Zadání: Život ve světě, kde má každý člověk čip, co kontroluje každý jeho pohyb. Z pohledu třetí osoby.

13. září odpoledne, den jako každý jiný. Tak jako si všechny dny plynou z sebou, utíká jim jejich čas, jako se na okně jedoucího auta míhají kapky dešťové vody, tak běží i další ničím zajímavý podzimní den. Naprosto obyčejný, ztrácející se mezi ostatními nudně se vlečícími dny, snad jen jedním detailem vyčuhující z řady. To příšerné teplo. Po celém světě se za sebou po celý den lámaly rekordy v teplotě vzduchu, asfalt na cestách se roztápěl tak, že se lepil na pneumatiky kol a venku nepáchla ani noha. Všichni byli zalezlí buď doma, tváří naklánějící co nejblíže vrtuli větráku, nebo v chlazených prodejnách ochotni koupit si snad cokoli, jen aby mohli být ještě o něco déle v příjemném klimatu kamenných budov.

A tím se dostáváme k objektu našeho zájmu, jednadvacetiletému Sebastianovi. Tento ničím zajímavý hnědovlasý student aplikované fyziky s nadšením pro astrologii a astronomii, s tmavě zelenýma očima, vysokou pohublou postavou a stovkami jemných pih na tváři, jež byly tak malé, že nešly skoro vidět, byl teprve před asi čtvrt rokem vybrán z celé řady uchazečů na místo stážisty v Klementinu. Již od prvního dne se snažil, dřel se, aby byl dostatečně dobrý, aby nikdo nelitoval, že přijali zrovna jeho. Nosil kávu, měnil ručníky na toaletách, leštil své nadřízené střevíce a občas, když dostal povolení, dokonce mohl čistit měřící nástroje a oprašovat výstavní exponáty. Taky měl jedinečné privilegium pročítat staré knihy Rudolfínské knihovny, i když jen v ochranném obleku, s rouškou na tváři a gumovými rukavicemi na velkých kostnatých dlaních. Snil o tom, že jednou dostuduje a bude z nej taky vědec. Bude pracovat tady v Klementinu, celé dny trávit s nadšenými posluchači a vyprávět jim o zajímavostech tohoto místa, pomáhat opravovat a udržovat meteorologickou stanici a večer po práci bude z nejvyššího místa na věži pozorovat západ slunce, stejně jako ráno jeho východ.

Vstával časně, tak jako celé prázdniny. Byl na to navyklý a jeho zvyky byly pevnější než železná košile. Převlékl se, nasnídal a s černou taškou v podpaží se vydal do školy. Musel jezdívat necelou půlhodinu tam a pak zase stejně dlouhou dobu nazpátek aby se dostal domů. Nijak zvlášť mu to ale nevadilo. Nebyl jako jeho spolužáci, co než aby použili prostředek hromadné dopravy, tak raději poběží celou tu cestu do školy sprintem, vlastně to shledával příjemným trávením volného času. S knihou v rukou a sluchátky pevně v uších se v prohřátých měkkých sedačkách autobusu cítil mnohem lépe než mezi desítkami, snad i stovkami lidí ve třídě. Neměl moc rád lidi, nerozuměl si s nimi, nerozuměl jim a oni zase jemu. Raději se přátelil s knihami a učebními protokoly než s lidmi svého věku. Měl vlastně jen jediného skutečného kamaráda, Roberta. S tím se ale od doby, co začal chodit na stáže, vídal jen málo, jelikož už mu nezbýval čas a zrzek zase vstoupil do hokejového družstva, takže ani on neměl moc času na svého přítele. Sandra se jako kamarádka počítat nedala, ačkoli si spolu dobře rozuměli, ale stále byl její podřízený a měli mezi sebou spíš pracovní než kamarádský vztah.

Zrovna se vracel ze školy, očima zaujatě hltal stránky nějakého fascinujícího pojednání o Mimas, jednoho z měsíců Saturnu, v uších se mu ozývaly líbivé melodie Mozartovy symfonie, když mu v kapse zavibroval mobil. Ignoroval ten zvuk a dál si užíval své skvělé atmosféry v autobuse. Na patřičné zastávce vystoupil, prošel dvěma podloubími a poté zahnul do vedlejší ulice, která vedla k jeho domu.

1199, Nové Město-Praha, druhé patro, byt po pravé straně. Stál před ním jako přimražený a nebyl schopen se pohnout. Dveře byly dokořán, všechny věci z šatní skříně vytahané ven na zemi. Botním byl kompletně převrácený a rozlámaný, o zbytku bytu raději ani nechtěl vědět. Uvědomoval si, co to znamená, jen tomu nechtěl sám věřit. Jeho byt, místo, kde se cítil v bezpečí, někdo vykradl. Někdo vykradl jeho domov, a to i v téhle době?! Pro boha živého, vždyť díky bezpečnosti čipů už si žádný lupič prakticky nevrzl! Jak se to mohlo stát zrovna jemu?! Vždyť si byl jistý, že za sebou zavíral, než se ráno vydal do školy!

Podíval se na displej mobilu, který už ukazoval ne jednu, ale hned tři zprávy, všechny od neznámého čísla. Zhluboka se nadechnul, dodávaje si odvahy, než odemkl telefon a přečetl si první ze zpráv. Bylo to oznámení městského institutu dohlížení na sociální interakci neboli od hlídačů čipů, že se v prostorách jeho bytu pohybuje nenahlášené číslo čipu.

Druhá zpráva byla o tom, že se číslo 125498, tedy narušitel stále nalézá v jeho prostorách a zda jej může nahlásit, aby nedošlo ke zbytečnému poplachu.

Třetí zpráva informovala Sebastiana o tom, že číslo 125498 již opustilo byt. V případě, že by nebyl s osobou v kontaktu a ta narušila jeho soukromí, má se do čtrnácti dnů obrátit na linku bezpečí, případně na městskou policii na oddělení pro stíhání trestních osob.

Takový idiot, idiot, idiot! Proč jen byl takový ignorant a nepřečetl si tu pitomou zprávu už v době, kdy mu přišla?! Teď je vykradený, pravděpodobně přišel o všechny cennosti, co se v bytě nacházely a ještě bude muset platit nějaké právní firmě, aby se namísto něj soudila s obžalovaným číslem 125498 o jeho vině.

Otevřel vyhledávač a vyťukal do něj nějakou adresu. Vyjela mu stránka s velkou lupou a políčkem, pro zadání číslic. Tak jo, teď nebo nikdy. Pokud zvládne toho pachatele najít dřív, než uplyne čtrnáct dní, možná z něj dostane své věci rozumně a nebude muset mít výčitky, že někoho poslal na elektrické křeslo, jak se pachatelé běžně trestali. Zadal do kolonky šestičíslí a chvíli čekal, než mu vyjede požadovaný soubor. Věřil, že pokud je každý čip zavedený v databázi, zvládne si jej vyhledat sám, musel to zvládnout. Nedokázal by žít sám se sebou, kdyby někoho připravil o život, ať už si to zasloužil nebo ne.

Sekundy se zdály nekonečné, než konečně naskočila menší ikonka s nadpisem Izák Sivan. „Tak Izák, celkem hezké jméno." Sebastian se sám pro sebe pousmál nad šílenými pochody jeho mozku. Přemýšlí, zda se lupič, co ho okradl hezky jmenuje? Musel být zřejmě ještě stále otupělý z prožitého šoku.

Po dalším krátkém vyhledávání a pročítání profilů zjistil, že ten Izák je dvacetiletý kluk, studuje biochemii z dotace státu, protože sám by na školu zřejmě neměl peníze, dostal stipendium a žije jen s jednou další osobou v malém bytě azylového domu kousek od jeho vlastního bydliště.

Muselo mu úplně přeskočit, snad se domníval, že sebevražda je v tomto státě důstojnou smrtí, neb se vydal přímo na onu adresu, dokonce s úsměvem na tváři. Rázným krokem si to štrádoval ulicemi a nezastavil se dřív, než stál před vysokou šedou budovou se zamřížovanými okny a oprýskanými stěnami. Trochu méně odhodlaně vešel dovnitř a u, ku podivu milé, vrátné se nechal nasměrovat do pokoje 53 ve čtvrtém patře. Ani se neohlédnul, když za ním mladá rusovláska volala hodně štěstí.

Stál tady, před dveřmi starého zanedbaného bytu, zlaté číslice zpola odpadávaly od lakovaného povrchu dřeva. Z druhé strany bylo ticho, skoro jako by tam nikdo nebydlel, ale on věděl, že je to jen zdání. Ještě jednou se ujistil na displeji mobilu, že zadal vše správně a že našel správnou osobu, než jej zastrčil do zadní kapsy kalhot a nahlas zabušil na desku.

Čekal poměrně dlouho, než uslyšel opatrné kroky a ze škvíry u dveří vykoukla blonďatá hlava bujarých kadeří rozcuchaných na všechny strany. „P-přejete si?" Ten klučina vypadal příšerně, tváře bílé jako stěna, pod očima velké kruhy, jako by několik dní nespal a lískové oči zarudlé. „Hledám Izáka." Sebastian si nebyl jistý, jestli to byl chytrý tah. Dost možná se právě odsoudil ke zbytku života jako invalida. Nevěděl, jak přesně Izák má vypadat, jestli to není třeba násilník a zda nevlastní zbraň.

Nastalo ticho, kdy ani jeden z chlapců nic neříkal. Blondýn vypadal vystresovaně, ruce držící dveře před úplným zavřením se mu nebezpečně třásly a v očích šla vidět viditelná panika, ale také zvláštní odevzdanost. „Tak pojďte dál." S tím dveře rozevřel a vpustil bruneta za jeho práh.

Seděli společně na laťkové lavici u zamřížovaného okna a ani jeden nevěděl co čekat. Nakonec se starší rozhodnul udělat to, kvůli čemu sem přišel, pořádně si to vyjasnit. „Ty jsi Izák, že? Izák Sivan, dvacet let, studium biochemie za stipendium... vykradl jsi můj byt." Oříškově hnědé oči se zaleskly slzami. Chlapec sklopil zrak a pokývl hlavou. Zvednul před sebe ruce, zápěstí dával k sobě. „Tak mě máš, můžeš mě předat policii." Slané kapičky slz mu odkapávaly od tváří a dopadaly na látku zašedlého bavlněného trička. Sebimu ho bylo vlastně spíš líto, než že by se na něj zlobil. Z jeho bytu toho nebylo moc co ukrást, starý počítač, nabíječky a fotoaparát. Možná objevil i schované úspory za kachličkou v koupelně, ale nic z toho nebylo přiměřené trestu, jež ho měl čekat. Nevěděl, proč to dělá, jeho tělo jako by reagovalo samo od sebe, když vzal mladíkovy ruce do svých a pomalu mu je spustil zpět do klína. „Nechci tvou smrt, chci zpět své věci...a taky vědět, proč jsi to udělal, když jsi věděl, že ti to nemůže projít."

Seděli dlouho, nižší blondýn si otíral oči do trička a snažil se zklidnit klepající se hlas. „Nech-nechtěl jsem t-tě vykrást. M-musel jsem zís-kat nějaké peníze. O-omlouvám se, musel jsem. J-já se tak omlouvám, opravdu mě to mr-mr-mrzí." Ramena se mu otřásala potlačovanými vzlyky. Sebastian se na to nedokázal dívat a nic nedělat. Cítil se hrozně, že ho rozbrečel. „Hej hej, já tě nenechám zabít, jasný? Pořádně se nadechni a řekni, proč jsi to ukradl. Kde to vůbec je?"

„J-já to prodal...v zastavárně. Potřeboval jsem peníze. Vážně jsem nechtěl, přís-sahám." Brada se mu sice stále třásla, ale slzy z očí se zastavily. Jak popotahoval, aby mu z nosu neteklo, hýbal s ním nahoru a dolů jako malý hlodavec. Ruce se mu klepaly, stále byl zřejmě vystrašený, ale dokázal vnímat a odpovídat a to teď Sebastian potřeboval. „Na co jsi potřeboval tolik peněz? Bereš drogy? Chlastáš?" Nebylo to moc, ale byly to peníze a onen Izák vypadal, že se každou chvílí skácí k zemi. Nemůžete se divit dobře vychovanému zajištěnému klukovi, že ho napadají tyhle věci při pohledu na člověka bílého jako stěna, co pravděpodobně několik dní nespal a klepal se jako osika. „Cože? Ne! Potřeboval jsem prášky, hodně prášků. Léky jsou strašně drahé a důchod na ně nevystačí. Vážně se snažím, mám několik brigád, hodně pracuju a pořád to není dost. Jak si jen-„ Sebastianovi se z toho prostředí nedělalo dobře. Bolela ho hlava, a to tam byl jen několik minut, možná půl hodiny. „Sakra tady je to jako v kanále. Jak tady vydržíš?" Blondýn pohodil rameny, skenoval ho vyčítavým i když stále bázlivým pohledem. „Říkal jsi prášky?" „Hmm." Izák chtěl něco říct, když v tom se z vedlejší místnosti ozval hlasitý dusivý kašel, jako by se snažil majitel vykašlat své plíce. Aniž by si všimnul zrozeného Izákova výrazu, zvednul se z lavičky a přešel skrz průchod ve stěně do vedlejší místnosti. 

Na posteli z latěk a sena ležela stará osoba, šedé vlasy jí spadaly do obličeje, jak se nahýbala přes lůžko a hlasitě kašlala. Tělo měla nezvykle nažloutlé a žilnaté, tváře propadlé plné vrásek. Rty zcela fialové, oči zapadlé. Zhluboka trhaně se nadechovala a vydechovala sípavým hlasem vzduch z plic. „Padej odsud!" Někdo ho zatáhnul za kapuci a stáhnul do kuchyně na lavici, kde ještě před chvílí seděl. „Kdo to byl?" bylo první, na co se Sebastian zeptal, jakmile překonal krátký šok. „Máma. Je nemocná a nemocnice ji děsí, proto je tady." „Vždyť pravděpodobně umírá! Měl bys ji odvézt k profesionálům!" Blondýn kolem sebe obmotal útlé paže, spodní ret kousal mezi zuby. „N-nemůžu. Nemá...nemá čip."

Sebastianovi bylo všechno jasné. Už nebyl naštvaný, nebyl zaražený, ani zmatený. Ten Izák, co jej vykradl, byl pravděpodobně syn téhle nemocné uprchlice. Sháněl peníze, kde se dalo, aby matku udržel při životě a sám ještě studoval. Bydleli na plísní a vidy prolezlé malé jednotce azylového domu, přežívali ze dne na den. Ani si neuvědomoval, že už deset minut sedí potichu nevydává ani hlásku, dokud se Izák znovu nerozbrečel, což ho přivedlo zpět do reality. „Co zas bulíš?" „Teď mě určitě nahlásíš. M-máma i já...ona nemůže umřít! Pochop to, já...všechno ti zaplatím. Vrátím ti to, dej mi jen čas. Prosím, udělám cokoli! Já jen-„ Mluvil rychle za sebou, polykal slova a sotva dýchal. Poslední větu ani nedokončil, když spadnul na kolena a znovu se rozklepal po celém těle. Sebastian nevěděl co dělat, nikdy nic podobného neviděl. Tohle už nevypadalo ani na záchvat, jako spíš na psychický kolaps. Kleknul si na tvrdou špinavou podlahu a přitáhnul si klepající se tělo na hruď. Nemotorně jezdil svými dlaněmi po zádech vystresovaného chlapce a opakoval tichým hlasem nějaké nerozumné věty o tom, že je všechno v pořádku a že má přestat vyvádět. No...moc to nepomáhalo, ale nepřestával dlouhé desítky minut, dokud se kluk sám plně neuklidnil. „Nemusíš mi dávat peníze, vždyť žádné nemáš. Tohle je šílenství." Zelenýma očima bedlivě sledoval každý blondýnův pohyb, když se mu poštěstilo, díval se mu do oříškových očí a nehodlal uhýbat. „Udělám cokoli, přísahám. Dělej si co chceš, jen nic neříkej." Tak beznadějný pohled nikdy předtím neviděl. Jak se nízký bledý kluk držel jeho trička, očima zapíchnutýma do těch jeho, z půlky těla na něm skoro ležel, a přesto měl v těch skleněných kukadlech takový žár vzdoru a bojovnosti, jako nikdo být v jeho situaci. Musel být ve své slabosti nehorázně silný, když něco takového dokázal.

Něco se v něm pohlo, snad svědomí, možná zvrácenost sama. Naklonil se ještě blíž k zoufalému chlapci a chytnul jeho bradu mezi dva prsty svých velkých dlaní. „Fajn. Sbal si věci, jdeš ke mně." „A-a-ale moje matka-„ „Jde taky. Na téhle skládce by stejně pošla dřív než někde pod mostem. Sbal vám věci, čekám tě venku." S tím se postavil a vydal se ke dveřím. Už stál skoro na prahu, když se otočil a sjel blonďáka pohledem. „Nenech mě čekat dlouho."

--

Seděl na vratké židli a hlavu schovával v dlaních. Tahal se za delší pramínky vlasů, kňučel tak nedůstojně, že i Sandra měla chuť se nad tím štěnětem slitovat a chovat jej v náruči. „Kdyby mi někdo řekl ještě před týdnem, že uvidím Sebastiana v takových depresích, asi bych se rozesmála. Tak co se děje, že tu sedíš jako hromádka neštěstí?" Zelené oči se střetly s těmi pomněnkovými a on se lehce usmál. „Nevím jak to vysvětlit. Někoho jsem poznal a...je to šílenost! Muselo mi přeskočit! Sandro, pomozte mi prosím, co mám dělat? Kdykoli jsem v jeho blízkosti, chovám se jako kretén, hraju si na velkého vůdce a dělám si z toho chudáka boxovací pytel svých zvrácených emocí. No věřila byste tomu? A on ani necekne, kouká na mě tím děkovným odevzdaným pohledem a já nevím, prostě mám chuť ho... Co mám dělat?" Když mluvil, tahal se silně za vlasy. Očima těkal do stran, jednou na svou nařízenou, o malou sekundu později ke dveřím a zase zpět.

Nikdy by si nemyslela, že bude ten snaživý brunet kterého znala takový typ člověka. Nebyla včerejší, dokázala z jeho slov vyčíst jasné náznaky. „Sebi, jestli se ti ten hoch líbí, měl bys sám sobě ulehčit a prostě mu to říct. Jestli je ten kluk oddaný i v takových chvílích, třeba tvou stránku skousne?" Nevěděla přesně co říct. Nikdy žádnému sadistovi neradila, jak do vztahu. O Sebastianovi toho věděla méně, než by na prstech napočítala a nechtěla mu poradit nic, čeho by sama mohla litovat.

Pokýval hlavou, ještě chvíli koukal do země a jakmile se jeho pohled střetl s hodinami na stěně, rychle vyletěl do stoje. „Děkuju Sandro, jste skvělá. Já už musím jít!" A vyběhnul ze zasedací místnosti pryč hlavními vraty na dvůr. Dočista zapomněl, že na něj poslušně čeká před pozemky Klementina.

Blondýn stál u brány, loktem se opíral o pouliční lampu. Na tváři měl mírný úsměv a sám pro sebe si šťastně broukal veselou písničku. Jeho tělo již nemělo bílou barvu, nebyl podvyživený a svaly na břiše se mu opět vrátily do rovnoměrného tvaru. Byl vyspalý, upravený a v čistém vonícím oblečení černé barvy. Jakmile zahlédnul běžícího bruneta zeširoka se usmál a odlepil své tělo od hladkého kovu. Počkal do posledního momentu, než k němu jeho zachránce nedojde, než sklonil hlavu, popadnul velkou dlaň a políbil každý kloub pravé ruky svého zachránce. „Dobré odpoledne pane."

Tak a je to. Doufám že se vám to líbilo. Byla jsem trochu na vážkách, tenhle žánr mi moc neříká a tak jsem dala celý podklad spíše do pozadí, nicméně díky tomu se ti dva potkali, takže snad bylo zadání splněno.

Chtěla jsem vědět, jak se vám tahle povídka líbila, protože jsem si s ní dala opravdu hodně práce. Dvakrát se mi stihla smazat, když jsem ji psala a jednou jsem ji opravovala, což je zatím rekord, jak dlouho jsem na něčem pracovala. Budu ráda, za každý komentář a hvězdičku.

Vaše Tiranis!