V první chvíli viděla vše rozmazaně. Dal se do ní studený vítr a spadlo několik sněhových vloček. Nestála však v lidském světě, to poznala. Stála uprostřed obrovských sloupů, které tvořily kruh.

„Přišla jsem pro třetí relikvii," oznámila. Chvíli se nedělo nic, až měla Cathlia pocit, že ji Wichiten poslala na špatné místo. Zvedl se ostrý poryv větru a Cathlia spatřila ženu. Byla celá v bílém, napůl průsvitná a její vlasy měly též bílou barvu. Co ji zaujalo nejvíce, byly tmavé oči, které ji podezíravě sledovaly.

„Co jsi zač?" žena měla líbezný hlas, jako jarní vánek. Cathlii došlo, že žena musí být strážce východu, živlu vzduchu.

„Jmenuji se Cathlia, dle proroctví mám porazit Lucky a nastolit mír," odpověděla, co slýchávala nejčastěji. Žena naklonila hlavu lehce do strany a neodpovídala.

„Potřebuji třetí relikvii, abych ji mohla porazit," pronesla podruhé Cathlia.

„Ano, já vím. Říkala si to už poprvé, jen nahlížím do tvého života, dítě. Relikvii nezískáš snadno, musíš si ji zasloužit. Přemýšlím, zda jsi hodna získat přízeň východu," v dálce pofukovala meluzína, a s každým slovem, které strážkyně říkala, se přibližovala.

„Živel vzduchu je o přizpůsobení. Ještě před pár měsíci jsem žila normální život, měla jsem babičku, byla v Londýně a o tomhle neměla ani tušení. Babička zemřela a já se s tím vyrovnala, odstěhovala jsem se do Irska a já nic neřekla. Zjistila jsem, že svět není takový, jaký ho znám a musím zachránit nadpřirozeno a já se nezbláznila a dělám co po mně chtějí, to není dostatečné?" Vysypala ze sebe Cathlia.

„Ano, ale stejně v tobě cítím nejistotu. Mám tu dvoje dveře, pohleď," mávla živelná žena rukou a objevily se dvoje dveře. Cathlia k nim přistoupila a otevřela první.

Viděla byt, její a babičky v Londýně, kde babička seděla na svém křesle zahloubaná do svých myšlenek, vypadalo to přesně tak, jak to Cathlia znala. Zaváhala. Kdyby těmi dveřmi prošla, ukázala by se jako zbabělec, jako někdo, kdo se neumí srovnat se svým životem. Naposledy se usmála na babičku v křesle a poté dveře zavřela.

„Nemohu si zvolit svůj starý způsob života. Na světě se dějí i špatné věci a věci co lidem život mění, proto si musím zvolit dveře druhé," odpověděla a propalovala pohledem tmavé oči v jinak bledé tváři. Žena přikývla a otevřely se druhé dveře. Nebyl to příjemný pohled, všude panoval boj, lidé obou stran proti sobě bojovali, obě strany utržily velké ztráty.

„Je tohle tvůj osud?" zeptala se žena.

„Ano, mým osudem je tohle ukončit," přikývla Cathlia.

Dveře se rozsypaly a žena Cathlii políbila na čelo.

„Byla jsi políbena strážkyní východu, jsi hodna vzduchu. Až bude nejvíce třeba, vzduch bude stát za tebou," pronesla žena tajemně a poté se zvedl ostrý poryv větru a žena se v něm rozplynula stejně, jako z něj povstala, aby ji provedla první částí živlové zkoušky. Zároveň se rozsvítil na východním sloupu znak, Cathlia usoudila, že je to znak vzduchu. V duchu se zaradovala, měla splněnou první část zkoušky. Došlo jí však, že druhá zkouška je od strážkyně ohně. A měla pravdu.

Vzduch se až moc oteplil a Cathlia sledovala, jak se z malého plamínku vynořila žena, celá v rudém. Vlasy měla až po pás rudé barvy, které praskaly při každém pohybu. Dívala se do rudých očí.

„Takže vzduch tě přijal. Nyní přicházím na řadu já, co očekáváš od mé zkoušky?" Zeptala se žena. Její ostré sykavky se zařezávaly do Cathlie.

„Oheň je často nestálý, v jednu chvíli neškodný v druhé chvíli hoří dům, netuším," pokrčila rameny tmavovláska. Žena se zasmála.

„To ano, ale také značí rychlé reakce a průbojnost. Máš tyto vlastnosti mladá kněžko?" zeptala se jí živelná strážkyně. Cathlia se zamyslela. Vždy byla tichou myškou, vzpomněla si jen na pár chvil, kdy po někom vystartovala. Jak tam stála zamyšlená žena v rudém po ní hodila dýku. Cathlia nezaváhala a uskočila.

„Co to mělo být?" Cathlia použila ostřejší tón hlasu, než chtěla.

„Zhola nic," zamyslela se strážkyně ohně a luskla prsty. „Vyvolená dívko, neboj se, plameny pouze nahlédnou do tvého srdce," rozezněl se hlas, ty sykavky Cathlii velmi dráždily, znělo to hrozně.

Celé tělo měla v jednom ohni a nevěděla, co bude dál. Přišlo jí, jako by padala a padala a celé to bylo nekonečné. Nevěděla, jestli ubíhaly minuty, hodiny nebo jen vteřiny, když to celé skončilo.

Opět stála v kruhu a proti ní rudovlasá živelná strážkyně.

„Prošla jsi," odvětila prostě a poté ji pohltily plameny. Cathlia tam zůstala sama, a na jižním sloupu se rozsvítila značka.

Cathlia celou tuhle zkoušku nechápala, jakože prošla jen na základě toho, že se uhnula dýce a vypěnila? Neměla moc času přemýšlet, jelikož začalo jemně pršet a před ní se objevila žena v modrém.

Hnědé vlasy jí volně splývaly až k zemi, jasně modré oči propalovaly Cathlii. Oblečená byla v modré tóze.

„Vítej, mladá kněžko, jistě musíš být unavená a žíznivá, nabídni si," po drsném hlasu strážkyně ohně byl tento jako pohlazení na duši. Strážkyně však vykouzlila i pohár vody. Cathlia se zarazila. Nečekala pohostinství, ale po zkoušce ohněm jí to přišlo vhod. S poděkováním vzala pohár a napila se.

„Složila jsi zkoušku přizpůsobení, průbojnosti, máš však i dostatek empatie?" zeptala se jí mile vodní živelná strážkyně. Její hlas by utišil každého.

„Řekla bych, že ano. Při hledání první relikvie jsem se setkala se svou matkou. Tu jsem neviděla od mala, takže to bylo šílené samo o sobě. A přesto, že se mnou nevyrůstala, aby mě ochránila, jsem se do ní dokázala vcítit. Také bych to tak udělala i za předpokladu, že by mě mé dítě poté nenávidělo," zamyslela se kněžka. „Když jsem se poprvé setkala se svým strážcem, byl zvěd na našem Shromáždění. Podruhé se mě pokusil zabít, vlastně i potřetí, Libra ho proklela. A mně došlo, že to je vlastně super člověk, který měl jen špatné dětství," zamyslela se Cathlia.

„To ano, to je jistě nějaká empatie, ale například Lucky, dokážeš se do ní vcítit? Pochopit proč dělá to, co dělá?" odvětila jí žena v modrém.

„Bohužel nedokážu pochopit její pohnutky. Vede ji touha po moci a pomstychtivost. Já nikdy po své moci netoužila a nemám se komu mstít," odpověděla Cathlia po krátkém zamyšlení.

„Když babička zemřela, cítila jsem vztek vůči světu, že mi ji vzal, že ji lékaři nedokázali uzdravit. Ale oni za to nemohli, jsou to jen lidé a jistě to pro ně musí být těžké, když ví, že jediné, co mohou, je ulehčit člověku odchod. Svět za to také nemohl, lidé umírají denně, je to koloběh života. Nezbylo mi nic jiného než se s tím srovnat. Kolikrát nedokážu pochopit sebe, je těžké potom pochopit někoho, kdo má naprosto jinou povahu než já," rozpovídala se tmavovláska. Strážkyně se na ni usmála.

„Splnila jsi zkoušku, mladá kněžko," pokynula jí a rozplynula se v menším dešti. Cathlia je nechápala. Sama řekla, že nedokáže Lucky pochopit, natož se vcítit do její situace a splní zkoušku? Radši to nechtěla rozebírat, Wichiten říkala, že živly jsou nepředvídatelné. Tušila, co přijde, když se na západním sloupu rozsvítilo znamení. Poslední známý element, zemský element. Musela uznat, že tato strážkyně měla velmi zajímavý způsob toho, jak se uvést.

Země se otřásla a z ničeho vyrostl stromek. Z jeho kmene vystoupila žena. Stejně jako strážkyně vody byla hnědovlasá. Ve spletených vlasech měla zapletené různé květiny, oblečená byla celá v zeleném. Hnědé oči se na ni dívaly nedůvěřivě. Všechny její šperky byly tvořeny popínavými rostlinami, chvíli Cathlii připomínaly tepané šperky z antiky.

„Je velmi obdivuhodné, že ses dostala až ke mně, dítě," pronesla strážkyně severu.

„Děkuji," nic jiného Cathlii nenapadlo, co by mohla říci.

„Mé sestry se shodly, že jsi hodna jejich živlů, jsi však hodna i živlu země?" zeptala se.

„Živel země je symbolem odhodlanosti, že? Strážkyně jen přikývla, a proto Cathlia pokračovala: „Tento aspekt mi není cizí, byla jsem odhodlaná přijmout věci, jak jsou, odhodlaná získat všechny relikvie. A proto zde stojím i před tebou a doufám, že budu mít možnost postavit se za všechny z dobré strany a konečně nastolit mír," odvětila jí Cathlia.

„Rozumím ti, tvé odhodlání je dobré, ale jsi si jistá, že to všichni uvítají? Pochop, spojíš dvě strany, a ne všichni s tím budou souhlasit. Temná strana bude chtít mít své vládce, dobrá strana své Starší, jak to budeš chtít udělat?" zeptala se jí. Cathlii tato otázka zaskočila, strážkyně měla pravdu. Jak toto mohla udělat, aniž by to nevedlo ke sporům.

„Musím porazit Lucky, a poté když bude třeba budu jim...vládnout je silné slovo, ale budu ta, která to změní. Ani strana dobra není dokonalá a já nechci, aby se kdokoliv trápil, i kdyby to znamenalo vzdát se všeho a usednout k moci," Cathlii samotnou ta slova zaskočila. Nikdy nad tím nepřemýšlela, a teď? Brala to na sebe. Veškerou tíhu obou stran a všechny jejich problémy si hodlala vzít na svá bedra. Strážkyně jí pozorovala.

„Rozumím, proč tě mé sestry přijaly. Jsi opravdu výjimečná, Cathlio. Tvé pohnutky nejsou hrané, jsou upřímné. Alespoň tedy to, co vidím ve tvém srdci. Pro mě jsi hodna živlu země, ale jestli splníš zkoušku nezáleží na mně, nebo mých sestrách. Musíš projít poslední zkouškou," pronesla strážkyně.

Cathlia stála uprostřed kruhu. Objevily se zde postupně všechny strážkyně.

„Strážní věž východu povolává matku," pronesla strážkyně elementu vzduchu a do Cathlie se dal silný vítr.

„Strážní věž jihu povolává matku," přidal se element ohně a Cathlii přišlo, že se každou chvíli v náporu tepla rozpustí.

„Strážní věž západu povolává matku," místo horka přišlo chladivé osvěžení od strážkyně vody.

„Strážní věž severu povolává matku," osvěžení nahradila vůně posečené trávy, zpěv ptáků. Cathlii to přišlo neuvěřitelné. V tu chvíli se vše změnilo. Nebyla v dimenzi živlů, ale ve tmě.

Byla tu sama, nebo to jí alespoň přišlo.

„Dovol mi, mladá kněžko, nahlédnout do tvé duše," ozval se tajemný hlas. Cathliin přívěsek pálil, jak kdyby byl z čerstvě rozžhaveného kovu. Cathlia věděla, že je s někým hodně mocným. S takovým se nikdy nesetkala. V tom ji spatřila.

Žena s tmavými vlasy, které měly temně fialové odlesky. Zvláštní barva očí, připomínající hrachor, který často rostl na poli. Oblečená ve fialové tóze.

„Já ale nevím jak," vypadlo z Cathlii a žena se usmála.

„Jen zavři oči, dítě," pobídla ji a Cathlia tak učinila. Sice neviděla, ale cítila, jak se doslova někdo probírá jejími myšlenkami, touhami a přáními. Její minulostí, vším, co prožila, cítila i záchvěvy toho, co teprve měla prožít, to vše žena v fialové, jak ji nazvala, viděla.

„Rozumím. Můžeš otevřít oči, Cathlio," Cathlia zamrkala a oči otevřela. Již nebyla ve tmě, ale zpátky u sloupů, kde skládala živelné zkoušky.

„Skutečně si jej zasloužíš. Máš naši přízeň, pamatuj, ne každá relikvie se používá tak, jak vypadá," žena, kterou ostatní oslovily jako matku, jí položila do dlaně kámen. Poté se rozplynula. Postupně jí pokynuly i strážkyně živlů a jedna po druhé mizely. Nakonec zůstala Cathlia sama uprostřed sloupů. Měla v ruce olivín, třetí relikvii, a netušila, jak Wichiten vycítí, že ji má přikouzlit zpátky.

Mezitím právě rudovlasá čarodějka meditovala, aby se udržela v pozornosti a mohla kdykoliv dívku přivolat. Serenity a Matthew seděli opodál a bavili se karetní hrou. Dorian neklidně přešlapoval, nervózní, co Cathlia takovou dobu dělá. Wichiten prudce otevřela oči a sotva slyšitelně pronesla několik vět. Malý záblesk se rozzářil po prostranství a v kruhu stála Cathlia.

Rudovlasá dívka ji stihla zarazit dříve, než porušila kruh, rozloučila se s živly a teprve poté mohla tmavovlasá kněžka vyjít.

„Co tak dlouho trvalo?" vypěnil Dorian. Cathlia se jen usmála a ukázala všem co držela v ruce, byl to malý kámen.

„Je krásný," přikývla Wichiten.

„Nejen ten kámen, ty je necítíš?" zeptala se Serenity. Wichiten se zarazila. Značky, které dostala od strážkyň a matky živlů ani nemusela vidět.

„Byla jsi políbená živly Cathlio, na tvém těle budeš mít znamení run," pronesla zcela vážně Wichiten.

„Co to znamená?" zeptal se Dorian dříve, než Cathlia stihla cokoliv říct.

„Že jí věnovali menší zbraň proti Lucky," odvětila rudovlasá čarodějka záhadně.