Jméno: Muffiness95
Wattpad: @Muffiness95
Zvolené téma: Tajný Santa
Název povídky: Že by shoda náhod?
Skupina: Ateez
Pár: Kim Hongjoong/Park Seonghwa
Počet slov: 3161

Anotace: Když Hongjoong zjistí, komu má letos dělat Tajného Santu, málem ho raní mrtvice. Co netuší je to, že objekt jeho zájmu si ho vylosoval. Taky nemá ponětí o tom, že jeho přátelé usilovně pracují na tom, aby se jeho vztah se Seonghwou konečně dal do pohybu.

Text povídky:

Z Hongjoonga odkapával studený pot ještě několik desítek minut po tom, co se dozvěděl, komu bude letos dělat Tajného Santu. Z těch tří set studentů, kteří školu navštěvovali, si musel vylosovat zrovna toho, kterého chtěl nejmíň. Zdá se, že zákon přitažlivosti velmi úspěšně aplikoval sám na sebe. Proklínal toho, kdo s touto teorií přišel, ať už to byl kdokoliv. A kdo že to vymyslel upevňování vztahů mezi lykany a vampýry tímto způsobem...? Vždyť je to krásné, říkají, už nežijeme ve středověku. Dle jeho názoru by bohatě stačilo, kdyby jejich rasy zůstaly jen u vzájemné diplomacie, a nemusela se dělat tahle celá vánoční šaškárna.

„Koho sis vylosoval?" strčil do něj loktem Wooyoung, když opouštěli areál školy.

Starší z chlapců si těžce povzdechl. „Hádej, můžeš třikrát."

Wooyoung několik sekund poctivě přemýšlel. Ve chvíli osvícení se mu rozšířily zornice, načež se na svého staršího spolužáka nevěřícně zahleděl. „Počkej, to ne."

„Ale ano," povzdechl si zmučeně menší. Když si všiml, Wooyoungova širokého úsměvu, praštil ho do ramene. „Opovaž se smát."

Wooyoung se opovážil smát. „Víš, co bych nechtěl?"

„Chcípni."

„Taky tě mám rád," usmál se široce jeho mladší kamarád a objal ho kolem ramen. Hongjoong nad tímto gestem jen protočil očima.

Když se přiblížili k bráně, Hongjoong se bezděčně zahleděl na osobu, která postávala se svým kamarádem několik od nich. Černé vlasy si odhrnoval z očí a usmíval se, zatímco mu něco vyprávěl. Ani si ho nevšiml. Samozřejmě. Proč by si někdo jako Park Seonghwa všímal někoho, jako je on? Vampýr jako obvykle vypadal aristokraticky se svým perfektním držením těla, širokými rameny a dlouhýma nohama. A jeho úsměv byl třešničkou na dortu. Hongjoong si odmítal připustit, že ho dostává do kolen. Odfrkl si a krátce sklopil pohled k zemi.

Wooyoung si ho starostlivě prohlédl. „Jsi v pohodě?"

„V životě mi nebylo líp." Jen musí osobě, která pravděpodobně nevěděla o jeho existenci, dělat Tajného Santu. Ale pokud to vzal z té lepší stránky, pokud by se svým dárečkem úplně znemožnil, Seonghwa alespoň nebude tušit, že byl od něj.

Ještě předtím, než areál školy opustili úplně, ucítil na sobě něčí pohled, ale nechtělo se mu zjišťovat, kdo to byl.

*

Lykan pohupoval hlavou do rytmu písničky, která právě hrála z jeho notebooku, zatímco stříhal další kus látky.

„Ahoj, jak to jde?" pozdravil ho Wooyoung, který se právě vrátil z odpoledního vyučování.

„Ahoj, jde to. Můžeš mi na chvíli dělat figurínu, prosím?" zvedl k němu Hongjoong oči.

Wooyoung přikývl. Odložil si batoh do rohu místnosti, bundu s mikinou odložil na židli a jal se asistovat svému spolubydlícímu.

„Díky," usmál se Hongjoong, načež ho začal měřit kolem ramen, od krku k bokům a kolem pasu.

„Není za co. Ale víš o tom, že Seonghwa je o něco vyšší, než já? Počítej tak pět, deset centimetrů rezervu."

Hongjoong přikývl. Na papír si zapsal míry a rozdělanou mikinu na Wooyounga oblékl.

„Myslíš si, že tě pozná podle vůně?"

Starší z dvojice se ušklíbl. „Jak by mohl? Ten o mně nemá ani páru."

„Tím bych si nebyl tak jistý," broukl Wooyoung.

Hongjoong k němu zvedl oči, přičemž mu lehce poskočilo obočí.

„Koukal na tebe, když jsme odcházeli ze školy."

„Díky za snahu, ale to nemusí vůbec nic znamenat," povzdechl si lykan, zatímco k sobě začal kusy černé látky sešívat.

Wooyoung se na chvíli zamyslel. „Pokud si to správně pamatuju, tak San říkal, že ho zná."

„Wooyoungu, jak jsem říkal, tvojí snahy si cením, ale nech to plavat. I kdyby se mi líbil, jako že se mi nelíbí, tak jsem absolutně mimo jeho ligu."

„Já jen..."

„Já vím," povzdechl si menší chlapec a pokračoval v práci. Proč se mu najednou chtělo do něčeho praštit? Podvědomě zaťal čelist.

„Co se děje?"

Hongjoong se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou. „Nic, jsem v pohodě."

***

Seonghwa se na papírek se jménem, které si vylosoval, díval vskutku zoufale. Pokud na něco opravdu neměl paměť, tak to byla jména. Absolutně netušil, k jakému obličeji si měl přiřadit jméno Kim Hongjoong. Byl si stoprocentně jistý, že ho už slyšel, ale v jaké souvislosti a od koho?

Byl tak zabraný do svých myšlenek, že svého kamaráda nepostřehl do chvíle, kdy mu skočil na záda.

„Pitomče!" vyjekl vampýr, ale chytil ho pod koleny. Poslední, co chtěl, bylo, aby si lykan nějak ublížil.

„Promiň, nemohl jsem odolat," smál se San, zatímco se svého staršího spolužáka držel. „Tváříš se nějak zoufale, co se stalo?"

„Netušíš náhodou, kdo je Kim Hongjoong? Mám mu letos dělat Tajného Santu." otočil vyšší z dvojice k Sanovi hlavu. „A slez už."

„Kim Hongjoong," začal San, zatímco lezl ze zad svého kamaráda, „je Wooyoungův spolubydlící."

Seonghwa svraštil obočí ve snaze vybavit si, jak vypadá spolubydlící nejlepšího kamaráda jeho kamaráda.

„Není moc vysoký," pokračoval lykan. „Měří něco málo přes metr sedmdesát, delší hnědý vlasy, občas nosí brýle..."

Vampýr se zoufale zasmál a odhrnul si vlasy z očí. „Absolutně nemám páru. Docela dost lidí tady má delší hnědý vlasy."

San se už nadechoval, aby pokračoval, ale zarazil se. „Hele, tady jde, vedle Wooyounga."

Seonghwa zpozorněl a trochu přimhouřil oči, aby na osobu, o které jeho kamarád tvrdil, že je Hongjoong, lépe viděl. A měl chuť tlouct si hlavou o stůl a říkat si, jaký je idiot. Vždyť na toho kluka koukal celou dobu, co sem nastoupil. Taky byla pravda, že jeho styl oblékání byl opravdu nepřehlédnutelný; ne, že by byl výstřední, ale nikde v obchodě podobné oblečení nepotkal.

„Určitě jsi ho už viděl."

Vampýr souhlasně pokýval hlavou. „Nikdy jsem neměl odvahu ho pozdravit."

San se široce usmál, až se mu ve tvářích objevily hluboké ďolíky. „No vidíš, teď máš perfektní příležitost se s ním seznámit."

„Myslíš, že bych mu k tomu dárku měl ještě přihodit dopis nebo něco takového?" poškrábal se Seonghwa na hlavě.

Lykan s úsměvem pokrčil rameny. „Proč ne. Přece jenom je jen a jen na tobě, co mu chceš dát."

Starší chlapec pomalu přikývl. Teď už jen vymyslet, jak spáchá to, co má v plánu...

***

Hongjoong se ani zaboha nemohl soustředit na co, co bylo napsané na tabuli. Jeho myšlenky neustále odbíhaly k dárku, který pro Seonghwu chystal, stejně jako k chlapci samotnému. Snažil se si namluvit, že mu bude úplně jedno, jestli se bude vampýrovi překvapení líbit nebo ne, ale fakt byl, že opravdu hodně chtěl, aby ho mikina zaujala, alespoň trochu.

Po posledním zvonění se línými kroky dopravil ke skříňce. Když si vytáhl bundu, kolem nosu mu proletěl pečlivě poskládaný papírek, který mu následně přistál před nohama. Co si pamatoval, nic si na žádný papír nepsal... Když si dotyčný kus oblečení oblékl, ohnul se, aby se podíval, co je dotyčný papírek zač. Rozložil jej a začal číst.

Milý Hongjoongu,

vím, že se v podstatě neznáme. Nikdy jsem neměl odvahu jít k tobě a pozdravit tě. Tak tě zdravím aspoň takto. Určitě víš o tom, že co nevidět bude vánoční absolventský ples. Byl bych rád, kdybychom se tam spolu viděli. Máš už doprovod?

Budu se těšit na viděnou.

Hongjoong se zhluboka nadechl. Samozřejmě že vzkaz nebyl podepsaný. Frustrovaně si povzdechl a zaklonil hlavu. Rozhodně nehodlal běhat jak pitomec po celém kampusu a zjišťovat, od koho dotyčný vzkaz je. Kdyby autor aspoň uvedl, co bude mít na sobě, ale ne, pan Anonym samozřejmě nezmínil ani to. Jen díky zbytku své vůle nekopl do skříňky. Zatracená práce.

„Vypadáš nějak rozmrzele," konstatoval San, kterému podle jeho odéru skončila hodina tělocviku.

Menší z dvojice si rychle schoval vzkaz do zadní kapsy kalhot. „To je možný, moc jsem toho nenaspal."

I když se mladší lykan tvářil trochu nedůvěřivě, přikývl a nechal ho jít.

*

Jakmile se Hongjoong vrátil do svého pokoje, vzkaz znova rozložil a sedl si s ním na postel. I když byl nesmírně frustrovaný, stále ho zajímalo, kdo mu vzkaz napsal. Upřímně doufal, že se to dozví dříve, než před absolventským plesem, jinak se zákonitě zblázní.

***

„Takže ten vzkaz nevyhodil?" zajímal se Seonghwa, zatímco se dlaněmi opíral o Sanovu lavici, ve které seděl i Wooyoung.

San se široce usmál a zavrtěl hlavou. „Ne."

„Pokud se něco nezměnilo, má ho na nočním stolku. Ale nebudu ti kecat, je absolutně na prášky z toho, že netuší, od koho ten vzkaz je," dodal Wooyoung.

Seonghwa zamručel. „Možná mu jich ještě pár napíšu."

„Fajn, ale pokud mu z toho přeskočí, jsi za něj zodpovědný ty. A nezapomínej, že já s ním musím být na pokoji."

„Bude v pohodě, akorát místo třech kafí denně bude pít pět," zasmál se San.

„Zajímalo by mě, jak chutná kafe," broukl jen tak mimochodem vampýr.

„Proč?" zajímal se Wooyoung.

„Protože bych pak možná konečně pochopil, co na něm všichni vidíte."

„Copak vy nemáte něco na nakopnutí?" pozdvihl obočí San.

Seonghwa zavrtěl hlavou. „Bohužel."

Po chvíli ticha se znovu ozval Wooyoung: „Možná bys ho mohl někdy pozvat."

„Na co?" zamrkal zmateně nejvyšší z trojice.

„Na kafe," upřesnil San.

Vampýr přikývl. „To zní jako plán."

Zazvonilo na hodinu a Seonghwa se vydal zpátky do své třídy, zatímco se snažil vymyslet, jak by mohl nenuceně pozvat objekt svého zájmu na kávu.

***

Hongjoong si málem vytrhal vlasy, když uviděl rozvrh na dnešní den. Problém se spojenou přednáškou dějin umění by neměl, kdyby se netýkala oboru scénických umění, které studoval Seonghwa. Proč zrovna on? A proč hned první hodinu? Za celé tři roky žádnou spojenou přednášku neměli, tak proč zrovna teď?

I přes veškeré bručení se odporoučel do koupelny, aby se pořádně umyl, a nad výběrem oblečení strávil více času, než obvykle. Nakonec se rozhodl pro bílé triko, černé džíny a světle modrou džínovou bundu, kterou si sám upravil několika nášivkami a vyšívanými vzory. Tím se nedá nic zkazit, že...?

„Tohle už jsem na tobě dlouho neviděl," ozval se Wooyoung, který se právě vrátil z koupelny. „Vypadá to dobře. Je dneska nějaká zvláštní událost?"

Hongjoong se jen pousmál a pověsil si tašku s učebnicemi křížem přes rameno.

„Snad to není kvůli němu?" zkusil to mladší z dvojice znova, doufaje, že dostane ze svého spolubydlícího nějakou reakci.

Dostal.

Lykan téměř okamžitě zčervenal. „Proč si to myslíš?"

Wooyoung se zazubil. „Nemáte dneska spojenou přednášku?"

„A co na tom záleží?" ohradil se a oblékl si kabát. „A vůbec, stejně už musím jít," zamumlal a rychle místnost opustil. Možná jeho spolubydlící ještě něco říkal, ale to už nepoznal. Zavřel za sebou dveře a složil tvář do dlaní. Proč vůbec dovolil, aby se mu Wooyoungovo vyzvídání ohledně Seonghwy takto dostalo pod kůži? Vždyť jeho kamarád takto popichoval všechny, byla to součást jeho nátury. Proč byl najednou tak přecitlivělý? Těžce si povzdechl.

Potřebuje kafe.

A možná trochu víc spánku.

*

„No to si děláš..." zaklel Hongjoong, když před automatem zjistil, že mu chybí jen dva wony na to, aby si mohl koupit kávu. Tak se zdá, že dnes káva nebude... S těžkým povzdechem vrátil peněženku do tašky.

Otočil se k odchodu, ale dřív, než se vůbec stihl rozejít, do někoho vrazil. „Omlouvám se," ustoupil o krok dozadu a zvedl hlavu, aby se podíval, kdo byl jeho nešťastnou obětí. Když si dotyčnou osobu pořádně prohlédl, rozšířily se mu zornice a rozbušilo se mu srdce. To snad ne... Alespoň na něj nevylil kávu.

„V pořádku, nic se nestalo," usmál se Seonghwa. „Je všechno v pořádku?"

Hongjoong přikývl a upravil si tašku na rameni. „Jo, jsem v pohodě, díky." Snažil se dívat vyššímu chlapci do očí, aniž by se červenal.

„Můžu tě pozvat na kafe?"

Menší překvapeně zamrkal. „Jak...?"

„Zrovna jsem šel kolem, když ses rozčiloval nad svou peněženkou," vysvětlil vampýr s výmluvným úsměvem.

Hongjoong si zevnitř skousl dolní ret. „To je moc milý, ale fakt nemusíš, jestli..."

„Prosím."

Lykan si protřel šíji. „Tak... tak děkuju."

Seonghwa se znova usmál. „Není vůbec za co. Co si dáš?"

„Obyčejnou černou, prosím."

Za chvíli mu vampýr podával kelímek s horkou kávou. „Tady máš."

„Díky."

„Jdeš rovnou do třídy?"

Hongjoong znova přikývl.

„Tak jdeme, pojď," pobídl ho Seonghwa a vydal se po schodech do třetího patra. Lykan ho víc než rád následoval.

***

Seonghwa sám sebe poplácal po zádech. Nejen, že Hongjoonga pozval na kávu, jak chtěl, ale dal se s ním do řeči, a teď dokonce vedle něj seděl na přednášce. Doufal, že spolu takto nebudou jen kvůli dnešní změně v rozvrhu, ale že se budou stýkat i nadále.

„Líbí se mi tvoje bunda."

Hongjoong se pousmál. „Díky."

„To je tvoje práce, že?" zajímal se dál.

Lykan přikývl.

„Jak dlouho jsi na tom dělal?"

Menší z dvojice se zamyslel a napil se kávy. „Asi tři dny? Už je to dlouho, nechci ti kecat."

Tentokrát to byl Seonghwa, kdo přikývl. „Většinu oblečení si upravuješ sám, je to tak?"

A když se Hongjoong rozpovídal o svém koníčku, se zájmem poslouchal.

***

Hongjoong se široce usmíval, zatímco přidělával cvočky na mikinu pro Seonghwu.

„Ahoj, dneska jsi tu nějak brzo," poukázal Wooyoung, který se právě vrátil. Následoval ho San.

„Jo, odpadly nám poslední dvě přednášky, tak jsem tu dřív," vysvětlil.

Wooyoung chápavě přikývl. „Tak to potom jo. Nebude vadit, když tu s námi bude i San? Potřebujeme spolu dělat na projektu."

Lykan zavrtěl hlavou. „Vůbec ne."

„Jinak, jak dneska dopadla ta přednáška?" zeptal se San, když se s Wooyoungem usadili na postel.

Hongjoong mírně zčervenal a sklopil pohled k téměř hotovému kusu oblečení. „V pohodě, nic zvláštního se nestalo."

„Víš o tom, že se červenáš?" zazubil se jeho spolubydlící.

Hongjoong po něm hodil polštář.

*

„Hongjoongu?" dožadoval se Wooyoung pozornosti, když je San opustil.

„Hm?"

„Jak to teď máš se Seonghwou?"

Hongjoong si těžce povzdechl. „Woo..."

„Neodbývej mě s tím pořád, prosím. Nechci, aby můj kamarád prošel absolutním psychickým zhroucením kvůli klukovi."

Lykan se zasmál. „To je pěkný."

„Tak povídej. San říkal, že vás dneska viděl, jak spolu jdete na přednášku."

„Jen jsme se spolu normálně bavili, o nic nešlo."

„Líbí se ti?" dorážel jeho spolubydlící dál.

„Už se z toho asi nevykroutím, co?" povzdechl si starší. „Ano, líbí se mi, moc se mi líbí. Je tak hezký, a vysoký, a hodný, a má dlouhý nohy a... Podívej, to je teď jedno, jen si nechci dělat planý naděje."

„Já tomu rozumím, Joongu, ale pokud je na tom stejně, neměl bys ho nechat utéct. Vždyť za chvíli oba dva končíte poslední ročník a pak už ho nemusíš nikdy vidět."

Další těžký povzdech ze strany staršího, načež si protřel obličej rukama. „Asi jo, asi máš pravdu."

***

„Tak co jsi dostal?" poskakoval San nedočkavě na posteli, když se Seonghwa konečně vrátil z vyučování.

„Ještě nevím, ale hned to zjistíme," broukl vampýr, načež se posadil na svoji postel. San se k němu okamžitě přihrnul jako zvědavé štěně.

„Co jsi vůbec dostal ty?" zajímal se starší, zatímco rozbaloval svůj dárek.

„Já jsem dostal pletený náramek, hele," podstrčil ho lykan svému kamarádovi pod nos.

„Moc hezký. Tušíš, od koho je?"

San zavrtěl hlavou. „Vůbec. Ale snad to někdy zjistím."

Seonghwa přikývl a pokračoval v rozbalování. Když papír konečně sundal a měkký dárek rozložil, obličej se mu roztáhl do širokého úsměvu.

„Tak ta je super," okomentoval mladší s širokým úsměvem mikinu, kterou jeho spolubydlící momentálně držel. „Ta určitě není z obchodu."

„Taky se mi moc líbí. Ten, kdo ji dělal, si s ní určitě dal hodně práce."

„Zkus si ji," pobídl ho San.

Seonghwa si sundal svetr, který měl na sobě a bez dalšího otálení se do nového kusu oblečení začal soukat. Ke své velké spokojenosti zjistil, že mu sedí perfektně.

„Sluší ti," pochválil ho jeho kamarád.

„Díky. Možná i vím, od koho by mohla být."

Sanův úsměv se ještě rozšířil.

***

Hongjoong postával v rohu sálu a pohrával si s přívěskem planety, kterým měl ozdobenou náušnici. Ať už mu tuto drobnost dal kdokoliv, měl naprosto skvělý nápad. Už delší dobu přemýšlel nad tím, že by si na své kroužky pořídil nějaké přívěsky.

Těžce si povzdechl a opřel se zády o stěnu, zatímco očima prolétl sál, aby se podíval, kdo tu vůbec je. Většinu lidí už v areálu kampusu viděl, ale přeci jen nějaké tváře pro něj byli nové. S jistotou věděl, že se někde v davu pohyboval Wooyoung se Sanem, přece jenom sem s těmi dvěma přišel, nicméně se mu před chvílí ztratili z dohledu s tím, že se hned vrátí. Ale bohužel neviděl tu jedinou osobu, kterou vidět chtěl. Seonghwu nepotkal od té doby, co se rozloučili po společné přednášce. Snad je v pořádku...

Trochu nadskočil, když na levém rameni ucítil něčí ruku, a prudce otočil hlavu dotyčným směrem.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," usmál se omluvně příchozí.

Hongjoongovy tváře zrudly, načež spěšně zavrtěl hlavou. „Nic se nestalo. Jen... Překvapil jsi mě."

„I tak se omlouvám. Co ty tady tak sám?"

„Přišel jsem se Sanem a Wooyoungem, ale ti dva asi před pěti minutami zmizeli."

Seonghwa přikývl. „Můžu ti zatím dělat společnost?"

Menší z dvojice přikývl. Nedokázal zabránil úsměvu a červenajícím tvářím. „Budu moc rád."

Vampýr úsměv opětoval, načež mírně přimhouřil oči. Jeho úsměv se následně ještě rozšířil.

„Copak zkoumáš?"

„Dívám se na tvoje náušnice."

„Ach tak," usmál se menší a znova si prsty přejel po nové ozdůbce. „Tenhle přívěsek jsem dostal včera jako dárek od Tajného Santy."

„Mars. Jsem rád, že se ti líbí," usmál se Seonghwa.

Hongjoong se na chvíli zarazil. „Počkej, to je od tebe?"

Starší z dvojice trochu nesměle přikývl, ale stále se usmíval.

Menší se zasmál a sám pro sebe zavrtěl hlavou.

„Copak je?" zajímal se vampýr.

„Nic, jenom... Taky jsem si tě vylosoval."

„Říkal jsem si, že ta mikina bude pravděpodobně od tebe."

„Líbí se ti?" podíval se na něj Hongjoong nadějeplnýma očima.

Seonghwa přikývl. „Skoro jsem ji od včerejška nesundal," usmál se.

Lykanův úsměv se ještě rozšířil a jeho tváře nabraly zdravý odstín. „To jsem rád."

Vyšší z dvojice přikývl. „Chceš donést něco na pití?"

„Nechci, jsem v pohodě."

Chvíli spolu postávali v tichu, dokud se z reproduktorů nezačala linout klišé melodie ploužáku.

„Nechceš si zatancovat?" navrhl vampýr.

Hongjoong se zasmál. „Vážně?"

„Vážně," ujistil ho Seonghwa.

Menší tedy přijal nabízenou ruku a nechal se odvést kousek dál od stěny, načež svůj protějšek objal kolem krku. „Víš, co by mě zajímalo?"

„Povídej," pobídl ho vampýr, objímaje ho kolem pasu.

„Byl ten vzkaz, který jsem našel u sebe ve skříňce, taky od tebe?"

Tentokrát by zrudl Seonghwa, kdyby mohl. „Ano. Chtěl jsem jich napsat víc, ale mezi tím jsme se už spolu začali bavit."

Hongjoong nad tím jen protočil oči a zasmál se. „Vždyť se nic nestalo." Po krátké odmlce se ozval znovu. „Vůbec jsem tě tento týden neviděl."

Vampýr si povzdechl. „Promiň, že jsem se k tobě už po té přednášce nedostal. Dostali jsme na poslední chvíli projekty, které máme mít po Vánocích hotové."

Menší z dvojice chápavě přikývl. „Rozumím, taky mám teď práce až nad hlavu."

„Chyběl jsem ti?" zazubil se Seonghwa.

„Mlč," zasmál se červenající lykan. Vyšší se k němu se smíchem přidal, a Hongjoong si říkal, jak je strašně krásný.

Jak se tam tak s vampýrem pohupoval do rytmu hudby, všiml si dvou siluet, jak opouští prostor kolem mixážního pultu. Těžce si povzdechl. San s Wooyoungem určitě celou dobu věděli, co se dělo...

„Děje se něco?" staral se Seonghwa.

Hongjoong s úsměvem zavrtěl hlavou. „Nic, všechno je v pořádku."

Teď nebyl prostor a čas se tím zaobírat. Teď se chtěl soustředit na to, že byl s tím nejkrásnějším klukem ze školy, se kterým se k sobě dostali možná až příliš velkou shodou náhod.