Jméno: Netty
Wattpad jméno: @StudniceSarkasmu
Zvolené téma: Vánoční přání
Název povídky: Přání ztracená ve vlnách
Skupina: TXT
Počet slov: 7 874

Anotace: Pokaždé když skočila ona, on skočil taky. Pokaždé když skočil on, ona zaváhala. Něco ji drželo zpátky. Že by strach? Ano, asi se by se to tak dalo nazvat. Zásadní otázka ale zůstává nezodpovězená - proč?

Co ona tajila a on neviděl? A čí to byla chyba? On by řekl „moje", ona „jeho". Zní to snadně, že? Tak proč máte pořád pocit, že vám něco uniká?

Text povídky:

Část první: Yeonjun

Yunchae kráčela po namrzlém chodníku a mířila k molu. Pohled upírala kamsi do dáli k zapadajícímu Slunci nad mořem. Jako by nevnímala realitu. Jako by chtěla pryč. Pryč od všech problémů. Pryč od všeho špatnýho. Pryč ode mě.

Na sobě měla pouze tmavě fialové saténové šaty. Její rty samou zimou pravděpodobně nabraly obdobnou barvu, ale nevybavuji si to přesně. Do tváře jsem jí ten večer pohlédl jen krátce. Spíš než rty mi v mysli utkvěly její smutné oči a zčervenalá líčka pokropená slzami.

Střevíce nesla v pravé ruce, a tak jediné, co chránilo její chodidla před chladem, byly tenké - místy potrhané - silonky. Cítila tak každičké zakřupání sněhu a každičký kousek ledu, který se jí zaryl do chodidla jako ostrý střep.

Na holá ramena a pocuchané vlasy jí dopadal sníh. Jindy bych se k ní naklonil a jemně vločky setřepal z její kůže, ale ten den ne. Neodvážil jsem se přiblížit. Měl jsem nepříjemný pocit v žaludku. Vytušil jsem, že jsem přišel pozdě. Příliš pozdě na to, abych ji dokázal poskytnout útěchu, kterou tak dlouho potřebovala.

Když jsem k ní doběhl, ona už seděla na konci mola. Střevíčky položila vedle sebe, usadila se na bok tak, jak jí to upnuté šaty dovolovaly, a levou rukou se zapřela o namrzlou zem. Neohlédla se. Stačilo, že slyšela, jak jsem se zastavil dobré dva metry za ní.

Chvíli jsme tam jen tak mlčky vyčkávali. Scenérie, kterou jsme sledovali, by se dala považovat za kýčovitě nádhernou, jenže my měli daleko k tomu, abychom tyto Vánoce nazvali perfektními.

Nevěděl jsem, co říct. Ona mluvit nechtěla.

„Doprovodím tě domů," pověděl jsem po minutách váhání. Cítil jsem, jak se mi mráz dostává pod kůži, přestože jsem si ruce schovával v kapsách od saka.

Yunchae mírně zavrtěla hlavou a popotáhla. Nevěděl jsem, zda kvůli ohromné zimě, pláči, nebo směsi obojího. „Teď?" vydechla nalomeným hlasem. „Měl bys ses vrátit a počkat na výsledky," ze všech sil se snažila zadržet vzlyky.

„Kašlu na to," opáčil jsem a konečně přistoupil blíž, „vždyť jsi úplně promrzlá. Pojď, musíme tě dostat do tepla," natáhl jsem k ní ruku. Ona na ni pohlédla. Pak odvrátila pohled zpět k hladině a smutně se pousmála.

„Seš milej," pověděla mi. „Promiň, že jsem si toho nevšimla dřív."

„Co to říkáš?"

„Však víš..." pokrčila rameny. Pak ke mně vzhlédla, a já tak mohl pozorovat všechen zármutek a temnotu v jejích očích. Jak jen jsem to předtím mohl nevidět? Díval jsem se na ni vůbec někdy pořádně? Myslel jsem, že ji vidím, když se na ni dívám. Vždyť jsem se v jejích očích utápěl dnes a denně. Tak proč to bylo ten večer jiné? „Nemůžeme na chvilku předstírat, že jsme šťastní, a užít si tento krásnej výhled?" zeptala se. „Jenom my dva. Ty a já. Tady a teď."

Věděl jsem, že oba určitě budeme nemocní, když přikývnu, ale i přesto jsem přikývl a přisedl si k ní. Yunchae stejně jako já přehodila nohy přes okraj mola a položila si hlavu na moje rameno. Mlčky jsme pozorovali poslední paprsky Slunce, zatímco mi pomalu začínalo docházet, proč tu chce zůstat.

Po nějaké době už jsme totiž necítili chlad, jen příjemné teplo. Stejně tak v našich hlavách už nebyl prostor pro myšlenky. Jako by je chlad vyhnal a zanechal místo nich příjemnou prázdnotu.

A to byl přesně ten moment, kdy jsem vyřkl tiché: „Měli bysme jít," a vytvořil tak z chvíle, která se zdála být věčná, opět jen nepatrný okamžikem v našich životech.

„Hm," pomalu odlepila hlavu od mého ramene, avšak než se zcela odtáhla, věnovala mi polibek na tvář. Jindy bych se chopil příležitosti a začal ji horlivě líbat, ale ten den ne. Nepřišlo mi to vůči ní fér. Byla zraněná a já toho nehodlal využít.

„Měli bysme jít," zopakoval jsem proto stroze.

Yunchae trochu zatřásla hlavou, jako by si až nyní uvědomila, kde je a co dělá. „Jo, jasně," drmolila. „Klidně běž, hned jsem u tebe."

„Pojďme spolu."

„Musí ti být zima, jdi dovnitř," trvala na svém. „Mně to bude trvat," pohlédla na své lodičky položené opodál.

„Aspoň ti donesu kabát. A teplej čaj," napadlo mě.

„Díky," pokusila se usmát.

„Hned jsem zpátky," dušoval jsem se. Poté jsem se zvedl a svižným tempem se vydal zpět ke koncertní hale. Nohy jsem měl zdřevěnělé a zuby mi drkotaly o sebe. Pomyslel jsem si, že i Yunchae musí být promrzlá na kost, proto jsem se pokusil přidat do kroku. Ne že by mi to ale mé prochladlé tělo příliš dovolovalo.

Když si vaše tělo prochází traumatizující událostí, jedna z obraných reakcí vašeho mozku vás donutí vnímat okolní svět pomaleji. Jako byste se ocitli ve zpomaleném záběru. To proto, abyste měli možnost maximalizovat své reakce. A nejspíš právě proto si dodnes pamatuju, že doběhnout zpět na konec mola mi trvalo věčnost.

Všechno se to muselo seběhnout tak rychle, avšak jen co jsem mezi zvuky vln narážejících do mola zaslechl jedno silnější cáknutí, svět okolo mě se zastavil. Nepamatuju si, co přesně se mi honilo hlavou. Panikařil jsem, možná jsem něco vykřikl. Její jméno? Nebo jsem jen ze všech sil zařval? Sejde na tom vůbec? Nechtěl jsem, aby toto byla moje realita.

Jediné, co jsem před samotným skokem do proklatě ledové vody stihl udělat, bylo servat ze sebe sako a odhodit jej. Polobotky jsem měl příliš pevně uvázané na to, abych se je vůbec pokoušel zkopávat.

Nevěděl jsem, jak hluboká je voda, do které skáču, nebo kam přesně vlny odnesly Yunchae, když jsem se za ní bezhlavě ponořil. Voda byla tak studená, že mi na notnou chvíli vyrazila dech. Snažil jsem se plavat k hladině, ale oblečení mě táhlo dolů.

Chtěl jsem ji zachránit, ale sám jsem měl pocit, že se topím. Zbýval týden do Vánoc a já je chtěl strávit s ní.

Když se mi konečně povedlo vynořit a nadechnout se, snažil jsem se rozhlédnout kolem sebe, ale nikde jsem ji neviděl. Nikde. Máchal jsem rukama kolem sebe, zatímco mě přelívaly vlny. Ty se po chvíli začaly mísit s mými slzami.

„YUNCHAE!" v životě jsem neřval tak nahlas jako tehdy. „Já vím, že jsem tě zklamal, ale už se vynoř, jasný?! Tohle není vtipný! PROSÍM! No tak..." můj hlas se ztratil mezi zvuky tříštících se vln.

Myslím, že poslední, co jsem pronesl předtím, než jsem ztratil vědomí, byla krátká prosba. Přál jsem si ji alespoň ještě jednou slyšet zpívat. To bylo moje jediný vánoční přání. Byl jsem si však stoprocentně jistej, že už se mi nikdy nesplní...

❅❅❅

Občas dumám nad tím, jak by to všechno dopadlo, kdyby mi Taehyun, můj spolubydlící, začátkem semestru nedonesl onen letáček.

„Co to je?" věnoval jsem mu nedůvěřivý pohled. Taehyun miloval kouzelnické triky, a já si tak nikdy nemohl být jistý, že se nejedná o další z jeho kousků. Nechápejte mě špatně, opravdu mu to šlo, ale občas bylo vyčerpávající být vždy prvním, na kom zkouší své nově naučené dovednosti. „Nějaká talentová show? Chceš se proslavit?" ušklíbnul jsem se.

„Ne já, ale ty," opravil mě. „Je to soutěž hudebních skupin."

Tato informace mne donutila si letáček zběžně prohlédnout. „Složit vánoční píseň... Jen studenti naší univerzity... Výhra sto sedmdesát tisíc wonů..."

„Pro každýho člena skupiny!" upozornil mě Taehyun s významně vztyčeným ukazovákem. „Navíc - kdybyste vyhráli - nemuseli byste příští semestr platit školný, dostali byste poukaz do obchodu s hudebními nástroji a měli byste to privilegium nazpívat znělku k videu, který bude propagovat naši univerzitu." Jako vždy měl vše do detailu nastudované. Zatímco já dál četl, on nepřestával blábolit: „No, dobře, to poslední není tak skvělý, ale prachy a nástroje by se vám hodili, ne? Jen si musíte dát pozor, abyste neonemocněli. Ceny se udílejí jen zúčastněným členům kapely."

„To se tady ale nepíše," namítl jsem.

„Najdeš to na webovkách," tvrdil. „Stačí, když si naskenuješ tady ten QR kód a..."

„No jo, fajn, já vím, jak se to dělá, nežiju v jeskyni," ohradil jsem se. „Kde jsi k tomu vůbec přišel?"

„Leželo to na stolech ve studovně," vysvětlil. Pak si neodpustil poznamenat: „Věděl bys to, kdyby ses tolik neflákal."

„Já se neflákám, jen nepocházím z bohatý rodiny jako ty a musím taky pracovat," bránil jsem se. „Vždyť víš, že od té doby, co je máma na neschopence, mi začala peníze posílat ségra a... Argh, je mi to vůči ní strašně blbý," zahanbeně jsem zavrtěl hlavou.

„A přesně proto potřebuješ tohle," Taehyun poklepal prstem na plakát položený na stole.

„Ty si fakt myslíš, že máme šanci?" pochyboval jsem.

„No... Nejste vyloženě příšerní," pokrčil rameny. Já se natáhl pro polštář na své posteli a hodil ho po něm. „Tak fajn, fajn," smál se, „myslím to vážně. Rozhodně máte potenciál. A navíc nemáte co ztratit, při nejhorším vyberou někoho jinýho, to ještě není konce světa, ne?"

„Jo, jo," pokýval jsem zamyšleně hlavou, „asi máš pravdu."

Vlastně to byl dobrej nápad. Moc dobrej nápad. Mělo to jen jeden háček - háček jménem Joohwan. Abyste však pochopili, kdo Joohwan je, musím vám prvně představit ostatní členy kapely.

S prvotním nápadem založit kapelu přišel Hueningkai, náš bubeník a zároveň nejmladší člen party. Kai je věčný šprýmař a snílek. Upřímně se občas obávám, že nikdy nedospěje, přestože už jsem pochopil, že člověk si asi nikdy nebude připadat zcela dospělý. Rád bych řekl, že jakožto frontman skupiny jsem nejoblíbenějším členem já, avšak se zdá, že některá Kaiova videa na TikToku jsou populárnější než celá kapela.

Na rozdíl od jiných se Kai nestydí za svou posedlost plyšáky a Disney pohádkami a seriály. Dokonce se naučil i choreografie k některým písním právě z tohoto odvětví kinematografie a už asi rok nás přemlouvá, ať secvičíme cover jeho oblíbené písně ze seriálu Violetta.

Já bych se tomu vlastně ani nebránil, jenže to bychom v kapele nesměli mít Jinsook. Naši klávesistku, která silně opovrhuje vším, co Kai řekne nebo udělá. Někdo by si možná pomyslel, že se jedná pouze o pózu a že se jí ve skutečnosti Kai líbí. Já si ale myslím, že Jinsook má zajímavější věci na práci, než se neustále vypořádávat s Kaiovým popichováním a dětinskými vtípky. Navíc - Jinsook je ztělesněním zdeprimovaného indie popu. Už chápete, proč by to mezi nimi nemohlo fungovat?

Nicméně, Jinsook nikdy neuvidíte v ničem přilehlém, zato ji jen málo kdy uvidíte bez sluchátek okolo krku či bez natáčky v ofině. Do skupiny přináší jakýsi ledový klid i ve chvílích, kdy my ostatní vyšilujeme, když věci nejdou podle plánu. Když jsem se jí jednou ptal, jestli nechce být lídr, protože mi přišlo, že se na to hodí víc než já, odvětila, že je to „kurevsky moc práce za ještě víc kurevsky málo peněz". Na to jsem neměl co namítnout.

Posledním článkem tohoto chaosu byla Yunchae, naše baskytaristka a moje životní láska. Nejspíš zní hloupě tvrdit něco takovýho, když mi ještě nebylo ani 23 a mnozí by namítali, že jsem toho zatím moc nezažil, ale já si zkrátka po třech měsících zkoušení s ní uvědomil, že ona je přesně ten člověk, se kterým chci zestárnout.

Jasně, nejspíš nebudeme vášnivě zamilovaní až do smrti, místy se budeme hádat a z našeho společnýho života se stane rutina, ale mně to bylo fuk. Něco ve mně mi totiž napovídalo, že ona je mou spřízněnou duší. Parťákem, se kterým můžu procestovat svět, nebo se jen tak dva týdny poflakovat doma. Je jedno, co z toho to bude, protože s ní si užiju obojí úplně stejně.

Miloval jsem její zpěv, její úsměv, to, jak jí z culíku vždycky čouhalo pár neposedných pramínků vlasů. To, jak se na mě dívala pokaždé, když jsem se snažil hrát na basu a nešlo mi to.

Byl jsem přesvědčenej, že k sobě patříme, jenže pak se jí do života nachomýtl Joohwan. Přál jsem jí to. Fakt že jo, jenže když se začala věnovat svému novému příteli více než kapele, všechno šlo do sraček mnohem rychleji, než si kdokoliv z nás uměl představit.

❅❅❅

„A další na řadě je skupina Sólo se svou písní Až napadne první sníh," ozvalo se z jeviště. „Prosím, přivítejte je velkým potleskem!"

Cítil jsem, jak mi krví projela dávka adrenalinu stejně jako před každým vystoupením. Tentokrát v tom ale bylo něco víc. Nervozita se mísila s nejistotou a ta se pro změnu mísila se strachem, že je něco špatně.

Jedna část mozku mi radila, ať jdu Yunchae hledat. Ta druhá mi však našeptávala, že by se mi přece svěřila, kdyby se něco dělo.

A taky že dělo. Něco moc špatnýho a já tomu nedokázal zabránit.

Proč jsem nic neudělal? To jsem vážně tak moc toužil po výhře? Byl jsem natolik zoufalý?

Ona se přece vykašlala na nás, ne my na ni!

Hm. Asi. Možná. Jenže co když to celé bylo jinak? Něco nám uniká. Něco nám musí unikat! Je to přece i její velká příležitost, nenechala by si ji jen tak proklouznout mezi prsty.

Čas. Nemám čas, musím na jeviště. Svítí na mě reflektory a já na chvíli nevidím. Nevidím všechny ty lidi, co napjatě očekávají, co uslyší.

Naši novou píseň. Myslí si, že uslyší naši novou píseň. Ta ale bez Yunchae není celistvá, nemůže být. Proto jen otevírám pusu a používám hlasivky tak, jak jsem se to naučil. Není v tom žádná emoce, žádný cit.

Už je to tak. Nic necítím. Jak bych taky mohl, když jsem ji tam nechal? Potřebovala pomoc a já ji tam nechal. To by přece udělal jen necitlivý člověk, naprostý cynik. Myslel jsem, že mi na ní záleží, mýlil jsem se?

Nebyla to tvoje vina.

Ne, ne... Já vím, že ne, tak proč mi můj mozek říká, že ano? Proč to hází na mě, zatímco viník se radostně prochází po venku? Někdo by ho měl zastavit, než...

Potlesk. Sklízíme potlesk a já se ukláním po boku Hueningkaie a Jinsook. Na pódium se vracíme ještě dvakrát. To znamená, že se to posluchačům líbilo. Proč se jim to líbilo? To není správný, pomyslím si, když vtom ji zahlédnu v publiku.

Ona se na mě ale nedívá. Bez zájmu kráčí pryč. Musím za ní, rozhodnu se a utíkám z jeviště, zatímco ostatní se naposledy klaní.

Kai za mnou cosi volá, ale já neposlouchám. Točí se mi hlava, když se prodírám chodbou plnou ostatních soutěžících.

Když vycházím ze zákulisí, narazím na Joohwana. „Byli jste skvělí," plácá mě po rameni.

„Kde je?" vydechnu, neschopen popadnout dech.

„Kdo?" nechápe.

„Tvoje holka."

„To jsem se chtěl zeptat já tebe," opáčí zmateně. „Proč nehrála s váma?"

„Já nevím... ona..." popadám se za hlavu, neschopen cokoliv smysluplně vysvětlit. „Promiň, musím..." obcházím ho a mířím ven.

Když otevřu dveře, studený vzduch je pro mé rozehřáté tělo jako facka. Vracet se pro kabát ale nepřichází v úvahu, musím zjistit, co se stalo.

Když ji však konečně doženu, vítr mnou znovu zacloumá a já znejistím. Vypadá... jinak. Jemnost vystřídala křehkost, z nevinné stydlivosti se najednou stalo zahanbení a z vnitřního klidu rozechvělost.

Ach, proč jen jsem si toho všiml tak pozdě?

❅❅❅

Když jsem vešel do zkušební místnosti, Kai se válel na polorozpadlém gauči v rohu. V rukou držel zápisník a mezi rty svíral neostrouhanou tužku. Cosi si pobrukoval, zatímco pohledem propaloval prázdný papír před sebou. Nejspíš se snažil vymyslet text k naší soutěžní písni, zatímco holky chystaly nástroje a mikrofony.

„Raz, dva, raz, dva," zkoušela Jinsook, zda technika funguje, jak má, načež mi kývla na pozdrav.

Když si mě všimla i Yunchae, zamával jsem jim na pozdrav a zamířil za Kaiem. Pohodil jsem svou tašku na zem k té jeho a posadil se na to opěradlo gauče, na kterém neměl pohozené nohy. Jindy bych mu vynadal, ale ten den jsem měl hlavu plnou soutěže a nákupu vánočních dárků, se kterým jsem jako vždy začal pozdě.

Že hledím kamsi do prázdna příliš dlouho, mi došlo ve chvíli, kdy Kai dloubl tužkou do mé paže.

„Huh?" zbrkle jsem se na něj otočil, jako bych se právě probral z transu.

„Neposloucháš," postěžoval si. Pak se zamračil a pořádně si mě ze své pozice prohlédl. „To se ti nepodobá," prohlásil a konečně se normálně posadil.

„Jen..." než jsem se stačil na cokoliv vymluvit, Kai mi skočil do řeči.

„Ne, ne, ne! Nech mě hádat!" žadonil. „V tomhle jsem fakt dobrej," chlubil se.

„Stejně jako ve všem ostatním," prohlásil jsem ironicky s protočením očí. „Že mě to nepřekvapuje."

Hueningkai si mého žvatlání nevšímal. Jen zřídka dokázal dovodit, že někdo zrovna nemá náladu na jeho kecy, a proto se zeptal: „Může za to tvůj spolubydlící? Zase chce, abys mu dělal asistenta na talentové soutěži?"

„Ne," chtěl jsem jej odbýt.

On to ale zkoušel dál: „Seš frustrovanej z té soutěže, protože nám nezbývá moc času?"

„Ne," vypadlo ze mě automaticky. „Teda... Jasně, to jsme ale všichni, nemyslíš?"

„Hm," Kai soucitně přikývl. Pak si mě začal znalecky prohlížet, jako bych byl nějakej podělanej exponát v muzeu. „Ha!" vykřikl najednou hlasitěji, než zamýšlel. Poté se sám pro sebe začal usmívat, což znamenalo jediné - byl si stoprocentně jistý, že na to kápl. Našel svou pravdu a nehodlal se jí jen tak vzdát.

„Co?" procedil jsem skrz zuby, když mi to jeho pohuhňávání začalo připadat nesnesitelné.

„Tvůj spolubydlící si našel holku a ty seš teď smutnej, protože tvoje životní láska už svýho prince našla," stočil panenky k Yunchae. Pak se se zdviženým obočím podíval zpět na mě.

Vlastně mě to donutilo chabě se zasmát. „Seš roztomilej," bylo jediný, co jsem mu na to řekl. Pak jsem se zvedl a zamířil k mikrofonu. Koneckonců byl čas zkoušet.

Neměl jsem mu k tomu co říct, protože měl pravdu. Ne že bych mu to ale kdy řekl. Ne že by moje ujištění potřeboval. Jak už jsem říkal, Kai měl vlastní hlavu a jakmile se mu v ní vyrojil nějaký drb, jen velmi těžko se ho pouštěl.

Navíc mi dělalo dobře nechat ho slepě věřit i té části o Taehyunově neexistující přítelkyni. Stačilo už jen čekat, za jak dlouho se tato zvěst dostane k samotnému Taehyunovi. Pokud totiž Hueningkai něco uměl opravdu bravurně, tak šířit drby rychlostí blesku.

Nicméně - jen tak mezi námi - vždy jsem věřil, že já si rozhodně najdu přítelkyni dřív než můj spolubydlící. Když se však podívám na to, jak to vypadá mezi mnou a Yunchae, nejspíš jsme oba odsouzení k životu bez lásky.

A taky bez dárků, pokud se je konečně neodhodlám nakoupit. Co se však naší kapely týče, byli jsme naprostí vánoční tragédi.

Jinsook se o Vánoce nezajímala skoro vůbec, tudíž ji ani nenapadlo nám nějaké dárky kupovat. Ostatně ani od nás žádné dary neočekávala, což bylo fér.

Hueningkai naopak Vánoce nadevše miloval, protože zbožňoval dárky. Respektive jejich dostávání, s obdarováváním druhých měl již trochu komplikovanější vztah. Když šel nakupovat dárky pro ostatní, většinou se vrátil pouze s taškami plnými věcí, které si přeje on sám. Tradičně proto sháněl dárky na poslední chvíli a ne vždy byly zcela vyvedené.

A co se týče mě a Yunchae... Řekněme, že jsme rádi sledovali vánoční filmy s dávkou dobrého jídla, nicméně jak šlo o dárky, taky to nebyla žádná sláva. Většinou jsme sázeli na jistotu. Oblečením či kosmetikou nemohl člověk nic pokazit.

Tento rok jsem ale chtěl vymyslet něco speciálního, více osobního. Mohl jsem se jí jednoduše zeptat, ale já chtěl, aby to bylo překvapení. Milý překvapení, pokud možno.

Chtěl jsem vymyslet něco, aniž abych se musel ptát, ale čím déle Yunchae chodila s Johwanem, tím více se mi vzdalovala. Trávila s ním stále více a více času, až se zdálo, že nás ani nechce vidět. Jako by se nám vyhýbala. Ale proč? Co jsem neviděl? Co nechtěla, abych viděl?

❅❅❅

Nervózně jsem přešlapoval v zákulisí, když za mnou doběhl rozhozený Hueningkai. „Nevíš, kde je Yunchae?" naléhal. Zbývala jediná skupina, pak byla řada na nás.

„Co se děje?" chtěl jsem vědět.

„Já nevím, prostě zmizela," rozhazoval rukama. „Jinsook šla pro Hanu."

„Cože?!" vyjevil jsem se. „Ne, to nepřichází v úvahu, musíme najít Yunchae!" Chtěl jsem ho obejít, ale on mě rázně chytl ze předloktí, čímž mě zastavil.

„Nemáme čas, za chvilku hrajeme!" připomněl mi rázně. „Nemůžeš odejít ještě ty, je to duet, proboha!"

„Přesně proto musím najít Yunchae!" vrtěl jsem hlavou. Nehodlal jsem zpívat s Hanou, kterou Jinsook sehnala jako náhradu. Náhradu, o které Yunchae nevěděla. Jinsook chtěla mít jistotu, ale mě to přišlo jako podraz. Hana byla sice moc milá, ale pořád podraz.

„Tak tady jste," mávl na ně Kai s úlevou, když je zahlédl, jak se derou dopředu k pódiu.

„Co to sakra děláte?" zepsul jsem je. „Copak jste se úplně pomátli? Nevyměním jen tak jednoho člena skupiny."

„No," Kai rychle nakoukl na pódium, „zdá se, že nemáš na vybranou, kámo."

Zavrtěl jsem hlavou. „Tohle není správný."

„Hele," vložila se do toho Jinsook, „já vím, že se ti líbí, je to až bolestně očividný, ale můžeš do toho pro jednou netahat city?"

„To není ten důvod, proč..." chtěl jsem se hádat, ale ona mě nenechala nic říct.

„Copak nepotřebuješ ty prachy? Je to pár minut, odehrajeme a seš volnej. Můžeš ji jít hledat, ale..." Jinsook se kousla do rtu. „Nechci ti brát iluze, ale ona se na tebe vysrala první. Možná je načase nechat ji jít."

Naser si, chtěl jsem procedit skrz zuby, ale nedokázal jsem to. Už tak byla celá skupina ve sračkách, nemusel jsem to dojebat úplně. Nic dalšího už jsem proto nenamítal a radši v sobě ten vztek zadusil.

V duchu jsem ale běsnil. Nechat ji jít? Jak bych mohl? Vždyť se ani nerozloučila...

❅❅❅

„Co si to prozpěvuješ?" Taehyun mi vytrhl jedno sluchátko z ucha, čímž přerušil tok mých myšlenek.

„Ah, co je?" věnoval jsem mu otrávený pohled.

„Jsou skoro dvě ráno, rád bych šel spát," podotkl.

„No jo, promiň," vyndal jsem si i druhé sluchátko a odložil notebook s veškerými podklady stranou. „Snažím se vymyslet tu vánoční píseň."

„Neříkal jsi, že ji píše Yunchae?" podivil se, když se uvelebil naproti mně do své postele.

„Já vlastně nevím," povzdechl jsem si. „Měl se toho ujmout Kai, ten to ale velmi rychle vzdal, tak se toho chopila ona, ale... Naposledy byla na zkoušce před dvěma týdny a na moje zprávy odpovídá jen občas. Nevím, co si o tom myslet, tak radši píšu vlastní verzi, kdyby náhodou," pokrčil jsem rameny, jako by o nic nešlo. Jako bych na ni nemyslel každou podělanou vteřinu svýho života.

„Myslíš, že to nedopíše?" odtušil. „To mi k ní nesedí."

„Mně tak ne," pověděl jsem. „Jinsook už za ni ale hledá náhradu."

„Wow," vydechl.

„Jo," ušklíbl jsem se, „wow." Oči se mi zavíraly únavou, chtěl jsem jít spát, ale měl jsem pocit, že budu mít noční můry, pokud s tou písní nepohnu.

„To je drsný," konstatoval Taehyun.

„A ještě drsnější je, že Yunchae o tom neví."

„Tak jí aspoň napiš zprávu, ne?" radil mi.

„Už se stalo."

Taehyun vycítil, že za mou větou se skrývá: „Ale?"

„Ale ani si to nezobrazila."

„Ach tak," povzdechl si. „Chceš se mi pochlubit s tím, co máš?" poukázal po chvíli ticha na můj notebook.

„Eeeh... Jo, proč ne?" usoudil jsem nakonec. „Ještě to ale není hotový," varoval jsem ho, načež jsem pustil upravenou melodii.

Taehyun během poslechu mírně pokyvoval hlavou, což jsem bral jako dobré znamení. Jeho jediná zpětná vazba však byla: „Pěkný. A text?"

„Tady," podal jsem mu notebook s rozepsaným dokumentem.

„Hm," znalecky na text hleděl dobrých deset minut.

„Tak co?" zajímalo mě.

„Byl by z toho dobrej duet," usoudil.

„Myslíš?" váhal jsem.

„No jasně," přikývl. „Je to očividnej love song - jedinečná příležitost zazpívat si s Yunchae," pobízel mě.

„Přestaň, vždyť je zadaná," zavrtěl jsem hlavou nad jeho nápadem.

„No a? Však se taky neberete, jen spolu zpíváte," připomněl.

„No jo, já vím," protočil jsem oči.

„Tak?"

„Co?" nechápal jsem.

„Uděláš z toho duet?" naléhal.

„Neříkal jsi, že chceš jít spát?" vyhnul jsem se odpovědi.

Taehyun si proto odpověděl sám: „Já vím, že mám nejlepší nápady," a přetočil se ke mně zády na znamení, že teď už jej skutečně nemám rušit.

Pobaveně jsem nad jeho kecy zavrtěl hlavou. „Sladké sny," prohodil jsem škádlivě a znovu se obrátil k rozdělané práci.

❅❅❅

„Prý zpíváme duet nebo co," pověděla mi Yunchae místo pozdravu a přisedla si za mnou s miskou instantních nudlí zalitých horkou vodou.

„Hm," přikývl jsem a strčil si do pusy další kus masa s rýží. „Pokud ti nevadí na chvilku odložit kytaru," zahuhlal jsem s plnou pusou.

„Spíš pokud tobě nevadí, že ti lezu do zelí," nadzdvihla vyzývavě obočí. „Zpívám dobře, nerada bych tě zastínila," dobírala si mě.

„To bys prvně musela začít chodit na zkoušky," neodpustil jsem si trpkou poznámku. Samotného mě překvapila hrubost ve vlastním hlase. „Hvězda se z tebe nestane přes noc, musíš na sobě makat."

„Kai by nejspíš nesouhlasil," poznamenala. Patrně narážela na jeho nejnovější TikTok, který během jednoho dne nasbíral přes dvacet tisíc lajků.

„Mluvím vážně," frustrovaně jsem se na ni otočil, „s takovou tu soutěž nevyhrajeme."

Yunchae seděla s rukama založenýma na prsou, zatímco pohled upírala na židli na protější straně stolu. „To je celý?" hlesla. „Jde ti jenom o tu blbou soutěž?"

„Jak to myslíš?" nechápal jsem. „Moc dobře víš, že ty prachy potřebuju, není to žádný tajemství."

„Já vím, jen..." povzdechla si. „Nevím, myslela jsem, že ti třeba na zkouškách chybím."

„Neřekl jsem, že ne," připomněl jsem.

„Takže mi to konečně řekneš?" zeptala se.

„Co přesně?" nechápavě jsem si prohlížel její obličej z profilu. Dřív jsem měl pocit, že dokážu vycítit, co si myslí, ale teď? Nejspíš jsme se bavili moc málo na to, aby toto propojení mohlo vytrvat.

Yunchae se na mě najednou otočila a vážně se zahleděla do mých očí. „Co si přeješ?" zajímalo ji.

„To, co všichni," pokrčil jsem rameny.

„A to je?"

„Světovej mír," mlel jsem hovadiny. Já vím. Jenže já své opravdové přání nezvládl vyslovit nahlas. Prostě to nešlo. Ta slova se zasekla v mém krku jako sousto, které jsem nebyl schopen strávit. Možná proto, že jsem si myslel, že ani ona by nezkousla, kdybych jí řekl pravdu.

Bylo to směšný, protože jsem tušil, že o mých citech ví. Nechtěl jsem ale jakkoliv nabourávat její vztah s Johwanem, a tak jsem radši mlčel. Jako vždy. To mi totiž šlo ze všeho nejlíp. Sedět a držet hubu.

Yunchae se chabě pousmála. „Kéž bych ti ho mohla nadělit pod stromeček." Na hlavě měla stále nasazenou čepici, stejně tak bundu si pouze rozepla, ale nesvlékla. Nepůsobila šťastně. Stejně tak jsem si ale tehdy nemyslel, že je nešťastná. Kruhy pod očima a pohublé tváře jsem považoval za běžný defekt, který na studentech zanechávalo každé zkouškové období.

„Nemusíš mi dávat nic," ujišťoval jsem ji. „Stačí, když přijdeš na zkoušku."

„Ty mi ale určitě něco plánuješ dát," tipovala.

„Možná," pokrčil jsem rameny. „Vlastně jsem nad tím zatím moc nepřemýšlel."

„Lžeš," uculila se. „Vidím ti to na očích."

Odvrátil jsem od ní zrak. Ona se usmála.

„Seš milej," řekla mi. „Možná až nebezpečně moc," dodala po chvíli o něco tišeji, načež nenuceně promíchala své nudle dřevěnými hůlkami.

„Není tak obtížný nechovat se jako blbec," přešel jsem její poznámku a narval si do pusy další sousto.

„Hm... Co děláš dneska večer?"

„Nic moc," přiznal jsem. „Což znamená, že mě Taehyun bude nutit sledovat Magie kouzla zbavená do dvou do rána."

„Je fakt vytrvalej," uznala pobaveně.

„Je vyloženě neodbytnej!" postěžoval jsem si.

„Tak se mnou pojď večer do noraebangu," navrhla. „Tak jako jsme chodívali kdysi."

V noraebangu jsme nebyli věčnost, pomyslel jsem si. „Proč tak najednou?"

„Tak..." pokrčila rameny. „Potřebuju přijít na jiný myšlenky."

„Škola?" odtušil jsem.

„Noční můry," opravila mě. „Poslední dobou si říkám, že je bezpečnější zůstat celou noc vzhůru."

Věnoval jsem jí soucitný úsměv.

Soucitný úsměv. Nikdy jsem jí nedokázal dát víc než soucitný úsměv.

Vždycky jsem myslel, že je to moje vina. Že jsem byl nepozorný, málo vnímavý, málo četl mezi řádky. Že jsem byl prostě málo.

Pokud jsem však já byl málo, zákonitě to znamenalo, že něco nebo někdo musel být moc. Jinak bych přece necítil nerovnováhu, která se mezi námi každým dnem stupňovala.

Že se z nás opět staly paralely, jsem cítil až v den, kdy jsme společně vysedávali na molu a mrzli na kost. Tehdy - a možná jen tehdy - se všechno zdálo být v naprostém pořádku. Škoda jen, že to trvalo tak krátce.

Škoda, že jsem jí nikdy neřekl, co si doopravdy přeju. Třeba bych pak měl větší šanci, že se mé přání splní...

Část druhá: Yunchae

Zbývalo pár minut do našeho vystoupení, když za mnou do zákulisí přišel Joohwan. Nechápala jsem, co tam dělá. Jak se tam dostal? Kdo ho pustil?

Nechtěla jsem ho vidět, jenže on tam stál a čekal na mou odpověď.

„Na něco jsem se tě ptal," vyslovil důrazně.

„Už jsem ti říkala, že o nic nešlo," ohradila jsem se. „Prostě jsme šli do noraebangu, nic víc."

„Tak proč jsi mi neodpovídala na zprávy?" Nevěřil mi. Už zase.

„Psal jsi mi v jednu ráno, byla jsem unavená, neměla jsem energii ti odpovídat. Navíc jsi ani nepsal nic podstatnýho." Snažila jsem se mu to vysvětlil. Už zase. Jako vždy byla však má snaha marná. Joohwan mě prudce popadl za zápěstí. „Au!"

„Nebudeš ze mě dělat debila," táhl mě dál od jeviště.

„Co to děláš?!" snažila jsem se mu vymanit, ale jeho stiskl byl příliš pevný. „Za chvilku vystupuju, musím se vrátit!"

Neposlouchal mě. Vlastně ani slyšet nechtěl. Vždy má slova překroutil tak, jak se mu to zrovna hodilo.

Když něco pokazil, byla to moje chyba. Když se mi něco povedlo, vysmál se mi do obličeje. Když mě podváděl, o nic nešlo, ale já nemohla s kamarádem do noraebangu. Když jsme se hádali, já si začala. Všechno vždycky byla moje chyba a on byl samozřejmě perfektní. Zpětně nechápu, jak jsem s ním mohla vydržet tak dlouho.

Poprvé ho napadlo, že je chyba na jeho straně, když jsem mu řekla „ne". S ním by přece chtěla být každá, tak proč já ne? Ah, jasně. Jenom si hraju na nedostupnou. Nebo jsem lesba. A nebo píča. Jiný logický řešení přece neexistuje.

Joohwan mě dotáhl až na pánské záchody v odlehlé části zákulisí. Zavřel za námi dveře a silou mě přimáčkl ke stěně.

„Co to děláš?!" zopakovala jsem vyděšeně, když jsem ucítila jeho ruku na svém stehně.

„Proč se zahazuješ s tím sráčem, huh?!" zavrčel. „Copak já ti nejsem dost dobrej?"

„Přestaň..." moje slova se ztratila kdesi mezi mými vzlyky. Nekřičela jsem o pomoc, protože jsem najednou nevěděla jak. Jako bych si ani nechtěla přiznat, že toto je moje realita. Jako bych se v tu chvíli ani nenacházela ve svém těle. Přesto jsem cítila každý jeho dotyk. Každou modřinu a každičký škrábanec, který zanechal na mé kůži.

Tolik o tom, jak se můj svět bortil, zatímco ti tři zářili na pódiu.

❅❅❅

„Tak v pátek!" houkl Kai zběžně předtím, než jej Jinsook postrčila ven z místnosti. Já a Yeonjun jsme zůstali ve zkušebně, abychom uložili techniku na původní místo a posbírali ze země veškeré pomačkané papíry, které Kai ve snaze napsat vánoční píseň vášnivě rozházel všude okolo gauče.

„Aish, ten kluk fakt nezná meze," kroutil Yeonjun hlavou nad chováním nejmladšího člena, zatímco poslušně házel odpadky do pytle.

„Měli bysme si z něj letos vystřelit a předstírat, že pro něj nemáme žádný dárek," napadlo mě.

„Myslím, že on by byl schopnej udělat to stejný," přemítal. „Až na to, že u něj by to nebyl vtip."

„No jo," povzdechla jsem si a popadla další zmuchlaný papír, „asi je načase, abychom si začali říkat, co si přejeme. Pokud teda nechceme zase dostat levný ponožky, ze kterých chytneme vyrážku."

„Jo, to byl děs," přitakal Yeonjun. „Kdybych měl peníze na právníka, tak ho žaluju za ublížení na zdraví."

„Seš na něj moc přísnej," pousmála jsem se.

„Tak to není," ohradil se, „jenom..."

„By se měl naučit respektovat určitý hranice?" doplnila jsem za něj a vyčerpaně se sesunula na gauč. „Ale teď vážně... Co si přeješ na Vánoce?" vzhlédla jsem k němu. „Radši mi to řekni, jinak ti dám další svíčku."

„Mám rád svíčky," pokrčil rameny.

„No jasně, asi stejně jako já mám ráda filmy se zombíky," protočila jsem oči. „No tak," dožadovala jsem se odpovědi, „určitě je něco, co chceš letos najít pod stromečkem."

„Já..." Yeonjun zaváhal. Chvíli jen tak lítal očima po místnosti, jako by mu snad bicí či zaprášená police plná not mohly dát odpověď, až se nakonec posadil vedle mě a vydechl: „Chci vyhrát tu soutěž."

Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě jeho odpověď nezklamala. „Můžeš mít cokoliv a ty si vybereš něco tak vágního jako je školní soutěž?"

„Nemůžu mít cokoliv," oponoval s tím nejkrásnějším pousmáním.

„Proč ne?" namítla jsem. „Jsi hezkej, vtipnej, milej... Takovým týpkům leží svět přímo u nohou. Nemusíš pro to ani hnout prstem."

„Tak to si mě asi s někým pleteš," zavrtěl hlavou. „Prototyp světové hvězdy opustil místnost před několika minutama. A navíc," upřímně mi pohlédl do očí, „k čemu by mi byl celej svět, když to, co opravdu chci, stejně nemůžu mít?"

„Hm?" zmateně jsem na něj pohlédla. „Proč ne?"

„Víš..." začal opatrně. „Možná existují přání, o kterých jsem ti zatím neřekl," prozradil mi. Než jsem však stačila jakkoliv zareagovat, popadl svou tašku a se slovy „musím do práce, vidíme se zítra na obědě" odešel.

Moc dobře věděl, že mě tam nechal sedět jako čajem opařenou. A já moc dobře věděla, že to ví. Proto mi nezbylo nic jiného, než se sama pro sebe hloupě culit od ucha k uchu a doufat, že ho ještě stihnu dohnat, než opustí prostory kampusu.

To by mi ale v půli cesty nesměl napsat Joohwan, jehož zpráva mi zas a znova připomínala, že já už nejsem svobodná bytost. Alespoň ne v jeho očích. Nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu.

Můžete si říkat, že jsem hloupá, že jsem mu podlehla. Že jsem mu věřila. Jenže jak by mohla nesvobodná bytost jakkoliv protestovat? A jak potupně by vypadala před svým objektem zájmu, který nemá sebemenší tušení, že vaše rozhodnutí, nejsou vždy tak úplně vaše?

V hloubi duše jsem věděla, že by to Yeonjun pochopil. Že by mi pomohl. Jenže strašák jménem Joohwan nade mnou měl veškerou moc. Mohla jsem tak pouze sledovat, jak Yeonjun míří k východu ze školy a místo mé dlaně svírá ve své ruce pouze pytel s odpadky. Hm, jak příhodné.

❅❅❅

Prý to byl Kai s Jinsook, kdo zavolal pomoc. Prý to byli oni, kdo našli Yeonjunovo sako a moje boty pohozené na molu.

Ani si nedokážu představit, jak vyděšení museli být. Co se jim asi tak honilo hlavou? Museli si myslet, že jsme se zbláznili.

A taky že možná jo. Od toho večera už jsem totiž nebyla stejná, nemohla jsem být. A vděčím za to svýmu ex.

Někdy, když už jsem unavená z neustálého házení viny na sebe, ji hodím na něj. Alespoň na chvíli.

Zkurvil mi život. Zkurvil. Mi. Život.

Opakuju ta slova dokola tak dlouho, dokud nepozbydou jakýkoliv význam. Pak je zase řada na mě a kolotoč výčitek může začít nanovo.

Vím, že to nebyla moje vina. Je to logický a můj mozek to ví. Jenže jeho traumatizovaná část stále odmítá souhlasit. Ovšem víc než vůči sobě cítím výčitky vůči Yeonjunovi.

Poslední pořádnou vzpomínku na něj mám ze dne, kdy jsme byli v jednom pofiderním noraebangu. Už ani nevím, co jsme zpívali nebo o čem jsme se bavili, ale vím, že mi s ním bylo hezky. Konečně jsem se zase mohla uvolnit, aniž by mě kdokoliv poučoval nebo soudil.

Byla to hezká vzpomínka. O moc hezčí než ta, co mi utkvěla v paměti o týden později.

Když jsem se probudila v nemocnici, netušila jsem, co je za den nebo kolik je hodin. Jako první mou pozornost zaujala kapačka v mé levé ruce. Že mě šeredně bolí hlava, jsem si uvědomila až o několik sekund později.

Ovšem spíš než na ochablost svalů si vzpomínám na sníh, který se za oknem snášel k zemi. Když jsem pohlédla ven poprvé, ptala jsem se sama sebe, zda-li jsem promeškala Vánoce. Zda-li je ještě nějaká šance, aby se vyplnilo mé přání.

Nakonec jsem byla obeznámena s faktem, že jsem se probrala po čtyřiadvaceti hodinách od „té nehody". Nikdo se neodvažoval nazvat to jinak než jako nešťastnou nehodu. Možná proto, že nikdo vlastně nevěděl, co se stalo. Nebo taky proto, že si mysleli, že jsem moc slabá na to, aby použili o kapku kontroverznější slova.

Pokus o sebevraždu. Přesně to si mysleli, že se stalo. Že jsem... Tedy, že jsme se chtěli zabít.

Jenže to se pletli. Chtěla jsem pryč, ale ne ze světa. Chtěla jsem jednoduše odjet. Někam daleko od všeho chaosu. Chtěla jsem odjet s Yeonjunem. To bylo moje jediný přání.

Když jsem se však zvedala k odchodu z mola, moje tělo bylo již moc prochladlé na to, abych zvládla ustát i ten nejslabší záchvěv větru. Vlastně to bylo přesně tak, jak všichni říkali. Podělaná nešťastná nehoda.

Nejspíš jsem měla štěstí, že jsem vyvázla jen s otřesem mozku a omrzlinami. Ty se nakonec zahojili, aniž by po sobě zanechaly větší jizvy, které by mi každý den mohly připomínat, co se tehdy stalo.

Prý jsem měla kliku. Alespoň to tvrdily sestřičky, když mě po pár dnech propustili z nemocnice. Mé kroky však nemířily domů.

Musela jsem ho vidět. Měla jsem totiž pocit, že když neseberu odvahu teď, tak už nikdy. Navíc... Kdybych zaváhala, mohlo se stát, že přijdu pozdě, což jsem nehodlala riskovat. Zahodila jsem proto veškeré vtíravé výčitky a pocit viny kamsi do koutu své mysli a vydala se na jednotku intenzivní péče.

Yeonjuna jsem tam však nenašla. Jen jakousi schránku, oddechující skořápku, která s každým dalším výdechem nabírala o kapku bledší barvu.

Údajně měl šanci na probuzení, ale já věděla, že se to nestane. Výjimečně jsem nepotřebovala ujištění, že má intuice nelže. Jediné, co jsem nedokázala určit, bylo, kolik času ještě zbývá. Jak dlouho ho tu hodlají nechat potupně ležet? Mohly to být dny, týdny, měsíce...

Vlastně jsem nakonec byla ráda, že to trvalo jen krátce. Nevím, zda bych zvládla docházet za ním s bolavým srdcem dalších několik let.

Uvědomila jsem si totiž, že truchlit byste měli o samotě. Protože truchlit po boku toho, kdo vás opustil, bolí ještě stokrát víc.

Že Yeonjun zemřel, jsem se dozvěděla o celé dva dny později. Jeho matka mi totiž nechtěla kazit Vánoce. Ne že by na nich ale šlo něco pokazit, k ideálním Vánocům měli ostatně dost daleko.

Vánoce by měli být radostným obdobím plným pohádek a cukroví, ne obdobím smutku. Já už nejspíš ale navždy budu pociťovat břímě všech těch událostí vždy, když nadejde vánoční čas. Místo trapného huňatého svetru nahodím černé šaty a v ruce budu svírat bílý kapesník zašpiněný řasenkou, kterou si budu stírat z uslzených tváří.

Možná to zní moc tragicky na to, aby se to dalo brát vážně. Jen další vágní love story, která skončila neslavně. Ano, dalo by se to tak nazvat. Až na to, že já s Yeonjunem nikdy nechodila.

Pokud však chci, abyste si z tohoto příběhu něco zapamatovali, tak to, že jsem ho milovala. Hluboce a upřímně, třebaže o tom mnohdy pochyboval. A pokud mě něco mrzí, pak právě to, že jsem ho nestihla obdarovat veškerou láskou, kterou nosím v srdci a kterou si zasloužil.

Místo něj jsem své city vyčerpala na někoho, kdo si je nejen nezasloužil, nýbrž na někoho, kdo o ně v prvé řadě vůbec nestál.

Napsala jsem o Joohwanovi hodně písní. Příliš mnoho na to, aby se to dalo považovat za zdravé, avšak zároveň příliš málo na to, abych se zbavila všech těch pocitů. Pocitů, které štěpily mou mysl na milion malinkých kousíčků. Pocitů, o kterých je více než poutavé číst v naučné literatuře, ale zažívat je den co den na vlastní kůži je... hm, upřímně dost na hovno a zvrácený.

Říká se, že lidé se po traumatických událostech stávají vyspělejšími. Já si ale myslím, že ve skutečnosti není trauma samotné to, co vás něco naučí. Jde spíš o to, co se rozhodnete udělat potom.

Když vás bolí hlava, jdete si vzít prášek proti bolesti hlavy. Byli byste hloupí, kdybyste tak neučinili. A i když přiznat si, že vás trápí migréna, je stokrát lehčí, než si přiznat, že jste vnitřně rozložení na kusy, ve své podstatě se jedná o to stejný. Stejně jako se naučíte, že si máte vzít léky hned a ne čekat, než vám bolestí pukne hlava, se postupně naučíte zvládat návaly úzkosti a podobný srandy. A stejně jako se vrací migréna, se bude vracet i ta podělaná úzkost, strach, vina... Jedno po druhým, nebo všechno naráz, když zrovna vychytáte fakt špatnej den.

Co se tím vším snažím říct, je, že terapie mi dost pomohla. Zároveň ale stále existují jistý věci, o kterých neví ani moje psycholožka.

Například jsem jí nikdy nevyprávěla o tom, jak jsem seděla u Yeonjunovy postele v odpoledne před Štědrým dnem s kytarou v ruce.

„Napsala jsem ti písničku," pověděla jsem do prázdna. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem byla přesvědčená o tom, že mě slyší. Mohla jsem jedině doufat. Věřit, že mu svou přítomností blížící se odchod usnadňuju, ne naopak. „Kéž bych ti jich stihla napsat víc," povzdechla jsem si předtím, než jsem opatrně přitiskla prsty na struny.

Přestože jsem seděla otočená zády ke dveřím, cítila jsem zvědavé pohledy sestřiček, které do pokoje koukaly skrze prosklené dveře. Musela jsem vypadat pateticky. Jako největší chudinka pod sluncem.

Možná mě litovaly. Možná též moc dobře věděly, že si zpívám sama pro sebe. Možná by taky rády strávily svátky jinak než v zatuchlé nemocnici.

Ovšem víc než to, co si myslí ony, mne zajímalo, co si myslí on. Zpívala jsem falešně? Udržovala jsem správné tempo? Měla slova vycházející z mých úst vůbec nějaký význam? Nesnažila jsem se odlišit tak moc, až jsem napsala další tuctovou slaďárnu?

„Veselé Vánoce."

Tehdy tato slova opustila má ústa naposledy. Od té chvíle jsem pouze přikyvovala s tichým zamručením kdykoliv, kdy je vyslovil někdo v mém okolí. Myslím, že už to tak budu mít navždy. Nebo minimálně do konce tohoto života.

Třeba se potkáme v tom dalším. Třeba budeme šťastní. Aspoň na okamžik. Třeba se konečně dozvím, co si doopravdy přál.

Společně se zprávou o Yeonjunově smrti mi jeho matka předala ještě dva lístky na koncert mé oblíbené kapely.

„Hádám, že tyhle chtěl dát tobě," pověděla mi.

„Huh?" myšlenkami jsem byla jinde. Co přesně držím mezi prsty mi došlo až o několik minut později.

Lístky jsem nakonec věnovala Hueningkaiovi a Jinsook. Stejně jsem neměla s kým jít a navíc to byla záminka pro to, abych se jim konečně ozvala.

Prvně se zdráhali, ale nakonec přeci jen svolili. Už tak se vůči mně nejspíš cítili provinile, a tak nechtěli zklamat truchlící kamarádku.

Ve skutečnosti jsem k nim však žádnou zášť nechovala. Nic z toho, co se stalo, se jich netýkalo. Bylo to, jako kdyby sledovali stínové divadlo. Neviděli nic z toho, co se dělo za plátnem. Jak by taky mohli, když chodit do zákulisí by bylo krajně nevhodné.

Nikdy jsem se jich nezeptala, kdo nakonec vyhrál tu vánoční soutěž. Z části proto, že jsem si myslela, že by mi stejně vždy řekli, že vyhrál někdo jiný, protože přiznat, že vyhráli, by jen prohloubilo jejich pocity viny. Z části proto, že mě to vážně nezajímalo.

Místy to mezi námi bylo smutný, místy trapný, místy obojí zároveň, což bylo... prostě divný. Nějak jsme se přes to ale přenesli a stýkáme se dodnes.

Od kapely jsme si však dali pauzu a zůstává otázkou, zda se ke společnému hraní někdy vrátíme. Stejně tak nevím, zda k sobě ještě někdy budeme stoprocentně upřímní. Jsou věci, které jsem jim neřekla. Stejně tak jsou určitě věci, které oni neříkají mě. Nejspíš je to tak ale nejlepší. Alespoň prozatím.

Vlastně byli ti, kdo mě vytáhli z nejhorší. Taky posílali Joohwana do prdele pokaždé, když se jakkoliv snažil mě kontaktovat. Byla jsem jim vděčná, zároveň jsem ale chápala, jak těžké pro ně musí být necítit se provinile pokaždé, když mě vidí, přestože k tomu neměli žádný racionální důvod.

Já jim nic nevyčítala, bylo to zkrátka něco, co museli vyřešit sami v sobě. Stejně jako já řešila své výčitky vůči Yeonjunovi.

Pamatuju si jeho tvář zalitou posledními paprsky slunce. On hleděl k obzoru, zatímco já hleděla na jeho tvář. Z nosu mu vycházely obláčky páry, rty měl namodralé. Nejspíš by ani necítil, kdybych ho políbila, pomyslela jsem si. Jen bych se k němu rychle naklonila a...

„Měli bysme jít," vydechl najednou.

„Hm," nevím, jestli jsem ho neslyšela, nebo jsem jen slyšet nechtěla.

„Měli bysme jít," znovu se ozval jeho hlas, ale já vnímala jen napůl. Nejspíš mi ani moc nedocházelo, co dělám.

„Jo, jasně," drkotala jsem zuby. „Klidně běž, hned jsem u tebe." Nechtěla jsem, aby dál mrzl.

„Pojďme spolu," pobídl mě.

„Musí ti být zima, jdi dovnitř. Mně to bude trvat." Porozhlédla jsem se po svých botách.

„Aspoň ti donesu kabát," rozhodl se. „A teplej čas."

„Díky," moje tvář byla moc promrzlá na to, aby se dalo říct, že jsem se na něj usmála. V duchu jsem se na něj však šklebila od ucha k uchu. Má mysl byla v ten moment moc zamlžená na to, aby mi došlo, že se nejedná o šťastný, nýbrž o hysterický úsměv.

„Hned jsem zpátky," pověděl mi a odebral se k odchodu.

Já se natáhla po svých botách. Měla jsem na sobě saténové šaty, které ladily s Yeonjunovým motýlkem. Stejně tak Kai měl bubenické paličky stejné barvy a Jinsook stuhu ve vlasech. Všechno bylo do posledního detailu perfektní.

Přesně na to jsem myslela, když jsem sledovala, jak se Yeonjun postupně vzdaluje. Že ho miluju, jsem si pomyslela o vteřinu později, kdy jsem pocítila závan větru. Ten závan větru, který mě donutil zavrávorat. Jako by sám vesmír chtěl, abych se těch myšlenek zbavila. Jako bychom si zkrátka nebyli souzeni.

Nevím, možná, že ne. Možná by nám to neklapalo. Možná bychom se rozešli. Možná... Ach, jak já to slovo nenávidím. Vím, že se říká, že v životě není nic jisté, ale já už nyní jistě vím, že budu nadosmrti litovat, že jsem na to pitomý molo vůbec lezla. Že jsem mu dovolila mě následovat a utěšovat mě. Měla jsem ho odehnat daleko od sebe. Jedině tak bych ho dokázala ochránit.

Já si ale musela stát za svým. Musela jsem naivně doufat, že se splní mé přání. Že budeme spolu.

Nyní už nikdy nezjistím, co si přál on. A to je fakt, jistota, nemůžu to nijak změnit, třebaže bych moc ráda.

Je to krutý a bolí to. A nejspíš to ani nikdy bolet nepřestane. Ne tak docela, přestože bolest se po nějaké době stane tupou. Jako by si mé tělo zvyklo, že má v srdci zaklesnutý klín, který nikdo nezvládne vytáhnout. Ne rodina, ne kamarádi a už vůbec ne já. Stane se to mou součástí. Třeba časem zapomenu. Ne dnes ani zítra, možná za pár desítek let. Hm, možná...

Nejspíš se z toho zkusím vypsat. Myslím, že svět snese ještě pár dalších ubrečených songů. Otázka však zní: Zvládnu je zpívat bez toho, aniž bych cítila... já nevím... cokoliv? Uplyne den, kdy bych si na něj nevzpomněla? Kdy bych nelitovala? Dá mi moje hlava někdy pokoj?

Občas si přeju, aby utápění se v sebelítosti a smutku nebylo tak zatraceně snadný. Je totiž šeredně jednoduchý udělat ze sebe chudinku. To oni jsou ti špatní, oni mi ublížili. Jenže to není pravda. Alespoň ne úplná.

Cítím, že budu muset ujít dlouhý kus cesty, než posbírám odpovědi na všechny své otázky. Proto jsem si je začala sepisovat. Je to něco jako deník, akorát stručnější. Na sáhodlouhé monology mám ostatně terapii.

Možná se časem o svůj příběh podělím se světem. Třeba najdu útěchu v odpovědích a příbězích druhých.

A třeba by to mohlo být právě teď! Když se mi tvá odpověď bude líbit, můžeš mi na oplátku položit vlastní otázku. Cokoliv, co tě zajímá. Platí?

Tak fajn. Moje otázka je prostá. Ostatně jako celý tento příběh, žádné zbytečné okolky, žádné zbytečné odchylky od podstatného.

Nuže, mé vánoční přání už moc dobře znáš, ale co si přeješ ty?