Zadání vánoční rodinné povídky s pár určitými slovy a jedním netradičním- Tulipánem. Enjoy!

Za okny se proháněl silný chladivý vítr, barvil cesty a chodníky do bíla a přinášel prachovou pokrývku na střechy a do korun holých stromů. Na zasněžených ulicích bylo téměř prázdno, lidé se hřáli v teplech domova schováni před mrazem a dívali se na rodinné animáky jedoucí na televizních stanicích. Sníh zasypal všechny jindy travnaté dvorky, které teď pyšně vystavovaly několik splácaných sněhuláků, jak děti o Vánočních prázdninách vybíhaly přes den ven a bavily se jejich stavbou.

Z reproduktorů na náměstí hrály hlasitě Vánoční koledy, malé dřevěné stánky hezky v řadách svítily svými barevnými ozdobami do prostoru a lákaly zákazníky k nákupu zboží barevně dekorovaném na pultíku. Hudba se rozléhala z dlážděného náměstí daleko do města, rozeznívala hlasy zpěvavých pospíchajících a kouzlila na tvářích drobné úsměvy. Melodie veselých skladeb hřála u srdce a navozovala poklidnou zimní atmosféru a představy veselého Štědrého večera, kdy společně celá rodina zasedává u prostřeného stolu a přeje si jen to nejlepší do zbytku roku. Na Vánoční večer pod stromečkem s úhledně zabalenými dárečky do barevných papírů a třpytivých stužek se těší celoročně každá rodina, na ten čas, kdy společně sednou do obývacího pokoje a v klidu a pohodě navzájem ukážou svým blízkým Ježíškovu nadílku.

Sněhová smršť pomalu ale jistě postupně slábla, stěrače rychle jedoucího auta začínaly stíhat odklizení bílého potahu z čelního skla a kola tolik nepodkluzovala na mokré břečkou pokryté cestě. Zatáčka vpravo, oranžově zářící blinkr, sto padesát metrů rovně a pak zacouvat na volné parkovací místo. Asfaltové parkoviště před nákupním střediskem teď bylo z poloviny zaplněné oploceným prodejem vánočních stromečků, takže bylo pro auta o to těžší najít zbývající volná místa ke stání. Pronikavé bílé světlo reflektorů zhaslo, vrnící motor utichnul, jak řidič černé škodovky přistavil na volném parkovacím stání a vytáhnul klíčky ze zapalování, tahajíc za páku a zajišťuje tak auto. Na zadní sedačce na pomocném podsedáku seděla malá brunetka, dlouhé vlasy jí z očí odhrnovaly růžové sponky s hvězdičkami, navlečená do dlouhého červeného kabátku a černých vysokých bot se natěšeně usmívala na svého unaveného nevyspalého otce, který jí úsměvy jen s přemáháním opětoval. Teprve dnes se dozvěděl o potížích vzrůstajících v jeho firmě a celý den řešil jen konflikty a nepříjemnosti, nebylo divu, že mu do úsměvu moc nebylo. O to víc už se těšil na klidné svátky, kdy si alespoň na malou chvíli v rodinném kruhu oddychne od shonu ve firmě. „Tak co miško, jdeme si pro nějaký velký stromeček?" „Jo! Jo, jo jo!" Malé děvče radostně poskočilo, jak jen jí to popruhy podsedáku dovolily, až se jí vlasy na hlavě divoce zavlnily. Byla ještě dost malá na to, aby věřila v Ježíška, ale ne zase tak malá, aby nedokázala tatínkovi s nákupy pomoci. Každoročně s tátou chodili nakupovat stromečky a letos, letos se konečně dočkala i ona a směla sama vybrat do malého domku jedličku nebo smrček. Byla tak nadšená, že celý den nezvládala ani ty nejjednodušší úkony jako je ustlání si postele nebo převlečení se z pyžámka. Pořád pohopkávala a koukala po nástěnných hodinách, všechno jí z rukou padalo a maminku doháněla občasně svými dotazy k šílenství. No prostě jako každé malé dítě, těšila se na slíbenou odměnu.

Světla vánočních ozdob, osvětlení a blikajících poutačů skoro až oslňovala oči, jen co člověk vstoupil do prozářené útulně vytopené budovy obchodního domu. Desítky, možná stovky menších obchodů lákaly návštěvníky svými speciálními akcemi, vánočními slevami a výprodejovým sezónním zbožím. Stačilo malé podlehnutí a ztratili byste hodiny ve spárech textilních krámků, obuvnictví, hračkářství nebo knihkupectví. Velký modro-žlutý nápis lákal ke vstupu do obrovské sekce obchodního centra, kam měla namířeno i dvojice šťastné rodiny. Malá holčička za ruku držela tatínka pevně u sebe a táhla jej přímo do nitra nábytkářské firmy, by mohla co nejdřív započít svůj výběr správného stromečku. Její úsměv se pnul od ucha k uchu, ani nevnímaje veselé koledy hrající nahlas z reproduktorů. Jindy, být tady s maminkou pro nové šatečky, pusa by se jí nezavřela, jak dobře uměla slova známých písní a i když si nevzpomněla, nezastavilo ji to v pokřikování náhodných žvatlanin do rytmu hudby. Teď jako by byla hluchá a slepá, zajímal ji jen jeden obchod. Tatínek byl svým způsobem rád, nemusel složitě odhánět svou darebnou malou dcerku od vitrín a dětských koutků, na druhou stranu nestíhal téměř až běžeckému tempu své dcerky, nemluvě o tom, že na rozdíl od malé slečny, on měl o pár metrů víc a musel se vyhýbat davům nakupujících, jež se jako laviny tlačily chodbami centra. „Honem tati, všechny hezké už budou pryč!" „Ano ano, vždyť už jdu, není třeba tak spěchat."

Se skelným zrakem se malá holčička dívala na jasně žlutou ceduli, po tvářích se jí koulely slzy velké jako hrachy a z nosu jí tekla pořádná nudle. Vysoký brunet si posunul brýle na nose a nevěřícným pohledem znovu a znovu dokola četl drobný text na razícím poutači. Letošní Vánoce se neprodával sezónní sortiment, z důvodu zablokovaného dovozu oceánských tankerů se do státu nedostaly vánoční ozdoby, svíčky ani stromečky. Dítko se nechtělo utišit, nahlas plakalo, až to přivádělo nemilou pozornost. Její rudé tváře byly úplně mokré a zajíkala se z usedavého pláče. Slané slzy se vsakovaly do barevného svetříku a rudého límce chlupatého kabátku, utírala si horečně hledy zašpiněný nos do rukávu teplého oblečení a máchala kolem sebe rukama i nohama, kdykoli se ji otec pokusil uklidnit. Její první šance, možná i jediná a ona ji ani nebude moct využít. „Zlatíčko klid, to bude dobrý, uvidíš. Můžeme koupit plastový stromeček." „Ale já chtěla živý! Ten co hezky vonííííí." Po úplně usmolených tvářích se jí zpustily další tekutiny a hlasitý pláč zesílil tak moc, že už ani koledy nešly přes jeho intenzitu slyšet. „Ššššš, prosím, to bude v pořádku. Tak...si můžeš vybrat jinou věc, hmm? Nebude to sice vánoční jehličnan, ale nějakou jinou rostlinku můžeme domů donést. Co ty na to?" Pokusil se o lehký úsměv, ze zadní kapsy vytáhnul látkový kapesník a ve chvíli, kdy se dívka ztišila jí pořádně utřel mokré cestičky. „M-můžu cokoli?" „Cokoli jen budeš chtít." Nastala chvíle ticha, kdy se drobná postava rozhodovala, zda jí to jako omluva stačí. Nakonec však jen kývla, malinko se usmála a chytla špinavou rukou tatínka za rukáv bundy, tahajíc jej ke květinářství. Čistou náhodou se nacházelo zcela u vstupu, takže to pak alespoň nebudou mít daleko do auta.

V obchodě to krásně vonělo, světle zelené stěny se žlutými pásky v tak ponurém zimním počasí působily uklidňujícím slunečným dojmem, příjemná nevtíravá hudba, jiná než všechny okolní koledy, svými instrumentálními tóny hladila na duši a milá prodavačka už jen doplňovala celou příjemnou atmosféru toho místa. Květiny rozmístěné po všech policích i po zemi se krásně tyčily do výšky, rozevíraly své květy a lákaly k přivonění. Vázané kytice ve vázách se třpytivými cenovkami se lačně vybízely, ostýchavé květináčky nesměle podstrkovaly svou cenu a volné kvítí u pultu mávalo na příchozí, snad jako by právě ono mělo uhranout oči nákupčích. Dívka byla ze všecké té krásy úplně pryč, se zájmem pobíhala sem a tam mezi vázami a očichávala snad každý květ už dobrých pár minut. Líbilo se jí tam, vlastně už dočista zapomněla, že ještě před malou chvílí plakala pro jedličku či smrček. Syté barvy milých květů ji k sobě připoutaly a zcela zahnaly chmurné myšlenky a strasti. Prodávající za dřevěnou deskou bytelného stolu se jen s pobavením dívala na rozjařené dítko v nadšení výběru vhodné rostlinky. Na sobě měla veselý červený svetr s vánočním motivem spřežení sobů, zelenou dlouhou sukni a ve zlatých dlouhých vlasech se jí vyjímala čelenka s umělým parožím. Brýlatý brunet se mohl pouze domnívat, že jde o jakousi sezónní uniformu, jelikož pochyboval, že by si atraktivní mladé děvče samo dobrovolně nasadilo takové kýčovité paroží. „Budete si něco přát?" Usmála se a odhalila tak řádku rovných zubů s jednou řadou červeně ogumičkovaných rovnátek. Už jen z jejího sametového hlasu čušela příjemná nálada, která teď ztrápenému tatínkovi pomáhala. „Chtěli bychom nějakou krásnou velkou kytici, pomůžete nám s výběrem?" Podíval se na svou radostně se usmívající dcerku, načež ji popostrčil dopředu k mladé slečně, aby se společně daly do výběru. „Ahoj, tak jakou bys chtěla, hm?" Blondýnka se sklonila k malé brunetce a zastrčila jí pramen, jež vypadnou zpod růžových sponek, za ucho. „Já nevím." Děvčátko nahodilo smutná psí očka z nerozhodného pobíhání. Líbily se jí všechny, bylo pro ni těžké vybrat jednu kytici. „A k jaké příležitosti ji vybíráme?" „Namísto stromečku." Velké medové oči se roztáhly do široka v údivu. Nedokázala si představit rodinu, co by místo stromku nacházela své dárky pod například pugetem růží. „Místo stromečku? Tak to se mi ještě nestalo. Tak mi pověz, jakou máš ráda barvu." Pokusila se o upřímný něžný úsměv a vyzvedla dívku do své náruče, aby měla lepší rozhled. „Růžovou a oranžovou. A taky červenou a žlutou a modrou a ..." Děvče se rozpovídalo a začalo vyjmenovávat spousty barevných kombinací. To tedy prodavačce moc nevyšlo, mohla ale usoudit, že raději teplé barvy, jelikož brunetka prvně jmenovala odstíny slunce. „A jakou máte oblíbenou květinu vy?" Červený kabátek zašustil, jak se malá slečna snažila v náruči otočit, tak, aby na květinářku dobře viděla. „Já? Já mám nejraději tulipány, karafiáty a narcisy." Položila dívku na pult a ukázala prstem na tři vedle sebe stojící vázy s volně prodejnými kvítky. „Tyhle! Tyhle chci! Tati, můžeme si vzít tyhle?" Velké hnědé oči se rozšířily v prosebném pohledu a dětská tvář stočila své zraky na vyššího muže, jenž zrovna něco usilovně ťukal do telefonu. Už zase pracoval, nahněvalo ji to. Tatínek pracoval pořád, nikdy neměl na nic čas, nejraději by mu ten telefon vzala a schovala ho někam hluboko do své skříně, aby ho už nikdo nikdy nenašel. „Hmm? Tulipán?" Starší si poposunul modré obroučky na nose, načež krátce kývnul a s nesouhlasným pohledem vyslaným k dívce sundal svou dceru ze stolu. Učili ji, že po nábytku se nelozí, nechtěl tedy, aby se dělaly výjimky, ať už šlo o ojedinělý nákup květin. „Dejte nám je všechny." Zeširoka se usmál a vytáhnul zlatě zbarvenou kreditní kartu. Děvče jen přikývlo, sundalo celou vázu z pultu a začalo kytici dvanácti tulipánů vázat do velkého pugetu. „Budete chtít květinu ozdobit?" „A mohla byste tam dát jmelí?" Blondýmka zvovu s úsměvem přikývla, až se jí zlaté prameny na hlavě zatřásly, načež začala květinu strojit. Dokonce zapojila i malou holčičku a společně uvázaly krásnou zelenou mašli. Pak následoval už jen krycí papírový obal, připnout prášek do vody a zaplatit. A tak odcházel unavený otec s radostně poskakující dcerkou z obchodního střediska bez stromečku, zato s obrovským pugetem vysokých tulipánů. „Jen aby se mamince líbily." „Budou, vím to!"

A je to tady! Poslední část roku! Všem moc děkuji, že jste to se mnou vydrželi až sem, že jste si přečetli ty moje kidy a hlavně děkuju pořadatelům celé téhle velké výzvy, že jsem se mohla zapojit. Dokázali jsme to! Přeju všem krásné vánoce, veselého silvestra, šťastný nový rok a spoustu ale spoustu zábavy!

Podpořte mě a dejte prosím koment nebo hvězdičku! Sledujte mě tady i na Instagramu a přečtěte si něco dalšího z mé tvorby!

Vaše Tiranis!