Bylo těsně nad ránem, slunce ještě nevykouklo zpoza zasněžených kopců, když se údolím rozezněl ohlušující křik. Všichni obyvatelé ukryté vesnice byly v tu chvíli na nohou a rozhlíželi se po původci tak strašného ryku. Všem se ježily chlupy po celém těle jen při představě, že by se to mohlo stát znovu, že by je po tolika měsících skrývání zase objevil. Přikrčení ve svých úkrytech a se zbraněmi pevně třímajícími v rukou už se připravovali na nejhorší. Ohlušující rány a nepěkný děsivý křik se ozval znovu, tentokrát mnohem blíž a o dost nerudněji. Už byl blízko a neměl zrovna dvakrát dobrou náladu.

„Je to tady. Dnes to přijde. Jednou provždy musíme sebrat všichni své síly, postavit se svému strachu a s veškerým odhodláním, našemu národu vlastním, se pustit na steč. Nebudu vám nalhávat, že to není nebezpečné. Je dost možná pravděpodobné, že to mnozí z nás nepřežijí, možná nikdo z nás. Jen chci ale říci, že pokud padneme, padneme jako bojovníci. V nebeských síních nás budou vítat jako hrdiny a tesat naše jména do mramorových piedestalů. My se nedáme!"

Shromážděni všichni v jeskyni poslouchali se zaujetím mladičkého vůdce. Všichni plně vlkádali své životy do jeho nezkušených rukou a doufali v nemožné.

Byl to poslední z čistého rodu Malešitů, syn velkého velitele a vůdce. Už je to sedm měsíců, co padnul v boji proti tomu lítému monstru. Tehdy obětoval vlastní život, aby zachránil ostatní a mladý vůdce byl stejně tak odhodlaný následovat příkladu svého otce a zachránit tak svůj lid. Jak by vůbec mohl dopustit, aby byli tito nevinní ustrašení lidé vydáni té bestii. Za nic nemohli. Žili zde a chtěli prostě jen v klidu a pokoji přežívat, budovat rodiny a přátelství. To by měli vše ztratit jen pro marnivou touhu nějakých nepřirozených sil?

Jistě, vlastně si za to lidstvo mohlo samo. Nebýt tak urputné a nezastavitelné ve svém bádání a touze po poznání, nikdy by se to nemuselo stát, ale copak tehdy někdo mohl předvídat něco tak ničivého. Kdo mohl čekat, že se z nitra země vynoří ta stvůra?

Tolik let po té katastrofě, tolik let obav o život, skrývání se a lapání po dechu. A stále je to pronásleduje. Jsou jedni z posledních přeživších. Jedni z posledních klanů, které přežily útoky těch krvelačných stvůr. Dost možná zcela poslední. Byli nejmazanější, dobře se dokázali skrývat a zahlazovat po sobě stopy. Vždy byli tak obezřetní. Jek je vůbec mohla ta obluda zase najít?

Lidé se vzpřímili, sklopily hlavy před svým velitelem a pozvedli primitivní ručně opracované zbraně. Pokud to má zde skončit, Pak to byla boží vůle a té se nedá vzdorovat. Pokud tomu tak bůh skutečně chtěl, pak jsou připraveni na smrt a budou umírat s úsměvem na tváři a pokojem v duši. „Za Malien!" „ZA MALIEN!" Sborově se nesl malou jeskyní pokřik odhodlaných válečníků. Mezi vzrostlými muži s oštěpy meči a okovaným zemědělským náčiním se krčily ženy vyzbrojeny střelnými zbraněmi a dýkami. Pod nohama všech se proplétaly děti s praky a foukačkami. Ve váčcích ukrývali otrávené šipky a bouchací kuličky. Nebylo cesty zpět, nastal konečný střet.

--------

Venku byla zima. Mrazivý vítr zalézal do štěrbin sporého šatstva a ohlodával křehká těla na kost. Studil ve slabinách a pálil ve tvářích. Společně s vichrem se ve vzduchu mihotaly tisíce sněhových vloček. Člověk by přísahal, že už to ani nemohl být sníh. Ne, to se daleko víc podobalo kroupám, možná i něčemu horšímu. Jehlice ostré jako břitvy dráždily jemnou kůži a drásaly ji do krve. Toto nebyly vločky, to byly kusy ledu. Ledové krystaly padající z nebe jako zmrzlé slzy andělů truchlících nad lidským neštěstím. Toto byl boží trest.

Kuma se i přes silný nápor větru vydal ven jako první, odhodlaný vést své druhy do bitvy. Tmavě hnědé zacuchané vlasy mu vlály ve větru tak prudce, že švihly do tváře a korálky a jiná znamení štěstí mu moc na něžnosti nepomáhala. Lebka lišky, kterou měl připevněnou na šerpě držela jeho oděv stále pevně sepnutý, a tak do něj alespoň neprofukovalo tolik větru. Samotné kůže a kožešiny popřehazované přes statné mladé tělo byly svázané provázky a stáhnuty tak, aby chránily před sněhem a ledem. Bosé nohy byly nepřirozeně rudé od chladné půdy a ubohá chodidla chránily jen dlouhé nestříhané chlupy. I přes neúnosný chlad všude kolem a rámus dovádějícího větru byl vůdce smečky naprosto klidný. Temné jiskřivé oči upíral pouze na sesuv, zpoza kterého se ozývaly zvuky řevu a vytí. V ruce třímal meč po svém otci a přes krk přehodil korálkové přívěsky. Je na čase velet a on se k tomu musí postavit čelem.

Jak už jeho jméno napovídalo, byl bojovník. Podle mýtických pověr, byl člověk s tímto jménem silný a odhodlaný bojovník. Byl jako šelma odhodlaná k útoku i obraně. Medvědí pařáty vystrčené k výhružné obraně a s výrazem naprosté sebejistoty chopil svůj meč do obou rukou a s výkřikem se vyřítil na zasněženou planinu následovaný desítkami dalších.

Z poza srázu se objevil stín a houf páry. Z temna se vynořila příšera. Odporné stvoření bez nějakého konkrétního tvaru. Přelévavá žhnoucí hmota s nepřirozeně velkými ústy plnými několika řad jako hrot žiletky ostrých zubů. Několik párů končetin s masivními drápy se zaseklo do skalní zdi a vydalo další z ohlušujících zvuků. Tohle monstrum dychtilo jen po jediném, vyhubit veškeré lidstvo. Nejhorší na tom bylo, že své oběti ani nežralo, neživilo se masem. Lovilo jen pro zábavu. Dotyk jakékoli části jeho horkého těla vás spálil na popel, až jste k zemi klesli jen jako vyprahlá uhlíková schránka. Nikdo nevěděl, co zvíře vlastně žere, jestli má tohle masakrování nějaký hlubší smysl nebo zda se ho dá vůbec zastavit. Vždy šlo jen o to odlákat zvíře dál od lidí a zajistit jim tak volnou cestu k útěku. Nikdy nikdo nepřežil.

Pak už se vše začalo ztrácet v krvavé vřavě. Lidé se bránili zuby nehty dotyku a pokoušeli se útočit na zvíře. Ocelové zbraně se však z žáru těla stvůry samy tavily, a tak neuštědřily víc než jen pár povrchových zranění. Oštěpy ze dřeva vzplály většinou ještě dříve, než se vůbec dotkly narušitele, a tak už i vzduch začal pomalu hořet. Nedalo se zde skoro téměř vůbec dýchat. Veškerý kyslík vstřebávalo hoření těla bestie a na dýchání obránců už téměř žádný nezbýval. Síly lidí docházely dřív, než je stačili využít. Lidé padali po desítkách, až na bojišti nezbylo víc jak tucet slabých bojovníků, z toho některé děti. Odporné stvoření přeformovalo svůj tvar do něčeho podobného pravěkému dinosauru a švihem mohutného ocasu usmažilo dalších devět mužů a dětí. Teď svůj pohled stočilo na poslední hrstku přeživších. Kuma se starším, ale zaostalejším bratrem Nyckelem a matkou Urou se k sobě tiskli v obranné pozici připraveni položit své životy. Stejně už nebylo cesty zpět. Poslední nadějí byla smrt toho zvířete.

flashback

Pochmurné ráno. Ulice velkoměsta Oslo byly jako každý den rušné a vůbec nevadilo, že je venku slejvák, že by ani psa nevyhnal. Všichni spěchali do práce a nemohli se ohlížet na špatné počasí. Tak samo ani rodina Malešiů, která vlastnila velkou vrtnou společnost. Tentokrát se jim to povedlo, našli velké ba přímo obrovské ložisko vzácné černé tekutiny. Stačilo provrtat se dost hluboko. Bohužel neexistoval ještě žádný pokus o tak hluboké kopy a tak to chtělo spoustu času a diplomacie, aby dostali povolení.

Dnes, již dnes nakopnou tu dojnou krávu, stačí jen provrtat se přes velký šutr kovové rudy. Byla to dost nekvalitní odpadová ruda se spoustou příměsí. Tu by nikdo nevytěžil a tak ji museli prostě zdolat. Zbývalo už jen pár centimetrů.

V kabině se slavil veliký úspěch. Pan Maleši, vlastník firmy vytahoval z lednice obrovskou láhev drahého šampaňského a jeho žena rozdávala sklenice. Byla zde celá rodina Malešiů. Majitel Hekel s ženou, jeho syn s manželkou a dvěma vnoučky. Dcera se všemi třemi vnučkami i vzdálená teta Sylvia, která dorazila až z Francie. Malému Kumovi nemohlo být v tu dobu víc, jak tři a půl roku. O rok starší Nyckel se batolil kolem tetičky a nechával si od ní podávat sušenky, zatím co Ura, vždy přesná jako hodinky, zrovna krmila Kumu sunarem z malé lahvičky. Celou místností otřásalo takové veselí, že si nikdo nevšimnul, že se venku něco děje. Stroje se začaly s vrzáním a sípěním odklánět ze své dráhy, než se celá země začala třást. Bylo to normální, nějaké ty otřesy, když se těží ropa. Mohlo se jednat jen o únik plynu, ale to by se nesměl z hlubin začít ozývat děsuplný řev a běsnění.

Ropa, kterou chtěli Malešiové vytěžit, tam nikdy nebyla. Stvůra hibernovala hluboko pod zemí v tekutém stavu. Byla k nerozeznání od ropných ložisek, ale po probuzení už ne. Lidstvo proti sobě poštvali ničivou zbraň, ničivější než celý atomový systém Ameriky a Číny dohromady.

Půda se propadala, auta, stroje i celé domy mizely do hlubin. V rozbředlé půdě se udělaly pukliny a začaly praskat směrem pryč od stavby. Propast se rychle šířila, až do sebe spolkla celé město Oslo. Nikdo neměl šanci se zachránit. A z míst, kde ještě před malým okamžikem stálo velkoměsto, se z hlubiny vynořila žhavá hmota. Jako láva, ale neroztékala se do stran. Držela u sebe a formovala se do výšky. Byl to hrůzostrašný pohled. Monstrum gigantických rozměrů a žhavější, než vysoko spalné pece. Jen o něco více stupňů a zapálilo by atmosféru.

Celé se dostalo na povrch a začalo ničit. Vše kolem sebe nechalo shořet na popel. Celá rodina jako v transu pozorovala desítky kilometrů vzdálený výjev a nedokázali odtrhnout ani na vteřinu oči. Srdce se málem zastavila a rozumy zakalily. Bylo to něco hrůzostrašného. Doslova Apokalypsa. „Co jen jsem to provedl." DO ticha místa se ozval jen slabý hlas pana Maleši, než se skácel mrtev k zemi.

Stvůra opustila místo a ztratila se z dohledu. Jak jen to šlo, snažily se napadená města, celé státy dávat najevo, že zanikají. Postupně přestaly fungovat televize, rozhlasy a rádia se omezily na minimum. Noviny se netiskly. Svět hořel, zanikal. Prvně byla napadena Evropa a hned po ní Afrika s Asií. Oceánie s Antarktidou se potopily do neznáma a Amerika se vylidnila rychleji než kterýkoli jiný kontinent. Ti naivkové na ně šli s politikou vyjednávání. Copak monstrum dokáže vyjednávat?!

Zbyly už jen skandinávské ledové země Evropy a ty napadla jako poslední. Její rodiště až nakonec, taková třešinka na vrchu dortu s názvem svět. Norsko a Dánsko šly jako první. Švédsko se drželo dlouho, ale nakonec přeci jen ztroskotalo. A konečným bodem programu bylo Finsko. Poslední země a celý svět zanikne. Všechna živá duše se nashromáždila na sever do hor v marné naději, že tak se třeba ohnivá stvůra neodváží. Marně.

zpět do přítomnosti

Kuma se z plných plic nadechnul a pokročil o krok vpřed, aby skryl svou rodinu za sebou. O nic víc mu nešlo, než aby ubránil svou rodinu. Nemůže polevit za žádnou cenu. Příšera se vypjala a popošla ještě o něco blíž. Z úst jí stoupala horká pára, která se v chladném vzduchu vířila a dělala celé velké obláčky. „Ty! Tak pojď ty stvůro! Vezmi si mě! Tak na co čekáš?!" Kuma hrdelně zakřičel a rozeběhl se dál od rodiny. Zvíře se jako šílené rozeběhlo za ním. Ještě kousek, ještě kousíček. To se vířilo splašenému Kumovi hlavou. Běžel o sto šest, jen aby tomu stvoření utekl alespoň o pár centimetrů dál. Ale on měl krátké nohy a stvůra dlouhé skoky. Musel to zvládnout, celou duší v to doufal. Ale co když to nebude fungovat? To nemohl řešit. Byla to jediná šance a on se jí držel, jako pevně zakousnuté klíště. Běžel, seč mu síly stačily přes kopce a doliny, zvíře stále v patách. Už byl na pokraji sil, když konečně zahlédnul nedaleko před sebou místo, ke kterému mířil. Úsměv se mu rozlil na tváři. Tak přeci jen to možná přežije. Ještě více přidal, pokud to vůbec bylo ještě možné a spustil se ze zasněženého kopce strmě dolů. Za sebou slyšel hlučný dech té potvory a hlasité řevy. Snažil se je vytěsnit z hlavy, jen mu naháněly strach. Doběhnul až dolů a rychle se otočil. Srdce v hrudi mu bušilo tak, že málem vyskočilo z hrudi. Nahlas sípal a snažil se popadnout dech.  Už bylo skoro u něj. Teď nebo nikdy. Obrátil se a vběhnul na kluzkou pevnou plochu. Jezero. Zamrzlé jezero. Led byl tlustý několik metrů. Samotná jáma byla hluboká stovky metrů. Pokud je tohle nezastaví, pak už nic.

Zvíře se zastavilo pod kopcem, sledujíc utíkající postavu. Kdyby to šlo, pousmálo by se. A má ho, teď už neuteče, je moc blízko. Vydalo se tryskem za ním. Uběhlo však jen deset metrů a začalo se propadat. S nelidským řevem zajíždělo stále víc do hloubky zledovatělé plochy. Povrch začal rychle tát, že i pod mladým Kumou začal povolovat led. Byl sotva v polovině jezera, když se pod ním prolomila teď již tenká vrstva. Vyplaval nad hladinu a zalapal po dechu. Měl to čekat, málem se nalokal vody. Fascinovaně sledoval, jak klesá hladina jezera, jak se voda vypařuje a jezero taje. Teď už bylo celé rozmrzlé a začínalo se z něj kouřit. Voda kolem něj začala vřít. Cítil, jak ho pálí na kůži, spaluje zaživa. Nestihnul by nikdy doplavat zpět ke břehu, bylo mu jasné, že zde zemře uvařený jako kus dobrého vepřového. I přesto cítil jakési prazvláštní uspokojení. Zachránil svou rodinu, ubránil je, alespoň v to doufal. Zrak se mu rozostřil a v hlavě začalo hučet. Než ztratil vědomí, všimnul si, že jezero už je téměř vypařené.

-------

Dvě hodiny. Tak dlouho to trvalo, než Nyckel s Urou našli svého vůdce. Ležel na zemi, kolem plno páry a on vprostřed hluboké díry. Šlo cítit, jak jeho maso prazvláštně voní. Jako nasládlý kuřecí vývar. A jen kousek od napuchlého těla ležela velká uhelnatá hromada. Černý kopec něčeho odporného,co mělo tvar té bestie. Stačilo do toho strčit a sesypalo se to jako domeček z karet. Pokud to vážně bylo to zvíře, byli volní. Konečně byli volní. Kuma je zachránil. „Nikdy ti to neopomenu bratříčku", zašeptal Nyckel, než objal svou v slzách se topící matku kolem ramen. Zemřel jí syn, ovšem padnul jako hrdina v nelítostném boji za svobodu. Stal se hrdinou, spásou lidstva.

Tak je to tady! První kapitola! Snad se líbila. Zadáním byla postapocalyptická povídka přeplněná nadějí, tak snad to vystihnulo zadání. Sice jsem prakticky nechala pochcípat celou planetu a až na dva lidi je celá fuč, ale i tak se mi to celkem líbí. Neříkám, že je to nijak zvlášť úžasné, ale já jsem sama na sebe celkem hrdá. Tak dlouhou jsem ještě žádnou jednokapitolu neměla. A jsem popravdě ráda, že mám první měsíc za sebou. Celkem má povídka 2321 slov + tenhle závěr. Tak se mrkněte i na ostatní autory a dejte mi hvězdičku! Zase za měsíc!

Taky chci neskutečně moc poděkovat jedné mojí blízké osobě, která byla tak strašně ochotná a uvolila se mi na každý měsíc udělat speciální cover! To znamená ve skratce, že každý měsíc budete mít tématický přebal! Jsem za to neskutečně ráda, ani nechápu jak se mi něco takového vůbec poštěstilo a strašně moc jí za to děkuju! Příjde mi proto vhodné ji tady označit. Jinak taky moc hezky píše, tak pokud vás zajímají trochu šílenější příběhy tak bude úrčitě váš člověk (myšleno v dobrém slova smyslu). Moc moc ti děkuju Mici!

Micka114

Vaše Tiranis!