První dvě věty, kterými začínáme všichni bez výjimek. V rámci fantasy žánru. Víc jak 2000 slov. V první osobě.

---

Měl jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoli nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce přede mnou stála víla. Seděl jsem v nazelenalé měkké trávě pod přestárlou rodinnou hrušní a sledoval to nadpozemské stvoření. Jako by se tady zjevilo odnikud. Ještě před chvílí jsem tady, stejně jako teď, seděl a házel malé zmuchlané kuličky sestřina tajného roztrhaného deníku do dálky a najednou všechny zmizely a místo nich tady byla ta prapodivná postavička. Uhlově černé tělo měla zahalené jakoby do tekoucích pramínků vody, co jí na těle malovaly obrazce, dlouhé bílé vlasy jí vlály do všech stran, ačkoli nefoukal ani lehounký větřík a úzká dlouhá blanitá křidélka jí kmitala ve vzduchu, že téměř ani nešla postřehnout. Nejvíce mě ale fascinovaly dvě jiskřící oči oné bytosti. Byly velké a rozšířené údivem a nadějí. Na první pohled zcela černé, ale čím více jsem se na ni soustředil, tím barevnější, kouzelnější a nekonečně hluboké mi přišly. Jako v hypnóze jsem chtě nechtě vztáhnul ruku k tomu stvoření a opatrně jej ukryl do chladivých dlaní. Udivilo mě, že se ta bytůstka nechala tak jednoduše polapit, nevyváděla, nesnažila se utéct, dokonce se k mým chladivým prstům nadšeně tiskla. Velmi jemně a potichu, abych ji nevyděsil jsem promluvil. „Ahoj. Kdopak jsi? Já se jmenuju Simon. A ty?" Bytůstka v mých dlaních se dlouze zadívala někam do dáli za mě a po celém těle, jako by jí projel blesk. Uhelná barva kůže se prohnala s bílou a šedavou, než se během vteřiny zase vrátila do původní barvy. Otevřela drobná ústa, jak by chtěla něco sdělit, ale z hrdélka se jí vydralo jen uši rvoucí kvílení. Urychleně jsem ji položil na zem a zacpal si dlaněmi uši, ale téměř to nepomáhalo. Jakoby její hlas byl uvnitř mé hlavy, ozýval se ze všech stran, odrážel se od stěn lebky a mučil můj mozek. Do očí mi vhrkly horké slzy bolesti. Pomalu ale jistě mi začalo pískat v hlavě. Už jako bych ten zvuk ani neslyšel. Rozostřeným zrakem jsem se nažil zaměřit tu hroznou bytost, ale než se mi to povedlo, upadnul jsem do temna své mysli.

Vzbudil jsem se na tvrdé vyschlé zemi. Do tváří mě bičoval prudký vítr a z výšky jsem slyšel kvílení jakýchsi ptáků. Pomalu jsem rozevřel bolavé oči a zjistil, že nevím, jak jsem se sem dostal. Všude kolem mě byla jen prázdná vyprahlá chladná krajina a na obloze jen šedé rozmrzelé mraky. „HALO? Je tady někdo?!" Volal jsem do prázdna. Kousek dál ode mě to zajiskřilo a jako lusknutím prstu zde byla opět ta černočerná bytost. „Sirénko! Kde to jsem?" Rozeběhnul jsem se vstříc černé postavičce svištící ve vzduchu, ale než jsem se stačil dostat na dva metry blízko, zmizela mi ze zorného pole. Zmateně jsem se ohlédnul kolem sebe, ale už jsem jí neviděl. „Sirénko! Sirénko, kde jsi?!" Nic, jen ostrý pisklavý vítr. Bezradně jsem se chytil za krátké havraní vlasy a svezl se na kolena. Sakra, co teď budu dělat? Vždyť naprosto nevím kde jsem, co se to děje a jak odsud pryč? Co když.....co když už nikdy neuvidím mámu? Tátu? Vivian? Jen z toho pocitu mě zamrazilo. Vyškrábal jsem se na nohy a vydal se do neznáma nekonečnou prázdnotou. Snad jsem vybral alespoň správný směr.

--

Už nemůžu, nemůžu! Plahočím se celé hodiny a pořád nic v dohledu! Mám žízeň, je mi zima a jsem unavený. Co bych teď dal za babiččiny nechutně slizké domácí klobásky ze staré kravky a hrneček čerstvého mléka? Už nemohu dál! Ach, co všechno bych obětoval za pouhý slaměný štos, kterým by se dala podložit hlava nebo čtverec plátna, kterým by se dalo přikrýt? Nemůžu, už to nezvládnu! Jak rád bych teď objal svou sestřičku, matku, otce, omluvil se, řekl, jak hrozný jsem byl vůl, že jsem se tak strašně choval a už je nikdy nepustil ze svého sevření? Už neudělám ani krok! Nedokážu to! Už nemůžu! Co mám dělat?!

Bezradně jsem se z posledních sil snesl k zemi. Hlava mi tvrdě dopadla na vyprahlou půdu a pěsti se odřely o ostré zrnka písku. Celé mé tělo se rozechvělo a nekontrolovatelně sebou začalo trhat do stran. Z očí mi vyhrkly bezmocné slzy a smáčely mi prochladlou bělavou tvář. Pláč se nedal kontrolovat, nemohl jsem ho zastavit ani jsem na to neměl sílu. Nechal jsem prostě tu horkou tekutinu, ať opouští mé tělo a nechává mě ještě více prochladnout. Ležel jsem tak na pokraji sil dlouhé minuty, možná hodiny. Neměl jsem pojem o čase. Slunce nevycházelo ani nezapadalo. Vůbec tady nebylo, ale přesto zde ostré světlo ozařovala na míle dopředu pustou krajinu. Potoky slz, jež jsem vyplakal, se nevstřebaly do země a já teď ležím v kaluži slané vody. Je mi zima, jsem promočený a na pokraji zhroucení. Byl jsem hodně špatný člověk, choval jsme se neurvale a zle k cizím i svým vlastním. I přesto, není toto až moc tvrdý trest. Skomírat do posledního dechu na vyprahlé planině? Otevřel jsem ústa a snažil se si alespoň trochu navlhčit vyschlý jazyk slinami. Nepomáhalo to, stále ta hrozná zničující žízeň. Semkl jsem popraskané rty do úzké linky a vzhlédnul bezmocně k obloze. „....omllouvám se. Odpusťte..." Zatočila se mi hlava. Z tak ukrutné dehydratace jsem nebyl schopen pořádně myslet, vnímat, fungovat. Neudržel jsem se ani v kleku a zhroutil se zpět do kaluže slz, přímo obličejem vstříc zemi. Poslední, co si pamatuji, bylo kvílení a nehorázně silný poryv větru.

„Je mrtvý?" „Šťouchněte do něj někdo." „Myslím, že jen spí." „Vypadá mrtvě." „Tak ho zkuste vzbudit, ne?" Slyšel jsem hlasy. Jako by byly někde v dálce, písklavě se dohadovaly o něčím osudu. „Proč ho sem vůbec vodila? Takový skrček to tady nezvládne." „Vždyť si ani nezvolil správný směr." „Ale vypadá celkem k světu, třeba je to skutečně on." „On? ON?! Nikdo takový není! Je to jen hloupá povídačka." „Ale to znamení..." „Žádné není. Jen se podobá, to nic neznamená." Snažil jsem se rozlepit oči, ale nezvládal jsem se ani pohnout. „Uhněte z cesty, nesu to." Tělem mi projel proud energie. Vystřelil jsem do sedu a snažil se ubránit poryvu vody. Prskal jsem a kašlal na všechny strany a promoklý, jako slepice, jsem si zakrýval obličej. „Není nemocný? Proč tak kašle?" Konečně se mi povedlo otevřít oči a podívat se kolem sebe. Už jsem nebyl v té pustině, nýbrž na nějakém tmavém, ale teplém a měkkém místě. Asi tak metr a půl ode mě se krčil houf malých stvoření, podobných Sirénce. Pozorně jsme si prohlížel každý malý detail místa i těch postaviček a snažil se rozumně myslet. „N-emáte trochu vody?" Skrz vyprahlý krk se slova dostávala jen těžko. Jedna z těch bytostí, až průzračně modrá se odpojila od ostatních a došla mi pro sklenici nějaké průhledné tekutiny. S vděčným výrazem ve tváři jsem vyprázdnil celou sklenici a úlevně vydechl. „Děkuji. Já.....ehm, já jsem Simon a, no, kde to jsem? Co jste zač?" když ta stvořeníčka otevřela pusinky, reflexivně jsem si přitlačil dlaně k uším, ale žádný ohlušující jekot se nedostavil. Pomalu a obezřetně jsem proto své ruce spustil zpět do klína a rozhodnul se poslouchat. Namísto mluvení však ta stvoření zůstala stát s otevřenou pusou. Chvíli trvalo, než se skrz dav protlačila moje Sirénka. Koukala na mě jinak, než ostatní jejího druhu. „Sirénko! Kdes byla? Já tě hledal." Kývla, neodpovídala. Jen došla úplně ke mně a stulila se v mých chladných rukou. „Ta ti neodpoví. Nenaučila se nikdy pořádně mluvit. Jediný zvuk, co dokáže, je ten křik, který už zřejmě znáš." Podíval jsem se na vílu, která ke mně promlouvala. Měla příjemně uklidňující zvonivý hlas a celá byla jako nejjasnější paprsek slunečního svitu. „Tak se tedy ptám vás. Kde to jsem a kdo jste vy? Co se tady děje?" „My jsme mystiky, elementární víly střežící krásu světa, ale i její nejhorší podoby." U konce věty se ona mystika koukla na mé ruce, ve kterých jsem držel černou vílu. „Jsi na zemi, stejně jako předtím, ale Darpress tě přenesla do vjemového vidění tvého světa. My existujeme společně s vámi, jen nás nevidíte a my obyčejně nevidíme vás." Jsem v nějaký jiný dimenzi? Co se to sakra děje?! Darpress? Proč tak pochmurné jméno, vždyť je tak milá. „Pojď s námi." Přízračná, zřejmě velitelka všech víl, mi pokynula, abych se vydal za ní a ostatními.

„Vítej doma chlapče." Ukázala mi celý jejich kraj. Byla to vesnice, snad do detailu stejná, jako ta naše, jen byla tisíckrát menší, v jejich malinkaté velikosti. Poznával jsem svůj dům, žila v něm rodinka zemitě oranžových víl. V starostově domě bydlela vůdkyně s manželem, stejně jasným jako ona sama. A Sirénka, ty bydlela v chatrči u lesa, daleko od ostatních, tam kde po dlouhá léta žije velmi nepříjemný starý lesník. Jednou jsem byl poslaný mámou, abych od něj donesl jakýsi košík. Ani mě nepustil k němu do zahrady a po celou dobu mé návštěvy na mě vyřvával zpoza okna, ať se pakuju pryč, jinak že na mě vystřelí. A věřte nebo ne, on nikdy nemine. Z té vzpomínky jsem se oklepal. „A mohu se zeptat madam? Co tady dělám já?" Chvíli bylo ticho, jako by snad uvažovala, zda mi to má vůbec říct. Několikrát zcela pohasla a zase vzplála, stejně jako tenkrát Sirénka, když úplně zbělela a vrátila se do své barvy. „Ty, ty to tady musíš zachránit."

...

...

...

Měl jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Co že mám udělat? Ani je neznám, proč bych to měl dělat? Co z toho budu mít a navíc, jak bych to měl asi dokázat?! Ne, ne, ne! Ne, na to ať rychle zapomenou, já tohle dělat nebudu! Když mi to řekla, položil jsem Sirénku na zem a utekl někam za město. Schoval jsem se do starého lomu, který mi byl spíš jako dětské brouzdaliště a naprosto vypnul. Ne, to nezvládnu. Proč a jak? Schoval jsem si hlavu do dlaní a snažil se to vydýchat. Z dálky jsem slyšel křik a hádky, věděl jsem, že je to kvůli mně, ale nemohl jsem se tam vrátit. Nedokážu jim pomoct. Už jsem chtěl odejít někam hodně daleko, když se v mé blízkosti ozval nesnesitelný jekot. Jen velmi krátce a pak přestal. Na okraji lomu u výtahového kladkového soustrojí stála drobná černá postavička. Až teď mi došlo, že tady ve svém světě nepoužívají ani křidélka. Mají je všichni úhledně srovnané na zádech, jako by je snad vůbec nepoužívali. „Sirénko, já.......nedokážu to. Nevím, jak bych vám měl pomoct a ani nevím proč. Co se tady vůbec děje?" Bezradně jsem si zatahal za černé vlasy. Po dlouhých hodinách bloudění pustinou a dvou sprškách vody už nevypadaly tak skvěle, jako toho dne doma. Nic neříkala, pomalu sešla až dolů za mnou a přitiskla se mi k noze. Rozesmutněle jsem ji vzal do dlaní a zlehka ji obejmul. Položila si hlavičku na můj hrudník a zavrtala tvář do promočeného trička. Ještě stále jsem zcela neuschnul. „Měl bych asi odejít." Mystika vytřeštila oči, vzlétla do vzduchu a začala horlivě gestikulovat. Pochopil jsem, že mě chce tady u sebe. „Dobře, dobře, ještě chvíli tady zůstanu." Lehce jsem stočil koutky do drobného úsměvu a nastavil ruku, aby mohla zase pohodlně přistát. „Proč ti říkají Darpress? Je to tvé jméno?" Bytůstka pokývala hlavou a ukázala na sebe drobnými prstíky. „Ale proč tak smutné jméno?" Znova na sebe ukázala. Snažila se mi něco naznačit. Ukazovala na mou ruku a pak na ni přiložila svou uhlově černou. „To proto, jakou máš barvu? Nebo povahu? Ovládáš nějaký nepěkný element?" Posmutněla, sklopila tvář k zemi a třikrát krátce kývla. „Nevěřím tomu. Jsi skvělá, milá a přítulná jako malé kotě. Nemůžeš být zlá." Usmál jsem se na ni a pohladil ji po rozvířených vláscích. Jako malé dítko se na mě šťastně usmála a skočila mi do náruče. Udělal jsem ji šťastnou, byl jsem milý. Já byl na někoho milý. Pane bože, já se měním k lepšímu! S tím uvědoměním se mi na tváři rozlil upřímný široký úsměv. V nitru sebe jsem pociťoval příjemné teplo a věděl jsem, že to zvládnu. Díky tomuto malému stvoření jsem se dokázal změnit, chovám se jako správný člověk a proto jí to oplatím. Pomůžu jí a pokud to bude nutné, tak i tomuto vílímu světu. „Jsem rád, že mám takovou kamarádku, jako jsi ty Sirénko." „Př-iááááái-tel-iéééé." Vesele jsem se usmála, přesto že mi ten zvuk trhal uši. „Ano, přátelé." Usmál jsem se a vysadil si ji na rameno. „Tak jo, jdeme zachránit váš svět mystik."

Březnová povídka dokončená v rekordním čase! 10. Březen! Všem držím palce lidi a ať přežijeme ve zdraví Korona prázdniny! Dejte vědět jak se vám líbila povídka. Doufám, že je v rámci tématu fantasy a že vám 2040 slov stačí. Těšte se na příště zlatíčka!

A nezapomeňte si přečíst povídky ostatních z téhle výzvy!

Vaše Tiranis!