Jméno: Bára 
Wattpad jméno: barakostolnikova13
Zvolené téma: Vánoční romance
Název povídky: Vánoční ozdoby
Skupina: BTS
Pár: Jungkook/Jimin
Počet slov: 7121

Anotace: Jimin a Jungkook spolu chodí už dva roky. Jimin miluje Vánoce. Jungkook je nesnáší. Jedno malé překvapení se zvrhne ve výčitky a uvědomění si, že jejich vztah není tak perfektní, jak na první pohled vypadá. Bude potřeba spousta ústupků, aby svůj vztah dali do pořádku. Anebo nemá cenu zachraňovat něco, co stejně nefunguje.

Text povídky:

Jungkook

Znovu si promnu unavené oči a zakroužím rameny, abych trochu uvolnil i svaly. Vrátím se k práci a zadám objednávku na velké množství her, nejen na konzoli, aby nám je doručili co nejdříve.

Vyjdu z kanceláře a postavím se za pokladnu ke svému kolegovi Yoongimu. Už brzo budeme zavírat, ale tak nějak netuším, jestli se mi vůbec chce domů.

Dnešní den moc rychle utekl.

„Jsi v pohodě?" zeptá se Yoongi, aniž by se na mě podíval. Lokty se opírá o pokladnu a znuděně hledí na poslední zákazníky, kteří se k nám přišli jen courat.

„Jasně, že jo," odvětím a zadkem se opřu o pokladnu vedle něj, zády k prodejně. Ruce dám do kapes a vyčerpaně zakloním hlavu.

„Já jen, že jsi dneska, jako by tě přejel náklaďák," dodá, tak si povzdechnu.

„Jsem jen unavený," trhnu rameny a ohlédnu se na něj. „Včera jsem s Jiminem trávil celý den v obchoďáku a nakupovali jsme... vánoční ozdoby."

Yoongi se rozesměje. Zahledí se mi do očí a neuvěřitelně se chechtá. „Ty jsi šel nakupovat vánoční ozdoby? Zrovna ty?"

„Já spíš jen seděl na pohovce, zatímco Jimin pobíhal mezi všemi regály, ale jo. My jsme byli nakupovat vánoční ozdoby," zakoulím očima a založím si paže na hrudi.

„No páni," protáhne a zakroutí hlavou. Smích ho beztak ještě nepřešel. „Ten tě má hodně omotaného kolem prstu."

„Nemá," zamračím se.

„No, když myslíš," uchechtne se.

Zvednu nohu a kopnu ho do zadku. Tohle je jako zlý sen. Čím víc se blíží Vánoce, tím větší cítím vztek a taky úzkost. Jimin tomu včera jen nasadil korunu a já tak nemám na nic náladu. Navíc jsem vyčerpaný. Jimin mi ty nákupy trochu vykompenzoval a minimálně do dvou do rána jsme se milovali.

„Sedm hodin!" řekne Yoongi přehnaně nadšeně a rozejde se zavřít obchod, aby k nám nepřišli další zákazníci. Já se pustím do počítání pokladny a on do úklidu. O další půl hodinu později se rozloučíme venku, kdy jdeme každý jiným směrem.

Přečtu si zprávu od Jimina, že mě doma čeká překvapení a hlavně teplá večeře. Pousměju se, protože Jiminova překvapení většinou spočívají v tom, že mě usadí na pohovku a obletuje mě po náročném dni. On, na rozdíl ode mě, pracuje z domova s pružnou pracovní dobou.

Dojdu k nejbližší stanici metra, abych se co nejrychleji dostal domů. Jenže to není tak jednoduché. Všude je hlava na hlavě, jak se všichni pokoušejí sehnat dárky k Vánocům, které začínají za pár dní. Ještě párkrát půjdu do práce a do konce roku mě čeká dovolená.

Mám v plánu odvést Jimina na rodinnou chatu. Budeme pryč od tohoto ruchu a svátky prožijeme v klidu. Hlavně co nejdál od lidí.

Letos je to vůbec poprvé, kdy je trávíme společně. Nebydlíme spolu ani rok a náš vztah trvá... vlastně máme na Vánoce výročí.

Před dvěma lety jsme s Yoongim a několika přáteli odjeli právě na naši chatu. A Tae sebou vzal Jimina.

Tou dobou jsme o něm slyšeli jen z doslechu – kromě Jina, který ho aktivně sledoval na Instagramu –, ale byl to Taeho nejlepší kamarád ze střední a konečně se přestěhoval do Soulu.

Nedá se říct, že by to byla láska na první pohled, ale rozhodně mě uchvátila jeho optimistická povaha a hlavně jeho úsměv. Ten na tom nese nejvíc viny.

Dost jsme se tam sblížili a po návratu do města se dál vídali, až mě na jedné z našich schůzek, které jsem tehdy skutečně nepovažoval za rande, políbil. Jen tak. Mlhavě si vybavuju, že byl únor a byl nějaký svátek.

Od té doby jsme spolu, ale výročí máme v den našeho setkání. S Jiminem je můj svět najednou krásnější. Těším se, až dorazím domů z práce a on na mě čeká s večeří. Taky zbožňuju naše rána, protože mi vždycky dělá snídani a hlavně silnou kávu, bez které se nikdy pořádně neprobudím. Je pro mě dokonalý.

Proto s mírným úsměvem vystoupám schody v našem domě a vyťukám kód ke dveřím do našeho společného bytu ve druhém patře. Těším se, až ho uvidím.

Jenže ve chvíli, kdy otevřu dveře mě do nosu udeří vůně borovice společně se skořicí. Což je zvláštní. Taky kolem mě blikají různě barevná světýlka, že se zarazím ve dveřích a divně koukám na tu zeď v chodbě, kde jsou rozvěšené.

Překvapí mě to – spíš vyděsí –, ale je to nic v porovnání, když se ve dveřích do obýváku objeví usměvavý Jimin s čelenkou se sobími parohy na hlavě a červeným svetrem se sněhulákem na hrudi.

„Překvapení!" vykřikne nadšeně s rukama od těla a já se vzmůžu jen na ostré polknutí, když se mi slova zadrhnou v krku. Ani si neuvědomuju, že by si tu čelenku včera kupoval. Anebo ten svetr.

Jimin ke mně přiběhne, protože pořád stojím zaražený ve dveřích a vtáhne mě do bytu. Ani si nestihnu skopnout boty a už stojím v obývacím pokoji, kde to vypadá mnohem, mnohem, hůř než v chodbě.

Tady nejsou jen světýlka. Mám dojem, že Jimin vykradl Santovu vesničku a umístil ji do našeho bytu.

Na všech zdech visí světýlka, které blikají všemi barvami. Vedle televize stojí obrovský strom – taky pokrytý světýlky – a různými tvary baněk, které na světě existují. Na pohovce jsou jako obvykle polštáře, ale každý z nich má nový povlak s vánočními vzory od sobů až po Santovy skřítky.

Pod oknem stojí malý houpací koník obalený červenou šálou. Na konferenčním stolku věnec se čtyřmi zapálenými svíčkami. To bude ta skořice. Na zdi, kde jsme měli velký obraz, visí obrovský dřevěný trojúhelník s poličkami, na kterých stojí dekorace v podobě dřevěných malých stromečků, svíček, hvězd, mašlí a drobných dárečků.

Ale co mě skutečně vyděsí, až sebou trhnu, je umělý sněhulák, stejně vysoký, jako Jimin, a má výraz masového vraha.

„Jimine? Co to je?" houknu a myslím tím celkově náš byt, jenže zrovna ukážu na toho sněhuláka, který mě teď opravdu děsí.

„Jo, to byl původně kostým," odvětí s úsměvem a přiběhne k němu, aby ho snad poupravil, i když bych byl nejraději, kdyby ho vyhodil z okna. „Měl ho jeden chlápek na ulici, ale nebyl tak úspěšný, jako kostým Santy. Chtěl ho vyhodit, ale ukecal jsem ho, že se o to postarám. Je vyplněný polštáři a dekami, aby stál vzpřímeně. Není krásný?"

„Spiš děsivý," podotknu.

„No... zmínil se, že děsil děti," trhne rameny a nepřestává se usmívat. „Ale to není to nejlepší," prohlásí a mě tím totálně vyděsí, protože doopravdy si neumím představit nic „lepšího", než je tohle.

Kam se podívám, tam je nějaká vánoční dekorace. Naše společné fotky, moje figurka Reapera z Mass Effectu – jakákoli má sběratelská figurka – jsou pryč a na jejich místě jsou stromečky, hvězdičky, věnce...

Jenže Jimin mě otočí zády k sněhulákovi, přímo ke dveřím vedoucí do chodby a já vytřeštím oči. Kolem dveří stojí obrovský světelný sloup s kometou nahoře a zavěšeným jmelím nad dveřmi.

Zatáhne mě za paži a postaví nás přímo pod ten sloup, aby mi mohl dát pusu pod jmelím. Jsem tak vyvedený z míry, že se vůbec nijak nezapojuju.

„Dobře, dej mi... počkej chvilku," vydechnu a trochu ho od sebe odstrčím. Rozhlédnu se po našem obývacím pokoji, ze kterého mě neuvěřitelně štípou oči v důsledku rozvěšených, blikajících světýlek.

Poodstoupím od Jimina a promnu si tvář, jak mě to celé deptá.

„Děje se něco?" zeptá se Jimin, tak rozhodím rukama do stran a otočím se čelem k němu.

„Jimine... já..." zaseknu se a zhluboka vydechnu. „Promiň, ale tohle už je moc."

„Nelíbí se ti ten oblouk?" vyděsí se a málem se propadnu pod zem, když se zatváří jako nakopnuté štěně, ale tentokrát mě to neovlivní. „Je pravda, že je to trochu moc, ale stavěl jsem ho čtyři hodiny. Bylo mi líto ho znovu skládat. Ale s tím jmelím je to perfektní."

„Jo ten oblouk je moc," vydechnu nakonec. „Ten sněhulák je moc. Vždyť... Jimine, on má ve tváři výraz masového vraha."

„Nemusíš mi říkat, jak je boží," odvětí lehce, jako by mě vůbec nebral vážně.

„Na tohle nemám," zamručím a dojdu k zásuvce u televize, abych vypojil ty blikající světla, protože už to hraničí s bolestí hlavy.

Najednou náš byt padne do naprosté tmy a mě se uleví, že nevidím ty šílenosti, jenže Jimin rozsvítí světlo.

„Fajn, o co jde? Ty... tobě se to nelíbí?" promluví první a já se v hlavě pokouším nějak formulovat slova, aby ze mě nevypadlo něco ve stylu, vyhoď to z okna.

„Tohle je prostě moc," rozhodím rukama, jako bych chtěl obejmou celý byt. „Kde jsou naše společné fotky, Jimin-shi? Kde jsou moje figurky? A... proč je tady kruci ten houpací koník pro mimina?"

„Jsou to jen vánoční ozdoby, Jungkooku," zakoulí očima.

„Promiň, ale tohle neberu," odseknu.

„Co?" Nechápe.

„Nic z toho!" okřiknu ho. „Vždyť to tady vypadá hůř, jako ve vánočním obchodě s dekoracemi. A s tím sněhulákem... on je jak Jack Frost."

„Přeháníš."

„Tak se na něj podívej!" máchnu k němu rukou a Jimin to skutečně udělá.

„Měl to být vtip," utrousí a založí si ruce na hrudi.

„Jimine, mohl bys to uklidit a toho sněhuláka... vyhodit třeba z okna? Tady se nedá být."

„Co máš za problém?" Přejde do útoku a já se přestanu držet zpátky. Prostě vybouchnu.

„Chci aby můj byt vypadal jako ráno, když jsem z něj odcházel do práce!" vyprsknu.

„Náš byt!"

„Nechci teď řešit slovíčkaření!" zařvu, div si neškubu vlasy. „Chci, aby ty věci zmizeli z tohoto bytu."

„A já chci, aby tady zůstali," zavrčí a mám dojem, že chtěl dupnout nohou, ale neudělal to. Možná v duchu. „Zeptám se znovu, co máš sakra..."

„Nesnáším Vánoce!" vyjeknu prudce, že se zarazí a nechápavě na mě hledí. „Nesnáším Vánoce, a tohle je pro mě noční můra. V mým vlastním bytě," dodám trochu klidněji.

Myslel jsem, že mu to jako důvod bude stačit. Že ke mně přistoupí, obejme mě, omluví se a společně bychom se pustili do úklidu těch nemožných krámů.

Jenže jsem úplně vedle. A Jimin se nechová tak, jak předpokládám.

Vzdorovitě vystrčí bradu a mračí se. Mhouří na mě oči. S těma založenýma rukama na hrudi, které stále neuvolnil, vypadá děsivěji, jako Jack Frost.

„Ty totiž nesnášíš úplně všechno, co?"

Zmateně nakrčím čelo, když pomalu přejde po pokoji a položí ruce na opěradlo gauče.

„Nesnášíš Vánoce. Nesnášíš Silvestr. Nesnášíš oslavu narozenin. Nerad chodíš mezi lidi, do restaurací, do kina, na procházky," rozjede se a já odolávám nutkání, se před ním krčit, jako malý kluk, protože takhle naštvaného jsem ho nikdy, nikdy, neviděl. „Nejlépe trávený čas pro tebe znamená u televize anebo hraním videoher."

„Co je na tom špatného?" zamračím se. „Lidi jsou otravní, navíc v tomhle období. Proč chodit do restaurace, kde jsou další lidi, když si jídlo můžeme sníst v klidu doma. A kina? Víš kolik stojí jeden lístek? Víc jako předplatné platformy na jeden měsíc, kde je těch filmů nespočet. Takže... co je na tom špatného?"

„Do háje," zasténá táhle a sundá si čelenku s parohy, kterou mrskne o zem. „To jsem doopravdy nikdy neviděl, jaký jsi ignorant?"

Pootevřu ústa šokem a zděsím se, že si o mě myslí něco takového. Vždyť jen logicky uvažuju a restaurace nebo snad kino, mi přijde jako naprosto zbytečná záležitost. Co je na tom ksakru špatného, že mě musí nazývat ignorantem?

„Máš vůbec rád mě?"

„Cože?!" zděsím se znovu, ale tentokrát z úplně jiného důvodu. „Jak o tom vůbec můžeš pochybovat?"

„Ne, jako vážně, Kooku," vyprskne. „Máš mě vůbec, aspoň trochu rád? Protože ty nemáš rád vůbec nic. Dělá ti problém jakýkoli nádech romantiky. Spočítám na prstech jedné ruky, kolikrát jsi mě něčím překvapil jen proto, abys mi udělal radost. Ani květiny jsi mi nikdy nedal na mé narozeniny. Jediné, co nám jde je sex, ale to má být jen doplněk pevného vztahu, ne jeho pevný základ."

„Jimine," oslovím ho smířlivě, protože tohle nikam nevede, „já jen chci, aby ten byt byl stejný jako dneska ráno, když jsem z něj odcházel. Proč vytahuješ otázku, jestli tě mám vůbec rád? To je přece jasné."

„Skutečně?"

„Ano!"

„Kdyby ti na mě záleželo, pochopil bys, jak je tohle, pro mě důležité!" zavrčí a rezignovaně svěsí ramena.

Nepříjemně mě bodne v hrudi, protože zaujímá postoj, jako by rezignoval na náš vztah a nejen na tuhle hádku.

„Jsem po dnešku unavený. Jdu si lehnout," řekne nakonec. Projde kolem mě do ložnice, a ještě než se stačím ohradit, co bude s tím úklidem, zabouchne a zamkne.

„Skvělé," zanadávám pod nosem a sednu si na gauč. Složím hlavu do dlaní, když se za mnou najednou ozve děsivý hlas mluvícího medvěda se santovskou čepicí přišitou k hlavě.

„Veselé Vánoce. Mám tě rád."

Znovu zanadávám a tentokrát si neberu servítky se zásobou sprostých slov. Vezmu medvěda do rukou a pořádně si ho prohlédnu. Má v packách přišitý malý dáreček. Alespoň nevypadá tak děsivě, jako ten oblek sněhuláka.

Opravdu nerozumím, co to do Jimina vjelo. Vždyť jsem po něm nechtěl, aby ty věci vyhodil. Jen aby je uklidil. Schoval pod postel, anebo do kumbálu. A ještě k tomu budu muset spát na gauči.

Nezbývá mi nic jiného, než se s tím smířit. Ale spát v jedné místnosti s hororovým sněhulákem nebudu. Proto se do něj pustím a celého ho rozeberu. Polštáře a přikrývku, kterými ho Jimin vyplnil, hodím na gauč. Alespoň budu mít pod čím spát.

Jeho hlavu, tu nejděsivější část, schovám do kumbálu mezi úklidové pomůcky. S koštětem a mopem u dezinfekčních přípravků mu bude nejlíp. Zbytek těla dám na podlahu za kuchyňský pul. Alespoň na něj neuvidím. Dám si sprchu a taky večeři, kterou mi Jimin nachystal, ale najednou mám pocit, že si ji nezasloužím, i když je nepochopitelný.

Nic jsem přece neudělal. Že ne? Nebo, nic špatného jsem neudělal...

Z gauče shodím všechny ty polštáře s vánočními povlaky a lehnu si. Ani mě nenapadne, zapnout televizi. V hlavě si přehrávám naši hádku a pořád si opakuju, že jen přehání. Jimin umí předvést parádní scénu plnou dramatu.

Jenže byl opravdu naštvaný.

Jak se to říká, ráno moudřejší večera. A já jsem tady dost unavený z práce, že celkem rychle vytuhnu.

Probudí mě Jimin, jak kolem mě projde do kuchyně. Popřeju mu dobré ráno, ale odpovědi se nedočkám. Hádám, že teď budeme mít tichou domácnost.

Vymotám se z gauče a dojdu do koupelny, abych se trochu probral studenou vodou. Konečně mám taky přístup do ložnice, tak si ze skříně vytáhnu čisté oblečení do práce. Už se těším na volno.

Jimin je pořád v kuchyni, ale ani koutkem oka se na mě nepodívá. Stojí u linky a pije kávu z hrnku. Chci si taky nalít z konvice, jenže je prázdná. A pochopitelně, jsem i bez snídaně.

Zhluboka si povzdechnu, že mu dám alespoň pusu než odejdu do práce, ale odtáhne se.

Takže máme tichou domácnost. Skvělé. Raději popadnu svůj batoh a sině prásknu dveřmi od bytu.

V práci jsem nepoužitelný, mám migrénu z nedostatku kofeinu a taky mám hlad. Yoongi mi celý den uhýbá z cesty, protože jsem v takovém rozpoložení, že jsem křičel po dvou malých klucích, kteří si přišli obhlídnout figurky. Nic si beztak nekoupí a jen je zapatlají.

Na konci směny jdu domů s odhodláním, že si s Jiminem pořádně promluvíme. V klidu a bez křiku. A hlavně, že zlikvidujeme ten vánoční nepořádek.

Jenže Jimin už se o to postaral.

Všechno zmizelo. Příšerný svítící oblouk, vánoční stromek i ten vraždící sněhulák. Všechno je pryč. I Jimin.

Jimin

Taeho trochu vyděsím, když se zjevím před jeho bytem s malým kufrem na kolečkách a slzami na tvářích. Jenže nemám kam jinam jít.

„Řekneš mi už, co se stalo?" zeptá se, když se trochu uklidním. Položí přede mě skleničku s bílým vínem a posadí se vedle mě na pohovku.

„Jsem idiot, to se stalo," houknu a pořádně si loknu, abych zahnal tu hořkou pachuť zoufalství na jazyku.

„No, to občas jsi, ale proč tentokrát?" odvětí, že mu věnuju nepříjemný pohled. Tae se mírně pousměje, ale věnuje mi plnou pozornost se vší vážností. Moc dobře ví, jak Jungkooka miluju a jen tak, pro nic za nic, bych od něj neodešel.

„Jungkook nesnáší Vánoce," řeknu mu první věc, co mi přijde na jazyk a on na mě pozvedne obočí.

„Aha," zamručí a přitáhne si jedno koleno k hrudi. „A to jsi nevěděl?"

„Očividně," odfrknu. „Doma jsem nám ozdobil byt vánočními dekoracemi. Nevšiml jsem si, že se mu to nelíbí, až když se na mě podíval. Měl paniku napsanou přímo na čele."

„Oukej," vydechne a podepře se hlavu dlaní, „zahraju si na ďáblova advokáta. Jak moc jsi ten byt vyzdobil?"

Zakoulím očima a odvátím se od něj. Znovu si loknu vína a pak neurčitě trhnu rameny. Možná jsem se letos skutečně nechal unést. Jenže jsou to naše první společně strávené svátky.

„Nejde jen o ty ozdoby," bráním se. „Tae, on nesnáší všechno spojené s romantikou. Nikdy mě sám od sebe nevzal na rande. Nikdy mi neudělal ničím radost... jen tak. Sedíme jen doma na gauči a koukáme na televizi. Jako manželé po třiceti letech."

„Dobře, udělám to znovu," zhluboka si povzdechne. „To je celý Jungkook, Jimine."

„Já vím."

„Říkal jsem ti, že není moc společenský," dodá.

„Já vím!" okřiknu ho a hlavou se opřu o opěrku. Chvíli zírám do stropu a představuju si, jak kolem sebe mlátím rukama vzteky a všechno rozbíjím.

„Jen jsi ho vyděsil," pokračuje. „Překvapení mu nejspíš nevadí, ale musí být v určité míře. Taky má rád ve věcech systém a má své návyky. Věci si musí plánovat několik týdnů dopředu, aby se na to mohl psychicky připravit a..."

„A proč mi vyprávíš o mém příteli, kterého moc dobře znám?" vyjedu po něm zamračeně.

„No očividně ne, když sis sbalil věci, odešel jsi od něj, aniž bys mu dal vědět a teď sedíš na mé pohovce a brečíš."

„Jak víš, že jsem mu nedal vědět?"

„Psal mi, jestli jsi v pořádku," opáčí a napije se vína s odvrácenou hlavou.

„Ty jsi mu řekl, kde jsem?" vyštěknu.

„Ne," zakroutí hlavou, „věděl, kde jsi. Jen jsem mu napsal, že ti fyzicky nic není. To je rozdíl."

„Skvělé," zase odfrknu a založím si paže na hrudi.

„Nepřijde sem," zamumlá a mě se sevře srdce bolestí, protože jsem na malý moment zadoufal, že by si pro mě mohl skutečně přijít. S omluvou a plnou hubou slibů. „Musí chodit do práce. Nemůže tam nechat Yoongiho samotného. A taky tě zná líp, než ty jeho."

Ještě víc se zamračím a šlehnu po Taem vražedný pohled, ze kterého si, pochopitelně, nic nedělá.

„Ví, že ti má dát čas," podotkne, že zaskřípu zuby.

To je fakt nádhera. Ještě budu já ten špatný, že si stěžuju na náš vztah s Jungkookem, který je ve všech směrech perfektní, až na mou sobeckou část, která si přeje být rozmazlována.

„To jsem opravdu tak mizerný přítel?" ohlédnu se na Taeho a ani se nepokouším zahnat slzy v očích.

„Ne Jiminie," osloví mě něžně. Trochu se posune, aby mě mohl obejmout kolem ramen. „Popravdě, je až překvapivé, jak se k sobě hodíte, ale v některých ohledech jste si jen nevyšli vstříc."

„Tak co mám dělat?" vzlyknu a rozhodím rukama. „To mám za ním přijít s prosíkem a omluvou, že jsem náš byt vyzdobil vánočními dekoracemi? Ne, promiň, jeho byt. Anebo se mu mám omluvit, že jsem mu vyčetl, že se mi vůbec nevěnuje? Je to snad moje chyba?"

„A jak se cítíš?" opáčí najednou. „Máš potřebu se mu omluvit? Chceš, aby se ti omluvil on? Chybí ti?"

Nadechnu se, abych ho poslal do háje, když se ozve pípnutí zámku na dveřích. Taeho spolubydlící se vrátil z práce.

„Zlato, jsem doma!" zařve Yoongi z plných plic, že se nechtíc zasměju. Takhle se k sobě můžou chovat jen oni a nikomu to nepřijde divné. Párkrát nás s Jungkookem napadlo, jestli ti dva spolu třeba nespí, ale jsou tak moc hetero, že si to ani nejde představit.

„Nazdar, brouku. Večeře je v ledničce," zařve i Tae, že nad nimi zakroutím hlavou.

„Ou," zarazí se Yoongi ve dveřích, když mě zahlédne sedět na pohovce v zuboženém stavu. „Neříkal jsi mi, že chceš štěně. Jedno bych ti našel v útulku. Tenhle toho víc sežere."

„Ale je čistotný," odsekne Tae, že šokovaně pootevřu pusu.

„Fakt jsi mě teď přirovnal k psovi?" vyštěknu.

„Ne k psovi. Ke štěněti. Ti jsou roztomilí a mají takový ten skleněný pohled, že jim dáš všechno na světě. I svou ledvinu, kdyby ji potřebovali. Vypadáš stejně," trhne rameny a dojde do kuchyně, nejspíš pro večeři. „V lednici nic není."

„Vidíš tam zeleninu, maso, mléko a sóju?"

„Jo."

„Tak tam je," opáčí Tae a jen zaslechneme, jak Yoongi vztekle zavře lednici.

„Horšího spolubydlícího jsem si ani nemohl najít," zanadává, když dojde za námi do obýváku. „Vyměním tě a- kurva!"

„No dovol!" ohradí se Tae, jenže Yoongi si nakopl palec o můj kufr, který stojí vedle pohovky a teď poskakuje na jedné noze po místnosti.

„Tohle mám za to, že živím tuhle rodinu," pronese a nakonec se svalí do křesla naproti nám. „Tak fajn, kufr není tvůj, ty bys beze mě nedokázal žít, takže... Jimine? Proč vypadáš jako ufňukané štěně?"

„S Jungkookem se včera pohádali," vysvětlí mu Tae ve zkratce.

„A já si říkal, že je dneska jako po ráně palicí," povzdechne si a natáhne se po Taeho skleničce s vínem, aby se napil. „Takže jsme si adoptovali štěně?"

„Nebudu vás dlouho otravovat," řeknu rozhodně. „Zítra si koupím lístky k našim a budu trávit svátky u nich. Jen u vás dneska přespím."

„Moje postel je ti k dispozici," nabídne mi Yoongi.

„A kde budeš spát ty?" podiví se Tae.

„Přece s tebou," uchechtne se.

„Do své postele tě nepustím," zamítne, že se Yoongi nafoukne jako balón. „Roztahuješ se a kradeš polštáře. Zapomeň."

„Stačí mi pohovka, v pohodě," usměju se lehce. Sice je mi pořád divně a možná i těžko nad tím, co jsem udělal, ale v jejich společnosti je mi trochu lépe.

Navíc, Tae mě rozhodně nenechá spát na pohovce. Oproti Yoongimu mě nechá spát vedle sebe. Jen se mi nedaří zabrat. Házím sebou ze strany na stranu a když už se mi povede usnout, zdá se mi sen o Jungkookovi, který si našel někoho jiného. Někoho, kdo se k němu víc hodí. Kdo ho miluje i přes jeho chyby a návyky.

„Ty vypadáš," vysměje se mi Tae, když vylezu z jeho pokoje jen v tričku a spodním prádle a usadím se na barovou stoličku ke kuchyňskému baru. „Cítil jsem, jak se celou noc převaluješ. Vyspal ses alespoň trochu?"

Přikývnu a promnu si tvář. Sám cítím, jak jsem oteklý a nejraději bych se ještě zachumlal pod peřinu. Možná na celý den.

Tae přede mě postaví kávu a já se natáhnu po jeho notebooku, abych si našel nejbližší spoj do Busanu.

„Do háje," zanadávám, kdyý u všech spojů svítí červený pruh s nápisem vyprodáno. „Všechny vlaky jsou plné."

„To jsi nečekal?" uchechtne se. „Jsou Vánoce. Všichni cestují na svátky domů."

„Očividně ne všichni," vydechnu a prohrábnu si vlasy. Teď nemám tušení, co dělat. Okupovat Taeho postel do konce roku nemůžu. Navíc jsme měli jet všichni na chatu hned den po Vánocích a trávit tam Silvestr. Měl jsem tam být s Jungkookem. „Co mám teď dělat?"

„Zůstaň, jak dlouho chceš," trhne Tae rameny. „Mě ani Yoongimu to nebude vadit. Ale po Vánocích jedeme na chatu a ty tady sám rozhodně nezůstaneš."

„Nepojedu tam," ohradím se.

„A taky počítej s tím, že ode mě každý den, nejspíš několikrát, uslyšíš, aby sis s Jungkookem promluvil," pokračuje, jako bych nic neřekl.

„Teď s ním mluvit nechci," opáčím. „Vsadím se s tebou, že si ani neuvědomuje, že by v našem vztahu mohla být nějaká trhlina, která mě ničí."

„V tom případě si polož otázku, jestli v takovém vztahu chceš zůstat," poznamená důležitě a položí přede mě talíř se snídaní.

Nechápu to, ale ten pohled na míchaná vejce se slaninou a rýží mě najednou zlomí. Když k tomu navíc přistaví i sklenici s čerstvým pomerančovým džusem, z hrudi se mi vydere vzlyk.

„Jimine?" osloví mě Tae opatrně a já si složím hlavu do dlaní. „Jimine," řekne znovu mé jméno, jen tentokrát se zděšením.

Postřehnu, jak oběhne kuchyňskou linku a najednou mě zezadu objímá kolem ramen. A já vzlyknu.

„Oukej, o co teď jde?" zeptá se Tae a zní vážně vylekaně.

„Nikdy mi neudělal ani pitomou snídani," vydechnu přidušeně a Tae zpevní stisk kolem mých ramen. Najednou vím s naprostou přesností, co musím udělat. Jen to neskutečně bolí.

Jungkook

Zítra si přijde pro věci.

Pořád, jako idiot, koukám na zprávu od Taeho. Celý den.

Nemůžu uvěřit, že by to udělal. Vlastně to docela chápu, ale nevěřím tomu. Takhle to přece nemůže skončit. Nemůže zahodit dva roky našeho vztahu jen kvůli... vánočním ozdobám?

„Zítra potřebuju volno," vyhrknu rychle, když Yoongi lítá s koštětem po krámu a já už potřetí přepočítávám hotovost.

Rozesměje se. Opře se o koště a chechtá se, jako bych řekl vtip, ale když si všimne, že to myslím vážně, vytřeští vyděšeně oči.

„To nemyslíš vážně, že ne?" vyštěkne.

„Pokud zítra nebudu doma, Jimin mě opustí," opáčím a Yoongi odhodí koště na podlahu.

„Dobře ti tak," odfrkne a dá si ruce v bok. „Nemůžeš mě tady nechat. Nemůžu být na krámě den před Vánocemi sám. Víš kolik lidí sem dorazí na poslední chvíli? Zpravidla míváme nejvyšší tržby v roce."

„Já ale fakt musím," vydechnu tiše a samotného mě to štve. Doufal jsem, že si s Jiminem promluvíme na chatě. Že to nějak urovnáme, ale mám neblahé tušení, že tam nemá v plánu jet. „Pokud ho nebudu čekat doma, přijdu o něj. Já... nemůžu o něj přijít, chápeš?"

„Moc hezké, že sis to uvědomil v tuhle nejhorší možnou dobu!" odsekne a zakroutí hlavou. Znovu zvedne koště a pustí se vztekle do úklidu. „Dva roky jeho lásku ignoruješ a teď to chceš zachraňovat."

„Pokud mě pošle do háje, dorazím," odvětím a pokusím se soustředit na počítání hotovosti, ale neskutečně se mi třesou ruce. Cítím na sobě Yoongiho pohled, ale nechám to být. Potřebuju se soustředit. Musím to spočítat, jinak se odtud nedostaneme.

Yoongi ke mně přistoupí a položí ruce na ty mé, které se klepou. Zahledí se mi do očí a zhluboka si povzdechne.

„Vypadni prosím tě," řekne a sebere hotovost z mých dlaní. „Jsi úplně k ničemu. Nedá se na to koukat."

„Omlouvám se, hyung."

„Jo, jo," máchne rukou a postará se o celou práci se zavřením krámu. Já si jen dojdu rychle pro své osobní věci a vypadnu, než si to stihne rozmyslet.

Domů jdu pěšky. Nejspíš trpím naivní představou, že se mi povede Jimina přemluvit, ale netuším, co jiného dělat. Maximálně bych musel být alespoň trochu vstřícnější, co se týče Vánoc, jenže ty ozdoby byly vážně přes čáru.

V hlavě mi běhá proud nadávek, že do zítřejšího dne nejspíš nic nevymyslím, když projdu kolem krámku s osvětlenou výlohou. Normálně bych to jen přešel, jenže s tím, v jaké jsem situaci, a protože opravdu potřebuju zaujmout lepší postoj, se zarazím.

Otočím se čelem k výloze a zahledím se na vánoční strom, asi metr vysoký a ověšený barevnými baňkami. Ty mě ani tolik nezajímají, jako spíš to, že je ten strom celý bílý. Od kmenu až po jehličí na špičce.

Zhluboka se nadechnu a vejdu do krámu. Každou chvíli budou zavírat, tak se rovnou obrátím na prodavačku, aby mě nasměrovala, kde si ho můžu vzít.

A tak se stane, že narazím na několik vánočních ozdob, které vypadají i vkusně a nejsou to jen příšernosti, na kterých se vyřádilo dítě s vodovkami.

Domů dorazím ověšený několika taškami a tím hlavním, vánočním bílým stromem v podpaží.

Všechno naaranžovat tak, jako by to dělal Jimin mi zabere skoro celou noc. Otevřu si k tomu láhev piva a pokouším se naladit na alespoň částečnou vánoční náladu.

Překvapuje mě, že byl ten nákup těch věcí tak jednoduchý. Popravdě jsem je kupoval pocitově a ne vzhledově. Vždy, když se mi z nich nedělalo zle, prostě jsem je vzal.

U stropu jsou ještě háčky, které tam přibil Jimin, když věšel světýlka on, tak je tam pověsím znovu. Jen jsou tentokrát bílé a ne barevné. I polička ve tvaru trojúhelníku zůstala na zdi, tak ji tam nechám. Jen na ní vystavím své postavičky, které byli schované v kumbále a přidám k nim i pár... kravin. Tomu bílému dřevěnému sobu anebo plyšovému sněhulákovi ani jinak říct nemůžu.

Když mám vše hotovo, zhasnu stropní světlo a nechám svítit jen světýlka u stropu. Úlevně svěsím ramena a rozhlédnu se kolem sebe. Není to tak příšerné. Je to vlastně i trochu... romantické? Nejspíš.

Ale pochybuju, že tím Jimina ohromím. Moc dobře ho znám a kdybychom se nepohádali, udělalo by to na něj dojem. Jenže takto bude akorát předstírat, že je mu má snaha fuk.

Tohle nestačí.

Proto si vezmu laptop a usadím se s ním na pohovku. Potřebuju toho víc, jak si ho získat zpátky. Něco, s čím může dlouhodobě počítat. Náš vztah nezachráním tím, že udělám jedno milé gesto.

Jimin

Do našeho bytu se vydám po obědě. Chvíli jsem si přispal a mám tak jistotu, že bude Jungkook v práci, až si budu balit své věci. Nedokázal bych to, kdyby mě u toho pozoroval. Nemohl bych být dostatečně silný a ukončit to. Ne teď, před svátky.

Udělám to po novém roce.

Zadám kód od našeho bytu a v klidu vejdu v domnění, že jsem tady sám, ale neuvěřitelně se vyděsím, když zaslechnu rychlé kroky a najednou spatřím Jungkooka, jak na mě ohromeně zírá. Já určitě nevypadám jinak.

„Ahoj," vydechne a skousne si ret, jako by snad byl nervózní.

„Ty nejsi v práci?" zeptám se namísto pozdravu a on zakroutí hlavou. Tohle nebude ani náhodou jednoduché. „Jen si potřebuju vzít pár věcí a hned zase půjdu," oznámím mu pevně a jistým krokem se rozejdu hlouběji do bytu.

Projdu kolem něj, jenže zamrznu na místě, když si všimnu, že to tady nevypadá, jako obvykle. Jako, když jsem odtud odcházel.

Celý byt je vánočně naladěný. V rohu stojí malý, bílý, vánoční strom s bílými ozdobami. Na zdech visí vánoční světýlka, taky v bílé barvě a když se rozhlédnu kolem sebe... všude jsou nějaké bílé ozdoby. Nic červeného, zlatého ani zeleného. Jen bílá.

Najednou mám pocit, že jsem se ocitl v nebi. Možná, kdyby byla tma a ne brzké odpoledne, vyniklo by to celé lépe, ale i tak je to... nádhera.

„Tohle jsi udělal ty?" zeptám se pro jistotu, ale pochybuju, že mu s tím někdo pomáhal. Všichni naši přátelé, které by si Jungkook pustil do bytu, jsou v práci.

Otočím se čelem k němu a vidím na něm, jak moc je nervózní. Takového jsem ho nikdy neviděl. Nejistého. Roztěkaného.

„No... jo," vydechne nakonec a dá si ruce do zadních kapes svých džínů. Jako by nevěděl, kam s nimi.

Rychle kolem mě projde ke konferenčnímu stolku před gaučem a z vázy vytáhne jednu jedinou bílou růži, která v ní je. Dojde až přede mě a podá mi ji.

Omráčeně pozvednu obočí a mám chuť mu skočit kolem krku, ale založím si paže na hrudi, abych se nějak chránil. A abych to skutečně neudělal.

„Má mokrý stonek," řeknu protivně s přimhouřenýma očima a Jungkook neuvěřitelně znejistí. Nevím, jestli se mám smát, anebo ho politovat, protože se zahledí na tu růži, kterou má nataženou mým směrem. Dle nakrčeného čela usilovně přemýšlí, co má teď dělat a já už ten ochranný postoj málem vzdám, když té růži najednou utrhne stonek v půlce a znovu mi ji podá.

Cuknou mi koutky. Ovládám se, protože on vypadá tak nejistě a hlavně nervózně, že se mu nechci vysmívat, jenže mi to přijde... roztomilé.

Růži si od něj převezmu a s tichým poděkováním kolem něj projdu do ložnice.

„Půjdeš se mnou na rande?" vyhrkne rychle, když je mi v patách.

„Ne," odvětím. Růži odhodím na postel a ze skříně vytáhnu jeden z menších kufrů, abych si do něj mohl zabalit pár věcí. Nemůžu trávit svátky jen v jedněch džínách.

„Vezmu tě do centra," vyhrkne rychle znovu, jako bych nic neřekl. „K tomu vánočnímu stromu na náměstí. Můžeme si dát u stánku punč. A je tam i kluziště..."

Zasekne se, když se k němu prudce otočím. Dám si ruce v bok a přimhouřím oči.

„Myslíš si, že jedno rande a... kytka," vezmu ji do ruky a máchnu mu s ní před obličejem, „spraví ty dva roky, kdy ti na tom nezáleželo?"

„Co to povídáš? Jasně, že mi na tom záleželo," odvětí, ale sklopí hlavu, když si znovu založím paže na hrudi. „Ne, nemyslím si, že tohle to spraví, ale... chci ti dokázat, že to spravit jde. Chci to změnit."

Zhluboka si povzdechnu a usadím se na postel vedle otevřeného kufru. Zahledím se na růži ve své ruce a vdechnu její vůni. Šel jsem sem s tím, že je tohle konec, jenže pořád je ve mně malá dušička naděje, která doufá ve změnu.

Miluju Jungkooka takového, jaký je, jen bych chtěl mít občas pocit, že jsem pro něj něco víc, než jen ženuška na úklid a na sex.

Jungkook si klekne na kolena přede mě a položí mi dlaně na stehna. Zahledí se mi do očí. Ty jeho se lesknou. Nevím, jestli to značí naději, lásku anebo snad smutek, ale jen díky nim mě nalomí.

„Dobře," vydechnu nakonec a vystrčím bradu, aby si nemyslel, že mě získá tak snadno. „Dám ti dnešní den. Potom se rozhodnu, jestli mi za to stojíš."

Už jen díky jeho úsměvu vím, že toho nebudu litovat. Jungkook mě obejme kolem pasu a zaboří nos do krku. Pevně mě stiskne, tak ho obejmu kolem ramen a nadechnu se jeho vůně.

„Změním to, slibuju," zamumlá mi tiše do ucha a odtáhne se. Pořád mu na tváři hraje úsměv, když se skloní a dá mi pusu na špičku nosu. „Tak pojď. Už je pozdě a já chci všechno stihnout."

Uchechtnu se, když mě vytáhne na nohy a vláčí mě za sebou do chodby u dveří. Nechám kufr kufrem a s Jungkookem vyjdeme z bytu, s šálami kolem krku a zachumlaní v kabátu.

Musíme dojet metrem do centra, abychom se dostali na náměstí s vánočním stromem. Jen co vyjdeme z turniketu, všimnu si, jak Jungkook napjatě polkne. Taky zpevní stisk na mé ruce při pohledu na tu masu lidí, kteří se tlačí u stánků, strkají do sebe a nic z toho nepřipomíná pravou vánoční atmosféru, jen pekelný stres.

Takhle to alespoň vidí on. Já už, jen v tom davu lidí, vidím správné naladění na vánoční pohodu. Každý z nich je tady proto, že miluje Vánoce.

Jungkook se na mě ohlédne, a přestože má v očích napsaný strach, dokáže se na mě usmát. Vyjdeme vstříc tomu davu a jsem ohromně překvapený, jak se drží. Zatáhne mě snad ke každému stánku, který na náměstí stojí. Koupí nám svařené víno, které nás příjemně zahřeje a doslova kupuje vánoční ozdoby. Jen to nejsou takové, které by byli každému všední.

Koupí nám postavičku Stormtroopera se santovskou čepičkou. Funko pop figurku z Nightmare before Christmas, anebo jen obyčejnou bílou punčochu s hlavou Dartha Vadera.

Koulím nad tím očima, jenže ruku na srdce, Jungkook vypadá spokojeně a to je něco, co mě neskutečně hřeje na hrudi. Dovolím si vybrat taky jednu postavičku a to Grinche. Má na sobě přesně ten obleček Santy, když všem kradl dárky.

Jungkook se nad tím pozastaví. Chvíli si ho prohlíží a zkoumá ze všech stran, ale nakonec ho vrátí zpátky.

„Proč?" trhnu s ním a on se zatváří provinile.

„Je zelený," odvětí, jako by to mělo něco vysvětlovat a dál, se mnou v závěsu, pokračuje v cestě skrz ten dav.

„No dobře, ale je to Grinch, Jungkookie," namítnu a on něco neurčitého zamručí. „Kookie?"

„Nezlob se na mě zlato, dobře?" vydechne a otočí se čelem ke mně. „Koupím ti naprosto cokoli, jen... v bílé barvě?"

Zmateně nakrčím čelo, když se Jungkook ohlédne a v dalším ze stánků narazí na něco, co ho zaujme. Pořád ho nechápu, ale nechám se zatáhnout mezi lidi a hledám, co ho tak zaujalo.

„Vypadá stejně, jako ten, co jsi dotáhl domů," pousměje se a podá mi menší sošku se sněhulákem, co připomíná Jacka Frosta. Má i stejně vražedný úsměv. Je vcelku děsivý, ale mě se líbí.

Kouknu na Jungkooka, proč mi ho podává, když toho v životní velikosti nemohl snést v bytě, ale usmívá se.

„Chceš ho?"

„Proč jeho jo, ale Grinche ne?" ohradím se.

„Tenhle je bílý," trhne rameny, že znovu nechápavě nakrčím čelo, ale přivlastním si ho a Jungkook ho zaplatí. Nejspíš jeho definici Vánoc neporozumím. Má zase nějaké pravidla, které chápe jen on.

Dáme si společně další punč a tentokrát jdeme cíleně ke kluzišti, který je u Vánočního stromu. Musíme si vystát dlouhou frontu na půjčovnu bruslí, ale zdá se, že mu to nevadí. Celou dobu mě objímá kolem ramen a tváří se mi otírá o vlasy. Zvednu k němu pohled a on se pousměje. Dokonce se skloní a dá mi letmou pusu. Trochu se nad tím pozastavím, protože jemu projev náklonosti na veřejnosti nepřijde vhodný. Kdybychom byli doma, bez ostychu bychom se muchlovali. Ale i ten letmý polibek je pro mě překvapení.

Konečně se dostaneme na řadu a do skříňky na boty nacpeme i nakoupené věci. Ruku v ruce vyjdeme na led a není překvapující, že Jungkook umí bruslit. Vždycky mu jde všechno, na co sáhne, proto ty trapnosti ohledně výuky bruslení na ledě oba úplně vynecháme. Obzvlášť, když je tady celkem dost párů, kteří přesně tohle dělají.

Možná mě to trochu mrzí. Dokázal bych si představit, že se mu směju, když padá na zadek a já mu pomáhám na nohy. Musí se mě u toho celou dobu držet, aby sebou znovu nesekl, ale na druhou stranu? Není nic lepšího, než když mě obejme zezadu kolem pasu a společně se necháme unášet davem ve stejném směru po kluzišti.

Vydrží nám to hodinu. Smějeme se a narážíme do mantinelů, kde si Jungkook znovu uzurpuje letmou pusu, než zase pokračujeme v jízdě. Jungkook dokonce jednou zakopne o vlastní nohu a spadne na zadek. Můžu se u toho potrhat smíchy, protože nahodí grimasu raněného zvířete. Dokonce si mne zadek, když se zvedá na nohy.

Karma je ovšem zdarma, protože mi to podjede a i já se skácím zadkem na ten studený led. Ještě víc se rozesměju, když ke mně dojede Jungkook a pomůže mi na nohy. Sice se mi směje, ale taky má tu svou starostlivou vrásku mezi obočím.

Raději to zabalíme. Jsme oba promrzlí a zároveň zpocení, což je akorát náběh na pořádnou chřipku. Vrátíme brusle a vyzvedneme si věci. Jungkook nám koupí další svařené víno, se kterým se pomalu trmácíme domů. Je zima a nic se nemá přehánět.

Jdu s ním tak nějak automaticky. Ani mě nenapadne, že bych se měl vrátit k Taemu. Je to náš byt a rád bych viděl tu vánoční výzdobu, když ji neničí denní světlo.

Jungkook mě do bytu vpustí první. Skopnu boty z nohou a rozběhnu se do obýváku, abych mohl pustit světýlka na zdech. On mezitím rozestaví všechny ty postavičky, které jsme nakoupili u stánků.

Konečně mi taky dojde, proč mi nedovolil, vzít toho Grinche.

Jungkook celé Vánoce pojal jednobarevně. Nikde není ani kousek zelené, červené anebo zlaté.

Jungkook se usadí na podlahu, s lahví vína, před konferenční stolek a pokyne mi, abych se usadil k němu. Zamračím se, když vedle něj zahlédnu nějaké papíry. Navíc, znovu zaujme ten nervózní postoj.

Chvíli na sebe zíráme a já začínám mít čím dál větší strach z toho, co z něj vypadne. Dnešní den jsem si skutečně užil a jestli mi řekne, že už se to nikdy nebude opakovat, protože se cítil nekomfortně...

Nevím, co budu dělat. Ráno jsem byl odhodlaný, že náš vztah nemá budoucnost, ale teď se na to tak dívat nedokážu. Nechci o něj přijít.

„Přemýšlel jsem," vydechne a rukou si vjede do vlasů. „Ty znáš můj postoj co se týče určitých... věcí? Jestli to tak můžu nazvat."

„Romantiky? Rande? Věnování se mé osobě?" odfrknu, že Jungkook svěsí zklamaně ramena, tak raději polknu svou hořkost v hlase a nechám ho mluvit.

„Jo přesně tak," odvětí a lokne si vína. „Ale věř mi, že s tebou to nemá co společného, Jimine. Miluju tě. Vždycky jsem tě miloval a zůstane to tak, i když na mě nezměníš názor. Na nás."

„Takže jsi ty vánoční ozdoby vyvěsil jen proto, abych se k tobě vrátil," konstatuju a znovu odfrknu. Jak jinak.

„No, jo," přizná se, že mám chuť ho nakopnout, „ale není to tak hrozné. Myslím tyhle. Nezlob se, ale ty před tím byly... děsivé," uchechtne se a mám dojem, že chtěl říct příšerné.

„Skvělé," utrousím a sám si raději loknu vína, abych nebyl moc nepříjemný. „Takže máš zase nějaké pravidla, které se budu muset naučit."

„Jimine," vydechne mé jméno jako modlitbu, anebo záchranné lano, které by ho mělo vytáhnout ze dna, „já potřebuju pravidla. Mrzí mě to, ale prostě to tak mám. Pomáhá mi to se soustředit a být koncentrovaný."

„Jungkookie, miluju tě, ale nemůžeme celý život žít jen s pravidly," namítnu. „O tom ten život přece je."

„Můžu ti je alespoň říct?" houkne a natáhne se pro ty papíry, které má po boku na koberci. „Je to... udělal jsem harmonogram celého roku. Rád bych, kdybychom ho dodržovali. Nejlépe do konce života," pousměje se a podá mi jeden vytištěný papír s kalendářním rokem.

Vytřeštím oči, jestli to myslí vážně a odolám nutkání, srolovat ho do ruličky a odhodit do koutu místnosti.

„První věc, každou poslední neděli v měsíci budeme chodit na rande," spustí Jungkook, že k němu zvednu oči a poklesne mi čelist.

Nejspíš jsem čekal pravidla ohledně uspořádání našeho bytu, rozpočet na domácnost, anebo jen prostě pravidla, kam smíme schovávat naše osobní věci. Ale harmonogram rande?

„Mimo prosinec. Ten je nabitý dost," pokračuje a nejistě na mě kouká, „beztak budeme vždycky poslední týden v roce trávit na chatě, takže mi to přijde jako dostačující."

„Jedenáct rande v roce?" zeptám se přiškrceně.

„Ne, to ne," zakroutí hlavou, „jedenáct rande, každou poslední neděli v měsíci. Pak je tady Valentýn."

„Ty chceš oslavovat Valentýn?" vyhrknu a tentokrát své překvapení ani náhodou neskrývám. Nikdy jsme ho neslavili.

„Na Valentýna půjdeme vždycky na rande, bez ohledu na den. I uprostřed týdne," koukne na mě zpoza řas. „To samé platí pro White day. Potom už to jsou jen narozeniny, kdy bude oslavenec pozván, anebo mu uspořádáme oslavu. Toto nechám v rámci překvapení. Dokážu počítat s čímkoli."

„Takže je příští rok nebudeme ignorovat?" podivím se znovu a Jungkook zakroutí hlavou.

„Rád bych ale ignoroval národní svátky, pokud ti to nevadí, až na Chuseok," pokračuje, „ten mám vcelku rád, takže mi to nebude vadit."

„A Vánoce?"

„Vzhledem k tomu, že na ten den spadá i naše výročí," odvětí, „navrhuju jen dva dárky. A rande. Klidně podobné tomu dnešnímu, ale výzdoby... prosím, nic barevného."

Jungkook spojí dlaně k sobě v prosícím gestu a nakloní se ke mně přes stůl.

Zakoulím očima, ale nakonec se pousměju. Zahledím se na papír před sebou, kde jsou všude velké fialové puntíky u dní, kdy půjdeme s Jungkookem na rande.

Natáhnu k němu ruku a propleteme si prsty.

„Počínaje novým rokem?" zeptám se ho a on s jistotou přikývne. Usměje se na mě, konečně bez nervozity a kompletně uvolněný.

Jungkook se řídí pravidly. Některé zná jen on sám anebo některé, ohledně jeho uspořádání v domácnosti, musím znát i já. Teď do těch pravidel zahrnul společně trávený čas. Rozhodně je nikdy neporuší.