Jméno: NarSas
Wattpad jméno: NarSas721
Zvolené téma: První Vánoce
Název povídky: Housle
Skupina: BTS
Pár: YoonKook
Počet slov: 3311
Anotace: Zaujala mě hudba, kterou jsem uslyšel. Taková jemná, procítěná, ze srdce dána. Spatřil jsem ho a věděl, že je něčím jiný, výjimečný...

Text povídky:

Mladík zabalený v teplém černém kabátě, šálou kolem krku a nasazenou čepicí, se procházel osvětlenou ulicí s úsměvem vepsaným na tváři. Měl radost. Byl šťastný.

Nostalgie, vzpomínky, pocity, vůně, chutě.

Nedokázal by ani slovy popsat, jak moc se těšil na tohle období roku. Patřilo k jeho nejoblíbenějším, i když už bydlel tři roky sám. I tak si každý rok do svého bytu nasáčkoval drobnou živou jedlu, ozdobil ji červenými a bílými ozdobami a na špičku připíchl zlatou hvězdu, symbolizující, že světla na obloze nikdy neuhasnou.

Sice mu teď výhled na jasnou oblohu stěžovali lampy, ale to mu vůbec nevadilo. Mířil na náměstí, kde se měl asi za půl hodiny rozsvěcovat vánoční strom. Nejtypičtější symbol.

Cestou potkával zamilované páry, děti i důchodce. Všichni se snažili nasát tu atmosféru, která se linula vzduchem.

I Yoongi to začínal pociťovat, tu vůni cukroví, horkého svařáku, pohody, klidu a míru. Takové měly být Vánoce.

Dorazil na určené místo, zabral si klidné místo, kde nepostávalo mnoho lidí a koupil si svařák na ohřátí. Rukavice nedokázaly ochránit ruce před pichlavým mrazem a chladem. Takže horká tekutina byla jediným řešením. Postával u jednoho z volných vyvýšených dřevěných stolů a spokojeně popíjel. Teď už očekával jen odpočet a následný jásot, při kterém si vždy musel zacpat uši.

Nebyl úplně společenský typ, rád si užíval volné chvíle sám. Skládal hudbu, zajímal se o ni. Provázela ho od dětství, od chvíle, kdy seděl na plastové židli v nemocnici a držel slabou ruku svého mladšího brášky. Věděl, že jeho konec nastal. Nikdy se s jeho odchodem nesmířil, už nikdy nezapomene na poslední slova, která si navzájem řekly. Smutná, ale i krásná chvíle.

+++

Yoongi se zaposlouchal do hlasu lidí, hudby líhnoucí se ze všech stran a nosem nasával všechny možné vůně. Dostávaly se až do jeho mozku, kde mu způsobily obří zmatek. Nejenže slyšel je, ale i zvuk něčeho jiného. Dalšího.

Otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Asi deset metrů před ním seděl na lavičce pokryté lehkým popraškem bílé peřiny, chlapec podobný jeho věku. Dobře, možná trošku mladší. Nebyl nijak pořádně oblečený, jen mikina s kapucí, lehká bunda a tepláky. Na nohách, které měl zkřížené, mu plandaly opotřebované boty, které toho dost nachodily.

Měl na černo zbarvené vlasy, roztomilý obličej s narůžovělou špičkou nosu. Rty měl semknuté k sobě a soustředil se na hraní na housle.

Hrál pomalu, jemně a procítěně. Yoongiho to zaujalo, a tak se vydal k němu.

,,Ehm, ahoj," pozdravil ho a očekával, že mu to opětuje.

Nic. Žádná reakce.

,,Haló?" zkusil to znovu, tentokrát hlasitěji.

Opět bezúspěšně. Nechápal to. Přece nemůže neslyšet.

Udělal ještě jeden krok k němu a dotkl se jeho ramene. Chlapec sebou škubl a vyděšeně se na něho podíval. Poslední tóninu zahrál falešně. Drásala uši.

Yoongi překvapením ruku okamžitě oddělal, aby ho nevyděsil ještě více.

,,Neboj se. Nechci ti nic udělat. Jenom mě zaujala ta melodie."

Už pochopil, že asi bude mít nějaký problém se sluchem, takže se snažil co nejlépe využít gestikulaci. Asi ji neměl tak špatnou, když se druhý lehce pousmál. Položil housle vedle sebe a udělal z dlaní mističku.

,,Chce peníze," prolétlo Yoongimu v hlavě a klekl si k němu. Chytil jeho promrzlé ruce a zabalil je do svých.

,,Dokážeš mluvit?"

Zeptal se ho dost jasně. Naplno otevřená ústa a srozumitelně slovo po slově.

Druhý záporně zavrtěl hlavou a sklopil ji. O chvíli později mohl Yoongi vidět, jak mu na látku padají slané kapky. Plakal.

,,Ne, počkej. Nebreč. Já nechtěl."

Snažil se situaci zachránit aspoň tím, že ho obejmul. Silně a dlouze.

+++

,,Takže, co teď? Řekneš mi své jméno?"

Yoongi a mladší klučina spolu seděli v kavárně a popíjeli ovocné čaje.

Jmenovaný se napjal, uhnul pohledem směrem k oknu a zadíval se ven. Nechápal, co se to venku děje. Bylo to... Teplé.

Náhle ucítil na svém rameni stisk, a tak se okamžitě vrátil zpátky do reality. Nechtěl mu prozradit své jméno. Upřímně si ani nepamatoval, kdy ho někdo oslovil. Dlouhá to doba.

,,Dívej, dám ti svůj mobil a ty mi ho tam napíšeš, jo?"

Yoongi byl opravdu trpělivý a pečlivý. Snažil se, ale tušil, že se bude muset přesunout v komunikaci na vyšší level.

Čekal chvíli, než se konečně jeho společník dokopal k tomu, si jeho zařízení vzít do ruk a naťukat tam své jméno.

,,Jungkook. A příjmení?"

Jungkook zklesle položil telefon zpátky na stůl a pokrčil rameny.

,,Ty nevíš? No dobře."

Yoongiho to upřímně překvapilo. Vždyť když ví své křestní jméno, tak musí i příjmení. Jak dlouho je venku?

,,Kolik ti je?"

Další otázka, která ho zajímala snad ještě víc. Na upřímnou odpověď nemusel čekat dlouho. To číslo, které mu ale ukázal, ho šokovalo.

,,Šestnáct? To je... Dost nízký věk na..."

Ani to nestihl doříct, protože Jungkook vyskočil ze židle a odběhl směrem na záchody. Yoongi šokovaně zůstal sedět na místě a vstřebával, co viděl.

,,Měl bych za ním. Co když se mu něco stane?"

Zase jeho druhé já. Odešel od stolu a zamířil ke dveřím, na kterých byl panáček a otevřel je. Vevnitř nikdo nebyl, díky bohu.

,,Jungkooku, kdepak jsi?"

Procházel kabinku od kabinky, otvíral je, až došel k té přímo uprostřed. Byla zamčena.

,,Nechtěl jsem tě nějak vyděsit. Já jen... Takový věk je strašně nízký na to, abys žil venku. Pokud si říkáš, jak to vím, tak nejsem slepý a všiml jsem si toho. Prosím, vylez ven."

Na druhé straně slyšel tiché fňukání a jeho to dojalo snad ještě více. Musí dovnitř.

,,Otevři, zase tě obejmu a uleví se ti."

+++

Nakonec to musel Yoongi přelézt. Stav mladšího se nelepšil, ba naopak se jeho dýchání zrychlovalo a vzlyky zesilovaly. Mohl to být klidně nějaký záchvat.

,,Ššš, to jsem já, klid. Zhluboka dýchej."

Pevně ho k sobě tisknul jako plyšáka. Byl menšího vzrůstu, vypadal nevině. I tak si mladší uvědomil, že nemůže na něho jen tak mluvit.

,,Vždyť mě nemohl ani slyšet přicházet. Musel se hrozně vyděsit, když jsem za ním skočil. Já jsem debil."

Měl chuť se za své chování proplesknut. Jak si to mohl neuvědomit?

Opatrně si ho podchytil a vynesl v náruči z toho těsného prostotu. Byl nezdravě lehký, což ho mírně znepokojilo. A taky unavený, když slyšel jen jeho tichý dech.

,,Skočím zaplatit a půjdeme ke mně domů."

Dorazili do útulného a skromného bytu, který Yoongi opravdu miloval. Položil ho do postele, kde z něho sundal ty boty, které mohly jít rovnou do koše a jinak ho zabalil. Nevypadal nijak špinavě, takže uznal za vhodné, že si skočí pod sprchu, až se probere.

Vydal se do mini kuchyňky, udělat si ramen a prohlédnout si lépe ty jeho housle. Zaujaly ho, měly takovou zvláštní barvu, byly prostě něčím jiné.

,,Copak se ti stalo, maličký?"

Tahle otázka mu vrtala po celou dobu, kdy ho nesl domů a on v klidu spal v náruči. Věk, ve kterém se nacházel, byl nízký na to, aby žil na ulici. Jak se tam dostal? Kde má rodinu?

Hromada otázek a snad i brzké odpovědi.

,,Znaková řeč. To se potřebuju naučit."

Nechal ramen ramenem a razil si to do ložnice, kde potichu prošel kolem postele a z nočního stolku chňapl po notebooku a mířil si to zpátky.

Potřeboval najít jednoduchý tutorial na ovládání znakové řeči, aby se s jeho novým společníkem dokázal lépe a rychleji dorozumět.

,,Doufám tedy, že tu řeč ovládá."

+++

Běžel po silnici, všude tma, která se ho snažila pohltit a pocit, že míří špatným směrem.

Jeho dech byl každou chvíli hlasitější, potřeboval pauzu, zastavit se a odpočinout si. Nešlo to. Nucený běh, záchrana vlastního života.

Až do momentu, kdy se z levé strany objevily dva záblesky a následně šel slyšet náraz a padnutí těla na zem.

Tma vyhrála. Skladba byla nedokončena.

+++

Jungkook vyděšeně otevřel oči a lapal po dechu. Zase noční můra o tom dni. O tom podělaném dni, kdy ztratil jeden ze smyslů a kdy nedokončil píseň, kterou slíbil jedné kamarádce. Byl na sebe naštvaný, chtěl ji zaujmout svým talentem a místo toho trčel v nemocnici.

Také měl výpadek paměti, takže mu trvalo, než si na vše vzpomněl. Bohužel ho ale již přes dvanáct let trápilo si vzpomenout na jedno období z celého roku. Každý rok nechápavě sledoval lidi, jak nakupují dárky, zdobí stromečky, pečou cukroví, ale on si nevzpomněl, proč vlastně.

Jak dospíval a rostl, přestal se o to zajímat. Ten text té písně již dávno vyhodil a zapřísáhal se, že nikdy už nic nenapíše.

,,Oh, už jsi se probral. Půjdeš do kuchyně se najíst?" ve dveřích se objevil Yoongi, který byl celý od mouky. Tak každý není rozený cukrář.

Jeho asi desetiminutový pokus se naučit nějaké ty základy, vyšli. Jungkook to pochopil, vyskočil z postele a rychle kolem něho prošel.

,,Zajímavý kluk," pomyslel si starší.

+++

,,Támhle na konci chodby je koupelna, můžeš ji využít, jak jen budeš chtít."

Ukázal mu prstem ony dveře a ze stolu sebral veškeré nádobí. Lívance se povedly, za což byl Yoongi rád, protože nechtěl před mladším vypadat jako člověk, který ani tu blbou pochutinu nedokáže udělat.

,,Proč mě nikdo nevaroval, že z toho vznikne takový nepořádek? Bych se na to vybodl."

Byl nevyspaný a začal být mrzutý. To zažije Jungkook pěknou jízdu.

Ale bude muset nasadit masku, pokud ho nechce vyděsit. Vždyť on si musel projít něčím strašným, litoval ho.

,,Komické, budu ronit slzy nad člověkem, kterého znám pár hodin. Navíc je to ještě dítě. Heh."

Musel ale uznat, že se mu zalíbil. Byl jiný, než ostatní v jeho věku.

,,Tak ne asi, když má za sebou určitě nějakou špatnou minulost, která ho připoutala."

,,No, měl bych mu o sobě taky něco říct, třeba jak se jmenuju," uvědomil si.

Možná by pomohlo, se pořádně vyspat a nabrat energii. Zažil toho dost a Jungkook taky. Čekají je pozoruhodné svátky.

Stál u okna a pozoroval dění venku. Ruce měl za zády a připadal si jak důchodce, který sleduje, co se kde mihne a stane. Však taky už nějaký ten věk měl. Jeho cesta do důchodu se rychle blížila.

Z prohlížení ho vyrušilo lehké poklepání na jeho pravé rameno. Překvapeně se otočil a spatřil drobného chlapce zabaleného v bílém ručníku jak se na něho zaujatě dívá. Asi ho zarazilo jeho postávání u okna. Z tenkých pramenů vlasů mu odkapávaly kapky vody. Vypadal jak zmoklý králíček.

,,Oh, jdu ti něco svého půjčit. Ať mi tady nemrzneš a nechodíš nahý."

Ukázal na své oblečení, potom na něho a naznačil, že mu půjčí svoje. Jungkook byl chytrý, pochopil to a potvrdil to tím, že skočil Yoongimu kolem krku.

,,Zlaté."

Chtěl ho od sebe odehnat, ale když viděl jak moc se k němu lísá, nechal to tak. Bude mít mokré oblečení, ale na tom teď nezáleží. Potřebuje se o něm dozvědět více.

Začal ho jemně vískat ve vlasech a pomalu se s ním vydal ke gauči, kde si s ním následně i sedl. Pohodlné to nebylo, ale to přežije.

,,Kookie?" zkusil říct co nejblíže u jeho ucha, ale bezúspěšně. Asi opravdu neslyší.

,,Co si jen s tebou počnu? Nevím o tobě prakticky nic."

Ani netušil, jestli je dobré si ho tady vedle sebe posadit a spustit na něho salvu otázek. Neovládá tak dobře znakovou řeč. Leda, že by...

,,Počkej tady chvíli," naznačil mu a odběhl si pro mobil, který nevěděl, kam položil.

,,Že mě to nenapadlo dřív."

+++

,,A nevyděsím ho? Vždyť mě uvidí poprvé. Yoongi, použij papírky nebo mobil."

,,A nevyjde to nastejno? Stejně bych se ho ptal na to stejné. Jiné, ty to ovládáš skvěle a navíc si s dětmi rozumíš," snažil se přemluvit svého kamaráda, když s ním mířil do pokoje, kde přebýval Jungkook.

Zavolal mu a poprosil, jestli by nemohl akutně dojít.

,,Je to na tobě. Neviň mě potom z toho."

,,Heh? A z čeho jako?" podivil se Yoongi a nenápadně nakoukl dovnitř.

Jungkook stál u nazdobeného stromku a prohlížel si ho. Bral si do ruk baňky, ozdoby a světýlka. Oboum starším přišlo, jako kdyby to viděl poprvé.

,,Myslíš, že ví, co jsou to Vánoce?" zašeptal Jin.

,,Můžeš mluvit normálně, dokonce i pořádat koncert, nic by neslyšel."

,,Oh, ale mileji si to říct na jeho osobu nemohl, že?" pokáral ho.

,,Ne."

Blonďák se plácl do čela a prosil toho, kdo sedí nahoře, ať na Yoongiho sešle nějakou pohromu. Tohle se pomalu a jistě vymykalo kontrole.

,,Tak pojď nebo mi ještě něco rozbije."

Oba dva se vydali ke stromku a Yoongi se postavil vedle něho. Jungkook lehce nadskočil a jen tak tak chytil modrou padající baňku.

,,Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, ale... Mám tu kamaráda," a hlavou ukázal na postávajícího a usmívajícího se Jina, který, když se na něho nejmladší podíval, tak nasadil úsměv.

Jungkook si strčil ruce do kapes od mikiny a sklonil hlavu. Nelíbila se mu přítomnost dvou mladíků, které neznal. Počkat, a kde jsou vůbec jeho housle?

Bez přemýšlení vyběhl z místnosti, otřel se o Jina a mířil do svého pokoje, kde doufal, že svůj nástroj nalezne.

,,Kam běžel? Pro mrkev?"

Yoongi se na staršího s pozdvihnutým obočím podíval. Proč zrovna...

,,Ty teda dneska perlíš."

,,Že? Tak blíží se Vánoce. Pojedu za Namjoonem," pochlubil se.

+++

Černovlásek seděl na kraji ustálené postele, v ruce držel svoji jedinou věc, kterou si vzal z domova a začal pomalu hrát. Melodie se začala linout pokojem a postupně se dostala do dalších místností. I když ji Jungkook neslyšel, znal ji nazpaměť.

Připomínala mu jedno období, připomínala mu píseň, kterou má v živé paměti. Vidí ji vždy, když hraje. Vidí ji vždy, když se všude peče, zdobí a hraje. Ale proč? Co to znamená?

Zavřel oči a bez ostychu pokračoval dál. Snažil se nemyslet na nic, vypustit všechny své negativní myšlenky, uzavřít je ve skleněné nádobě a tu zahodit do hlubin oceánu. Aby utonula. Aby se už nikdy nevrátila.

I za cenu svého života by chtěl aspoň na chvíli zažít ten pocit. Krátký okamžik, kdy uslyší zvuky, hlasy, melodie, pocítí vjemy.

Strašně moc si to přál. Chtěl se vrátit do dětství, kdy byl šťastný. Chtěl by se dozvědět, co mají znamenat ta světélka, proč jsou všichni tak pozitivní. Nechápal to, nechápal ty, kteří se o to snaží.

,,Snažit se o to, abych byl šťastný. Toužím po tom taky, hrozně moc."

Neustále hrál, pořád dokola bez přestávky. Z očí se mu kutálely slané potůčky slz. Vzlykal.

,,Chci zpátky domů."

+++

Yoongi se nemohl na to utrápené stvoření nadále dívat, takže vyrazil. Klekl si před něho, prsty mu setřel slzy a dal mu pusu na čelo.

Jungkook šokovaně otevřel uslzené oči, přestal hrát, housle spadly na zem, Jin vyvalil oči údivem a Yoongi se jen usmíval. Radostně.

,,Pomůžu ti. Ukážu ti, co jsou to Vánoce."

Poznal to. Byla to ta samá píseň, která se hrála v každém rádiu, lidé si ji broukaly, když měli nudnou chvíli, byla znamenitá právě pro tyhle svátky klidu a míru. Jungkook ji celou dobu hrál, od doby, co ji naposledy slyšel.

,,Znáš je. Ale teď jsem tu já, abych se ti je pokusil navrátit."

Jin se chtěl spoza dveří ozvat a říct, že takhle se paměť nenavrací, ale nakonec nad tím jen mávl rukou. Už dávno pochopil, že Yoongi má oči jen pro Jungkooka. A Jungkook jen pro něho.

Teď už jen zbývalo ukázat a procítit.

Nechal je být, na papírek napsal, že odjíždí za Namjoonem a že se těší, až se zase setkají i s Jungkookem v patách.

+++

Uběhly tři týdny, kdy se Yoongi a Jungkook setkali. Od té doby se starší snažil každý den ukázat a vtlouct do hlavy nějakou tu vánoční tradici. Některý den to bylo lepší, z jiného nevzešel žádný výsledek. Nelámali si nad tím hlavu. Jungkook byl rád, že se Yoongi tak moc snaží a Yoongi zase ocenil snahu a píli.

Další věcí, která se zlepšila, byla Yoongiho znaková řeč. Nechtěl se nijak chvástat, ale podle něho by drobnou cenu dostat mohl. Jen tak, pro další motivaci.

Stál u plotny a dodělával jídlo. Jungkook se mezitím uzavřel v pokoji a vymýšlel novou píseň. Yoongi mu nechtěl kazit radost, takže mu neprozradil, že se ztrátou sluchu, žádnou další nevymyslí. Tak moc mu přál uzdravení. Věděl ale, že to by se musel stát nějaký zázrak...

+++

Večer se ještě vydali na náměstí. Opět na stejné místo, kde se prvně setkali. Jungkook si s sebou potají vzal své housle, Yoongi zase z bedny dvoje prskavky.

Na každého z nich to působilo jinak. Yoongi děkoval nevím komu, že narazil právě na Kookieho a on zase hleděl po výzdobě a lidech. Z velké většiny vyzařovala sváteční aura. Jungkook to sice stále neviděl a necítil, ale pokusit se popsat by to dokázal.

,,Připadal jsem si jak nějaká hvězda. Stál jsem uprostřed celého dění, naslouchal všemu, nasával vůni i zápach. Sice jsem byl omezen jedním ze smyslů, ale i přesto jsem se snažil vcítit do pocitů všech okolo. Šlo to ztěžka, ale přeci jen. Pohlédl jsem výše a spatřil zářící hvězdu. Vyjímala se na vrcholu statného stromu a zářila.

Otočil jsem se a když jsem viděl, jak Yoongi stojí u jednoho ze stánků a baví se s prodavačem, využil jsem příležitosti. Z pouzdra visícího na zádech jsem vytáhl moje jediné a začal hrát. Opatrně, postupně jsem přidával na intenzitě.

Pohled jsem házel jak na kolemjdoucí, Yoongiho, tak i na hvězdnou oblohu.

K mému vystoupení se přidaly padající víly z oblohy, zpěv odvážlivců a ztlumená hudba z reproduktorů. Ignoroval jsem okolí, pouze svoje vnitřní já plesalo a povzbuzovalo mě. Konečně jsem vylezl ze své ulity.

Zaznělo posledních pár tónů a konec. Vyčerpaně jsem se svalil na mokrou a špinavou dlaždicovou zem a vydechl. Z mých úst vycházel teplý obláček dechu, byl jsem šťastný.

Nástroj jsem nechal položený vedle mě a lehl si na záda. Bylo mi šumafuk, jestli budu považován za blázna nebo jestli budu nemocný. Užíval jsem si tenhle moment. Neslyšel jsem kolem sebe nic. Pouze svůj vlastní dech v hlavě. Taková mylná představa. Za mylné by se dalo považovat i přesvědčování sebe jako někoho, kdo slyší.

Něco přeci jsem ale slyšel. Byla to hrající melodie. Nevím, odkud se brala nebo kdo ji zpíval, ale zněla nádherně.

Jako kdybych už ji někde slyšel...

+++

,,Jungkooku!"

Zase ta černota. Byl jsem jí obklopenou a již pohlcenou. Nemohl jsem se hýbat, pouze poslouchat to nepřetržité ticho.

A taky hlas volající mé jméno. Počkat, já slyším?

,,Jungkooku!"

Hluboký nádech, výdech.

Záblesk a následné oslepnutí.

+++

Probral jsem na lavičce. Posadil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Z nebe neustále padalo. Lidé chodili.

+++

Yoongi nemohl z Jungkooka spustit oči. Byl od něho pár metrů, schovaný za hloučkem lidí a sledoval ho. Byl dezorientovaný, nechápal, co se stalo.

V ruce neustále držel prskavky, v kapse schovaný zapalovač. Asi by bylo dobré, mu ukázat poslední kouzlo Vánoc.

Jungkook se postavil, prošmejdil okolí lavice a v duchu zajásal. Našel je. Byly opřeny o nohu. Vzal je do ruk, oprášil je od toho bílého prášku a schoval zpátky do pouzdra, které bylo položené hned vedle.

Když zapínal pouzdro, někdo před něho strčil svou ruku i s divnou tenkou špejlí.

Podíval se na osobu, která ho tímhle překvapila a usmál se. Byl to Yoongi.

Také mu ukázal, že ji má. V druhé ruce si pohrával se zapalovačem.

,,Tak jo, králíčku, dívej se."

Zapalovač přiložil k vršku špejle a zapálil ji. Jiskřilo to.

Jungkook se nejdřív lehce lekl, ale když mu došlo, že je to pouze (podle něho) jiskřící oheň, tak se uklidnil a přišel k Yoongimu.

Lehce se dotkl a ihned ucukl. Po chvíli se ale začal tiše smát. Líbilo se mu to. Začal s tím máchat, dělat koniny, až ho musel Yoongi upozornit, že takový účel to nemá.

Ještě před pár minutami se o něho strachoval, jestli je v pořádku, když ho viděl ležet na studené zemi a on si tady hraje jak pětileté dítě. Opravdu byl něčím výjimečný.

A jeho schopnost hrát na housle nevyjímaje.

Myslím, že jednoho dne pochopí, co je to to kouzelné a magické období.

Do té doby se bude muset Yoongi učit znakovou řeč.

+++

Rodinu jsem opustil, když mi bylo patnáct, nechali mě jít, čtyři měsíce jsem přežíval na chladné a nebezpečné ulici pouze se svými houslemi, které mi přinesly ten největší dar.

Člověka, který mi ukázal kouzlo a naději Vánoc. Nebo aspoň základ, který určitě rozšířím.