Den před Velikonocemi a Kuroko ho trávil tak, jako každý rok. Dokončoval svou pomlázku, kterou si sám upletl, čímž se hezky připravoval na následující den, kdy měl v plánu jít na koledu. Bavilo ho to, strašně moc, přestože mu většinu sladkého vždycky snědl Murasakibara. Ale to už byl takový rituál.

„Zlato? Můžeš dolů?“ ozval se z kuchyně hlas jeho matky, za kterým se otočil. Tedy otočil se za dveřmi, protože hned za nimi byly schody, které vedly do chodby, a tou se šlo do kuchyně.

Pokýval hlavou na znamení, že rozumí, a dodělal úplný závěr. Tedy na špičku přivázal jednu tyrkysovou mašli. Asi chce s něčím pomoct, pomyslel si v duchu a usmál se. Jeho matka nebyla zrovna nejšikovnější typ. A na přípravy… na ty byla úplně, ale úplně tupá. Vždycky něco zapomněla.

„Ano?“ doběhl k ní s očekáváním práce. K jeho překvapení bylo vše, kde má být, nic nebylo rozbito ani rozlito a kuchyně nehořela. Zmateně zamrkal.

Jeho matka se nepatrně usmála. „Zlato, není mi dobře, takže na tebe mám… prosbu.“ Dramaticky se odmlčela, jako kdyby mu dávala čas, aby to pobral. „Potřebuju, abys zítra zůstal doma a vítal koledníky.“

Kurokovi se rozšířily oči, a už chtěl začít vrtět hlavou, jenže v tu chvíli jeho maminka zakašlala. Nasadil drobný úsměv a upřímně řekl: „Tak dobře. Jdi si lehnout, ano?“

Radostně přikývla a rozešla se směrem ke gauči, na nějž měla v plánu se položit. „Všechno je přichystáno, nemusíš se bát.“

Dalšího rána se Tetsu probudil dost časně, už v pět hodin, přestože mohl takové dvě ještě spát. Vyhrabal se z peřiny a rozhodl se, že si trochu zaběhá a vyvenčí přitom svého psa, tedy Tetsuyu #2. To také udělal a zhruba za hodinku už byl zpět, vyhledávajíc sprchu. Tu opravdu potřeboval.

Veškeré sladké donesl na botník, nebo něco takového, co měli uvnitř chodby, aby pro to nemusel utíkat vždy až do kuchyně. Bylo to moc daleko. Přistavil si i židli.

Myslel, že první koledníci budou chodit až tak kolem osmé, deváté, protože k nim stejně chodil málokdy málokdo, ale když se zvonek ozval něco málo před půl osmou, docela ho to překvapilo.

„Hody, hody, doprovody, vejce noste malovaný, jídla všude dost, teď budu váš host. Fajn, co pro mě máte?“

K jeho ještě většímu překvapení, spíše šoku, stál na druhé straně dveří Murasakibara. Ten se tvářil docela znuděně, ale jakmile si všiml Kuroka, jak na něj civí s mísou sladkostí v rukou, rozzářil se. A nejen kvůli tomu jídlu.

„Jé, Kurokocchin!“ zajásal, načež se zašklebil. „No tak, ukaž prdel, ať tě můžu vyšlehat, princezno.“ Tohle se rozhodl si užít. Sice to vypadalo, že je Kuroko doma jako dívka, takže nebude mít jeho dobroty, ale možnost pořádně ho fláknout byla ještě o mnoho lepší.

Kuroko polkl, vrtíc hlavou. Moc platné mu to nebylo, protože Atsushi si ho čapl za zápěstí a násilně otočil, takže malý modrovlásek neměl šanci. Musel se mu podřídit a nastavit své pozadí, přes které mu bylo párkrát šlehnuto. Kupodivu ne nijak silně.

„To bolelo,“ zakňučel, i když to nebyla pravda. Říkal to už tak nějak automaticky, stejně jako když do něčeho narazíte, řeknete au a ono to vůbec nebolelo.

„Dáš mi něco dobrého? Nemáš třeba pocky?“ zajímal se ihned Muri, který vypadal, že se co chvíli poslintá. Kuroko se nad ním slitoval a z mísy se sladkým mu nabídl. Fialovlásek mu ji sebral skoro celou. Jednu sušenku si strčil do pusy ještě v obalu.

„Nezadus se,“ poradil mu Tetsu se smíchem a doslova mu zabouchl před ksichtem. Bylo to tak bezpečnější a nehrozilo, že mu všechno sní, když mělo ještě několik lidí určitě přijít.

Měl sotva dvacet minut, než se znovu rozezněl zvonek. Odfrkl si, protože se divil tomu, že se chce někomu tak brzo vstávat. To už ovšem poslouchal znělku: „Nůžky, nůžky, šmikšmikšmik, ty já moc chci červený, všechny vám je seberu, jídla plno poberu!“

„Proboha, ne, to bude… AKASHI?!“ Kuroko celý zbledl, neboť otevřel dveře, a ve svém odhadu se nemýlil. Za dveřmi opravdu stál jejich leader, Akashi Seijuro. V ruce držel pomlázku pomalu větší jak on sám, s červenou mašlí na konci.

„Ehm, ahoj, Akashi,“ pozdravil ho a nervózně přešlápl. Netušil, že přijde i někdo jako on… a ještě k tomu tak brzo ráno. To se to rozneslo tak rychle, že letos zůstává doma? Úplně viděl Kiseho, jak se směje. Zmetek. On byl jediný, komu to řekl, a ten to nejspíš řekl každému druhému.

„Hezky otočit!“ zavelel leader a ve vzduchu zlověstně zamával pomlázkou. Modrovlásek ho poslechl, otočil se a trochu se předklonil, jak už bylo zvykem. Kdyby neposlechl, asi by to s ním na příštím tréninku nedopadlo dvakrát slavně.

Přes zadnici mu bylo dvakrát šlehnuto slabě a jednou silně, takže to nakonec zas tak špatné nebylo. Nabídl Akashimu mašličku na pomlázku, kterou leader s radostí přijal, a nechal si ho vybrat z dobrot a vajíček. Vzal si jeden perníček ve tvaru nůžek – maminka se činila – a jedno růžové vajíčko. Moc se mu líbilo.

Kuroko si oddechl, když se s ním rozloučil. Byli za ním Muri a Akashi… takže nepočítaje jeho, z jejich party zbývali: Bakagami, Ahomine, Kise a Midorima. Povzdechl si a svezl se na židli. Už tak ho pozadí bolelo docela dost, jak to proboha přežije?!

V době, kdy čekal na koledníky, vytáhl telefon a podíval se na facebook, jestli se neděje něco zvláštního. K jeho překvapení měl zprávu od Aomineho, ve které stálo: „Moc rád bych ti přišel namlátit, Tetsu, ale dostala mě chřipka, takže mi máti zakázala chodit. Snad ti to nevadí.“

No, popravdě měl pocit, že kvůli tomu vyskočí až do stropu, jak se mu najednou ulevilo. Daikiho se bál ze všeho nejvíc, ten by s ním neměl slitování. Takže o jednoho ze seznamu méně.

Jeho úvahy narušilo hodování: „Hody, hody, doprovody, Takao vajíčka sbírat mě nutí, načež je sežere, jako moje štěstí.“ Vlastně to ani nedávalo smysl, ale i tak Kuroko poznal, že se jedná o Midorimu. Který si stěžuje na svého přítele a štěstí.

„Takao… tebe jsem nečekal,“ prohlásil upřímně šokovaně, když otevřel a ve dveřích spatřil zelenou a menší černou hlavu. Ti dva evidentně chodili spolu. A nejen jako pár. (No, je to zamotané, ale každý to určitě pochopil.)

Takao se usmál. „Heeeeezky se otoč, ať tě můžeme vyšlehat!“

Kuroko ho poslechl a byl nucen nastavit už dost bolavé pozadí. Ti dva mu ještě přidali a dokonce na nich bylo znát, že si to užívají. Parchanti.

„Prosím, řekni, že máš vajíčka,“ zakňučel skoro až Midorima a nakoukl dovnitř, jako by se o tom chtěl ujistit. Dostal jedno hezké, zelené s černými puntíky. „Díky.“ Byl to totiž jeho dnešní šťastný předmět, ale zatím mu všechna sebral Takao.

„Už dost, prosím!“ zasténal Kuroko, protože si v dálce všiml Kagamiho. Tohle bude bolet, a to hodně. Kagami byl něco jako Aomine, tedy nelítostný, i když byl o trochu milosrdnější. Mělo by ho to uklidnit.

Jakmile se střetli pohledy, Taiga se přitrouble zazubil. Tohle bude vážně něco, říkal si celou dobu. Nemohl se dočkat, až ho pořádně vezme pomlázkou po té pěkné prdelce.

Modrovlásek na něj vykuleně koukal a možná by se snad i třásl, kdyby své tělo neovládal. No, beztak se mu chvěly ruce, když se pokoušel zavřít dveře, aby Bakagami zazpíval znělku. K jeho smůle je rozrazil dřív, než je stihl dovřít.

„Nastav zadek,“ ušklíbl se starší a zlovolně zamával pomlázkou.

„Až zazpíváš.“

„Však to mám v plánu.“ Kagami se culil od ucha k uchu a Kuroka polil studený pot. Obrátil se tedy zády a mírně se předklonil.

A pak už to bylo v podstatě to samé. Poslechl klasické hodování, dostal na prdel, rozdal nějaké dobroty, navázal mašličku a rozloučil se. Tím to končilo.

Vyčerpaně se svezl na připravenou židli a cítil se šťastně, jelikož hodiny ukazoval půl dvanácté. To znamenalo jen jediné. Brzy bude konec.

Ale co se stalo s Kisem? Čekal jsem, že přijde jako první, pomyslel si Kuroko a prohlédl telefon, jestli tam nemá ještě jednu zprávu. Ale nic, ani jedna. Že by to nechával na poslední chvíli? To se mu nepodobalo.

„Hody, hody, doprovody, nastav zadek, Tetsu můj, ať tě můžu vyšlehat!“ ozvalo se sotva pět minut před celou a Kuroko myslel, že to bude jeho smrt. Polekaně se zvedl, sebral tác se sladkostmi a váhavě se vydal otevřít. Venku stál usměvavý Kise.

Tetsuyovi z úst unikl povzdech, ale ten byl vzápětí utopen v Ryoutových hebkých rtech. Blonďáček si ho přitáhl k sobě a věnoval mu sladký polibek, omotávajíc mu ruku kolem pasu.

„Ty mě nebudeš bít?“ zamumlal mladší při nádeších, na které měl beztak málo času. Kise ho totiž nenechával oddechnout a doslova ho těmi dvěma polštářky dováděl k šílenství. Chtěl víc. Oba chtěli víc.

„A nechci ani sladké.“ Kise protáhl svůj zářivý úsměv do širokého šklebu. „Já chci totiž tebe.“

Pak Kuroka zatlačil dovnitř, zabouchl za sebou, odhodil pomlázku, odložil Tetsův tác a něžně ho políbil.