátit.

Byly to tak jednoduché otázky. Proč na ně odmítal odpovědět?

„Yoongi," Namjoon jeho jméno vyslovil s co největší urgentností. „Proč pořád mlčíš? Proč nikdy nic neřekneš, proč-"

Nestihl dopovědět svou otázku, bělovlásek se prudce zvedl z křesla a rázným krokem se prodíral mezi ostatními pryč od Namjoona.

Malíř si tento pokus o útěk nechtěl nechat líbit. Okamžitě se zvedl a poklusem běžel za ním. Yoongi to musel vycítit, jelikož sám přidal do kroku a tak ho Namjoon dostihl až v prvním patře. Pravděpodobně se chystal utéct do pokoje, v němž měl dnes přespat, Namjoon mu však nedovolil utéct.

Náhle se mu začaly vybavovat všechny ty podivné věci. Ten muž, kterému pravděpodobně táhlo na třicet, netušil, co jsou Vánoce, nevěděl ani nic o vírách v jakékoli bohy. Pravděpodobně neznal ani Chuseok. Nemluvil o ničem, nezmiňoval svou minulost a Namjoon ho nikdy neviděl odcházet pryč z jejich pracoviště. Naopak se vyznal v technice, uměl opravit téměř všechno, co mu přišlo pod ruku, neměl žádný problém s počítači ani telefony. K tomu ty podivné záškuby, kterých si Namjoon všímal až podezřele často.

Nevědomky chytil bělovláska za paži, ten se mu však okamžitě vytrhl a Namjoon se poprvé setkal s rozzuřeným Minem Yoongim.

„Co jsi?" zeptal se Namjoon. „Přiletěl jsi z Marsu? Utekl z laboratoře? Přišel z budoucnosti?"

Namjoon nestihl pokračovat, Yoongi ho s udivující silou vzal za límec a zády s ním praštil o zeď.

„Vytáhni ty svý zkurvený šťouravý prsty z mojí hlavy," zasyčel, avšak jeho hlas se třásl. I jeho stisk povolil, sám bělovlásek od něj ustoupil a působil, že má sám v sobě rozpor.

„Jdi do hajzlu," zašeptal jen, než zmizel v jedněch dveřích a zanechal Namjoona zmateného a litujícího každého slova, které pronesl opilý touhou po vědění.

Pochopil.

∞

Už dlouho se mu nestalo, aby se probudil s tak odporným vlezlým pocitem na hrudi. Bylo mu těžko, myšlenky rozházené, ačkoliv předešlý večer nepozřel ani kapku alkoholu.

Jakmile před ním Yoongi utekl, sám na chvíli sešel do víru večírku, aby se ostatním omluvil, že ho bolí hlava a půjde si lehnout. Všichni ho s lítostí sledovali, říkali mu, že za to nemůže a ať se dobře vyspí.

Nevyspal se vůbec dobře. Možná i proto raději vstal tak brzy, aby unikl podivným snům. Ve spodním patře byl přítomný jen nepořádek, vládlo v něm kousavé, tísnivé ticho, které Namjoona svíralo kolem hrudi jako utahující se smyčka.

V kuchyni, kterou už po letech večírků dobře znal, zapnul vodu v rychlovarné konvici, z košíčku na lince připraveného pro hosty vytáhl pytlíček černého čaje. Zalil si čaj a zády se opřel o linku, aby mohl tvář vystavit slabým paprskům zimního slunce.

Zadíval se skrz prosklenou stěnu ven. Viděl zahradu pokrytou malou vrstvičkou sněhu, paprsky vycházejícího slunce a čistě modrou oblohu, nejvíce ho však zaujala bělovlasá postava sedící na kraji terasy zády k němu.

Polil ho ještě větší stud. Věděl, že včera přehnal své dotírání, neměl na Yoongiho nikdy tak tlačit. Promnul si čelo a povzdechl si. Opravdu dovolil své zvědavosti příliš. Většinou to bral jako dobrou věc, lidská zvídavost ho vedla k poznání a k inspiraci, často i k zajímavým lidem, kteří v něm znovu vyvolávali otázky a touhu hledat v temných zákoutích lidské duše ukryté pravdy.

Při tomto pátrání se ale nechal až moc unést a zapomněl na to nejdůležitější - na pocity té osoby, o kterou se zajímal. Nakonec se ztratil se v zimní vichřici, divoké a nezkrotné, ačkoliv chtěl jen nahlédnout do zimní krajiny.

Sám nad sebou zavrtěl hlavou. Po tomhle ho už opravdu nemohl poprosit, aby se stal jeho modelem pro obraz zimy. Byla to ale jen jeho vlastní chyba.

Nyní nemohl udělat nic jiného než se omluvit a poté nechat Yoongiho zaslouženému klidu.

Do jednoho hrníčku nalil zbytek horké vody z konvice a chvíli zadumaně pozoroval, jak se mandarinkový čaj pomalu rozpíná čirou vodou. Odhodlat se mu trvalo jen několik málo chvil. Věděl, že by to neměl odkládat. Co nevidět se určitě probudí i ostatní, a poté bude možná nemožné s ním být osamotě.

Hodil přes sebe bundu, vzal čaj a opatrně, aby nic nevylil, otevřel prosklené dveře na zahradu. Bělovlásek se po něm ohlédl, celého ho projel tmavýma očima, než mu nuceně kývl na pozdrav a znovu se zadíval směrem kamsi do dáli.

Namjoon si těžce povzdechl a přiklekl si.

„Nesu ti čaj," zamumlal Namjoon a mandarinkový položil vedle Yoongiho ruky, o níž se starší opíral. „Přišel jsem se omluvit... za všechno."

Tím podnítil Yoongiho zájem. Bělovlásek prsty přejel po hrnku s květinovým vzorem, než se zadíval Namjoonovi zpříma do očí.

„Za všechno?" pronesl otázku a nespouštěl z Joona oči. Hnědovlásek byl rád, že ho Yoongi ihned nevyhnal a okamžitě rozuměl.

„Za všechno... za vyzvídání, naléhání, dolejzání... omlouvám se, že jsem přehlížel všechny náznaky toho, že ti to bylo nepříjemný a snažil se z tebe dolovat věci, do kterých mi nic není. Chci jen, abys věděl, že toho upřímně lituju a už tě... nechám být," Namjoon se zlehka uklonil. Než se však otočil k odchodu, zastavil ho Yoongiho hlas.

„Joone," oslovil ho. „Díky za omluvu. Je fajn vidět že i přes to všechno aspoň některým lidem nestoupla do hlavy arogance," mluvil upřímně a nepřerušoval oční kontakt, což donutilo Joona lehce červenat. Po dlouhé době ho nenapadalo, co by měl říct.

„Pojď si přisednout... jestli chceš," vyzval ho Yoongi a svou tvář znovu obrátil vstříc slabým slunečním paprskům.

Namjoon neodmítal, naopak se velmi ochotně lépe zavrtal do své teplé bundy a sedl si na okraj terasy, sám hledící na sníh po zahradě a čistou oblohu. Mrzlo, byla zima jako v morně, ale Namjoona podivně hřála Yoongiho mlčenlivá přítomnost.

Ticho mezi nimi bylo lehce tíživé, čehož si Joon všiml i přes hlučný tlukot svého srdce, které mu rozproudilo všechnu krev v žilách.

„Jak jsi na mě přišel?" ozval se Yoongi po chvíli. Tato jednoduchá otázka vyslala Namjoonovým tělem proud šoku.

„Co?" zvládl ze sebe dostat, oči měl rozšířené v údivu a ruce mu zeslábly z náhlého přívalu adrenalinu.

Zíral na Yoongiho jako na zimní přízrak, bělovlásek se však jen ležérně bradou opřel o své vlastní koleno a raději se nedíval Joonovým směrem.

„Co mě prozradilo?" zamumlal a pohledem přejížděl přes sníh všude kolem nich. „Měl jsem dojem, že si mě nikdo moc nevšímá."

„Počkej... počkej," zastavil ho Namjoon okamžitě a nedokázal udržet svou ruku od toho, aby druhého muže vzal za rameno. „Chceš tím říct...?"

„Že seš otravně chytrej a nemám páru, jak tě mohlo napadnout, že nejsem z tvojí doby," zabrblal kousavě Yoongi, jeho ruku ovšem neodháněl.

Černovlásek zůstal zírat. Měl pocit, jako by se mu v hlavě rozjela miliarda koleček, která se snažil zpracovat onu informaci. Skutečně se nepletl, alespoň v jedné té urychlené dedukci, kterou ze sebe předešlého večera vychrlil.

„Co mě prozradilo? Neboj... ptám se jen ze zajímavosti. Nemá cenu zapírat, stejně to už víš," povzdechl si ten krásný, duší neznámý člověk.

Namjoon chvíli nebyl schopný posbírat dostatek svých myšlenek, aby mu na tu otázku odpověděl.

„Nebyla to... jedna věc," zvládl ze sebe i přes své zaskočení dostat Namjoon. „Od začátku jsi mi přišel... zajímavý. Jiný než ostatní. A to mám na lidech rád, je pak o moc větší zábava se o nich dovídat víc. Ale první věc, která mě upozornila, byla, že jsi netušil, co jsou Vánoce. Jakoby... není to nemožný, ale dnes, když jsou všude každoročně reklamy, všechny možný vánoční akce, je poměrně dost nepravděpodobný, že by někdo o Vánocích nikdy neslyšel. Pak už mě začaly zarážet detaily. Jsi pořád platinum blond, nikdy nemáš odrosty a nejsi albín. Vždycky, když prší, nebo sněží, díváš se ven s takovým... obdivem, jaký mají jenom malý děti... což rozhodně není nic špatnýho, je to naopak úžasný vidět na dospělých! Ale není to obvyklý. A pak celkově to, že jsi nikdy nemluvil... o ničem. O svojí minulosti, rodičích, základce, středních, první brigádě nebo čemkoli. Až včera jsem si to ale všechno poskládal dohromady. A po tolika otázkách a žádných odpovědích tě začnou napadat i různý sci-fi věci, takže jsem... spíš střílel do tmy," přiznal Namjoon. „Jakmile jsem ale viděl tvojí reakci... působilo to, jako bych tnul do živého."

Mluvil celou dobu opatrně a tiše, aby je neslyšel nikdo další. Pravděpodobně by si ten někdo myslel, že jen něco hrají, i tak chtěl být raději opatrný.

„Tobě nic neunikne, co," Yoongi se smířeně pousmál a konečně se na něj podíval.

„Dovolím si uznat, že jsem poměrně všímavý. Ale trvalo mi to," usmál se Namjoon, konečně trochu více uklidněný. „Můžu se teď ptát já?"

„Hm," udělal na to jen Yoongi. „Pojďme se projít."

Oba muži se zvedli z kraje terasy, Namjoon se lépe zachumlal do své šály a rozešel se. Pod nohama jim křupal namrzlý sníh a malíře napadlo, že by byl perfektní na koulovačku. Od dětinských myšlenek ho však přerušil tichý, hrubý hlas.

„Nejsem si jistý, kolik ti toho můžu říct... nepředpokládal jsem, že bych kdy někomu něco z tohohle vyprávěl. Ale možná bych... se mohl svěřit. Stejně je to už všechno jedno. Selhal jsem," Yoongi si povzdychl a promnul si čelo. Namjoonovi se nelíbil pohled na jeho utrápenou tvář, proto mu za chůze povzbudivě promnul rameno.

„Tak začneme s tímhle. Proč... jsi sem přišel?" zeptal se Namjoon. Cítil se, jako by se sněhová vichřice upokojila a on konečně nalezl správnou cestu. Tento pocit jen posilovala zimní krajina kolem nich, klidná a mlčenlivá, objímající je a slibující, že mohou oba mluvit, jak jen potřebují.

„Budeš si myslet, že jsem vůl," zasmál se bělovlásek, ale i přes svá slova pokračoval. „Jsem původně... z hodně daleký budoucnosti. Jsem sirotek, vychoval mě jeden vědec, takže jsem se od mala zajímal o vědu a techniku, způsoby, jak udělat svět lepší, a tak podobně. A no... jednou se mi do rukou dostal deník. Jeho autor v něm dost barvitě popisoval teorie o tom, že cestování v čase je možné. Bylo to vážně fascinující, pracoval se souřadnicemi, teoriemi takzvaného zemského potenciálu a mě se to zalíbilo. Tak jsem v jeho výzkumu pokračoval, ačkoliv mi to táta zakazoval, protože si poměrně trefně myslel, že to nemůže dopadnout dobře. Ale já si nedal pokoj. Povedlo se mi postavit funkční stroj času a chtěl jsem udělat test," Yoongi mluvil tiše a sám nad sebou se ušklíbal. Namjoon otevřel branku na konci zahrady a oba se vydali dál do zimou uspaných lesů.

„Vypočítal jsem si souřadnice hodně dávný minulosti. Tvojí dobu. Chtěl jsem se poslat sem a pak se vrátit zase zpátky," Yoongimu cukly koutky. „Jenže... to jsem se trochu přepočítal. Moje výpočty nebyly úplně přesný, stroj se hodně poškodil pádem i samotným přenosem a já nemám pořádný nářadí na to, abych ho opravil. Navíc jsem... nepočítal s tou horou následků,"přiznal nejistě.

„Horou následků?" zeptal se Namjoon.

„Jo... eh, asi ten, co mě trápí nejmíň, ale jde nejlíp vidět, jsou moje vlasy. Já se narodil černovlasej, takhle jsem vylezl až tady. Taky jsem začal mít dost silný migrény a jsem si docela jistej, že mi to pomíchalo dost věcí v mozku," vysvětloval Yoongi a prohrábl si vlasy bílé jako sněhová pokrývka.

„Takže se... nemůžeš vrátit," konstatoval Namjoon a Yoongi nejistě rozhodil rukama.

„Asi ne. Zkoušel jsem stroj dát dokupy, ale nešlo to. Taky jsem se trochu víc zamyslel nad těmi vedlejšími následky... a sám v sobě cítím, že zkoušet se vrátit do budoucnosti by bylo asi ještě horší. Upřímně si nejsem jistej, jestli to chci riskovat. Proto říkám, že jsem selhal. Nebyl jsem schopný dokončit svůj pokus a nechal jsem se ovládnout strachem," Yoongi se na chvíli zastavil a rozhlédl se.

„Včera jsi začal rýt do čerstvý rány, Joone," jeho hlas nezněl vyčítavě. „Není lehký myslet na to, že se nevrátím domů... ale neměl jsem na tebe vyjet, za to se zase omlouvám já. Během noci a rána jsem o tom dost přemýšlel."

Yoongi se narovnal a Namjoon ho pozorně poslouchal, aby mu neuniklo jediné slovo z jeho úst. Yoongi přešel k jednomu ze stromů, zamyšleně prsty přejel po studené kůře.

„Abych byl upřímnej..." ozval se, zatímco mu tmavé oči klouzaly po kůře stromů, po malých zvířecích stopách ve sněhu, jen aby se zase vrátily k Namjoonově tváři. „Vaše realita taky není zrovna nějaký terno. Ale... líbí se mi. Všechno je tu živelný, dělá si to, co chce. Déšť padá bez zájmu, jestli někoho namočí, mráz zamrzne okýnka u aut, aniž by ho zajímalo, že jeho majitel pospíchá do práce. Lidi tvoří, protože chtějí přinést světu krásu. To... u nás není. Žádná víra, žádný svátky, jenom systém, dřina a dřina," Yoongi vydechl, u úst se mu vznesl bílý obláček, jak se teplý dech smísil s mrazivým vzduchem. „Bude zvláštní... a děsivý si na to zvyknout."

Namjoon dvěma krátkými krůčky přistoupil blíž. Tváře měl rudé od mrazu, ovšem zvláštně ho hřály jako by

Opatrně se natáhl, aby ve své ruce sevřel tu jeho. Yoongi ho pozoroval, od doteku neuhnul a jen si ho prohlížel a čekal, co má Namjoon na srdci. Malíř si prohlédl jeho bělostnou ruku, dlouhé prsty s mnoha již dávno zahojenými šrámy, než s ním opatrně propletl prsty.

„Co když... ti s tím pomůžu? Najít si místo v tomhle světě?" zašeptal, jeho hlas nesly sněhové vločky jedna za druhou jako poslové lásky až k uším druhého mladíka.

Yoongi na něj zůstal tiše zírat, na nose a tvářích mu pomalu rozkvetl růženec a jeho tmavé oči rozpaky uhnuly. Namjoon pocítil že bělovlásek stiskl jeho ruku.

„Potom to možná... bude jednodušší," pronesl tiše a usmál se na něj znovu tím něžným, krásným úsměvem, kterému Namjoon propadal každý den víc a víc.

∞

Odstíny modré zdobily bělovláskovu tvář, když jí Namjoon přenášel se vší pečlivostí na plátno. Ateliérem byly cítit barvy, avšak jejich vůni spolehlivě přebila skořice, mandarinky a vůně čaje.

Namjoon během svého života trávil Vánoce různě. Nikdy je ale nestrávil v ateliéru.

Pohledem vyhledal malý, sotva třiceticentimetrový stromeček líně sedící u okna a musel se pousmát.

„Končíme," pronesl k bělovláskovi. „Už toho bylo dost."

„Co teď?" zeptal se Yoongi, zatímco se oblékal do teplejšího oblečení.

„Vyvětráme a můžeme si sednout k oknu, dopít ten čaj a prostě si jen užít trochu klidu," Namjoon se usmál a dle svých slov otevřel velké okno, které hned do místnosti vehnal čerstvý vzduch. Jeho drahá Zima se chladem malinko zachvěla, ačkoliv si jediným slovem nepostěžovala.

Brzy seděli schoulení na širokém parapetu, pod teplou dekou, s hrnečky v rukou a ani jeden z nich neřekl ani slovo. Vznášel se kolem nich jen onen měkoučký, sladký klid. Soul pulzoval životem, budovy svítily svým živým světlem, v mnoha oknech byla vidět pestrobarevná světýlka.

Byl to Yoongi, kdo narušil onu mlčenlivou, klidnou chvíli.

„Říkal jsi, že si lidi dávají na Vánoce dárky," pronesl zadumaně a Namjoon mu ihned věnoval celou svou pozornost. Sám pro sebe se musel usmát.

Barva na jeho tváři stále vypadala stejně perfektně, jako když jí před hodinami nanášel. Bílé a modré krystalky ledu, namalované tak, aby zdůraznily jeho rysy, ho dělaly tak nádherného, až Namjoon chvílemi zapomínal na všechno ostatní.

„Ano," Namjoon přikývl. Yoongi sám pro sebe kývl a sáhl do kapsy své mikiny, z níž vytáhl cosi malého na klíčence.

Namjoon vzal kovový předmět do ruky.

„Co je to?" zeptal se.

„Stroj času. Ve zmenšený formě, zatavený, aby ho už nikdo nemohl použít. Chtěl jsem, abys ho měl ty," Yoongi se lehce usmál.

Namjoon si blízce prohlížel onen malý strojíček, jeho podivný tvar, kovovou barvu, než si ho s úsměvem schoval v dlani.

„Budu mít nejstylovější klíčenku ze všech," pronesl se smíchem. „Děkuju. Budu jí opatrovat jako oko v hlavě."

Yoongi se zasmál a ramenem se opřel o chladné okno.

„Víš ale, že se dárky dávají až zítra ráno?"

„Řekl jsi dvacátýho čtvrtýho večer, nebo dvacátýho pátýho ráno. Tak kušuj," Yoongi ho zlehka kopl do nohy, jen proto, aby se společně rozesmáli.

„Jak si jen přeješ, zimo mých zítřků," pronesl Namjoon.

Vánoce prožili v příjemné atmosféře Namjoonova ateliéru, zatímco se venku proháněl kousavý vítr, přinášel nové i staré, nesl s sebou také příběhy, které v jeho paměti nikdy nevybledly.