Jméno: Paní noci
Wattpad jméno: pani_noci
Zvolené téma: vánoční romance
Název povídky: Sněhové oči
Skupina: Stray Kids
Pár: Hyunjin a Seungmin
Počet slov: 14 971

Anotace: Čím hlouběji se ztrácím v těch nádherných, úchvatný, námrazou pokrytých duhovkách, tím více mě ona nádhera opíjí. Můj svět se točí, zatímco ten jeho se nepohnul ani o milimetr. On je pro mě hlavním zdrojem světla v pokoji, zatímco já pro něj nejsem ani stolní lampičkou, pouhou svíčkou, vyhasínajícím uhlíkem,...

Text povídky:

"Hyunjine," tiché špitnutí mě vytrhne z okolního ruchu. Smích se tříští mezi stěnami, zatímco můj pohled sklouzne z těch kouzelných, jemných rysů.

"Ano, Ji?"

Chlapec s kulatým obličejem se na mě smutně usmívá. "Měl bys mu to konečně říct."

"Když... To nejde."

"Proč by nešlo? Vždyť to musí vidět, jak se na něj díváš, jak mu věnuješ všechnu svou pozornost, jak jsi mu vždy poblíž,... Určitě to už dávno ví, tak co tím ztratíš?"

"Dost možná jeho."

Jisung zavrtí hlavou a poplácá mě po rameni. "Podle mě jen předem prohráváš válku, která ani nezačala." Zrovna na něj zavolal Changbin, tak mi věnuje svůj poslední povzbudivý výraz: "Být tebou, řeknu mu to."

Sleduji jeho vzdalující se záda, než si mé oči najdou ty, které zrovna hledí mým směrem. Jsou chladné jako ty vločky snášející se k bílé zemi za okny, tváře pokryté růží.

V hlavě se mi rozeznějí slova mého kamaráda...

Možná... že honba za láskou vskutku je jako válka. Nejen s pocity toho druhého, ale i svou vlastní odvahou. Proč je však tak těžké být upřímný s někým tak blízkým?

Čím hlouběji se ztrácím v těch nádherných, úchvatný, námrazou pokrytých duhovkách, tím více mě ona nádhera opíjí. Můj svět se točí, zatímco ten jeho se nepohnul ani o milimetr. On je pro mě hlavním zdrojem světla v pokoji, zatímco já pro něj nejsem ani stolní lampičkou, pouhou svíčkou, vyhasínajícím uhlíkem,...

Ostatní mě poslední dobou přemlouvají, abych se mu se svými pocity vyznal, avšak já vím...

Nedávno jsme se spolu bavili.

Bylo to přibližně dva týdny před tímhle srazem. Já mu napsal, zda-li by se nechtěl projít, on pozvání přijal. A tak jsme se brzy střetli na sněhem pokrytých ulicích, barevná světýlka se leskla na jejich chladném povrchu, avšak pro mě nejvíce ze všeho zářil jeho úsměv, s nímž mě přivítal.

Čím déle jsme kráčeli bok po boku, tím více odvahy jsem v sobě sbíral. Jako kdybych pil lásku plnými doušky, mé svaly ochably, hlava létala v oblacích, přišel jsem si zcela nerozvážný.

Dokud nepronesl onu větu, díky níž jsem na místě zamrzl, opět střízlivý.

"Nechápu, proč lidi dávají tolik úsilí do ostatních." Jeho oči zcela bez vzrušení sledovaly propletené prsty páru, jenž seděl na nedaleké lavičce. Chlapec zrovna omotával dívce svou šálu kolem krku, ta se červenala - očividně ne pouze zimou. "Proč se vůbec nejvíce snaží zrovna teď?"

"Blíží se Vánoce," vysvětlil jsem, zatímco jakýsi plamínek v mém nitru uhasínal. "Svátky lásky, míru a ochoty. Lidé si vzájemně prokazují své city, Mine. Vždyť je to romantické."

Semknul rty k sobě, naposledy koukl na roztomile se smějící dvojici, zatímco chlapec zaléval dívčinu tvář polibky. "Mně to přijde zbytečné."

Naklonil jsem hlavu ke straně. "Proč?"

"Nemáš v životě tolik důležitějších věcí? Vždyť vztahy neustále vznikají a zanikají... Lidé se každý den milují a nenávidí. Nestačí ti snad láska tvých přátel a rodiny?"

"Ty bys nechtěl někoho, kdo by tu vždy byl pro tebe? Pro koho bys byl na prvním místě, zatímco ty bys v nich viděl svou budoucnost?"

"Ke které stejně s největší pravděpodobností nedospějeme? Ani ne... Zní mi to spíše naivně."

Zrovna tak akorát mi v ten moment zazvonil telefon. Bez rozvah jsem hovor přijal. "Ano, Chane?"

"Jine, prosím tebe, potřeboval bych od tebe pomoct."

"S čím?"

"No... Víš, mohl bys dojít sem? To bude asi nejjednodušší." Po krátké odmlce dodal: "Neruším, že ne?"

Ohlédl jsem se po chlapci vedle sebe. "Ale vůbec ne. Mám se teda stavit u tebe?" A než se ten, kdo mi právě bez uvědomění zlomil srdce, stihl nadát, mířil jsem pryč. "Promiň, Seungmine, už musím."

Aniž by vypadal rozhozeně, houkl za mnou krátká slova rozloučení.

Zatnul jsem zuby. V mém nitru žhnul nepříjemně kousající uhlík, který vzněcoval naději v to, že se za mnou Seungmin rozeběhne, zalije mě omluvami za svá slova, uvědomí si, co právě způsobil. Místo toho jsem zůstal osamocen na přeplněné ulici. Lidé chodili tam a zpátky, vločky se snášely k zemi, na náměstí, přes které jsem právě procházel, zrovna vztyčili vánoční stromeček. Já si mezitím natáhl rukavice přes mé znenadání mrznoucí prsty, nasadil si sluchátka na uši a snažil se potlačit slzy deroucí zpod víček na chladné tváře.

"Přestaň se tvářit jako taková hromádka neštěstí, Jinnie," dloubne do mě něčí loket a já se podruhé za pár minut probouzím ze zamyšlení. "Nedá se na tebe dívat."

Protočím očima. "Díky, Lixi, taky bych řekl, že ti to sluší."

"Ale myslím to vážně - všichni tady se tak baví... Proč se k nám nepřidáš? Přestaň sedět tak stranou a pojď mezi nás."

"Promiň, ale asi potřebuju trochu... prostoru pro sebe."

Pihatá tvář se nejistě zamračí. "Je ti dobře?"

"Nevím."

"Nechceš jít domů? Seungmin stejně zmiňoval něco o tom, že za chvíli půjde. Aspoň se o tebe může postarat."

Nejraději bych odmítl, avšak představa času stráveného právě se s oním chlapcem... "Asi půjdu taky," přikývnu.

"Tak já to ostatním oznámím. Chceš zatím něco? Vodu, nějaké jídlo, cokoliv?"

"V pořádku, Lixi, jsem jen unavený."

Jde vidět, že se mu výrazně ulevilo. "Tak si doma pořádně odpočiň."

Pozvednu ruku k čelu, krátce se napřímím. "Provedu."

Oba se zasmějeme, než jeho kroky zamíří za Seungminem. Něco mu tiše sdělí, než mladší obrátí hlavu mým směrem, přikývne. A najednou jde ke mně, usedá po mém boku... "Chceš jít už teď?"

Rád bych věřil, že ta starost v jeho očích je pravdivá, avšak nechci se nechat napálit. "Nijak to nespěchá-"

"Takže ano."

Mé srdce se na vteřinu zastaví. Možná se taky zajímá o mé dobro, možná mu na mně taky záleží,... Tomu věřím, dokud se za doprovodu ztrápeného povzdechu nezvedne: "Tak pojď."

Spěšně se s ostatními rozloučíme, všichni mě kárají, že se mám doma pořádně vyspat. A už jsme pouze my dva, ulice prázdné, vzduch voní čerstvě, chladně, ale zároveň to rozžehne cosi příjemně vřelého v mé hrudi. Jsem spokojený, že mohu tímto momentem procházet.

"Měl bys na sebe dávat pozor, Hyun."

Proč mi tohle dělá? Proč používá tak roztomilé, jedinečné přezdívky, věnuje mi svůj čas, stará se o mě,... Je to pro něj opravdu pouhé kamarádství? Vážně mu na mně nezáleží víc? To pro něj tohle vskutku nic neznamená? To pro něj...

"Miluju tě."

Čas zamrzne. Chvíli trvá, než si uvědomím své oddělené rty, třesoucí se ruce, šokem rozevřené oči. Já to řekl! Ukvapeně si zakryji pusu, zalapám po dechu, když mi to dojde.

"Cože?"

"Já... P-Promiň, nevím-"

"Myslíš to vážně?"

Není třeba slov. Sklopím pohled k namrzlé zemi, přikývnu.

"Hyun, však víš, že na to nevěřím."

Nevím, co to do mě znovu vjede, ovšem slova mi z hrdla vystřelí dříve, než nad nimi stihnu přemýšlet: "Jak můžeš nevěřit na lásku, když je tu neustále mezi námi, Mine? Copak nevidíš Jisunga s Minhem? Felixe s Changbinem? Přijde ti to jako nesmysl, který si vymysleli?"

Protočí nade mnou očima. "Nevím, Hyunjine, dobrá? Prostě je to hloupost. Myslel jsem, že to víš. Ani nechápu, proč bys mi něco takového říkal..."

"Protože to tak cítím! Vím, že jsi pro mě důležitý, že se mi zastaví srdce pokaždé, kdy se naše ruce otřou o sebe, že se celý můj svět rozzáří, když se ti dívám do očí, že si přijdu jako na obláčku, když se směješ mým hloupým vtipům. Vím, že k tobě cítím hodně a možná ještě víc. Vlastně ani netuším, jak bych si něco takového mohl na místě vycucat z palce, i kdybych chtěl sebevíc. Já bych to totiž nedokázal. Protože lhát o tobě se mi nechce - už ne. Takže ti to ještě jednou zopakuji, Kim Seungmine," přikročím k němu tak blízko, až mě jeho dech hřeje na tváři, "miluji tě. Miluji tě již léta a nehodlám se tě jen tak vzdát. A klidně budu i bojovat za to, abych tě měl nadosmrti po boku."

Těch pár vteřin ubíhá jako hodiny. Vločky se mu zachytávají ve vlasech, vítr splétá má slova do provazu, jenž je následně smotán do klubka a odhozen kamsi pryč do hlubin nekonečné nicoty, v nichž se rychle utopí, nasaje ony nepotřebné vody a nechá se jimi pohltit. Mé planoucí oči se dívají do těch jeho - nezaujatých, chladných, snad až znuděných.

Odstoupí. "Plácáš nesmysly, Hyun-"

"Tak mě nech ti dokázat, že jsem seriózní."

"Proč bych to dělal?"

"Protože kdybych ti byl ukradený, nenabídneš se jako můj doprovod."

"Vždyť bydlíme dvě ulice od sebe-"

"I tak jsi mohl zůstat a nechat mě jít. Ale ty ses rozhodl ostatní opustit, abys měl jistotu, že domů dorazím v pořádku. Věřím, že aspoň trochu ti na mně záleží."

"A proto bych tě měl nechat honit se za něčím, co není reálné?"

"Ne." Hrdě pozvednu hlavu, s širokým úsměvem se mu zahledím do tváře. "Proto bys mě měl nechat dokázat ti, že nelžu. Chci ti ukázat alespoň něco z toho, o co přicházíš. Copak ty nejsi ani trochu zvědavý?"

"Upřímně? Ne. Však jsme se o tom bavili - za mě je láska ztráta času a úsilí. Navíc... Ano, zajímám se o tebe, ale protože jsi můj kamarád, Hyunjine. I kdybych tě nechal něco zkusit, nikam to nepovede. Je to předem prohraný boj-"

"Není, pokud jsem odhodlanější."

Krátce si mě změří pohledem, než se rozejde dál. "Víš ty co? Pro mě za mě si dělej, co chceš. Ale byl jsi varován."

Světýlka obtočená kolem okapu domu vedle nás se divoce rozblikají, zatímco se mi v ústech rozlije sladká chuť. Vidím naději, blýská se a mává na mě z dálky. A já gesto za běhu opětuji.

Doženu Seungminův krok, v hlavě spousty nápadů.

+++

Zaklepání na dveře, roztřesené ruce.

Z domu slyším kroky, než v zámku cvakne a přede mnou stojí Seungmin. Stále v pyžamu, z kuchyně zní jeho oblíbený playlist. "Tys to myslel vážně," vydechne, ve tváři vepsaný jakýsi šok, snad až nedůvěra.

Přikývnu. "Samozřejmě," odvětím, jako kdyby o tom vůbec nemohlo být pochyb. Jakoby mě ta léta neznal a nevěděl, že jsem odhodlaný dotáhnout do konce vše, co si umanu. Podám mu drobný balíček se slovy: "Dnes je první adventní den."

Nechápavě nakloní hlavu ke straně, vypadá jako štěně, až se mi z toho srdce roztéká. "A...?"

"Tu máš svůj kalendář."

Konečně si krabičku převezme. "Děkuji...?" pronese očividně stále zmateně. Otřese se.

"Není ti zima? Chceš dovnitř?"

"Radši ano, díky. Přece jen všichni nemusí vidět, v čem chodím spát."

Očekávám, že zavře, místo toho však ustoupí stranou. "Tak pojď. Když už jsi tu, aspoň se nasnídáš - ani nic neříkej, je mi jasné, žes ještě nejedl."

Donutím se pozvednout koutky úst, je mi trapně. Samozřejmě má pravdu, to však nahlas nepřiznám. A tak vstoupím do jeho tepla, nechám se obklopit tou vůní, jež mi posledních několik let přináší klid a mír do duše.

"Mám jídlo na sporáku, tak pak dojdi do kuchyně," prosmýkne se kolem mě v úzké chodbě.

Vyzuju se, pověsím kabát s šálou vedle dveří a mířím za ním.

Varná konvice zrovna cvakne, když vkročím do místnosti, voda v ní divoce bublá. Seungmin ji bez rozvah vlije do hrnku, z něhož se okamžitě začne linout vůně kávy. Položí jej na stůl k židli, kde vždy sedávám - nyní tomu není jinak. "Díky."

"Není za co," broukne a už shrábne z pánve porci míchaných vajíček se slaninou. Než se stihnu nadát, leží i ta přede mnou. "Hlavně se najez. V téhle zimě bys na sebe měl dávat pozor."

"Copak? Bojíš se o mě?" Nakloním se k němu, brada podepřená dlaní, zatímco si prsty poklepu po tváři, na rtech hravý úšklebek.

"Po tom, jak jsi vypadal před týdnem? Ano," protočí očima, naprosto mé flirtování smete ze stolu. "Tak už jez."

Založím si paže na hrudi. "Měl bys vědět, že to neudělám."

"Ty a to tvoje zdvořilé čekání na ostatní," zamumlá nevrle.

Během pár minut tedy přežvykujeme, nemluvíme, jediným doprovodem nám je cvakání příborů o talíře.

Loupnu okem k nízké krabičce ležící na rohu vedle jeho lokte. "Otevřeš to vůbec?"

Akorát odkládá příbor stranou, snídaně pryč. "Mám před tebou, nebo...?"

"Je mi to jedno. Pokud mě tu u toho nechceš, klidně už půjdu."

"Já si spíš říkal, abys nebyl zklamaný."

Rozhodnu se tu poznámku ignorovat, sesbírám nádobí a začnu s jeho umýváním.

"To nemusíš-"

"V pořádku. Aspoň si to můžeš rozbalit, ale zároveň u toho tak úplně nejsem," vysvětlím, jelikož k němu stojím zády.

Na jistou dobu nás opět obalí ticho, než uslyším jeho pohyby. Šustění třpytivého kartonu o ten hladký a lesklý, následně zvuk papíru klouzajícího mezi prsty... jeden list, druhý, třetí,...

Mé tváře jsou rudé studem. Až nyní mi dochází, že se tohle vážně děje - že Seungmin již o mých pocitech ví, že má ony obrázky, kterých jsem za ta léta nakreslil a namaloval tolik,... že se snažím změnit jeho pohled na svět a lásku, že,...

"To jsem... já?"

Ohlédnu se přes rameno, odložím poslední hrnek na odkapávací linku, otírám si ruce do trička, zatímco znovu usedám naproti jemu. "No... Ano."

Jako kdyby tomu nemohl uvěřit, pomalu se probírá stohem stránek. Některé portréty jsou vyvedené uhlem, jiné grafitem, některé se mísí s vodovými barvami, pastelkami, voskovkami,...

"Kdys to stihl vůbec," otázku ani nedokončí, očividně to nedokáže pobrat.

"Tak nějak v průběhu posledních tří let."

"To je strašně dlouho, Hyun."

Pokrčím rameny. "Stály mi za to."

Zakroutí nade mnou hlavu. "To je šílené."

"To s tebou dělá láska."

Krátce ke mně zvedne pohled, než jej sklopí zpět k vyobrazením sebe sama. "Stále nechápu, že si to jen tak necháš líbit."

"Třeba to jednou pochopíš, Mine. Přece jenom právě proto tohle dělám, no ne?"

"Abys na konci nelitoval."

"Nebudu. Protože i kdybys nezměnil názor, stále ti chci zůstat po boku. Já nic neztratím, mohu pouze získat."

Zazvoní mu telefon - jako kdybychom snad nemohli mít chvíli klidu, pouze já a on, klid a mír. Naposledy přejede očima malbu zhotovenou temperovými barvami, než zkontroluje volající kontakt. S povzdechem si přiloží zařízení k uchu. "Ano, Chane? Ne, v pořádku, mluv."

Mávnu na něj, aby věděl, že jdu do koupelny. Pouze kývne a já mu tak dám aspoň na pár minut volno a soukromí. Když se vrátím, znovu se prohrabuje portréty jeho nádherné maličkosti. Až mu oči padnou na ten poslední...

"Kdo je tohle?" ukáže na druhou osobu vyvedenou pouze grafitem, zatímco ta jeho je pestrobarevná, září. Jde na něm poznat, že tak trochu tuší, jaká je odpověď.

"Já." Zapřu se o opěradlo za jeho zády, nahlédnu na obrázek, nad kterým jsem od oné noci svého vyznání strávil několik hodin.

I ten složí mezi ostatní, naposledy si je prohlédne, než ke mně zakloní hlavu. "Všechny jsou nádherné, ale... pořád jsem zmatený. Proč?"

"Protože v mých očích je tolik tvých podob, i tak jsou však všechny perfektní." Postupně ukazuji na stránky, zatímco vysvětluji: "Tvůj úsměv, který rozzáří i ten nejtemnější den. Tvůj vztek, který sotva prokazuješ, což je úchvatné, protože jde vidět, jak dobře se umíš ovládat. Tvé slzy, co ti zdobí tváře jako diamanty. Tvůj stoicismus, který mi z nějakého důvodu přijde tak atraktivní. Tvé oči, tvůj nos, i ta náušnice v tvém levém uchu, tvé rty,... Všechno to mám vryté v mysli, že kdybych si takhle pamatoval věci do školy, nemusel bych jít studovat uměleckou. Na stranu druhou jsem však rád, že se teď má hlava otáčí pouze za tebou, jelikož jsi mým sluncem, mou můzou, mým důvodem vylézt z postele, mou vůlí, kdykoliv se připravuji na další den,... Myslím nad tebou tak často a tak intenzivně, že si to ani nedokážeš představit."

"Máš pravdu, nedokážu..."

Poplácám jej po rameni - přátelské gesto. "Já mám naději, že se to změní. Každopádně... musím zase letět. Díky moc za snídani."

"Kam jdeš?"

"Hádej, Minnie, kampak by umělec jako já mohl asi tak jít v neděli dopoledne?"

"Takže do ateliéru."

"Jak jinak."

"Když chvíli počkáš, můžu tě doprovodit. Chan mě stejně potřebuje."

Protočím očima. "Ten potřebuje všechny vždy a všude, mám takový dojem."

"Však víš, že to vždycky stojí za to."

"To ano, ale mohl by si pro ty svoje nápady najít i lepší momenty."

"Co už naděláš," pokrčí rameny, než se omluví a zmizí ve své ložnici. Sotva se naděju a už jej mám zpět.

"Sluší ti to."

"Mlč, však bych nemohl vypadat hůř."

"I to je za mě úchvatné."

Přimhouří na mě oči, než se obuje a navleče do kabátu - já jsem již připraven vyrazit. "Jsi fakt víc na hlavu, než jsem si myslel."

"Někdo musí létat, když ostatní zůstávají zakořenění v zemi."

Zasměje se a mé srdce vynechá úder. "Ty a ty tvé umělecké, poetické řeči."

Chvíli se handrkujeme, než za námi Seungmin konečně zamkne vchodové dveře svého skromného domku.

"Co vůbec ty a práce? Vše v pořádku?"

Protáhne se. "Znáš to - Vánoce se blíží, takže je stále o čem psát. Doslova svátky a Nový rok jsou jeden z mála momentů v roce, kdy si můžu články vybírat a nikdo mi je nediktuje."

"Nedokážu si představit, že by mi někdo říkal, co mám malovat."

"Občas je to pěkná otrava," protáhne Seungmin obličej. "Ale přesně proto jsem za ty Vánoce rád."

"To je fajn."

"Hm, to je."

Konverzace mezi námi vyprchá, nezanechá však po sobě žádné nepříjemné dusno. Kráčíme bok po boku, sledujeme vřelé okolí zalité sněhem, světlem a láskou. Je to hezký moment, který však nepříjemně brzy dojde ke svému konci.

"Tak já mizím," řeknu nervózně. Nějak se mi nechce loučit, tenhle klid byl i přes svoji nedlouhou trvanlivost léčivý.

"Hodně štěstí s tvořením."

"Nebudu ho potřebovat," usměju se, pohled upřený hluboko v jeho očích.

Vidím, že chápe.

To on je mojí inspirací. Vlastně jí byl doposud.

"Ale než půjdeš..."

"Ano?"

Cítím teplo hrnoucí se mi do tváří, když se zeptám: "Jsi zítra ráno doma?"

"No... O půl šesté vyrážím do kanceláře. Proč?"

"Jen tak... Díky."

Rozloučíme se a já zmizím v oprýskaném paneláku, jenž se mi stal druhým domovem. Zatímco stoupám po schodech nahoru, nastavuji si budík na pátou hodinu ráno.

+++

"Ty ses docela zbláznil."

"Možná... Proč?" Věnuji mu jasný úsměv doprovázený temnými kruhy pod očima.

"Protože bys měl ještě spát."

"Ale ty jsi vzhůru."

"To neznamená, že ty bys měl být taky. Já mám práci."

"Já ji můžu mít taky." Věnuje mi za to jeden pohled a povytažené obočí a je mi jasné, že tenhle boj jsem prohrál. Proto znovu nasadím jasný úsměv a vrazím mu do ruky další drobnou krabičku. "Je druhý adventní den."

"Ty jsi šílený..."

"To jsem už někde slyšel," přikývnu s mrknutím.

"Víš, Hyun, rád bych si tu s tebou povídal dál, ale-"

"Musíš letět, vím. Promiň, že jsem měl zpoždění."

"Vždyť jsme ani na ničem nebyli domluvení..."

"Já ano - jen jsem ti to nedal vědět." Seskočím ze schodů. "Každopádně já už taky poletím, tak se měj a-"

"Vždyť tě můžu hodit."

Jasně se na něj zazubím. "Já věděl, že na tebe se můžu spolehnout!"

Se smíchem mi odemče svého starého Forda, do kterého bez váhání skočím, zatímco on ještě strká klíče do zámku svého domu. Než se naděju, jedeme a do obličeje mi fouká teplý vzduch z klimatizace. Koukám ven, kde prozatím vládne tma, pere se se světlem pouličních lamp a pár oken, v nichž je již také rožnuto. Auta startují motory, na světelné křižovatce pustíme autobus, který se před nás bez znamení nacpal, a už parkujeme před tou stejnou budovou, kde je mé útočiště pro momenty, kdy mě můj domov dusí.

"Díky moc za odvoz. Asi bych umrzl, kdybych musel jít pěšky." Včera mi s ním ta cesta utekla tak rychle, ve skutečnosti mám však ateliér čtyřicet minut chůze od domu. A když jsem sám, ne-li ještě bez sluchátek, přijde mi to občas i jako celý den, než se sem dostanu.

"Však mně je to jasný," zasměje se, jeho oči padnou k balíčku. Ten dnešní je trochu větší, narozdíl od toho purpurového je tenhle půlnočně modrý. "Kde jsi ty krabičky vůbec vzal?"

"Myslel jsem, že internet už znáš," odvětím zcela suše.

Uchechtne se. "To dává smysl, promiň. Každopádně," pozvedne můj dárek, "tohle si otevřu až v práci, zda-li nevadí. Teď jedu akorát na čas."

"V klidu. Dokud to nebude při řízení a ty budeš v bezpečí, jsem v pořádku se vším."

"Bezva. Tak se měj a ať se daří."

"Tobě taky." Sleduji vzdalující se auto, zatímco mi od úst stoupá spokojený obláček páry. Cítím, jak mi bije srdce, až hrozí rozrazit mi hrudník a vyskočit na chodník, kde začne divoce tančit a zpívat. Nejraději bych výskal, křičel z plných plic, pověděl všem o svém štěstí. Místo toho jsem nucen zatlačit to hluboko do sebe a s předstíraným klidem zmizet v hlubinách mrtvého paneláku.

Venku vychází slunce, první paprsky zasvítí dovnitř skrze špatně zatažené záclony, zatímco já ležím na zemi mezi barvami, plátny a štětci. Všude je on - jeho oči, úsměv, rty, ruce, vlasy,... Nemůžu se ho zbavit.

+++

"Ahoj, Hyun." Stále vypadá překvapeně, avšak spokojeně, jelikož jsem tu až večer.

Na naše městečko padá soumrak, světla se rozsvěcejí, zalévají vše svou září a stíny, barvami a teplem, zatímco z nebe se znovu s klidem snáší vločky.

"Ahoj, Minnie." Podám mu balíček - doposud nejmenší, smaragdově zelený. "Dnes je třetí adventní den."

"Díky za ten včerejší, mimochodem."

"Není vůbec za co." Šlo o jeho oblíbenou čokoládu.

Nyní natáhne prsty po víčku. Stále váhá, avšak o svolení se již neptá. Vykoukne na něj svazek fotek. "To jsme my," pousměje se.

Se souhlasným zamručením přikývnu a nakloním se blíž. Hned nahoře leží moje oblíbená - je z našeho výletu do Londýna. Stojíme tam spolu pod Big Benem, na tvářích široké úsměvy, oči skryté za slunečními brýlemi, zatímco v rukou svíráme velké kornouty se zmrzlinou. Ta další je z našeho vánočního srazu z minulého roku, kdy jsme si spolu sedli do okna a sledovali ohňostroje venku. Barvy se nám míhají po obličejích, rozsvěcují temné oči všemi barvami duhy, zatímco vypadáme jako malé děti. Ta další je naše společné selfie z vycházky v parku z dob, kdy se naše skupina teprve dávala dohromady. A následují další, další a další a naše koutky se rozšiřují dále a dále od sebe.

"To jsou vzpomínky," broukne, snad si to ani neuvědomuje, když dojde ke snímku z naší první společné dovolené. Tehdy jsme byli tak rádi, že se nám všem podařilo si školu i práci zařídit tak, abychom si těch pár dní dokázali užít. Já a Seungmin jsme si hned první večer sedli na pláž, sledovali hvězdy, povídali si o všem i ničem a utápěli zraky ve vlnách studeného moře.

"Tehdy to začalo."

"Co?" Samozřejmě, že to nechápe.

"To, proč tu teď jsme."

"To už je tak dlouho zpátky..." Jako kdyby mu až teď došlo, jak dlouhá doba jsou tři roky.

"Já vím," zamumlám, než se odkloním. "Každopádně - kdy máš práci zítra?"

"To ti neřeknu."

"Aha. Pročpak?"

"Protože by ses tu zase zjevil v pět ráno."

Vítězoslavně se na něj zazubím.

"Sakra, já ti to teď řekl, že?"

"Přesně tak," protáhnu rýpavě. "Tak se měj, Minnie. Hezky se vyspi."

"Ty taky."

Zmizím v davu lidí, mezi kterými nic neznamenám.

+++

"Mám zavolat do blázince?"

"Jen to ne."

Zasměje se. "Dobrá, tak dnes si to tedy ještě odpustím." Natáhne ke mně ruku s termoskou.

"Co to je?"

Protočí očima. "Vývar z mých deset let starých ponožek..." Věnuje mi seriózní, snad i trochu popouzený výraz, horní ret ohrnutý. "Kafe, Hyunjine, co jiného by to mělo být?"

Trochu mě to dojme. "Tos nemusel."

"Když minule jsi ho u sebe neměl a já vím, jak moc na kofeinu tvůj život lpí."

Nápoj mě zahřeje nejen na rtech, ale i u srdce. Otřu si ústa do sucha a poděkuji.

"Samozřejmost. Co bych pro kamaráda neudělal."

Ach ano, občas zapomínám, že si jeho gesta nemám vykládat jako romantická. Raději zakryju tu prasklinku ve svém znaveném srdci dalším úsměvem. "Dnes je čtvrtý adventní den," zanotuji poslední tři slova, zatímco mu podávám žlutou krabičku.

"Děkuji." Převezme si ji a ještě jednou se mi zahledí do očí, než odkryje víčko. Koutky jeho úst se roztáhnou daleko od sebe. "Ty jsi nejlepší," v temných, většinu času sněhem krytých duhovkách se rozblikají prskavky a ohňostroje.

"Tvůj oblíbený," řeknu bezdůvodně, zatímco Seungmin vytáhne sáček se sušeným čajem.

"Ten si s sebou rovnou balím do práce," kývne sám pro sebe a strčí dárek do kapsy kostkovaného kabátu, co mu tak hrozně sluší. "Tak jedeme?"

"Dnes ne."

"Copak? Jdeš se ještě vyspat?"

Zavrtím hlavou a pozvednu fotoaparát, jenž mi celou dobu visí okolo krku. "Ne. Jdu fotit."

Pokýve. "Tak tím pádem hodně štěstí a nezmrzni."

"Dám na sebe pozor," mrknu na něj.

"Proč ti to nevěřím," odtuší, kroky směřující k jeho starému Fordu z roku 2007. Sice si může dovolit nějaké lepší auto, avšak vždy se hádá o tom, že je to jeho láska, která má duši a... pak většinou dojde na technické parametry, kde se zcela ztrácím nehledě na to, kolikrát mi vše dopodrobna vysvětlí.

"Nemám tušení. Ale ty bys měl vyrazit."

"Taky už jsem na cestě," ušklíbne se, než se za ním zabouchnou dveře a motor krátce na to ztuhle zavrní.

Zamávám za jeho mizejícími světly, než vykročím kamsi do ulic. Čas od času pozvednu fotoaparát k obličeji, spoušť cvakne. A celou dobu se snažím potlačit ten pocit zklamání a zrady z označení „kamarád", jenž mi teprve chvíli zpátky Seungmin přiřadil. I když jsem doposud tvrdil, že i kdyby tohle nikam nedospělo, budu s tím v pořádku... momentálně nad tím začínám značně pochybovat.

+++

"Dobré ráno," s chabým úsměvem Seungminovi rovnou předám další balíček. "Dnes je pátý adventní den."

Dost možná se mi to zdá, ale mám pocit, jako kdyby se mu v očích rozzářilo jakési dětské nadšení. "Díky."

"Není za co."

"Můžu si ho otevřít hned?"

"Proč se ptáš?"

"Nevím..."

Ušklíbnu se. "Jakože... rozhodně ti to nedávám, abys to nakonec nerozbalil a leželo ti to tu někde v prachu."

"Taky pravda." Vypadá trochu nesvůj, hned ho to však přejde. To cuknutí v koutcích jeho nádherně růžových rtů se mi určitě jen zdá. "Tohle je tak roztomilý," vydechne, když pozvedne přívěšek ve tvaru psí packy.

"Říkal jsem si, že ty tvoje klíčky od Forda vypadají smutně."

Chvíli mi hledí do očí, než si nahlas uvědomí: "Taky jsem ti to nedávno říkal."

Pouze přikývnu. "To je možné." Samozřejmě, že si to pamatuju. Stejně jako jeho oblíbený film, barvu, knížku, vysněné rasu i jméno pro psa, jehož si má v plánu v budoucnosti pořídit,...

Než se naděju, už se můj dárek houpe na jeho klíčích. "Chceš zase někam hodit?"

Zavrtím hlavou. "Dnes asi zůstanu doma. Mám pocit, že jsem se včera trochu nachladil, tak to raději vyležím."

"Občas ti závidím tu svobodu, kterou si můžeš se svým zaměstnáním dovolit," povzdechne si. "Já už totiž musím letět. Včera jsem se zasekl za nějakým nováčkem, co jel v padesátce třicítkou a šéf vypadal, že mi utrhne hlavu, i když jsem dorazil jen o minutu později. Dokonce jsem se o čtvrt hodiny zdržel, než jsem odešel, abych měl plusové body."

"Tak já tě již nebudu nadále zdržovat," pokynu k jeho autu se seriózním výrazem, zatímco on k němu se smíchem přistoupí.

"Měj se, Hyun."

"Ty taky, Minnie."

Možná se mi to zdá, ale když znovu shlédne k oné klíčence, jeho sněhový pohled na chvíli roztaje. Když se však naposledy, než nastoupí do auta, znovu koukne na mě, zase má své temné duhovky utopené pod nánosem ledu.

Rozejdu se zpět ke svému domu, jak jsem říkal. Nejdu si však lehnout, i když čaj piji celý den. Sedím u stolu, v ruce pero divoce se míhající nad listem papíru, zatímco má hlava se opíjí tím slastným myšlením nad chlapcem, který tvrdí, že pro něj láska neexistuje.

+++

Pátek. Krásný den prosvícený sluncem, rozjasněný vůní skořice.

Procházím se ulicemi, ruce v kapsách, na uších sluchátka. Uzavřený ve své bublině, zatímco mířím ke svému ateliéru. Dnes nemám žádný koncept na mysli, pouze klid a svobodu. Přemýšlím nad tím, co si počnu s barvami a plátnem, až se k nim dostanu a znovu splyneme v jedno.

Hudbu v mých uších přeruší ticho a následující vibrace telefonu v tašce. Jedním zmáčknutím tlačítka na sluchátkách hovor přijmu: "Hwang Hyunjin, dobrý den."

"Lee Minho, zdravím," odvětí jemný hlas podestřený jistou formou pobaveného úsměvu. "Neruším?"

"Vůbec. O co jde?"

"Potřebuji s něčím pomoct."

"To by mě ani za nic nenapadlo, když takhle voláš."

Druhá strana linky zůstane zticha.

"Tak co je?" zeptám se s drobným zahihňáním. Minho není fanouškem sakrastických poznámek.

"Myslíš, že by ses večer mohl stavit? Budou tu i Felix a Seungmin. Jen potřebuji vymyslet... něco pro Jisunga."

Tvář se mi rozzáří nadšením. "Samozřejmě! Můžu vědět detaily?"

"Ne."

"Prosím-"

"Nebuď zvědavý, budeš brzo starý."

Protočím nad tím očima. "Že to říkáš ty, když máš takovéhle průpovídky."

"Nechtěj, abych to pozvání ještě zrušil."

"Už mlčím." Zastavím na přechodu. "V kolik se mám stavit?"

"V sedm by bylo ideální."

"Bezva, budu tam."

"Díky moc."

Celý den strávím v ateliéru, zahloubaný ve vlnách umění, barev, stínů, linek,... Až když je venku úplná tma, zkontroluji čas.

"Sakra."

Ve spěchu se navleču do teplého oblečení a už letím k Minhovu bytu.

"Pane jo, co se ti stalo? Máš snad v patách smečku vlků?" diví se Minho, sotva mi otevře dveře.

"Ne," zalapám po dechu, než mu ukážu hodiny na displeji svého telefonu, "ale je přesně sedm."

Starší mě pustí dále do útrob svého domova. "Zas tak vážně jsi to brát nemusel. Seungmin mi volal, že je zaseklý v zácpě. Bude tu nejdřív tak za dvacet minut."

Hvízdnu. "To někde musí být bouračka, ne? Ahoj, Lixi," usměji se na chlapce sedícího u jídelního stolu.

"Ahoj, Jinnie." Opatrně mě sjede pohledem. "Nechceš se umýt?"

Shlédnu ke svému oblečení. Tak jsem se lekl pozdního příchodu, že mám na sobě stále svůj pracovní úbor. "To stejně ničemu nepomůže."

"Možná by ses na sebe měl kouknout do zrcadla," doporučí mi Minho.

Vzdálím se tedy do koupelny, kde se mi naskytne pohled na mou ušmudlanou tvář, prameny slepené k sobě různými odstíny barev, ruce špinavé. Bez rozvah otočím kohoutkem a už se snažím toho všeho zbavit.

"Tu máš ručník. Klidně si skoč do sprchy." Zvednu hlavu k Minhovi stojícímu ve dveřích.

"To by přece jenom asi bylo nejlepší, že?"

S přikývnutím mi podá velkou osušku. "Předpokládám, že ti mám nachystat kafe, že?"

"Znáš mě dobře."

"Není to tak těžké, když to piješ víc jak vodu."

Minho tedy odejde zpět do kuchyně, odkud se během chvíle začne střídavě linout jeho a
Felixův hluboký hlas. Já se mezitím osprchuji a s pocitem lidskosti bych se už navlékl zpět do barvami postříkaného úboru.

Ozve se zaklepání na dveře. Omotám si ručník kolem pasu a vyzvu chlapce ke vstupu. "Tu máš rovnou i něco na převlečení. Vrátíš mi to, až se uvidíme příště. Hlavně se ani neopovažuj sednout si na něco v tom tvém... no, radši to ani nebudu ani nijak označovat."

S poděkováním si od Minha převezmu volné tepláky a vytahané triko. A tak během chvíle odkládám své oblečení pod kabát visící u dveří, na něž přesně v ten moment dopadne pár úderů.

"Otevři mu, prosím tebe," houkne na mě Minho skrze syčení a prskání oleje na pánvi.

K překvapení zcela nikoho stojí na chodbě Seungmin. "Ahoj, Minnie."

"Když jsi tu už i ty... tak musím být poslední, že?"

Posměšně na něj pokývu hlavou.

"Sakra," zaběduje, následně vstoupí a začne se zbavovat přebytečných vrstev.

Já mezitím hrábnu do vnitřní kapsy svého kabátu a tiše k němu pronesu: "Dokud jsme tu jen my dva... Dnes je šestý adventní den."

Seungmin ke mně zvedne hlavu, vypadá v šoku. "Díky moc, Hyun."

"Proč se tváříš, jako kdybys to nečekal?"

"Nevím... Asi jsem si myslel, že už tě to přestane bavit."

"A ba," odmávnu jej ledabyle rukou. "Ale tenhle si rozbal až po tomhle všem."

Podezřívavě loupne pohledem od krabičky, jež mu právě přistála v sevření, ke mně, než uposlechne a schová dárek do své brašny. "Jak říkáš."

Společně tedy usedneme u stolu a Minho nám naservíruje večeři. Tak akorát včas, protože můj hlasitý žaludek si vyslouží pohled tří zklamaných párů očí.

"Vážně, Jinnie?" pihatá tvář se mi zahledí až do hlubin mé provinilé duše.

Neodpovím, místo toho si vrazím první sousto do úst. Není to tak, že bych nejedl schválně, pouze na hlad i žízeň často zapomínám. Ponořím se do umění, hudby, cvakání spouště fotoaparátu, tahů štětcem, škrtání grafitu po drsném povrchu papíru,... Je to má vášeň, která mě částečně zabíjí, vražedná závislost. Nejím, nespím, místo vody piju kávu, která mi pomáhá vydržet v této perfektní, barevné bublině o něco déle.

"Hyun," špitne mým směrem Seungmin, zatímco Felix a Minho si spolu povídají o práci.

"Hm?" Nezvedám pohled od talíře před sebou. Cítím se špatně. Jsem dospělý, i tak na mě však musí ostatní dohlížet, abych se zvládl udržet při životě, jako kdybych byl malé dítě.

"Odpočal sis aspoň včera?"

Zmateně se na něj otočím. Očekával jsem výčitky, promlouvání do duše, cokoliv, jenom... ne tohle. "No... Vlastně jo. Bylo to fajn."

"To rád slyším."

Usměje se na mě a já znovu vidím tu vřelou stránku schovávající se pod všudypřítomnou pokrývkou námrazy a sněhu. Opět ve mně vzplane kousek naděje, hned ten plamínek však sfouknu - nesmím se naivně zamilovat do každého náznaku zájmu, jenž mi projeví. Vždyť do nich reflektuji své touhy a sny.

Po večeři na nás padne napjaté ticho.

"Tak... Minho," začne Felix opatrně, "proč sis nás sem pozval?"

Tázaný uhne pohledem kamsi stranou. "Vy tři znáte Jisunga nejdéle, že ano?"

Přikývneme.

"Já... Možná mám jistý plán, ale potřebuji k němu vaši pomoc."

Okamžitě se ptáme po detailech, dáváme mu nápady, nadšení praská ve vzduchu čím dál tím silněji. Není tomu dříve než po dvou hodinách od začátku debaty, kdy Felixovi zazvoní telefon. "Pardon, to je Changbin," omluví se a už mizí na chodbě.

"Já už stejně asi víc nepotřebuji," usměje se na nás vděčně Minho, zaklapne sešit, který si rozložil před sebou hned na začátku naší diskuze a celou dobu si do něj něco zapisoval a škrtal, "díky moc. Nevím, co bych si bez vás počal."

"Hlavně ať to vyjde."

"Musí," odpoví odhodlaně.

"Takže... Končíme?" ozve se nesměle Seungmin. Hned na to se mu však z hrdla vydere dlouhé zívnutí.

"Promiň, asi jsi toho měl dnes hodně, že?" začne panikařit Minho. "Samozřejmě už můžete jít, nebudu vás zdržovat."

Felix zrovna vstupuje do místnosti, když se zvedáme od stolu. "Bezva, zrovna jsem se chtěl omluvit, že už musím mizet. Changbin s něčím doma bojuje a zní, jako kdyby hrozil co chvíli podpálit celý dům."

Minho nás tedy vyprovodí ze dveří a Seungmin nám nabídne odvoz.

"Jsi nejlepší," obejme jej Felix, než naskočí na zadní sedadla.

Cesta k jeho a Changbinově domu je klidná, zároveň však zvláštně vzrušující. Řešíme naši momentální schůzku, o čem všem jsme spolu mluvili,... nemůžeme to přestat rozebírat.

Dokud nezastavíme uprostřed ulice plné rodinných domů.

"Ještě jednou díky moc za odvoz. Ani netušíš, jak dlouho bych musel čekat na spoje."

"Přesně proto jsem se nabídl," odpoví mu klidně Seungmin.

Felix vystoupí a my počkáme, než bezpečně zmizí uvnitř svého domu, Changbin jej objímá už ve dveřích.

"Tak... Jedeme?" obrátím se na Seungmina nejistě.

Ten však vytáhne z batohu onen oranžový balíček. "Vlastně jsem zvědavý a chci si ho rozbalit s tebou."

"Tak co říkáš na to, že dojedeme k tobě a tam si ho otevřeš?"

"Proč?"

"Protože kdyby si Felix všiml, že tu ještě jsme, vtáhl by nás hned dovnitř."

Oba se zasmějeme a zamíříme do čtvrti, v níž oba bydlíme.

"Takže... Teď už můžu?"

Pokrčím rameny - snažím se zakrýt vzrušení, jenž ve mně jeho nedočkavost vyvolává. "Proč by ne. Je to tvůj dárek, rozbal si ho, kdy jen budeš chtít."

Sotva to stihnu dokončit, už rozbaluje můj ručně psaný vzkaz. V očích má stále ten samý chlad, když se zahledí do těch mých, hned se však začte do slov a vyznání lásky.

Sedím vedle něj v napětí, nervozitě, obavách,... Jeho obličej se nehýbe, neprojevuje žádný zpětný zájem, pouze vstřebává mé city jako informace o tématu, na nějž chce nyní napsat zajímavý článek.

"Hyun, to je... hezké, ale-"

"Ale ty to nechápeš, necítíš nic z toho, co já, tak trochu se tomu chceš i vysmát,... Já vím. Ale ještě to chci zkusit."

"I když víš, že tohle všechno," ukáže na popsané stránky, "je pro mě nesmysl?"

"Jistě. Za lásku se stojí za to prát a jestliže vidím, že se na mě někdy podíváš aspoň trochu v obavách, že se směješ mým poznámkám, které nikdo jiný nevnímá, že mi uvaříš kávu a jídlo, jelikož víš, že sotva jím, že si každý ten dárek rozbalíš, jelikož mi na tom záleží,... pak mám stále naději v to, že jistá forma zájmu tam z tvé strany je. A já ti chci dokázat, že má smysl ji také prohloubit, jelikož pro mě jsi ten nejlepší, nejnádhernější, nejúžasnější člověk na planetě Zemi, Mine. I když jsi o tom donedávna neměl ani ponětí, již tři roky bych tě nosil na rukou, líbal tvé rty, dělal tě šťastným a věnoval všechna plátna, barvy, všechny fotky,... ve všem bych vykreslil tebe, jen abych si nepřipadal sám, i když tam nejsi. Abych tě měl u sebe, i když budeš v práci, s přáteli, rodinou,... Chci být tebou obklopený každou hodinu, minutu, sekundu, jelikož bez tebe mi přijde můj život moc nudný, prázdný, téměř černo bílý. Ať už vložím do obrazu sebevíce odstínů, nikdy to nevyjádří to, jak vidím svět, když tě mám po boku. A chci, abys to věděl, byl si toho vědom a třeba i prozřel v něco víc. Abys pochopil, jak nádherné a sladké mé dny jsou, když jsi jejich součástí. Jak opojný, omamný pocit láska je. Protože ty v ni možná nevěříš, ale já ji vnímám každou buňkou svého slabého těla a dělá mě silnějším. Proto odmítám jakoukoliv tvoji nedůvěru v moji realitu a přeji si, abys do ní vstoupil taky. Protože jsi tak bezvadný, že si jsem jistý, že si nezasloužíš žít někde, kde tahle magie neexistuje."

Pouze tam sedí, zmateně mi zírá do tváře, pusa otevřená... a jeho duhovky jsou protentokrát...

"Kdykoliv jsem s tebou, vidím v tvýh očích pouze sníh a led, mrazivý klid a nezájem. Ovšem čas od času v nich zaplane jakási radost, nadšení,... něco tak roztomilého a kouzelného, že odmítám věřit v to, že nic z toho, co tady teď říkám, nechápeš. Jsem si jistý, že alespoň jednou za čas ucítíš něco také - možná je to kamarádské, ale i tak je to láska. Rád bych ji v tobě probudil, přivedl ji k životu a rozsvítil tak tvůj ponurý, chladný svět."

Stále se mi nedostává odpovědi.

A tak s povzdechem otevřu dveře a vystoupím na námrazou pokrytý chodník. S pouhým krátkým rozloučením a přáním dobré noci za sebou zabouchnu a vydám se směrem, kde stojí můj dům.

"Hyun, počkej!"

Obrátím se, srdce divoce tlukoucí.

Seungmin mě sleduje, tváře pokryté barvou červánků, obličej zářící... čímsi, co jsem doposud nezřel. Ten vzájemný pohled trvá pár vteřin, připadá mi však, jako kdybychom v ten moment zamrzli, vločky se ve vzduchu ladně stáčely sem a tam, tančily waltz, avšak tak pomalu, jako kdyby se teprve učily chodit. Slabý vánek mi prohrábne vlasy, smete je z šály a posune za ramena.

Chlapec, jenž v ten moment vypadá zmateně, sklopí pohled. Jednou nohou z auta, druhou stále vevnitř, předloktí složená na horní liště dveří. "Zítra odpoledne budu u Chana," řekne tiše, až to sotva postřehnu.

Já však vidím vzkaz skrývajcí se za těmi slovy: "Dostav se dopoledne, chci tě vidět."

Usměju se, přikývnu. "Je mi to jasné. Tak dobrou, Minnie."

"Dobrou, Hyun."

I když mě obklopuje chlad mínusových teplot, cítím se vřele, jako kdyby byla polovina léta.

+++

"Dnes je sedmý adventní den."

Šokovaně se na něj zahledím, když ta slova pronese spolu se mnou.

"Promiň, nemohl jsem si pomoct."

Zavřu ústa, raději roztáhnu koutky do nadšeného úsměvu. "No... Pořád to tak je. Takže tady máš."

"Díky, Hyun."

"Není vůbec za co, Minnie."

Zaváhá. "Nechceš dál?"

"Nikam nespěchám, takže klidně."

V kuchyni už leží dva talíře, dva hrnky,...

"Ty jsi nejlepší."

"Stačí jen vědět, že někdo tady zapomíná jíst, i když má hlad."

"Pořád je to milý," pokrčím rameny.

Usedneme spolu, popřejeme si dobré chuti. Všímám si, jak jeho pohled neustále poletuje k tyrkysové krabičce, než s povzdechem složí svůj sendvič na talíř, očistí si ruce do ubrousku. "Já to asi nevydržím. Můžu...?"

"Posluž si," odvětím krátce, než se s chutí znovu zakousnu do lahodné směsi křupavého chleba, rozteklého sýra, šťavnatého salátu, krémového avokáda, jemně pikantní omáčky a lahodného, perfektně okořeněného hovězího masa.

Po tváři se mu rozlije úsměv a já znovu přestávám věřit tomu, že nic necítí, že je jeho srdce chladné jako led, že pro něj tohle zhola nic neznamená. "Tak to je nádhera," zašeptá, zatímco prsty přejede po hrníčku, jenž jsem mu namaloval. Skví se na něm azurové vlny moře, zlatě se lesknoucí písek, širé nebe, jasně zářící slunce, racci poletující mezi pár mraky. "Ten asi nemůžu dát do myčky, co?"

Zavrtím hlavou. "Určitě ne."

Přikývne. "Mně to bylo hned jasné... Nechtěl bych ho zničit."

"To doufám."

Strávíme spolu hezké, poklidné dopoledne, během něhož se nemůžu vynadívat na jeho oslňující úsměv, perfektní křivky, nádherně tvarované rty, třpytící se náušnici,... Při každém pohledu mi sebere dech z plic a já se nechám dusit, zatímco si užívám ten pocit lehkovážnosti, který mi to přináší.

+++

"Ahoj, Hyun."

"Ahoj, Minnie."

Málem se srazíme ve dveřích - do mého domu.

"Promiň, ruším?"

Ještě chvíli na něj jako v omámení hledím, než zavrtím hlavou. "Ne, zrovna jsem šel za tebou. Proč?"

"Chtěl jsem tě vytáhnout ven... Víš, je krásně a teď na večer je přístav nádherný."

"Není problém." Zamknu za sebou a vyrazíme k již zmiňovanému přístavu.

Po dvaceti minutách chůze se před námi jeví lodě líně se pohupující na temných vlnách. Slaná vůně mi zalije nos, užívám si ji. Slunce se naklání k obzoru, paprsky tvoří na hladině roztříštěný obraz životodárného ohně, jehož plamenů a jisker pomalu ubývá.

"Mimochodem," zastavím a obrátím se k Seungminovi čelem. Z batohu vytáhnu krabici - je bílá a značně větší od těch předchozích. "Dnes je osmý adventní den."

S překvapeně povytaženým obočím si dárek převezme. "Děkuji," pronese lehce v šoku, jako kdyby se snad ptal.

"Klidně to otevři hned, není se čeho bát," pobídnu jej.

Nadzvedne tedy víko a zasměje se. "Ti jsou sladcí!"

Přikývnu. "Měli by být."

Podá mi kryt a vytáhne muffin. Na jeho vrcholu se skví vrstva bílé polevy s malou mrkví a dvěmi černými uhlíky z marcipánu. Bez rozvah se do sněhuláka zakousne. "Mm, to je dobrota. Chceš?" nabídne mi.

"Ne, díky. Ty jsou pro tebe."

"Aby vydržely do rána."

Zahihňám se. "Klidně je sněz hned teď. Aspoň budu vědět, že chutnají."

Divoce zakroutí hlavou. "Ne, fakt bych neměl. Ještě mi bude zle." Znovu krabici zavře.

Pokračujeme v naší procházce. Vzduch je klidný, protkaný naší tichou konverzací a občasným smíchem linoucím se okolím. I přes nedosažitelnost Seungminova srdce se v tento moment cítím milován a šťastný.

+++

"Dobré ráno, Hyun," usměje se na mě Seungmin.

Ještě jsem ani nestihl složit nohu na první schod a mladší již rozrazil dveře dokořán, přes rameno jeho pracovní brašna, v ruce látková taška. "Dobré, Mine." Přistoupím blíž. "Dnes je devátý adventní den."

"To to ale letí, že?" broukne, zatímco ode mě přebírá dnešní dárek. Nazpátek mi předá onu tašku. "Tu máš zase ty."

"Copak?"

"Jídlo a káva na dnešek."

Cítím teplo, co se mi rozlije z hrudi až do konečků prstů. "Tos nemusel."

"Ale chtěl jsem," namítne a otevře krabičku. "Aha," povytáhne koutky úst, obočí nadšeně kmitne vzhůru, "to je mi ale náhoda, zrovna tohle mě napadlo."

"Nelíbí se ti snad?"

"Právě že vůbec. Je nádherná," odvětí, zatímco z krabičky vytáhne zarámovanou fotku nás dvou, na sklíčku drobné malůvky. "Vlastně i hrozně roztomilá," dodá.

Zvolil jsem moment, kdy jsme byli na Halloweenské akci v klubu. Dohodli jsme se na ladících kostýmech - já šel ve stejnokroji Mrzimoru, on Zmijozelu. Oba jsme se jasně zubili, hůlky namířené do kamery.

Seungmin si upraví brýle na nose a prohlédne si snímek trochu více zblízka, než se vrátí do chodby a postaví jej na stolek hned za dveřmi. "Tady nám to bude slušet nejvíc," nazná, než mi znovu nabídne odvoz.

"Mohli bychom se domluvit na nějakém vánočním srazu," nadhodím v autě, zatímco čekáme na červených světlech zářících nám do tváří.

Přikývne. "Jsem pro. Klidně to může být u mě."

"U mě taky... A vlastně asi u každého z nás, pokud tu nikdo nebude mít rodinu."

"To pochybuji," zamítne ten nápad. "Však za těmi jezdíme až šest a dvacátého."

"Taky pravda. Asi to napíšu do skupiny, dokud na to myslím." Krátce tedy vytáhnu telefon.

Seungmin mezitím zvýší hlasitost rádia, hrají tam jeho oblíbenou písničku, začne zpívat. Jeho hlas zní andělsky, čistě, naprosto mě zhypnotizuje. Po třech minutách se přistihnu u myšlenky, že bych byl raději, aby ta skladba nikdy neskončila.

+++

"Tak jakpak ses dnes měl?"

"Dobře. Co ty?"

"Šlo to. Šéf dnes chyběl, takže to bylo fajn."

"To si nedokážu představit."

Zasměje se. "Já vím, že ne."

Spolu bloudíme nám známými ulicemi. Vánoční girlandy svítí na naši neurčitou cestu, jejich barvy se tříští v nevyzpytatelné mozaice, již nám pod chodidly vytvořila námraza.

"Mimochodem," začnu větu, zatímco schovám obličej za fotoaparátem, spoušť cvakne, "dnes je desátý adventní den," dořeknu. Zařízení mi zůstane viset u krku a já z tašky vytáhnu jasně rudou krabičku.

"Díky moc," poděkuje - jako vždy.

A já mu stejně tak odvětím a pobídnu jej k odklopení víčka.

A přesně v moment, kdy nahlédne do vnitra svého dárku, přeruší jej záblesk. "Vážně, Hyun?" věnuje mi nepobavený výraz.

Já mu nazpátek pošlu úsměv od ucha k uchu. "Samozřejmě."

S povzdechem odvrátí pozornost zpět k předmětu v jeho ruce... a čemusi v něm se skrývajícímu. Dost možná ten kus papíru rozloží s až přílišným nadšením na někoho, pro něhož jsem pouhý kamarád...

Jeho oči klouzají po pod sebe úhledně zarovnaných řádcích. "To je romanti-" Zarazí se, zakryje ústa v rukavici obalenými prsty.

Můj úsměv se ještě rozšíří, víčka rozevřou a duhovky září štěstím, zatímco nadskočím. "Prosím?"

Jeho tvář znovu hraje pouhým chladem, nudou, v ten moment snad i jistou arogancí. "Nic."

V mém nitru se bijí led s ohněm a já nemám tušení, kdo vyhrává.

+++

"Dobré ráno."

Seungmin pouze broukne nazpátek, jeho sněhové oči mi nevěnují jediný pohled. Po včerejším incidentu se co nejdříve omluvil a nechal mě samotného uprostřed města, zmateného a snad i ztraceného.

Snažím se udržet koutky svých prochladlých úst vzhůru, zatímco mu podávám lososově růžový balíček. "Dnes je jedenáctý adventní den."

"Vím. Díky za připomenutí."

Jeho frigidní přístup mě zaskočí. Ustoupím pod schody, nechápavě jej sleduji, zatímco on dárek odloží na stoleček v chodbě - rámeček, co jsem mu dva dny zpátky daroval, je pryč. "Je všechno v pořádku?"

"Nejvíc," odsekne a než se naději, mizí autem pryč.

Po cestě do ateliéru mě za víčky pálí slzy.

Po tom jeho včerejším přeřeku úplně přepnul. A i když jsem to právě zažil na pouhých pár vteřin, bolelo to. Tnulo to hluboko do mého srdce jako obří rampouch, jenž mi z hrudě rozváděl do těla chlad. Otřesu se, po tváři steče první kapka... a za ní druhá, třetí,...

Proč jsem se musel zamilovat zrovna do někoho, kdo je tak chladný a vším nezaujatý? Nemohlo si mé srdce vybrat nějakou podobně romantickou duši, jako jsem já, jako jsou Jisung, Minho, Felix, Changbin,... kdokoliv jiný než Seungmin.

"Jinnie?"

V hlavě se začnu proklínat, zatímco popotáhnu nosem a zběsile si začnu sušit obličej. "Ahoj, Innie."

"Ahoj..." Jeho obočí jsou stažená k sobě v očividném zmatení a strachu. "Co se děje?"

S povzdechem si srhnu vlasy před své zarudlé, palející oči. "Nic."

"To bys neplakal jen tak. Ještě takhle na ulici a o tři čtvrtě na šest ráno."

Zhluboka si povzdechnu, jde o zvuk plný bolesti a dlouhodobých strastí. "Je to na dlouhé vyprávění."

"To je ale náhoda, že mám dneska volno a zrovna mířím do obchodu, než strávím celý den doma..."

Nemohu mu nadále odporovat. A tak se vydáme nakoupit, obchod stojí ještě hodnou dálku od nás, tudíž dorazíme krátce po otevírací době. Všimnu si, že příležitosti Jeongin pobere i pár věcí, které mám rád. A než se naděju, vstupujeme do jeho bytu, v rukou plné tašky.

"Tak povídej," usedne ke stolu, jakmile je všechno vyklizené či rozložené před námi, "o co jde?"

"Já..." Uhnu pohledem. "Jde o Seungmina."

Zbystří. "Co s ním?"

"No... Víš- Víš, jak jsem..."

"Tys mu to řekl?"

Zvednu ruku, on se zapře v židli a pokyne mi, že mám volný prostor pro vyjádření se. "Já mu to řekl už na konci listopadu."

"Co?"

"Pamatuješ si ten sraz?"

"Jak jste šli spolu domů?"

Sklopím pohled. "Nějak mi to... uklouzlo."

"Ale však to je už přes dva týdny zpátky... Nebavili jste se ještě pár dní zpátky?"

"I včera. Ale... No, asi nevíš, jaký má pohled na lásku, že?"

Zavrtí hlavou. "Právě že vím. Už jsme to spolu řešili... delší dobu zpátky. Proto jsem tě jako jediný nechtěl podporovat v tom, abys mu to řekl."

"Díky."

"Není za co. Každopádně," nakloní se přes stůl, "jak to pokračovalo?"

"No... Od prvního adventního dne mu dávám nějaké drobné dárky, abych mu dokázal, že láska není zas taková hloupost, že je to vlastně krásné... Ale včera..." Na chvíli se odmlčím, ten moment mi znovu hraje před očima - západ slunce vykreslující se za jeho postavou, obalující tu ladnou siluetu v malebném závoji růžové, oranžové a fialové, zatímco mu pohled klouzal po básni... "Uklouzlo mu, že to, co jsem mu dal, mu přišlo romantické."

Jeongin si zakryje ústa rukou, překvapené zalapání po dechu však schovat nestihne. "Vážně?"

Přikývnu a zběžně vyprávění dokončím.

"Asi se toho bojí."

"Čeho?"

"Vypadá to, že opravdu začíná něco cítit. A jelikož již léta letoucí věří, že láska neexistuje a je to pro něj pouhé hloupé plýtvání časem, tak... pokud jsi v něm opravdu začal něco probouzet, musí být strašně zmatený." Jeho pohled rychle cukne k tomu mému. "Tím neříkám, že jeho chování je správné, to určitě ne. Měl by si o tom promluvit - když už ne s tebou, tak s někým jiným z nás. Ale takhle nakonec ublíží nejen tobě, ale i sám sobě."

"Což znamená," spustím po krátké odmlce, "že když se budu ještě chvíli snažit, třeba mu to dojde."

Jeongin si zmoženě promne obličej. "Tak jsem to nemyslel..."

"Ale může to taky něco udělat," namítnu odhodlaně. "Pokud to nic nezmění, tak to nechám na vás. Ale dokud je tohle o vztahu mezi námi dvěma, tak to chci taky mezi námi dvěma vyřešit."

"Dobrá. Ale kdyby něco, jsme tu pro tebe, to víš, že ano?"

"Samozřejmě."

Zbytek dne strávím u něj. Pro jednou během posledních pár týdnů zapomenu na onoho chlapce s kulatými brýlemi na nose, s temnými duhovkami připomínajícími zamrzlé jezero, co pohltí vše krásné, s jemnými, černými prameny a vysokou, štíhlou postavou.

I když je láska nádherná, v mém případě je i vyčerpávající. A já jsem rád, že mám i její přátelskou formu. Aspoň ta mě zahřeje v těch sněhem zavátých dnech.

+++

"Co tu chceš, Hyunjine?"

Potlačím bolest způsobenou absencí té přezdívky, již mi věnoval. "Krásný večer i tobě," řeknu s lehce uštěpačným úsměvem, "dnes je dvanáctý adventní den."

Na ty sněhové oči jsem byl zvyklý, avšak tohle... cítím, jak mi srdce přestane bít, tentokrát je to však z náhlého strachu. Když to konečně vypadalo, že jsem jej obměkčil, pozvedl své hradby a zpevnil je.

"A tohle je pro tebe."

Pouze zamručí nazpátek, když si přebírá balíček zelený jako jarní tráva. Je nízký, ale stále rozměrný. Za celou tu dobu se na mě ani jednou nepovídá.

"Mine," oslovím jej vážným tónem.

"Co je?"

"Je mi jasné, proč tohle děláš. Ale já nehodlám přestat. Klidně si to odmítej přiznaž, ale doufám, že teď aspoň trochu chápeš, jak jsem se po tři roky cítil. A že mi to za to stálo a stojí i nadále."

Promne si kořen nosu. "Je to složitější," přizná a ve mně je opět vykřesána ona jiskra naděje.

"Chceš si o tom promluvit? Klidně můžu jít dovnitř."

Jde vidět, jak otálí, svádí vnitřní boj sám se sebou. Trvá to dlouho, já jsem však odhodlaný na něj čekat, jak dlouho si to bude přát.

"Tak pojď," pobídne mě nakonec.

Jsem překvapený, avšak nadšený. Vstoupím.

Nyní vidím, že fotka na stolku stále je, jen položená zády vzhůru. I ten hrníček má postavený na kuchyňské lince, kouří se z něj, zatímco na klíčích visí onen přívěsek.

Usedneme spolu v obývacím pokoji. Sofa je měkká, vřele mě pohltí.

"Já... Asi bych se ti měl omluvit."

Tak tohle je rychlejší usmíření, než v jaké jsem mohl doufat. "Pokračuj," vybídnu jej.

"Nebylo ode mě fér být k tobě takhle zlý kvůli svému vlastnímu zmatení. Ani teď, když jsi přišel... Chtěl jsem to s tebou udržet na té stejné, kamarádské rovině, místo toho mi však tehdy pusa začala mluvit rychleji, než jsem stíhal myslet a... vlastně ani nevím, co to bylo. Ale vím, že to nebylo hezké, milé a už vůbec ne fér. Obzvlášť když vím, jaké city ke mně máš. Neměl jsem to vůbec dopustit. Takže jsem se ti chtěl omluvit. Nevím, co to do mě ty dva dny zpátky vjelo, ani co se najednou tak změnilo, ale... jsem teď zmatený se svojí hlavou."

"Nebo srdcem...?" nadhodím.

Ušklíbne se. "Nebuď naivní, Hyun. Vždyť víš, že v to nevěřím."

"Takže to můžu zkoušet dál."

Pár dlouhých vteřin na mě zírá, v ledu se odráží plameny ohně. "Já tě nechápu."

"Stojí mi to za to," pokrčím věcně rameny, než si přisednu blíž, opatrně mu složím dlaň na koleno, nesměle zvednu zrak k těm sněhem zavátým rysům. "Ty mi za to stojíš, Minnie."

Opět odkloní pohled, avšak já nyní vím, že je to nervozitou. Usměji se, protože i když by si to Seungmin nepřiznal, je tohle pokrok. A to mi otevírá dveře k větší naději.

+++

"Tak jakpak se dnes máme, Hyun?"

Vyvalím na něj oči. "Co tu děláš?"

"Dobré i tobě," jako kdyby se včerejší večer opakoval, pouze naše role jsou nyní prohozené. "A abych zodpověděl tvoji otázku," poukáže za sebe, kde tiše vrčí Ford, "říkal jsem si, že když ty neustále chodíš ke mně, bylo by taky fér se stavit u tebe a odvézt tě rovnou do práce."

Všimnu si, že v uchu má novou náušnici - dal jsem mu ji dva dny zpátky. Včerejší dárek si otevřel přede mnou, šlo o portrét jeho rodiny. Sehnat fotku, dle které jej namalovat, bylo složité, ale jelikož si pozdní dobou čím dál tím více stěžuje, jak mu všichni chybí, stálo mi to za to.

V hrudi mi plá stovka ohňů, letím, vznáším se, hlava se motá, zatímco se plnými doušky opíjím tímhle momentem. "Tos nemusel."

"Ale chtěl jsem."

Používá na mě zpátky mé metody? Už to tak vypadá...

"Díky. Ovšem než půjdeme..." Rychle seberu něco z botníku za dveřmi, než za sebou zamknu a s jasným úsměvem se k němu otočím. "Dnes je třináctý adventní den."

Převezme si pugét bílých růží, jsou svázány sněhově čistou stuhou. Krátce si je prohlédne, než zavře oči a přičichne si. Na rtech se mu rozlije spokojený úsměv, když řekne: "Voní moc hezky."

Možná vážně bude stačit dát mu prostor, aby si v sobě všechno ujasnil. Jsem ochotný to udělat. Jelikož sledovat ty jiskřičky v jeho očích... to bych mohl dělat až do smrti.

+++

Ulice jsou plné, na náměstí se začínají tyčit stánky. Je hezké sobotní dopoledne, vzduchem se line směs různých vůní, lidé vaří oběd.

Řádně ukousnu z tortily, všelijaké chutě mi zalijí ústa, slastně zamručím. "To je ale dobrota."

Seungmin vedle mě si utrhne sousta z jeho panini a přikývne. "To teda."

Sedíme na té stejné lavičce, kde jsme několik týdnů zpátky sledovali onen roztomilý pár. A já doufám, že směřujeme stejným směrem.

Všímám si, jak mi čas od času věnuje postranní pohled, zvědavý, jiskřící vzrušením.

Jakmile dojím, otřu si prsty a rty do ubrousku a s úsměvem se k němu obrátím. "Jak už možná víš... dnes je čtrnáctý adventní den."

Přikývne. "To vím."

"A to taky znamená tohle," předám mu balíček pastelově modré barvy.

"Další portrét," usměje se, sotva odklopí víčko. "Ten je moc hezký, Hyun."

"Díky."

Skví se před námi obraz stejného formátu jako ten předchozí, akorát se na něm nyní smějí jiné tváře - naše. Já, on, Jisung a Minho, Changbin s Felixem, Jeongin, Chan. Stojíme na pláži, za námi se blyští klidné vlny moře, nad hlavami rozprostřený jasný baldachýn.

"To je ta naše první dovolená, že?"

"Ano, je."

"Rád na ni vzpomínám," přizná. "Hlavně na tu noc na pláži."

"Jakou? Tam jsme byli neustále."

"Však ty moc dobře víš, jakou myslím." Zahledí se na mě, koutek rtů povytažený.

Cítím růž stoupající mi do tváří, zatímco sklopím zrak k zemi, dech jako kdyby musel uběhnout maraton, než mi proteče hrdlem a steče ze rtů v podobě drobného, mlžného obláčku. "Asi ano, no..."

"Bylo to krásné, když se teď na to zpětně podívám. Vlastně je mi líto, že ještě donedávna jsem tyhle momenty nebyl schopný dostatečně docenit."

"Vážně?"

Přikývne a přísahal bych, že se začal červenat.

"Jinnie! Minnie! Copak tu děláte?"

"Lixi! Bine! Ahoj!"

Zamáváme na pár blížící se k nám ruku v ruce.

Zastaví u nás, Changbinův pohled sklouzne k rozměrnému balíčku v Seungminových rukou. "Copak to máš?"

Seungmin mi věnuje jeden rozpačitý pohled, než si dárek přitiskne k hrudi. "Nic zajímavého," našpulí rty, zrak odvrácený daleko od nás.

Felix se ušklíbne. "Někdo si tu drží věci pro sebe, hm? To je to takové tajemství?"

"Ne, ale teď je to moje a ne vaše," namítne. "Však to uvidíte později."

Oba s potutelnými úsměvy pokývou hlavami. "Jak myslíš," broukne Changbin, zatímco mi věnuje zvědavý pohled.

"Kde se tu berete?" Pár bydlí daleko odtud, tak se musím zajímat.

"Slyšeli jsme, že se tu dnes začínají stavět první vánoční trhy ve městě, tak jsme chtěli zkontrolovat, jestli se už něco otevře."

"Zároveň," dodá Felix a drbne do Changbina loktem, "jsme se shodli, že by nebylo špatné využít tak hezkého sobotního dne a vyjít na rande."

Starší si jej přivine za pas blíže, v očích láska, stejně tak na jeho od sebe roztažených rtech. "Takže ho zvu na oběd, máme rezervaci na dvanáctou."

Najednou dává jejich zdvořilejší oblečení smysl.

"A já ho pak beru do hudebních potřeb, protože někdo tady by rád novou kytaru."

"Jste fakt sladcí."

"Až moc." Seungmin napodobí zvuk dávení se a já jej plácnu po rameni.

"Mine! No tak!"

Zazubí se na mě. "Však ty víš, jak to mám."

"Právě že vím," brouknu, zatímco se k němu nakloním blíž, oči přimhouřené, hravě kmitnu obočím.

Changbin si odkašle. "Tak... My vás teda necháme."

I Felix vypadá lehce nesvůj, pouze přitaká a už oba mizí.

"Tak si užijte rande!" houknu za nimi.

"Vy taky!"

Rozesměju se, Seungmin oproti tomu schová hlavu mezi rameny. "To je to tak očividné?"

"Ani bys netušil, jak moc."

+++

"Dnes je patnáctý adventní den."

"A patnáctý den, co vidím tebe," zamyslí se.

"Je to snad špatně?" znejistím.

"Právě že vůbec. Tak pojď dál."

Nechám se obklopit teplem jeho vůně. V obýváku, do něhož se mi naskytne krátký pohled, již visí oba mé obrazy, což mě zahřeje u srdce.

"Už tu máš kávu. A jídlo," poukáže k jídlenímu stolu.

Nemůže mi uniknout absence jeho čaje a talíře. "Ty nebudeš?"

"Já už jedl."

Usednu tedy, on naproti mně. "Chceš ten dárek teď?"

"Nějak jsem ti nerozuměl," přiloží si ruku k uchu.

"Ptal jsem se, jestli-"

"Pořád to nechápu."

Zmateně se zamračím, než mi to docvakne. "Dnes je patnáctý adventní den," pronesu důlěžitě, i když jsem to řekl pár minut nazpět.

"To tedy nepochybně je."

Vyměníme si jasné úsměvy.

"Takže tu máš tohle," podám mu drobnou krabičku.

"Děkuji."

Nestihnu mu odpovědět, už si vkládám první sousto do úst.

"Tak ten určitě využiju. Díky moc."

Kouknu na poukaz do jeho oblíbeného knihkupectví. "Můžeme tam zajít dnes."

"Je to pozvánka na rande...?"

Pokrčím rameny. "Jestli chceš."

Odmlčí se.

"Pokud nechceš, můžeme jít prostě jen tak ven."

Přimhouří oči, usilovně rozmýšlí. "Asi se na to necítím."

"To je v pořádku. Já počkám." Už ten fakt, že nad tím doopravdy uvažoval, mě mile překvapil.

Po jídle tedy spolu zamíříme do města. Nasedáme do jeho Forda, motor hekne a než se stihnu nadát, kroužíme ulicemi. Z rádia hrají vánoční vypalovačky, my do nich oba prozpěvujeme. Atmosféra mezi námi je uvolněná, milá, vřelá.

Než se stihnu nadát, už jej sleduji, jak se probírá plnými knihovnami. Jsem rád, že jsem s tímhle scénářem počítal a vzal si s sebou svůj starý fotoaparát. Spoušť čas od času cvakne, on si toho snad ani nevšimne - je příliš zabrán do čtení, ztracený mezi slovy a řádky, vtažen do stránek.

"Tuhle si beru domů," řekne náhle. Já si však všimnu, že mu oči v otálení střelí ke zdobené vazbě, která se však nevejde do limitu napsaného na kartičce, již jsem mu věnoval. Poznamenám si ono zlatou barvou vyvedené jméno do paměti, než zamíříme k pokladně.

Poté spolu bloudíme z jednoho obchodu do druhého. Nejdéle se zdržíme u oblečení, kde si dá za úkol navléct mě do čehokoliv, co se mu zlíbí. A tak jsem více méně neustále v kabince, zatímco on střídavě kývá a vrtí hlavou.

"Tenhle by sis měl koupit."

Shlédnu ke světle modrému svetru visícímu na mé vyzáblé postavě. Na hrudi se přes něj táhne trojice horizontálních pruhů, okolo i na nich se svíjí růžové kvítky. "Myslíš?"

"Vím. Jsi v něm rozto-" Zarazí svá slova, odkašle si, nervózně se ošije. "Sluší ti."

Zasměju se jeho rozpakům a poděkuji.

Hodiny utíkají rychle a my už míříme zpět. Přibzrdí před mým domem.

"Moc jsem si to dnes užil, díky."

"Taky jsem se bavil." Natáhnu se po klice. "Ať se knížka líbí."

"Bude. Už ji mám nějakou dobu vyhlídlou, takže si můžeš být jistý, že se do ní pustím, jakmile budu moct."

"To rád slyším. Tak se měj a zítra."

"Jo, zítra," při těch slovech uhne pohledem.

"Dobrou." Vystoupím a Ford s vrněním odjede pryč. Vyprovázím jej pohledem, než zajdu do domu. Sotva za mnou zapadnou dveře, začnu nadšeně skákat okolo.

Kéž by to byl pocit opilosti, ale pro tohle už ani nemám slov.

+++

"Promiň, ruším?"

Seungmin naproti mně stojí v pyžamu, unaveně si mne oči, vlasy trčící do všech směrů. "Trochu," broukne.

"Ty snad nemáš práci?"

"Tento týden něco přestavují či co, tak máme home office."

"Aha, tak to promiň, že tě budím."

Zavrtí hlavou. "To je v pohodě. Ten e-mail nám poslali až včera večer - nepochopíš, přitom to prý mají domluvené už tři měsíce."

Pokrčím rameny, upřímně nemám moc co dodat, sám jsem ještě unavený. "Tak já zase mizím. Jenom jde o to, že dnes je šestnáctý adventní den," podám mu černou krabičku, "takže ti musím něco dát. A zítra ti ten další donesu až odpoledne."

"Díky," očividně odpovídá na obojí, když dárek otevírá. I když mu víčka padají k sobě, vidím mezi nimi jiskřit upřímné nadšení. "Ta je sladká."

"Říkal jsem si, že když už máš hrníček, tak bys mohl mít i něco, čím si do toho čaje míchat med."

Zahledí se na lžičku, její rukojeť schovaná ve vrstvě zapečené modelíny vytvarované a pomalované jakožto pejsek.

"Navíc je korgi tvoje oblíbené plemeno, no ne?"

"Jak si to pamatuješ?" vydechne zmateně, rukou prohrábne rozcuchané vlasy.

"Záleží mi na tobě," vysvětlím.

"To asi dává smysl." Zívne. "Hrozně rád bych tě pozval dál, ale ještě chci jít spát."

"Chápu." Ještě jednou se mu omluvím za probuzení a už mizím do svého ateliéru.

Poslední dobou jsem se Seungminem nechal rozmazlit, tak mi chůze k onomu oprýskanému paneláku přijde nekonečná. Velice rád se však nechám obklopit vůní pláten a barev, zatímco se ztratím v labyrintu mé představivosti. Z nějakého důvodu se cítím tak slastně, že jsem schopný malovat cokoliv a ne jen ten jeden obličej... Alespoň to si myslím, než jsem znovu obklíčen těmi duhovkami, rty, úsměvy,... Možná jsem v tom vážně až po uši.

+++

"Ano, Chane...?" zamručím do telefonu.

"Já tě vzbudil, že?"

"Tak trochu..."

Hned se začne omlouvat a už by hovor položil.

"Počkej! Když už jsem kvůli tobě vzhůru, tak chci vědět, o co jde."

"No... Mám rozdělaný další projekt, ale chtěl jsem tě u toho, abys mi pomohl."

"Můžu se stavit až na večer?"

"Stavit? To ne, jestli tu budeš až později, tak si tě vyzvednu u tebe-"

"U Seungmina."

"Prosím?"

"Odpoledne jdu k Seungminovi. Tak dojeď tam."

"Jak si přeješ."

Ještě krátce prohodíme pár slov, než telefonát skončí a já se ohlédnu na čas. "Sedm ráno?" zaskučím a už se svalím zpět do postele. Rád bych spal, avšak mé oči se ne a ne zavřít, tak jsem nakonec donucen své snahy vzdát. Nachystám si snídani, největší možný hrnek kávy a usednu ke stolu. Uvažuji nad výletem do ateliéru, to však brzy zavrhnu a raději usednu v obýváku se skicákem v rukou. Hodiny pouze poslouchám hudbu ve sluchátkách držících mé vlasy z obličeje, zabořený do měkkého, starého gauče, črtám si cokoliv, co mi přijde na mysl.

Slunce venku se pomalu vyhoupne vysoko na oblohu. Uklidím a s šedou krabičkou v rukou vyrážím ze dveří svého domu. Napůl cesty mi dorazí zpráva týkající se mých obrazů. V hlavě si poznamenám, ať se k tomu později vrátím a už se přede mnou otevírá vchod do budovy, ze které se poslední dobou stává můj druhý domov.

"Ahoj, Minnie," zazubím se.

Věnuje mi drobný, roztřesený úsměv. "Ahoj," zašeptá, na konci se mu zlomí hlas.

"Co se děje?"

Jeho oči okamžitě zalijí slzy a padají po tvářích, koulí se jako z lusku hrách, ramena roztřesená, ruce už zakrývají obličej.

Bez rozvah jej obejmu a uvedu dovnitř. Zavřu za námi a zašeptám mu do vlasů: "Co je, Minnie?"

"Vy... Vyho..."

Snažím se mu dát prostor, avšak nic víc se z něj nedostane. A tak jej doprovodím do obývacího pokoje, kde si jej přivinu na pohovce blízko k sobě a dovolím mu vzlykat mi do ramene. Ani jsem se nestihl vysléct, má kůže žhne pod kabátem, čepicí a šálou. Nevadí mi to však.

Trvá to hodnou chvíli, ale odtáhne se, oči rudé, led se rozlámal a odhalil smutné hlubiny pod ním, tváře oteklé od mrazu, rty popraskané. "Vyhodili mě."

"Cože?" vyjeknu.

"Já... Nevím. Nechápu to... Výpovědní lhůtu mám měsíc, takže od poloviny ledna si musím něco najít." Zhluboka, nejistě si povzdechne. "Ale jak mám zaplatit nájem? A kde mě teď zrovna vezmou?"

Stisknu rty k sobě. "To nemají na platy?"

Přikývne. "Prý nás je víc. A i proto jsme tento týden doma - nejde o přestavbu, ale o prostory, které teď zmenšují."

"To je mi tak strašně líto, Minnie."

Sklopí zrak. "Díky."

"Chceš uvařit čaj?"

"Vždyť jsi u mě-"

"Ale tobě je teď zle. Tak povídej - ten oblíbený?"

"Prosím." Ty psí oči mi probodnou srdce, zapálí duši a pošlapou její popel, jsou plné smutku, zrady a bolesti.

"Hned jsem zpět. Zatím si můžeš rozbalit tohle. Přece jen je sedmnáctý adventní den," předám mu nesměle dárek a už mizím v hale. Bez otálení si strhám z těla ty přebytečné vrstvy, u dveří je na věšák spíše odhodím. Co nejrychleji nachystám pití nám oběma a jemu i nějaké tousty - je mi jasné, že nejedl, jelikož dřez má prázdný a houbička na nádobí je suchá.

Když se s táckem v rukou vracím, znovu pláče, něco si přitom tiskne k hrudi. "Minnie?"

Vzhlédne ke mně. "Já si tě nezasloužím."

"Právě že naopak."

"Jak to můžeš říct? Vždyť tě tady tak tahám za nos, nechávám tě honit se za něčím, co neexistuje. Tolik se snažíš a já se jen cítím špatně, protože to nejsem schopen dostatečně ocenit. Nemám nic, co bych ti dal nazpátek, tak... Proč?"

S úsměvem složím tácek na stolek, vložím mu hrnek s kouřícím čajem do rukou. "Vážně to mám opakovat?"

Přikývne. Možná to snad i chce, ne-li potřebuje slyšet.

"Tak dobrá..." Zakroužím kávou ve vřelé nádobě mezi mými dlaněmi, zasněně zamířím pohledem ke stropu. "Možná je to tím, že ať už udělám cokoliv, neodstrčíš mě od sebe. Nadále se o mě staráš, připravuješ mi jídlo, vaříš kávu, vozíš do práce,... Necháváš mě trávit s tebou dny, čas, který bych jinak vyhodil z okna tím, že bych se zavřel doma či v ateliéru. A hlavně nepoužíváš mé city proti mně - raději jsi upřímný, než abys mi lhal a hrál si s mým srdcem. Zatímco ostatním už bych dávno lezl na nervy, ty si mě držíš stále blíž a blíž a pečuješ o mě, i když jde o hlouposti, které bych měl být schopný dělat sám. Stojíš mi za to a vždy to tak bude, protože jsi měl tolik příležitostí odejít, ale namísto toho nadále zůstáváš."

"Vážně?"

Zahledím se mu hluboko do očí a přikývnu. Dlouze se napiju toho teplého, hořkého nápoje, než pokračuji: "Samozřejmě. Proč bych si to vymýšlel? Však nevidíš, jak jsi mi pobláznil hlavu? A přitom ti ve tváři tak často vidím chlad... i přes ten za tebou však den co den zajdu, abych ti dokázal, jak moc mi na tobě záleží. Jsi jako čistý líh a já alkoholik, který se nemůže zbavit své závislosti. Jako cigareta a já nevyléčitelný kuřák. Jako sladkosti a já malé, mlsné dítě. Jako zahrada květin a já zahradník. Jako... Jako... Jsi pro mě jako tolik věcí, že si ani nedokážu vybrat, kterou zmínit další. Mohl bych o tobě mluvit hodiny, dny, snad i roky a stále bych neměl dost slov, abych vyjádřil, jak úžasný pro mě jsi, kolik pro mě znamenáš, jak moc na tobě závisí mé štěstí, protože jím jsi ty sám. Už jen když tu tak sedím, běhají mi jiskřičky po kůži, jsem rád, že tu s tebou můžu sedět. A i kdybys to tak nikdy zpátky necítil, nechci tvůj bok opustit. Kolikrát ti to mám říkat?" pozvednu koutky a opět propletu naše pohledy.

Zírá na mě s pusou dokořán, náhrdelník s naší fotkou v přívěsku se mu houpe kolem prstů. "Vím, že jsi mi to řekl už tolikrát, ale... Mám pocit, jako kdybych to všechno slyšel poprvé. Jako kdybych teprve teď konečně pochopil. Konečně rozumím všemu, co říkáš... A nevím, jak se cítit."

"Klidně se dál ciť nijak-"

"O to právě jde. Já asi ani nechci."

Střelím k němu pohledem, srdce mi buší až v uších, jako kdybych právě uběhl maraton, přitom jsem akorát přikován k té hnědé sofě, nevěřím vlastním uším.

Odlepím rty od sebe, ale nic už říct nedokážu.

+++

"Dobré ráno."

Zaskučím, zakryju se dekou a zabořím své tělo hluboko do pohovky.

Nad sebou slyším smích, než se sofa vedle mě prohne. "Chceš ještě spát?"

Pouze souhlasně zamručím nazpátek a se spokojeným úsměvem se odebírám zpět do krajin snů a spánku.

"Smůla," broukne Seungmin a deka už je stržena z mé chabé schránky.

Našpulím rty. "Ty jsi krutý," zašeptám a s očima sotva pootevřenýma se po přikrývce natahuji.

On však vstane a odloží ji na sedačku... co stojí až příliš daleko ode mne. "Vstávej, jdu dělat snídani."

Odkývu mu to, avšak nějak se nemám k tomu, abych vážně vstal.

Včera nás z konverzace vytrhl příjezd Chana. Seungmin raději zůstal u sebe, já se k němu však později vrátil a přespal. Byl jsem rád... dokud mi nedošlo, že pokud není opravdu unavený, je Seungmin spíše ranní ptáče.

Z kuchyně se pomalu začíná linout slastná vůně, tak se konečně odhodlám vydat do koupelny, kde se zlidštím a než se naději, sedím v kuchyni. Káva na mě již čeká, akorát tak vychladlá, abych si hned mezi rty nechal protéct první slastný lok.

"Však ty to piješ dřív jak vodu," zavrtí nade mnou Seungmin pobaveně hlavou.

Pokrčím rameny. "Ta v sobě nemá kofein, abych mohl fungovat."

Bez dalšího komentáře shrábne palančinku z pánve a spolu s dalšími ve sloupku je odloží přede mě. "Vem si, kolik chceš, těsta mám dost."

"Díky."

Posnídáme a rozhodneme se vydat ven.

"Nechceš jít ke mně? Stejně se teď u sebe budeš jen utápět v depresi."

A tak po dvou hodinách bloudění zimními ulicemi vánočně naladěného města zalezeme mezi vyhřáté stěny mého domu. Nachystám mu čaj a schováme se do obývacího pokoje, kde se všude válí mé skicy, rozdělané obrázky, básničky, poškrtané papíry.

"Kde bereš tolik nápadů?" V ohromení zvedá jednu stránku za další, prohlíží si je a pokládá na drobnou hromádku, která nadále nabývá na výšce.

"Nevím... Prostě si sednu, vezmu papír a tužku a jde to samo. Navíc mám svou múzu."

Jsem si jistý, že mu právě cuklo v koutcích vzhůru, rychle se odvrátí. "By mě zajímalo, kdo to jen může být."

"Kdybys byl u mě v ateliéru, hned bys pochopil."

Na jeho obličeji je jasně vykreslené ohromení. "Vážně?"

Přikývnu, je mi to trochu trapné. "Poslední dobou maluji pouze tebe. Tvé oči, rty, tvůj úsměv,... Nějak to nemůžu zastavit - a ani nechci."

"Tak to bys mě tam mohl někdy vzít. Stejně mám tento týden volno a ten příští už jsou Vánoce."

"Což mi připomíná... Počkej chvilku." Odběhnu k sobě do ložnice, vracím se s krémovým balíčkem v rukou. "Dnes je osmnáctý adventní den."

Pousměje se. "Díky, Hyun."

"Není vůbec za co."

"Právě že naopak." Odklopí víčko a v očích mu zajiskří. "Mně se to zdálo nějak těžké."

Přihlížím, jak vytáhne fotoalbum. Sám jsem ho vyzdobil, pokreslil a celé vyplnil snímky z těch let, co se už naše parta baví. Zážitky z cest, dovolených, srazů, oslav narozenin či jiných důležitých událostí. Oba se široce usmíváme, zatímco naše pohledy kloužou po všech těch vzpomínkách.

"Díky moc."

"Vždyť už jsi mi děkoval."

"To možná ano..." Obejme desky, přitiskne si je k hrudi. Tvář mu září jako tisíce sluncí, když se na mě podívá. "Jenže jsi mi pomohl uvědomit si, že i když to momentálně není ideální... stále mám vás. Takže děkuji."

+++

"Dnes je-"

"Dnes je devatenáctý adventní den." Zasměje se, když mu věnuji vyčítavé zamračení. "Dobrá, tak si to řekni sám," protočí nade mnou se zahihňáním očima.

"No, já si myslím," pohodím hlavou, předstírané uražení mě však hned přejde. "Dnes je devatenáctý adventní den," prohlásím a pokynu do chodby za ním. "Můžu dál?"

"Samozřejmě." Až když vejdu, všimne si kytary na mých zádech. Vidím ten jeho zvědavý pohled, na nic se ale neptá.

"Letím pak do ateliéru, ale tohle fakt není... dárek na rychlé předání," vysvětlím, zatímco nástroj vybaluji.

Rukou si zakryje ústa, když zůstanu klečet na zemi a zahraji první akordy. Složil jsem mu píseň, trvalo to. Ale vím, že jsem konečně dokázal dát dohromady ty správné tóny, perfektní melodie, zahrnul všechny pocity a každou věc, co jsem mu kdy chtěl vzkázat. Slyšel to ode mě už tolikrát, avšak nikdy mi to nepřišlo dostatečné. Ovšem přes hudbu a poezii se mi odjakživa vyjadřovalo nejlépe, nejvíce přirozeně.

A tak tu teď jsem. Znovu dávám nástroj do obalu, zatímco Seungmin vypadá jako v tranzu. "Jsi v pořádku?"

Pomalu přikývne. "To bylo asi to nejhezčí, co pro mě kdy kdo udělal."

"Ne nejromantičtější?" pozvdechnu si na oko zklamaně. "Tak to abych se příště snažil víc-"

"Tak jsem to nemyslel."

Opatrně k němu vzhlédnu.

Ve tváři má pouze upřímné pocity, žádný ledový závoj. "Je to neskutečně romantické. Nikdy bych si nemyslel, že někdo složí písničku jenom o mně... čistě pro mě. Je to zvláštní... ale nádherné."

"Tak to samozřejmě rád slyším."

Mám pocit, jako kdyby poslední dobou pookřál. Jako kdyby se ty ledy rozpouštěly a odhalovaly jeho reálnou podobu. I když je to pomalý proces, nehorázně si jej užívám.

"Každopádně... Teď jsem pár dní nebyl v ateliéru, tak budu muset jít-"

"Hodím tě." Odkašle si, asi mu dochází, jak unáhleně to znělo. "Pokud ti to... teda nevadí."

"Vůbec ne, díky moc."

Než se stihnu nadát, jedeme ulicemi.

"Klidně můžeš nahoru, jestli chceš," nadhodím, když zaparkuje před panelákem.

"Vážně?"

"Jistě. Stejně nemáš, co bys teď dělal, ne?"

"No... Mám rozepsaný článek-"

"Tak ho dokončíš nahoře."

Váhá, než vypne motor a vytáhne klíčky ze zapalování. "Tak proč ne. Stejně jsem to tam nikdy neviděl."

Vystoupáme po schodech, přede dveřmi jej však ještě upozorním: "Vevnitř je strašný svinčík."

"Nic jiného jsem ani nečekal," uklidní mě.

Vstoupíme do mého druhého domova, útočiště, ve kterém se mohu uzamknout od světa, když potřebuji být sám se svými myšlenkami, jež nechám nesvázaně plout a plynout na plátno.

Seungmin zalapá po dechu. "Ty sis nedělal srandu."

Vzhlédnu od kytary, již právě opírám o stěnu ve stísněné vstupní hale, nechápavě se mračím. "Proč by ano?"

"Nevím... Myslel jsem, že přeháníš, když jsi říkal, že mě tu máš všude."

"Hm, tak ne," nervózně se pousměju, než se odejdu převléct. "Tamhle je kuchyňka," dám mu ještě vědět. "Jen teda nemám čaj."

"V pořádku. Trocha kávy mi čas od času neuškodí."

Za chvíli se malým prostorem line ona slastná vůně mísící se s odérem barev, štětců a pláten. Seungmin se vrátí se dvěma hrnky v rukou, zastaví ve dveřích, chvíli si mě prohlíží. Já sedím u obrazu, na němž jsem začal pracovat již hodnou chvíli zpátky, nyní v procesu pokračuji.

"Kolik obrazů přibližně prodáš?"

Zavzpomínám na zprávu, kterou jsem musel včerejšího večera vyřešit. "Dost."

"Přibližně...?"

"Nevím... Záleží i na tom, kolik jich vyprodukuji. Ale tak kolem patnácti až dvaceti měsíčně přinejmenším."

"A to maluješ jen mě?"

"Ne... To až posledních pár týdnů. Mimo to se věnuji převážně květinám a různým panoramatům. Když mě napadne i něco jiného, zhotovím samozřejmě i to."

Pokýve hlavou a přidřepne vedle mě. "Takže tenhle je nějaký starší, že?"

"Přesně tak." Prohlédnu si odstíny splývající dohromady, pomalu se mezi nimi vybravuje horská scenérie, sníh, jehličnany, slunce mizející za bílými vrcholky na levé straně, vpravo vybledlý náznak měsíce na světle fialové obloze. Jde o plátno velkého rozměru, proto na něm pracuji dlouho.

"To je tak fascinující," vydechne vedle mého ucha.

Po zádech mi přeběhne vzrušený mráz, vzduch se mi zasekne v hrdle, na kůži vyskočí husina. Polknu a pouze přikývnu.

Konečně se odtáhne a já mohu začít uklidňovat své zběsile tlukoucí srdce. Zatímco se ponořím do tahů štetců, on prochází mezi mými díly, u každého zastaví a pečlivě si jej prohlédne - netváří se, jako kdyby pro něj byl onen rozpracovaný článek nijak závazně důležitý.

"Tenhle je nádherný."

Po dlouhé době strávené v tichu odtrhnu pohled od mé práce, zahledím se na Seungmina. Jeho prsty se nejistě zvednou k mému autoportrétu, polštářky jemně přejedou po tvářích mého umělecky ztvárněného já, zastaví na rtech. Ušklíbnu se. "Aby ti ta brada neupadla."

Cukne sebou, celý rudý odvrátí tvář a bez dalšího slova se přemístí k následujícímu rámu.

Cítím motýlky v břiše. Ten jeho výraz nejsem sto dostat z hlavy ani o hodiny později, kdy ležím v posteli a zírám do stropu ve snaze usnout.

+++

Když mi otevře, vidím na něm nadšení - snad se ani nesnaží nic skrývat. "Ahoj, Hyunnie."

Očividně se mě s těmi přezdívkami vážně snaží co nejrychleji přivést do hrobu. "Ahoj, Minnie," odpovím v omámení. Následně zpoza zad vytáhnu velký, nízký balík zlaté barvy. "Dnes je dvacátý adventní den."

"Díky." Opatrně si krabici prohlédne a věnuje mi vypočítavý pohled. "Takovéhle už jsem od tebe dostal dva," odtuší.

"Vážně? No, to je mi ale náhoda," protáhnu a s rukama za zády se zhoupnu z pat na špičky a zase zpět na celá chodidla.

Tiše se zahihňá, když dárek spatří. "Vážně?"

Pohodím vlasy. "Včera jsi jím byl tak okouzlený, že jsem prostě musel."

Prohlédne si onen autoportrét, tváře zdobené růží, i když stojí v teple svého domu. Snaží se něco vykoktat, než to vzdá a opět poděkuje.

"Zdá se mi to, nebo-"

"Zdá se ti to," odvětí rychleji, než to vůbec stihnu dokončit.

Kmitnu na něj obočím. "Jak myslíš." Seskákám těch pár schodů a opět se na něj obrátím. "Každopádně jdu do práce, tak se měj."

"Ty taky." Když vchází zpět do domu, tiskne si čerstvě darovaný obraz pevně k tělu.

+++

Ulicemi zní vánoční koledy, všude visí pestrobarevná světýlka a vzduchem se line vůně svařáku, sněhu a cukroví. Lidé se usmívají, přejí si hezké svátky a srší z nich láska, kam se člověk podívá. Vánoční trhy jsou přeplněné pozitivní náladou.

S ostatními tím procházíme, je sobotní odpoledne a všichni svíráme v rukou plastové kelímky s dříve zmiňovanou, vřelou tekutinou. Právě jsme dorazili, tudíž tohle bylo první, co jsme si museli ukořistit.

V tom mi oči na něco padnou... "Copak to vidím, hm?" brouknu směrem k Jisungovi, avšak zvědavý pohled vyšlu k až za ušima rudému Minhovi.

Jisung se jasně zazubí, ukáže nám prsteníček obtočený lesklým kroužkem. "Minho už není můj přítel."

"Tos nemohl říct hůř," protočí nad svým snoubencem starší z páru očima.

Já se tomu však zasměju, než spolu se Seungminem i Felixem proneseme: "Takže jsi to udělal."

Jisung nám věnuje zmatený výraz. "Vy jste o tom věděli?" vyjekne v údivu.

Zbytek skupiny mezitím obdivuje prstýnky a tiše páru gratuluje k zasnoubení.

Seungmin zakroutí hlavou. "Ne. Jenom jsme to pomáhali Minhovi tak nějak zhruba naplánovat. Nevěděli jsme, že to vážně udělal."

Chlapec s kulatými tvářemi pokrytými růží se zaculí s hlavou sklopenou k zemi, roztomile se zavrtí ze strany na stranu. "Udělal. Včera večer. Takže teď jsme oficiálně snoubenci."

"To je úžasné," vydechne Jeongin.

Minho přikývne, přivine si Jisunga za pas, aby mu mohl vtisknout pusu na tvář. "To tedy je."

Za delší dobu rozruch více méně zanikne a my se rozdělíme do menších skupinek. Minho, Jisung a Felix se šli podívat po jídle, Chan s Changbinem... už vlastně ani nevím, kam šli. Když se ti dva baví spolu, občas jim nejde rozumět, jako kdyby byli naladění na úplně jinou vlnu než zbytek jejich okolí.

Já se Seungminem a Jeonginem obhlížíme šály, čepice a rukavice. Starší paní s vráskami vepsanými hluboko v obličeji s dlouhými jehlami v rukou plete velký pléd, mile se na nás usmívá. Ani jeden si od ní nakonec nic neodneseme, i tak nám však popřeje hezký zbytek dne, což jí opětujeme.

"Mám chuť na koláč," přizná Jeongin.

"Tamhle nějaké prodávají," ukážu na nedaleký stánek, u nějž právě stojí i Felix s Minhem, Jisung v nedohlednu - jak jej tak znám, beztak zmizel k poslední dvojici našich nejnižších kamarádů, aby spolu komunikovali tou svou zvláštní řečí. "Tak běž za těmi dvěma a my zatím vrátíme kelímky, co říkáš?"

Jeongin tak bez námitek učiní. Se Seungminem tedy zůstaneme sami.

Jakmile není nikdo v dohledu, hrábnu do kapsy. "Dnes je jeden a dvacátý adventní den," řeknu.

Na ledu se třpytí jasné hvězdičky, když se ke mně obrátí, rty roztažené v širokém úsměvu.

"Tak tu máš svůj další dárek," dodám.

"Díky," převezme si drobnou krabičku pastelově růžové barvy. "Můžu si ho rozbalit rovnou?"

"Proč bys nemohl?"

"Nevím... Jsme takhle venku, tak by ti to mohlo vadit."

"Ale to vůbec ne."

"Dobrá." Otevře balíček, brada mu spadne. "Ty vidíš do budoucnosti, že?"

"Možná," kmitnu na něj obočím.

Okamžitě si návleky natáhne přes zápěstí. Shodou náhod si před chvílí až nápadně podobné prohlížel u toho stánku se starou paní, tyhle jsem však uháčkoval já sám.

"Tak ty jsou perfektní."

"To rád slyším."

"Díky."

"Není vůbec za co. Hlavně abys nenachladl. Vím, že rukavice nemáš rád, takže tohle bylo jediné, co ti na zimu v šatníku chybělo."

"Další věc, co si o mně pamatuješ."

"Jak bych si nemohl pamatovat všechno o někom, kdo pro mě znamená celý vesmír?"

Sklopí pohled, zavrtá nos do šály. "Ale ticho. Nevíš, o čem to mluvíš." Ten spokojený úsměv a jiskřičky v očích doprovázené o rudou barvu stoupající mu do obličeje však neschová.

+++

Dalšího dne se probudím kolem poledne. Včerejšek byl únavný - po procházce venku jsme skončili u Changbina a Felixe doma, kde jsme se bavili a slavili Minhovo a Jisungovo zasnoubení až do brzkého rána. Není proto divu, že první věc, které se po vyhrabání z postele chopím, je velká sklenice studené vody. Po pořádném jídle, dvou prášcích na bolest a celé krabici pomerančového džusu už mě tedy neodbytná bolest hlavy přejde a já mohu opustit svůj dům.

Nasednu na autobus mířící do onoho nákupního centra, které jsme se Seungminem nedávno navštívili. Musím mu tam koupit tu knížku, co se na ni tehdy tak nadšeně díval. A jelikož je neděle a naše skupina má za sebou tak dlouhou noc, nemohu promeškat tu šanci, kdy všichni mí známí ještě spí, než aby ode mě chtěli s něčím pomoct.

Lehce hledaný svazek najdu, koupím a rovnou zajdu i pro balící papír, abych mohl nachystat dárky pro rodinu a ostatní ze skupiny. Mezi Vánoci a Silvestrem jedu mimo město, abych navštívil rodiče, tak zajdu sehnat i něco pro ně - tento rok mi výjimečně řekli, co by si přáli, to se už několik posledních let nestalo. A když zrovna vycházím z příslušného obchodu, dvě tašky v rukou, málem se srazím se známou tváří.

"Minnie! Ahoj," obejmu chlapce, než stihne vstřebat, že před ním vůbec stojím já.

"A-Ahoj," vyleze z něj konečně a věnuje mi nervózní úsměv.

"Děje se něco?"

Shrábne si vlasy z obličeje a postrčí brýle na nose. "Ne. Jen jsem začal řešit dárky na poslední chvíli, tak jsem trochu ve stresu."

"To chápu." Pozvednu dvě papírové tašky. "Taky to tak tento rok mám. Chceš pomoct?"

"Ne. Naštěstí jsem právě všechno zařídil."

"Takže můžeme třeba... zajít spolu na jídlo?"

"To by bylo super," přikývne.

Sedneme si do pizzerie v horním poschodí s nádherným výhledem na soumrakem zalité, rozsvícené město. Spolu povečeříme, mezi sousty mluvíme o všem i ničem.

"Pořád mě trápí ta práce... Zítra tam jdu znova - ironie, když další tři dny jsou státní svátky a je zavřeno - a vlastně vůbec nevím, jak se chovat. Už jsem poslal životopisy do pár firem, ale pořád... Co když mě nikde nevezmou? Pak bych dlouho nemohl bydlet ve svém domě... A co se mnou bude pak?"

"Můžeš bydlet u mě."

Párkrát zamrká. "P-Počkej... To jako vážně?"

Pokrčím rameny. "Proč by ne? Známe se dlouho a bydlet spolu bude jednodušší."

Očividně váhá, než dodá: "A možná i příjemnější."

"Cože?"

"Ale nic..." Ukousne si z dalšího kousku pizzy tak všedně, jako kdyby mi právě díky němu v hrudi nevybuchovaly stovky ohňostrojů a nestoupalo teplo do tváří.

+++

"Dnes je dvacátý třetí adventní den," oznámím.

Seungmin se na mě usměje.

Opět nás obklopuje tma, je půl šesté ráno, prosincový chlad zalézá pod oblečení a nepříjemně kouše na kůži.

Všimnu si, jak Seungminovi na krku visí onen náhrdelník s naší fotkou v oválném talismanu, v uchu se třpytí ta náušnice, kterou jsem mu dal dva týdny zpátky, stejně tak má zápěstí obepnuté náramkem, jenž jsem mu upletl a včera předal. Je černý, kožený a perfektně mu padne na kůži.

Dnes si rozbaluje pískově žlutou krabičku. Je v ní pomalovaná sklenička - modrý kosatec s fialovými žilkami a pestrobarvenými motýly poletujícími okolo.

"Tak z jiné už nepiju."

"To je jako s tím hrníčkem."

"Já vím, no. Jenže jak bych mohl sáhnout po něčem obyčejném z obchodu, když mám ručně malované nádobí od někoho tak-" Spěšně rty semkne v tenkou čárku.

Založím si ruce na hrudi, ramenem se opřu o rám dveří, úšklíbnu se na něj. "No...? Pokračuj."

"Ale," protáhne a nechá skleničku vedle oné fotky na stolečku u vchodu, "to neřeš... Tak co? Jedeme?"

+++

Štědrý den je tu. Ráno mě probudil telefonát od rodičů. Sotva jsem si vyčistil zuby, už mi volala babička. A pak se začali očividně probouzet i mí kamarádi, díky kterým mi mobil zvonil jako u vytržení kvůli zprávám a hovorům, až jsem to nevydržel a zařízení ztlumil a nechal v ložnici.

Konečně jsem měl i čas na pořádnou sprchu. S vyfoukanými vlasy a vytahaným oblečením na sobě vylézám z koupelny a mířím do kuchyně. Vytahám z lednice a mrazáku spoustu ingrediencí, rozehřeju troubu a pustím se do vaření. Večer máme vánoční sraz se zbytkem naší kamarádské skupiny, kam je zvykem donést nějaké jídlo. A i když to, co všechno tady připravuji momentálně já, může vypadat jako přespříliš, už teď vím, že to bude hrozivě málo a Changbin bude už o půlnoci křičet a brečet, jaký má hlad, zatímco Chan se k němu dost možná o deset minut později přidá.

Minuty splynou v hodiny a vánoční nálada mi postupně proplouvá za okny, zatímco já trávím čekání na zazvonění minutek na troubě kreslením si u krbu v obývacím pokoji. Jsem roztažený přes celou pohovku, papíry se válí na mně, po zemi, jsou na nich výhledy z oken, vymyšlené scénáře, detaily, květiny,... Vše možné, co mi přijde na mysl.

Konečně se ozve ono drnčení. Vystřelím ze svého místa a nechám pekáč vychladnout na okně.

Postřehnu, že venku již začíná padat soumrak, díky čemuž si uvědomím, že bych se taky mohl převléct a začít chystat. Poklidím tedy a zalezu do ložnice, kde mám již od včerejšího večera nachystané oblečení na dnešní večeři a noční oslavu. Jako každý rok se koná u Changbina a Felixe, jelikož mají z nás všech největší dům - a nejklidnější sousedy.

Sbalím se a mířím ke dveřím, když v tom na ně párkrát dopadnou klouby něčí ruky. Odložím tedy věci na botník a otevřu. "Minnie," usměju se, "děje se něco?"

Opětuje mi nadšený výraz a zavrtí hlavou. "Ne. Jenom jsem nechtěl jít sám, tak jsem si řekl, že tě vyzvednu... a zkontroluju, že zase nedojdeš jako poslední ze všech."

Našpulím na něj rty. "Tobě taky šťastné a veselé, Mine," brouknu sarkasticky a navléknu se do teplých vrstev.

Spolu zamíříme do venkovního chladu protkaného vřelou atmosférou sršící láskou, klidem a mírem. Z oken se linou světýlka vánočních stromečků, sem tam slyšíme koledy, ulice jsou téměř prázdné.

"Myslíš, že tentokrát máme toho jídla dost?" zeptá se Seungmin a utne tak naši momentální konverzaci, která již stejně spěla ke konci.

Odfrknu si. "Ani náhodou. Nikdy tomu tak nebylo a s apetitem jistých lidí tomu tak ani nikdy nebude."

Zachichotá se. "To máš asi pravdu... Ale tentokrát jsem toho navařil fakt hodně."

"Já taky napekl jak pro čtyřiceti členný zájezd hokejových hráčů. Stejně to v Changbinovi zmizí, jako kdyby byl zatracená černá díra."

"A v Chanovi taky."

"A co si budeme, Felix se taky neupejpá."

Zasmějeme se a už jsme skoro tam.

"Myslíš, že bych jenom... mohl na slovíčko, než tam dorazíme? Nechce se mi tě pak tahat od ostatních a tak, víš..."

"Není problém."

Zastavíme tedy uprostřed chodníku, čely k sobě.

"Dnes je čtyři a dvácátý a tudíž i poslední adventní den," prohlásím důlěžitě, když mu podávám červenou krabičku zdobenou kreslenými vločkami. "Tak šťastné a veselé, Minnie."

Převezme si dárek, avšak hned na to shodí batoh na zem a začne se v něm prohrabovat. "Taky pro tebe něco mám," přizná a mě zahřeje u srdce, které mi v hrudi poskočí nadšením. "Tady."

V momentě, kdy on rozbalí svůj dárek, nakouknu i já pod víko a zalapám po dechu. "To je ten svetr," vzpomenu si na náš výlet do nákupního centra.

Přikývne. "Je vypraný, aby sis ho mohl rovnou dát na sebe. Vím, že vždycky nosíš jen kabát a pak na návštěvách často mrzneš, tak... No... Asi nebudu pokračovat, jen bych se do toho zbytečně zamotal."

V očích cítím slzy dojetí, hned si strhnu šálu z krku a stáhnu kabát z ramen. Obojí na něj hodím: "Podrž to na chvíli." Než se naděje, beru si oblečení zpět, na sobě svetr, jenž až příliš slastně voní po něm. "Díky moc."

"I já," pokyne na mě knížkou. "Jak jsi věděl...?"

"Až moc jsi na ni zíral."

Sklopí pohled. "Když já si nemohl pomoct."

"V pořádku. Hlavní je, že ji teď máš, no ne?"

Rozpačitě přikývne.

"Tak vidíš."

Nastane mezi námi ticho.

"Víš-"

Oba jsme začali mluvit ve stejný moment, tak se pouze nervózně zasmějeme.

"Ty první," pobídne mě Seungmin ke slovu.

Odhodlaně naberu vzduch do plic. "Jen jsem ti chtěl říct, že i když pro tebe těchto pár týdnů nic neznamenalo, chci s tebou být nadále v kontaktu. Přece jen by ode mě bylo pošetilé doufat, že ti za tak krátkou dobu změním pohled na svět - a hlavně to od tebe ani požadovat nemohu. Uvědomil jsem si, že zda-li láska a vztahy nejsou pro tebe, není fér vůči ani jednomu z nás, abych se za tebou neustále bezhlavě hnal. Protože ať se budu snažit sebevíc, vždy zůstaneš nedosažitelný. Ale chci, abys věděl, že v mých očích jsi úžasný člověk, který si, i když na ni nevěří, lásku zaslouží. A já ti ji chci dávat, i když to bude pouze z toho přátelského hlediska."

Klepou se mu ruce, když se připravuje říct své, ze začátku dokonce krátce koktá. "Já... Víš... No, tento advent byl pro mě hodně matoucí," přizná nakonec. "Jakožto člověku, kterému se již jako malému rozvedli rodiče a vždy, když se setkali, po sobě pouze křičeli, jsem v lásku jednoduše nevěřil. A vlastně ani později, když si máma našla nového přítele, nebo když jsem skrze kamarády zjistil, že ne všechny domácnosti fungují takhle, mi to nedalo - jednoduše mi to všechno přišlo jako snůška nesmyslů. Navíc když si mladí lidé dokáží vyznávat bezmeznou lásku a city trvající až do konce samotného světa, přitom si za dva týdny nejsou schopní přijít na jméno... Už jsem pár vyznání za svůj život dostal, avšak žádné ve mně nevzbudilo takový zájem, jako to tvoje. Zatímco ta ostatní mě zanechávala chladným, to tvoje bylo jiné... Pro jednou jsem na lásku začal věřit."

Stojím naproti němu v šoku, zatímco nesměle udělá drobný krůček blíže. Musí mě šálet sluch, tohle určitě není reálné... že?

"Den co den jsi stál na mém prahu, i když jsem se tě snažil odstrčit. Bál jsem se těch náhlých, neznámých pocitů, co se mi zjevily v hrudi. Stejně jako před chvílí jsem se bál zamotat do svých slov, tak se poslední dobou zachytávám do pocitů, které mi byly doposud zcela cizí - a to mě vyděsilo. Mé srdce tlouklo rychleji, nemohl jsem se na tebe dočkat, každá chvíle s tebou mi přinášela neskonalou radost,... Když mi to konečně došlo, lekl jsem se, panika mě ovládla, ale ty jsi ani tak neustoupil. Právě naopak - paradoxně jsi se stal mým útočištěm."

Vzhlédne ke mně a já vidím divoké, vřele bublající vody. Žádný led, žádný sníh, žádný chlad. Pouze teplo a upřímnost.

"Za ty poslední čtyři týdny mi toho hodně došlo. Že lidé dokáží být nesobečtí, že jsem doposud nedostatečně oceňoval milá gesta jiných. Co ráno jsi stával u mých dveří, i když moc dobře vím, jak nenávidíš brzké vstávání. Nosil jsi mi dárky, maloval obrazy, psal dopisy a básně, div jsi mě nenosil na rukou,... Čím dál tím více jsem se těšil na tvou tvář, vůni, tvůj hlas,... Chtěl jsem ti co den vařit, objímat tě, trávit s tebou čas a nenechat tě odejít z mého domu, jenom abychom se oba zamkli pryč před tím světem, co se mi poslední dobou snaží podkopat nohy. Ty jsi tu byl vždy pro mě, podržel jsi mě, povzbudil a nabídl podporu, když jsem nevěděl, na koho se obrátit."

Zarazí se, zhluboka nabere vzduch do plic a já vidím, jak mu třas vymizí z těla. Nyní naproti mně, až nezvykle blízko, stojí napřímeně, odhodlaně, statečně.

"Podařilo se ti něco, co jsem považoval za nemožné, Hwang Hyunjine. Zatímco celý život jsem věřil, že dožiju sám a zemřu se svým psem po boku... Ty jsi to během pár týdnů zvládl celé kompletně přetočit naruby. A vlastně se teď cítím hloupě, že jsem ti to neřekl už ten první den, kdy mi to začínalo docházet. Připadám si, jako kdybych tě celou tu dobu využíval a hrál si s tvým srdcem, zatímco to mé se zmateně motalo v kruhu. Ale... Teď už stojí. A má jasno."

Usměje se, snad trochu nervózně, a než se stihnu nadát, ladně uchopí můj obličej ve svých promrzlých prstech, dlaně obalené v těch návlecích, které jsem mu dal pouze pár dní nazpět. Ani nedokážu zpracovat, že mi dal pusu, když se odtáhne a jasně se zazubí, můj svět září.

"Tak šťastné a veselé, Hyun. A díky, žes to nevzdal."

Konečně mi to všechno dojde. Popadnu jej kolem pasu a zatočím se, směji se radostí, on taky. O chvíli později jej pevně postavím zpět na nohy, uchopím jeho křehká ramena. "A já děkuji, že jsi neutekl."

Kolem se prožene chladný vítr, když se naše rty opět propojí v jedny, do vlasů mi dopadají vločky a na uších cítím mráz. Já však vnímám pouze oheň, jenž mi právě v hrudi vykřesal chlapec, který tvrdil, že toho nikdy nebude schopný.