Cathlia seděla u stolu a tvářila se jako tělo bez duše. Nejenže to byl den od babiččina pohřbu, také její macecha zařídila, a Philipp samozřejmě souhlasil, že by pro Cathlii bylo lepší, aby šla druhý den do školy. Prý, to pro ni bude lepší, když bude řešit i jiné věci než jen babiččinu smrt. Cathlia byla jiného názoru, ale na její názor se nikdo neptal, ona se přeci chce jen uzavřít do sebe a mít těžkou depresi, ale copak se jde uzavřít ještě více, nebo mít ještě větší depresi, než měla ještě předtím, než babička zemřela?

„Cath, ty mě vůbec neposloucháš," postěžoval si Alistair. Cathlia zatřepala hlavou a omluvně se na něj usmála. „Omlouvám se, co jsi říkal?" zeptala se a pomalu si začala chystat snídani. „Že mě mrzí, že nechodíme do stejné školy. Ale ty prý nejsi moc na ty sporty," zasmál se. Cathlia se zvesela ušklíbla. „Byla bych profesionální, přivoď si úraz, fotbalistka," mrkla na něj pro pobavení. Alespoň se tvářila vesele, že lidem nepřišlo, aby se jí ptali, jak jí je, a jak jim to je líto. Soustrast ji vyjádřila jen její rodina, a to Cathlii stačilo. Když ji soustrast na pohřbu přáli úplně cizí lidé, to ji přišlo nepříjemné, stejně tak i ta vlčí smečka, nebo co to bylo, co vyla celou noc a Cathlii to přišlo jako nářek. „Myslím, že až takové dřevo být nemůžeš," ušklíbl se její nevlastní bratr, zatímco do sebe cpal jeden z mnoha toastů, které spořádal k snídani. „To já pořádně také nevím, ale když jsi někdo, kdo vždy zbyde při výběru do týmu...," Cathlia se odmlčela a spolkla všechny ty hořké vzpomínky na minulou střední. Zařekla se, že zkusí být optimista. Takže dnes tam půjde, a najde si nějaké spolužáky, se kterými se bude bavit. Všimla si, že Alistair ztichl, nejspíš nevěděl, že jeho nevlastní sestra byla vyvrhel. On i Miriam ji měli rádi takovou, jaká byla. Miriam se také přiznala, že Cathlia ji připomíná svou bledou kůží a tmavými vlasy měsíc, který za úplňku září na obloze. Miriam byla podobná své matce, vytáhlá blondýnka s mandlovým tvarem očí jejíž duhovky měly mechovou barvu. Vypadala naprosto normálně, jako každý člověk, což Cathlia tiše záviděla.

„Tak jdeme, musím dnes spěchat. Za necelou hodinu se mám sejít s klientem," přihnal se jako velká voda Philipp a Cathlii připomínal neposedného vrabce, tím, jak pobíhal po celém domě. Tu aby si vzal ponožku, na druhé straně kravatu, aby běžel zpátky do koupelny se učesat. Cathlia se zvedla, vzala svůj batoh, v kterém měla pouzdro na tužky, i s tužkami a pár prázdných sešitů na případné poznámky. Rozvrh ji přinesla Margaret, jen neměla seznam učebnic.

Cesta autem proběhla rychle a tiše. Alistair měl školu o pár ulic dále, a Philipp ho brával sebou jen proto, že to měl po cestě. To Cathliina škola byla až v samotném centru města. „Neztratíš se?" prolomil ticho Philipp. „V pořádku, zeptám se, kdyby bylo cokoliv třeba," Cathlia vykouzlila na tváři jeden z mnoha svých falešných úsměvů, které po letech vypadaly jako opravdové. „Dobře, jsem na tebe pyšný, holčičko, že to zvládáš vše takto snadno," usmál se do zpětného zrcátka, aby to Cathlia viděla. „Musím," zněla jen stručná odpověď a tmavovlasá dívka se dívala z okénka v autě.

Philipp zastavil před budovou, která již od pohledu připomínala školu. „Tak zlom vaz," pokusil se o poslední povzbuzující slogan, který Cathlii tedy moc naděje nedal. Mnohem radši by byla ve své staré škole, tam byla zvyklá na to, že se ji lidi straní a je pro ně neviditelná, tady byla nová, opět ji budou pronásledovat zkoumavé pohledy, plné všech možných emocí. Cathlia to nesnášela, být středem pozornosti. A teď ji to čekalo v plné parádě. Rozloučila se, vzala svůj batoh a rychlými kroky přešla celé nádvoří školy, aby ji vidělo co nejméně lidí, kteří postávali v různých partách okolo.

Ředitelnu našla docela snadno, jen se dotázala na seznam učebnic a na další detaily, jako číslo skřínky a podobně. S těmihle informacemi se rozhodla najít svou skřínku. Skřínky byly v prvním podlaží podél chodby z obou stran. Z jedné strany byly modré, chlapecké, z druhé červené, dívčí. Cathlii tohle barevné uspořádání nepřekvapilo, na staré škole to měly naprosto stejně. Takže jen hledala číslo 89, které ji sdělil ředitel. To našla bez větších obtíží. Celé řada začínala totiž číslem jedna, které bylo hned za zádveřím budovy. Otevřela skřínku, dala si tam jen bundu a šálu a skřínku zavřela. Byla ponořená do svých myšlenek, že si ani nevšimla dvou dívek, které stály nejspíše u svých skřínek, hned vedle té její. Zády k ní stála vyšší z nich, Cathlia nebyla vysoká, měla stěží 165 centimetrů, ale i tyhle dvě dívky byly ještě o něco menší. Ta vyšší dívka měla rusé vlasy, které Cathlii připomínaly oheň, doslova by v nich mohla vidět tančit jednotlivé plameny, pleť měla lehce opálenou. do tváře však dívce neviděla. Ta menší z nich, byť jen o kousíček, Cathlii trochu připomínala svým zevnějškem samu sebe. Bledá pleť, tmavé vlasy, které ve vlnách padaly dívce až k pasu. Také měla modré oči, byla to tmavá modrá, kterou Cathlia nemohla k ničemu připodobnit. Snad jen k obloze za nejhlubší noci. Dívka, která ji zaujala více se na ni podívala. Cathlia ihned sklonila hlavu a rychlými kroky opustil prostor u skříněk. Nemusely si ty dívky myslet, že je divná okamžitě, od prvního pohledu. Cathlii bude stačit, když na to přijdou později.

„Takže žáci, máme mezi sebou novou studentku, jmenuje se Cathlia Moonová a doteď studovala v Londýně. Doufám, že se k ní budete chovat hezky," řekl postarší učitel. Cathlia se zadívala do třídy. Vždy si myslela, že je jediná s podivným vzhledem, ale v této třídě, stejně tak v celé škole, byli lidé obyčejní a lidé, které by Cathlia označila jako neobyčejné, jiné slovo ji nenapadalo. Všimla si, že tmavovlasá dívka se v tu chvíli, kdy ji to slovo vytanulo na mysli usmála a něco pošeptala své spolusedící, ta se také zvesela ušklíbla. Přišlo ji to poněkud zvláštní, ale dál to neřešila. „Slečno Moonová, můžete se posadit ke slečně Shiranui a slečně Wolf, jistě budou velmi ochotné," provrtal učitel obě dívky pohledem, „A pomohou vám se vším, co bude třeba," dokončil větu a na Catlii se mile usmál, rukou naznačil, že má jít do poslední lavice, kde bylo místo vedle rudovlasé dívky. Cathlia jen přikývla a vydala se tím směrem. Když obcházela rudovlásku, slyšela ji brblat něco o tom, aby se ten páprda nedivil, až mu nějaký chemický experiment vybouchne před očima. „Ahoj, jsem Serenity, a ta divná vedle mě je Wichiten," usmála se tmavovláska na Cathlii. „Vůbec ji Cath neposlouchej, to ona je ta divná," odporovala rudovláska a zvesela se na Cathlii usmála. Hnědovlasý chlapec se k nim natočil a zadíval se Cathlii do očí. Cathlii až překvapilo, kolik lidí tu má modré oči, avšak oči chlapce měli šedou příměs. „Buď naprosto klidná, divné jsou obě, jen se neví, která víc. Biologicky příbuzné nejsou, ale povahově jsou jak dvojčata," ušklíbl se. Cathlia jen přikývla. „Buď zticha Matthewe, nebo se ti může stát, že nebudeš v noci vědět, kde ti bude hlava stát," zahrozila Wichiten. Chlapec si z výhružky pranic nedělal a podíval se na Serenity. „Mám být v klidu?" zeptal se. „Naprosto," zněla jasná a stručná odpověď. Ten si jen pro sebe přikývl. Zato rudovláska se nafoukla jako žába. Cathlia tam seděla a přemýšlela, kam se to vlastně dostala.

Učitel mezitím cosi vysvětloval. Cathlia jej moc nevnímala, celkem ji překvapilo, s jakou lehkostí zapadla mezi tuto podivnou trojici. Chlapec, kterého oslovovali Matthew, ji přišel sympatický, ale viděla i jeho zamilované pohledy, které vrhal po rusovlásce. Ta připomínala Cathlii oheň, ten mohl být jak mírný plamínek u táboráku, který vás hřeje a těší, tak mohl být i spalující a ničící. Tak působila dívka na Cathlii. Serenity byla dle Cathliiných pocitů dívkou, která byla nepříliš mluvná, přesto vše, co říkala, bylo bráno velmi vážně, a nikdo by si snad nedovolil tmavovlasou dívku přehlédnout.

„Takže tedy další skupinou chemického projektu bude pan Matthew Adams, Serenity Wolf, Wichiten Shiranui a slečna Cathlia Moonová, snad se vás pokusí slečna Shiranui neupálit," ušklíbl se lehce sarkasticky učitel. „Co tím myslí?" vyjekla zděšeně Cathlia nahlas, a v tu chvíli se chtěla hanbou propadnout. Všechny oči v místnosti se upřely jen na ni. Kdyby Cathlia mohla zmenšila by se na nějakou mikro bakterii, aby ji nikdo neviděl. „Nic, jen se ti jednou něco nepovede, vybuchne to, a máš to na triku celej zbytek střední," zabručela Wichiten uraženě. „Spálila jsi strop, a zničila část vybavení, ovšem že to budeš mít celou stření na triku," protočila panenky Serenity. Učitel se otočil, a zadával další skupiny na projekt.

„Jde o to, že Wichiten měla fakt dobrý projekt, sopku, co měla chrlit něco jako lávu, ale nevyšlo jí to a místo chrlení lávy jsme měli něco jako obří táborák ve třídě při prezentaci," vysvětlil jí to Matthew ochotně a spolu se Serenity se zasmály této historce, Cathlia se cítila trochu vyděšeně, ale uvědomila si, že když Wichiten k ničemu nepustí, tak se nic stát nemůže. S touhle myšlenkou přežila zbytek hodiny.