„Taková buzerace! No chápeš to?! Všichni prostě vždycky jen opěvují toho mazánka s kouzelným kladivem, ale co takhle někdy říct třeba – Dobrá práce Ralfe, tek dům je zbořený naprosto fantasticky! To je to tak těžký?!" Jako každý pátek seděl Ralf v hospodě a vyléval si své bolavé srdce jedinému panákovi, co ho poslouchal. Měl to jako takovou menší rutinu. Každý pátek po zavíračce herny nasednul obřík do vozíku a nechal se odvést na hlavní nádraží. Tam si to namířil hned o dvě uličky vedle a dalším vozíkem do automatu hospodského. Zrovna si chtěl zase začít stěžovat, když do něj neomaleně vrazil jakýsi paňáca v napěchovaném kovovém obleku. Rozezleně na něj zavolal, ale když se neotáčel ani neodpovídal, hodil po něm Ralf sklenici. Ta jako by probrala vojáka z transu. „B-brouci! Všude!" Ten urostlý chlap se sesypal jako baba na zem a začal hystericky brečet. Co mohl dobrák Ralf jiného, než že mu pomohl mimo zraky ostatních a pokusil se ho utěšit. „To je dobrý kámo, všichni to máme těžký." „Z-zapojili nás teprve před týdnem a od té doby jen zabíjím brouky! Je to děs! Hrůza! Brouci všude!" Ralf při představě takových malých neškodných tvorečků, jak se snaží zdolat toho kolose jen protočil očima. S úšklebkem ho poplácal po rameni. „Uvidíš že to bude v pohodě, hmm? Vrať se zpátky a hraj záporáka tak jak máš. Stejně ti nic jinýho nezbyde. Je třeba to brát pozitivně!" Doteď dezorientovaný a vystrašený voják se lehce pousmál. Vypadalo to, že Ralf zvládl tomu vojákovi pomoci. „Díky kámo, ale pleteš se, já nejsem záporák. Záporáci nemaj metály, ne?" V tu chvíli si šáhnul pod zbroj a vytáhnul ven jiskřivě zlatou minci. Ralf na ni zůstal jen zasněně zírat. Jen se jí dotknout, cítit ten lesklý kov pod rukama, to by mu úplně stačilo. Vždycky si přál mít takový. „Co blázníš ryšavko? Koukáš na to jako na poklad." Ralf omámeně vstáhnul svou velkou mozolnatou dlaň k té cetce. „Vždycky jsem si jednu přál. Mít tak alespoň jeden takový skvost..." Už byl téměř na dosah té blyštivé odměně, když mu zmizela zčista jasna ze zorného pole. Zmateně se rozhlédl kolem sebe, než se zastavil pohledem na pobavené tváři vojáka. Zamračil se a odtáhnul se od něj dál. „Co čumíš! Tady není nic k vidění!" Voják se zasmál a podal raubíři ruku. „Já jsem Jeff, jasný? Mám pro tebe malý návrh vazoune. Řekněme že ti dám jeden svůj metál, když..." Zašeptal Ralfovi do ucha jasnou nabídku. Tomu jako by se s každým slovem více rozzářily oči. Už jen z pomyšlení že bude ten zlatý kroužek třímat v rukou jej nutilo v duchu skákat do výšky a křičet na celé kolo. Na venek však nesměl takové selhání nechat znát a tak se jen ušklýbnul a podal Jeffovi pravačku. „Platí?" „Platí." Ještě toho večera Ralf nechal pozvat celou hospodu na jeden korbel piva a domů na svou skládku si vykračoval tak vesele, jako ještě nikdy. Cestou zdravil všechny okolo sebe a při kontrole dokonce nebyl ani na kontrolora nevlídný, ba naopak! Pochválil mu dokonce košili! Ještě dobrou řádku sekund za ním nechápavě koukal, než mu Ralf zmizel v dálce.

Dalšího dne vstal Ralf časně a ještě před otevřením se vydal do haly, aby se tak sešel s Jeffem. Jaká byla ale jeho smůla, když ani po deseti minutách nedorazil a ke všemu bude muset už brzy zpět do své hry. To Ralfa dopálilo. Z něj si nikdo, NIKDO, blbečka dělat nebude! Rázným krokem si to namašíroval přes nástupiště přímo do oné divně vyhlížející hry. Už od pohledu byla ta hra strašná, alespoň na raubíře tak působila. Nějaká uřvaná kapitánka, desítky takových páprdů jako Jeff a všude okolo spousta chaosu, kovu a zbraní. „Hej vy! Kde tady najdu-„ „Sklapni vojáku, teď není čas na kecy! Hra začíná za 3, 2, 1,.......TEĎ!" Než se Ralf nadál, někdo mu hodil do rukou zbraň a vytlačil ho vraty ven. Málem si nadělal do gatí, když spatřil ten strašný výjev za nimi. V tak děsivé hře snad ještě nikdy nebyl a to už se šel dívat i na zombie apokalypsu. Ctěl utéct zpět, ale vrata se s rachotem zavřely. Začala hra, kdy se raubíř snažil jen neumřít. Vždy se vecpal do hloučku statečných vojáků a když na ně ty potvory zaútočily, utekl někam jinam. Posledních pár kroků a byl by vyhrál, mohl by odtuz mizet, když ale nehodou hráč šlápnul na jedno ze zářících vajec. Spadnul a cestou k zemi se dotknul ještě alespoň deseti. Než se pak sesbíral ze země, byly už ty potvory zase všude. „Do modulů!" Kapitánka to zařvala tak blízko jeho ucha, že se vyděsil a spadnul do nějakého stroje. Ten s ním vystřelil někam pryč a s sebou omylem přibral i jednu z těch potvor. Prosvištěl atmosférou a rázem byl ten tam.

Když se Ralf probral, ležel na tvrdé zemi a všude kolem to nechutně sladce vonělo. „c-co? Kde to-„ „Á, tak ses nám vzbudil habáne? Už jsem si myslela, že tě budu muset zakopat, ať nám neděsíš hosty." Ta malá protivka si měřila raubíře provokativním pohledem a u toho cucala cukrovou tyčku. „Kde jsem? Co se stalo? A........kdo jsi vlastně k čertu ty?!" Ralfovi to nedávalo smysl. Vzbudil se kdo ví kde s nějakou malou holkou v blízkosti, je to tu nechutně růžové a hlavně si nic nepamatuje. „Takhle se mluví u vás s vašimi zachránci? Tak to jsem ráda, že žiju tady. Já jsem Penelopka, závodnice na cukrkárách a ty jsi právě v mojí hře. Sletěl jsi sem z nebe. Máš kliku, že jsem tě z tý věci vytáhla. Nebýt mě, už seš tuhej." Kecy, to je hovadina. Takové pískle a dokázalo by jej unést? Blbost. „Jak se dostanu pryč? Nechce se mi tady být ani o sekundu déle." „Támhle je východ." To škvrně ukázalo směr k rozbitému mostu. „A jak se mám přes něj asi tak dostat ty chytrá, hmm?" „Těžko říct, to tys ho tou svou raketou pobořil, tak se čiň chlapíku." Zmučeně se svalil zpět do trávy. Tohle nikdy bez pomoci nedokáže. Jak má asi jen tak přeskočit 150 metrů širokou propast?! „Hej ty, Polypopko, nechtělo by se ti mi helpnout?" „Jsem Penelopka aaaaaaa.........ne. Ne, díky. Měj se!" Už si to štrádovala někam pryč, ale zastavila se uprostřed pohybu. Napadla jí naprostá bláznivina. „Hele habáne, co za to? Co za to když ti pomůžu?" „Co že měníš názor?" „Dej pokoj tlustoprde. Dejme tomu, že mi pomůžeš a já pak pomůžu tobě, co ty na to?" Ralf váhal, nechtělo se mu do paktu s malou uličnicí, ale stejně neviděl jinou možnost, tak to tedy nakonec přijal a plácnul si s tím škvrnětem.

Kdyby tušil, co všechno musí udělat, aby se dostal ven, vůbec by si s tou holkou neplácal. Tak náročné dva dny snad ještě neměl. Blížil se závod, Penelopka mohla vyhrát a on mohl být zase brzy venku a vyhrát svůj metál. Už se odpočítávalo ke startu, a Penelopka nikde. Kde ta holka jen vězí?! Ralf se rozeběhl k tajné skrýši té malé uličnice, když zahlédl kousek od sebe pohyb. To malé škvrně se snažilo dotlačit své auto na dráhu. Chybělo mu jedno kolo a byl utrhnutý volant. „Ralfe! Ralfe pomoc!" Raubíř za ní doběhnul, jak jen nejrychleji mohl. Když uviděl tu spoušť, myslel že to s ním sekne. Nedokáže to opravit, spíš by to zničil. Ale dokázal by to možná Felix, jen kdyby věděl, kde ten blázen je. „Hej! Vy dva!" Otočili se za hlasem a Ralf už se chystal vzít do zaječích. Zas ta děsivá baba. A s ní.......není to Felix? „Kamaráde, konečně jsem tě našel! Tys nám ale nahnal Ralfe. Musíme se honem vrátit do své hry, jinak-„ Felixovo tlachání utla jedním pohybem ta vojanda, co Ralfa začala mlátit rukojetí zbraně. „Kvůli- tobě- jde- celá- tahle- hra- do- kopru!" Při každém nárazu bouchla zrzka do hlavy a u toho mu rozhodně způsobila minimálně otřes mozku. „Au! Nechte toho! Co to sakra melete?!" „Kde je ten brouk cos ho sebou přibral v modulu?!" „Nemám tucha, asi zdechnul v nějaký bažině." „Prdlajs! Rozmnožil se a za chvíli zničí celou tuhle hru! Musíme rychle pryč!" Při těchto slovech se protrhnul o kus dál kopec a začaly z něj vylítávat potvory. Všichni fascinovaně a s hrůzou hleděli, jak se brouci blíží k závodní trati. Penelopka zatahala Ralfa za rukáv jeho košile. „Ale já musím dojet ten závod." „Felixi, prosím mohl bys zpravit to auto?" Nahodil ten nejmilejší úsměv, jaký dokázal, a posunul ke svému kamarádovi káru s odpadlými koly a volantem. „Co za to?" „Vrátím se s tebou do hry a už nebudu dělat kraviny?" Chvíli bylo ticho, jak se Felix rozmýšlel, ale nakonec vzal své zlaté kladívko a rázem byla cukrkára v pořádku. „Díky Ralfe a díky Fixi!" Penelopka nasedla do káry a zmizela v cukrovém prachu. „A teď do práce. Musíme evakuovat tohle místo." „Ale to nejde, nemůžeme nechat tu hru zničit!" „A co chceš dělat?! Nic se nedá stihnout!" Z té vojačky šla hrůza, ale Ralf měl právě mnohem větší strach o Penelopku. Ona nemůže hru opustit. „Nějak to jít musí. Co Greg? Nemohl by nám pomoct?" „Greg kdo?" Ralf se musel sám pro sebe pousmát. Tahle kapitánka byla možná silná a neohrožená a kdo ví co všechno, ale pořád tady byla nová. „No přece Greg ze hry Deratizátor. Takový frajer s postřikovou hadicí, co vyhubí každý hmyz. O tom jste ještě neslyšela? Akorát s ním teda mám trochu konflikt od minula." „Ježíšku na křížku, co jsi mu provedl tentokrát Ralfe?" „No tak trochu jsem mu tu hadici zauzloval tak, že to musel rozuzlovávat celou noc, aby to stihnul do otvíračky." Ralf se nervózně pousmál a protřel si zátylek. „No tak to teď musí jít stranou. Padej za tím pošukem, ať sem natahá ten svůj zadek a vymýtí to tu, jinak jsme všichni v háji! A my zatím evakuujeme co nejvíce lidí to půjde."

Ralf se plahočil chodbou pryč, ještě že ta vojanda měla nějakou lítající desku. Prošel kontrolou a za chvíli už byl v centru celé té šílenosti. „Gregu! Hej Gregu!" Volal jsem na pobíhajícího pošuka mezi hejnem motýlů. „Ralfe! Kamaráde, dlouho jsem tě neviděl. Jak se pořád máš?" „hele teď na to není zrovna nejvhodnější doba kámo. Musíš hned se mnou." Ten plešounek s divným baretem se podrbal na hlavě a pak se rozesmál. „Ty ses asi zbláznil kámo. Uprostřed dne se vypařit ze svý hry? Co když někdo bude chtít hrát?" „Neblázni. Jsi tady nejstarší hra a hrozí ti odpojení. Nikdo už na tobě nehraje tak se nedělej a pojď, když tě konečně někdo potřebuje!" Ke konci věty už byl Ralf opravdu naštvaný. Musí spěchat a místo toho tady ztrácí čas s takovým pošukem. „Tak se měj ty tvrdohlavče. Kvůli tobě se zavře celá jedna nevinná hra." Nasupeně už si to lezl zpátky do vozíku, když ho někdo chytil za rameno. „Počkej Ralfe, já půjdu s tebou. Co potřebujeme?"

--

„Sakra, kde je ten smraďoch?!" Kapitánka už byla značně rozladěná. Všichni už byli evakuováni k východu a teď se snažila marně s Felixem zastavit přibližující se hordy. Už dávno by odbouchla vchod, kdyby tady nebyla ta malá holka. Nikdo nevěděl, co přesně s ní je, ale nemohla opustit hru. Prý to byla chyba. Chyb by se litovat nemělo, je to omyl programu a měli ten vchod uzavřít, jenže vzali byste si na svědomí smrt malého dítěte? Ona nechtěla, a tak jen bránila vchod a doufala v to, že se ten špekoun objeví. „Dlouho je už neudržíme madam." Felixovi docházely síly i munice. Nemohl mlátit svým kladívkem, tak házel kameny a cukrové zbytky rozdroleného mostu. Když už to vypadalo nejvíce beznadějně, konečně se objevil a za ním......jakási žlutá obluda. „Co to sem zase taháš?! Neměl jsi přitáhnout deratizátora?!" Ralf se na kapitánku podíval jako na malé nevzdělané dítě. „Vždyť taky že jo." „Dobrej paninko, tady Deratizátoři S.R.O., jak mohu pomoci?" „Vyčistěte to tady! Co se tak blbě ptáte?!" „Dobrá, dobrá, s klidem. Pěkně jděte bokem, my to tady už zařídíme. Viď Ralfe?" Všichni se stáhli a Ralf si vzal od kámoše tyčku s nějakou hnusnou kapalinou. „A vážně to bude stačit?" „Kolikrát ti mám říkat, že tohle jen tak nedojde? Jo, bude to stačit, tak makej." Jako na povel oba nastartovali mašinky a zmáčkli červený výrazný knoflík na hlavni. DO dálky se začal roznášet štiplavě dráždivý zeleno-žlutý kouř. „Jo, málem bych zapomněl, tady jsou ochranný brýle." Hodil po Ralfovi malá kukátka a pak už se otočil zády k němu a začal ten hnus stříkat na ta monstra. Stačilo pár sekund a první brouci začali odpadávat s ohlušujícími skřeky z rozbitého mostu a tříštit se o zem hluboko pod nimi. A tak se dali oba do práce. Greg to důkladně vymýtil skoro všude, zatímco Ralf se svou nešikovností se pohyboval jen poblíž mostu, aby popřípadě uchránil Vanilopku. Když bylo vše hotovo a důkladně se zkontrolovalo, že už nikde není jediný živý zárodek, pomohli Vanilopce Felix s Ralfem zpět do káry. „Zvládneme to prcku, jo? Projedeš tou čárou." Felix zabil poslední kousek dlažby na své místo a Ralf roztlačil auto. Cílová rovinka se barevně rozjiskřila a když se zadní kola dotkly cílové pásky, všude jako by se zablýsklo, až to všem okolo zaslepilo oči. Ta zář šla přímo z té malé uličnice, co se právě snášela ze vzduchu v načančaných růžových šatečkách. Ralfovi spadla brada. Vanilopka vypadala kouzelně, jako nějaká víla kmotřička, jen kdyby jí nechyběl jeden z předních zubů. Než se stačil někdo vzpamatovat, odtáhnul si Greg Ralfa stranou. „Hele kámo tak já už půjdu, ale dneska po zavíračce tě čekám v hospodě, jasný? Princezna, neprincezna, tohle ji bude něco stát. Donesu účtenku, měj se kámo." A byl pryč. Ten se s tím teda moc nemazlí. Ale co, teď na to přece nebude myslet, když má posledních pár chvil na to, aby se rozloučil, než bude muset jít zase zpět do své hry mlátit do baráků. Trochu smutně se usmál na tu rošťandu, pevně ji objal a pak za spousty hloupých keců, jen aby se nerozbrečel, nasednul do letounu k Felixi a Kapitánce. „Měj se škvrně."

Tak zase jedna další do té naší výzvy. Nemyslím si, že se mi povedla, ale tohle téma mi přišlo vážně hrozně těžké, alespoň pro mě. AU s pohádkovou tématikou, kde pozměníme děj tak, že hrdinové prožijí novodobý problém. No......je to hrozné, nepopírám. Deratizátor, bože jak mě to jen napadlo? Snad jste z toho nezvraceli a třeba i oceníte mou snahu.

A chci poděkovat moc moc Micce, která mi zase udělala tenhle super přebal. Miluju zlato! Moc děkuju!

Tak zase za měsíc! Snad to bude lepší, než doposud!

Vaše Tiranis!