Chlad a křik, jediné dvě věci, které stále plně vnímám. Za zamřížovanými malými okny vidím dopadat na sklo kapky deště v rychlých pravidelných intervalech, slyším jejich pleskot o rovný povrch a žbluňkání malé okapem uměle vytvořené říčky dole pod sebou. Vidím stromy, jejich vzrostlé koruny bouřlivě vlající ve větru, klátící se na strany a žalostně vrzající větve praskající pod náporem tvrdě dorážejícího vzduchu. Skrz nasáklou omítku jde cítit jeho chlad, prodírá se cihlami a zebe skrz prosté nedostačující zasmrádlé svršky. Všude ve vzduchu se vznáší vlhkost a hniloba, je jí prolezlá každá cihla tohohle hnusného areálu, každá zeď je nasáklá houbovitými útvary a kvasinkami tlícími v prostoru. Vlhké klima smáčí naše oblečení, nikdy není zcela suché. Někteří z nás si navykli na chladivější kusy látky, které na nás visí a lepí se nám na kůži, jelikož jsem mokré, jiní s vlhkem ve spodkách zápasí, nedokážou se s věčnou zimou sžít a onemocní.

Do kovových mříží buší tvrdé obušky našich hlídačů se srdci ze železa a vůlí z oceli. Jejich křik nás dávno přestal zastrašovat, křičením nám neublíží. Mnohem děsivější jsou ti chlapi, co jsou věčně potichu. Na naše oddělení nedávno přeřadili malého černovlasého skrčka, co nikdy tu tlamu neotevře. Oči černější než mahagon mu nebezpečně planou, kdy se na něj jen podívám. Říká se mu železná ruka a má to svůj důvod. Je sice malej, ale svým stiskem dokáže ohýbat mříže. V jeho minulé věznici jej měli za velkého machra, nikdo na něj ani nevyštěknul a když to někdo zkusil, do dalšího dne se objevil mrtvej nebo bez koulí s urvaným ptákem. Ten chlap je chodící hrůza, prý je to teplouš a sadista, co to rád nandává vězňům a pak je kastruje. Nejsem schopný se na něj ani kouknou, aniž bych nemusel ustoupit o krok dozadu.

Křik ze sousedících cel sílil, jak po dlouhé chodbě prováděli další vězně. Možná šel na svobodu, možná k lékaři ale nejpravděpodobněji jej zavřou na samotku do tmy, ať tam shnije veškerá jeho chuť po vzpouře. Ten blázen si myslel, že může útočit na bachařě, tak mu to vlastně patří. Tady si to zaslouží každý, co si nehledí svého. Pár mých kumpánů už kvůli tomu přišlo o kejhák, tady se totiž nikdo nestará, jestli je ráno o vězně míň a mrtvolu víc. Mám podezření, že to dokonce vítají, skoro jako by nám z těch zamordovanejch chudáků dělali obědy, tak je to občas hnusný. Moje bolest hlavy se začala ještě více stupňovat, až jsem musel ruce zatnout do své kůže na hlavě a tisknout ji k sobě, snad jako bych se snažil, aby se mi nerozskočila. Bylo mi zle, celý svět hučel jako včelí úl a točil se rychleji než centrifuga na dětských poutích, na který jsem nikdy neměl prachy. Cela 49, ta naproti mně nečekaně utichla společně s utichajícím hlukem ostatních ubikací a sílícími zvuky kroků. Někdo si to mířil přímo do té osudné kopky a rozhodně to nebyla zdravotní sestra. Zvuky podrážek kovaných v oceli se rozléhaly vybetonovaným komplexem tak nahlas, až jsem bolestně zaskučel. Jejich ozvěna se mi ozývala v hlavě tisíckrát hlasitěji a tepala ostrou bolestí. Byl to vrchní popravčí, naše eso v rukávu, kápo celého tohohle živoucího pekla. Marbl to měl spočítaný, ten už z toho nevyleze. Jak si jednou kat někoho vytáhne z cely, nikdy se nevrátí. Stalo se to jen jednou v životě, ten vězeň se jmenoval Jonathan Loney, pro nás štígro. Kat si ho vytáh skoro uprostřed dne z cely, skoro ho po podlaze vyvláčel ven do vedlejší místnosti, kam se nikdo z vás nikdy nechce dostat. Ozýval se nehorázný křik, alespoň se to teda povídá. Když se pak štígro vrátil, byl celej od krve, dobitej skoro k smrti a tichej jak ryba. Už od tý doby nepromluvil, prostě ve svých dva a dvaceti přestal mluvit. Teď mu je pět a osmdesát, pořád zavřenej ve svý cele třináctce, nejstarší vězeň tady.

S vrznutím se kovový mříže 49 otevřely a kované boty utichly. Pak už šel slyšet jen prosebný nářek, hysterický křik a škrábání kovových pout o podlahu, jak si vrchní popravčí táhnul další hračku do svého pokojíčku. Potichu jsem popřál dobrýmu chlapovi šťastnou cestu pekelným kotlem a dál se věnoval svý bolesti hlavy. Jonathan byl jeden z členů naší bandy, rád mlátil nováčky, teď už si nepraští nikdy.

Utekla asi hodina, z mé bolesti hlavy se vyklubala silná horečka, potil jsem se a klepal zimou zároveň. Zuby mi o sebe drkotaly, celé tělo se klepalo zimnicí, v ústech jsem měl sucho a krk mi svírala křeč. Těžce jsem dýchal, skuhral a vzdychal z bolesti, která se nedala vydržet. Tohle už jsem jednou v životě zažil a ani za hovno už to znova zažít nechci, to radši zkapu. Z podchlazení močáku se v těle dělají silné vředy která hnisají a zanítí se přímo ve vás. Zánět v orgánu naplněném močí, ta nejkrutější realita na světě. Zmagoříte z toho, budete mít chuť rozškrábat si podbříšek a vyrvat si ten orgán z těla. Minule mi sebrali jednu z ledvin, jelikož byla nepoužitejná, vyoperovali mi zánět a jen tak pro prdel mě to nechali zažívat jen s mírnými anestetiky. Tady se nikdy neoperovalo s narkózou, buď jsi to přetrpěl, nebo jsi zkapal, jiná varianta nebyla.

Kolem mé cely se zhlasitil křik, kámoši na mě pořvávali, ať to vydařím, někdo přijímal sázky, co se se mnou stane a slyšel jsem jak ostatní přihazujou. Všichni jsme tady byli vychcaní parchanti, ale zažít to dvakrát na život na vlastní kůži je pěkně hnusný.  Sázelo se o cigarety a propašovaný zboží. Velký Tony sem dostával nelegální přilepšení za velký službičky a nebylo to zadarmo. Já sám nikdy nesázel, pokud jsem neměl jistou výzvu. Přijít o tvrdě vydřený cigára je horší, než nechat si strčit péro do krku od železný ruky, alespoň si to myslím. Pak všechno utichlo a chodbou se rozezněl klapot několika párů okovaných bot. Podle chůze jsem poznal oba bachaře, sestru, doktora „rozparovače" a ředitele přizdisráče. Měl nahnáno z vlastních zaměstnanců hovno jedno. Kdyby si trochu dupnul, nemusel by snášet buzeraci těchhle hovad a třeba bychom se i mi měli o něco lépe. „Dvacítko pozor! O mříže začal někdo mlátit tvrdým obuškem, až jsem měl pocit, že mi zase praskne hlava. Zašil jsem sebou na prkenné posteli tak zoufale, až jsem spadnul na tvrdou podlahu, ale nebyl jsem schopnej se zvednout, tělo bylo příliš slabé. Křičel jsem, jak jen mi to stažené hlasivky dovolovaly a škrábal se ostrými nestříhanými nehty do obličeje. „Zastavte to! Zastavte to! Já uhořím!" „Drž hubu!" Než jsem se nadál, někdo mě vytáhnul na nohy a pořádně mi nabil přes hubu, až mi vypadnul zub. Skoro jsem to nevnímal, byla to nicotné zranění oproti té bolesti. Ani jsem si nevšimnul, že stihli odemknout celu, tak to asi chcípnu nebo mě zase rozřežou. „Čůráku sadistickej." Přistála mi další, o mnohem silnější rána pěstí, díky které jsem se skácel do strany a trefil se hlavou do postele. Naneštěstí jsem neztratil vědomí, to znamenalo, že mě ještě pořádně zmasakrují.

„Vemte ho na sál hoši, musíme tomu chudáčkovi pomoct!" Naše hloupá sestra Kitty. Má dojem, že tady pomáhá našemu zdraví, nejradši bych jí zakroutil krkem a užil si s její mrtvolou, taková je to coura. Ta by roztáhla nohy i jako tuhá. Divím se, že ji tady ještě nikdo neoddělal, není těžký cíl. Ale bachaři s ní nemají problém i když je neuvěřitelně uječená a otravná. Dokud jim dá, nechávají ji bejt. A říďa s plešatější hlavou, pupkem a ožralecky zsinalou tváří ji má za madonu. Vsadím se, že je do ní potajmu zabouchnutej, ale jemu ona určitě ještě nohy eroztáhla. Jedinej ze všech okolo si nevrznul hovňous jeden. „Vem si se tam sama a nech mě kurva zdechnout! Já už nechci, ne! Znova už mě nedonutíte!" Škubal jsem sebou, ale ne v odporu, to jen mé tělo začalo jednat za mě. Začínal jsem pomalu ztrácet rozum. Viděl jsem všechno čtyřikrát, a ještě k tomu vzhůru nohama. Po bradě mi tekly sliny a protáčely se mi oči. Svěrače povolily a já se podělal a pochcal do vězeňské uniformy, až to teklo všude po podlaze. Táhli mě za nohy po zemi, aby se mě nemuseli dotýkat a já se jen škubal jako ulovené umírající zvíře. „Nemel sebou debile!" „Naser si." Slyšel jsem křupnutí a mou nohou projela další ukrutná bolest. Ten hajzl mi normálně zlomil kotník! Hlasitě jsem zařval a začal sebou o to víc házet a kopat, možná že i trochu cíleně, jen abych jim to ztížil. Už jsem nevnímal svět normálně, halucinoval jsem, viděl přeludy a strašné příšerné věci. Viděl jsem duše těch lidí z banky, jejich pokroucená těla s dírami v čelech. Byli to ti zasraní bankéři, co jsem je prostřílel, všichni do jednoho kolem mě kroužili jako supi. Začal jsem kolem sebe máchat rukama a snažil jsem se je odehnat. Dusil jsem se vlastními slinami a u ústech i nose cítil silný pach krve. Všechno mě bolelo, cítil jsem se jako v plaměnech a strašidelné přízraky byly jako smrtonoši, jako ďábelská stvoření provázející mě z tohoto světa do hlubin pekla. „Kurva! Táhněte vy svině! Nedotýkejte se mě!" Silně jsem škubnul poraněnou nohou, až jsem se vysmekl ze sevření sadistických paží a pořádně kopnul druhého tahače mezi nohy, až se ten parchant skácel na kolena a držel se za koule se slzami na krajíčku. Nějací bachaři mě ale vůbec nezajímali, byli jen loutky celé té děsivé hry. I když se celé mé tělo vzpíralo pohybu, mesel jsem sebou házet a šít do všech stran, snažil jsem se supy odehnat, zprovodit ty duchy ze světa ještě jednou. Kdybych jen mohl šáhnout na jejich těla, zakroutil bych jim krky ještě jednou, ať zkapou. Příšerně jsem křičel, řval jsem jako smyslů zbavený, což už jsem pravděpodobně stejně byl a plival krev a zpěněné sliny kolem sebe, až se tvrdý beton zbarvil do ruda. Natahovalo mě, žaludek jsem měl jako na vodě. „Tak doneste už toho čůráka na stůl vy kreténi!" Nevím, kdo mě to chytil a pokoušel se mě odtáhnout pryč, ale jak se mnou škubnul, už jsem to dál nevydržel. S hlasitými dávivými zvuky a úpěním jsem se pozvracel a obhodil toho chlapa snad od hlavy až k patě žaludečními šťávami a nestráveným blafem z kantýny. „No fuj! To je humus!" Slyšel jsem, jak někdo běží pryč a dávivé zvuky o kus dál, jak to už dotyčný nevydržel. Cítil jsem, jak sevření povolilo a já se zase tvrdě střetnul se zemí, tentokrát jsem však při pádu nebrzděn žádným nábytkem praštil hlavou do betonu a slyšel drobné křupnutí. Halucinace kolem mne se zvětšovaly, nabíraly na ponuré děsivé síle skutečnosti a já už neměl víc sil vzdorovat. „Tak a mám tě plné zuby!" „Zabte mě! Já to dál nevydržím! Kurva tak už mě zabij ty chcípáku!" Po tvářích mi tekly slzy a pěna od huby smíšená se zvratky a krví, tělo se mi klepalo a zalito ledově smrtelným potem nekontrolovatelně uvolňovalo a stahovalo svalstvo včetně svěračů, takže jsem se stihnul ještě i pochcat. „Tak sbohem, shnij v pekle." A posledním zvukem, který jsem postřehnul, než mi v uších začalo šíleným způsobem zvonit, byl výstřel z klasické šestiválcové pistole a vzdálený křik a rámus z útrob věznice, jak muži ve vazbě lomcovali mřížemi a nahlas křičeli a nadávali. Svět se mi rozjasnil, zmizely děsivé přízraky a zamlžený pohled se zostřil. Viděl jsem jako ve zpomaleném filmu, jak se kulka pohybuje prostorem proti mé hlavě, jak se z hlavně vrchního kata ještě kouří, jak se Kitty chytá poděšeně za tváře i toho zvracejícího bacharě u jedničky, který se kácí k zemi pod tvrdou ránou jednoho z vězňů. Nic jsem neslyšel, jen řinčení zvonů, jež mi zvonily umíráček a dunění odněkud z pod povrchu země, snad jak se otevíral chřtán pekla mé zkažené duši. A pak to světlo pohaslo, zmizelo všechno a všichni, už byla jen tma, síra a křik. A já jsem věděl, že jsem konečně doma, že jsem konečně tam, kam patřím. A byl jsem si jistý, že se mi nemůžou dít už horší věci, než co jsme zažíval tam nahoře, tady to bude oproti státní věznici jako procházka parkem.
Další kapitola! Už jsme skoro u konce! Tak hlavně moc nedepkařte!
Vaše Tiranis!