Jméno: Amylaza
Wattpad: Amylaza
Zvolené téma: Poslední Vánoce
Název povídky: Poslední Raid
Skupina: ONF
Pár: Hyojin/J-US (HyoJ)
Počet slov: 17322
Anotace: Kde je to mládí. Kde jsou ti studenti, kteří trávili svůj čas hraním her. Kde jsou ty nevinné starosti, kdo má koho rád a kdo ne.

Vrátil bych se v čase, kdybych mohl. Nezaváhal bych. Udělal bych vše jinak.

A náš příběh s Hyojinem by byl jiný.

Ale některým událostem bohužel zabránit nelze.

Guilde ONF, tohle je náš poslední Raid.

Text povídky:

„Honem! Naskoč!"

„Nestihnu to!"

„Nesmíš to vzdát! Ne teď!"

„Já to nedám, Seungjune... Nedám..."

„Opovaž se, Hyojine!"

Natáhl jsem ruku vpřed, vyčkával, že se jí přeci jen chytí, ale ucítil jen vír vzduchu a nic víc...

Dvě kolouščí oči na mě hleděly, zatímco se vrtulník vzdaloval. A zbytek planety se nořil do hlubin...

___

„Hyojine, kde se táhneš? Čekám tu na tebe celé hodiny!"

„Jen nekecej. Meškám jen jednu minutu."

„I jedna minuta rozhoduje o všem. To nevíš? Jedna minuta a rodiče můžou na burze prohrát celé jmění."

„Ještěže já žádný peníze, co bych mohl prohrát, nemám," zachechtal se a jeho tmavé oči zmizely v úzké štěrbině úsměvu.

„Nebrblej a pojď. Moc času před další hodinou nemáme!" chytl jsem ho za zápěstí a táhl pryč, na naše oblíbené místo za budovou školy, kde roste tráva zelenější než jinde, květiny zdobí políčko pod okny a lavička sebou neviklá. Místo, které patří nám už od prvního dne, co jsme na školu nastoupili.

Málem se tomu tak nestalo! Musel jsem škemrat rodiče jak blázen, aby mě nechali studovat na Deoksuské veřejné škole a odvolali ten svůj plán hodit mě do placené soukromé, nebo hůř, do zahraničí. Stále jim však dlužím – slíbil jsem, že půjdu na univerzitu do Evropy. Přestože tento slib nemohu porušit, jen myšlenka, že ho musím splnit, mi pokaždé sevře žaludek a zmuchlá do miniaturních rozměrů.

Setřepal jsem ze sebe ten pocit a vytáhl svůj mobil, který se mi podařilo propašovat do školy, aniž by ho zabavil náš předseda třídy a jeho armáda. Stejný husarský kousek se podařil i Hyojinovi – zazubil se na mě a už se připojoval na naši oblíbenou hru.

„Honem, utíkej!" poháněl jsem jeho ruce, aby pohnuly svým avatarem a dostaly ho na strategicky výhodné místo. Byl to náš plán Raidu. Jak osvobodit továrnu od zmutovaných nestvůr, které zajaly naše NPC přátele. Nejprve zlikvidovat hlídku, obklíčit továrnu a obsadit předem smluvené pozice, a následně spustit střelbu na nestvůry uvnitř. Aby vše perfektně klapalo, plánovali jsme to dva týdny!

„Jojo, už jdu! Už tam jsem! A kde je Wyatt?"

Wyatt byla přezdívka člena našeho Guildu, s nímž jsme se seznámili skrze hru. Překvapivě z něj vyšlo, že chodí na školu ve vedlejším distriktu, a už jsme mnohokrát uspořádali společné herní sezení! Byl skvělý Tank, míra damage, kterou dokáže přijmout, byla až k neuvěření. Nemohli jsme ho nechat v jejich skromném Guildu, který vytvořil se svými dalšími dvěma parťáky.

On sice rád namítá, že to my se přidali k nim, ale všichni ví, jak to ve skutečnosti bylo!

Wyatt už naskočil, a tak tak zabránil tomu, aby můj health bar klesl o třetinu. Rychle jsem se vymanil z jeho stínu a využil mých asasínských schopností, abych podřízl tři nestvůry opodál. Hyojin mi kryl záda se svojí brokovnicí, občas tasil meč a kolo příšer kolem sebe pročistil. Hyojin nebyl moc flexibilní človíček, a cokoliv, co si vyžadovalo komplikovaný kombat, bylo pro něj obtížnější než test z chemie. Avšak s mečem se celkem sžil – nebo s mačetou, to mu jde také dobře. Střelné zbraně používal, jen když byla potřeba posílit útok na dálku, a to stejně bere něco stabilního s hromadným zásahem nebo velkou palnou silou, než aby přesně mířil sniperem.

„Seungjune, pozor!" vyhrkl, jako kdyby měl srdce v krku. Já sám hrozbu viděl, ale nestíhal jsem s ní cokoliv dělat. Byl jsem příliš zaneprázdněný bodáním kritických míst mutanta, že jsem nestíhal utéci z dosahu kouzla vyslaného nepřátelskou skupinou.

„Jsem v prdeli!" už jsem klel, mé tělo najednou zpomalené, přikované k zemi. Už se ke mně vrhaly příšery, které využily příležitosti. Cítil jsem na krku jejich dech – přestože to byl vítr.

„Jsem volný!" vyhrkl jsem překvapeně a vyskočil jim přímo zpod rukou do bezpečí. „Díky MKeji!"

MK byl dalším členem Guildu, původní člen Wyattova Guildu a náš kouzelník. Cokoliv se týkalo bufferu a jakéhokoliv zvýhodnění našeho Guildu, jak ve hře pomocí zaklínadel, tak mimo hru pomocí easter-eggů nebo cheatů – to měl na starost on. A jak mu to šlo! Díky němu jsme si s Hyojinem ihned vylepšili schopnosti o několik levelů, získali magické předměty S+++ levelu a samozřejmě i vydělali mnoho mincí. Ne že bych je potřeboval – tedy, teď už jo, poté, co mi rodiče kvůli hrám zmrazili účty.

Postřehl jsem, že Hyojinovi, kterého zranilo pár příšer, zatímco on se strachoval o moje zdraví, najednou začal stoupat health bar. Dokonce se vrátil na sto.

„Měl bys E-Tionovi za tohle koupit kuře."

„Měl bych mu koupit celou farmu," odvětil Hyojin, zatímco se táhl za mnou a vyklízel cestu.

Kromě všemocného Gandalfa MKeje, tak tu byl pak healer E-Tion, jemuž útoky a nějaké účasti v kombatech úplně nešly. Takže jsme si řekli, že se z něj stane chodící zásoba many na léčení, a jestli si bude chtít někdy zabojovat, tak najdeme příšerku level 1, ať si to vyzkouší na ní.

Poslední článek našeho Guildu pak byla jedna osůbka, jediný Japonec, kterého jsem dokázal snést. Narazili jsme na něj náhodou. Před našima očima pozabíjel všechny nestvůry, než jsme vůbec stihli zvednout ruce s meči a dýkami. Pořád vidím jeho zakrváceného avatara, ta záda zahalená v černé kápy s kapucí, tu dýku, kterou držel u svého těla. Lepšího asasína neznám, je dokonce lepší než já!

Představuji: Kim Yuto!

Jeho nickname je sice dancing-machine-u, ale to je moc dlouhé. Prostě mu říkáme Yuto. A Kim, jelikož má velice dobrou korejštinu – jinak by na korejském serveru asi nehrál, že?

A stejně jako tehdy, i dnes se jako stín proplížil kolem nás a my už jen narazili na vyčištěnou místnost s osvobozenými NPC.

„On má asi hodně rád pozornost, co?" zasmál jsem se a nařídil svému avatarovi, aby ho pozdravil.

‚Moc pomalí.' Objevilo se náhle v chatovém okénku.

„Hahaha, tak on má ještě čas u toho psát!" Hyojinovi málem spadl mobil, jak se rozesmál.

„Huš, dávej pozor," upozornil jsem ho vzápětí, jelikož se do místnosti vrhnul stín, jak se ve dveřích objevila další skupina mutantů. „Ještě není konec."

„Brzo bude!" Hyojin vyměnil brokovnici za meč a všichni jsme se vrhli do boje, zbavit se těch potvor a ukončit tento Quest.

A výjimečně měl pravdu! Konečně z jeho očí opadlo soustředění a objevila se v něm ta vítězná jiskra, jiskra hrdosti a radosti nad dalším úspěchem. Hyojin totiž nerad prohrává. Jakože opravdu nerad. Když se nám Questy nebo Raidy nepodaří, depresi má pak celý týden. To je pak těžké s ním zůstat v jedné místnosti. Ale zdá se, že dnešek nenastolí žádné depresivní období. Yuto zabil posledního mutanta a E-Tion doléčil naše drahé NPC, čímž došlo k slavnostní fanfáře a naskočení různých odměn.

„To si dělají prdel. Další obyčejná Béčková truhla?"

„Béčková? Já mám dvě Déčkové!" povzdechl si Hyojin. Že by přeci jen truchlící období nastalo? Jestli jo nebo ne, nějak jsem to v daném momentu neřešil, protože jsem se musel zasmát. Obdržené odměny totiž odpovídají individuálnímu výkonu a příspěvku jedince v Guildu. Byl to těžší Quest, o tom nepochyb, ale... S Hyojinovými schopnostmi se divím, že dostal vůbec něco. A není to jen subjektivní názor – hra mi to sama potvrdila!

Hodil po mně vražedný pohled, už se schyloval k násilným sklonům, ale já včas uhnul a pro jistotu zdrhl pryč, z našeho zeleného ráje, zpátky do třídy.

„Smůla! Příště!" vyplázl jsem na něj jazyk, přesto jsem si nemohl dovolit zdržet se dlouho. Ačkoliv je Hyojin dřevnatého charakteru, tak podobně jako srnky, na které se obličejem podobá, se raz dva odrazil od lavičky a už mi byl v patách.

Příště bych si ten jazyk mohl odpustit.

___

„Tak tenhle Quest jsme zvládli, ale z města Chryzantém nám ještě zbývají alespoň tři další úkoly. A to nezahrnuji ty, které nám ještě naskočí. Ale tak snad do Vánoc bychom to město mohli mít splněné, a ještě stihnout vánoční Raid."

„Taky si myslím," přitakal jsem k Hyojinově úvaze, zatímco jsem si do úst strčil hranolku. „Hej, přemýšlel jsem, víš, sice to je skoro dva měsíce, ale! Co takto udělat pořádnou předvánoční párty u nás doma, jakože jídlo, hra... Pro celý náš ONF Guild, hm?"

„Nalákals mě už na to jídlo," zamyšlená vráska mu zmizla z obličeje, jak na mě upřel své oči. Jako kdyby zahalené ve stínu, a přesto se v nich odráželo slunce zvenčí a vnášelo do nich jiskru nevinnosti a radosti. „Myslím, že všichni budou souhlasit. Akorát... Yuto, no."

„Mohl bych se zeptat našich, jestli by mu nezajistili nějaký soukromý tryskáč."

„Blbe," kopl mi pod stolem do nártu. Vůbec mě nešetřil! Ale abych si zachoval svoji hrdost, to hlasité Au jsem bleskově spolkl. „Obzvlášť po tvém fiasku s těmi nákupy!"

„Řeknu jim, že si dělám zahraniční kontakty!"

„A zrovna s Japonci?"

Prokoukl mě! Semkl jsem rty do tenké přímky a přemýšlel o dalších možnostech. Avšak Hyojin mi ten prostor na volné myšlenky nenechal.

„Ty vole. Tak teď vypadáš úplně jako ten mutant ze včerejška!" pukl ve svůj škodolibý smích, který si šetřil na ty situace, v nichž měl nade mnou navrch.

„No dovol? Co zas?" prohlížel jsem si svoji novou, čerstvě vypranou, v třech avivážích vymáchanou a nejnovější sušičce od Samsungu vysušenou školní uniformu.

„Žádné rty a jen krev stékající z úst!" poukázal na zbytek kečupu v mém koutku.

„Idiote!" chtěl jsem ho taky kopnout na oplátku, ale to zase já úplně nezvládám a nikdy se netrefím. A to akorát vyburcuje toho prevíta ve větší smích. Takový, který upoutá pozornost celé školní kantýny. Raději jsem se také pustil do poněkud rozpačitého, nuceného smíchu, abych nebyl za vola.

___

Bylo dvacátého třetího prosince.

Původně jsem chtěl náš sraz zorganizovat na Štědrý večer, ale jelikož má E-Tion na Vánoce narozeniny a ostatní také plánují strávit tento den s rodinou a známými, ne s kroužkem herního Guildu; musel jsem se uskromnit a ubrat jeden den. Na druhou stranu, bylo pro nás enormní překvapení, když na prahu dveří našeho rodinného domu stanula i návštěva z Japonska, aniž bych pro ni poslal tryskáč.

Byl to drobný hoch, mladší než my, s čelem zakrytým ofinou až po půlku očí. Vůbec nevypadal, jak jsem si ho představoval, a zároveň vypadal přesně jako mé představy. Prostě, typický asasín, až mě to udivovalo.

„Yuto?! Co ty tu?" koukal jsem se na něj po jeho představení napůl úplně vyjeveně, napůl překvapeně.

„Domluvil jsem, že si přes svátky uděláme s rodinou výlet do Koreje. Tak jsem využil toho, že tu jsme."

„To je... To je úplně parádní! Jsem J-US, ale říkej mi Seungjun. Pojď dál! Honem!"

Chlapec nezaváhal. Pohyby ladnými a nenápadnými, jako ty kočky, proklouzl kolem mě a vyzouval si boty. A já stále nezavřel svou pusu. K tomu mi na rukou vyskočila husí kůže, když jsem v něm viděl jeho avatára a jak bezchybně manipuluje s nožem.

Snad není tak šikovný jako ve hře!

Zavedl jsem ho do naší klubovny, kde už byl celý náš herní Guild.

„Ticho všichni! Huš! Přivádím k nám dalšího hosta!"

Samozřejmě, že na má první slova nikdo nereagoval. Obzvlášť, když se MK a E-Tion mezi sebou hádali, kdo je lepší kouzelník. Zatímco MK upištěným hlasem vyřvával všechny cheaty na všechny hry, které se naučil; E-Tion reagoval kouzly z Harryho Pottera a Eragona. A k tomu se obhajoval tím, že má zítra narozeniny a MK by mu měl ustoupit.

Avšak, když jsem vyslovil tu druhou větu a to kouzelné „hosta", každý, kdo něco dělal i nedělal, ihned přerušil činnost a ohlédl se ke dveřím.

Hyojin kvůli tomu vynechal pár sekund ve hře a než se nadál, do ticha začala vyhrávat typická arkádová znělka prohry.

Tak ten se mnou teď týden nepromluví.

„To je..." začal E-Tion nejistě.

„Yuto!" zapištěl MK, až vyskočil na nohy a začal poskakovat na místě jak malé dítě. Jakmile těch poskoků provedl více než deset, rozběhl se k Yutovi a pevně ho objal, jako starého druha.

„To je fakt Yuto!" nevěřil svým vlastním očím E-Tion a pro ujištění se ohlédl po Wyattovi, který mu vrátil stejně zmatený a nejistý pohled.

„Yuto? Kim Yuto?!" Hyojin vstal a šel hosta přivítat, zatímco s nevěřícným smíchem opakoval jeho jméno. „Fakt je to Kim Yuto!"

„Yuto," Wyatt se ozval svým hlubokým hlasem a odložil konzoli na stolek.

„To je snad poprvé, co je náš Guild ONF úplně celý!" divil se E-Tion a pořád nedokázal sundat tu masku neskonalého překvapení.

„Už spolu bojujeme dlouho. Chtěl jsem vás všechny poznat, tváří v tvář."

„Tak se mi to líbí! Jsme jak vojáci stejného oddílu! Kryjeme si záda!" zazubil se vesele MK.

„Jo, to mi připomíná! Nedávno jsem narazil na hru, stejně tak vychvalovanou jako Chaos of mutants! Prý nějaká Dungeon's fire, teď se o ní hodně mluví. Co kdybychom zkusili v budoucnu i ji?" vyhrkl E-Tion.

„Já zase přemýšlel o Last seconds: Apocalypse. Už jsem ji hrál, s mými kámoši. Má velice podobné ovládání a originální setting," pravil Yuto tichým hlasem, jakoby přespříliš skromným. Úplný asasín.

„Určitě můžeme. A klidně i dnes, přece, noc je dlouhá," zasmál jsem se a nabídl Yutovi jídlo i pití. „Ale... Když už vás tu mám všechny... Chtěl jsem s tím počkat, ale nasrat."

„Co? Co se děje?" Wyatt vytáhl obočí a natočil na mě svá příliš široká ramena. I Hyojin, který se dnes v kuse usmíval, náhle pocítil v mém hlase něco neobvyklého. Opět zanechal hry a znělka prohry zahrála podruhé.

Velice nepříjemný zvuk. Až příliš odrážel mé pocity.

„Já jen... Já vím, že Yuto je z Japonska a dosud to nijak nevadilo, ale za pár měsíců končíme poslední ročník a... No, slíbil jsem našim, že na výšku zamířím do Evropy. Ještě to nemám najisto vyřízený, ale jak znám rodiče, určitě udělají vše pro to, abych se tam dostal."

Jakmile jsem vyslovil slova „výška" a „Evropa", z Hyojinových očí nadobro vyhasly jeho typické jiskřičky v očích. Snažil jsem se nedívat jeho směrem, ale jeho upřený pohled mi to pěkně znesnadňoval.

„Do Evropy? A kam?"

„Paříž? Londýn? Řím? Nebo Barcelona!" hádal MK a s každou další variantou byl vzrušenější a vzrušenější.

Naopak stín vržený přes Hyojinovy oči zesílil.

„Nejspíš Londýn. Jako, hrát s vámi nadále budu, ale... S menším časovým posunem."

„Aha," kývl chápavě Yuto, smířený s tímto faktem. Což bych nemohl říci o dalších členech ONF Guildu.

„Menší časový posun?" opakoval po mně pochybovačně Wyatt a jeho hluboký hlas zahřměl celou klubovnou. Něco mu na té frázi nehrálo. Něco, co okamžitě vyslovil nahlas E-Tion, který rychle otevřel google a zadal do něj svoji prosbu.

„Jestli ti devět hodin připadá jako menší časový posun, tak co je velký časový posun?" nakonec se do mě obořil a Wyatt s MKejem až překvapeně hýkli. Kombinace nejníže a nejvýše položeného hlasu našeho Guildu zněla opravdu zajímavě, až jsem se málem rozesmál a nebral jejich vážné dotazy zodpovědně.

„Třeba víc jak devět," pokrčil jsem rameny. „Už se nedá nic dělat."

„A co tam plánuješ studovat?" E-Tion chtěl ukojit svoji zvědavost. Pod palbou jeho příliš černých očí a soustředěného pohledu jsem nedokázal vymýšlet kraviny.

„Přemluvil jsem je, že chci dělat IT věci a technologie, ale i tak mě donutili věnovat alespoň třetinu studia marketingu a ekonomice – jako kdybych měl po nich převzít podnik."

„A máš?" zvedl obočí MK.

„To nechám ve hvězdách," zazubil jsem se. „Ale vemte si, fakticky – kde jinde na světě mají tak vyvinutou robotiku a umělou inteligenci, jako v Koreji? Jsme na vrcholu, přímo na špičce v tomto oboru, a oni mě chtějí poslat pryč. A víte proč? Kvůli položce v životopisu!"

„Bych ti ho zfalšoval," nabídnul se MK, ale ihned jsem ho odmávnul.

„Prostě to tak už bude a hotovo. Ale jak říkám, to neznamená, že se vybodnu na náš Guild! Ještě máme mnoho her, které musíme ovládnout!"

„Jasně!" ozvalo se unisono klubovnou.

Jen Hyojin celou dobu neřekl nic, ani necekl hláskou. A já dělal, že jsem si toho nevšiml.

___

„...naše studentská léta jsou u konce. ...nechť odpočívají v pokoji... Teď nás čeká tvrdá realita života dospělých, ať už se vrhneme na pracovní trh, nebo se předávkujeme kofeinem při učení na vysokoškolské zkoušky. Někdo podpoří korejskou demografii a bude mít mnoho dětí, někdo podpoří korejskou ekonomiku a odkoupí Samsung. Někdo zapomene na své kořeny a stráví zbytek života třeba v Americe. Někdo se stane hvězdou K-popu a taky začne žít v Americe. Kdyžtak pozdravuje tu první skupinu korejských Američanů! Každopádně, je nanejvýš pravděpodobné, že se už nikdy nepotkáme. Že to, co nás spojovalo, už nebude existovat. Že si každý půjde svojí vlastní cestou – na sever, východ, západ nebo jih – počkejte, na sever a východ raději ne. Ale vzpomínky, jakkoliv pohřbené, zůstanou. Vzpomínky, že jsme se stali absolventy Deoksuské veřejné střední školy v Seoulu!"

Všichni studenti povstávali ze svých židlí za hlasitého aplausu, díky čemuž ostatní okamžitě zapomněli na všechny trapné momenty a blbé hlášky, které zazněly během závěrečného proslovu třídního předsedy.

Já sám mu nechtěl původně ani zvednout ruce k potlesku, ale něco – některá slova, ukryté poselství a udupávané emoce, mě donutily vstát rychleji, než to stihli ostatní, a tleskat jako o život.

Hyojin vedle mě netleskal pomaleji, přesto se tvářil jak štěně, kterému páníček nechce dát pamlsek. Nebo respektive, koloušek. Chtěl jsem mu něco říct, poplácat ho po ramenu, cokoliv. Avšak – nevěděl jsem co, jestli je to vhodné, jestli... A tak jsem dělal, že jsem v pohodě, a splynul s davem absolventů.

První věc, která přišla po předání diplomů na řadu, bylo focení. Focení s každým spolužákem, jeho rodinou, ve skupinkách rodin, s přizvaným učitelem, bez učitele, bez rodin, a takto znovu o dům dál. Obzvlášť mí bohatí rodiče s sebou přivedli speciálního fotografa, který se měl ujmout role zvěčnění tohoto okamžiku a také urychlit celý proces, jenž by se mohl protáhnout i na více než hodinu.

Samozřejmě jsem si musel rýpnout: „To jsem tak ošklivý, že jste přizvali specialistu na Photoshop?"

Nesetkal jsem se s pochopením.

Nicméně, poté, co jsme si s rodiči dali kolečko kolem celé školy, abychom se vyfotili na těch nejlepších místech a z těch nejlepších úhlů, stáhl jsem Hyojina z rodinné diskuze, aby se taky stal součástí těchto důležitých fotek.

„A nechceš i s rodiči? Klidně je zavolej," pravila mu moje máma, která už před očima viděla tu kompozici podobnou té svatební. Dva mladíci, dvě rodiny. Naštěstí jí nedošla ta nevinná implikace.

Hyojin jen zmateně přikývl hlavou, a teprve poté mu asi došlo, oč jde, a zširoka se usmál.

„Znáte se už od šesti let. Samozřejmě, že musí být na našich fotkách!" usmála se na něj matka mile a již se hrnula na stranu, abychom se všichni do záběru vešli.

„A ještě vy dva!" poplácala mě po zádech, natož zmizela, aby nám dala prostor. Hrdě jsem ukazoval svůj diplom, Hyojin také. Koutkem očka jsem pozoroval, jak je soustředěný na objektiv, jak se strojově usmívá, dokud neproběhne záblesk a tento moment ukončí. No to tak!

Na poslední chvíli jsem se opřel loktem o jeho rameno a schválně jsem zatlačil tak, abych ho stáhl dolů. To se mu samozřejmě nelíbilo, nebylo mu to vůbec příjemné. A tak na obranu vystřelil svojí rukou do mého boku, takže jsem to byl nakonec já, kdo se krčil v bolestech.

„Seungjune!" okřikla mě matka, že jsem zkazil foto. Ale já si z toho nic nedělal. Jen se rozesmál na celé kolo. A po několika sekundách zuřícího pohledu ze strany mého kámoše, on se rozesmál taky.

„Můžeme si vypůjčit fotografa?" napadlo mě náhle, a přestože jsem čelil vzteku mé matky, nakonec kývla hlavou. Sama se začala věnovat Hyojinovým rodičům, které také dlouhou dobu neviděla.

„Pojď!" chytl jsem Hyojina za zápěstí a tahal ho na místo, které dobře znal. Fotograf nás stěží zvládal následovat, ale nakonec se probrodil davy studentů a rodinných příslušníků a doprovodil nás až k lavičce v zeleném koutku.

„Co by to bylo, kdybychom se nevyfotili tady!"

„Jsi neuvěřitelný!" smál se Hyojin a skočil na lavičku, až se málem převrhla.

„Vznik revolučních myšlenek je vždy spojen s místem vzniku! Jako Newton a jeho jablko!"

„Archimédes a vana," doplnil mě okamžitě.

„Nebo... A teď mě nic nenapadá," přiznal jsem zdrceně – právě jsem prohrál. Ale to znamenalo, že je Hyojin šťastný a nebude týden trucovat! Takže jsem si tu prohru nebral příliš osobně.

„A co je tady jablko? Strom je lavička," lehce se zhoupl a lavička nebezpečně zakolísala.

„Mohli byste si to vyjasnit později?" vyrušil nás fotograf, který si už nervózně kousal ret. „Už na vás nemám moc času, musím jít fotit svatební fotky!"

„Dobrá, dobrá," prokroutili jsme s Hyojinem očima a zapózovali během tří minut asi tak deset různých póz. Od klasického sezení s rukama hozenýma přes ramena, což by se líbilo matce, po peace pózu, srdíčka prsty, srdíčka rukama, dub, ale taky frajerský L-ko pod bradou, načež navázala intelektuální póza.

Fotograf se až zapotil, aby vše stihl zaznamenat. A jakmile nám s Hyojinem vypršely nápady, poslali jsme ho pryč. My sami se však od lavičky nevzdálili.

„Ten to bude upravovat ještě do Vánoc," smál se Hyojin a jeho jiskřivé oči hleděly na jasnou oblohu.

„Neboj, naši ho zaplatí natolik, aby byly fotky už zítra vytištěné na A1 formát a vyvěšené po celém Seoulu."

„No to snad ne, to přece obyvatelům Seoulu nemůžeš udělat! Koukat na tvůj obličej... Copak nejsou nemocnice přetížené dostatečně?"

„Idiote!" šťouchl jsem ho, ale on se vyhnul a zahájil lechtací ofenzívu. Až mi tekly slzy z očí. Zase vyhrál, hajzl jeden!

„Vždyť koukni na mě! Jsem fešák, velký. Každého Valentýna jsem dostal alespoň dvě stě čokolád!" blýskl jsem na něj mým zářivým úsměvem.

„Prošlých?"

„Hej!" To už stačilo! Hyojin na mě však hleděl s úsměvem, s tím jeho úsměvem, se kterým se z kolouška proměňoval v roztomilého chlupatého králíčka. Veškeré zárodky zlosti mě opustily.

„A co ty vlastně... Plánuješ? Říkal jsi, že tě přijali na uni, ale nějak nemluvíš o tom, že by ses tam chystal nebo tak..."

Úsměv, který se ho dosud držel, ho rázem opustil. Opět vzhlédl před sebe, a já měl perfektní příležitost se vynadívat na profil jeho drobné tváře.

„Já... Nebudu dál studovat. Už jsem byl na testech a... Se začátkem září narukuji."

„CO?" poskočil jsem šokem. Lavička se celá zachvěla. Hyojin mi ukázal pouze rozpačitý úsměv, jak začal vysvětlovat jeho šílené, nepředstavitelné, bláznivé a nepochopitelné myšlenkové pochody.

„Jednou bych to stejně musel udělat. Ty také. Tak jsem si říkal, ať je to za mnou co nejrychleji."

„Ale... Ale..." koktal jsem, zatímco jsem se snažil si uspořádat myšlenky. Nějak jsem si vždy představoval, že do armády půjdeme společně. Že naskočíme stejný den, budeme ve stejném oddílu, budeme spát na stejné dvoupatrové posteli a tak. Což je samozřejmě velice naivní představa s tím, že teď na takových pět let zmizím na jiný kontinent... Jako bych pocítil pěst reality, která se mi nezapomněla hlasitě vysmát.

„Aspoň si promyslím, co dál. Jestli se snažit o studium technologií, nebo... Říkal jsem si, že bych zkusil uměleckou školu. Být koučem zpěvu, nebo... A teď se nesměj. Muzikálový herec."

Nesměj se, Seungjune. Nesměj se. Nesměju se.

Vždy jsem Hyojinovi vychvaloval jeho zpěv, ale nikdy mi nepřišel ambiciózní natolik, aby se tomu více věnoval. A to jsem do něj opravdu hodně šil, hodně do něj tlačil, a jednou ho přihlásil do pěvecké soutěže! Vyhrál ji, samozřejmě, ale dál v tom nepokračoval. Dokonce odmítl nabídku nějakého oplzlého chlapa, který se vydával za agenta SM Entertainment. To tak, beztak to byl podvodník s pedofilními sklony!

Byl jsem tedy překvapený, že se do toho takto opřel. Jenže zpěv, to je jedna věc. Herec, to je věc druhá. Takové dřevo jako Hyojin bude mít obří problémy hýbat se do rytmu a předvádět taneční kreace. Takže jsem si jen vyčistil hrdlo a spustil vychvalování do nebes.

„To je ale skvělé, Hyojine! Jako fakt! Jsem rád, že si bereš mé rady k srdci, ačkoliv ti to vždy trvá celou věčnost. Měls jít tehdy na tu konzervatoř, ta by ti pomohla, ne do týto díry."

Hyojin jako by nevnímal má povzbudivá slova a nadále vyhlížel poněkud pochmurně.

„Jestli se ale tomu mám věnovat, tak se mi hodí nejprve se zbavit povinností, abych pak nemusel svoji kariéru přerušit."

„To je jasné! Vždyť z tebe bude hvězda! A aby hvězda zmizela na dva roky, co si tví fanoušci pomyslí, hm?"

„A nepřijde ti to... Divný?"

„Mně? Vůbec! Opravdu! A už se těším, až budu moci přijít na tvé vystoupení!"

Teprve teď se mu na tvář navrátil jeho starý dobrý úsměv.

„Měl jsem obavy, víš. Pořád si úplně nemyslím, že je to něco pro mě, ale... Chtěl bych to zkusit. Baví mě to. Chci to dělat."

„Tak to je samozřejmé. Hele, Hyojine. Fakt mluvím od srdce, když ti teď říkám – Jdi do toho a opovaž se od toho utéct. Budeš skvělý. Výborný. Vždyť jsem ti to říkal vždycky."

„To ano..." hlesl tiše a zakoukal se na své ruce, které se nervózně mnuly.

„Díky. Teď to bude o to těžší, když každý půjde svojí cestou."

„To jo," smutně jsem si povzdechl, „ale naštěstí žijeme ve světě vyvinutých informačních technologií. Sociální sítě jsou natolik velkolepé a stalker-friendly, že budu vědět o každém tvém prdu tady, a ty o každém mém prdu tam. To zvládneme..." přesvědčoval jsem i sám sebe.

Minimálně dva roky ho neuvidím. Ne jako živou osobu, co dýchá, co voní po levném deodorantu a potu mužnosti, co vždy svým hlasem rozvibruje vzduch kolem sebe a odráží slunce jako démant. Nic z toho. A to bych se měl modlit, abychom se potkali, jak bude z armády propuštěný.

„Škoda, že se neuvidíme ani o prázdninách," semkl rty pevně k sobě.

Bohužel... Rodiče se rozhodli narvat tyto prázdniny všemožnými dovolenými a tour-de-Asia, abychom si užili poslední společný čas, než mě neuvidí celý rok.

„Víš, Hyojine... Mělo to tak být. Dříve, nebo později. A tohle je ta varianta později..."

„Jak to myslíš?"

Zhluboka jsem se nadechl. Přišlo na čase prozradit mu to velké tajemství, které jsem si schovával pro sebe. Aby... Aby na mě nebyl tak naštvaný, že jdu pryč.

„Naši ani nechtěli, abych šel na Deoksuskou školu. Chtěli mě dát do nějaké soukromé, kdo ví kde. Na to jsem jim nakašlal. A tak se mnou vytvořili dohodu, že mě tady nechají, ale jen když pak vysokou odstuduji podle jejich představ."

Opatrně jsem zvedl zrak, jelikož jsem nevěděl, jakou reakci mám od Hyojina čekat. A on asi také nevěděl, jakou reakci má projevit. Jeho tvář byla jak vygumovaná, nevím, kde se zrovna nacházel Hyojinův duch, no v jeho těle sotva.

„Víš... Chtěl jsem... Chtěl jsem s tebou studovat a... Nechtěl tě opustit, Hyojine. Já..."

Mé srdce nahlas bilo, zatímco jsem se nakláněl k Hyojinovi. Cítil jsem v krku každou vlnu krve, která se mi hrnula do tváří a také ohřívala můj dech, ztlumený a až nepříjemně horký. Blížil jsem se k jeho tváři, jež mě pozorovala a pořád neprojevovala nic, z čeho bych mohl vyčíst, co si zrovna myslí. Už mé líce omamoval jeho dech, který se v malém měřítku uvolňoval i z pootevřených rtů, připravených na vyjádření emocí doteď pečlivě ukrytých v srdci.

Chtěl jsem ho políbit. Tak strašně dlouho!

Mé rty se otřely o měkkou kůži. Sálalo z ní teplo a vůně krému.

„Tohle nemůžu, Seungjune. Ne teď, když zrovna odcházíš. Co z toho bude? Co si představuješ, že to bude?" šeptal a já se odtáhl od ruky, kterou mi na poslední chvíli položil na ústa a zabránil v polibku. „Protože ať by to bylo cokoliv, neprospívalo by to žádnému z nás."

„Ale... Budeme nadále alespoň přáteli, že jo?"

Hyojin svou políbenou ruku nesvěsil. Položil ji na moji tvář a jemně po ní přejel.

„Ano. Ale nic víc si nemůžeme dovolit."

„A jak se vrátím?" nechtěl jsem se zbavit naděje, nechtěl jsem ji odkopnout pryč jako nepotřebný kus papírku. Protože naděje mě dotáhla na stejnou školu jak Hyojin, a naděje mě musí protáhnout i těmi lety v zahraničí.

„A kdy to bude? Uvidíme se tak pár dní do roka, nejdříve za dva roky. Budeš tam studovat pět let. A nezapomeň, že tě ještě čeká povinná vojna... Známe se dvanáct let, Seungjune. Od dob, kdy jsme byli malí prcci, až do naší dospělosti. Ale pořádně se neuvidíme dalších sedm roků. Jak moc myslíš, že se změníme? Teď jsme stále ještě puberťáci. Pak budeme lidi s kariérami, s úplně jinými koníčky, kruhy lidí, s nimiž se budeme bavit. Myslíš, že budeme stále stejní?"

„Nevím..." hlesl jsem upřímně.

„Seungjune. Vždy budeš můj nejlepší kámoš. Stejně, jako jsi jím byl doteď. A to se nikdy nezmění."

„Budeme si psát. A taky, slíbil jsem Guildu, že spolu budeme hrát hry. Vánoční Raid si nemůžeme nechat ujít, vždy tam jsou nejlepší odměny!"

„Dobře," slabě se usmál, načež se zvednul a odešel. Jakoby věděl, že nyní potřebuji být nějakou chvíli sám a vstřebat vše, co mezi námi padlo. A možná, že to potřeboval i on.

___

‚Právě jsem si prdl. Chceš si čichnout?'

‚Vole, jsi nechutnej.'

‚To tys chtěl vědět o mých prdech.'

‚Ne tak doslova!'

Měl jsem co dělat, abych v sobě ten smích udusil, a zároveň, abych se s ním úplně nezadusil. A taky, abych se nerozesmál na celou přednáškovou místnost, kde jsem neseděl zrovna daleko od přednášejícího.

Byl první rok mého nástupu na univerzitu, první semestr, třetí měsíc. Po celém Londýně byla rozvěšená světýlka, umělé jehličnany všude, kam člověk dohlédnul. Santové se vloupávali do každého komína, na který narazili, a všichni svíticí sobi mi připomínali tu jednu jedinou osobu, která mi právě oznámila svůj aktuální fyziologický stav.

Probíhala poslední přednáška semestru, po němž mělo začít zkouškové, a jestli jsem počítal správně, v Koreji se už dávno setmělo a možná už začínali večerní zprávy. V tomto čase má Hyojin obvykle – ne vždy – přístup k mobilu, aby mi napsal jednu dvě zprávy, poslal jednu dvě fotky, a já na oplátku fotku svého oběda, abych ho rozčílil.

Ale proč začal konverzaci zrovna takto, to jsem nechápal!

„Je na tomto výkladu něco vtipného?" ozval se přednášející z ničeho nic, a jakýkoliv smích, který se mě ještě držel, zmizel lusknutím prstů.

„Ne, ne, já jen nechtěl vyrušit vaši přednášku hlasitým kýchnutím," zahrál jsem to na nevinný důvod, kterému stejně nikdo nevěřil, a přednáška pokračovala dál.

‚Kdy jedeš domů?' zeptal jsem se ho, jelikož mluvil o nějakých pár dnech volna, které chtěl využít právě na vánoční svátky.

‚Asi dvacátého třetího. Slíbili jsme přece Guildu, že vánoční raid bude, ne? A tady je připojení příšerné.'

‚Já se k vám připojím asi odtud. Ta nálož na zkoušky je ohromná, nejspíš jakékoliv Vánoce strávím v knihách.'

‚Nemá ti Santa přinést mozek?'

‚Hodil by se,' přiznal jsem upřímně a pohlédl na snímek prezentace, pokrytý šílenými vzorci, kterým bych jakože měl rozumět.

Těšil jsem se. Strašně moc jsem se těšil, až si opět zahrajeme všichni nějaký pořádný Raid. Občas se setkali členové ONF Guildu, ne v plném počtu, a udělali nějaký menší Quest, vyklidili dungeon; ale jak jsme byli všichni kromě Yuta ve stejném ročníku, i E-Tion, Wyatt a MK byli staženi do světa dospělých a zkoušeli všechno možné, aby se v tomto novém světě neutopili. Univerzity, brigády, nebyl jsem to jenom já – človíček na opačném konci světa, komu se museli přizpůsobovat. A tak se měli stát Vánoce po dlouhé době dnem, kdy si všichni nasadíme sluchátka, zapneme kamery, a uděláme tento Raid jak se patří. Ve velkém.

Na stolíku na mých kolejích mi seděla vánoční čepice s grinchovskýma ušima, které vykukovaly ven, a křiklavě zelený chlupatý svetr. Byl jsem připraven.

Mimo to jsem plánoval poslat Hyojinovi dárek. Měl jsem ho téměř zkompletovaný. A pak už jen včas zajít na poštu a nechat ho vložit do letadla, které přeletí celé dva kontinenty, aby se dostalo do hlavního města Jižní Koreje.

Zajímavé bylo, že stejný nápad měl i Hyojin.

Bylo dvacátého třetího prosince a šel jsem domů z procházky, při níž jsem si potřeboval vyvětrat hlavu. Před mýma očima pořád naskakovaly všelijaké vzorečky a definice, v duchu jsem si neustále opakoval, jaké písmenko jaké abecedy má jakou jednotku. Už jsem zapomínal, jak se jmenuji. A abych měl důkaz o ztrátě mojí identity, omylem jsem vystoupil ve špatném patře a dobýval se do bytu naprosto cizích lidí.

Ještěže mě nezmlátili.

A když jsem tedy zničeně, na pokraji psychických i fyzických sil otevřel dveře našeho bytu, spolubydlící už ukazoval na krabici ležící v rohu, že prý to poslal někdo z Koreje.

Žeby rodiče?

Ne, to ne. Kdyby to poslali oni, určitě by nevyužili ten nejlevnější způsob dopravy, ale použili by nejdražší službu a celá krabice by byla polepena znaky „křehké" a „do vlastních rukou".

Srdce mi až zaplesalo, když mi přišla na mysl možnost, že by... Že by mi poslal něco Hyojin!

Vrhl jsem se na balík jak mutant ve hře na oběť a už vytahoval ve vánočním balicím papíru se sobíky zabalený dáreček.

Něco se mi však nezdálo! Hyojin neumí hezky balit dárky!

S pochybami, přesto s tou nadějí, že bych se nemusel mýlit, jsem popadl balík a utekl do pokoje.

Úplně se mi rozklepaly ruce, když jsem rozevřel jmenovku a tam bylo úhledně napsáno: Od Hyojina.

„To snad..." zašeptal jsem, se slzami v očích a nepravidelným dechem. Potřeboval jsem udělat několik koleček pokojem, než jsem si k dárku opět sedl a začal ho rozbalovat. Opatrně jsem odlupoval kus po kusu papíru, občas si k dárku přičichl, jestli neucítím něco z Hyojina. Cítil jsem však jen vlhký papír a načínající plíseň.

Nakonec jsem se však dostal dovnitř. Pomalu jsem odklápěl strany kartonu, abych spatřil obsah balíčku, a dech se mi úplně zatajil.

„Ooooh, Hyojine!" zapištěl jsem dojatě na celý byt, zatímco jsem chňapl po jeho fotce v armádním úboru, hezky v pozoru, a dole bylo vlastnoručně napsáno: Vojín Kim Hyojin. Vypadal strašně zvláštně. Byl asi nejnižší ze všech a jeho malá tvář byla obzvlášť drobňoučká, v porovnání s ostatními. Navíc neměl žádné svaly – co chcete po čerstvém absolventovi! Ale i tak mu to slušelo. Strašně moc.

Jaký by to byl dárek, kdyby tu přišel, ve vojenské uniformě, a začal se pomalu svlíkat?

Ehm. Odkašlal jsem si a zahnal představy dřív, než se začaly ozývat na jiné části mého těla.

Ale fotky nebyly jediné, co uvnitř krabice sedělo.

Byly tam i nějaké flašky od sprcháče a zabalené mýdlo, a taky plátěná obálka, ušitá z maskáčového materiálu. A když jsem ji otevřel, vyskočil na mě složený list papíru a kus něčeho... Něco...

Vytáhl jsem ten tmavě hnědý obdélník, že kterého ještě trčelo pár nitek. Co to... Je...

„Hyojineee!" zapištěl jsem znovu, když jsem rozpoznal vojenskou jmenovku s jeho vyšitým jménem.

A ta už po Hyojinovi teda voněla.

Chvíli jsem se s ní mazlil, než mě napadlo přečíst si ten dopis. Nebyl moc dlouhý, jelikož nebylo co vypisovat. Přesto to byl ten nejhezčí dopis, který jsem kdy dostal.

Ahoj J-USi!

Nebudu se ptát, jak se ti daří, protože nejspíš mizerně. Ale musíš to zvládnout, překonat zkoušky a jít dál! Když se totiž budeš flákat, studium se ti prodlouží a do Koreje se tak vrátíš mnohem později! Tak se snaž!

Nevím, jestli dárek přišel před nebo po Vánocích, takže gratuluji k úspěšnému Raidu (doufám) a snad se takto uvidíme s Guildem ONF zase příští rok. Možná se podaří setkat se i v novoroční Raid v únoru, ale ještě nevím, jak to tu budu mít se službou.

Nevěděl jsem, co ti dát, a taky nemám peníze na nic extra. Takže ti posílám moje fotky (to jsem v uniformě fešák, že? Větší než ty! ^^) a taky moji jmenovku, kterou jsem si na tajňačku odpáral a předal mamce. Měl jsem co vymýšlet, proč se mi ztratila, a taky jsem byl řádně potrestaný, tak si jí važ! A k tomu předávám vzorky našich hygienických přípravků, kvalita korejské armády!

Doufám, že to mamka zabalila hezky. Kdyžtak se omlouvám.

Veselé Vánoce!

Hyojin

Dočetl jsem dopis, na který mi ukápla slza. Vlastně dvě. Rychle jsem si je otřel do rukávu, ať nerozmažou inkoust na papíře. Přesto jsem pořád nebyl psychicky v pohodě. Válel jsem se v posteli s jmenovkou a dopisem dobré dvě hodiny, než jsem je odložil a pokračoval v učení, abych toho vojína nezklamal.

___

„Co. To. Sakra. Je?!" vyslovoval jsem každé slůvko zvlášť a mé prsty bouchaly do klávesnice tak nahlas, že to muselo z vedlejšího pokoje znít jako střely samopalu. „Tohle že je Vánoční Raid?"

„Musí to být těžké, aby byly dobré odměny," vysvětlil Yuto do mikrofonu, plně soustředěn na porážení mutantů.

„E-Tione, pomoz mi, jinak je po mně!" zhrozeně jsem se koukal na svůj health bar, který klesl pod třicet procent!

„Rád bych, ale to by mě neměly obklíčit ty bestie!"

„Už jdu na pomoc!" Wyatt se svým svalnatým avatárem, vypadajícím jak hora šutrů, udělal tři kotrmelce k E-Tionovi a ulevil alespoň trochu té damage, které náš healer obdržoval.

„Já taky!" Hyojin zvolal a dostal se k E-Tionovi téměř ve stejnou chvíli, jako náš pomalý Tank. Dva bojovníci už svojí spoluprací uchránili důležitou postavu našeho Raidu a žádný mutant ho tak nezaměstnával natolik, aby nemohl trochu své many převést na moje zdravíčko.

„Ale pohněte si! Já už tu novou vlnu déle neudržím! Yuto, vykašli se na ně a vrať se!" Gandalf MK mávl svojí dvoumetrovou holí, aby ze sebe vykřesal ještě trochu many, přestože se blížila k nule.

„Vydrž, dám ti nápoj na doplnění," s plným zdravím a zabitými nepřáteli jsem přiskočil k čaroději a věnoval mu něco dobrého na zoubek.

„Je to tady! Připravte se!" Hyojin nasměroval svůj meč na mutanty, kteří se prodrali skrze MKejovo kouzlo a hrnuli se do středu arény.

„Jestli tohle dáme, dáme už všechno," zamumlal jsem a naskočil do bojovné pozice. „Do bojeee!!!"

Ať už to v některých momentech vypadalo katastrofálně jakkoliv, překvapivě jsme Raid zvládli, a dokonce se umístili mezi nejlepšími deseti Guildy! Sice jsem během něj dvakrát tak trochu umřel, ale díky E-Tionovi a MKejovi jen na okamžik, než jsem byl přiveden z mrtvých zpět.

Utíral jsem si pot z čela, nemluvím o mém podpaží, které zdobily koláče velké jako pánev na anglickou snídani. I ostatní stále rozdýchávali ten adrenalin, to vyčerpání i radost z našeho úspěchu, kterého jsme dosáhli jako tým. Protože jedině jako tým zvládneme vše, co si zamaneme. A jakmile bude někdo chybět, už se naše síla nerovná ani polovině toho, co dáváme v plném počtu.

A přesně tohle jsme si mohli ověřit v únoru, kdy jsme se zúčastnili lunárního novoročního Raidu. Avšak kvůli Hyojinovi, který nakonec nemohl, jsme se sotva umístili v první pětistovce...

___

„Ahoj mami," usmál jsem se, zatímco kolem mě obmotala své ruce a přitiskla mě pevněji než chobotnice.

„Hej, dost, nemůžu dýchat!" snažil jsem se vykroutit, ale marně. Naprosto mě ignorovala a tiskla k sobě dál. A tak jsem se rozhodl, že nebudu nadále vzdorovat, a uvolnil své dvaceti tří leté tělo, aby padlo za oběť rodičovské lásky. Hleděl jsem před sebe, kde zrovna skrze okno letiště vzletělo letadlo přímo do oblak.

„To máš za to, že ses poslední dva roky doma ani neukázal!"

„Měl jsem práci. Jsem dospělý člověk. Musím vydělávat peníze," pokrčil jsem rameny, jako bych za to nemohl. Popravdě, fakt nemohl. Byla mi nabídnuta placená stáž a navíc, Hyojin také celé prázdniny byl někde na jakýchsi kurzech, školeních a soustředěních, takže na co mi bylo jet domů, když bych ho ani neviděl?

Ale teď budu měsíc v kuse doma. Snad si najde okýnko v jeho programu, abychom se alespoň jednou viděli, ne? Navíc se blíží prázdninové Raidy a těch jsme se už dlouho nezúčastnili! Jaké by to bylo, zahrát si bok po boku, a tím myslím reálně bok po boku, jako za starých časů?

Sevřel jsem v kapse jeho jmenovku a v duchu se usmál.

Vidíš, Hyojine? Co si to mlel o sedmi letech? Uplynulo pět a mám pocit, že tě miluji ještě víc!

„Pojď, máme doma nachystané překvapení! Nechala jsem uvařit všechna jídla, která máš rád!"

„Věř mamce, opravdu všechna. Teď to budeme jíst celý týden," utrousil otec, než schytal od mamky šťouchanec, následovaný výhružným pohledem.

„To jste nemuseli. Vystačím si s –"

„Opovaž se říct to sprosté fish'n'chips a nejsi můj syn!"

„To tys mě poslala do Anglie, já si to nevybral!"

„Pche!" uražená mamka přidala do kroku, až jsem měl problém s ní držet tempo, obzvlášť s dalšími dvěma kufry, které jsem s sebou tahal.

Do řeči se však opět dala, ještě, než jsme dojeli domů.

Vždy, když jsem předtím letěl do Koreje, nikdy jsem se necítil, jako bych byl doma. Ačkoliv jsem přenocoval ve stejném městě, ve stejném domě a pokoji, v němž jsem vyrůstal; pořád to bylo jaksi cizí. Půlka mého šatníku zůstala v Londýně, kufr se zase na mě díval z rohu pokoje a připomínal mi, že je stále přede mnou několik let studia, které musím zvládnout. Nedokázal jsem se plně uvolnit, ani při schůzkách s Hyojinem – když se zadařilo skloubit naše časové plány.

Musíš čekat. Musíš čekat. Pořád jsem si opakoval, a hleděl přitom na jeho drobné ruce, které jsem chtěl sevřít do klubka, na jeho kolouščí tvář, jež na mě koukala o Vánocích ze všech stran, na každém plakátu se Santou a jeho povozem.

A i teď, když se můžu pyšnit titulem před jménem, není definitivně konec. Sice je můj šatník opět pohromadě, kufr schovaný v komůrce, i tak jsem se tu nemohl pořádně oklepat a zabydlit, jak by si to rodiče představovali.

„Když máš konečně vystudováno, tak jsme si s otcem říkali, že bys mohl pracovat u nás ve firmě. Dáme ti jedno místo, nebude příliš vysoko, aby to neuškodilo morálce našich pracovníků. Zároveň tě to hodně naučí, dovolí ti to kariérně růst a získávat zásluhu, která se ti bude hodit, až po nás firmu převezmeš."

A je to tady.

„Dělal bys asistenta u našeho obchodního zástupce. Tam se dají nabrat největší zkušenosti, je to skvělý chlap a zaměstnanec a už jsme se s ním o tom bavili, nebude mít s tím problém," doplnil za matku otec.

„Samozřejmě, nástup by byl až od září. Přece tě hned nezapřáhneme jak koně," zasmála se a podívala se láskyplně na svého muže. „Užiješ si ještě prázdniny, a pak by ses mohl pomalu angažovat ve firmě."

Hůlkami jsem nabral rolku kimbapu a vymáchal ji v sójovce. Nechal jsem rodiče, aby se ještě chvilku hrdě plácali do hrudi, jak jsou úžasní, než jim jejich naivní představy zničím jako ty mosty z těstovin, které nás v praktiku ze stavebního inženýrství nutili stavět. Ten můj nezvládl zatížení ani jednoho jablka.

„No, víte, jako, děkuji za nabídku," rozpačitě jsem se usmál a nabral další kousek kimbapu. Jejich nadšené cvrlikání o mých budoucích úspěších ustalo.

„Já už ale tak trochu plán mám... Co dělat."

„Jak jako máš plán? Jaký plán? O jakém plánu mluvíš?" matka odložila hůlky na stůl a nervózně vyčkávala, až dojím své sousto. A že jsem si ho vychutnával! Haha.

„Víte, jak jste mi vždycky říkali, ať na armádu nemyslím, že oni tu povinnost brzy zruší?"

Myslím, že jim to už docvaklo. Matce rozhodně, jelikož hrůzou tak moc vytřeštila oči, až jí málem spadly mezi kousky kimbapu.

„Tak oni to stále nezrušili."

„Ale– Ale– Je ti teprve dvacet tři! Ještě máš času dost! Ještě to mohou zrušit!" vyhrkla okamžitě něco, čemu bych kdysi věřil. Dnes to však znělo jako pouhá výmluva.

„Hele, Hyojin to má dávno za sebou, a ostatní kluci už taky budou brzo propuštěni. Jen já si užíval Evropského vzduchu."

„Jenže to jsou oni. Ty jsi ty! Seungjune! Teď jsi ukončil školu. Musíš si odpočinout!"

„No právě. Odpočíval jsem až dost. Viděli jste moje břicho? Ruce? Samé želé!" a ještě jsem se do břicha plácl, aby slyšeli to dunění tukových zásob.

„Tak jsem to nemyslela!"

„Už jsem se přihlásil a většinu dokumentů vyřídil online. Ještě za týden jdu na fyzické testy a v půlce prázdnin bych se měl dostavit do Nonsanu."

„A– A– Zažádal sis aspoň o veřejné služby?"

„Ne, budu voják," zazubil jsem se na matku. Tak všichni kluci jdou do armády, nosí ty hustý hadry, pořádný tvrdý kanady, a já si budu knoflíčkovat uniformu a řídit v Seoulu provoz? Hovno!

„Seungjune, to snad nemyslíš vážně! Zlato, řekni něco!"

Jenže co můj otec mohl říct? Sám věděl, že je to povinnost a jednou by to došlo. Sám si tím i prošel, možná to tehdy bylo ještě delší. Teďka zmizím na rok a půl a budu zase zpět! Konečně, definitivně!

Takže mlčel jak švestka a jen smutně sklopil pohled na jídlo.

„Zlato! Tohle –! To snad–!" do jejích očí se vlévaly slzy.

„Mami. Buď vážně v klidu. Čím dříve tam půjdu, tím dříve to budu mít za sebou! Chápeš? Nechci, aby mě to strašilo do mých třiceti. Pak to bude ještě těžší opustit svůj život a splnit si povinnost vůči zemi."

„Jun-ah, poslouchej svého syna... Má pravdu," natáhl ruku, jíž konejšivě sevřel matčinu dlaň.

„Ale je to náš syn!"

„Ale už je dospělý," namítl do jejích uslzených očí, „a my bychom měli být rádi, že vyrostl v tak zodpovědného a rozumného člověka."

Zdá se, že byl konflikt zažehnán. Mohl jsem si ze svého pomyslného seznamu odškrtnout další položku. A nyní vymyslet, co na sebe. Protože Hyojin by měl mít následující dny vystoupení, na završení jarního semestru, a to jsem si nesměl nechat ujít! Dosud se mi zdráhal vůbec posílat odkazy na nějaké nácviky, ale teď... Teď si ho vychutnám od začátku do konce!

___

Možná jsem svaly nenabral, protože jsem víceméně studoval, a to prostě nejde dělat během leh-sedů nebo lezení po stěně. Ale i tak bych řekl, že jsem vyrostl, protože se už nevejdu do mého obleku ze střední. Aspoň jsem byl oblečen dle nejnovějších trendů, když jsem vstoupil do univerzitního divadelního sálu, a namířil si to do prvních řad, abych měl na toho umělce co nejlepší výhled.

Celý sál se pomaličku plnil. Mnoho lidí ještě na poslední chvíli dopíjelo svá vína anebo dojídalo koupené pochutiny, avšak já neměl chuť na nic z toho. Byl jsem nervózní, potil jsem se, klepal se vzrušením, že spatřím Hyojina, jak si plní svůj sen.

Přišlo mi to jako celá věčnost, než se sál zatměl a z reproduktorů začala hrát úvodní hudba muzikálu.

Na programu byl tematický vojenský muzikál, Blue Helmet: A Song of Meissa, který si univerzita vybrala – dle jejích slov – jako úctu všem sloužícím této zemi. Hyojin mi psal během jeho služby, že když se tento muzikál pořádal v řadách vojáků, byl jedním z účinkujících. Dal bych vše za to, abych ho mohl tehdy vidět, ale jak překonat téměř devět tisíc kilometrů, to jsem nevěděl. Muselo mi stačit pouze jeho popsání, jak nervózním byl, a jak byl pak šťastný, že se vše podařilo a jakou chválu sklízel.

A já věřil, že dnes to bude ještě lepší.

Opona se rozevřela. Začal první děj muzikálu. Nacvičené ohromující tance, vojenské pohyby i větší a akčnější kreace. Vše dohromady dávalo kompozici, na které mohli diváci oči nechat. A do toho perfektní zpět, vše na živo. A Hyojin. Nehrál hlavní postavu, ale jakéhosi Yoon Sun-ha, a že ho zahrál perfektně!

Jeho hlas byl ještě zvonivější, než jak jsem si pamatoval, a tak silný, že nepotřeboval ani mikrofon, aby přezpíval sál. I jeho dřevitost se mnohem zlepšila – ačkoliv pořád jsem v něm viděl toho kluka, který se do fyzických akcí příliš nevrhal.

Až se mi chtělo brečet, jak úžasný na tom pódiu byl. Nejsem odborník, avšak... Strašně to Hyojinovi slušelo. Slušela mu ta radost, spokojenost z toho, co dělá.

Ne, fakt to nešlo, musel jsem si utřít slzu, jinak bych přes ni neviděl na Hyojina.

Asi to byl ten neobvyklý pohyb, možná, nebo to měl ve svém scénáři; každopádně zrovna se rozhlédnul po divácích a zpíval přitom jednu frázi, když v tu...

No, tak trochu se mu jedna hláska ztratila v krku.

Vyhrabal se z toho naštěstí včas. Prohloubil svůj úsměv a pokračoval, jakoby se nic nestalo.

Asi bych se mu měl omluvit. Sice mi psal o svém vystoupení, tak nějak jsem se nezmínil, že přiletím ještě před ním. Musel to být pro něj šok, vidět mě po takové době, a na nejneočekávanějším místě v Seoulu. Měl by to brát jako takový test vystupovacích schopností. Během vystoupení se totiž může stát cokoliv, že?

Seděl jsem s rukama v klíně a pozoroval, jak jedno dějství střídá druhé; jak všichni kolem mě jsou úplně pohlceni tím vystoupením. A jak každý student této univerzity dělá vše pro to, aby ze sebe dostal maximum, aby neudělal jedinou chybičku a nejlépe zaujal některé významné osoby v hledišti, které by mu mohly nabídnout pracovní místo.

Hyojin opět přišel na scénu. Tentokrát na mě byl připraven, nejprve mi věnoval úsměv, než se vrhl do své písně a nacvičené choreografie.

Kéž bych si tento moment mohl vepsat navždy do paměti.

Mé blažené pocity však náhle vyšuměly. Ani jsem netušil proč. Jakoby mne vzbudil můj vnitřní instinkt a řekl mi, že něco není v pořádku. Má sedačka se začala třást, vibrovat sebou. A sotva jsem si toho všiml, ostatní diváci v hledišti také. Hyojin sice nadále zpíval, přesto v jeho očích byla starost a zmatení – sám netušil, co se děje. Sledoval ruch v hledišti a cítil brnění prken pódia.

Nakonec i hudba přestala hrát. Hyojinovi nejspíše došlo, že tohle není zcela normální, a bystrým zrakem sledoval své okolí – především strop. Následoval jsem jeho zrak. Pokud ten třes uvolní osvětlovací zařízení, nebo cokoliv...

Avšak v tom momentu mě alarmovalo ještě něco a mnohem více.

Měl jsem přeci ten kurz stavebního inženýrství, sice to bylo kvůli kreditům, ale celkem zajímavý předmět. A hlavně užitečný. Obzvlášť teď – kdy se kdovíjak stará prkna třásla, vytvářela pnutí neustálými nárazy, a to pnutí se záhy povolilo, jen aby se tento cyklus opakoval. A vezmu-li v potaz frekvenci těchto nárazů...

„Hyojine! Rychle z pódia!" vyskočil jsem na nohy, přeskočil první řadu a lidi schovávající se pod sedačkami, a natahoval k němu ruku.

Nejprve na mě zmateně hledal, ale nepřemýšlel nad zvoláním dvakrát. Jen, co udělal krok dopředu, prkno, na němž stál, se zlomilo a rozstřelilo třísky všude kolem jako broky brokovnice.

„Honem!"

Vojenský výcvik v lecčem Hyojinovi pomohl. Seskočil dolů hladce, ačkoliv třesoucí se povrch ho poměrně destabilizoval, a kdybych ho nezachytil, padl by nosem na zem.

„V pohodě?"

„Díky," zašeptal roztřeseně a nepřítomně hleděl na mé ruce, které ho pevně držely v náruči. Aha, hups, pardon. Pomalu jsem ho pustil, nebo spíše přechytil z paží na jeho zápěstí, a stáhl ho dolů pod sedačky.

Nevešli jsme se celí, ale jakmile naše hlavy bude něco krýt, pravděpodobnost přežití stoupne o desítky procent.

Zemětřesení trvalo dlouhé dvě minuty. Bylo to akorát na hraně – ještě déle a celá budova, která samozřejmě začala praskat jak křupavá Pavlova, by nás úplně zasypala. Jakmile otřesy ostaly, davy se v šílenství vrhly k východu ven. A já tahal Hyojina s sebou.

„Jak... Kdy..."

„Předevčírem. To jsem si přece nemohl nechat ujít," odpovídal jsem mu, zatímco jsem popadal dech. „Co to sakra bylo?"

„Zemětřesení... Ale tak silné? Tak dlouhé?"

„Taky ti to přijde divný, že?" ohlédl jsem se po jeho kolouščích očích, tak rád, že je opět vidím naživo a z blízkosti!

„Tedy, poslední měsíce pár lehkých zemětřesení bylo, ale jen tři, čtyři stupně. Jsme u pacifického ohnivého kruhu, co chceš!"

„Ten v Londýně není!" postěžoval jsem si zoufale. Už jsme byli u východu ze sálu. A lidi se na nás začali ještě více mačkat.

„Tak se tam vrať, nikdo ti nebrání!" snažil se přeřvat hluk hysterického davu.

„Už jsem si tam užil dost. Pokud se mám vrátit, jen na dovolenou a s osobou, kterou mám rád!"

„Já na to peníze nemám, hledej někoho jiného!" odvětil a prostrkoval své tělo mezi dveřní obrubou a nějakým dvoumetrovým chlapem.

„Pche! Taky jsem nezmiňoval tebe!" zatáhl jsem ho za ruku a pomohl mu ven ze sálu, ne však z tlačenice. Nad námi visely kusy omítky, které ještě nespadly, a světla držící na tenkých drátech urvaných ze stropu.

„Aha, aha! A kdo mi posledních pět let posílá ty milostné dopisy?"

„Jaké dopisy? Milostné, k tomu? Kde žiješ?" dělal jsem blbého, což v tomto davu šlo úplně skvěle!

„Milý Hyojine! Chybíš mi každý den, každou noc, myslím na tebe každou sekundu mého života. Obzvlášť během Vánoc chci nasednout na letadlo a letět za tebou! – Počkej, tam jsi myslím udělal gramatickou chybu."

„To jsem napsal? Nepamatuji si!" natahoval jsem ruku kupředu, abych si vymezil nějaký prostor, jelikož jsem měl pocit, že se každou chvíli udusím.

„Nebo – Hyojine, ty stalkere. Pronásleduješ mě všude, jakmile obchody vyvěsí vánoční výzdobu. Ale načapal jsem tě. Tady ti posílám tvého špeha, nemysli si, že jsem ho neviděl! Opatruj ho!"

„Co to jsou za kraviny? Jak bys mě mohl špehovat, vždyť jsi byl celou dobu v Koreji!" už jsem byl skoro u dveří!

„Poslals mi plyšového soba!"

„Vážně?" vyskočil jsem ven a opět tahal za Hyojina, abych ho neztratil. Proklouzl ven jako myška, přímo do mé náruče. Už podruhé. Tentokrát se však z objetí nevymanil.

„Dal jsem mu jméno J-US. Ale já jsem zas tobě zapomněl napsat, že mě otravuješ každý Halloween."

„Jo? Jak?" upevnil jsem kolem něj své chudé paže a uložil si bradu na jeho rameno.

„Stačí vidět jakéhokoliv Drákulu."

„Hej!" vyskočil jsem z jeho náruče a nasupeně se dal do kroku. Vojín Hyojin se jen hlasitě smál, až působil jako naprostý šílenec mezi lidmi vystrašenými z toho zemětřesení.

___

„Je obří štěstí, že se nic nezřítilo," ohlížel se Hyojin kolem sebe, na ty do nebe se tyčící mrakodrapy Seoulu, na hory železa, oceli a plastu, nazývající se městskou architekturou. Opravdu – nikde nebyl žádný prázdný kout, památka po zhroucené budově a pohřebišti stovek či tisíce lidí, kteří v ní v okamžiku zřícení byli přítomni.

„Štěstí? Spíše šikovní korejští architekti a stavaři," nic víc v tom nebylo; přesto jsem ještě dodal, „trocha inspirace z Japonska a taky poctivost, protože by stačilo trošku ošmelit materiál a brodíme se pískem."

„Ty ses v tom zahraničí dokonce i něco naučil!" šťouchl do mě Hyojin, jeho oči plné výsměchu.

„Někdo mi řekl, že se mám snažit, tak jsem se snažil," zamrkal jsem zpětně a popadl jsem ho za ruku. Ne za zápěstí, ale poctivě za jeho dlaň, abych propletl naše prsty, která právě unikly hrůzostrašné síle přírody.

„Byl jsi skvělý, Hyojine," zahleděl jsem se mu do jeho kolouščích očí, „opravdu."

„Někdo mi řekl, že mám do toho jít a nesmím utéct," odvětil s úsměvem. Nyní opravdu vypadal jak Bambi. Ne, spíše jak ten Santův sob, Rudolf. Protože jak měl ten sob červený čumák, tak i Hyojinova tvář byla celá rudá, ale úplně rudá.

„Už ti vaši nabídli práci?" přesměroval rozhovor jinam. Kráčeli jsme po ulici dál, ruku v ruce, a ignorovali jsme houkačky záchranek a policejních aut, blikačky hasičů, jež se drali občas puklými silnicemi a zaneřáděnými ulicemi do cíle. Jakmile jsme byli oba v pořádku, nějak nás nenapadalo se starat o cokoliv dalšího.

„Jo. Měl jsi je vidět. Teda, mámu. Jak vyváděla, když jsem oznámil, že jdu na vojnu."

„Jdeš na vojnu?" vyhrkl hned překvapeně Hyojin.

„Tak jasně, ne? Slíbil jsem, že vše skončím co nejdříve. Oddělám si ten rok a půl či kolik a pak..." Pak bys mi už konečně mohl dát pusu, ne?

„Jo, vlastně..."

„Už začínala psát dopis Korejskému prezidentovi. Ale včas jsme ji s otcem zastavili."

„To muselo být divadlo," zasmál se při té představě – přeci jen, díky společnému dětství něco o mé matce věděl.

„Větší než vaše," píchl jsem si do něj,

„Snad jsou všichni v pořádku," ohlédl se za sebe, ale budovu divadla, i se všemi návštěvníky, jsme nechali dávno za sebou.

„Asi bych měl také zavolat našim..." Ne že bych o ně neměl strach, ale...

„Zavolej. Hlavně tvojí mámě. Taky dám vědět našim, ale jak jsem ti říkal – poslední měsíce se to lehce otřásá dost často. Doufejme, že na našem poloostrovu neroste sopka nebo tak," a už vyťukával na mobilu, sotva jsem já zahrabal v kapse.

„A kdy vůbec narukuješ?" zeptal se rychle, než zvedl mobil k uchu.

„Na začátku srpna, nejspíš."

„Aha..." semkl rty a již se zapojil do hovoru s osobou na druhém konci telefonu.

A já se psychicky připravil na dlouhé kázání mé matky.

___

Stál jsem před branou tréninkového centra v Nonsanu, což byla mohutná stavba, zachovávající tradiční korejskou architekturu, nesoucí symbolické rysy, ale svým způsobem připomínající mi hranici se Severní Korejí. Byl jsem jen rád za to, že vojáci hlídající zařízení se na mě nedívali jako na lovnou kořist, že řada ostnatých drátů byla jen jedna a ne více, a že proud v elektrickém vedení není natolik silný, aby zabil i krávu.

Sundal jsem si kšiltovku, snad poprvé od návštěvy holiče, a ukázal svoji divně šišatou hlavu. Rozhodně nepřipomínala budhistického mnicha ze všech čínských xianxia seriálů, ale spíše genetickou anomálii, kterou se mi dařilo svých celých dvacet tři let skrývat.

„Buď opatrný. Neotravuj příliš velitele svými blbými řečmi, na nástupu buď vždy včas a pozor na plukovníka Parka. Ten nesnese takové machýrky, jako jsi ty."

„Já jsem machýrek?" hodil jsem nevinná očka na osobu přede mnou.

„Pravda, s oholenou hlavou tak nepůsobíš," nakrčil nos a přeměřil si můj obličej, který s tím supr krátkým účesem připomínal malované vejce. Kde je moje ofina, kde je můj moderní sestřih? Roky péče, litry kupované vlasové kosmetiky, a co z toho?

Vypadám jak zasrané vejce.

„Už nevypadáš ani jako Drákula."

„A to mě má upokojit?"

„Vypadáš jak vejce."

No neříkal jsem to? Nasupeně jsem pohodil hlavou, což samozřejmě Hyojina rozesmálo. Jenže on to nechápe! Utrpení je to pro mě, utrpení! Moje pěstovaná image je v tahu!

„Jdi někam!" prskl jsem a jeho smích ještě zesílil. Avšak jakmile mu došlo, že se k němu nepřidám, pomalu utichl. Tahle záležitost se hodně dotýkala mého sebevědomí!

„Těch prvních pár týdnů základního výcviku je hodně drsných. Nemáš ani přístup na mobil. Tak se hlavně drž. Ale... To zvládneš. Musíš."

„Když jsi to dal ty a miliony jihokorejských chlapů, dám to i já! Navíc ti, myslím, dlužím nějakou fotku? A jmenovku?"

„Raději to neriskuj," Hyojin ihned vytřeštil oči, ale já se dál vesele zubil, a ještě si do něj šťouchl.

„Musím ti dát něco, s čím budeš každý večer usínat!"

„Tys s tím každý večer usínal?"

Hups! Trochu jsem se prozradil.

„Hele, už musím jít!" byl jsem vděčný, že před bránu nastoupil nějaký hodnostář v uniformě a zdál se, dle jeho vojenské pózy v pozoru, že na něco čeká.

„Tche! To ti neprojde!"

„Musí. Už musím," dál jsem se usmíval jako sluníčko a netrpělivě na místě přešlapoval.

„Tak dávej na sebe pozor," nahnul se ke mně, aby mě pevně objal, a já mu jeho vroucí objetí bez zaváhání vrátil. Vdechoval jsem vůni jeho vlasů, které mě šimraly po tvářích, a mačkal k sobě jeho tričko, pod nímž jsem cítil rysy svalů zad i žebra na bocích. Bylo těžké rozhodnout se, který nádech udělám tím posledním. Avšak kdybych neukončil objetí já, jako bych se s ním pořádně nerozloučil.

A tak jsem se odtáhl a naposledy se na něj usmál.

„Ty na sebe taky."

Popadl jsem tašku a vrhl se vstříc plnění své povinnosti.

„Jo, a omluv se kdyžtak za mě klukům, pokud nestihnu vánoční Raid!" ještě jsem se ohlédl a zvolal zpátky. Hyojin jen nevěřícně kroutil hlavou.

„Že s tím pořád něco máš!"

„Omluv se!"

„Jasný!"

___

Po absolvování základního pětitýdenního výcviku jsem se primárně chtěl dostat do armádní kapely, a tam si odehrát a odzpívat zbylých sedmnáct měsíců. Bohužel, nepodařilo se to, z kapacitních důvodů. Jelikož v tu dobu sloužilo docela dost k-popových umělců, sklopil jsem uši a zkoušel štěstí jinde.

Někdo si však všiml mých dobrých výsledků. Předvolal si mě plukovník, což zprvu neznělo vůbec dobře. Měl jsem divný pocit, že se děje něco špatného, že mě někdo zažaloval za to, že jsem stihl ztratit jmenovku už během výcviku. A tak jsem nadále držel uši sklopené a držel jsem je sklopené i cestou na velitelství, kde plukovník sídlil.

Vůbec mi neulevilo to, jak zmateně, dokonce až s odporem, si mě prohlížel. Připadal jsem si jak lehká děva někde v masážních domech, a to jsem byl oblečený do maskáčové uniformy. Nakonec si pročistil hrdlo a pobídl mě k sezení.

Ukázalo se, že plukovník Song mi rozhodně nechtěl vynadat za ztracenou jmenovku. Předložil přede mě mé dosažené výsledky a evaluace od poručíků a sdělil mi, že by si člověka s takovým kladným hodnocením představoval na lepších pozicích než někde čistit zbraně na jihu. A že, ač na to fyzicky nevypadám – a v tu chvíli mi došlo, že má výška a tělesná stavba není úplně ukázka Ramba – by rád otestoval mé schopnosti v trochu náročnějších, ale mnohem důležitějších pozicích, které by mi nabídly i zajímavý kariérní růst.

Když jsem tehdy při volbě velitele čety naší základní skupiny pokrčil rameny s tím, že je to jako dělat takového předsedu třídy, nějak jsem netušil, že mi to přinese ovoce z vyšších řad. Ale i komplikace s tím spojené. A že moje dosavadní zkušenosti s vedením ONF Guildu, plánování strategií a jakási familiarita s boji nablízko mi nasypou do hodnocení tolik bodů, že si mě předvolá samotný plukovník.

Mohl jsem si vybrat, co mi přišlo sympatičtější. Ale jako, co je sympatičtější na nabídkách různých táborů v demilitarizované zóně, například takové Paju nebo Cheorwon, jako součást průzkumných hlídek nebo speciálních bojových útvarů? Moc rozdílu sympatie tam není!

Nakonec jsem ale cosi odkývl, jelikož mě to nějak záhadně bavilo – konečně žít své hry. Samozřejmě, ty já beru s nadsázkou, jelikož žádný Healer tu není a také nestřídám meč a zbraň lusknutím prstů. A nestojí tu v sázku ochrana a bezpečnost Jižní Koreje.

Díky tomu jsem se ocitl uprostřed lesů a luk, kde jsem trávil dlouhých dvacet čtyři hodin, než jsem byl povolán se vyspat, abych druhý den mohl začít znovu. Mé tělo sílilo, jak muselo nést pásek ověšený vysílačkou, nožíky, náboji a zbraní, nemluvě o mých zádech, kde jsem cítil dotek zbraně ještě dlouho po jejím sundání.

Rozdělení těchto celodenních směn bylo pevně dané, nikdo do toho nemohl zasahovat, ani sloužící poručíci, natož já – obyčejný desátník. A komu by to mělo vadit – stejně jsme byli všichni uvázáni k práci, ke službě vlasti, a opustit tábor znamenalo výlet do vězení. Avšak když na mě padl Štědrý den, už mi to úplně jedno nebylo.

Poslal jsem Hyojinovi dárek – svoji před měsíci ukořistěnou jmenovku – a omluvný dopis s tím, jak se věci mají. Snad nebudu muset sloužit během lunárních slavností v únoru...

Po dlouhé době to byly ty nejklidnější Vánoce vůbec. Tak klidné, až jsem nepoznal, že nějaké mají být. Chlapi vytáhli světýlka z osmdesátých let, které obmotali na smrček před stanicí, a po službách jsme vystřihovali z papírů vločky, které jsme lepili na okna. Po předešlých generacích zbylo také pár ozdobných řetězů vytvořených z navěšených prázdných nábojnic, jež házely do okolí zlaté odlesky, a jakýsi tenký kus látky, kdo ví z čeho, použitelný jako barevná girlanda.

Hleděli jsme hrdě na náš výtvor, tajně si pořizovali fotky pro naše rodiny a přátele, a pak vesele zašli do teplé kabiny, dát si něco k pití.

Nebylo to špatné, trávit ten kýčovitý svátek v soukromí, v poklidu, bez jakéhokoliv shonu. Líbilo se mi to. Dokonce sněžilo, což v Seoulu bylo naposledy v mých pěti letech. Sloužit na severu mělo své výhody. Chybělo tomu však jediné. Ti sobíci, kteří na mě koukali u každé výlohy, z každé obrazovky.

A tady nebyl ani jeden.

Blížila se šestá hodina, a to znamenalo výměnu stráží s hlídkou venku. Navlékl jsem na sebe těžkou bílou bundu, jež ladila ke stejně světlým, jakoby maskáčově flekatým oteplovačkám; přehodil přes to armádní vestu se vším vybavením, pořádně vše zazipsoval a utěsnil až ke krku, aby ze mě nebylo vidět ani kousek mé kůže, a na hlavu nasadil speciální bílou helmu.

„Připraven?" houkl na mě kolega, seržant Seo, který si zrovna utahoval pásek po bradou.

„Jako vždy," usmál jsem se a povzbudil se výskokem, abych se předem zahřál.

„Přijímám hlášení, hlídka je na svých pozicích připravena na výměnu!"

„Jdeme!" vydal rozkaz poručík Lee, který měl naši sebranku v těchto odlehlých končinách na starost.

Vyrazili jsme ven, po mizejících stopách ve sněhu, ale i důsledně vyznačených stezkách. Brodily jsme se čerstvým sněhem, dokud každý z nás nedorazil za svým zmrzlým kolegou, nedal mu placáka a neposlal ho do tepla.

Být vojákem neznamená nabrat horu svalů a naučit se mířit zbraní. Znamená to taky ovládat umění třasu, tedy donutit každé svalové vlákno, aby vibrovalo dostatečně intenzivně a rozehřálo své okolí. A tedy – tím mě. Jenže já byl pořád zelenáč o čtyřech měsících výcviku. Toto umění jsem neovládal perfektně. Klepal jsem se jak mokrá čivava, od huby mi kouřilo jak ze spáleného toustu.

Snažil jsem se nějak zaměstnat a netuším proč, na mysl mi lezly pouze britské koledy, které neustále vyhrávaly, když jsem procházel kolem nějakého z obchůdků.

Vždy jsem se však zarazil nad nějakou skutečností.

Když jsem začal: „Last Christmas I gave you my heart," tak to pak pokračovalo s následujícím veršem: „but the very next day you gave it away."

A to zrovna nevrhalo dobré světlo na můj vztah s Hyojinem.

Tak jsem se přeladil na jinou.

Píseň Driving home for Christmas mě zase frustrovala. Zaprvé, celou dobu se zpívá o řízení domů, ale ne o tom, jestli tam ten chlap dorazí; zadruhé, už jsem taky chtěl jet domů!

Do they know it's Christmas pak byla nenávistně mířena na mé nadřízené, kteří mi v tento den uvalili službu.

Spoustu písní ve mně vzbuzovala ještě větší zimu, než byla. Všechen sníh, mráz, modrá, bílá, cokoliv. Nakonec jsem tiše prozpěvoval I'll be home for Christmas, ačkoliv deprese ze mě neopadla. Avšak tato píseň nejvíce vystihovala mé pocity. Můj příslib Hyojinovi, že v duchu s ním jsem, přestože slavit spolu bohužel nemůžeme.

Padající sníh, který mi na ramenou vytvořil centimetrovou vrstvu, tlumil všechny zvuky do zvláštní tiché melodie. Melodie tišící smutky, tišící vztek, tišící bolest ze stesku. Tlumil je, aby uspal přírodu, každý strom, každý keř, každého brouka v půdě. Uspával postupně i mě, a to jsem tu ještě dlouho nestál. Ale někdo přeci zůstal vzhůru...

Úplně jsem se lekl, když se zpoza stromů vynořil srnec. Nebo srnka. Pomalým, plynulým krokem prošla kolem mě, dokud se opět neztratila v lesích. Hleděl jsem na ni po celou dobu, píseň se dávno ztratila v tichu. Pozoroval jsem ji, každý odměřený krok, který udělala. Aniž bych to tušil, ovládlo mě dojetí a do očí se mi nahrnuly slzy. Zanechala za sebou pouze stopy ve sněhu, připomínající rozpůlené srdce.

„Měl... Měl bych se projít," došlo mi, že je nejvyšší čas udělat pochůzku a zároveň prokrvit své zatuhlé nohy.

Podle všeho bylo před osmou hodinou. Zrovna jsem vlezl z louky pod natažené ruce jehličnanů. Ještě pár hodin, než se opět vystřídáme. A mezitím se budu loudat sem a tam, jako doposud.

„Hej!" zpozorněl jsem, jak na mě padl velký kus sněhu. Sova? Nebo někdo chystá šprým? Který blbec by zkoušel na vojáka šprým? Ale sova na stromě nebyla.

Podobně, jako sníh tlumil kroky srny, náhle se pustil do utlumování pádů dalších a dalších kusů nasbíraného sněhu na větvích. Celý les přede mnou se chvěl, natřásal se jak taneční skupina, a shazoval ze sebe obleček z bílého hedvábí. Svítil jsem baterkou před sebe, ale neviděl nic, kromě kusisek sněhu. A občas ledu.

A nato se mi začaly třást nohy. Nebo spíše zem pod nima. Vrněla sebou jak předoucí kočka, spokojeně uvelebená na klínu páníčka. A já byl jedním uvolněným chlupem, který měl ze srsti odskočit a spadnout na zem.

A taky že jsem spadl.

To patří mezi ty silnější... pomyslel jsem si, když to se mou stále třepalo a podle hodinek už uplynula celá minuta. Snad je Hyojin v pořádku!

Série zemětřesení za posledních pár let opravdu zesílila, a jen tím, že jsem byl v Anglii, jsem nic nepostřehl. Pacifický ohnivý kruh se podle vědců probouzí, ale prý Koreji nic nehrozí – žádná láva, to tím mysleli. Přesto jsem se vždy cítil neklidný, když mi jenom zabrněl žaludek.

Z lesa se ozvalo prasknutí. Posvítil jsem si třesoucí baterkou za zdrojem zvuku, a spatřil obří větev, která se zlomila a visela napůl dolů.

Další křup. Posvítil jsem jinam. Strom se vyvrátil i s kořeny, a sebou strhl další strom, který rostl blízko něj.

Opět křup. Křup, křup a křup.

Nátlak vibrací spustila řetězovou reakci padajících stromů, obzvlášť smrků s jejich mělkými kořeny.

Odskočil jsem od lesa zpátky na louku, akorát ve chvíli, kdy na mě mohla spadnout ulomená větev. A nato zemětřesení ustalo. Přiložil jsem si vysílačku k ústům – nyní, když jsem neriskoval, že bych si vyrazil zuby.

„Hlídko 11. Jste všichni v pořádku? Opakuji, hlídko 11, všichni v pořádku?"

„Ano!" ozývali se postupně jednotliví členové.

„Uf," oddechl jsem si a svěsil ruku s vysílačkou. Už jsem se chtěl vrátit na původní pozici, když v tu jsem si uvědomil... Že mi na jejich odpovědi něco nehraje.

„Hlídko 11. Poručíku Lee, jste v pořádku? Opakuji. Poručíku Lee, jste v pořádku?"

Ticho.

Divné ticho, které si neodvážil přerušit žádný člen našeho týmu.

„Hnízdo volá poručíka Lee! Hlídka volá poručíka Lee!" pokoušel se o to samé i tým na základně. Ale marně.

„Hlídko 11! Kdo je nejblíže pozici poručíka Lee?"

„Desátník Lee Seungjun, hlídka 11. Měl bych mu být nejblíž," okamžitě jsem vyhrkl do vysílačky, drže ji pevně, aby mi nevyklouzla ze zpocených rukou.

„Desátníku Lee, jste si jistý? Dle naší mapy by měl být blíže ještě seržant Seo."

„Desátník Lee Seungjun, hlídka 11. Ano, jsem. Nacházím se na nejzápadnějším bodě mé obchůzkové trasy, za poručíkem budu hned."

Ani jsem nečekal na svolení, vystartoval jsem dále na západ, na místo, kde měl hlídkovat poručík Lee. Zem pod mýma nohama byla opět stabilní a já toho plně využíval, abych se odrážel rychle jako žabka a dělal co největší skoky, jimiž jsem měl překročit vzdálenost mezi mnou a nadřízeným.

Netrvalo dlouho a narazil jsem na jeho stopy. S baterkou pevně sevřenou, následoval jsem stopu až do lesa, jenž nevypadal o nic lépe, než ze kterého jsem před chvílí vypadl.

A mě se zmocnil hrozný pocit ohledně toho, co se asi stalo.

Poručíku Lee!

Prodíral jsem se skrze spadlé větvě, nezapomněl ale vždy pod ně nahlédnout, jestli neuvidím bílou kombinézu poručíka. Hnal jsem se vpřed, se zrychleným dechem mával světlem dokola, ale bez úspěchu. Vysílačka mlčela. A sníh pořád padal, aby zahlušil vše, čeho jsem se mohl teoreticky chytnout.

Tam!

Zahlédl jsem kus vesty, a následně zbytek těla splývajícího se sněhem, jak leží pod svalenými větvemi.

Sakra!

„Poručíku Lee! Poručíku Lee!" pokoušel jsem se ho probudit, ale marně. Naštěstí dýchal – alespoň to. Avšak jak vypadá jeho tělo pod těmi větvemi, to jsem nemohl odhadnout. Malý červený flíček však nepřinášel dobré zprávy.

„Desátník Lee Seungjun, hlídka 11. Našel jsem ho!"

„Skvěle, desátníku!"

„Je v bezvědomí! Myslím, že ho odsud dokážu vyprostit, ale připravte mezitím záchrannou službu! Nedaleko odsud je celkem zachovalá polní cesta, i v zimních podmínkách. Donesu ho tam, bude to rychlejší než na naši stanici a do Paju."

„To nepřichází v úvahu, desátníku. Záchrané služby jsou navíc momentálně vytížené. Vyčkejte na seržanta Seoa, který je na cestě. Pomůže vám přemístit ho na stanici, odkud pak můžete zavést poručíka na nejbližší záchytný bod záchranné služby."

„To nemůžu!" vykřikl jsem do vysílačky. „Nejspíš má po nárazu zlomená žebra, a také zapíchnutou větev v hrudi – čím více s ním budeme manipulovat, tím větší riziko, že by mu cokoliv z toho propíchlo plíce!"

„Nemůžeme takto na hranici zóny poslat záchranářské vozidlo. Ty cesty nejsou bezpečné, ani spolehlivé."

„Nemáte jinou šanci. Leda nechte přijet seržanta Junga naším vozidlem, a... Na základně by mělo být několik KAI LAH, že?"

„Desátníku –"

„Pověřte okamžitě armádní doktory, ať připraví sál a jeden ať přiletí vrtulníkem na hranici bezletové zóny. Se seržantem Jungem ještě aktualizujeme místo předání. Udělejte to, hned!"

„Desátníku Lee Seungjune, kdo si myslíte, že jste? Vysílat ozbrojený bojový vrtulník na hranici bezletové zóny? To chcete vyvolat válku?" člověk na opačném konci vysílačky byl očividně rozčilený. Ne však tolik, jako já sám.

„A myslíte, že to bude Severokorejce zajímat? Nebudou mít stejně problémů dost, jako my? Navíc – za hranici nepůjde. Jen nabere poručíka a odletí. Nebo chcete mít na krku mrtvého poručíka vy? Ale rozhodujte se rychle, venku je mínus deset stupňů. Ještě chvíli a bude podchlazený."

„Vy –!" zbytek se zasekl vojákovi v krku. Odmlčel se, vysílačka utichla. Nevím, jestli se potřeboval vynadávat nebo co, ale už jsem se bál, že tu nenechá jen poručíka, ale i mě napospas osudu.

Nakonec však vysílačka zašustila.

„Dobře. Uděláme to tak, jak říkáte. Kam vede ta polní cesta? Kde vás má vrtulník očekávat?"

Konečně se s ním dala dát řeč.

Ošetřování poručíka byla velice delikátní záležitost, obzvlášť odřezávání konárku, který se mu zabodl do hrudi. Navíc nebyl jeden, ale hned několik. Když jsem pak odstrčil zbytek na stranu, poručíkovo tělo připomínalo ježka.

Svlékl jsem ze sebe bundu a vestu a větve využil na provizorní nosítka, na které jsem ho naložil. Naštěstí mě hřála fyzická práce, ale i tak mě zebaly prsty na rukou. Vystřelená světlice navedla seržanta Junga na správné místo, kde nás naložil a dovolil nám se trochu zahřát. Seděl jsem vzadu u poručíka, hlídal mu tep a dech. Přišlo mi, že je čím dál mělčí.

„Pospěš, Seo-Guku!" popohnal jsem ho, přestože jsem věděl, že těch dvacet kilometrů po polňačce prostě rychleji nedáme.

Byl jsem už bledý strachy, že poručíka ztratíme, když jsme dorazili na hranici bezletové zóny. Mohutný vrtulník kroužící ve vzduchu se okamžitě snesl dolů. Mladá doktorka s asistenty vyskočili z kabiny ještě předtím, než se vrtulník dotkl země, a už kontrolovali poručíkovy životní funkce. Během několika minut se vrtulník vznášel pryč a my si se Seo-Gukem jen ztěžka povzdechli.

„Nějak jsem si myslel, že pokud se mi něco stane... Bude to určitě kulka od Severokorejce."

„Já taky," přitakal jsem a nasedl zpátky do auta.

___

Kdo by řekl, že mi ta má drzost ve Štědrý večer přinese povýšení!

Hned jak se poručík Lee v armádní nemocnici probudil, doslechli se o mém počinu, nebo respektive dohadování, jeho nadřízení a za pár dnů mi na ramenou přibyly nějaké čárky a hvězdička!

Jakmile mi skončila služba, zavolal jsem ihned Hyojinovi, jestli je v pořádku. Když jsem slyšel jeho hlas, spadl mi kámen ze srdce. Zněl však dost trucovitě, až mi nahnal strach. Záhy jsem se dozvěděl, proč. Zemětřesení je zastihlo zrovna ve chvíli, kdy dělali ten Raid. A jelikož došlo během hry k výpadku proudu a trvalo, než všem znovu naskočil, tak ho neudělali.

„Však budou příležitosti!" snažil jsem se ho povzbudit, předem však věděl, že bezvýsledně. To z něj musí opadnout samo, minimálně za týden.

Nemusím psát, jak mi rodina blahopřála k mému brzkému úspěchu. I Hyojin mi pak osobně zavolal, jakmile jsem mu ve zprávě stručně sepsal, jak jsem nedopatřením k povýšení přišel. Chtěl to vše slyšet ještě přímo ode mě. Ani nemukl, zatímco jsem se ponořil do vyprávění o sněhu a popadaných stromech. Truc z něj už cítit nebyl.

Domů jsem se naštěstí dostal už v únoru, kdy byly služby pokryty jinými a já si tak mohl hezky v civilu užívat oslav nového lunárního roku. Nad námi viselo aktuální nebezpečí zemětřesení, jenž se už prolilo do běžného života tím, že mnoho budov podléhalo opravám, rekonstrukcím za účelu zpevnit statiku či úplným demolicím. Ulice Seoulu pak připomínaly ústa s vyraženými zuby a rovnátky. Jiné přirovnání mě při pohledu na vysoké stavby, lešení a nápadné díry mezi budovami nenapadlo.

I nálada v mém rodném městě se změnila. Avšak díky organizaci oslav na veřejných prostranstvích bylo nebezpečí co nejvíce potlačeno. A tak jsme s Hyojinem a zbytkem ONF Guildu, s výjimkou Yuta, strávili svátek ve veselí, radosti a udušení smíchem.

Rodiče už půl roku pracovali z domova, všechny meetingy probíhaly online. Minimalizovalo se nebezpečí při přecházení do kanceláří, nebo přítomností v mnohapatrových budovách firmy, jež by se mohly snadno při větším zachvění zřítit.

Měli jako jedni z mála to štěstí. A ještě větší štěstí měli díky penězům, za které si pořídili vlastní bezpečnostní kryt, kdyby se stalo to nejhorší a střecha domu by se rozhodla hodit placáka na zem.

Čím dál víc stoupalo riziko, že ta zemětřesení vyvrcholí něčím, co si nedokážeme představit. Obzvlášť, když se začala do pozornosti dostávat zemětřesení i z jiných oblastí světa, kde to nebylo úplně na denním pořádku – dle klasických vědeckých vysvětlení. Mongolsko, centrální Afrika, Východní Kanada, Brazílie. Vědci však pouze lokalizovali epicentra, schovaná hluboko pod povrchem do míst, kde by se žádné litosférické desky neměly takto přehnaně namáhat.

Během jarních a letních měsíců začala Jižní Korea pociťovat hromadná vystěhování a migraci do jiných částí světa, především Evropy. To bylo však utlumeno krátce poté, co centrální Evropu postihlo zemětřesení o síle šest a půl Richterovy škály. A v odstupu několika týdnů, po dalším zemětřesení, se protrhly hráze v Nizozemí. Třetina země byla zaplavena, obětí pět milionů.

Sledoval jsem zprávy jen okrajově, když jsem měl volný den a dojel domů. A vždy mě zabolelo vidět, jak se můj domov mění k nepoznání.

Mé soustředění ale plně zůstávalo na ochraně a průzkumu demilitarizované zóny. I Severokorejci se začali plašit – a my pak jen naráželi na postřelená těla, která měla ještě dostatek sil dostat se k nám, ne však dál.

Už aby má služba skončila. Jejich otevřené oči, hledící na svobodné nebe, mě strašily každý večer.

Měl jsem být propuštěn na přelomu ledna a února. Zbývaly mi stále dva měsíce, ale už jsem se nemohl dočkat. Už jsem chtěl vyskočit z tohoto pomyslného vězení, obejmout Hyojina a konečně mu dát tu pusu.

Ještě dva měsíce.

Ještě dva měsíce...

Snad se svět do té doby nezblázní, jak hlásal Seo-Guk.

Čekali jsme zrovna na naše nové bílé komplety do zasněženého počasí. Na jaře nám je zabavili, že se to šlo vyprat, a od té doby jsem je neviděl. Těšil jsem se na ně. Měly totiž teplou vrstvu navíc, z nějakého unikátního materiálu či co, a na hlídky do lesa to byl tak ideální oblek. Už nám došla zpráva z velitelství, že je máme v následujících dvou týdnech očekávat.

Jeden týden už uplynul. Druhý byl načatý.

Jenže místo kompletů přišla zpráva jiná – máme se všichni stáhnout a ihned se vrátit na velitelství.

Vyměnili jsme si se Seo-Gukem znepokojené pohledy, načež zavolali kolegy z hlídky a brzy nato několika vojenskými džípy jeli na hlavní velitelství v Paju.

Po měsících izolace v přírodě to byla změna, octnout se v civilizaci, mezi svými druhy. Avšak nemohu říct, že příjemná.

Velitelství bylo zasypané lidmi. Doslova. Houfy lidí v maskáčovém se na sebe tlačily, snažily se udělat druhým místo a zachovat přitom zásady vojenského výcviku. Obláčky kouře se vznášely hromadně nad hlavami davu. Nepamatuji si, že by tu někdy bylo tolik vojáků. A pak tu byl ten pocit. Divný pocit, který mi otřásl žaludkem, kdykoliv jsem na někoho položil svůj zrak. A ten někdo vypadal, jakoby viděl ducha. Jako kdyby si prošel peklem, které ho vymáchalo a zase vrátilo na zem. Peklo bez špetky slitování.

Neměl jsem ani moc času se kohokoliv zeptat, co se to děje. Proč je tu takový ruch, proč se tu najednou shromáždilo mnohonásobně více lidí, než jak je běžné. Bylo nám poručeno, ať se seřadíme, a to my také udělali. A jako kdyby toho nebylo málo, během skládání na svá místa, země se opět lehce otřásla.

„Pane plukovníku, měl byste s těmi otřesy už něco dělat! Ještě bych si myslel, že na nás Severokorejčani posílají bomby!" vypadlo ze mě automaticky, jen co jsem stabilizoval své nohy.

Hrstka vojínů z naší hlídky se zasmála, ačkoliv jim za to hrozil jasný trest za porušení disciplíny od plukovníka Parka.

„Oni ne," zamumlal plukovník, přesto jsme ho my, v nejbližším okolí, slyšeli. Podívali jsme se s mým sousedem na sebe, ale jako kdybych se podíval do zrcadla – spatřil jsem ten stejný, výrazný nepokoj v jeho očích.

Brzy nato zavelel rozkaz, který donutil každého vojáka srovnat nohy, nadskočit a rukou zamířit k čelu. I já sekl rukou v pozdravu, nato svěsil své ruce podél těla a s vypnutou hrudí očekával, co se bude dít.

Zpoza plukovníka Parka se vynořila osoba, starý muž v té nejreprezentativnější uniformě plné odznaků všech barev a tvarů. Přikročil k plukovníku Parkovi a převzal od něj megafon, který dosud plukovník pevně svíral v dlani.

Chvíli jej držel pevně v ruce, od úst mu opakovaně vycházely obláčky páry. Jakoby váhal, jestli ho zvednout. Jenže vojáci nemají ten luxus váhat. A tak jej nakonec zdvihl a přísně si každého vojáka osobně prohlédl.

„Vojáci v aktivní službě i v záloze. Jsem generál Song Joo-Won a je mým úkolem vám vysvětlit, proč jste sem byli povolaní," začal hrubým, starým hlasem a já se zamračil nad jeho slovy. Záloha? Tihle lidi jsou povolaní ze zálohy?

„Asi jste nečekali, že po vykonání aktivní služby na sebe opět obléknete vojenskou uniformu a ještě jednou budete sloužit zemi. Ale bohužel, není jiné možnosti. Potřebujeme vás. Potřebujeme každého, kdo je schopný držet zbraň, kdo je schopný přemýšlet a přispívat k odvrácení hrozby.

Země se řítí do záhuby. Ta neobvyklá zemětřesení, která nás už druhým rokem zasahují, tak..." generál se odmlčel, nevysvětlovalo se to lehce ani jemu, „...Tak bylo nedávno zjištěno, že představují ten nejhorší možný scénář, který nikdy nikoho nenapadl. Jak víte, jádro Země se ochlazuje, avšak... Avšak z nějakého dosud nevysvětlitelného důvodu se pár let zpátky začalo opět ohřívat. To způsobuje zrychlený pohyb litosférických desek, protože se taví s mnohem vyšší rychlostí a teplotou, a proto všechna ta zemětřesení.

Nevíme, jestli se opět ochladí, nebo se Země bude zahřívat, až spálí vše živé na povrchu planety. Do té doby nejspíš vše podlehne následkům zemětřesení, záplavám a dalším katastrofám. Říkám vám to teď, protože jste vojáci. Protože vy jste ti, kteří čelí všem stresujícím událostem s chladnou hlavou. Protože to je vaše povinnost. A protože to musíte být vy, kdo budete uklidňovat civilisty před panikou, která už schvacuje celou Jižní Koreu. Ne. Celý svět.

Vidím na vás, že mnozí z vás tyto zprávy už slyšeli. Že jste vystrašení a nevíte si rady. Myslete však na to, kdo jste. Komu sloužíte. A jak bylo řečeno již ve výcviku, jen udržení klidu otevře dveře správným řešením.

Budete přeřazeni do nových jednotek, čet, budete posláni všude, kde vás bude třeba. Některá místa už byla srovnána se zemí, lidé neví, kam jít. Infrastruktura je zdevastovaná a desítky tisíc lidí zemřelo. Nemocnice jsou přetížené, elektrický proud vypadává. To ale není to nejhorší. Každá katastrofa přináší chaos a s ním i zločin. Gangy a jiné organizované skupiny se snaží využít situace a zavádět teror. A to nesmíme dopustit. Armáda je jediná instituce, jejímž úkolem je čelit hrozbám, udržet pořádek a ochránit civilisty. To je naším posláním.

Je mi líto, že si nebudete moci užívat vánoční svátky s vaší rodinou. I když mohou být těmi posledními. Je vás však potřeba jinde. A tímto vás mobilizuji."

Generál skončil svůj proslov, avšak nikdo neměl sílu tleskat.

Naopak. Slyšel jsem slzy, slyšel jsem zvuky zvracení, slyšel jsem žuchnutí několika osob, které omdlely.

Každého napadla ta stejná otázka.

Je tohle konec světa?

Nejspíš...

Každý od nás byl pak podle své pozice během aktivní služby přiřazen do jednotlivých rot a praporů. A každá divize pak byla určena na jiné místo v zemi, kam jsme se měli okamžitě vypravit. Žádný čas na kafe, na jídlo. Sotva jsme obdrželi naše zařazení, shromáždili jsme se u série velkých náklaďáků, do kterých jsme naskákali jak ovce a již se nechali vést krajinou na místo doručení.

Holé krajiny vypadaly ještě dobře, podobně jako lesy a louky v demilitarizované zóně. Avšak jakmile se před námi objevilo nějaké stavení, cokoliv vytvořené lidskou činností, pokud z toho nezbyly trosky, minimálně to neslo kresbu prasklin a odhalených cihel.

„Slyšel jsem, že se teď po posledním zemětřesení protrhla přehrada Daecheong. Celý Daejeon a Gunsan byly zaplavený!"

„Cos slyšel! Bylo to v televizi, je to fakt," opravil vojáka někdo jiný.

„Pokud by se Severokorejcům protrhla přehrada Hwanggang, dokázala by přehrada Gunnam zabránit záplavám, nebo by to zničilo celý Seoul?"

„A co ti dává jistotu, že by se Gunnam nepřetrhl taky?"

Snažil jsem se tyto scénáře neposlouchat. Vytáhl jsem natajno mobil, abych napsal rodičům, jestli jsou v pořádku a oznámil jim, co se děje. Ne to o ohrožení planety, ale o mém povolání. Nato jsem napsal Hyojinovi.

‚Mobilizovali tě?'

Nic víc nebylo třeba.

O dvě hodiny později mi došla odpověď.

‚Ano.'

Až teď se mi před očima zatmělo.

Tak jsem se těšil na propuštění z armády, tak dlouho jsem čekal na okamžik, kdy budu moci s Hyojinem být, a...

Co když se jednomu z nás něco stane? A já mu nebudu moci říct, že sedm let je jako smítko, oproti tomu, co k němu cítím?

‚Buď opatrný,' odpověděl jsem mu a zhluboka se nadechl. Odpověď přišla záhy.

‚Ty taky.'

‚Piš mi, jestli jsi v pořádku,' nedalo mi to a naklikal jsem zprávu.

‚Nápodobně.'

___

Ode dne, kdy jsem nastoupil do služby, jsem nikdy neřešil, kolikátého je nebo jaký den. Zajímaly mě vždy jen tři dny. Vánoce, nový lunární rok a Hyojinovy narozeniny. Ostatní mi splývalo dohromady jako krajina, nad níž jsme právě letěli.

Ještě stále jsem měl za nehty krev mužů, které jsem musel zabít, když se snažili přepadnout nemocnici a vybrat z ní zásoby léků. S kudlou v ruce jsem se plížil areálem, abych tiše podřízl krk jednomu a následně druhému, zatímco házeli krabičky léků do pytle.

Záda jsem měl zase zbrousená od betonu, po němž jsem se sklouzl, když se pode mnou začala propadat podlaha budovy. I skrze vojenskou uniformu se mi vytvořila kresba od krku až po zadek, něco i na stehnech, kvůli čemuž jsem se nemohl ve vrtulníku pořádně usadit.

Ve vlasech jsem měl stále prach a písek, který se rozvířil všude kolem, až nebylo vidět na krok a jedna žena vypadla z třetího patra. Její křik mi stále zvonil v uších, přestože její tvář jsem měl v mysli rozmazanou. Ani jsem ji totiž neviděl. Jen její mozek rozmazaný po podlaze v prvním patře, hned vedle zaklíněného kluka pod trámem z oceli.

Netušil jsem, kolik dnů uplynulo od chvíle, co nám generál oznámil naši misi. Ochránit lidi, jak jen to jde. Už jsem si připadal vyčerpaný jako po letech v Afganistánu. Hlídka v demilitarizované zóně byla oproti tomu jak procházka růžovou zahradou.

Dnes jsem však výjimečně věděl, jaký je den. Bylo dvacátého třetího prosince. A věděl jsem to, protože mi dnes ráno ještě jedna starší dáma dala do rukou zabalený balíček se slovy, ať si jej zítra rozbalím. Že jejímu synovi jej dát už nemůže...

Balíček ležel vedle mě, na sobě měl jakýsi modrý papír s vánočními baňkami a podle hmatu v něm mohla být šála. Ta se bude hodit. Byla totiž zima. Prsty jsem musel vždy složitě prokřupávat a prohmatávat, abych byl schopen napsat Hyojinovi zprávu, že jsem v pořádku. Psal jsem ji každé ráno a každý večer. A on mně také.

Nechápavě jsem kroutil hlavou nad tím, jaký jsem byl kdysi. Jak se nějaká počítačová hra mohla stát středem mého života. Jak pro mě bylo nejdůležitější rychle odstudovat a vrátit se do Koreje, jen abych mohl být s Hyojinem. Jak jsem se dokázal naštvat nad takovými blbostmi, jako je dvouminutové zpoždění autobusu. Nebo metra.

Nyní bylo nejdůležitější přežít. A doufat, že se planeta umoudří dříve, než zničí sama sebe.

Vrtulník převážel naši četu z Gwangju do Seoulu. Při nedávném novém zemětřesení se zhroutilo až příliš budov, aby to ten zbytek armády, nastavený v hlavním městě Jižní Koreje, zvládl. Rodiče mi psali, že jsou v pořádku. Zachránil je kryt, který si nechali udělat, zatímco zbytek jejich čtvrti lehl k zemi.

Už jsme se blížili Seoulu. Mohutné trosky po obřích mrakodrapech byly nepřehlédnutelné. Dým stále stoupal z množství míst, kde se nepodařilo oheň uhasit. Jinde se zakládal úmyslně, aby se všichni, kteří během zemětřesení ztratili domov, díky plamenům zahřáli.

Viděl jsem naši čtvrť, školu Deoksu – jejíž jedna polovina se propadla na zem. Viděl jsem naše hřiště, pokryté vrstvičkou sněhu, viděl jsem zastávku, kam jsem denně chodil. Viděl jsem svoji dávnou minulost a slib, který jsem mlčky dal Hyojinovi.

Vrtulník s námi letěl na místo poblíž Seoulské věži – tedy jejích zbytků. Zde se nacházela vojenská základna USAG Yongsan, kam také stočil vrtulník své tělo a posadil nás na zem. Kolega z čety otevřel dveře ještě předtím, než vrtule stačily zpomalit, a tak mě zahrnul silný proud vzduchu, který rozkýval i ten balíček vedle mě.

Vyskočil jsem z vrtulníku a postavil se nohama na zem.

Jak dlouho jsem nebyl v Seoulu!

A jak moc se ten vzduch tady změnil...

Pevně jsem sevřel dárek a pokračoval s muži do nejbližší budovy, kde nás už plukovník Cha očekával.

Místnost byla přeplněná. Vojáci seděli usazeni v řadách židlí, a kdo se nikam nevešel, postával po obvodu místnosti. Namačkali jsme se ke zdi a sledovali tabuli vepředu, celou počmáranou nákresy, nápisy i čísly. Vším relevantním k naší misi.

„Vidím, že se k nám přidali poslední jedinci. Tak můžeme začít."

Vojáci srovnali svá záda, jejich čepce se hromadně zachvěly. Nastražil jsem své uši.

„Poslední velké zemětřesení před dvěma dny způsobilo rozsáhlé škody napříč celou republikou. Vojenské jednotky ve spolupráci s IZS se snaží pomoci a ulevit škodám. Podílí se také na výstavbách stanových vesnic pro všechny, kteří přišli před Vánoci o domov. Navyšují se kapacity již stávajících vesnic. Ale nemáme dost lidí, abychom všechny tyto úkoly zvládli, obzvlášť v tak početném městě, jako je Seoul. Proto jste sem byli povoláni.

Vás tedy čeká tento úkol. Dostáváme hlášení z residenčního komplexu, ve kterém po zemětřesení uvízlo několik tisíc lidí. Statika budovy byla opakovaně narušena, únikové cesty zablokovány troskami. Přes trhlinu vzniklou propadem silnice se nemůžeme dostat blíže, jinde hoří unikající plyn a hrozí rozšíření požáru na budovu. Musíme lidi evakuovat vzdušnou cestou.

Máme k dispozici pět helikoptér KAI LAH, ale pouze na vymezený časový úsek. Musíte být rychlí, nezdržovat se, vyhnat všechny na střechy, pomoct jim přes překážky. Na celou operaci budeme mít dvě hodiny. To je maximum, co jsem dokázal vykomunikovat a na jak dlouho nám helikoptéry zapůjčí. Kdo nestihne nástup do poslední helikoptéry, bude muset čekat alespoň dvanáct hodin, než se podaří helikoptéru opět uvolnit.

Zde je struktura budovy. Podrobně vše dostanete po završení schůze. Jsou zde vyznačené i zablokované cesty a zřícené části komplexu. Je nutné soustředit evakuaci do jižního a centrálního křídla komplexu, na jejichž vršcích budou helikoptéry. Čím hbitější budete, tím více lidí zvládnete zachránit. To bude vaše první mise jako součást 23. bojového praporu. Rozchod!"

Plukovník opustil místo ve předu místnosti, zatímco poručíci zůstali a poslali štos papírů na rozdání. Netrpělivě jsem čekal, až také obdržím mapku budovy, zatímco se místností rozlehl zvláštní nazální hlas.

Hlas, který jsem znal. Přesto mi to přišlo, jako kdybych ho naposledy slyšel v mém minulém životě.

Hledal jsem v čepicích osobu, která mluvila, ale mohl jsem si vytipovat pouze oblast, odkud ke mně dolehl. A tak, když jsem došel na řadu já, abych si vzal vlastní mapu a poslal štos dál, pořádně jsem se nedíval, co rukama dělám, abych nezmeškal moment, kdy by se někdo snad otočil.

A ten moment nastal.

Nesl drobné, typické asijské oči, že když se usmíval, staly se z nich dvě tenké čárky. Nyní je měl otevřené dokořán, aby mu nic z mapky neuniklo.

„E-Tione!" zašeptal jsem pro sebe, neschopen zavřít ústa.

„Ty někoho znáš?"

„Jo," odvětil jsem mdle a tlačil se skrze vojáky kupředu, dokud jsem nestál před onou řadou, kde jsem svého přítele zdávna zahlédl.

„E-Tione!" zvolal jsem hlasitěji, aby mě uslyšel. A také že ano. Celý mrzl, jako kdyby stál na hlídce celých dvanáct hodin, než se odhodlal ohlédnout. Oči se mi úplně rozevřely šokem a brada padla na zem, když mě spatřil.

„Seungjune!" vyskočil ze židle a dral se skrze vojáky na kraj. „Jsi to... Jsi to opravdu ty?"

„Jsem tak rád, že tě vidím!" pevně jsem ho objal a pořádně poplácal po zádech. „Už jsem ani nedoufal, že bychom se setkali."

„Stejně, stejně... Slyšel jsem od Hyojina, že vlastně ještě sloužíš, že?"

„Jo. V lednu mě měli propouštět. Ale co ty? Tebe nabrali ze zálohy?"

Semkl rty a kývl hlavou.

„To mě mr –"

„SEUNGJUNE! CHANGYOONE!"

Pozornost vojáků se nyní upřela na pisklavý hlas ze zadních řad, náležící vysoké postavě s dětským obličejem.

„MKeji!" nevěřil jsem vlastním očím. Opravdu! MK, tedy asi bych ho měl nazývat jménem Minkyun a ne hrací přezdívkou, vykukoval zpoza řady vojáků a s úsměvem širokým jako jeho ramena si to k nám zvesela ládoval. Ti, do kterých přitom šťouchl, už tak veselí nebyli.

„To je polovina našeho Guildu!" zasmál jsem se.

„Minkyune?! Changyoone!! Seungjune!!" hlas hluboký jak Bajkal přišel zase z druhé strany, z první řady sedadel. Nejspíš zpozorněl nad Minkyunovým pištěním, a pak si všiml mě s E-Tionem. Vždy z nás byl nejmužnější, a nyní při pohledu na něj člověka okamžitě napadlo, že on je chodící definicí vojáka.

„Wyatte!"

Pevně jsme se objali a přísahal bych, že jsem v jejich očích zahlédl jiskry slz. A oni možná v těch mých také.

„To je neuvěřitelné. Setkali jsme se tu všichni!"

„Všichni ne," hlesl jsem pochmurně a pokusil se o úsměv. A i když tu všichni na mě hleděli s nehoráznou radostí, já najednou ztratil to štěstí, které jsem před chvílí pocítil.

„To je fakt, Yuto má sám dost práce v Japonsku..."

Cože?

Srdce mi vynechalo. Ohlédl jsem se za sebe, na místo, odkud se dral Minkyun.

Samozřejmě, že jsem ho nemohl předtím vidět. Ne, když se jeho drobná postava schovávala za mohutným Minkyunem.

„Hyojine," vydechl jsem tiše a skočil mu na krk, aniž by stihl pozdravit zpět. Pevně jsem svíral jeho ramena, tlačil ho k sobě do náruče a hladil mu zátylek. Trochu bojoval proti mé síle, ale i tak mi přišlo, že má pořád příliš prostoru vymanit se, a svůj stisk jsem ještě upevnil.

„Hyojine," zavřel jsem oči a zanořil se do jeho ramena.

„Seungjune," usmál se a pohladil mě po vlasech.

„Jak jsi..."

„Byli jsme s Minkyunem přiřazeni do stejného praporu, už když mobilizovali zálohy. Nečekal jsem ale, že nás tu... Že nás tu uvidím všechny."

„To je jak dárek na Vánoce," zasmál jsem se, ale pořád nevěřil tomu, co se děje. A že vůně, kterou cítím, vychází z žijícího chodícího Hyojina a ne z jeho jmenovky, kterou už sedmým rokem nosím u sebe.

„Ty jsou až zítra, ale... Stejně jsme nikdy neodhadli, komu kdy dárek dojde," zasmál se Hyojin zpět a pomalu se uvolňoval z mého vězení.

Přesto mi nadále věnoval pozornost. Koukal na mě těma kolouščíma očima, v nichž se odrážel třpyt radosti z nečekaného shledání. Chtěl jsem zvednou dlaň a pohladit ho po tvářích, jestli jsou pravé. Jestli je to opravdu on. Ale nemohl jsem.

Zbytek Guildu se dožadoval naší pozornosti.

„To vypadá na Vánoční Raid, co říkáte?" založil si ruce E-Tion, náš tehdejší healer.

„Tradice je tradice," pokrčil jsem rameny. „A jako vždy musíme co?"

„Vyhrát!" vyhrkl Gandalf Minkyun, bez své kouzelné hole.

„Jo, jinak Hyojin –" E-Tion se zasekl, jak chtěl říci: ...bude opět týden trucovat.

„Prostě vyhrajeme, shrábneme odměny, jako obvykle," dodal Wyatt hlubokým hlasem a já souhlasně pokýval hlavou.

___

Měli jsme jen chvíli, abychom naskákali do nákladních vozů.

Ty nás zavezli co nejblíže bytovému komplexu. Jestli se to ještě dá takto nazývat. Soustava spojených budov byla narušená, některé zdi odhalené, celý její obvod pak posetý kusy betonu, které se zřítily z vyšších pater. V levém křídle již vzplanul požár, který nám nyní stěžoval situaci. Musíme ty lidi dostat ven, nikdo nesmí čekat nějakých dalších dvanáct hodin!

Bledé obličeje se jako přízraky začaly objevovat v oknech bytů, nebo vykukovat z míst bez zdí. Všichni netrpělivě čekali, kdy budou moci stát pevně na zemi bez rizika, že by další zemětřesení srovnalo komplex se zemí – i s nimi. Někteří nadšeně mávali, jiní spíše s obavami sledovali, co plánujeme udělat.

Nad našimi hlavami již hučely vojenské helikoptéry.

„Bude to rychlý výsadek na střechu! Rozdělte se podle čet! První, druhá a třetí míří na střechu jižního křídla, čtvrtá, pátá a šestá na střechu centrálního komplexu!" nařídil kapitán a hnal vojáky na pozice, kam měli usednout do příslušného vrtulníku.

Sám později vzal do ruky megafon, aby instruoval civilisty v budově.

Štěstí se mě drželo. Hyojinova četa a moje byly sloučené, a E-Tion s Wyattem pak mířili na stejnou střechu jak my.

Naskákali jsme do vrtulníku, mačkaje se pevně na sebe. Mé stehno se dotýkalo toho Hyojinova, přímo se na něj lepilo. Bál jsem se jakkoliv pohnout, a zároveň jsem ho chtěl poškádlit. Když už jsem se chystal do něj zavrtat kolenem, natáhl se pro moji ruku a pevně ji sevřel.

„Jsem rád, že tu jsme spolu," zašeptal, aby ho nikdo neslyšel. Pravda však byla taková, že v ruchu letu jsem měl problém ho slyšet i já sám.

„Taky. No, aspoň nemusím čekat ten měsíc do propuštění, abych tě viděl."

Měl to být můj pitomý vtip, kterému se Hyojin i chtěl zasmát, ale úsměv na tváři mu náhle strnul a zachmuřil se do stínu smutku.

„Raději bych počkal, klidně další rok nebo dva, než se setkat za těchto okolností."

Zesílil jsem stisk jeho ruky a nic víc neříkal.

Z helikoptéry jsme vyskákali doslova rychlostí blesku, aby udělala ještě jedno kolečko.

Naše četa se však za ní neohlížela a vrhla se přímo do nebezpečí bytového komplexu. Očima jsem popřál štěstí E-Tionovi, Wyattovi a Minkyunovi, a soustředil se čistě na úkol. Ruce poručíka vydávaly jasné rozkazy, jakým směrem se máme vybrat, do jakých skupinek se ještě rozdělit, abychom co nejrychleji zamořili předem určenou oblast budovy a vysvobodili uvězněné civilisty.

S Hyojinem jsme si kryli záda, táhli se bludištěm betonu a klepali na všechny dveře, které se během naší trasy objevily. Mnoho lidí nám šlo naproti – uslyšeli hlášení z megafonu a neváhali ani sekundu vydat se za vidinou bezpečí. Někteří to však nedávali snadno. Zranění je omezovalo, znehybňovalo, a museli jsme tak nutit zdravé jedince, ať pomohou zraněným a starším.

Postupně jsme se dostali až k severnímu křídlu, kde cestu protínalo několik překážek. Museli jsme s Hyojinem vytvořit provizorní most z dveří bytů a nějak zprůchodnit tyto dvě části. Zajistili jsme ho lanem, díky němuž lidé neměli takový strach přejít tyto labilně vyhlížející desky.

Čas však utíkal, ani netuším jak rychle.

„Hyojine, je na čase zase zamířit nahoru," zastavil jsem ho před vběhnutím do další chodby v přízemí. Ještě před námi byla cesta zpět, a to přes všechna ta obtížně průchodná místa, jejíchž zdolání zabere nějakou tu minutu.

„Ale –"

„HEEJ! ZDE ARMÁDA KOREJSKÉ REPUBLIKY! PROSÍM VYJDĚTE PŘED BYTY, PŘIŠLI JSME VÁS ZACHRÁNIT!" zařval jsem do chodby. Ozvěna mého hlasu se šířila ještě dál, po schodech do suterénu, ale i nahoru do vyšších pater. Nebylo možné, aby v tomto tichu, chladu, bez elektřiny – aby mě někdo přeslechl. Přesto jsem se žádné odpovědi nedočkal. Bylo tu ticho, jako v lesích demilitarizované zóny.

„Vidíš? Musíme jít."

Už jsem se otáčel na patě, když v tu nás alarmoval dětský pláč, vycházející z konce chodby. Jen jsme si krátce vyměnili pohledy, než jsme vystřelili kupředu jak salva šípů.

Jako zdroj pláče se ukázal byt s vánočním věncem na dveřích. Dveřích, které však byly zamknuté.

„Ustup na stranu!" zvolal Hyojin, než se pořádně rozmáchl a vykopl dveře. Měli jsme jen štěstí, že si majitel bytu nezařídil bezpečnostní prvky, které jsou v posledních letech tak populární.

Uvnitř bytu se krčil na sedačce malý hoch, mohlo mu být tak pět let. Netušil co, netušil proč. Pouze plakal. Plakal ze strachu, plakal z hladu, plakal ze zimy, plakal ze smutku, že se jeho rodiče nevrátili domů. Plakal, protože se země občas zatřásla a plakal, protože si myslel, že na něj všichni zapomněli.

„Už jsme tu, neboj, pššt," sklonil jsem se k němu, zatímco Hyojin poklekl a pokoušel se upoutat jeho pozornost.

„My jsme vojáci. Znáš vojáky? To jsou ti dobří! Pomáhají lidem a bojují proti zlu! Zachraňují kluky, jako jsi ty, a létají ve velkých vrtulnících!"

„Přesně tak!" přidal jsem se. „A jeden velký, ale úplně obrovský vrtulník na nás čeká. A čeká také na tebe. Ještě jsi neletěl vrtulníkem, co?"

Přestože hoch plakal, zavrtěl hlavou.

„Tak vidíš! Musíš jít s námi! Tak pojď!" nabídl jsem mu náruč, do které stále váhal jít.

„Neboj. Vezmeme tě za lidmi, kteří se o tebe postarají. Dají ti najíst. A dokonce mají i čokoládu!"

„Šup, neboj se!"

„A co... Co maminka?" spustil mezi vzlyky.

„A kde je maminka?" navázal Hyojin ustaraně.

„Šla... Šla jen koupit mléko a..."

„Nevrátila se? Neboj, určitě na tebe čeká venku! Nemohla se totiž dostat domů, víš? Ale my teď půjdeme za vrtulníkem a vysadíme tě u maminky, ano?"

Kluk se na Hyojina koukal trochu s pochybnostmi, ale neměl jinou možnost, a moc dobře to věděl. Nakonec se odrazil od sedačky a nechal se chytit za ruku.

Tak, a teď si ale musíme pohnout.

Utíkali jsme chodbami, avšak vysílené dítko zakopávalo častěji, než jsem očekával. Nakonec jsem ho vzal na ruce, a když jsme narazili na nějakou z překážek, předával jsem ho Hyojinovi a on zase zpět mně.

„Kolik máme času?"

„Tři a půl minuty," ohlásil Hyojin a posadil kluka na položené dveře, aby se proplazil přes propadlou podlahu.

„Musíme přidat!" Jakmile se jeho ruce dotkly betonu, už jsem ho vzal do náruče a utíkal kupředu, zatímco mě Hyojin doháněl.

Blížili jsme se střeše, avšak žádného vojáka už nebylo vidět. Čelo jsem měl orosené potem, který jsem jen občas utřel do bundy kluka, jenž mi spočíval v náruči. Naslouchal jsem zrychlujícímu hučení vrtulí helikoptéry, která se nejspíš zvedala ze země.

„Rychle!"

Vykopl jsem dveře na střechu. Vrtulník byl už dva metry nad zemí, avšak naštěstí měl svěšený žebřík. Vydal jsem veškerou svou sílu k tomu, abych vběhl k žebříku a pevně se ho chytil.

„Lez nahoru, kluku! Honem!"

Chlapec nejprve nechápal, pořád ho paralyzoval strach. Musel jsem ho trochu popohnat, sám jsem se také pokoušel lézt vzhůru, abych uvolnil schůdky Hyojinovi. Konečně se chytil ručky sám.

A já se ohlédl za Hyojinem.

Kde je? Nikde jsem ho neviděl. Vždyť byl hned za mnou!

Vrtulník pomalu nabíral výšku.

„NE! JEŠTĚ NE! JEŠTĚ POČKEJTE!" křičel jsem vzhůru, poté zase upřel zrak na zem. A najednou mi došlo, co se děje.

Podlahu budovy protínaly pukliny. Bouda vedoucí na střechu se rozpadala. I okolí komplexu se hroutilo k zemi.

Další zemětřesení!

Hyojin konečně vykoukl ven – plazil se, pohyboval se po čtyřech, jen aby udržel stabilitu na třesoucí se zemi.

„HYOJINE!" řval jsem jak smyslů zbavený, oči zeširoka upřené na postavu na střeše, jako bych ji měl tímto popohnat kupředu.

Pokoušel se stoupnout si, ale otřes ho opět strhl k zemi. Vrtulník nadále stoupal.

„STŮJTE! PŘESTAŇTE! JE TU JEŠTĚ DALŠÍ VOJÁK!"

Jenže mé snahy byly zmařeny hlučnými vrtulemi helikoptéry.

Pukliny střechy se zvětšovaly, už vytvářely škvíry, skrze něž bylo vidět do bytů o patro níže.

„HONEM! NASKOČ!" hnal jsem ho, přestože věděl, jak těžké je se v této situaci pohybovat. Nějak přeskočil jednu puklinu, ale to se pod ním propadl kus betonu. Zavrávoral a opět spadl na zem.

„Nestihnu to!" pohlédl na mě se zoufalstvím v očích.

„Nesmíš to vzdát! NE TEĎ!" vyřvával jsem zpět a lezl po žebříku dolů – sám byl už metr a půl nad zemí. Hyojin si opět stoupl, ale kus betonu pod ním opět cukl dolů a destabilizoval ho.

„Já to nedám, Seungjune... Nedám..." sklonil hlavu k zemi, abych neviděl ty slzy, které se na jeho obličeji formovaly.

„Opovaž se, Hyojine!" sjel jsem ho a donutil ho zkusit to naposledy. Vrtulník se dal do pohybu, dokonce se přesouval, přímo nad Hyojina. Teď to nesmí vzdát!

Natahoval jsem ruku vpřed, vyčkával, že se jí přeci jen chytí! Už už! Jen se postav, Hyojine, postav se!

Naposledy se vyškrábal na nohy, napřáhl ruku za mnou!

Ale země se nepřestala třást. Hyojin padl k zemi, a tak tak se zachytil o hranu betonu, jak se ten kus pod ním nadobro propadl.

A vrtulník se začal vzdalovat.

Ne...

Rozpřáhl jsem se a pustil žebříku, padl s kotrmelcem na popraskaný beton.

„NE!" křikl Hyojin, ale bylo již pozdě. Po čtyřech se jsem k němu doplazil, abych ho chytil za ruku a pomohl mu nahoru. S jedním zatáhnutím se skutálel přímo na mě, hlavu zanořil do mého ramena a hlasitě vzlykal. Pevně jsem ho obejmul, tak pevně, jak jen to šlo, aby nás žádný větší otřes nerozdělil.

„Cos to udělal," koktal mezi vzlyky, „cos to udělal, Seungjune."

„Jako by sis myslel, že bych tě tu nechal," odvětil jsem vysíleně a políbil ho do vlasů.

„Měls, Seungjune, měls..."

„Byls jediným důvodem, proč jsem se posledních sedm let tahal životem. Jaký by měl smysl bez tebe, hm?" snažil jsem se udržet svůj tón stabilní, ale moc se to nedařilo.

Betonový kus pod námi se začal uvolňovat. Trochu to s námi hupslo.

„Víš... Víš, proč jsem tehdy nešel na tu konzervatoř? I když mě zpěv tolik bavil?" začal najednou a já jen hrabal ve své paměti, do vzpomínek deset let starých.

„Říkals něco o penězích a malé šanci na úspěch, proč?"

Muž v mé náruči, který se třásl pláčem více, než jak s námi házelo zemětřesení, se najednou zasmál.

„Taky jsem nechtěl být bez tebe."

Pohlédl na mě svým kolouščím, dost ubrečeným pohledem, než mě políbil na ústa.

Měl jsem pocit, že se vznáším, jak se jeho rty dotkly mých a já ucítil slanou chuť jeho slz, i sladkost jeho úst, jak se míchaly dohromady spolu s hořkostí naší situace.

Polibek jsem mu oplácel, pevně si ho tiskl k sobě.

Země se ještě jednou pořádně zatřásla, jak mokrý pes po procházce v dešti.

A kus betonu pod námi se definitivně propadl dolů.