Vytáhne pralinky, jablkový džus a boršč, ještě teplý, v plastové misce. Položí to na prázdnou lavici a posadí se do zadní části třídy. Chvíli zírá před sebe, potom zkontroluje hodiny, pavučinu, kosočtverec na tabuli... a dojde k oknu, aby ho otevřel.

Ze školy se trousí studenti, mezi nimi i Laura, Marcus, Tyler, Loydová. Nero zakloní hlavu a plivne co nejdál. Při troše štěstí to někdo z nich schytá.

Nakonec je jedno kdo.

Když se dveře otevřou, rozbuší se mu srdce, ale učitelova holá hlava a úšklebek na rtech ho vrátí zpátky na zem. Vrátí ho do lavice.

Nero si podepře bradu.

Učitel: „Roswood neví, v kolik začínáme?"

Nero: „Nejsem jeho matka. (potichu, sám pro sebe) A fotr díky bohu taky ne..."

Když Tate vejde do třídy, tváří se, jako by ho nic na světě nemohl otravovat víc. Batoh drží za poutko a táhne ho za sebou. Po zemi ho pak pošle k lavici.

Tate (při pohledu na učitele): „Co je?"

Učitel: „Jdeš pozdě, Roswoode. O pět minut."

Tate obrátí oči v sloup. Chytne lavici a s hlasitým vrzáním ji přesune pod dveře, vyleze nahoru a posune čas o deset minut nazpět. Když seskočí na zem, rozhodí rukama.

Tate: „Jste myslel o pět minut dřív ne?"

Učitel zakroutí hlavou. Nic dalšího neřekne, ale když za sebou zavře, jsou docela jasně slyšet nadávky.

Tate ještě chvíli čeká, dokud není úplné ticho. Vidí, kolik jídla mu Nero donesl a těší ho to. Totiž, těšilo by ho to, kdyby...

Tate (hlasitě): „Co sis od toho sliboval?"

Nero (klidně): „Kino. Večeři. Procházku při měsíčku. A možná, kdyby to šlo dobře, i jednu rychlou ruční práci."

Tate: „Už ke mně domů nikdy nechoď!"

Sedne si do lavice, zády k Nerovi, aby se na něj nemusel dívat. A ignoruje pralinky a džus. A i ten boršč, který sice moc nemusí, ale stejně by ho klidně snědl.

Nero: „Ty se stydíš?"

Tate (odměřeně): „Ne. Jsem nadšenej, že jsi viděl, kde bydlím."

Nero: „Mně je přece jedno, kde bydlíš, ty idiote. Klidně si tě vezmu domů. Já..."

Tate si položí čelo na lavici. Teatrálně vzdychne. Pak do ní bouchne dlaní, otočí se a přitáhne pralinky. Nacpe si do pusy rovnou tři. Čtvrtou drží v ruce. Žvýká hodně pomalu, ale když polkne, zdá se o něco klidnější.

Tate: „Prostě mi slib, že už k nám nepůjdeš. Proč jsi teda přišel? Kvůli ruční práci?"

Nero: „Mohl by sis položit hlavu ke mně do klína, prosím?"

Tate: „Víš, že mi to už ani nepřijde divný, Nerone? Ne, vážně. Normálně mám chuť to udělat."

Nero vstane, prohrábne si vlasy a dojde k němu. Způsobně posune pralinky a posadí se na lavici. Neví, co s rukama, a tak se o ně opře.

Nero: „Tvůj táta je na tebe zlý?"

Tate: „Můj táta je... docela rapl. Není vyloženě zlej, ale dost věcí ho sere. Třeba já. Máma. Svět. Jednou se naštval, že sousedka telefonuje a prohodil jí oknem cihlu. Ale teď už je to lepší, skoro nevychází z obýváku."

Z kapsy vytáhne bankovku – je pokrčená a roztržená. Pokusí se ji narovnat, ale nakonec ji hodí na stůl.

Tate: „Tohle je moje kapesné. Na měsíc. Takže jestli doufáš, že tě někdy pozvu do kina, nebo na večeři, tak v nejbližší době s tím nepočítej."

Nero bankovku sebere a podívá se na ni. Potom se podívá na Ros – Tatea.

Nero (potichu): „Tohle ti nemůže stačit. Řekls mu, že ti to nemůže stačit?"

Tate se na něj výmluvně podívá. A zavrtí hlavou.

Tate: „Já přece nejsem sebevrah."

Nero: „A co děláš, když potřebuješ nový učebnice? Když máš hlad? Když si chceš prostě něco koupit?"

Tate pokrčí rameny. Připadá si divně. Uvědomí si, že poprvé v životě o tom s někým mluví. Ale nakonec to není tak hrozné, dokonce se mu ani nechce frustrovaně křičet.

Zvedne džus a zahrká s ním.

Tate: „Když máš hlad, tak si vždycky poradíš. Třeba uprosíš toho nejhezčího kluka, aby ti nosil jídlo."

Nero (ohromeně, ale zároveň velmi něžně): „Vole. Teď bych si tě nejradši vzal domů a připravil pro tebe tu největší hostinu na světě. Protože jestli jsem si předtím myslel, že jsi vážně hrozně krásný, dostává teď všechno ještě další, takovej romantickej rozměr. Tohle mě vážně dostalo. Dám ti všechno. Celej svět ti položím k nohám a tak. Však víš..."

Zazubí se na něj.

Tate (pobaveně): „Proč myslíš, že jsem tím nejkrásnějším klukem myslel tebe?"

Nero: „Pravda... Po všech těch historkách, co jsem o tobě slyšel, bylo trochu nabubřelý myslet si, že je řeč o mně."

Tate se postaví a nadzvedne obočí. Dlaně položí na Nerova ramena a zatřese jím.

Tate: „Ty pakoslave. Všechno to jsou jen drby. Nic z toho není pravda. Já s holkama už nějakou dobu nespím."

Nero: „Cože?!"

Tate: „Nepřijde ti, že jsem na to trochu – já nevím – teplej?"

Nero: „Cože?!"

Tate (unaveně): „Ježišmarja. Můj otec nesnáší buzny a já nechtěl, aby to o mně zjistil, tak jsem předstíral, že jsem dost na holky. Ze začátku jsem s nimi vážně spal, ale pak mi došlo, že to stačí jen dobře zahrát. Holky všechno hrozně zveličujou a přehánějí."

Usměje se na Nera. Znovu s ním zatřese, jen tak, z legrace.

Nero se mu vysmekne a poodstoupí. Rozpačitě se podrbe ve vlasech. Potom dojde k oknu, vykloní se a plivne. Dojde k tabuli. Ke skříni. A pořád přitom míjí to, co by chtěl říct.

Nero (váhavě): „Když mi bylo pět, hrál jsem si s bratrancem. Často mě hlídal. Bylo mu dvanáct – nedívej se takhle, tohle není historka o znásilnění. To už by bylo trochu tragikomický. Takže, prostě, jednou mi dal takový brouky a řekl, abych je choval v akvárku. Řekl, že to jsou magický zvířata. Pojmenoval jsem je. Moc se nehýbali, ale neřešil jsem to, protože bratránek říkal, že zažívaj jistou letargii. Staral jsem se o ně týden, než je moje matka vyhodila. Představ si, ten kretén mi dal sušený hovínka. Vůbec to nebyli brouci. Chápeš, co tím myslím?"

Tate: „Ne."

Nero: „Já taky ne. Doufal jsem, že se zasměješ. Mám strašně rád, když se směješ."

Tohle Tatea skutečně rozesměje.

Tate (smířeně): „Pořád si myslím, že seš tak trochu divnej."

Nero: „Asi jo."

Tate: „Pamatuješ si na ten úkol, cos mi dal první den?"

Nero přikývne. Vezme pralinku a rozkousne ji. Usměje se.

Tate vyskočí zpátky na lavici. Vezme hodiny a přenastaví je. Trvá mu to docela dlouho, a když je pověsí, je tam úplně stejný čas.

Tate: „Vrátil jsem čas. Teď je zase pondělí a já mám svou minutu, kdy ti mám dokázat, že se mnou chceš chodit."

Seskočí na zem. Přistoupí k Nerovi, chytne ho za poutka u riflí a přitáhne k sobě. Jazykem mu přejede po rtech, schválně ho dráždí. Ale ani on sám si nechce zbytečně dlouho hrát, má jen jednu minutu. Možná ani to ne.

Líbá ho, vlastně úplně poprvé, protože všechno předtím bylo jen nervózní oťukávání. Ale tohle je něco úplně jiného, odvážnějšího a vášnivějšího.

Nero zavře oči a obejme ho kolem krku. V žaludku cítí šimrání a teplo. Jako kdyby tohle všechno byla jediná správná věc na světě. Myslí na to, že už uběhla celá minuta. Že uběhly dvě. Celá věčnost.

A pak najednou nemyslí.

______

Na 6. a zároveň poslední den si budete muset počkat do pondělí, protože o víkendu se do školy nechodí. :)