Jméno: Anonymní Holčena
Wattpad jméno: anonymni_holcena
Zvolené téma: vánoční píseň
Název: Ztracené srdce
Skupina: StrayKids
Pár: Jisung/Minho (minsung)
Počet slov: 18 434
Anotace:

Ahojky! Já jsem Jisung. Han Jisung.

Vlastně nevím, co tu dělám. Nevím, co dělám se svým životem.

Je mi dvacet pět a pracuju ve fakultní nemocnici města Soul. Pozice: zdravotní (všeobecná) sestra. Není to trošku sexistické? Jsem kluk, hm.

Ale když už nic, pacienty to pobaví, když se představím jako sestra Jisung.

Nikdy jsem však naplánoval zůstat ve zdravotnictví. Vždycky jsem miloval hudbu a mým snem bylo stát se producentem.

Bohužel život mi nepřál, a tak jsem tady. Chycen ve směnovém systému v bílém hacafraku s falešným úsměvem na tváři.

Můj život je nijaký. Bez chuti, bez zápachu.

Každá směna je stejná. Hygiena, léky, příjmy, léky, oběd, léky, příjmy, léky a zase léky. Připadám si jako v časové smyčce.

Kde jsou ty doby kdy jsem se svými přáteli skládal náhodné písně, zatímco s námi mával alkohol? Kam se podělo to nadšení?

Text povídky:

,,Asi jsem moc starý..." zamumlal Jisung, zatímco ve skříni s léky hledal jednu konkrétní lahvičku.

,,Ty?" zasmála se černovlasá dívka vedle něj. Měla stejné bílé oblečení s modrými proužky na límci i rukávech a její tmavé, vlnité vlasy, stažené v drdolu, k tomu dělaly krásný kontrast. ,,Jsi tu doslova nejmladší."

Yeh Suhua. Jeho kolegyně a spolužačka z vysoké.

,,Jsi starší jen o pár měsíců a- kde jsou sakra ty zkurvené kapky?!" vyprskl se zoufalým povzdechem.

Slečna k němu přiskočila a vytáhla na první pokus malou lahvičku. ,,Nebuď tak nervní, bavíš se přeci o pacientovi," lehce ho loktem dloubla do žeber, načež on dramaticky zakoulel očima a skříň zavřel.

,,Kde je smysl naší práce? Kapu kapky, které stejně nepomáhají, ale doktor je i tak chtěl. Ženská na trojce říká, že je chytřejší než já, přestože nemá ani střední školu, zatímco já studoval několik let a mám diplom. Dědek na osmičce mi pořád čumí na prdel a primář mě zjebal za to, že jsou málo umytá okna! Ta slepice z břišního mi pořád nevrátila anopyrin, takže nemám co dávat pacientům a jako by toho nebylo málo, nejsme ani v polovině směny!" položil lahvičku na vozík s léky a hned vedle položil pořadník s ordinačními listy.

,,Nebuď tak negativní. Pomáháš přeci lidem, to je smysl," zahihňala se, jenže než stihla utrousit další vtipnou poznámku, na sesternu přišla postarší paní ve stejném oblečení, co měli oni.

,,Je půl osmé, proč ještě nejsou rozdaný léky?" sykla nevrle.

Jisung omluvně sklopil hlavu: ,,O-omlouvám se, pak doktor Min mi vzal dokumentace a-"

,,Nezajímá mě to, radši mazej! V osm už se jezdí na sály!"

Bez řeči přikývl, a i s vozíkem se vydal na chodbu.

Tohle byla vrchní sestra chirurgie, paní Yang. Nikdo ji neměl rád.

Rozdal léky na všech pokojích a otevřel dveře toho posledního. To byl jediný pokoj, kam chodil rád.

Ležela tam milá paní, připomínala mu pohádkovou babičku. Byla hodná, pokorná a moc vděčná za práci zdravotnických pracovníků. Pro Jisunga měla obzvlášť slabost.

,,Páni Kim, nesu vám ranní léky!" řekl s úsměvem, zatímco si postavil vozík k čelu jejího lůžka.

,,Já už myslela, že jste na mě zapomněl," zasmála se a odložila na klín svou knihu.

Jisung podle seznamu nachystal nebezpečně rozmanitý salát barevných pilulek do kalíšku. Také změřil tlak, píchnul jednu injekci a nezapomněl se zeptat, jak se cítila. U toho si tiše broukal nějakou náhodnou melodií. Vůbec si neuvědomoval, že to dělal, dokud ho paní Kim znovu neoslovila.

,,Máte krásný hlas! Říkám vám to každý den, co děláte tady? Máte být na pódiu!" prohlásila s nadšením.

,,Dřív jsem chtěl být hudebník, ale tak dobrý nejsem. Navíc teď na hudbu nemám čas. Ani energii. Je to trošku frustrující," vydechl s nervózním úsměvem a položil kalíšek s léky na stolek vedle. Rád by si povídal, ale měl spoustu práce.

Ještě chvíli si ho však prohlížela a když byl na odchodu, vytáhla ze stolu starý, poněkud ušmudlaný, kus papíru. ,,Pane Han, nemáte ještě chvíli?"

Jisung se otočil. Neměl čas, ale co by pro tak milou paní neudělal. ,,Děje se něco?"

Ona s nostalgickým úsměvem zavrtěla hlavou. ,,Ne, jen tu mám píseň, kterou složil můj nebožtík manžel. Tedy její část, víc nestihl. Byla to vánoční koleda," při každém slově cítil její stesk po svém muži.

,,Vašeho manžela je mi líto. Byl by rád, kdyby věděl, že ji všude nosíte," odpověděl s úsměvem, přestože moc nechápal důvod, proč ho zastavila.

,,Nechtěl byste ji dopsat?"

,,P-prosím?" vydechl šokovaně. Takovou žádost rozhodně nečekal. Jak by mohl po tolika letech něco složit, to nebylo možné.

Žena přikývla. ,,Chtěla jsem ji dopsat sama, ale hlava už mě na to nestačí. Můj muž miloval hudbu, měl vždycky takovou jiskřičku v očích," řekla a zvedla k němu hlavu. ,,Přesně takovou jako vy, když mluvíte o hudbě. Určitě by vám to pomohlo vyčistit mysl, vidím, jak to tu máte náročné," s jemným úsměvem k němu natáhla svou ruku s nažloutlým papírem.

Jisung na něj chvíli nevěřícně koukal. Její slova ho zahřála u srdce, ani nevěděl proč. Možná proto bezmyšlenkovitě vzal papír do rukou.

,,Co když to nezvládnu? Neskládal jsem roky a nerad bych zničil vaši památku na manžela..." odvětil nervózně.

,,Prosím vás, jste mladé vočko. Můj muž moc rád experimentoval. Jelikož jsme nikdy neměli děti a vy se o mě tak krásně staráte, není nikdo lepší, kdo by tu písničku dovedl k dokonalosti!" řekla nadšeně. Její hlas byl lehce chraplavý, ale i tak z ní vyzařovala jen pozitivní energie. Místo truchlení nad smrtí svého manžela chtěla jeho vůli poslat dál. Nejlépe mladé generaci.

Jisung váhal. Těch pár vteřin mu přišlo jako věčnost.

To, že přání starší ženy přijal si plně uvědomil, až když kráčel zpět na sesternu se zažloutlým papírem v ruce.

°•°•°•°•°

,,To je skvělý nápad, Sungie!" vydechl mladý muž s blonďatými vlasy, zatímco spolu s Jisungem popíjeli čerstvou, aromatickou kávu. ,,Pořád jsi v práci. Kam se poděl můj producent Jisung, který se mnou hulil za školou a škrábal texty do sešitu psychologie?" při svém monologu dramaticky mával rukama, div si sám nevypíchnul oči.

,,Nemám čas. Včera jsem přišel ze směny a spal dnes do oběda. Nemluvě o tom, že mám dneska noční..." zamumlal s povzdechem.

Přestože vyměnil bílou košili za hnědý svetr a pohodlné džíny, stále myslel jen na práci. V jeho životě nic jiného nebylo.

Tedy kromě jeho nejlepšího kamaráda Felixe a pár dalších bývalých spolužáků a kamarádů. S těmi se však nevídal tak často.

,,Právě proto bys to měl udělat! Je konec listopadu, měl bys využít tohoto krásného období a dopsat ten text!" pokračoval Felix.

,,Když já nemám žádnou inspiraci. Vánoce vždycky trávím v práci a rodiče je neslaví. Navíc roky jsem nepsal, nic nevymyslím," zamumlal. ,,Už jsem to zkoušel..."

Blonďák si dramaticky upravil vlasy za ucho a hlasitě usrkl svého perníkové latté. ,,Co láska?"

,,Nevím, jestli sis všiml, ale několik let jsem single," řekl s ironickým úsměvem.

Druhý otráveně zakoulel očima. ,,Přesně o to jde, Sherlocku. Někoho ti najdeme! Hyunjin říkal, že spolupracuje s úžasnými modely!"

,,Takhle to nefunguje a i kdyby, nemůžu být s žádným modelem, koukni na mě!" odvětil s rukama na stole.

,,Jsi perfektní. Roztomilé oči, kulaté tvářičky. Kdykoli spolu někam jdeme, někdo na tebe hází očka," odpověděl Felix nesouhlasně. Narozdíl od něj viděl, jak úžasný byl a že zahazoval svůj potenciál.

Tento komentář úplně odignoroval. Nebyl ten typ, co by si začal s někým jen protože mu koupil drink, nebo na něj úchylně koukal.

Jen jeden člověk v něm v minulosti projevil dostatečně velký zájem. Bohužel ten někdo byl dávno pryč.

Vzal si ke rtům teplý hrnek s kávou a hltavě se napil.

,,Chtěl bych tu píseň dopsat, ale bojím se, že to nedokážu..." vrátil se zpět k tématu.

Felix vyčítavě pozvedl obočí. Byl jeho nelepší přítel už od prváku a věděl, že kdyby nezůstal v nemocnici, byl by talentovaný producent v hudebním průmyslu.

,,Ji, s tímhle přístupem akorát v práci vyhoříš. Potřebuješ něco na odreagování a tohle je skvělá příležitost. Ta paní ti dala jedinou vzpomínku na svého manžela, protože věřila, že to zvládneš. Nemusíš spěchat, máš všechen čas světa a té paní uděláš velkou radost!"

Něco na tom bylo, ale stále měl v sobě spoustu pochybností. Na druhou stranu, když to nezkusí, bude si to akorát dlouho vyčítat.

Inspirace. To jediné potřeboval. Jak těžké bude ji najít?

°•°•°•°•°

,,Já se na to vyseru," vydechl unaveně, když položil hlavu na stůl.

Už uběhl týden. Dlouhý týden, co se snažil zoufale najít jakoukoli inspiraci k dopsání písně. To už byl tak starý? Čekala ho jen krize středního věku a důchod?

Přitom nezačínal od nuly. Měl před sebou papír s pár rýmy a jednou notovou linkou, nejspíš pro refrén. Téma bylo očividně láska. Popisoval krásné chvíle se svou ženou. Přišlo mu romantické, jak zamilovaní i v tak vysokém věku byli.

Jenže co on? Kromě pár neúspěšných pokusů v průběhu výšky nic neměl. Zamiloval se snad jen jednou, na střední. Nikdy znovu nepoznal ten hřejivý pocit lásky a bezpečí. Jakoby nikdo oproti jeho prvnímu vztahu nebyl dost dobrý.

Jmenoval se Lee Minho.

Bylo mu teprve patnáct, když se poprvé potkali.

Každý se za ním otáčel. Za jeho atraktivitou, perfektním a udržovaným vzhledem. Nemluvě o přátelské povaze.

Také to byl velmi talentovaný, kterého moc obdivoval. Jisung miloval hudbu, ale tančit nikdy neuměl.

A jak že se poznali?

Přes Felixe, tehdy jeho spolužáka, se dostal do skupinky mladých chlapců, se kterými se chodili bavit a užívali mladého života.

Už tehdy měl oči jen pro něj a bylo to vzájemné.

Trvalo jim téměř dva roky, než si navzájem přiznali nějaké city. Začali spolu chodit, ale rok na to dostal Minho nabídku letět do Japonska na několik let. Měl tančit pro jeden z nejlepších tanečních týmů Asie.

Jisung ho samozřejmě podpořil, ačkoli mu to bylo moc líto. Nechtěl, aby zahodil tak skvělou příležitost.

Tehdy ho viděl naposledy.

Zmačkal kus papíru, na který zkoušel psát a odhodil ho na podlahu mezi ostatní neúspěchy.

Měl to vzdát? Vánoce se blížily.

Přitáhl si nohy na židli a pevně je objal. Doteď si neuvědomoval, jak rychle vlastně dospěl. Už nebyl ten bláznivý puberťák, kterého všichni milovali za pozitivní energii, kterou nosil všude sebou a uznávali jeho hudební talent.

Teď byl jen zdravotnický pracovník Han Jisung. Bez fantazie. Bez motivace. Bez inspirace. Bez lásky. Bez funkční rodiny.

Život mu jen klouzal mezi prsty. Jeho monotónní a suchý život.

,,Co dělám špatně...?" zeptal se sám sebe, zatímco koukal ven na zataženou oblohu.

Natáhl ruku pro další papír, aby mohl začít znovu, ale když ho položil před sebe, po tvářích mu začaly klouzat první slzy.

Ani nevěděl proč brečel. Necítil nic, ale zároveň úplně všechno.

Byl ze sebe zklamaný, znechucený. Nedokázal staré paní ani splnit přání.

V tom však zazvonil zvonek.

Překvapením se otočil směrem ke dveřím. Nikoho nečekal. Jediný, kdo za ním chodil, byl Felix a ten vždycky volal, protože nemohl bez klíčů projít hlavním vchodem.

Že by někdo ze sousedů?

Utřel si slzy do rukávu a šel otevřít. Nebyl zrovna v žádném reprezentativním outfitu, ale co měl dělat?

Zatáhnul za kliku, ale když se podíval osobu před ním, šokem téměř zapomněl dýchat.

,,Min-Minho..."

Stál přímo před ním. Vyšší než dříve, atraktivnější a fyzicky mnohem vyspělejší. Stejné černé vlasy a zmatené, ale neuvěřitelně krásné oči.

Jejich pohledy se zamkly do sebe a Han nedokázal udělat ani krok. Těch pár vteřin se zdálo jako věčnost.

,,Ji..." vydechl.

Už to tu bylo znovu. Slzy, které odmítaly poslouchat jeho vůli.

Ani si neuvědomil, že mu skočil kolem krku, dokud necítil jeho perfektní čokoládovou vůni. Za ty roky nezměnil svůj oblíbený parfém. Ten, co vybírali spolu.

,,Co tady děláš?" vydechl se slzami v očích.

Minho ho hned objal nazpět, přestože s odpovědí vyčkal. Sám byl zmatený jako Alenka v říši divů a nečekal, ze ho jeho ex přítel po tolika letech obejme. Bez přemýšlení.

,,Já-já..." nedokázal ze sebe nic dostat. Jediné, co cítil, byla nostalgie. Srdce mu skákalo nahoru a dolů, zatímco objímal svého bývalého přítele.

V tu chvíli i Jisungovi došlo co dělal a udělal dva kroky zpět. Nemohl ho jen tak objímat. Už spolu nebyli.

,,Promiň, neměl jse-"

,,Ne, ne, to je v pohodě!" vyhrkl téměř okamžitě. Vlastně mi chybělo tvoje objetí...

,,Měl jsi... Měl jsi dát vědět," zamumlal. Byl tak červený, až se divil, že ještě neměl páru u uší.

Vyšší hlasitě polknul. ,,Nevěděl jsem, jestli bys mě chtěl vidět," řekl.

Na to Jisung zmateně pootevřel ústa. ,,Jak tě to napadlo? Ani nevíš jak rád tě vidím!" Minho se roztékal.

Ten jeho roztomilý úsměv a nadšení. Přesně do toho se před lety zamiloval.

,,To kvůli mně jsme šli od sebe. Navíc předpokládám, že už dávno někoho máš a tvůj ex není to, co chceš vidět. Nečekal jsem, že bydlíš přímo pode mnou..." nejistě hledal očima jakýkoli bod, kam by se mohl zakoukal. Cokoli kromě mladého muže před ním.

,,Ty jsi ten nový soused, který se v průběhu týdne stěhoval?" pro jistotu přehlédl otázku o jeho osobním životě. Nechtěl mu nahlas přiznat, že od té doby s nikým neměl nic vážného.

,,Vlastně mám pořád dole nějaký nový nábytek," vydechl. ,,Zastavil jsem nějakého pana, co šel kolem a poprosil ho o pomoc, ale řekl, že má po operaci ramene, ale že v bytě o patro výš bydlí mladý muž, který by mi mohl pomoct. Chtěl jsem se rovnou seznámit, tak jsem zazvonil, ale nečekal jsem, že to budeš ty," zajímavý příběh, plný náhod.

Jisung se nad tím jen pousmál. Byl přátelský jako vždy.

,,Moc rád ti pomůžu!" prohlásil s tím nejzářivějším úsměvem, který Minho od svého odjezdu viděl.

Seběhli dolů, kde leželo pár krabic a společně je vynesli až do čtvrtého patra. Bylo to namáhavé, ale ani jeden z nich bolest svých svalů téměř nevnímal.

Jisung se dokázal soustředit jen na jeho dokonalý obličej a úsměv. Opravdu tu byl? Vrátil se?

Pokud tohle byl sen, už nikdy se nechtěl probudit.

Naopak Minho obdivoval jeho nervózní a roztomilé pohledy, kdykoli se očima potkali. Nemohl se jich nabažit, tak jako dřív.

,,To byla poslední?" zeptal se Jisung, když položili krabici do předsíně.

Byt měl stále trošku zapadlý v chaosu, ale vypadal obyvatelně.

Minho zakýval hlavou. ,,Jo, díky za pomoc. Na to jak vypadáš jsi silný."

,,No dovol," pronesl dramaticky. ,,Jako že vypadám slabě?" znovu se mu podíval do očí a vážně pozvedl obočí.

Trvalo přesně pět vteřin, než vypukli v záchvat smíchu.

,,Víš, že tak jsem to nemyslel," zasmál se.

,,Já vím, já vím," utřel jsi jedinou slzu smíchu a dal ruce v bok. ,,Mimo mísu, jak jsi přišel na tenhle byt? Tohle je taková velká náhoda, že začínám věřit v karmu, osud a tyhle věci," zahihňal se.

,,Vlastně mi to tady doporučil Hyunjin," odpověděl jednoduše. ,,Před měsícem jsem mu psal, že se vracím do města a potřebuju byt. Od Felixe dostal tip na majitele téhle bytovky, tak jsem napsal," vysvětlil svůj příběh, který se najednou Jisungovi nezdál tak náhodný.

Felix to udělal schválně.

,,To je had," vydechl s nervózním povzdechem.

,,Říkal jsi něco?"

,,Ne! Ne, jen že mi měl říct, že přijedeš!" opět cítil motýly v žaludku jako když byl mladší. Příjemný hřejivý pocit, který uměl vyvolat jen on.

Jedině Lee Minho.

,,Vlastně jsem byl přesvědčený, že mě už vidět nechceš, protože když jsem se na tebe zeptal, ani jeden mi toho moc neřekl," přiznal.

,,Nevím, co má Felix za lubem, ale opravdu tě rád vidím," zahihňal se jako malé dítě. Nemohl si pomoct.

Vyšší se nervózně poškrábal na tváři. Dělal všechno proto, aby schoval svůj připitomělý úsměv. ,,Tak kdybys měl čas a zájem, nemohl bych tě někam pozvat? Třeba na kafé, nebo jídlo?" zeptal se opatrně.

Vůbec nad tou větou nepřemýšlel, vyšla z něj automaticky.

Jisungovi nad jeho nabídkou zaplesalo srdce a okamžitě přikývnul. ,,Moc rád!" vydechl se svým nadšeným úsměvem. ,,Zítra mám ranní, tak co kolem třetí?"

,,Jo, to zní skvěle."

°•°•°•°•°

,,Opravdu si myslíš, že to byl dobrý nápad?"

,,Samozřejmě!" vydechl Felix a skočil svému příteli rovnou do náruče. ,,Ačkoli to Jisung nikdy neřekl nahlas, nedokáže se přes něj přenést a oba víme, jak šťastní spolu byli. Vždycky měli svůj vlastní svět," hrál si s jeho černými vlasy, jako by je chtěl svázat do culíku, přestože neměl žádnou gumičku.

On a Hyunjin spolu chodili od konce střední. Trvalo jim, než k sobě našli cestu, ale teď spolu byli šťastní jako nikdy.

Vyšší se jen usmál a pevně chytil jeho úzký pas. ,,Asi máš pravdu, Zlato. Sám Minho se na Jisunga ptal. Co když se ale nepotkají? Pořád je v nemocnici, nebo spí."

,,Ti dva na sebe mají radar," vtiskl mu další polibek na čelo. ,,Beztak už spolu něco tropí."

°•°•°•°•°

Říct, že se Jisung těšil, byl slabý pojem. Nemohl ani dospat a poprvé po několika letech vstal dříve, než mu zvonil budík.

Do práce šel s úsměvem, kolegové ho nepoznávali. Všechno jen protože potkal muže, kterého tak dlouho neviděl.

Zatímco se nemohl dočkat jejich nadcházející schůzky, v hlavě si přehrával jejich společné vzpomínky. Sdílená láska k hudbě. První pusa. Probdělé noci, kdy se schovával v jeho objetí. Nadávky na školu a v neposlední řadě tráva a alkohol. Ale to jsou jen detaily samozřejmě....

Už nebyli teenageři, ale dospělí lidé. Měli práci, zodpovědnost.

I přes to všechno se těšil jako malé dítě.

°•°•°•°•°

Hned když přišel domu, pečlivě ze sebe smyl pach nemocnice. S ručníkem kolem pasu šel ke své skříni a vytáhnul mobil.

,,Sungie, copak se děje?" ozval se hlas jeho nejlepšího kamaráda.

,,Potřebuju pomoc," řekl s povzdechem a zapnul kameru. Neměl důvod se stydět, Felix ho viděl i v horších situacích. ,,Opomenu fakt, že jsi mi neřekl, že se Minho vrací a ještě jsi ho nastěhoval o patro víš," řekl s vyčítavým výrazem.

Druhý v tu chvíli měl taky zapnutou kameru a nedokázal zakrýt svůj pyšný úsměv. ,,Takže už jste se potkali!"

,,Potkali a pozval mě ven..." prohlásil se stydlivým úsměvem. Ani si neuvědomil, jak si znovu okusoval spodní ret při myšlenkách na jejich setkání.

,,O můj bože! Rande! Já to věděl, zase se dáte dohromady!" vypískl nadšeně. ,,Promiň že jsem ti nic neřekl. Nedovolil bys mi to."

,,To máš pravdu," vydechl nejistě a otevřel svou skříň. ,,Ale teď vážně. Za hodinu máme sraz a mě úplně přestal fungovat mozek."

Blonďak se spokojeně zahihňal. Jako by se vrátili do svých školních let, kdy měli Jisung a Minho úplně první oficiální rande. Vybírali spolu outfit skoro cele odpoledne, aby vypadal co nejlépe.

,,Ukaž co máš!"

Zabralo to téměř celou hodinu, ale našli ten správný fit. Světlé džíny, béžový svetr s páskem do pasu. Felix moc dobře věděli, že až Minho znovu uvidí, jak dokonalé proporce těla Jisung má, rozteče se na místě.

Přesně to chtěl.

Poradil mu s líčením, přidal hnědý kabát a byl připravený. Nervózní, jako by to bylo jeho úplně první rande, ale připravený.

,,Vypadáš skvěle! Ty vole, jsem na sebe pyšný!" vydechl Felix když si ho skrze kameru prohlížel.

,,Jsi skvělý Lix," zahihňal se a naposledy si prohrábnul vlasy.

Nebyl by to však Jisung, kdyby nedostal nějaké úzkostné myšlenky.

,,Co když to beru moc vážně? Třeba se chce jen bavit, zůstat přáteli. Nikdo neřekl, že je to rande..." zamumlal nejistě.

Felix tuto úvahu očekával, přeci jen ho znal skoro deset let a věděl, jak moc nad vším přemýšlel.

,,Je sám. Ty jsi sám. Pozval tě ven, určitě tě chce zpátky!"

Nervózně si zkousnul ret, ale nedokázal si odpustit stydlivý úsměv.

Opravdu se cítil jako na střední. Uvnitř byl stále ten hyperaktivní kluk, co se zbláznil do, o dva roky staršího, ale atraktivního, kluka.

Podíval se na čas. Měl jen pět minut. Aniž by tomu mohl zabránit, pro jeho mozek to byl spouštěč paniky.

,,Lix, co když se ztrapním?! Bože, kdybys ho viděl, vypadá ještě líp než předtím! Já vypadám pořád stejně hrozně, tohle nemůže dopadnout dobře! Možná bych měl říct, že jsem nemocný a-"

,,Sungie, uklidni se!" okřikl ho Felix, načež menší nejistě svěsil ramena. ,,Vypadáš skvěle, tak se vzchop! Musíš si znovu ulovit svého muže!"

,,A-ale-"

Zvonek. Někdo zvonil.

,,Bože, to je on!" vyhrkl zděšeně. Nemohl teď otevřít, vypadal jako hromádka chaosu. Měl i slzy na krajíčku.

,,Hej, nádech, výdech! Bude to v pohodě, tak ho nenech čekat!" řekl blonďák. Občas si sám ťukal na čelo nad jeho úzkostlivostí. Možná by mu měl sehnat prášky na zklidnění. Měli kamaráda, který studoval psychiatrii, určitě by něco sehnal.

Jisung ho poslechl a upravil si trošku rozčepýřené vlasy. Zhluboka se nadechl. Vydechl.

Tohle zvládnu. Ať už je to rande nebo ne. Ať to dopadne jakkoli. Zvládnu to.

,,Pak ti napíšu, drž mi palce!" schoval mobil do kapsy a po posledním zaváháním otevřel dveře.

Tam stál Minho, dokonalý jako vždy. Perfektně upravené vlasy, černá kožená bunda, šedá šála kolem krku a černé kalhoty. Vypadal skvěle.

Co mají v Japonsku za vzduch?!

Minho ho však vytrhl z myšlenek, když s úsměvem pronesl: ,,Moc ti to sluší."

Naprosto se nad ním rozplýval. Byl opravdu jediný muž s tak dokonalou postavou a panenkovským vzhledem. Krásné oči. Přitažlivé rty. Nemluvě o růžových tvářích.

Na chvíli se ptal sám sebe, jak tu mohl Jisunga nechat a odejít do Japonska?

,,Můžu tě unést na horkou čokoládu? Dostal jsem doporučení," navrhl.

Jisung nadšeně zakýval hlavou. Už to byla doba, co měl dobrou čokoládu.

,,Kdo ti dal doporučení?"

Nad jeho otázkou nejistě odvrátil pohled. ,,Hyunjin..." přiznal.

Menší věděl, že se červenal, ale nemohl si pomoct. Měl radost jako malý kluk.

,,Půjdeme?"

Vánoce byly za dveřmi, to Jisung tak nějak vnímal. Plně ho však toto uvědomění udeřilo, když vešli do jeho oblíbené kavárny na rohu ulice.

Haloweenské dýně vyměnily čepičky, ozdoby a malý stromeček na pultu. Už při otevření dveří tu příjemně voněla skořice, perník a sladké kaštany. Světýlka, věnce.

Kdykoli viděl v obchodech první tematickou výzdobu, byl jen otrávený, protože Vánoce nikdy neslavil. Teď se jen jemně pousmál nad písní Karol of the bells, která hrála z retro rádia nad kávovarem. Ani si neuvědomil, že si začal broukat, dokud ho Minho nevrátil na Zem.

,,Pořád zpíváš krásně," pronesl Minho z ničeho nic. Vždycky jeho hlas obdivoval, proto byl rád, že ho mohl znovu slyšet.

Jisung nedokázal vykoktat žádnou odpověď, proto jen stydlivě kývnul hlavou a snažil se schovat svůj dětský úsměv.

Mezitím Minho objednal, zaplatil, i přes Jisungům nesouhlas, a posadili se úplně dozadu k oknu, kde byl výhled na ulici.

,,Když jsme u zpěvu, zůstal jsi u toho, že jo? Určitě máš nějaké skvěle nové písničky," úplně zapomněl jaký fanoušek byl. Minho vždy klečel na kolenou, jen aby si mohl pustit jeho nově nahranou písničku.

Realita pro něj nejspíš bude zklamání.

,,Vlastně ne... Pracuju v nemocnici a na hudbu nemám čas...." zamumlal. Když o tom mluvil, samotného ho mrzelo, jak zahodil tu jedinou věc, která ho naplňovala.

Ne, to by se mělo škrtnout.

Když byl donucen hudbu zahodit.

,,Vůbec?" vydechl vyšší šokovaně.

Jisung už očekával další přednášku o tom, jak zahazoval svůj talent a že to byla chyba, ale zapomněl, že před ním seděl Lee Minho.

,,Vždyť jsi miloval hudbu, naplňovala tě. Nikdy jsi neměl tak dokonalý úsměv, jako když jsi zpíval, skládal, nebo s Chanem nahrával..." byl z toho pomalu víc skleslý jak sám Jisung. ,,Proč?"

,,Pamatuješ jaký měli rodiče názor má hudbu," povzdechl si. ,,Když jsem jim řekl, že chci studovat hudbu, jen jsme se dva dny v kuse hádali. Nakonec vypsali přihlášky za mě a tu, kterou jsem tajně poslal na uměleckou školu zrušili..." při vzpomínkách na toto období měl husí kůži a nepříjemný tlak v hrudi.

To byl ten bod, kdy se z něj stal monotónní mladý muž bez inspirace a jakékoli motivace.

Minho však vypadal ještě zklamaněji než on sám. ,,To neviděli jak jsi byl šťastný? Jak jsi zářil, když jsi vyhrál talentovou soutěž a dostal jsi nabídku do YG a HYBE? Vždyť jsi mohl být úspěšný idol!"

,,Víš, že to stejně nebylo nic pro mě. Nesnáším pozornost, takže nelituju, že jsem odmítl," vydechl s nervózním úsměvem.

,,Ale pořád..." namítl lítostně.

Menší znovu mykl rameny. ,,Neměl jsem na vyber. Vyhodili by mě z domu a já neměl kam jinam jít..."

,,Mohl js-!" zastavil se hned ve druhém slově své fráze a provinile semkl rty.

Chtěl říct, že by mohl bydlet u něj. Kdyby věděl, že byl v takové situaci, bez přemýšlení by mu nabídnul finanční i fyzickou podporu. Jeho rodina měla peněz dost a kdyby udělal rodičům nějakou službu, dostal by pro Jisunga kolik potřeboval.

Bohužel v té době už tu nebyl a jejich pokusy o udržení kontaktu selhaly téměř okamžitě.

Naštěstí tuto podivnou atmosféru přerušila obsluha, která donesla jednu kávu, velký hrnek s čokoládou a dva kousky cheesecaku.

Jisungovi se okamžitě rozzářily oči. ,,Pořád si pamatuješ moje oblíbené jídlo?!"

,,To budu vždycky..." odpověděl Minho s úsměvem. Miloval jeho výraz, když viděl tento dezert.

,,Ty sis nedal čokoládu?"

,,S tím dortem bych měl cukrovku."

Zahodili všechna nepříjemná témata a soustředili se na sdílení svých zážitků a aktualitách. Minho mu povídal, jak vyhráli několik soutěží, dostal se do Evropy, a naopak Jisung sdílel vtipné situace z nemocnice.

Zjistil také, že se Minho vrátil kvůli smrti babičky, která vlastnila taneční studio kde sám začínal. Už roky netancovala, ale stále ji patřilo a v závěti ho odkázala právě svému talentovanému vnukovi.

Samozřejmě nechyběly drby, drby a drby.

Shodli se také, že by to chtělo sraz s ostatními. Někteří se velmi změnili a jiní naopak vůbec.

Ten den se Jisung vrátil na byt s veselým úsměvem, který mu držel ještě další ráno.

Znovu si připadal jako na střední. Hlavu měl pomatenou jedním konkrétním mužem, žaludek mu osídlila stovka motýlů a krve v tváři nikdy neměl dost.

Opravdu to bylo reálné? Jejich vztah nebyl zničený?

Aniž by si to sám uvědomoval, z jeho úst vycházelo tiché broukání. Nebylo to však něco, co by už někdy slyšel.

Šlo o úplně novou melodií.

,,Bože..." v rychlosti se opřel dlaněmi o svůj stůl, div ho celý nezbořil a popadl papír s tužkou.

Pět dlouhých čar a notová osnova byla na světě.

Vymyšlený úryvek si broukal dokola a dokola, aby stihl zapsat úplně všechno. Každý křížek, každou disonanci, každou harmonii.

Srdce mu tlouklo tak rychle. Před sebou měl krátký zápis not. Jeho vlastních not.

Neměl toho moc, pouze dva naškrábané řádky. Pro něj byl však důležitý fakt, že to bylo poprvé za dlouhá léta, co vymyslel melodií, i když by z toho neudělal ani refrén.

,,Mám to..." zašeptal se slzami v očích.

°•°•°•°•°•°

Týden pryč, k Vánocům blíž.

Jisung byl většinu času v práci, ale něco se přeci jen změnilo.

Místo nudného vysedávání v pokoji ho Minho neustále zval ven. Téměř každý den, když měl čas.

Přestože měl spoustu práce ve svém novém tanečním studiu, vždycky si upravil rozvrh, aby se vyrovnal Jisungovým směnám.

Vždycky si sedli do kavárny, popíjeli kávu, nebo horkou čokoládu a povídali si. Jako by se snažili nahradit ty roky, co se neviděli.

Jisung po dlouhé době cítil nějaké rozptýlení od bílého světa uvnitř nemocnice.

Nemluvě o inspiraci, kterou dostával každé jejich setkání. Vždycky přišel domů s hloupým úsměvem na tváři a rovnou sedal ke stolu. Vzal tužku a dal své ruce prostor, aby psala melodii, která vycházela přímo z jeho srdce. Nemusel nad tím přemýšlet.

Neměl toho moc. Za týden napsal pár řádků malých kulatých not, ale ani to mu nekazilo radost.

Přeci jen po letech dal volný průchod svým myšlenkám, emocím. Všechno, co se mu v práci usadilo v hlavě mohlo ven. Myšlenky neměly slova, ale jejich melodie byla krásná, plná příjemné tenze a neustálé aktivity.

Jen díky návratu jeho první lásky.

,,Sungie, Vypadáš dnes skvěle!" vypískl Felix nadšeně, když se po náročném pracovním dni setkali kousek do nemocnice. Byl to totiž právě Felix, který kontaktoval celou jejich partu ze školy, aby se po letech setkali, když byl Minho zpátky.

Dnes byl den D.

,,Snažil jsem se..." přiznal trošku stydlivě.

,,A kvůli komu asi?" zakřenil se vyšší a propletl si s ním paže jako to dělali už na škole. ,,A jak to teda máte? Dáte se zase dohromady?"

Jisung nad jeho otázkou nejistě zabodl pohled do země. ,,Vlastně jsme se o tom moc nebavili. Jen spolu trávíme čas, nic víc," ani si neuvědomil, jak zklamaně to řekl.

Jejich rozchod sám o sobě nikdy nebyl oficiální, prostě se jim postupně vytratila komunikace, i když se ji snažili držet i na dálku. Nevěděli, kde zažít.

,,Těžko říct..."

Celý zbytek cesty strávil potichu, jen poslouchal Felixův dlouhý monolog a u toho žmoulal svůj sytě rudý svetr.

Byl overthinker. Překvapivě.

Z ničeho nic však ucítil silné paže, které ho chytily za pas, zvedly do vzduchu a roztočily. Překvapeně zakřičel snad přes celou ulici, ale ten veselý smích poznal okamžitě.

,,Chane! Bože to je doba!" vydechl Felix nadšeně.

,,Rád vás vidím," odpověděl, když konečně položil Jisunga na zem. Ani na vteřinu ho však nepustil, protože se k nim blondák přidal do skupinového objetí.

Chan poté prohrábl své tmavé vlasy. ,,Měli bychom jít, ať nečekají dlouho."

,,Nepřišli jste s Jeonginem spolu?" podivil se Jisung, ale tentokrát mu odpověděl Felix.

,,On a Hyunjin šli před večeří nakupovat."

Pokračovali v cestě a Jisung si nově příchozího pečlivě prohlédl.

Chan měl vlastní nahrávací studio jen pár bloku odtud, takže se párkrát do roka setkali, ale i tak vždy obdivoval jeho styl.

Platformy, řetězy a samá černá barva. Musel říct, že se to k němu hodilo víc, než upnuté džíny, za které se mu i jeho přátelé na škole posmívali.

Za chvíli už stáli před prosklenými dveřmi do restaurace. Byly doslova zarostlé vinou révou.

Chan vešel jak první, jeho pohled směřoval přímo dozadu, kde seděli čtyři mladí muži. I když v jeho pohledu to byla stále stejná třeštidla jako před lety.

Jisung si nostalgicky prohlédl barevný, ale zároveň vkusný interiér. Spousta květin, kaktusů a okrasných křovin. Pořád miloval vůni černého čaje a čerstvé máty.

,,Kde je Minho?" zeptal se, když došli ke stolu.

,,Taky tě rád vidím," zamumlal hnědovlasý mladík s tmavě modrým rolákem. Seděl s nohou přes nohu a s falešným arogantní úsměvem si Jisunga prohlížel.

Ti dva se přeci jen neviděli aspoň dva roky.

S pobaveným úsměvem oběhl stůl a obejmul ho kolem krku. Nezapomněl ani na provokativní, přátelský polibek do vlasů. ,,Moc rád tě vidím Minnie!"

,,Ah, nech mě! A neříkej mi Minnie!"

Ostatní se začali smát a zabrali volná místa.

Jisung trošku zklamaně semkl rty, když si uvědomil, že poslední volné místo bylo naproti němu. Chtěl, aby Minho seděl vedle něj.

,,Když jsem zavíral fitko, psal mi, že se zdržel ve studiu, ale za chvíli tu bude," pronesl nejmenší, ale za to nejvíce urostlý z nich. Díky upnutému tričku perfektně vynikly jeho svalnaté ruce a velká hruď.

,,Stále nevěřím, že se vrátil! Myslel jsem, že už ho nikdy neuvidím," přiznal poslední z této barevné partičky. Měl světle hnědé vlasy, elegantní světlý svetr s béžovým sakem a pruhovanými kalhotami.

,,Aby neukápla slza štěstí, až přijde, Miláčku..." odpověděl Chan uraženým tónem. To, že mu pod stolem mnul stehno už nikdo neviděl.

I když možná to bylo poznat podle Jeonginovým růžových tváři.

,,Mám hlad," prohlásil Hyunjim do ticha a natáhnout se pro jídelní lístek, přestože věděl, že si s největší pravděpodobností dá to stejné co vždycky.

Nad jeho komentářem se všichni zasmáli a začali postupně vybírat své jídlo. Jisung tu měl jasného favorita a to bylo červené kari s kuřecím masem. Dával si ho vždycky.

On a Minho sem dříve chodili a tehdy si i on dával jen jedno konkrétní jídlo.

Když odložili menu, přišlo slečna servírka a začala zapisovat jejich objednávky.

,,Červené kari s kuřecím masem a tofu na rajčatech," řekl nepřítomně. Stále koukal na vchodové dveře a netrpělivě klepal prstem do stolu.

,,Konečně jsi začal jíst a rozhodl ses pro dvě porce?" šťouchnul do něj Felix, když slečna odešla.

Zmateně zvednu hlavu. ,,O čem t-" doteď si to neuvědomil. Objednal i pro Minha. Aniž by se ho zeptal.

Co když si Minho bude chtít dát něco jiného? Po letech se mu chuť mohla změnit.

,,Sakra..." zaklel, když vyskočil ze židle. ,,Půjdu to zrušit," odešel i přes námitky ostatních, kteří tvrdili, že si na sto procent dá přesně tohle.

A nebyl by to on, kdyby do někoho nevrazil. Jako vždy dával větší pozornost barevnému interiéru, než cestě.

Narazil přímo do něčí hrudi, ale překvapilo ho, když kolem sebe ucítil pevný stisk dvou paží. Rozhodně nebyl potřebný a nezpůsobil ho náraz, protože rovnováhu měl.

Čokoládová vůně mu však napověděla.

,,Ji, koukej na cestu," zasmál se Minho, který se vůbec pozastavil nad faktem, že menšího objímal kolem pasu.

Nervózně zvedl pohled, ruce stále na jeho hrudi a prohlédl si jeho tvář.

Proč je pořád tak perfektní?

,,Promiň. Nějak jsem nedával pozor," vydechl.

,,Kam tak běžíš, neměl bys sedět s ostatními?" podivil se. Samotnému mu bilo srdce jako o závod. Byli blízko, věděl, že by ho měl pustit, ale vždycky miloval jak mu Jisungův úzký pas perfektně pasoval do rukou.

,,No..." s nejistým pohledem se od něj odtáhnul. Hned však postrádal jeho dotek. ,,Vždycky jsme sem chodili spolu a omylem jsem objednal za tebe, ale šel jsem to zrušit!" vyhrkl.

Vyšší překvapeně pozvedl obočí. ,,Cos mi objednal?"

,,Um, tofu na rajčatech," odpověděl. Bál se, že bude naštvaný, ale ke svému překvapení uviděl jen nadšený úsměv.

,,Bože, miluju tofu na rajčatech! Co Felix řekl, že půjdeme sem, těšil jsem se na to!" oči mu zářily jako dítěti, co očekávalo novou hračku. S rozdíl, že tohle bylo něco, co tu jedl pořád. ,,Ale nevěděl jsem, že síť o pořád pamatuješ," přiznal a svou rukou ho jemně postrčil zpět ke stolu. ,,Pojďme zpátky."

Jak Jisung miloval jeho úsměv. Dokonalý i po letech. Byl tak očarovaný, že nic nenamítal a nechal se prakticky dovést ke stolu.

Nastala fáze objímání a nadšených pozdravů. Ne všichni měli tu čest ho vidět před dveřmi vlastního bytu.

,,Páni, vypadáš jinak!"

,,Ty vypadáš naopak úplně stejně," uchechtl se Changbin.

Minho s dramaticky uraženým výrazem zakoulel očima a konečně se posadil.

,,Náhodou trošku zmužněl," namítl Hyunjin.

,,To dělá ta bunda," nebyl by to Seungmin, kdyby si odpustil jakoukoli cynickou poznámku, nad kterou se všichni jen pousmáli.

Po několika letech byli opět kompletní.

°•°•°•°•°•°

Tak jako tak to byl skvělý večer. Ani na chvíli nenastalo trapné ticho, stále měl někdo co říct.

Changbin mluvil o tom, jak se mu hezky rozjelo vlastní fitko, Chan házel teasery na své nové písničky a Seungmin si stěžoval s jak otravnými lidmi se jako psychiatr musel stýkat na fakultě. Nechyběl ani Felix a jeho zážitky s dětmi ve školce, nebo Hyunjinovy příhody z focení všech možných kolekcí různých značek. Jeongin se naopak rozplýval o své kavárně, kterou poslední měsíce zařizoval a chystal velkolepé otevření.

Minho o své práci moc říkat nemohl. Stále se ve studiu rozkoukával, proto spíše popisoval zážitky z Japonska a zájezdů po světě.

Ten kdo však většinu času mlčel byl Jisung. Nedokázal nic říct. Byl prostě šťastný.

Žádná nemocnice, zadní pacienti. Žádní rodiče.

Jen on a jeho sedm přátel, kteří ho vždy brali takového, jaký byl. Každý jeden z nich měl pro něj důležitý význam.

V Chanovi viděl inspiraci v hudbě a zodpovědnost.

Changbin, ztělesnění síly a vůle. Vždy mu ukazoval, že díky snaze dosáhne všeho.

Hyunjin byl ten, kterým vždycky šel, vychrlil na něj všechny trable, spolu si pobrečeli a poté bezstarostně pomlouvali ostatní.

Felix měl u něj vždy speciální místo. Nebyli sluníčková dvojčata pro nic za nic.

Seungmin možná ne vždycky věděl co říct, ale vždycky věděl, jak pomoct.

Jeongin byl jako jeho mladší bráška, kterého nikdy neměl.

A Minho? Ten byl pro něj vším. Tedy myslel, že byl, dokud se znovu neobjevil u jeho dveří.

Když se díval na urostlého muže naproti němu, téměř nevěřil, že to byl ten osmnáctiletý mladík, do kterého se zamiloval.

Občas ho Minho přistihl, jak si ho prohlížel a Jisung vždycky jen stydlivě odvrátil pohled. Neviděl kvůli tomu zasněný úsměv, který mu vyšší věnoval.

Žaludek plný motýlů, rudé tváře a husí kůže. Stejné příznaky.

,,S kým letos slavíš Vánoce?" vyrušil ho Jeongin z hlubokého přemýšlení. Všichni věděli o jeho situaci s rodiči, ale tak nějak doufali, že za ty roky se něco změnilo.

,,Pořád Vánoce neslavím," odpověděl. ,,Jsem na oddělení jediný, kdo nemá děti, takže si vždy vezmu vánoční směnu. Stejně jediný, s kým bych je mohl trávit jsou rodiče a ti je slavit odmítají," řečeno ve zkratce, ale nevymyslel vy výstižnější odpověď.

,,To zní osaměle," zamumlal Chan, který nevěřil, že jeho vždycky veselý kamarád bude mít stále takový postoj k Vánocům.

Minho to taky neposlouchal s největším nadšením. Ještě více ho mrzelo, že Jisung vůbec nevypadal, že by mu to vadilo. I když malý smutný plamínek v jeho očích zahlédl.

Zároveň však viděl jak si nervózně hrál se svými prsty. Nikdy neměl rád, když se kolem něj řešila vážnější konverzace, do které byl zapletený. Byla jen otázka času než-

,,Asi si odskočím," prohlásil a zmizel.

Dokud svůj dech nevypustil, Minho vůbec nevěděl, že nějaký držel.

,,Opravdu se změnil," řekl Seungmin po krátkém, ale dost hlasitém, tichu. Všichni byli vděční, že ho proboural.

,,Už jsem vám to říkal. Zná jen práci..." zamumlal Felix.

,,Kde je ten ADHD čipmanek, co zpíval a skákal na každém rohu, nebo se přiblble smál?" přidal se Hyunjin.

Všichni měli stejný názor a proto zavládla krátká chvíle ticha. Jen do doby než Felix téměř zakřičel přes celou restauraci.

,,Minho!"

Tázaný překvapením téměř vyskočil že židle. ,,No?"

,,Ty to změníš!"

,,J-já...?" měl ve tváři takové pochyby a zmatení, že se ti škodolibí z nich, Seungmin a Jeongin, začali smát.

Blonďák zakýval hlavou. ,,Musíte se zase dát dohromady!" vydechl nadšeně a tiše si u toho zatleskal.

,,Do-dohromady?" zakoktal, tváře rudé jako rajče.

,,Koukal jsi po něm celou večeři. Aspoň zkus schovat fakt, že jsi do něj pořád zakoukaný," uchechtl se Hyunjin s horkou čokoládou u úst.

Changbin souhlasně přikývl. ,,Taky víme na koho ses ptal úplně první po svým návratu."

Na to asi nebylo co říct, proto jen stydlivě koukal na svůj ledový čaj.

,,He has lost his cool," zapěl Seungmin s pobaveným úšklebkem.

Minho zakoulel očima a pod stolem hodil nohu přes nohu. ,,Jasně že se mi pořád líbí, koukni na něj! Je ještě roztomilejší než předtím! I tak nevím, jestli to půjde dát dohromady. I když jsem si šel za svým snem, nikdy jsem si neodpustil, že jsem ho tu nechal samotného, zvlášť když vidím jak jeho jiskřička uhasla! Nemůžu to po něm chtít, určitě už se přeze mě přenesl," tímto proslovem překvapil všechny u stolu.

Nejen kvůli tomu, že Minho jako takový nikdy moc nemluvil o svých pocitech, pokud to nebyl Jisung. Zaujalo je jak přímý a zamilovaný vlastně byl. Jako před lety.

Chan mu položil ruku kolem ramen. ,,My ti rozumíme, ale myslím, že promluva by vám neuškodila? Když už nic, kup mu nějaký hezký vánoční dárek."

,,To je skvělý nápad! Někdo by mu měl říct, že není normální neslavit Vánoce!" vypískl Felix.

Ať se tomu bránil, jak chtěl, jeho přátelé mu dávali víc a víc argumentů, proč by to měl aspoň zkusit.

Nejspíš měli pravdu. Jisung stojí za pokus. Kéž by jen za jeden. Minho by pro něj podstoupil cokoli.

Podíval se na čas. Byl pryč už dlouho, trošku ho to znervóznilo.

Na otázku, jestli není pryč nějak dlouho, všichni zakývali hlavami a starostlivě se ohlíželi k záchodům.

Samozřejmě neváhal ani chvíli a vydal se za ním. Možná to byl nějaká blbost a jen se zakoukal na jeden z obrazů, které visely po celé restauraci, ale jistota byla jistota.

Prohlédl pánské toalety, ale byly prázdné, což se mu zdálo dost divné. Ani píseň Santa Tell Me, která hrála v rádiu mu nepomohla.

Chtěl se vrátit za ostatními, ale všiml si otevřených dveří na venkovní terasu. V létě bývalá otevřená a oni tam často sedávali. Rostla tam spousta květin a okrasných keřů. Jako by jedli ve skleníku.

Proč ale byly otevřené teď? Zima jako na Sibiři a z venku táhlo.

Vykoukl ven a uviděl Jisunga sedět vedle stolu a židlí, poskládaných do komínků. Ani ho to nepřekvapilo.

Menší si ho vůbec nevšímal, jen zasněně koukal na bílou zimní oblohu.

Aby ho nevyděsil, upozornil na sebe rukou na jeho zádech. ,,Není ti zima?"

S překvapeným úsměvem se otočil za známým hlasem. ,,Možná trošku. Ale potřeboval jsem čerstvý vzduch," odpověděl.

Trvalo mu, než odpověděl. Nedokázal spustit oči z jeho růžových tvářiček. Končetiny si roztomile držel u těla, protože svetr nezachytával dostatek tepla a u toho na něj mrkal jako panenka.

Chtěl ho nějak zahrát, ale sám měl jen černou volnou mikinu. Bez ní by umrznul.

Opatrně kolem něj obmotal svou paži a čekal, jestli Jisung pochopí jeho znamení. Nervozitou mu srdce málem vyskočilo z hrudi. Naštěstí se po chvíli přitiskl k teplu jeho těla a nechal se obejmout.

Přesněji, schoval se u něj jako malý plyšový medvídek. Kdo byl Minho, aby cokoli namítal.

,,Jsi studený, nebylo by lepší jít zpět?" zeptal se, přičemž mu jemně mnul paže pro větší teplo.

Jisung zavrtěl hlavou. ,,Asi jsem si měl vzít volno. Zbyla by mi aspoň nějaká sociální baterie..." zamumlal, aniž by k němu zvedl pohled.

Nikdy nebyl sociální typ a jeho přátelé to věděli. Když celý den mluvil s lidmi a producíroval se po oddělení s falešným úsměvem, nemohl už lidi ani vidět. Až na výjimky samozřejmě.

,,Proto děláš s lidmi?" zeptal se pobaveně, přičemž pomalu prohrábl jeho hnědé vlasy.

,,Nesnáším lidi," odpověděl s povzdechem.

Ani si neuvědomil, že se při tom více přitulil ke svému bývalému příteli. Jako by teplo jeho těla bylo všechno, co potřeboval a Minho byl víc než ochotný mu dát svou poslední kapku.

,,Opravdu nechceš slavit Vánoce?" vracet na stůl téma, kvůli kterému zmizel, možná nebylo to pravé ořechové, ale nechtěl to nechat ležet. Nechtěl ho v tom nechat.

,,Nikdy jsem neslavil Vánoce, ani s rodiči, to víš," zamumlal a konečně zvedl hlavu, aby se jejich pohledy mohly setkat. ,,Jen tehdy s tebou."

Minho přísahal, že mu srdce málem vyskočilo až do krku. Stále byl slabý proti jeho nevinnému pohledu. Ty krásné dlouhé řasy a růžové tváře. Nemohl uhnout očima.

,,Ten prstýnek od tebe pořád nosím," odvětil s úsměvem.

,,Opravdu?!" vyhrkl Jisung překvapeně. Doslova mu vyrval ruce ze svých vlasů, aby mohl tvrzení zkontrolovat. Opravdu.

Na jeho malíčku byl kovový prstýnek s vyrytou růží. Dříve ho nosil na ukazováčku, ale za ty roky mu o dost vyrostla ruka.

Tehdy ho koupil v malém stánku na školním výletě. Pamatoval si i malou černovlasou holčičku, která sbírala peníze do plechové dózy.

Vzpomínky, i ten fakt, že prstýnek stále měl, mu zaplavily hruď příjemným pocitem. Stejně tak však ucítil patrný tlak v žaludku.

Oči se mu zalily slzami, aniž by to mohl ovlivnit. Vlastně se ani nesnažil, jen držel sklopenou hlavu a doufal, že si Minho ničeho nevšimne.

Bohužel ve chvíli, když první slzy dopadly na jeho hřejivou ruku, nebylo cesty zpět.

,,Co se stalo? Řekl jsme něco špatně?" zeptal se zmateně. Tak moc ho chtěl chytit za tvář a políbil každou čerstvou slzu. Věděl, že nemohl.

Jisung zavrtěl hlavou a tváře si utřel do rukávu. Stále však nepustil jeho dlaň. ,,Jen jsem šťastný, že ho máš..." vydechl tiše a s úsměvem. Ten však zmizel, když pokračoval.

,,Ten stříbrný řetízek, co jsem dostal od tebe mi roztrhl otec. Při hádce, když jsem se stěhoval," tentokrát už slzy neudržel tak dobře a naopak si jeho dlaň přitiskl k hrudi, jakoby ji chtěl obejmout.

Vyšší s pokleslým úsměvem obmotal druhou ruku kolem jeho těla. Ani ve snu nedoufal, že ten řetízek ještě měl. Bohužel když slyšel, kdo byl důvod, nemohl si pomoct, ale cítil silnou nenávist vůči této konkrétní osobě. nějaký řetízek byl vedlejší.

,,Nemůžeš za to, tvůj otec je idiot," řekl to na plnou pusu. Proč by se měl krotit? Ten muž ničil život té nejúžasnější osobě, kterou kdy potkal. Neměl v plánu si brát servítky.

Jisung nic neřekl. Jen se poddal jeho hřejivému objetí a zhluboka vdechl silnou čokoládovou vůni.

°•°•°•°•°•°

Chvíli mezi nimi bylo ticho. Nebylo nepříjemné, naopak.

Jisung se k němu lísal jako koala, zatímco si Minho hrál s jeho vlasy.

Nikdo nahlas nepřiznal, jak rychle jim tloukla srdce. Bum, Bum, Bum. Bylo to na infarkt.

Nakonec se Minho odvážil k otázce, kterou měl na jazyku.

,,Pojďme slavit Vánoce spolu."

Menší šokem střelil hlavou k němu.
,,Spolu?"

Minho zakýval hlavou. ,,Miluju Vánoce, ale když zemřela babička a rodiče jsou v Americe, nemám je s kým slavit. Navíc nedokážu překousnout fakt, že ty je neslavíš," lehce ho dloubnul do tváře, aby dal svému slovu důraz.

Červenal se studiem, ale jeho nápad mu vtiskl do tváře trošku života. Možná Vánoce neslavil, ale rád by s ním strávil víc času.

Než stihl nadšeně souhlasit, spadly mu oba koutky.

,,Ostatní počítají s tím, že beru Vánoce, mám to i napsané ve směnách..." zamumlal poklesle.

Minho už chápal, co to znamenalo, když Felix říkal, že znal jen práci. Byl naprostý workoholik. Tady však nešlo o to, že musel živit svou rodinu.

On jen ztratil ostatní důvody k životu.

Nemohl to tak nechat. Chtěl, aby to byl zase ten Jisung, který si píše texty do dlaně a každý svátek vezme jako příležitost se opít.

,,Směnu ti přehodí, o to se postarám."

Ještě že jeho babička měla lidi všude.

,,Cože, jak?" vydechl zmateně. ,,Co bys ty mohl udělat?"

,,Mám pár známých," odpověděl ve zkratce, protože se plánoval vrátit k úplně původní otázce.

,,Oslavíme teda Vánoce společně?"

Jisung nedokázal ani popsat ten žár a příjemné napětí v jeho hrudi. Srdce mu skákalo a byl malý kousek od toho, aby mu skočil kolem krku.

Než však stihl odpovědět, jeho mozek začal produkovat náhodná spojení slov. Sladká a jemná slova s nádechem skořice a vánočního koření.

Překvapením si zakryl pusu, aby nezačal křičet. Zároveň se začal rozhlížet po nějakém papíře. Žádný tu nebyl, ale stále měl ruku.

,,Min. Tužku."

,,Huh?"

Bohužel Minho nesdílel jeho tok myšlenek, proto byl na chvíli úplně zaražený. Jen na něj zíral.

Všiml si však jeho výrazu. Znal ho moc dobře. Viděl ho pokaždé, když dostal inspiraci ke psaní. Vždycky musel všeho nechat a zapsat své nápady.

Jednou dokonce přerušil jejich intimní chvilku a bez jediného kousků oblečení hledal po pokoji papír a tužku.

Prohlédl všechny kapsy a naštěstí jednu měl. Vlastně sám nevěděl, co tam dělala a proč ji nenechal ve studiu.

,,Tady."

Menší si ji okamžitě vzal a začal na svou ruku škrábat slova, která cítil.

Druhý nic neříkal. V tichosti pozoroval jeho blyštivá očka. Taky nenápadně vyplazoval jazyk jako důkaz soustředění.

Miloval ten výraz. Byl ztělesnění toho, co no Jisungovi vždy obdivoval.

,,Mám text..." zašeptal nevěřícně, když se díval na tři krátké věty na jeho předloktí.

Zopakoval to ještě jednou, přičemž si vůbec neuvědomil, kolik slz se mu dostalo do očí.

Otočil svůj skleněný pohled na černovlasého mladého může vedle něj a skočil mu kolem krku. ,,Mám to, mám to, mám to!"

Minho moc nechápal co se dělo. Neměl ani ponětí o tom, jakým tvůrčím blokem si procházel, ale když viděl, jak byl šťastný, stačilo mu to.

Nepotřeboval větší důvod.

Přitáhnul si ho blíž, nos zabořený v jeho krku, aby měl lepší přístup k jeho voňavé kůži.

Jisung přesně znal jeho záměry. Dělal to často, proto se tomu jen pousmál. Navíc měl hlavu plnou jiných věcí.

Konečně se zase posunul. Měl jen pár veršů, ale když bude pokračovat, píseň dokončí. Dodalo mu to motivaci, kterou začínal ztrácet kvůli absenci textu.

Díky komu to zvládl?

Byl tu jeden jediný muž, který po letech dokázal rozpohybovat jeho usychající srdce. Jeho první a dosud jediná láska.

,,Děkuju, Min! Ani nevíš, jak si mi pomohl a co to pro mě znamená!" mezi jednotlivými slovy cítil, jak mu slzy tekly po tvářích do jeho ramene.

Minho ho hladil kde mohl. Po zádech, po vlasech. Miloval blízký kontakt s jeho tělem. Vždy mu připadal malinký, když ho držel v náruči.

,,Nevím, ale ty mi to určitě vysvětlíš."

Nečekal však, že vyskočí z jeho pevného objetí a za ruce ho vytáhne na nohy. ,,Potom, teď to musím říct Felixovi!" ani se neobtěžoval jeho dlaň pustit, když vběhl zpět dovnitř.

Vyšší naopak cítil, jako mu srdce bilo při pohledu na jejich spojené ruce. Jaké to deja vu.

Vzpomněl si, když Jisung před několika lety udělal první nejistý krok a totožným stylem ho táhnul z jídelny. Pamatoval, jak mu srdce skákalo, tak moc, že naráželo do okolních žeber.

,,Už jsme vás chtěli jít hledat!" ušklíbnul se Chan při pohledu na šťastnou dvojici.

Celý večer konečně nabral na obrátkách a byl to právě Jisung kdo obnovil bláznivou atmosféru. Všem to chybělo, i jemu samému.

Dali si pár drinků, aby udrželi dynamiku jejich konverzací a otestovali, jak se jim za ta léta zhoršila tolerance na alkohol.

Bohužel ani Seungminova věta: ,,Na zdraví, ale ne že se budeme navzájem sbírat ze země!" nepomohla.

Už jim taky nebylo osmnáct.

Chan měl hlavu položenou na stole a nikdo nevěděl jestli spal, nebo ne. Jeongin se ho snažil probrat, ale vypadalo to marně.

Changbin byl jen v příjemné náladě, podobně jako Minho a Hyunjin, kteří ani neměli čas být ožralí. Proč?

Felix se rozhodl pro zbrklý návrat do mladých let a stáhnul k sobě i Jisunga, i když ten původně moc nesouhlasil a místo toho mu vyjmenovával třicet smrtících chorob, které může velké množství alkoholu způsobit.

Teď byli naprosto mimo. Všichni věděli, že kdyby vstali, skončili by na zemi.

,,A přesně proto bys *ick* neměl nechat děti malovat voskovkama!" vyhrkl Jisung s polozavřenýma očima a hlavou nakloněnou na stranu.

,,Moje děti jsou hodné! Nejí voskovky!" odsekl, zatímco se opíral o rameno svého přítele.

Zkrátka chaos, jako vždy.

Minho dopil svůj drink, ale další zatím neobjednával. Místo toho pozoroval Jisunga, jak něco škrábal na ubrousek a u toho kýval hlavou.

Někdo by řekl, že byl jen moc opilý. No, byl, ale Minho věděl, že hýbat hlavu do rytmu.

Znovu psal, přišlo mu to kouzelné.

V jednu chvíli Jisung zvedl hlavu a bez jakýchkoli zábran si ho prohlížel.

,,Vůbec ses nezměnil. Jak to že nikoho nemáš?" zeptal se z ničeho nic.

Tahle otázka ho překvapila. Zvlášť když nemohl s jistotou posoudit, jak moc opilý vlastně oba byli.

,,Nepřišel nikdo nový, kdo by byla zajímavý," odpověděl.

Brunet však nespokojeně pozvedl obočí. ,,Já nejsem zajímavý?" vyhrkl dramatický.

Minho s pobaveným úsměvem naklonil hlavu. Byl roztomilý, když se opil. Občas býval lehce agresivní, ale většinou jen zmateně koukal a perlil skvělými otázkami. Třeba jako teď.

,,Ty nejsi nový," odpověděl jednoduše.

Nad jeho odpovědí Jisung několik vteřin jen přemýšlel. Bohužel hlava už mu moc nefungovala, a proto se jen zahihňal a se spokojeným úsměvem pokračoval ve psaní.

Když odbila jedenáctá, museli akci ukončit, protože podnik zavíral.

Jeongin vzal ospalého Chana domů, Seungmin a Changbin odešli společně, protože bydleli ve stejné ulici.

Felix se stihnul naprosto sundat a potom, co vyhodil všechen obsah svého žaludku do prvního křoví venku, ho Hyunjin vzal do náruče a odnesl domu.

Jisung na tom byl podobně. Když vyprchala energie, kterou mu alkohol dal, začal pomalu zavírat oči. Sotva pletl nohama, proto mohl být vděčný, že na něj Minho dával pozor.

,,Jsi nějak moc opilý, Min," prohlásil.

,,Já?" zasmál se.

,,Jo! Dokonce máš dvojníka!" stál si stále za svým.

Minho pobaveně zakýval hlavou a upevnil stisk kolem jeho paží a pasu. Věděl, že nemusel nic říkat, protože opilý Jisung bude pokračovat sám, i kdyby si měl povídat sám se sebou.

Nečekal však, co na něj vytáhne za eso.

,,Jsi hrozný idiot, víš to?" zamumlal už o něco ospaleji. ,,Odjedeš a pak se vrátíš jen abys mi oživil vzpomínky na nás! Nepotřebuju důkaz jak nudný a prázdný mám život!" možná chtěl znít naštvaně, ale naopak. Zněl jako zoufalé kotě, co se ještě snažilo z posledních sil vytáhnout drápky.

Vyšší překvapeně naklonil hlavu, ale nevěděl, co říct. Měl pravdu, to on odešel.

S povzdechem ho pohladil po paži, ale něž stihnul něco říct, pokračoval.

,,Můj život nemá žádný smysl. Nemůžu ani dopsat jednu hloupou písničku!" velmi nepřirozeným způsobem sebou hodil a Minho se lekl, že ztrácel rovnováhu.

,,Tvůj život má smysl, ale to si snad uvědomíš až budeš střízlivý," povzdechl si.

Jisung začal něco nesrozumitelně mumlat. Dělal to často, zvlášť když byl opilý. Znamenalo to, že měl na mysli nebezpečné množství myšlenek, ve kterých se sám utápěl.

,,O čem píšeš písničku?" zeptal se, aby opět získal jeho pozornost.

,,Vánoční písničku! Jedna pacientka mi dala nedokončenou písničku, abych ji dopsal. Je u nás už dlouho a asi dlouho bude! Rozpadla se jí totiž operační rána. Když se dobře podíváš, vidíš i vnitřnosti!" odpověděl. Mluvil tím typickým opilý tónem a u toho mával rukama kolem.

Bylo by to i roztomile, kdyby nemluvil o cizích vnitřnostech.

°•°•°•°•°•°

,,A-a co mi řekneš o té písničce?" musel změnit téma, jinak by byl ten, co vyhodí celou večeři do křoví.

Chvíli mlčel a díval se na své nohy, jak se motaly samy do sebe. ,,Dneska jsem napsal první slova. Díky tobě. "

,,Mě?" vydechl překvapeně, ale odpověď už nedostal. Došli před jejich bytový dům a musel hrabat klíče.

Jisung kupodivu stál vzorně vedle něj a hrál si s rukávy svého svetru. Oči se mu zavíraly únavou, měl dost.

Když se vyšší otočil, aby mu opět pomohl dál, jen se pevně chytil jeho ruky a sám vedl cestu k výtahu.

Minho nic nenamítal, i když ze začátku chtěl. Byl by nerad, kdyby to vypadalo, že využil jeho opilosti a únavy. Bohužel měl pro něj slabost už od střední. Dovolil by mu téměř cokoli.

Nastoupili do výtahu, kde začal brunet mačkat všechna možná tlačítka, dokud se netrefil do svého. Zastavili proto v každém jednom patře, než dojeli na to jeho.

,,Kde máš klíče?"

,,Kapsa..." odpověděl líně.

Minho tedy jemně prohmatal všechny jeho kapsy a ze zadní vytáhl svazek klíčů.

Odemkl a zavedl ho do ložnice. Chtěl se ujistit, že bude mít klidnou noc, když se nejspíš vzbudí s kocovinou.

Sundal mu boty a svetr, ale dál si to nepovolil.

Ne, jsi jeho ex, nesmíš bez dovolení. Už s ním nechodíš.

Byl to paradox. Před pár lety ho sám svlékl a ohřál své studené prsty o jeho hřejivou kůži.

Zeptal se, jestli bude schopný se převléct sám a když přikývnul nechal ho. Sám byl unavený a těšil se na vlastní postel.

Chtěl mu dojít pro sklenici vody, aby se měl ráno čeho napít, ale Jisungova ruka ho hned zastavila.

,,Nechoď pryč..." zamumlal tiše.

Když se otočil, nedokázal spustit oči od muže před ním. Měl jen spodní prádlo a unavenýma očima na něj koukal jako nebohé štěňátko.

Tak rád by ho znovu políbil. Těžko se odolávalo někomu tak roztomilému.

,,Měl bys jít spát a já taky," namítl, i když mu tato myšlenka moc dlouho nevydržela.

,,Ne-nechceš zůstat?" zeptal se tiše, přičemž si nervózně zkousnul ret. Nedělal to schválně, ale pro druhého to fungovalo jako ultimátní zbraň.
.
,,To přece nemůžu..." vydechl nejistě. Jen si to nalhávat a moc dobře to věděl. Kdyby neměl morální hodnoty, už by ležel vedle něj, možná bez oblečení. Stále však myslel na to, že byl Jisung opilý. Co když by ráno litoval?

,,Prosím..." chybělo mu jeho láskyplné objetí, i když byl střízlivý. Bez alkoholu by si však o nic z toho neřekl. Teď neměl zábrany a mluvil co mu přišlo na jazyk.

Byla jen otázka času, než povolí, oba to věděli.

,,Dobře, Sungie."

°•°•°•°•°•°•°

Minho otevřel oči a rozespale se přetočil na druhý bok. Rukama zašmátral do prázdna, ale když si uvědomil, že postel byla prázdná, překvapeně zamžikal před sebe.

Nebyl moc pyšný na to, že se nechal zlákat a usnul s Jisungem v jedné posteli, ale i tak ho překvapilo, že tu nebyl.

Popravdě se bál vyjít z ložnice. Jisung si určitě nepamatoval, že ho sám prosil, aby zůstal. Nechtěl, aby si myslel, že se večer stalo bůh ví co. Vypadalo by to, že jen využil situace.

Aby byl ale upřímný, sám si nepamatoval celý večer. Únava s ním házela a poslední, co věděl bylo, že si svlékl džíny a jen v boxerkách a tričku si lehnul vedle svého bývalého přítele.

Leželi na zádech, pohled spojený. Oběma se oči zavíraly únavou, ale stejně ani jeden z nich nechtěl uhnout.

Doufal, že se nic nestalo. Že jeho přítulné ruce nic nezkoušely. Vyčítal by si to tak moc, že by se mu bál jen podívat do očí.

Všechno se však rozplynulo, když se otevřely dveře a v nich stál Jisung.

Nebyl to však jen jeho úsměv, který ho překvapil. Měl na sobě jeho mikinu. Nejspíš si ji oblékl po probuzení, aby mu nebyla zima.

Ten pohled byl tak nostalgický, že mu zaplesalo srdce do příjemného rytmu. Vždycky se rozplýval, když si oblékl jeho oblečení. Bylo mu roztomile velké.

,,Udělal jsem snídani," zamumlal s úsměvem.

Ten výraz mluvil za vše. Ať se stalo cokoli, všechno bylo v pořádku. Nejspíš.

Zasedli společně ke stolu a prvních pár minut byli zcela potichu. Jen do té doby než se Minho a jeho morálka rozhodli mluvit.

,,Pamatuješ si všechno?"

Jisung si dal do úst kousek míchaných vajec. ,,Pamatuju si jen, že se mi motala hlava a tys mě vzal ven. Asi jsme šli sem, nevím," odpověděl.

,,Nebyl jsi zmatený, když ses probudil?" zeptal se nejistě.

Menší jen mykl rameny. ,,Naopak. Prvních pět minut, když jsem jen ležel a koukal na tebe mi přišlo všechno normální..." odpověděl, přičemž se podíval na svou ruku. Byla celá popsaná textem, který napsal večer a část ráno, když zalévat čaj.

,,Nejsi naštvaný?" Minho byl překvapený, ale zároveň se mu velmi ulevilo.

,,Jak bych mohl? Díky tobě jsem konečně nepsal nějaký text!" vydechl nadšeně a ukázal mu svou popsanou ruku.

,,Ty jsi génius od přírody, jak bych ti zrovna já mohl pomoct?" v jeho očích byl Jisung vždycky ten nejtalentovanější člověk, kterého poznal.

Když však viděl jeho pokleslý výraz, věděl, že to nebylo jen tak. Nic však neříkal. Řekne to sám, až bude připravený.

,,Měl jsem hrozný blok," přiznal. ,,Dostal jsem noty, měl jsem jen pokračovat, ale ani to jsem nedokázal. Chyběla mi inspirace a jakékoli emoce. V nemocnici není na takové věci prostor a já jsem tak naladěný na ten nudný, bílý život, že jsem nemohl nic vymyslet. Jako bych zapomněl, jak se cítím," vysvětlil ve zkratce, přičemž držel pohled na svém talíři.

Překvapilo ho však, když ucítil pevný, ale něžný stisk na své dlaní. Zvedl hlavu, ale viděl jen jeho smutný výraz. Nejspíš si své malé gesto ani neuvědomoval.

Na druhou stranu mu dodal kuráž opravdu říct to co měl na srdci.

,,Ten den, co ses objevil před mými dveřmi jsem napsal první noty. Po každém našem setkání jsem zapisoval každý nápad a vytvořil jemnou vánoční melodií. Pořád mi však chyběl text, protože jsem nedokázal sesmolit ani jedno slovo," zamumlal a podíval se na jejich společné ruce.

Měl ten stejný pocit jako před lety.

Jistota. Bezpečí.

Minho se na něj díval svým starostlivým a něžným pohledem. Přesně jako vždycky.

,,Není tebe, nic bych neměl. Teď mám téměř celou melodií a po včerejšku první sloku!" ani si nevšiml malé slzy, která mu sklouzla po tváři. Nerad ukazoval ostatním svou slabou stránku, ale on byl výjimka.

Šlo to samo, ani necítil potřebu cokoli skrývat. Jako by se snad nikdy nerozdělili.

,,Jsem rád, že jsi to překonal," odpověděl a pevněji stiskl jeho jemnou dlaň. ,,Jsi prostě talentovaný."

,,Ne bez tebe. Co jsi odjel, téměř jsem se hudby nedotkl. Až s tvým návratem se ve mně něco probudilo..." nebyl zrovna odborník v popisování svých pocitů, proto oceňoval, že ho vydržel poslouchat.

Minho studem odtáhl pohled, než odpověděl: ,,Rozumím ti. Taky jsi mi připomněl spoustu věcí..."

Oba věděli, na co narážel. Oba to cítil ve vzduchu. Tenzi, přitažlivost, jiskřičky. I tak, jako by se báli promluvit jako první. Oba se stejnou otázkou.

Co když ale nechce pokračovat tam, kde jsme skončili?

Jisung pevně smekl rty. Už nechtěl mlčet. Když už začal, měl by to dokončit. Jak ale začít?

,,Min, možná by to...." začal, ale jeho jazyk se okamžitě zamotal. Věděl však, že tato přezdívka s ním aspoň trošku pohne.

,,Nikam nespěchám. Zeptej se na cokoli," uklidnil ho rukou na rameni. Tak rád by si ho přitáhl do objetí, ale nemohl jen tak.

Menší se zhluboka nadechl a vydechl. ,,Nechtěl bys našemu vztahu dát ještě šanci?" zeptal se tak tiše, že mu téměř nerozuměl.

,,Š-šanci?" vydechl překvapeně a nadšeně zároveň. Nevěřil, že to doopravdy vyslovil.

,,Nemusíme, záleží na tobě!" vyhrkl stydlivě. ,,Jen mi přišlo, jakoby, že se nic nezměnilo a... Nikdy jsem nenašel nikoho jako ty..."

Minho bez varování vyskočil na nohy a vzal zmateného Jisunga sebou. Obmotal ruce kolem jeho úzkého pasu a přitáhl ho do pevného objetí.

Jisung byl že začátku překvapený, ale nakonec s klidným oddechl schoval tvář do jeho ramene.

,,Moc rád. Bál jsem se, že mi nikdy neodpustíš můj odchod..." zamumlal mu do vlasů.

,,Byl to tvůj sen. Nemohl jsem ho zničit," odpověděl.

Jenže ty jsi o ten svůj za dobu mojí nepřítomnosti přišel...

Nikdy tuto myšlenku nevyslovil nahlas. Místo toho si slíbil, že mu pomůže najít ztracenou lásku k hudbě. I kdyby kvůli tomu odešel z nemocnice a měl by ho živit sám.

,,Co kdybychom dnes šli ke mně?"

,,A co budeme dělat?" zeptal se Jisung zvědavě.

Vyšší se pyšně pousmál. ,,Začneme slavit Vánoce."

°•°•°•°•°•°•°

,,I Just want you here tonight! Holding onto me so tight! What more can I do? Baby, All I want for Christmas."

,,Is youuu, Uh Uh Uh uhh!" zazpívali společně, přes písničku, která hrála v televizi.

Jisung téměř nevěřil vlastním očím, když viděl, jak krásně svůj byt vyzdobil. Kdy to stihnul?

Všude byly ozdoby, dokonce živý vánoční stromeček. Kuchyň voněla po skořici a jediné, co chybělo, byl sníh za oknem.

Teď se připravovali na pečení cukroví. Teda Minho. Druhý měl k pečení stejně blízko jako k jejich vrchní sestře.

Spokojeně seděl na lince s horkou čokoládou v ruce a pozoroval, jak Minho hledal poslední ingredience v lednici.

,,Co budeme vlastně dělat?" zeptal se zvědavě.

Minho se na něj otočil, ale než zvládnul odpovědět, musel se znovu pousmál nad jeho dokonale roztomilým vzhledem. Když tak nevinně koukal a houpal nohama nad zemí, co mohl dělat?

,,Vanilkové rohlíčky a perníčky," odpověděl.

,,Vanilkové rohlíčky? O těch jsem asi nikdy neslyšel."

Vyšší zakýval hlavou. ,,Dostal jsem recept od jednoho kluka v Evropě. Zamiluješ si to, věř mi!" řekl a nadšeně vytáhl svůj telefon, kde měl uložený recept. ,,Jen mouka, cukr, máslo a oříšky. Jak nic."

,,Přijde mi, jakoby tam něco chybělo," seskočil z linky a postavil se vedle něj. ,,Co je vlastně rohlíček?"

Nad touto otázkou se musel Minho sám zapřemýšlet. Nebyl moc odborník na evropskou kuchyni, proto se rozhodl pro pomoc strýčka google.

,,Rohlíčky je zdrobnělina slova rohlík. Jedná se o pečivo, typické pro slovanské státy Evropy, z kynutého těsta," přečetl první popisek, který viděl, ale nejvíce ho zaujal vzhled tohoto rohlíku. Přesněji jeho tvar.

Jisung mu zvědavě nakoukl přes rameno. ,,To někdo jí?"

Nejistým myknutím ramen mu dal za pravdu. ,,Nevím. Vypadá to jako p-"

,,Minho!" přerušil ho.

,,Promiň, promiň. Pojďme radši do toho, ať něco stihneme."

Říct, že kuchyň bylo po jejich výkonu v naprostém chaosu bylo slabé slovo.

Těsta byla sice připravená a odpočívala v lednici, ale všude všude se válelo nádobí, hladká mouka a několik políček při doteku lepidlo od medu.

Oni sami byli zralí akorát na pořádnou koupel, ale mohli si za to sami.

,,Chytej!" zasmál se Jisung, když po něm hodil hrst mouky.

Minho si zakryl tvář, ale stejně vypadal jako posypaný sněhem. ,,Jen počkej!" ušklíbnul se a natáhnul k němu ruce.

I přes marný pokus o útěk si ho přitiskl k hrudi, aby neměl kam utéct a volnou rukou nahmatal lžíci, kterou předtím dávkoval med.

,,Ne, Minho, varuju tě!" vypískl a začal do něj pěstmi bouchat, ale nezabránil kontaktu s ulepenou lžičkou. Měl celou tvář od včelího medu.

Nevěděl, jestli měl brečet, nebo se smát. Jako by to nebylo málo, Minho položil ruku do rozsypané mouky na lince pečlivě mu ji utřel do vlasů.

,,Jak ti to sluší, hm?"

,,Ty hade!" vyprskl a za krku mu hodil hrstku mouky.

Díky tomu se konečně osvobodil, protože Minho překvapeně zaklonil hlavu a rukama se snažil dostat mouku zpod trička.

S pyšným úsměvem si upravil pocuchané vlasy za ucho a pevně smeknul své růžové rty. Čekal, až se vyšší konečně zbaví mouky a sobecky si přivlastnil jeho pozornost dlouhým a vášnivým polibkem.

Minho neodporoval ani chvíli. Přitáhnul si ho za jeho úzký pas, téměř se dotýkali pánvemi.

Měl konečně možnost si připomenout jeho sladkou chuť. Po několika letech. Nemohl si ani odpustil škodolibý dotek na zadku.

Dostal přesně tu reakci, kterou chtěl. Překvapený nádech a nejistý škub. Tohle mu chybělo.

Jisung na druhou stranu přísahal, že více krve jeho tváře nemohly udržet. Byl to tak nostalgický pocit.

Jednou rukou ho držel za tvář a druhá odpočívadla na jeho vypracované hrudi. Musel chodit do fitka už nějakou dobu.

,,Chyběls mi," vydechl v krátké pauze, ale tanečník mu moc prostoru k mluvení nedal.

,,Ty mně víc," vysadil Jisunga na linku, jakoby nic nevážil a drze se mu vetřel mezi kolena. Opravdu jemnými pohyby opisovat jeho křivky, jako by byl z porcelánu.

,,Měli bychom uklidit. Vypadá to tady hrozně," prohrábnul si vlasy, aby dostal co nejvíce mouky pryč a poté se podíval na své tričko. ,,My ještě hůř."

Minho se souhlasným úsměvem zakýval hlavou a mokrou hadrou na nádobí mu utřel většinu medu z tváře. ,,Dal bych sprchu."

°•°•°•°•°•°

,,A nakonec takhle zakroutíš," Minho položil hotový rohlíček na plech a zkontroloval, že to druhý dělal správně. Ani to netrvalo dlouho a měli plné dva plechy v troubě.

Kuchyň byla uklizená, těsto na perníčky odpočívadlo na lince a oba mladí muži bezstarostně poskakovali do rytmu vánočních písní.

Konečně z nich nepadala mouka. Jisung měl na sobě půjčené oblečení, protože běžet o patro níž pro čisté je přeci moc práce. Zvlášť, když měl jeho přítel plnou skříň oblečení.

Navíc Minho miloval, jak roztomilý v jeho mikině byl. Že mu úmyslně dal kraťasy, aby měl lepší výhled? Možná.

,,Jingle Bell, jingle Bell, jingle Bell rock!" zazpívali oba sborově do hudby.

Jisung se smál od ucha k uchu. Takhle uvolněný se dlouho necítil. Byl pořád zavřený v nemocnici, kde jeho problémy byly sekundární a jeho jediný přítel byl stres. Ani Felix ho nedokázal pokaždé rozveselit.

Nikdy by ho nenapadlo, že návrat jeho první láska a všechno změní.

Aniž by si to uvědomil, skočil mu do náruče s rukama kolem krku a nohama se ho držel kolem pasu.

Vyšší udělal překvapený krok dozadu, ale bez námitek Jisunga obejmul. Zhluboka se nadechl a našel jeho sladkou vůni, smíchanou s vlastním sprchovým gelem.

Podíval se na čas. Bylo pět večer. Úklid jim zabral dlouho.

,,Máš zítra práci?"

,,Denní," odpověděl otráveně při uvědomění, že musel znovu do práce.

,,Mám zítra odpoledne hodinu se studenty múzických věd. Nechtěl bys přijít?"

Jisung překvapeně zvedl hlavu a nohama se postavil zpět na zem. ,,Jako, jako tančit?"

Minho zakýval hlavou. ,,Vždycky jsi měl cit pro hudbu. Navíc přijde i Chan. Chtěl si připomenout mladá léta," trošku se uchechtnul.

,,Budu hrozně unavený z práce, všichni by se mi tam vysmáli," zamumlal nejistě s pohledem u země. Když ho však Minho chytil za bradu, neměl jinou možnost než se na něj podívat.

,,Ji, jsi talent úplně na všechno, ať jsi unavený, nebo ne. Nebudu tě nutit, ale mohl by ses trošku odreagovat," na rty mu vtiskl jemný polibek a na pár vteřin se ztratil v jeho oříškových očích.

Co mohl říct?

°•°•°•°•°•°

,,Kde jsou sakra dokumentace?!"

,,Má je doktor Min," odpověděl Jisung kolegyni, zatímco si prohlížel příjmy na následující dopoledne.

Normálně by se už po ránu stresoval kvůli všemu, ale dnes to bylo naopak.

Cítil se energicky, vyrovnaně a těšil se až si popovídá s některými pacienty. Bylo mu jasně, že tato nálada dlouho nevydrží, ale byla to příjemná změna od stereotypu.

Celý včerejšek strávili jen on a Minho. Při každé vzpomínce se červenal jako poupě. Vlastně si připadal jako zakoukaný školák.

Měl v hlavě tolik emocí, že je všechny poctivě přepsal do dalšího textu a melodie své písně. Šlo to úplně samo.

Také se těšil na dnešní taneční hodinu. Mohl jen doufat, že ho směna moc nezničí.

Když dostal do rukou zpět dokumentace, vyjel s vozíkem na chodbu, aby rozdal léky. Paní Kim si samozřejmě nechal až nakonec. Chtěl ji říct, jak postoupil se psaním.

,,Paní Kim, léky!" řekl s úsměvem.

Starší žena byla překvapená, jakou vlnu energie sebou dnes přinesl. ,,Rada vás vidím. Vypadáte skvěle."

Pokračovali v přirozené konverzaci, zatímco Jisung soustředěně přidávám lék po léků do kalíšku a teprve až když měl všechno odškrtané se pustil do tématu, které chtěl.

S nadšeným úsměvem ji pověděl, jak pokročil, citoval některé své texty a dokonce zazpíval i část melodie.

Paní Kim jeho snahu náležitě ocenila tichým potleskem. ,,Zní to skvěle! Já vám říkala, že jste talentovaný!" spolkla naráz všechny léky, zapila je a poté se kulišácky ušklíbla. ,,Vy jste zamilovaný, že ano? Čerstvě zamilovaný!"

Jisung šokovaně zalapal po dechu a s nekontrolovatelným, stydlivým úsměvem sklopil hlavu. ,,Možná... Ale není to nikdo nový! Jen se vrátil někdo, koho jsem dříve miloval..."

,,To moc ráda slyším!" vydechla nadšeně.

Ještě několik minut si povídali. Paní Kim vzpomínala na svého milovaného manžela a Jisung pokorně poslouchal. Bavili se i o jejím pobytu v nemocnici, který byl delší, než bylo na chirurgii zvykem.

Věděl, jaká byla její prognóza a že nevypadala dobře. Každým dnem na něj žena působila unaveněji, ale snažil se zůstávat stále pozitivním.

Kde jinde by měla brát podporu než od něj, když přišla o všechnu rodinu? Slíbil si, že píseň dopíše do Vánoc a dá ji paní Kim jako dárek.

Nebýt jejího nápadu, aby znovu začal se psaním, nejspíš by se k tomu nikdy neodhodlal znovu.

Byl ji víc vděčný, než sama tušila.

°•°•°•°•°

,,Já to nezvládnu..." zamumlal Jisung ospale, když se ploužil z nemocnice. Předání směn se protáhlo, bylo téměř 18:50 a aby toho nebylo málo, cítil se jako přejetý parním válcem.

Mělo cenu tam chodit, když nebude schopný nic odtancovat?

Jako na znamení mu právě volal Minho.

,,Min?"

,,Jak jsi na tom? Přijdeš?" ozval se jeho vlas z druhé strany.

S tichým povzdechem si sám pro sebe myknul rameny. ,,Nevím, jsem hrozně unavený a teprve jsem vyšel z nemocnice... Budu tam k ničemu..." zamumlal poklesle. Opravdu se těšil, ale dvanáctihodinová směna nehrála v jeho prospěch.

Telefon byl nějakou chvíli potichu, skoro se bál, že se spojení přerušilo, ale Minho se znovu ozval.

,,Vstáváš zítra?"

,,Ne, mám noční."

,,Nechceš i tak přijít? Můžeš jen sedět vedle mě a buzerovat študáky," navrhl.

Váhal. Touha po měkké posteli byla velká, ale touha viděl svého přítele byla větší.

Ani si neuvědomil, jak dětsky a přiblble se zahihňal.

,,Dobře. Budu tam tak za půl hodinky, možná později, nevím za jak dlouho mi jede bus."

,,Jasně. Až budeš před vchodem, zavolej mi, bude nejspíš zamčeno. Dávej na sebe pozor!"

,,Slibuju, pá," řekl s opravdu hloupým úsměvem na tváři a ukončil hovor.

Při myšlenkách na další společný večer se v něm probudila nějaká zapadlá špetka energie. Opravdu se na něj těšil.

Počkal na nejbližší bus a svezl se do trošku vzdálenější části města. Skočil však ještě do malé kavárny, aby jim koupil kafé. Chtěl ho překvapit a zároveň si dodat energii.

Po půl osmé už stál před dveřmi tanečního studia.

K hrudi si přitiskl držák s nápoji, když ho zavalily vzpomínky na střední školu.

Minho tancoval každou volnou chvíli, byla to jeho vášeň a on ji s ním rád sdílel. Byl tu skoro stejně často, i když většinu času jen seděl a s údivem pozoroval jeho co všechno se svým tělem dovede.

Zajímalo ho, jestli se interiér změnil, když Minho rodinné studio převzal.

Krátce prozvonit jeho číslo a čekal. Zabralo tak minutu, než se v tmavé chodbě rozsvítilo a uviděl přes prosklené dveře obrys postavy.

,,Sungie, jsem rádi, že jsi tady!" vyhrkl hned po otevření dveří a chtěl ho vtáhnout do hřejivého objetí, ale na poslední chvíli si všiml nápojů v jeho rukou.

,,Koupil jsem ti kafé!" usmál se.

Minho si připadal úplně odzbrojení, když vytasil tento čistý a nadšený úsměv. ,,Ty jsi záchrana, ale pojď dovnitř," za volnou ruku ho vtáhnul dovnitř a dveře pečlivě zavřel.

Než se však stihl vůbec otočit, Jisung položil nápoje na prázdnou vrátnici a pomalu tmavovláska obejmul kolem pasu.

Ten se jen pobaveně pousmál a ochotně kolem, než obmotal své ruce. Schoval unaveného zdravotníka ve své hrudi, jako by na tom záležel jeho život. ,,Udělal jsi dnes spoustu práce, vedl sis skvěle."

,,Vždyť jsem toho moc neudělal," namítl zmateně.

,,Vstával jsi o půl páté, abys byl v práci brzy a tam jsi dvanáct hodin běhal. To je dost na jeden den," neodpustil si láskyplný polibek na čelo

Menší se stydlivým úsměvem sklopil tvář k zemi a odtáhl se. ,,Nemáš nahoře náhodou studenty?"

,,Oh, máš pravdu," vzal oba nápoje, aby je nemusel Jisung tahat a vydal se k jedinému otevřenému sálu.

To, že ho celou dobu držel za ruku si po celou cestu neuvědomil.

Bez varování vtrhnul dovnitř a prohlédl si stav. Všichni seděli, jako by snad měli přestávku.

,,Hej, řekl jsem, ať trénujeme ten konec!" vyprskl přísně, až Jisung překvapením pozvedl obočí. Věděl, že uměl být přísný, ale nikdy to nezažil v praxi.

,,Jsme unavení!"

,,Mě bolí ruce!"

,,Kdo to je?"

Do tohoto okamžiku si Minho nevšiml, že Jisunga stále držel za ruku a vlastně ho za sebou vedl jako malé dítě.

,,Jisungu!" vydechl Chan nadšeně a rozběhl se k němu. ,,Jaká byla směna?"

,,Dlouhá a únavná," odpověděl s povzdechem.

Vyšší si mezitím odkašlal a naštvaně kouknul na své studenty. ,,Tohle je Jisung. Pomůže mi s vaším bodovým ohodnocení do pololetí."

Toto tvrzení nemělo moc úspěch a nadšení, ale on se ničeho nedoprošoval. Napil se své kávy a spolu s Jisungem se posadili před zrcadla. Ruce stále spojené na jeho klíně.

,,Na pozice!"

Pozorovat studenty při tanci byla pro Jisunga velká nostalgie. Viděl, jak se soustředili na každý pohyb.

Když hudba skončila, chtěl začít tleskat, aby studenti dostali aspoň nějaké ocenění jejich práce, ale Minho jeho ruce chytil a dal si je zpět do klína.

Začal vypichovat každou malou nedokonalost a nebral si servítky ani k jednomu z nich. Jen Chana omlouval, ten si přeci jen tančil svoje.

Nechal to chudáky zopakovat ještě aspoň třikrát. Jisung už byl moc unavený na to, aby plně vnímal.

Ani nevěděl kdy se ocitl přitulený k jeho paži a na Minhovo rameno si opřel hlavu. Chudáci tanečníci museli žárlit, zvlášť dívky. Podle pár pohledů poznal, že by si s ním rady vyměnily místo.

Minho byl přeci jen přitažlivý mladý muž.

,,Už jste unavení a jde to na vás vidět. Pro dnešek konec, pustím vás dřív," řekl s povzdechem, když písnička skončila a on viděl, jak se některým tanečníkům podlamovala kolena.

Celá skupinka si oddechla a začali s protahováním a klábosením.

,,Na co máš kafe, když ho nepiješ," zasmál se Chan, když si sednul vedle něj.

Jisung překvapeně zamrkal a podíval se na nedotčené americano vedle něj. ,,Uh. Jsem tak unavený, že jsem zapomněl," natáhl se pro kelímek a na jeden hlt vypil skoro polovinu.

,,Něco nového? Slyšel jsem, že zase víc píšeš," zaujatě vyzvídal a měl důvod. Jisung psal skvěle a moc ho mrzelo, že skončil, protože by měl geniálního producenta pro své studio.

,,No, snažím se. Minho mi popravdě dost pomáhá..." zamumlal.

,,Takže jste se dali zase dohromady?" zeptal se. Jeongin ho vyslal pro drby, tak musel přijít s pořádným úlovkem.

Když však viděl, jak se začal kroutit a nervozitou si kousal ret, odpověď znal. I tak to chtěl slyšet.

Po celé minutě jeho nesrozumitelného mumlání dostal konečně normální odpověď.

,,Tak trošku...?" tvářičky měl růžové, bylo to roztomilé.

Nebyl překvapený, ale i tak ho to zahřálo u srdce. Jeho dva blízcí přátelé si k sobě opět našli cestu, i když byli několik let od sebe.

,,Mám z vás radost!" vydechl a pevně ho obejmul.

Jisung se jen zahihňal a objetí mu oplatit. Než však stihl cokoli říct, ucítil kolem svého pasu další ruce, které si ho majetnicky přitáhly k sobě.

,,Co mu říkáš tak zajímavého, že se celý červená?" zeptal se pobaveně, přestože oba cítili posesivní energii, která z vycházela spolu s jeho slovy.

,,Mluvili jsme o hudbě," odbyl ho a poté dal ruce v bok. ,,Vlastně jsem dostal nápad. Mám v poslední době docela volno ve studiu. Nechtěl bys tu svou píseň nahrát?"

,,Nahrát?" vydechl Jisung šokovaně. Najednou byl bdělý jako rybička. ,,Jako nazpívat?"

Chan pobaveně zakoulel očima. ,,Jasně že jo. Dlouho jsem neslyšel tvůj hlas."

Nejistě se podíval na svého přítele a pevně semkl rty. ,,Nevím, jestli to zvládnu. Nedělal jsem to dlouho a-"

Přerušil ho krátký polibek na tvář. ,,Podle mě je to skvělý nápad. Neměl by ses podceňovat."

Nějakou chvíli and tím přemýšlel. Měl sice hodně směn, ale zároveň by to mohlo být dobré odreagování. Nevěděl však, jestli to chtěl dělat sám.

,,Jen když mi s tím pomůžeš," s úsměvem se otočil a jednu ruku mu položil na hrudník.

,,Já?" podivil se Minho a on přikývl.

,,Že bys se mnou písničku nazpíval..." navrhl se stydlivým úsměvem.

Nemohl odmítnout, když vytáhl nejsilnější zbraň. Své krásné oči, ve kterých se zrcadlila znovu získaná láska k hudbě.

,,Dobře, ale jen protože jsi to ty."

°•°•°•°•°•°

,,Já nevím..." zamumlal Jisung s očima zabořenýma v poškrtaném papíře.

Spolu s Felixem seděli v jejich oblíbené kavárně nad sezónní perníkovou kávou. Měli za sebou krásné odpoledne s výborným obědem, dokonce nakoupili skoro všechny dárky, které potřebovali.

Jediný škaredý mrak, který se nad nimi vznášel byla noční směna, na kterou musel menší z nich nastoupit.

,,Ten text je skvělý, napsal jsi ho bez přemýšlení a od srdce. Není důvod ho nějak upravovat," namítl Felix.

,,Zítra před obědem to musím s Chanem dát dohromady a odpoledne přijde Minho, aby nahrál jeho části," namítl. Neklidně si prohrábnul vlasy a upil své kávy. ,,Chci mít jistotu, že to bude perfektní. Zatáhl jsem do toho několik lidí a nechci plýtvat jejich časem..."

,,Zlato, je to hudba. Hudba nikdy není perfektní, je to abstraktní dílo s nevyčíslitelnou cenou," odvětil nesouhlasně a chtěl mu zpod rukou sebrat papír, ale on ho rychle schoval pod stůl s varovným úšklebkem.

Felix si jen povzdechl. Nemělo cenu se s ním hádat. ,,Každopádně, chceš mi jako říct, že po noční jdeš k Chanovi do studia, kde budeš do večera?"

,,Mám pak celý týden denní a Chan jede dvacátého druhého k Jeonginovým rodičům. Chtěl jsem, aby to bylo před Vánoci."

,,Ty nejsi normální," zafňukal. Někdy si ťukal na čelo, když viděl, jak pracoval. Vlastně nechápal, že měl volný čas na produkci a trávení času se svým přítelem.

Když se nad tím zamyslel, věděl to Minho? Pokud ano, proč mu neřekl, jak blbý nápad tohle byl?

Jisung po chvíli schoval papír do kapsy. Rozhodl se poslední volné chvíle věnoval svému nejlepšímu příteli. ,,Co Hyunjin? Něco nového?"

Na to Felix dramatický praštil do stolu. ,,Tak to si poslechni!"

°•°•°•°•°•°

Jisung s povzdechem zavřel dokumentaci a prohlédl si prázdnou sesternu, kterou osvětlovala pouze zářivka z chodby.

Zatím nebyl unavený, čemuž se ani nedivil, když měl v sobě už čtyři kávy.

Noční směny byly jedny z klidnějších a méně náročnějších. Pacienti spali, doktoři se drželi mimo oddělení a nebyla taková pravděpodobnost, že mu nad hlavou bude hučet helikoptéra. Byl tu úplně sám a mohl se věnovat úpravě svého textu.

Už to byla doba, co skládal. I když mu chyběl ten pocit volnosti a možnost vypsat své pocity na kus papíru, přišlo mu, že to nebylo dost.

Stál si za tím, že jeho staré texty byly lepší a tyhle nestaly za nic.

Byl starý? Opravdu přišel o fantazii?

Kdyby se do jeho života nevrátil Minho, nenapsal by ani notu. Bylo to znamení, aby dal od hudby ruce pryč?

Z myšlenek ho však vyrušilo zapípání a robotický hlas, který oznamoval, že někdo z pacientů stiskl signalizaci.

,,Prosím, pozor. Volání z pokoje číslo osm. Lůžko, dva."

,,Paní Kim?" zamumlal překvapeně. Proč byla vzhůru?

Měl tu pár pacientů, kteří by si ho i v noci zavolali kvůli každé kravině, ale tohle nebyl ten případ.

Bez váhání se zvednul a mířil přímo k pokoji úplně vzadu.

Otevřel dveře, vypnul signalizaci hned pomocí jednoho doteku. Byl docela klidný než si všil, že jeho pacientka zoufale lapala po dechu, zatímco sípavě držela své tričko v okolí srdce, čelo opocené.

Zděšením zatajil dech a rozběhl se k lůžku. ,,Páni Kim!"

°•°•°•°•°•°

,,Vypadáš nějak přejetě," zamumlal Chan, když šel Jisunga vyzvednout u vstupu do jeho studia.

,,Dlouhá noc..." přiznal a prošel dovnitř, aby netáhlo.

Tuto odpověď si mohl každý vyložit jinak a nikdo by neměl Chanovi zazlívat jeho odpověď.

,,Šetřil tě Minho?"

,,Chane!" vykřikl a jeho tváře zrudly víc, než už byly kvůli zimě venku. ,,Tak jsem to nemyslel, měl jsem noční," vysvětlil.

,,Wou, wou, wou. Ty jsi nespal ani hodinu a plánuješ dneska dodělat celý song? To je nějaký pokus o sebevraždu? Já myslel, že tě Minho vrátil do normálu!"

,,Koupil jsem si kafé, budu v pohodě."

°•°•°•°•°•°

Bylo to skvělé dopoledne, až nostalgické. Chan seděl za počítačem, Jisung obsadil malé elektrické piano a tvořili jako za starých časů.

Bál se, aby nebyl moc nervózní a upjatý, ale jeho obavy se nevyplnily.

Smáli se, nadávali, experimentovali, jedli a znovu se smáli.

Jisung ani nevěřil, že stihli do oběda dodělat hudbu pro celý track. Dokonce i nahrál pár svých vlastních částí. Nemohl se dočkat, až nazpívá ty zbylé se svým přítelem po boku.

,,Jsem unavený," zakňučel Jisung po deseti minutách nic nedělání.

Když neměl endorfiny z hudby, dopadla ho únava. Nečekaně.

,,Osmá káva nepomůže?" zavtipkoval Chan, zatímco objednával jídlo.

,,Humoristo," odsekl a položil se na měkký gauč uprostřed studia.

Za hodinu měl přijít Minho a on se na něj opravdu těšil. Neviděli se jen den a půl, ale jemu to přišlo jako šílená doba.

,,Oběd přijede za půl hodiny, tak si jdi chvíli lehnout. Já půjdu na chvíli dolů, Jeongin potřebuje klíče, protože si své zapomněl," řekl a poté odešel.

Menší ho poslechl bez pokusu o zapírání. Věděl, že i ta chvíle mu pomůže a on bude plný energie, až jeho láska přijde.

Oči se mu taky zavřely v sekundu, co práskly dveře.

°•°•°•°•°•°

,,Konečně ti můžu ukázat své studio!" zaradoval se Chan, když černovlasého muže pouštěl do tepla.

Minho nadšeně zakýval hlavou. ,,Mám velká očekávání, ale první mě zajímá, kde ne Jisung? Nebere mi mobil," řekl skepticky.

,,Tak nějak spí a nejde probudit. Ani teplý oběd nezabral," vysvětlil, přičemž si nejistě poškrábal zátylek.

Vydali se do samotného studia a Minho hned hledal očima svého přítele. Ležel na gauči, schoulený do klubíčka, s tváři schovanou a zakrytý jen vlastní mikinou. Chrupkal jako malé děťátko.

Pobaveně pozvedl obočí dřepl si vedle gauče. ,,Ji. Vstávej," jemně ho pohladil po vlasech, ale on sebou téměř ani nehnul. ,,Cos mu dal, že tak spí?"

,,Já?" vydechl pobaveně. ,,Ten magor měl čtyři kávy jen co sedí tady a dalších několik v práci. Když mi řekl, že měl noční, chtěl jsem ho poslat domů, ale odmítl. Dobře, že spí teď."

Téměř nevěřil svým uším. Po noční šel rovnou sem?

,,Asi bych mu měl promluvit do duše..." zamumlal starostlivě.

Nechali ho ještě spát a místo toho probírali všechna témata, která od školy nestihli.

Chan vysvětloval, jak plánoval na Štědrý den požádat Jeongina o ruku a druhý básnil o skvělých chvílích v Japonsku. I tak vždycky skončil s větou 'ale teď je tu Jisung. Podruhé už bych ho za nic nevyměnil'.

Ani nestíhali sledovat čas a bylo pět večer. Jisung stále nerušeně spal a nevypadal, že by se měl někdy v blízké době probudit.

,,Možná bych ho měl vzít domu. Leží zkroucený jak žížala," zamumlal Minho.

,,Nedodělali jsme tu písničku, bude nás nenávidět," namítl Chan. ,,Za týden jsou Vánoce, já jedu pryč a Jisung má teď hodně směn. Nejsme schopní se potkat."

Vyšší nejistě semkl rty. Měl pravdu. Ta písnička byla všechno, na co se teď soustředil, a dokonce kvůli tomu zapomínal myslet na své zdraví.

,,Musí být tak unavený, že stejně nic nenazpívá," povzdechl si. Jeho zdraví bylo důležitější.

Chan váhal, ale nakonec smířeně přikývl. Sám by to bez další dávky kofeinu asi nezvládl. ,,Dobře, zajdu si na záchod a uklidíme to tu."

Mezitím Minho hodil všechny Jisungovy věci k sobě do batohu a poté so dřepl vedle něj. Několik vteřin jen koukal do jeho jemné a dokonalé tváře. Byl na několika kontinentech a nikdy neviděl nikoho takového.

Nikdo nebyl jeho Jisung.

,,Měl bys na sebe dávat větší pozor. Takhle se zničíš," vtiskl mu láskyplný polibek na čelo, ale to už se vrátil Chan.

Pomohl mu všechno uklidit a vypnout, aby mohli hned odejít. Pote se vrátil ke gauči a vzal svého přítele do náruče. Snažil se nenarušit jeho spánek krásy, ale bohužel se mu to nepovedlo.

Brunet ospale otevřel oči a hlasem plným únavy zamumlal: ,,Min... co se...děje...?"

,,Vůbec nic, ještě můžeš spát," bál se, že když bude vzhůru, začne se s ním hádat, aby mohli nahrát zbytek písničky, ale štěstí bylo na jeho straně.

Únavou se mu oči opět zavřely k sobě a jediné k čemu se zmohl bylo položil hlavu na přítelovu hruď, a ještě víc se k němu přitulit.

Byl tak sladký, Minho by ho nejradši umačkal jako plyšáka.

Ani si nevšiml, že je celou dobu pozoroval Chan s pyšným úsměvem na rtech.

°•°•°•°•°•°

Jisung rozespale otevřel oči a musel říct, že ho velmi překvapilo, když koukal z okna na frekventovanou křižovatku. Neusnul v Chanově studiu? Proč byla taková tma?

Zmateně otočil hlavu a uviděl svého přítele, který se soustředil na cestu.

,,Min?"

,,Jak se ti spalo, Růženko?" zeptal se s úsměvem.

Musel si před svou odpovědi poskládat všechno co se dělo. Vůbec si nepamatoval, že by svého přítele potkal. Byl přeci u Chana se studiu a-

,,Co ta písnička?!" vykřikl zděšeně. ,,Nahrál jsem jen pár částí. Sakra, proč jsem jenom musel usnout?! Musíme se vrátit a dodělat to!"

Minho však zavrtěl hlavou. ,,Ne, Ji, musíš si odpočinout. Bylo nezodpovědné jít po noční pracovat do studia, zvlášť když máš zítra denní."

,,Ale-ale pak už to nestihnu! Chci to dodělat před Vánoci!" byl tak unavený ze všeho, že mu začaly padat slzy po tvářích, aniž by to mohl ovlivnit.

Chtěl si odpočinout, ode všeho. Nejradši by se zavřel doma se svým milým a zůstal s ním celý den v posteli.

,,Ta písnička musí být před Vánoci..." zavzlykal.

Minho byl opravdu zaskočen. Předpokládal, že se s ním bude hádat, možná si vletí do vlasů, ale ne, že se rozpláče.

Naštěstí už byli ve své ulici a on zaparkoval, aby mu mohl věnovat plnou pozornost. Byl jen unavený.

,,Nic se nestane, když to nahrajeme později. Lepší, než aby sis ublížil," řekl, přičemž ho pohladil po stehně, jenže Jisung zoufale zavrtěl hlavou.

,,Páni Kim je na JIPce! Sám jsem ji tam vezl, selhává jí srdce!" schoval tvář do svých dlaní, aby ho ušetřil pohledu na jeho oteklý obličej z pláče. ,,Bojím se, že-že se nedožije Vánoc! Chci jí tu písničku věnovat, ale teď už na to není čas! S Chanem se prostě nesejdu..."

Minho v jeho vzlycích slyšel čisté zoufalství, ale hlavně únavu a smutek. Na paní Kim mu záleželo víc, než přiznával. Taky se sám cítil trošku špatně. Kdyby věděl co se se starší ženou dělo, možná by ho tam nechal pracovat a dodělat písničku.

Ne, to bylo špatně. Potřeboval odpočinek.

Vyskočil z auta a rozběhl se k Jisungově straně. Otevřel dveře a vytáhl ho ven, aby mu mohl věnovat pevné objetí.

,,Neplač, určitě se to ještě nějak vyřeší. Pomůžu ti s tím, slibuju," hrál si s jeho hebkými vlasy, zatímco ho druhou rukou držel na pas.

On však jen zavrtěl hlavou a chytil se svého přítele ještě pevněji. ,,Nemá to cenu. Bylo to zbytečné, všechno! Snažil jsem se zbytečně..." vzlykal dál.

,,Tak to není! Zase jsi našel cestu k hudbě a dostal do svého života něco jiného než práci!" namítl a na chvíli se odtáhl, aby ho mohl pohladit po tváři. Cítil v břiše tolik motýlů, když na něj koukal těma nevinnýma očima zalitých v slzách.

,,Dal si do ní kus srdce, kus sebe. Zase jsi objevil kouzlo Vánoc..."

Studený vítr jim pročísl vlasy, zatímco k jejich uším doléhaly vánoční koledy, které šly z vedlejšího obchodu.

Tento večer byl krásný a Minho nechtěl, aby ho Jisung utopil v slzách.

,,Ale, ale paní Kim..." zašeptal o něco klidněji. ,,Chci, aby to slyšela. Nebýt jí, nikdy bych se do toho nepustil..."

Dostal nápad. Skvělý nápad.

,,Neboj, všechno dobře dopadne," jemně ho políbil na čelo a poté i na jeho měkké rty. ,,Pojďme dovnitř, musíš si odpočinout."

Jisung si utřel slzy z tváře a pevně chytil jeho dlaň. ,,Snad máš pravdu..."

°•°•°•°•°

,,Underneath the mistletoe
We're dancing in the night.
Face to face I love it when you smile oh woah.

You make this Christmas red and white."

,,To bylo perfektní!" vykřikl Chan nadšeně, když Seungmin vyšel z nahrávací kabiny.

,,Ta písnička je vážně skvělá, Jisung by se tomu měl věnovat."

Minho s úsměvem zakýval hlavou a podíval se na čas.

Byla jedna hodina, takže měl ještě čas. Chtěl totiž Jisunga vyzvednout z práce a unést ho na nákupy.

Vánoce se blížily a on chtěl nakoupit co nejvíce věci na Štědrý den dopředu, aby se vyhnuli stresu a frontách v obchodech.

Chan uložil zvukovou stopu a unaveně se protáhl. ,,Ještě že zítra odjíždím k Jeonginovi," pustil do beden nějaké vánoční písničky, aby trošku uvolnil atmosféru a neseděli tu v tichu.

Kromě Jisunga byli vlastně kompletní, což bylo žádoucí. Měl radost, že se všichni zvládli sejít v jeho studiu navzdory rušnému období.

,,Úplně mě to přeneslo do mladých let," přiznal Changbin uvolněně a ostatní souhlasně přikyvovali.

,,Minho měl pro jednou dobrý nápad," zašklebil se Felix, zatímco svému příteli pletl ve vlasech malý copánek. ,,Něco nového ve vašem zamilovaném světě?"

,,Uhm, bydlíme teď u mě," řekl 'tu první věc, co ho napadla. ,,Ptal jsem se ho proč má tolik směn a on řekl, že kvůli nájmu a jídlu. Jelikož spí hodně noci u mě, navrhl jsem, abychom platili nájem spolu jen na jeden byt, aby měl více volného času. Je to brzo, jsme spolu pár týdnů, ale chtěl jsem ho ulehčit stresu a tlaku."

,,Jak šlechetné. Co bys neudělal pro sex navíc, co?" zasmál se Hyunjin.

Minho nemohl přiznat, že se opravdu červenal. Ne, to mu jeho pýcha nedovolí.

,,Jsou tu někde kapesníky? Ubrousky?"

Mohli se provokovat jak chtěli, ale každý z nich měl v paměti spoustu nostalgických vzpomínek. Z doby, kdy se všichni scházeli u Chana v garáži a na mikrofon od herních sluchátek nahrávali písničky, které složili v hodině a Jisung seškrábal text na první papír, co měl po ruce.

Bylo to příjemné. Měli by to zopakovat častěji.

°•°•°•°•°

,,Měj se, Jisungu!"

Byl tak šťastný, když opustil oddělení, ostatně celou nemocnici.

Únava ho užírala do morku kostí a z vánoční nálady se mu motala hlava. Všude hrály koledy, svítila barevná světla. Kdo by to čekal v monotónní nemocnici?

Nebyl na to zvyklý, kromě jedné výjimky Vánoce nikdy neslavil, proto byl pořád lehce nesvůj. Zároveň se mu vždycky vykouzlit úsměv na tváři, když si vzpomněl, s kým bude Vánoce trávit letos.

Měl však na mysli jednu důležitou věc. Neměl pro něj dárek. Fantazie ho zradila a on nevěděl, co mu pořídit. Nechtěl, aby to bylo něco obyčejného, co položí na stůl a nikdy to nevyužije, jenže co to bylo? Co Minho potřeboval?

Celou dlouhou alej směrem k autobusové zastávce se snažil něco vymyslet. Vánoce byly za pět dní, čas se krátil.

Vytočeně odkopnul šišku, která mu stála v cestě, ale než stihl hlasitě zanadávat, jeho mobil se rozezněl.

,,Min?" vydechl překvapeně.

,,Otoč se," zněl jeho jednoduchý rozkaz.

Podíval se nalevo, napravo a uviděl u silnice jeho černé auto. Minho stál vedle a vesele na něj mával.

A toto málo mu stačilo k nadšenému úsměvu. Dokonce se za ním rozběhl, to by neudělal ani pro některé své pacienty.

Skočil mu přímo do roztažených paží a schoval tvář v jeho rameni. ,,Co tu děláš?" zeptal se nadšeně, přičemž se nadechl jeho čokoládového parfému. Sám ze sebe cítil jen dezinfekci a chtěl se toho zbavit.

,,Chtěl jsem s tebou nakoupit všechno na Štědrý den. Taky suroviny na cukroví."

,,Nemáme cukroví dost?"

,,Vždycky se hodí víc. Navíc mě baví házet po tobě mouku."

,,Hej!" vydechl dramatický a jemně ho praštil do paže.

Tak jako tak byl rád, že se ukázal. Kromě krátkého spánku byl tohle jediný scénář, který byl ochotný na dnešní odpoledne přijmout.

°•°•°•°•°

Užili si spolu skvělé odpoledne. Zašli na oběd, nakoupili chybějící potraviny a obešli několik obchodů. Koupili si také typické, vlněné vánoční svetry. Vybrali si je navzájem.

Jisung dostal růžový s hvězdičkami a jeho přítel odešel se zeleným svetrem, na kterém byly zobrazení sobi se saněmi.

Mimo spousty jídla a vánoční nálady odešel s malým látkovým pytlíkem. Nevěřil tomu, ale pořídil mu dárek. Nebyl velký, ani drahý. Přeci jen neměl moc peněz.

Šlo spíš o malou, osobní drobnost. Rád by mu dal víc, ale nevěděl jak.

Zatímco Minho běžel do sprchy, šel do jejich nově společného pokoje. Pořád si na to zvykal.

Začal ve svém batohu hledat notes, kam přepsal svou píseň. Měl ji totiž seškrabanou na několika kusech papírů. Díky práci v nemocnici si zažil určitý systém, který v průběhu tvorby nedodržoval a chtěl si vše aspoň potom dát do pořádku.

Zápisník však nikde.

Zkontroloval to znovu a znovu, ale opravdu ho neměl. Zavolal Chanovi, jestli ho omylem nenechal ve studiu, ale dostal jasnou odpověď.

,,Ne, určitě tam nezůstal, uklízím vždy pečlivě. Promiň, musím končit, než mi Jeongin rozbije kufr."

Takže ho ztratil? Do nemocnice si ho nebral.

Začal lehce panikařit a v očích cítil první slzy. Měl sice beat u Chana v počítači, ale pokud deník opravdu ztratil, přišel o slova, která tak pracně psal a upravoval.

Nejen, že to nestihl nahrát do Vánoc, ale ještě bude muset dopisovat slova. Za co se mu duch Vánoc takto mstil?

Měl oči plné slz. Opět. Proč musel být tak citlivý?

,,Ji, co se děje? vydechl zmatený Minho, který se vrátil ze sprchy pouze s ručníkem na ramenou a v kraťasech.

,,Ztratil jsem písničku pro paní Kim! Ten zápisník zmizel!" vyprskl, přičemž se stihl zajíkat slzami. ,,Nejen, nejen že jsem to nenahrál, ale, ale dokonce jsem ji ztratil..." už úplně přestal věřit, že by vánoční píseň staré ženě pustil.

Jeho přítel ho však chytil za tváře a posadil se na postel, aby mohl Jisunga přitáhnout na svůj klín.

,,No tak, máš přeci melodií u Chana a text můžeš dopsat. Není potřeba slz," všechny je utřel z jeho tváře a něžně ho políbil na tvář.

,,Ale-ale paní Kim si ji nikdy neposlechne! Dnes jsem za ní byl a doktoři ji dali čas do Vánoc!" schoval se u něj jako dítě a vzlykal.

Minho ho jemně hladil po zádech a snažil se uklidnit jeho trýznivé vzlyky. Nevěděl však co v této situaci dělat.

Vedle totiž dobře, kde jeho zápisník byl. Ukradl mu ho z batohu včera večer a teď nejspíš ležel u Chana, nebo si ho jeden z jeho přátel odnesl domů.

Ucítil, že mobil v jeho kapse zavrněl a na tváři se mu objevil úlevný úsměv.

,,Ji, co kdyby sis dal rychlou sprchu a já ti pak pomůžu hledat?" navrhl.

Co mohl dělat? Ukradl si od svého přítele poslední pusu a odešel do sprchy. Když však vodu vypnul, uslyšel hlasy. Minho asi zapnul televizi.

Osušil se, oblékl si čisté oblečení ve formě tepláků a volného trička. Trošku si upravil vlasy a podíval se do svých očí zarudlých od pláče.

Možná to bylo opravdu znamení, aby s hudbou definitivně skončil a věnoval se pouze práci. Rodiče to do něj tloukli celý život a ti většinou pravdu mají.

Že jo?

Sklesle svěsil ramena a po tichém povzdechu se vrátil do obýváku spojeného s kuchyní.

Co však nečekal byla velká skupinka lidi kolem gauče. Tak moc se vlastních přátel lekl, že málem udělal dva kroky zpět do koupelny.

,,Co tu děláte? Děje se něco?" nechápal a jeho otázka šla hlavně k majiteli bytu. Jak sem během deseti minut dostal dalších šest lidí?

,,Máme pro tebe společný dárek a chtěli jsme ti ho dát společně ještě než ty dvě hrdličky odjedou!" vysvětlil Felix nadšeně.

,,M-mně?" zakoktal celý zmatený

Skepticky probíhal pohledem ze svého přítele a zpět na ostatní. ,,To-to přece-" než však stihl Větu dokončit, Minho ho svými hřejivými dlaněmi chytil za ramena a vtiskl mu polibek do vlasů.

,,Klid, radši napni uši," řekl s úsměvem.

Chtěl se zeptat co tím myslel, ale v tu chvíli Chan vytáhl svůj tablet s aplikací, kterou moc dobře znal.

,,Jste připravení?" zeptal se mladý producent. ,,Je to šité horkou jehlou, snad nás za to nezabiješ."

,,Zapni to už!" okřikl ho Hyunjin s dramatickým rozhozením rukou.

Jisung byl úplně zmatený, jako by se objevil na jiné planetě. Když však stiskl play a uslyšel velmi povědomou melodii, jeho srdce se zastavilo.

,,Red and white, we're underneath the Christmas lights.
Hold me tight, I'll never leave your side."

S otevřenou pusou do kořán poslouchal text své vlastní písničky. Každý tón, každý detail postřehl.

,,One of a kind, yeah, you make me feel alive.
You're the light of the night, I just love it when you shine.
Stars in the sky, yeah, they glisten in your eyes.
Feeling red 'cause I'm shy, you're my angel in white."

Nevěřil, jak skvěle zněly všechny harmonie dohromady. Felixův hluboký hlas, Jeonginovy čisté tóny a Changbinův důrazný rap. Všechno bylo přesně tak jak si představoval. Bez jediné chyby.

,,Underneath the mistletoe
We're dancing in the night
Face to face I love it when you smile.
You make this Christmas red and white."

Seungminův průzračný hlas ukončil celou skladbu a Jisung si až teď uvědomil, že mu po tváři tekly slzy volným proudem.

Nevěřil, že právě slyšel to, co slyšel. Nevěřil, že jeho přátelé nahráli skladbu, o které někteří z nich sotva věděli. Nevěřil, že to zvládli tak dokonale.

Zatímco mlčel, ostatní si vyměňovali nervózní pohledy. Co když se mu to nelíbilo? Co když to pokazili?

Všechny pochyby však zmizeli ve chvíli, když Jisung rozmrznul ze svého transu a utřel své slzy do rukávu.

,,To-to bylo perfektní. Ani nevím, co říct," zavzlykal.

Každému z nich spadl kámen ze srdce. Jejich producent byl tak citlivý, že se někteří z nich začali smát.

Tak jako tak mu věnovali velké skupinové objetí. Přesně jako na střední.

°•°•°•°•°

Jisung se další den opravdu těšil do práce. Nemohl se dočkat, až jeho denní směna skončí a on půjde navštívit paní Kim na jednotku intenzivní péče.

Stále tomu nevěřil. Jeho přáteli za jeden den nahráli a dali dohromady píseň, se kterou už se Vánoc rozloučil. Taky dostal zpátky svůj zápisník, který mu Minho vzal a Chan vrátil.

Zároveň získal spoustu komplimentů o celé skladbě. Jen mu to ukázalo, že by se měl hudbě víc věnovat a všechny obavy byly zbytečné. Zvažoval, že by vzal práci v nemocnici jen na částečný úvazek a pomohl Chanovi ve studiu.

,,Páni, ty záříš," zkonstatovala Suhua, když spolu chystali infuze.

,,Mám skvělé přátele. Co k tomu říct," zahihňal se.

Směna mu utekla jako voda a on se s mobilem v ruce vydal na JIPku ve vedlejší budově. Tam ho však čekalo velmi nečekané překvapení.

,,Nikdo se jménem Kim tu dnes neleží, jsi správně, Jisungu?" zeptala se tmavovlasá sestra, která byla právě na směně. Šlo o jeho spolužačku ze střední.

Než stihl odpovědět, přišla jiná sestra, která nechtěně zaslechla jejich rozhovor.

,,Pani Kim, to je ta, které dnes v noci selhalo srdce, ne?"

Jisung cítil, jak se mu při těchto slovech sevřel krk.

,,Co-cože...?"

°•°•°•°•°•°

,,Už by měl být tři hodiny doma a stejně mi mobil nezvedl," vydechl Minho starostlivě. Chtěl mu dát vědět, že se vrátí pozdě, protože si chtěli s Felixem po dlouhé době zatancovat staré tance. Znervózňovalo ho, že nezvedal telefon.

,,Možná usnul. Víš, že chodí ze směn unavený," snažil se ho druhý uklidnit. Znal svého nejlepšího přítele dobře a věděl, jak moc miloval krátký spánek po dlouhé směně.

,,Doufám, že máš pravdu."

Uklidili spolu studio a on se vydal rovnou domů. Stále kontroloval mobil, napsal několik zpráv, ale nedostal ani zobrazeno. Bylo to frustrující.

Odemknul jejich společný byt, uklidil boty na bok, bundu pověsil a pokračoval dále do obýváku.

,,Ji?" houkl, ale žádnou odpověď nedostal. Obývák byl prázdný a koupelna otevřená, proto nakoukl do ložnice.

Bingo.

Ležel na jejich společné posteli, ani se nepřevlékl a s naprosto prázdným výrazem koukal do stropu. Jeho mobil se válel vedle, otočený displejem dolů.

Nespal, ani ho nepřisel přivítat. Něco bylo špatně. Velmi špatně.

Došel ke straně postel a kleknul si, přičemž lokty opřel o měkkou matraci. ,,Sungie, stalo se něco?" jemně ho dloubnul do tváře, protože doufal, že byl jen unavený a jako odpověď dostane roztomile hihňání. Bohužel unavený zdravotník jen pootočil hlavu.

,,Co se stalo, Zlato?" znovu ho pohladil po tváři. Jeho výraz mu neříkal nic, a to bylo zvláštní.

,,Byl jsem za paní Kim, abych jí pustil naši písničku," zamumlal.

Zmateně naklonil hlavu a vytáhnul se na lokty. ,,A co? Nelíbilo se jí to?"

Jisung nesouhlasně sklopil pohled. ,,Dnes v noci zemřela. Přišel jsem pozdě..."

Nečekal takovou odpověď. Paní Kim nikdy neviděl a neměl k ní žádný vztah, ale věděl, jak důležité to pro Jisunga bylo. Nahráli píseň pravě kvůli tomu, aby ji slyšela před Vánoci a skladatel měl klid na duši.

Jeho prázdný a unavený výraz mluvil za vše.

Vytáhnul ho do sedu, aby jejich těla spojil v jedno hřejivé objetí. Tak jak očekával, Jisung schoval tvář v jeho hrudi a teprve v tu chvíli dal prostor všem slzám.

,,Všechna vaše práce byla k ničemu. Moc mě to mrzí," zavzlykal.

,,Není to tvoje chyba, navíc nesouhlasím s tím, že to bylo zbytečné," namítl s konejšivým úsměvem.

,,Ale-ale-"

,,Žádné ale. Copak sis doteď nevšiml, jaký přínos ta píseň měla do života nás všech?"

Jisung se nad jeho slovy zarazil a celý zmatený zvedl hlavu. ,,Jak to myslíš?"

,,Když jsem tě potkal po několika letech, trošku jsme se zděsil, když jsem viděl ,co se s tebou stalo. Byl jsi zahlcený prací, na pokraji vyhoření a o Vánocích jsi nechtěl ani slyšet," jemně ho chytil za tvář a na krátkou chvíli spojil jejich rty.

,,Zase jsi dostal tu jiskru v očích, cos ztratil. Napsals skvělou písničku o vánoční lásce a bez úmyslu jsi nás donutil spojit síly a nahrát track jako za starých časů. To nebyla práce, Ji, to byla zábava."

Nechtěl věřit vlastním uším. Stejně tak nevěřil, že muž před ním byl takový, jaký byl.

,,Ale paní Kim to nikdy neuslyší..." zamumlal.

,,Čas se zastavit nedá, to moc dobře víš. Určitě je pyšná," stále si hrál s jeho vlasy, protože věděl, jak to miloval.

Tahle slova nestačila k tomu, aby úplně zahodil svůj smutek, ale s tím nikdo ani nepočítal. Jisung byl silný a zároveň velmi citlivý. Mohl to zkoušet skrývat, ale Minho ho měl přečteného už od prvního dne, co do sebe vrazili.

,,Můžeme tady ještě chvíli ležet?" zeptal se s nosem zabořeným v brunetově mikině.

,,Nechtěl by sis něco pustit? Nedávno jsem si vzpomněl na jednu pohádku, kterou mi pustil kamarád v Evropě. Jmenuje se Tři oříšky pro Popelku. Je to staré, ale tam na to nedají dopustit," navrhl.

Jisunga tato nabídka zaujala, avšak stále měl jeden velký problém.

,,Obývák je moc daleko..." zakňoural dramaticky.

To nebylo něco, co by jeho přítele zastavilo. Jedním hopem si ho vzal do náruče a zamířil rovnou k televizi.

,,Min, pomalu!" zasmál se.

,,Žádné výmluvy, musíme tě vánočně naladit."

,,Takže doneseš i cukroví?"

,,Pro tebe cokoli."

°•°•°•°•°•

,,Už chápu, že to v Evropě tak milují. Ta herečka Popelky je skvělá!" vydechl Jisung, když stará, česko-německá pohádka skončila.

,,Ve Skandinávii prý udělali moderní verzi, ale nebyla tak dobrá."

,,Nechceš se rovnou přestěhovat do Evropy?" zasmál se, když bral z talíře poslední vanilkový rohlíček.

Nějakou chvíli ho ještě provokoval, ani si nevšimli, že jim v pozadí začaly hrát vánoční koledy.

,,Chan posílá fotku s Jeonginovou rodinou! Ani jsem nevěděl, že mají psa a dívej ten stromeček!" Jisung se trošku rozplýval, ale Minho v tu chvíli úplně zbledl.

,,My jsme zapomněli stromek! Proč jsi nic neřekl?!" vyhrkl.

Menší nechápavě naklonil hlavu. ,,My jsme doma nikdy stromeček neměli..."

Nemohli na něj házet vinu, měl na to myslet sám. Bohužel teď už bylo pozdě. Mohli jen doufat, že další den ještě uloví nějaký hezký stromek.

,,Tak si zítra uděláme výlet."

°•°•°•°•°•°

Tak jak řekli, udělali.

Na poslední chvíli jeli do města a vybrali malý, ale opravdu hezký stromeček. Po cestě koupili pár nových ozdob a Minho dal svému příteli možnost výběru.

Nikdy stromek nezdobil, proto byl úplně rozčarovaný z tolika barev a druhů baněk.

Nezapomněli ani na výborný oběd a Jisungovo oblíbené perníkové latté.

,,Kde jsi vzal ty světýlka a řetězy?" zeptal se ohromeně, zatímco popíjel svou kávu a spokojeně houpal nohama na kuchyňské lince.

,,Babička měla spoustu ozdob," vysvětlil. Snažil se zamotaný chuchvalec rozmotat a moc mu to nešlo. Jeho mužské ego mu však nedovolilo říct si o pomoc.

Nakonec všechno zvládli a Jisung s nadšeným úsměvem umístil hvězdu na špičku.

,,První stromeček, který jsem kdy zdobil," vydechl okouzleně.

Minho s úsměvem obmotal ruce kolem jeho úzkého pasu. ,,Udělal jsi skvělou práci," chtěl ho pevně obejmout, ale nečekal, že uteče z jeho paží ke svému mobilu.

Už chtěl zklamaně rozhodit ruce, ale Jisumg zapnul jeho vlastní píseň a rozběhl se zpět k němu.

Seungminův krásný hlas se rozezněl místností, ale on stihl vnímat jen jejich spojené dlaně.

,,Co kdyby pan choreograf vymyslel i tanec, aby byla skladba kompletní?" zahihňal se.

,,Even in a crowded place, I only see you
Our special spot is under the mistletoe
Fall in love, the sound of snow, flowers bloom."

Minho neváhal provedl s ním ladnou otočku. ,,Stačí říct."

,,It's all about love, in a world of red and white
Holding hands in the snow, we'll be making pink
Yeah, I love you, yes, I love you
It feels like time has stopped
The Christmas tree, only looking at us
I can hear your "one-four-three" whispered in my ear
Yeah, I love you, yes, I love you
Everything turns pink, I love you."

Jejich těla se hýbala v dokonalé synchornizaci, přestože Minho měl hlavní slovo. S pyšný úsměvem sledoval Jisungovo perfektní tělo, jak využívalo každé své přednosti k dokonalému pohybu.

Položil ruce na jeho boky a krátce spojil jejich rty. ,,Musíme to pak naučit i ostatní."

Menší nadšeně zakýval hlavou a pevně chytil jeho dlaně. ,,Skvělý nápad!"

°•°•°•°•°•°

,,V Evropě slaví Vánoce mnohem víc. Pochází to totiž z jejich náboženství."

,,Ty s tou tvojí Evropou," zasmál se Jisung. ,,Ale je pravda, že Jeonginova rodina bere Vánoce vážněji, když jsou křesťani."

Štědrý den. Pro některé nejkrásnější dne v roce, ale pro Jisunga obyčejný pracovní den. Tedy doteď.

Stále si nebyl stoprocentně jistý, jestli ten hřejivý pocit byl to, co v něm měly Vánoce vzbuzovat, ale co na tom záleželo?

Jsou to svátky, které má člověk trávit s těmi, které má rád. Chtěl být s tím jediným, kdo mu po letech ukázal, že v životě bylo víc než práce.

,,Zrovna mi píše Chan!" na jeho tváři se objevil pyšný úsměv a ukázal Jisungovi fotku, kterou právě obdržel. ,,Požádal Jeongina o ruku! Nemůže přestat brečet!"

,,Nene!" vypískl nadšeně. ,,Jak to, že mi nic neřekl?!"

,,Řekl bys to Felixovi, Felix Hyunjinovi a ten Jeonginovi."

Brunet dotčeně zkřížil ruce na prsou. ,,To není pravda!"

,,Tenhle koloběh známé," položil mobil na stůl a přitáhnut si bruneta do pevného objetí. Schoval tvář do jeho ramene a rukama obepnul Jisungův pas jako ocelový korzet.

Mohl se snažit hrát uraženého, ale s vlhkým dechem, co lechtal jeho kůži to nebylo možné. Vtiskl mu proto do vlasů láskyplný polibek. ,,To lechtá!" zahihňal se.

,,Voníš jako vanilka," zamumlal s úsměvem.

Jisung se stydlivým výrazem naklonil hlavu. Co udělal, že si zasloužil někoho takového?

Kdyby mu někdo před měsícem řekl, že stráví Vánoce jinde než v práci, nevěřil by.

Teď tu stál, se svou první a dosud jedinou láskou v náručí. Mladý muž, který mu byl velkou inspirací v jeho bílém a monotónním světě.

V uších jim zněly vánoční koledy a za okny padal čistý sníh. Vánoce jako z pohádky.

,,Něco pro tebe mám," řekl Minho, když ho za ruku zavedl do obýváku. ,,Zavři oči."

Nemusel říkat dvakrát. Semkl víčka a trpělivě čekal. Měl v sobě takovou dětskou zvědavost.

Za celý život dostal jeden vánoční dárek, a to právě od něj. Stříbrný řetízek, který Minho koupil z peněz za vyhranou soutěž v tanci. Dokonce do něj vlastnoručně vyryl jejich iniciály.

Při hádce s otcem o něj přišel. Šlo o poslední vzpomínku po jeho odletu do Japonska, proto nebylo překvapením, že tehdy vyplakal všechny zbylé slzy.

,,Otevři."

První se podíval na pyšný úsměv v jeho tváři. Ten mu napovědět, aby sjel pohledem níž. Konkrétně na smaragdově zelenou krabičku.

Ještě ji ani neotevřel a srdce mu bilo jako splašené. Když na něj však vykoukl zlatý řetízek, málem neudržel své slzy.

Byl téměř totožný s tím, o který přišel. Kov nahradil dražší kov a vypadalo to, že Minho přenechal vlastní práci na profesionálovi, páč písmo na medailonku bylo profesionálně úhledné.

,,Min, ten je překrásný!" vydechl.

Druhý neváhal a hned mu ho připnul kolem krku. ,,Moc ti sluší."

,,Děkuju, děkuju, děkuju!" vykřikl, když svému příteli skočil do náruče.

Minho s ním udělal dvě otočky, než Jisunga bezpečně postavil na zem. Chtěl znovu spojit jejich rty, ale on se mu vykroutil z rukou.

,,Taky pro tebe něco mám! Zavři oči!" řekl nadšeně. Tomu úsměvu se nedalo odolat.

Slyšel, že odběhnul do ložnice a přicupital zpátky. ,,Můj dárek není tak cenný... Je spíš nostalgický," jako by ho najednou přepadla nervozita.

Chtěl otevřít oči, ale Jisung mu je přikryl dlaní. ,,Ne, ještě ne."

Jen se pousmál, když ucítil, jak mu něco připnul kolem zápěstí.

,,Můžeš."

Byl to pletený náramek s korálky. Malý, ale roztomilý dárek přímo od srdce. Jakoby se v tom zrcadlová Jisungova povaha.

,,Když jsme byli nakupovat, všiml jsem si skupinky děti, které stály u malého stánku a prodávaly vlastnoručně vyrobené šperky. Připomnělo mi to tu holčičku, od které jsem koupil ten tvůj prstýnek," vysvětlil jednoduše a vytáhl svůj deníček.

,,Taky jsem složil další písničku, kterou bych ti rád věnoval..."

Chtěl mu dát i něco jiného, když neměl peníze. Hrozně dlouho nad tím přemýšlel, než dostal jednorázový nával inspirace a vznikla píseň, na kterou bude navždy pyšný.

Minho překvapeně zatajil dech. ,,Mě?"

,,Ano, tobě!" zasmál se a ukázal mu stránku s naškrábaným textem.

Zvědavě si pročetl text a s dojatým úsměvem parafrázoval název písně:,, Want so bad."

Menší stydlivě přikývl. ,,Když jsem to psal, myslel jsem na tebe," přiznal.

Přečetl si celý text a nedokázal ovlivnit jednu slzu, co mu stekla po tváři. ,,Nikdy jsem nic takového nedostal," utřel svou slzu do rukávu a znovu Jisunga pevně obejmul. ,,Děkuju."

,,To bylo to nejmenší," zahihňal se, když ho ve svých pažích schoval jako přerostlé dítě.

Vánoce. Čas, který se tráví s rodinou. Jisung možná to štěstí neměl, ale co na tom záleželo?

Našel svou ztracenou inspiraci, lásku k hudbě. Konečně viděl to, co předtím neviděl.

Stále vzpomínal na paní Kim. Nebýt jí, všechno pro něj mohlo dopadnout jinak. Píseň možná nikdy neslyšela, ale určitě by si ji zamilovala. Tak jako oni.

Minho zapnul nahrávku Jisungovi písně a za pas si ho přitáhnout blíž. ,,Pojďme si ještě zatančit."

Nedokázal slovy popsat ten pocit nadšení, který cítil. ,,Kdykoli."

Dokud měl po boku své přátelé a tohoto mladého muže, už nikdy nebude sám.